Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Obsah Dále

Čtvrtá říše

(Vergeltungswaffe-5)

Čtvrtá říše (Vergeltungswaffe-5)

 

Science fiction z paralelních vesmírů

© 2002 Václav Semerád, Praha


Reichstag 20. dubna 1945

(Prolog)

Nenápadný německý zázračný lidový vůz DKW se třemi muži kličkoval ulicemi pobořeného Berlína. Na každém rohu je zastavovali strážní, ale všude jim stačilo ukázat jedno lejstro, aby hlídky scvakly podpatky a pustily vůz dál.
DKW - Hitlerovo lidové vozidlo

DKW - Hitlerovo lidové vozidlo

O krátkou přestávku se jim náhle postaral nečekaný nálet pěti amerických bombardérů, létajících pevností B-17 s nevelkým stíhacím doprovodem. Bez nejmenších problémů, nevšímaje si protiletecké palby, svrhly desítky těžkých bomb na nádraží Tempelhof. Země se znatelně otřásala až tady a z nádraží se hned začal valit černý dým.

Šedivé auto po dobu náletu zajelo do dvora velikého rozbitého hostince, jak nařídili dva hlídkující vojáci. Oba byli z Volksšturmu, oba dědulové, kteří by nejspíš dělali ostudu německé branné moci už v první světové válce. Jeden z nich dobrácky prohodil, že není dobré provokovat spojenecké letce. To byla pravda. Bombardéry měly asi na starosti důležitější cíle, ale některý z doprovodných stíhačů by mohl po osamělém autu vypálit krátkou dávku, kdyby je viděl v pohybu. Spojenečtí letci si prý stěžovali, že v Německu není co bombardovat a pohled na německá města to jen potvrzoval. Ani Luftwaffe je dnes nezaměstnávala, ačkoliv se teď na obou stranách fronty hodně mluvilo o nových turbínových stíhačkách Messerschmidt 262, které dokázaly dohonit bombardovací svaz, salvou velice účinných neřízených raket sestřelit dvě až tři létající pevnosti B-17 nebo Mitchelly Maraudery a hladce uniknout i nejrychlejším spojeneckým Mustangům. Byla to asi vynikající letadla, ale bylo jich málo. Německá říše byla v agónii a žádná zázračná zbraň nemohla prohranou válku zachránit.

Z auta vystoupili všichni tři a protahovali se, jako by nedaleko odtud nepadala smrt. Jeden byl hubený, oblečený do uniformy SS, další dva měli na sobě civilní neurčitě šedivé pláště. Jednomu z něj dole vyčuhovaly bílé kalhoty lékaře, druhý měl nohavice šedivé. Oba civilové měli na hlavě šedivé klobouky a na očích brýle, ale jeden rozdíl byl mezi nimi zřetelný na první pohled. Obličej lékaře, byl-li to opravdu lékař, byl pěkně kulaťoučký, kdežto jeho kolega měl přímo ukázkovou protáhlou nordickou hlavu.

„Zase se strefili, potvory,“ odplivl si ten se šedivými kalhotami a úzkým obličejem.

„No jo, to hoří benzín,“ utrousil netečně hlídkující voják.

„Kdoví, možná poslední benzín v Berlíně,“ přidal se civilista.

„Ani ne. Pořád je na co jezdit,“ vrtěl netečně hlavou voják.

„Optimismu mi to nějak nepřidalo,“ zasmál se dost sarkasticky civilista. „Rusové jsou kousek odtud, Angloameričani taky.“

„Věříme Vůdci,“ pokrčil odevzdaně rameny voják.

„Pane, takové řeči jsou nebezpečné!“ zamračil se na civilistu druhý hlídkující voják. „Dnes po ránu jsme dva takové stříleli!“

„Správně!“ přitakal řidič v uniformě SS. „Věříme Vůdci.“

„I když už nemáme žádné zázračné Zbraně Odplaty?“ usmál se nakysle civilista.

Věděli to všichni. Odpalovací zařízení Vergeltungswaffe padla do rukou spojencům. Válka zuřila pouze na území Velkého Německa, nebylo možné posílat smrt na Londýn a jiná anglická města. Německá letadla se nad Anglii neodvažovala už dávno a i tady byla ve vzduchu vidět čím dál řidčeji.

