Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Germán

Vysoký, pronikavý zvuk leteckého motoru byl náhle umlčen zlověstným praskáním dřeva. V lese asi sto metrů přede mnou vzplál modrý plamen, ale hned zase zhasl. Na měkkou lesní půdu postupně dopadlo několik těžkých předmětů. Pak vše utichlo.

V první chvíli jsem zabrzdil a seskočil s kola, ale hned jsem na kolo opět naskočil a rozjel se tím směrem. Navzdory počínajícímu šeru bylo ještě vidět. Stranou od lesní cesty jsem na zemi zpozoroval několik uražených korun stromů a velké deskovité předměty. Pochopil jsem, že to jsou křídla a že přede mnou v lese leží - zřícené letadlo.

Z trosek se ozvalo slyšitelné sténání.

Byl tam pilot, jistě zraněný. Zarazil jsem se, nebyl jsem si jistý, zda mu dokážu pomoci. Zoufale jsem si začal v hlavě vybavovat pravidla první pomoci, zatímco jsem tlačil kolo do nevysokého kopečku a vyhýbal se přitom ostružiní.

„Hilfe!“ ozvalo se pár kroků přede mnou.

Trup letadla byl přelomený vejpůl, utržený motor ležel daleko stranou, ale muž ve zborcené kabině byl naživu.

„Moment, hned jsem u vás,“ ujistil jsem ho.

„Šprechn zí dojč?“ ozvalo se z trosek.

„Du jú spík ingliš?“ odpověděl jsem mu ihned protiotázkou.

„Nicht engliš,“ odpověděl pilot. „Neumět čésky?“

„Tím jste měl začít,“ odpověděl jsem mu ulehčeně.

„My tady v Čésku?“

„Ano, a dost daleko od Německa!“ ujistil jsem ho.

A byl jsem doma. Germán zabloudil a rozbil letadlo. Hlavně že zůstal naživu.

„Pomoc mi ven!“ požádal zkroušeně.

Nebylo to těžké. Jakmile jsem vylomil rozbitá boční dvířka, Němec mi přímo vypadl do náruče.

„Krucifix!“ zaklel, když se pokusil postavit, ale noha ho neunesla. I tak jsem si oddychl. Kdyby to byla jen zlomená noha, dopadl by celkem dobře, napadlo mě. Jen aby neměl vnitřní zranění!

Posadil jsem ho aspoň na svůj kabát, který jsem hodil na zem složený do balíčku.

„Nevite, kde je tady nějaké město?“ zeptal se mě sklesle.

„Nejblíž jsou Pardubice,“ ujistil jsem ho.

„Ja, ja, Pardubitz. Donrvetr.“

„Kam jste vlastně letěl?“ zeptal jsem se ho.

„Jen tak, na obhled krajiny,“ odpověděl vyhýbavě.

„Ale to jste pěkně daleko od domova,“ oznamoval jsem mu.

„Ja, ja, vím. Pardubitz - fír hundrt kilométr.“

„No, měl jste vlastně štěstí,“ odlehčilo se mi.

Až na nešťastnou nohu vypadal docela v pořádku. Uvažoval jsem, že ho vezmu na rám kola a dovezu ho kléka ři. S letadlem mu nepomohu, to bude později jeho starost.

„Bite šén,“ začal, než jsem mu to mohl navrhnout.

„Prosím?“

„Prosim vás, kde jsou tady Rusové?“

Tím mě trochu zarazil.

„Kde by byli? V Rusku!“

„A tady, v Čésku, už nejsou?“

„Už ne,“ ujistil jsem ho. To snad ví každý, že odtáhli!

„A - Amerikányše?“

„V Americe, kde by byli,“ usmál jsem se. „Možná tu bude pár turistů, ale spíš v Praze.“

„Gút,“ oddychl si.

„Nechcete si zavolat německou ambasádu?“ přešel jsem raději do věcného tónu.

„Dojče ambasáde?“ podíval se na mě divně. „Nein.“

Tím mě ovšem trochu udivil.