„Pane, budu asi nucen o vašich názorech podat hlášení,“ řekl zamračeně esesman.

„Zajisté,“ přikývl civilista. „Podejte. Řekl bych ale, že my morálku vojska nepozvedneme ani nepoškodíme. Zdá se mi dokonce, že už na tom nesejde.“

„Pánové, nálet skončil. Pojedeme, ne?“ navrhl místo odpovědi esesman.

Ačkoliv měl uniformu SS, byl to pouhý řidič a jeho vyhrůžka o povinném hlášení nebyla nic než alibistické prohlášení nesouhlasu. Nemohl si zkrátka dovolit k takovým řečem mlčet.

„Já vím. Vůdce čeká!“ řekl otráveně civilista a vsoukal se do auta. Jeho nemluvný kamarád nasedl za ním a z druhé strany se do auta nacpal řidič.

DKW pomalu vycouvalo na ulici, zpola zatarasenou troskami.

Hlídkující vojáci pozdravili árijským pozdravem, ale pak se lhostejně otočili. Po ulici se blížila smutná skupinka. Německá matka s kočárkem a s dalším malým, dvouletým dítětem. Drželo se kočárku, občas se zakymácelo, jak nesledovalo cestu a šláplo na kus malty.

Šedivé auto projelo několika dalšími stejně rozbitými ulice mi a zastavilo v nevlídné, úzké uličce. Okamžitě k němu přiběhli úplně jiní vojáci. Tihle byli všichni od SS, byli to dobře živení, statní chlapi. Neměli staré otlučené pušky, ale zbrusu nové dokonalé automaty. Elita měla vždycky, dokonce i teď na konci války všechno, co potřebovala. K zastavení Rusů i Američanů to ale nestačilo.

„Vaše papíry!“ vyštěkl na ně poddůstojník SS.

Řidič mu podal lejstro. SSman si je prohlížel pečlivě, pečlivěji než všechny dosavadní hlídky. Pak je opět vrátil šoférovi.

„V pořádku. Vystupte, jste u cíle. Vchod je nedaleko, sklepem tohoto domu,“ informoval oba muže esesman.

„Nejsem tu poprvé, i když se přiznám, v Berlíně se čím dál hůř vyznávám,“ ubezpečil ho suše civilista s protáhlým obličejem, sotva se všichni tři beze spěchu vysoukali z těsné karosérie malé DKW.

Pohled na vybombardovanou ulici mu sice dával zapravdu, ale SS-man neměl pro vtipy smysl.

„Tudy, prosím,“ ukázal na vchod do domu. „Je to jen nouzový východ, pozor na hlavu. Občas tam překáží všelijaké trubky.“

Podzemní chodba byla úzká a klikatá, na několika místech přehrazená pancéřovými dveřmi s hlídači většinou od SS. Prostory byly osvětlené velice úsporně, někde jen holými žárovkami, visícími na přívodních drátech.

Několikeré točité schody, vedoucí dolů. Museli být už hluboko pod úrovní Sprévy.

„Ještě že vám funguje aspoň elektřina,“ zaúpěl lékař, když se asi po třetí udeřil do hlavy.

„Reichstag musí vydržet i dva měsíce obléhání,“ odtušil hrdě SS-man, který je vedl do hlubin.

„Až se sem Rusové dostanou, padne Reichstag za pár hodin,“ udrtil mezi zuby civilista s protáhlým obličejem.

„To se přece neříká, herr Norden!“ obrátil se na něho vyčítavě SS-man, ale na víc si netroufl.

„Neříká, ale je to pravda,“ odtušil káraný suše.

SS-man se na něho jen podíval, ale pokrčil rameny. Že to byla pravda? Jistě, ale ta se v Německu už hodně dlouho nesměla říkat beztrestně. Norden zřejmě patřil mezi vyvolené, kterým to procházelo, jiné by za stejná slova čekala popravčí četa.

Konečně se chodba rozšířila. Po obou stranách byla vidět řada těžkých kovových dveří. Kdyby některá velká bomba pronikla až sem, neměla by zahubit všechny naráz - další pěkná iluze.

„Vůdce vás očekává, Herr Norden.“

Pobočník v uniformě majora jim otevřel pancéřové dveře. Za nimi byl velký sál, plný stolů a rozložených map.

„Mein Führer, herr Norden se dostavil na váš rozkaz,“ ohlásil příchozího řízně.

„No konečně!“ vrhl se příchozímu do náruče muž, který kdysi požadoval na deset let Německo a teď už jen na posledních mapách zdrceně sledoval nezadržitelný postup Rusů a Angloameričanů.

„Tak co, Erneste? Jak si stojíš? Povídej, co je nového?“ plácal Vůdce příchozího familiárně po zádech. „Je nejvyšší čas, ode mě už toho moc nedostaneš.“

„Není třeba, Ádo!“ opáčil Norden. „Můžeš mi gratulovat, snad je ještě k čemu. Pozdě, ale přece.“

„Neříkej!“ vykřikl Adolf Hitler. „Vážně máš zbraň odplaty?“

„Na zbraň odplaty je už pozdě,“ odtušil Norden. „Nevylučoval bych ji později, ale teď mám něco lepšího. Dohoda je uzavřená. Může to být záchrana pro germánskou rasu, přinejmenším pro elitu - pro nás. Vzpamatujeme se a získáme čas i prostředky pro triumfální návrat.“

„Meine damen und herren!“ vykřikl Hitler. „Opusťte ihned na okamžik tento sál!“

Vojáci i několik vojákyň se okamžitě disciplinovaně otočilo k východům a místnost se vyprázdnila. Hitler s oběma příchozími, na které se tento rozkaz nevztahoval, osaměl...


Události následujících dnů byly později, jak se zdá, dostatečně popsány. Hitlerovo mrtvé a ohořelé tělo i tělo jeho novomanželky Evy Braunové Rusové našli a identifikovali. Hlavní představitelé Třetí říše stanuli před Norimberským soudem, odkud někteří z nich odešli přímo pod šibenici, jiní byli odsouzeni k těžkým trestům vězení. Německo si vítězové rozdělili na čtyři okupační zóny. Tři z nich se brzy spojily, na čtvrtou si ale musely desítky let počkat, neboť byla zdánlivě na věčné časy pevně připojena k mohutnému seskupení Varšavské smlouvy.

V nepředstavitelných zmatcích, spojených spádem Německa, kdy skupinky vojáků i civilistů zoufale prchaly před frontami, odkud beztak nebylo úniku, nebyl čas sledovat osudy jednotlivých utečenců, ať vojáků nebo civilistů.

Poslední příkaz, tvrdošíjně zapíraný všemi, kdo byli na této cestě zajati, svědčil o nesmírném strachu Němců z tvrdé odplaty Rusů. Skupiny vyhladovělých vojáků i civilistů prchaly do zóny obsazené Američany. Mnoho těchto uprchlíků zajala Americká armáda, jinde, jako v Čechách, se jim do cesty postavili místní obyvatelé. Nikdo ale vítězům neprozradil skutečný cíl těchto kolon.

Dokonce ani ti, kdo o utajovaném cíli věděli více, nepodlehli panice a mlčeli. Mlčeli, i když sami s konečnou platností pochopili, že se tento cíl pro ně samotné změnil v nedostižnou fata morganu.

Obrovská exploze muničního skladu na kraji Alpské pevnosti byla jasně slyšet až v Augsburku, Mnichově a dokonce i v Salcburku. Vzdálený dunivý výbuch málokoho zaujal. Němci i jejich protivníci už byli z předchozích bojů a z ničivých náletů příliš otupělí, než aby jedné vzdálené explozi věnovali vůbec nějakou pozornost.

Jen několik desítek vyšších velitelů, zodpovědných za přesun zbytků svých jednotek i civilních kolon, vytáhlo po tomto vzdáleném výbuchu poslední písemné rozkazy, znovu a podrobně si je přečetlo - a pečlivě je spálilo. Pak se přestali skrývat a při nejbližší příležitosti se bez odporu vzdali na milost a nemilost překvapeným vojákům US armády. Dobře věděli, že další odpor už nikomu neprospěje.

Američané se k zajatcům zachovali korektně, bez zbytečných emocí. Zajatci na protilehlé části fronty dopadli nepoměrně hůř, ale na výsledku války to nemohlo nic změnit. Válka v Evropě skončila.

 


Obsah Dále

23.01.2017 23:02