„Co chcete dělat?“ zeptal jsem se ho. „Odvezl bych vás aspoň za doktorem, chcete?“

„Danke šén,“ odtušil. „To neny tšéba. To nic nejni.“

Ztěžka se vztyčil a obrátil se zpět ke kabině letadla. Chvíli se v ní štrachal, pak se ztěžka převalil zpět na můj kabát. V ruce držel zelenou krabici s červeným křížem. Jestli mu postačí malá lékárnička, byl by na tom dobře, uvažoval jsem. Pomohl jsem mu sundat botu, aby si mohl ovinout zmodralý kotník obinadlem. Stáhl si to pevně, ale do vysoké boty se nevešel. Nicméně si věděl rady. Vytáhl nůž, horní část boty odřízl, udělal si z ní polobotku a tu pak docela snadno obul.

„Škoda boty,“ podotkl jsem upřímně.

„Žádná škóda,“ mávl rukou. „Bota je bota, noha je mnóhem důležitější.“

Vlastně - měl pravdu. Co je to rozřezaná bota vedle rozbitého letadla? To se nedalo srovnávat. A už vůbec ne s životem, o který mohl při havárii docela snadno přijít.

Pak se pokusil postavit, ale opět si ztěžka sedl.

„Donrvetr,“ zaklel upřímně. „Asi vás budu muset prósit...“

„Odvezu vás na kole, chcete?“ nabídl jsem mu.

„Nemít tento... oheň?“ zavrtěl hlavou.

„Chcete si zakouřit?“ zeptal jsem se ho. „To ale máte smůlu, nekouřím a nemám ani cigarety, ani oheň.“

„Já taky ne,“ přiznal. „Akorát tady tu bestii zapálit.“

Ukázal přitom na vrak letadla. V první chvíli mě ta upřímnost rozesmála. Pak jsem trochu zvážněl.

„Nic se zapalovat nebude,“ odmítl jsem. „Je sucho, oheň by byl v lese nebezpečný.“

„Ja, ja, vím,“ odtušil mrzutě.

Po chvíli se opět namáhavě zvedl a štrachal se ke svému stroji. Opět se ponořil horní částí těla do pokroucené kabiny a vytáhl odtud malé tranzistorové rádio. Chvíli si je tiskl k uchu, pak si ulehčeně povzdychl.

„Ja, ja gút. Prosim, neležet tu někde taková... sešit?“

To si nevybral dobře, večerní šero mezitím zhoustlo, nebylo vidět dál než na pár kroků. Nicméně jsem mu chtěl pomoci, proto jsem obešel vrak letadla kolem dokola.

Skoro jsem přitom vrazil do uražené směrovky. Ležela na zemi a skvěl se na ní - nádherný hákový kříž. Podíval jsem se pozorněji. Také na ulomeném křídle, podepřeném silným kmenem borovice, byl vidět německý válečný kříž. Napadlo mě, že ten Němec létá na replice válečné ho letadla, ale zabloudil a asi se přede mnou stydí. Není divu, my v Čechách jsme na háknkrajce pořád hákliví. Ačkoliv - na opravdu věrných replikách bych to z důvodů autentičnosti snesl. Co je to za letadlo? Poměrně malé, křídlo nad kabinou... Nejblíž by byl podle mě kurýrní Fieseler - Storch, ale u těch trosek jsem si nebyl jistý. Jako kluk jsem se o letadla zajímal, ale na odborníka jsem se necítil.

Obešel jsem celé letadlo, ale žádný sešit nikde neležel. Němec seděl na mém kabátě a kupodivu, nějaký velký sešit už držel v ruce. Našel jej nejspíš sám v kabině svého vraku.

„Ty, rozumět mapa?“ obrátil se na mne.

„Trochu,“ připustil jsem.

„Tady jsou Pardubitz. Kde jsme my?“

Podal mi sešit. Místo čistých stránek v něm byly mapové listy a otevřená byl dokonce správně u Pardubic. Ale Germán musel mít opravdu hodně staré vydání. Lesík, kde jsme stáli, jsem ještě poznal, ale velikánské sídliště za ním na mapě chybělo.

„Tady jsme,“ ukazoval jsem mu. „Ale vaše mapa je moc stará a hodně věcí tu chybí.“

„Ja, ja, vím,“ odtušil. „Tady to pole je?“

Ukázal mi přímo na nově postavené sídliště.

„Ne, tady je město. Pardubice.“

„A co je tohle?“ ukázal mi na starou část města.

„Taky Pardubice, ale tady kolem jsou všude nové domy.“

„Aj aj, krucifix. A tady pole je?“

„Nejbližší pole je tady, na druhou stranu,“ ukázal jsem mu to rovnou na jeho mapě, abychom se nezdržovali všemi novými sídlišti.

„Donrvetr, s tolika změnami asi Dvojka nepočítal. Prosim vás, nesvezl byste mě tam na vašem bicyklu? Nebo mi ten bicykl pučit?“

Nechtělo se mi cokoliv neznámému Germánovi půjčovat, ale nebylo mi proti mysli zavézt ho tam sám. Lidi si přece mají pomáhat.

„Co chcete na tom poli?“ zeptal jsem se ho.

„Kolega tam pro mě přiletět. Tady mám maják,“ ukázal mi svůj tranzistorák. Nebyl to zřejmě tranzistorák, ale mobilní telefon. Vtom šeru jsem si ani nevšiml, že na něm chyběla čísla...

Naskočil jsem na kolo a ukázal mu, jak nasednout na rám. Pak jsem řádně šlápl do pedálů. V první chvíli nám pomohlo, že jsme se rozjížděli z nevysokého kopečku, ale pak jsem musel šlapat a Němec rozhodně nebyl žádná subtilní dívka. Na okamžik jsem se usmál. Na tomhle rámu seděla naposledy moje žena Evička - a to už jsme byli svoji a bříško se jí tenkrát nádherně kulatilo.

Vyjeli jsme z lesa. Obilné pole bylo sklizené, ale nezorané. Němec mě na jeho okraji zastavil.

„Počkat tady se mnou, bite šén,“ požádal mě zdvořile.

„Budete tu čekat na kolegu?“ zeptal jsem se ho.

„Ja - a vy se mnou. Bude to velmi zajímavé.“

„Neměl bych raději odjet ohlásit havárii letadla na policii?“

„Kaine policaj!“ namítl Němec. „Tam se dívejte! To jste eště nikdy neviděl!“ ukázal mi prstem vzhůru. „Málo lidu tohle vidět!“

V té chvíli se obloha nad námi rozsvítila blankytně modrým světlem a při pohledu vzhůru jsem oněměl.

Nad hlavami nám visel obrovský modrý prstenec o průměru dvaceti metrů. Znenadání se zvedl podivný vítr, ozvala se hromová rána a pokračovala ostrým vrčením leteckého motoru. Z té výšky přímo na nás pikovalo malé letadlo, ne Storch, ale mnohem rychlejší stíhačka. Nízko nad zemí vybrala, provedla bravurní akrobatický obrat a ihned nasadila na přistání. Zastavila dvacet metrů od nás a s běžícím motorem zůstala stát. Německé válečné kříže měla na křídlech také.

„Bicykl nechat tady a jdeme. Lós!“

Obrátil jsem se k Němci. Jeho tón se mi nelíbil, ale co se mi líbilo ještě méně, byla pistole, kterou mi mířil - někam do žaludku.

„Mašíren marš!“ poručil mi.


Strčili mě dozadu do kabiny. Letadlo pak odstartovalo, prudce vystoupalo do výšky a potom náhle otočilo nos dolů. Opět jsem spatřil modravý prstenec o průměru nejméně dvaceti metrů, tentokrát zblízka. Letadlo jím prolétlo, pak vybralo pád a stejně bravurně dosedlo na jasně osvětlenou betonovou plochu - zřejmě Pardubického letiště. To jsme tedy daleko neletěli!

Vytáhli mě z kabiny a dva vojáci v německých uniformách s přílbami na mě namířili automaty. Stál jsem tam a neodvažoval se pohnout. S těmi mašinkvéry nebyly žerty! Nevypadaly jako historické repliky. Anebo byly tak věrné, že by se z nich asi dalo střílet i ostrými. A věřte jim, že tam žádné „včeličky“ nemají!

Hned po našem přistání světla kolem ranveje zhasla, ale dokud svítila, nemohl jsem si nepovšimnout vyrovnané řady štíhlých letadel, nastříkaných maskovacími barvami. Okamžitě jsem je poznal, jedno takové si dnes poklidně pózuje v hale Národního technického musea v Praze. Messerschmidt ME-262 Schwalbe, německý tryskový stíhací letoun z konce druhé světové války. Dnes se takovou vzácností každé muzeum chlubit nemůže, tady jich ale stály - snad stovky!

Nechápal jsem to. Co dělají na Pardubickém letišti Němci? Jak se sem dostali a kdo jim dovolil obsadit letiště tolika svými letadly?

Ještě horší byly jejich zbraně. Stál jsem ve tmě, osvětlován baterkou jednoho z hlídačů. Už jsem je v šeru ani neviděl, ale tušil jsem, že na mě míří. Příjemné to rozhodně nebylo. Uvažoval jsem, co je to za spolek. Asi nějaký tajný fašistický. Už dávno nemají váhu, ale podceňovat je nesmím, zejména když mají až příliš skutečné zbraně.

Až po půl hodině se k nám přiblížili dva jiní vojáci.

„Jdeme,“ chopili se mě.

„Můžete mi laskavě nějak vysvětlit, pánové...“ začal jsem, ale nenechali mě domluvit.

„Mlčet!“ okřikl mě chlap se strašným německým přízvukem.

„V civilizovaných zemích bývá zvykem oznámit zatčenému důvod zatčení,“ nedal jsem se.

„Her Gott, mlčíš?“

Páni, to byla rána! Div mě to nesložilo k zemi. Nebyl to úder pěstí, ale nějakým tvrdým předmětem, pažbou pušky nebo samopalu. Rameno jsem měl rázem v jednom ohni a pochopil jsem, že s nimi nebude řeč. To je u fanatiků běžné. A tihle fanaticky vypadali.

Odvedli mě do nízkého dřevěného baráku. Hned za dveřmi bylo dost světla, vycházejícího z elektrické lampy. Přímo proti sobě jsem spatřil veliký plakát a na něm - portrét Adolfa Hitlera v životní velikosti. A bylo mi to jasné. Původní odhad, že jde o tajný fašistický spolek, byl zřejmě správný. To nevypadalo zdravě. Fanatici se musejí skrývat a mohlo by se stát, že budou chtít zamést stopy - i se mnou.

Zavedli mě do menší místnosti a nařídili mi postavit se čelem ke stěně. Naštěstí jsem si vzpomněl na vyprávění svého známého Edy, bývalého anglického válečného letce. Ve sdílnější náladě nám klukům vyprávěl své příhody z války, zejména jak jeho wellington sestřelili nad Holandskem Němci a on si užil své v zajateckém táboře.

„Němcům nesměl člověk ukázat strach,“ říkal nám. „Kdo se choval suverénně a oháněl se neustále ženevskými konvencemi, toho ty bestie nechaly na pokoji. Tím víc si smlsly na těch, kdo se jich báli.“

Jakmile se můj hlídač, docela mladý hoch, na okamžik otočil, posadil jsem se drze na nejbližší židli.

„Štéhn, štéhn!“ rozčilil se vojáček, jakmile mě spatřil sedět.

„Du jú spík ingliš?“ optal jsem se ho, ale zůstal sedět.

„Hende hóch!“ namířil na mě kvér.

Poslušně jsem zvedl ruce, ale zůstal sedět. Rozhodl jsem se, že na německé povely prostě nebudu slyšet.

Okamžitě vrazil do místnosti starší chlap v černějším mundúru s hranatými písmeny SS na klopách.

„Tady ne sedět!Stát!“ začal mi vysvětlovat lámanou češtinou.

„Ženevské konvence vám nic neříkají?“ podíval jsem se na něho co nejútrpněji, jako na pitomečka.

„Ženevské konvence nic nepovídat o sedění v sesle.“

„Požadují slušné zacházení se zajatci. Ke slušnému zacházení nepatří stát čelem ke zdi jako lotr.“

„Vy né sajatec. Kde máte uniforma? A vojenský průkaz?“

„Vždyť jste nás přepadli bez vyhlášení války!“ zaútočil jsem na něho. „Mobilizace ani nebyla vyhlášena, jak mám mít uniformu?“

„Vy šádná sajatec! Čech z Protektorát pod ochranou Německé Rajch, podle našich sákonů - bandita!“

„Protektorát? To už hodně dávno neplatí. Patřím pod ochranu České republiky. A té jste, pokud vím, válku nevyhlásili.“

„Čechiše republik? Vy jste si už zase udělali Čechoslovakaj?“

„Ne, jenom Čechy. Slovensko je samostatné.“

„Á - Slováci zůstali Německé Rajch věrní?“

„Ale kdepak,“ mávl jsem rukou. „Po válce se rádi připojili k Čechám, ale nakonec se přece jen odtrhli. Mají teď vlastní stát, až na to, že k tomu nepotřebovali ani Německo, ani nikoho jiného. To je v pořádku. Ani my Češi žádné protektory nepotřebujeme.“

Zůstal chvíli jako tumpachový, ale brzy se vzpamatoval.

„Á, Čechaj! S váma byly dycky potíže!“

„Mimochodem, vůbec nechápu, co tady vyvádíte,“ pokračoval jsem. „S Německem přece máme slušné sousedské vztahy.“

„Nechápat?“ ušklíbl se. „To brzo pochopit. Tady je totiž území Čtvrté Německé Rajch.“

A obzvláštní důraz kladl na číslovku „Čtvrté“.

„Hrajete si jako malí,“ zavrčel jsem znechuceně.

„My si nehrajeme,“ odsekl a nasupeně odešel z místnosti. Nechal mě naštěstí sedět na židli. Zaznamenal jsem to hned jako plus a v duchu jsem za to Edovi vřele děkoval. Nebýt ramena, které mě silně bolelo, dalo by se to i vydržet. Ale včas mě něco napadlo.

Vstal jsem. Vojáček na mě ihned zvedl hlaveň kvéru, ale toho jsem si už skoro nevšímal.

„Zavolejte doktora!“ řekl jsem mu.

Stál jako socha a jen na mě mířil.

„Doktora!“ rozkřikl jsem se na něho.

Slovo „doktor“ vojáček určitě znal, jenže nevěděl, co má se mnou dělat. Naštěstí, jak jsem tušil, zareagoval někdo za stěnou. Za okamžik vstoupil dovnitř jiný starší chlap.

„Ich bin doktor,“ prohlásil.

Bez dalšího slova jsem sundal kabát i košili a nastavil mu před oči rameno. Doktor se mi na ně chvíli díval, potom se odvrátil, něco zavrčel a beze slova vyšel z místnosti.

„Co říkáte?“ volal jsem marně za ním.

Neodpověděl. Po chvíli se vrátil s kusem namočeného plátna. Naznačil, abych si to sám podržel na rameni a opět odešel.

„Saláti ty Čechaj - nic nevydrží...“ zavrčel - česky.

Hleďme! Takže i doktor umí aspoň pár slov česky, ale nedává to najevo. Z jeho pohrdavého tónu jsem pochopil, že nás nemá příliš v lásce. Pomohl mi sice, ale nic moc. No což, mělo by mi stačit, že nestojím čelem ke stěně jako lotr.

Za chvilku to zřejmě nevydrželi oni. Přišel starší pán v černé uniformě se znaky SS, a odvedl si mě vedle. Ani neprotestoval, když jsem se okamžitě posadil na první volnou židli. Naopak se mi zdálo, že s tím tak nějak počítá.

„Tak vy žíkat, že ste občan Česká republik,“ začal dobrácky. „Ale my žádná Česká republik neuznáváme.“

„Jak to?“ vyskočil jsem. „Máme přece smlouvy.“

„Smlouvy jsou s Protektorát Bémen und Méren.“

„Ty přece už dávno neplatí. Já mám na mysli nové smlouvy, mezi Českou republikou a Německem.“

„O těch zase nic nevíme my.“

„Poslyšte, pánové,“ začal jsem naštvaně, „na co si tu hrajete? Kdo vlastně jste? Vážně chcete, abych si na vás stěžoval u ambasády Bundesrepublik Dojčland?“

„Poslyš, ty Čech, ty vůbec nevědět, kde jsi? Tady nejni žádná Bundesrepublik Dojčland, tady Čtvrtá Dojčes Rajch.“

„Lituji, ale to zase neznám já.“

„Ty si to ještě neuvědomovat, co? Tady vůbec nejni Erde, jak se to čésky... zeměkoule. Tady je úplně jiný kosmos. My naše světy jen tak na moment... propojit.“

Kdyby mi dal facku, zajiskřilo by se mi v očích víc, ale tohle bylo taky silné kafe. Jen jsem nasucho polkl. Vzpomněl jsem si na modrý prstenec, kterým jsme proletěli. Začalo to být vážně zajímavé. Propojení světů na dálku pomocí modrého prstence? Mimoprostorová červí díra do cizího vesmíru? Neuvěřitelné! To by byl přece triumf vědy nad prostorem, o jakém se nám ani nezdá! A Němci to dovedou propojovat podle potřeby? Úžasné, obdivuhodné! Až na to, že si hrají na pokračovatele Třetí Říše. To mi bylo sympatické o poznání méně.

„Zajímavé,“ odtušil jsem zaraženě. „Ale co vy tady?“

„Kulit oči, co?“ triumfoval Germán. „Vejrat. My kolonizovat Čtvrtá Dojčes Rajch od roku jeden tisíc, devět set pětačtyžicet.“

Pochopitelně to se mnou zamávalo. V první chvíli jsem si vážně myslel, že se jedná o klub prehistorie Německa nebo něco na ten způsob, ale tohle bylo mnohem vážnější. Odlišný svět, kolonie někdy od roku pětačtyřicet - to by mohli být i autentičtí fašouni. Vypadalo to pravděpodobně - velice nepříjemně pravděpodobně. Jestli je tomu tak, byl bych v pěkné kaši...

Ačkoliv - kdoví? V kaši jsem byl, to už mi bylo jasné, jen jsem ještě netušil, jak je hustá. Rozhodl jsem se ale trvat na svém, vlastně mi nic jiného nezbývalo. Na jejich hru jsem přistoupit nesměl.

„A co má být?“ opáčil jsem suše. „Česká republika ve válce se Čtvrtou říší není a zadržování cizinců nemá právní podklad.“

„Tady není zeměkoule!“ namítl na to klidně esesman. „Tady platí naše zákony - tžéba zákony o špionáž!“

„To je možná zajímavé, ale jakápak špionáž? Podle konvencí jsem občan České republiky. Nejsem tu přece dobrovolně a vzhledem k vašemu únosu, který nepopřete, jsem mimo podezření ze špionáže.“

„Naše zákony nic nepovídat o dobrovolnosti. My máme sílu!“

„To je fakt,“ připustil jsem nepříliš ochotně. „Zákony kanibalů také s nějakou dobrovolností nepočítají.“

„Moment!“ vyskočil esesman. „Tady ne kanibalové! Zákony Dojčes Rajch vycházet ze zákony Tžetí Rajch a je v nich naše tradice, naše německá kultůra.“

„O kultuře bych na vašem místě nemluvil. Kultura v Německu dostala pořádně na frak. Pokud máte podobné zákony jako Třetí říše, pak potěš pámbů.“

Esesman se naježil.

„Co nám může nějaký Čech vykládat o kultůra!“

„Vy to nevíte? Němci dnes jezdí za kulturou do Čech! Každou chvilku jsou v Praze na nějakém kulturním podniku!“

„Němci z té Bundesrepublik? To ale nejsme my. My bychom se tak nesnížili!“

„Ovšem. Vy jste raději zůstali u těch kanibalů.“

Nadechl se.

„To je urážka Velkoněmeckého národa!“

„To není urážka!“ nadechl jsem se také. „Německého národa si vážíme, je to dnes kulturní a demokratický národ. Až na výjimky, jako jste vy. Obávám se, že slušní Němci se za vás budou stydět, až se o vás dovědí.“

„O takové my nestojíme,“ odsekl.

„Jenže takových jsou milióny. Zatímco vás, co si hrajete na nějakou Říši, je sotva pár set.“

„Omyl,“ ušklíbl se. „Čtvrtá Rajch má víc než milión lidu.“

Z mlhy kolem mě začínala vyvstávat kontura něčeho, co se mi ale vůbec nelíbilo. Průlet do jiného světa bych asi spolkl s nadšením. Miliónová rezervace fašistů, vyzbrojená a zřejmě připravená na válku, už tak povzbuzující nebyla. Ale musel jsem blufovat dál.

„No dobře, milión není moc, Čechů je desetkrát víc. Němce v Bundesrepublice ani nepočítám.“

„Ti se k nám pžidat.“

„Obávám se, že vás právě tihle Němci nejvíc vytahají za uši. Určitě nebudou rádi, že jim kazíte image.“

„Imič?“ zarazil se. „Was ist das?“

„Aha - pardon, tohle slovo nejspíš neznáte. Jak bych vám to... prostě, Němci jsou dnes - a plným právem - pyšní na demokratickou společnost a nejsou rádi, když jim někdo připomíná zločiny Třetí říše. Z vás asi moc nadšení nebudou.“

„Až začneme vítězit, pžidají se. Krev je krev.“

„Vy si opravdu myslíte, že vyhrajete? Že na nás zase pošlete Messerschmidty? Snad ne ty Schwalbe, co stojí venku na letišti?“

„Jawohl. Nejlepší letadla v dějinách. Pšíde den!“

„Jedno takové máme v Praze v muzeu. Ale jestli nemáte nic lepšího, budou proti nim stačit i české školní Albatrosy. Můžete s nimi možná nadělat trochu škody, ale jestli si vážně myslíte, že jsou nejlepší na světě, budete velice nepříjemně překvapeni.“

„Naše Schwalbe jsou dneska modernější, dosahují rychlosti zvuku. Kromě toho máme tajné zbraně,“ uklouzlo mu.

Zmínka o tajných zbraních mě zarazila. Že by se jim podařilo, co Hitler nestihl, a vyrobili atomovou bombu? To bude horší, zejména když ovládají propusti mezi světy. Ale rozhodl jsem se nevzdat.

„Americké i ruské stíhačky jsou třiapůlkrát rychlejší, nemáte proti nim nejmenší šanci. Tajné zbraně mají i Rusové a Američané. Kdybyste byli soustředěni vjednom městě, jedna bomba by na vás úplně stačila.“

„Takové zbraně že mají? A jak to, že o nich víte? Neměly by být tajné?“ trochu se zarazil.

„Nejsou tajné. Víme o nich od doby, kdy s nimi Američané na hlavu porazili Japonsko.“

„Zajímavé. Japonsko - poražené...? A tajnými zbraněmi?“

„V Japonsku Američané použili dvě bomby, pak se japonský císař vzdal. Bylo to na konci roku 1945 a válka tím skončila. Japonsko je dnes taky demokratické.“

„Japonský kaiser - vzdal?“ koukal na mě vyděšeně - asi jako já na něho, když mi prve oznámil, že se nacházíme v jiném vesmíru. „O tom my nevědět. My tady od apríla.“

Kapitulaci Japonců si nejspíš neuměl představit. Pokud si je pamatoval jako národ kamikaze, nedivil jsem se.

„Vy si asi myslíte, že se ještě někdy vrátíte!“ pokračoval jsem v ofenzívě. „To asi budete hodně zklamaní. Největší zklamání by vám připravily německé stíhačky, až by sestřelovaly vaše letadla. Jsem si jistý, že by se proti vám Bundeswehr postavil.“

„Das ist nycht méglich!“ vybuchl nakvašeně esesák. „To by byla ta nejčernější zrada vlastní krve!“

„V našem světě se to bere jinak než jak jste byli zvyklí. Když bude zapotřebí, všechny demokratické země se spojí proti tomu, kdo se jim postaví. A tomu pak bude běda.“

„Ale to znamená, že jsou na Zemi země ne-demokratické?“ podíval se na mě s jiskřičkou naděje v očích.

„Jsou,“ připustil jsem. „Čína, Irák, Libye. A ještě pár dalších.“

„Proč je nezlikvidujete, když jste tak silní?“ podíval se na mě podezřívavě.

„Protože v tom jsou demokratické země v nevýhodě. Smíme se bránit, ale ne vyvolat válku. To by byl konec demokracie. Dokud si ty země válku nezačnou, nemáme důvod proti nim zbraně použít.“

„A když si začnou?“

„Potom by dostaly řádně na pamětnou. Jenže ony to dobře vědí, takže si raději nezačínají.“

„Zlikvidovali jste jich už víc? Těmi bombami?“

„Bomby nikdo nepoužil od roku 1945. Na všechny rušitele míru dnes stačí obyčejná letadla. Ta všechno rozhodují.“

„A co pancr vozy?“

„Ty se používají proti demonstracím, asi jako koně. Ve válce by to byly nádherné cíle pro samonaváděcí střely. Víte, to jsou střely, kterým se ukáže cíl a střela jde za ním. Cíl uhne, střela jde za ním dál. Tanky proti ní nemají obranu.“

„Střela sama vidí cíl? A vy takové tajemství klidně...“

„Ano, střela má umělé oči a vidí i ve tmě nebo v mlze,“ opáčil jsem. „To není žádné tajemství, zná to kdekdo. Opravdová tajemství vám nikdy neřeknu.“

„Jen si nemyslete!“ nasupil se. „Máme metody...“

„Neřeknu vám nic, protože opravdová tajemství ani neznám,“ usadil jsem ho hned. „Tajemství u nás znají jedině odborníci a to já nejsem. Já vám řeknu jen to, co je všeobecně známé. I když - jak se mi zdá - pro vás může být novinka všechno.“

„Ja,“ povzdychl si esesák. „Dlouho jsme neměli kontakt.“

Výslech se navzdory mému očekávání nesl málem v pohodě, bez řevu a násilí, jako kdyby proti mě neseděl esesák. Věděl jsem, že tato zdvořilá slupka může, jako u StB, náhle bez varování zmizet, ale zatím byl vlídný a nešlo o tajnosti, proto jsem mu vysvětloval bez obalu, jak bylo Německo po prohrané válce rozdělené k převychování, ale dnes je zase spojené. On mě zato ujišťoval, že nemají v úmyslu vést křížovou výpravu proti Čechům, ale upřímně řečeno, nevěřil jsem mu ani slovo. Všechno kolem nás svědčilo o opaku.

„Dlouho jsme neměli spojení s fátrlandem,“ vysvětloval mi.

„Vypadáte na to,“ přitakal jsem mu.

„Měli jsme veliké problémy s elektrikou. Ve fátrland pro nás do konce války běžely elektrárny v Alpách. Tady jsme měli pár dýzlů, ale došla nám nafta a jinou jsme nenašli.“

„Tady nafta není?“ podivil jsem se. „Na co tedy létáte?“

„Přírodní podzemní vůbec,“ přikývl. „Pěstujeme si hitlernaftu, zdejší olejnaté plody, stačí je lisovat a destilovat. V tomhle světě je víc takových rostlin, ani v Afrika nejsou. Některé byly dobré, jiné ne. Dlouho jsme museli bojovat se zvížaty. Nakonec jsme některé druhy úplně postšílet - a je pokoj.“

To se mi taky moc nelíbilo. U nás se nepovažuje za správné vyhubit některé živočišné druhy. Zvláště kdyby šlo o úplně cizí svět.

Další řeč jsme vedli o Německu na Zemi. Něco jsem o něm věděl, něco ne. Němčoura zarmoutilo, že nevím nic podrobného o jeho rodném Mnichově.

„Poslyšte, nebylo by pro vás výhodnější vrátit se pod ochranu Bundesrepublik Dojčland? Samozřejmě, pokud tady nemáte válečné zločince, ti by to měli doma horší.“

„Fšéchno z války je dávno to... promlčené.“

„Aha - to ale nevíte, že válečné zločiny promlčitelné nejsou. Na tom se dohodly všechny státy světa.“

Že mi huba neupadla! Jestli jsem jim měl něco zamlčet, bylo to právě tohle! Což jsem netušil, že tady mohou být - ti nejhorší?

„Jaké válečné zločiny?“ zajímal se esesman.

„Zabíjení civilistů, zajatců... žen a dětí...“

„Když je válka, jsou nutně i mrtví. Angloameričané taky házet bomby na německé civily.“

„To je něco jiného. Ve válečných akcích se takové věci stávají. Němci ale dávali civilisty do koncentračních táborů a tam je zabíjeli. To už není válečná akce, ale zločin.“

„My tady nemáme ani jeden koncentracionslágr.“

„Tím lépe pro vás. Ale vaši soukmenovci na Zemi je měli.“

„Ale na pževýchovu!“ zpěčoval se. „Ne zabíjet. Musel bych o tom něco vědět!“

„Ty nejhorší barbarské zločiny jste nedělali veřejně,“ souhlasil jsem. „Ale dělali jste je a po prohrané válce se na to přišlo. Měli jste desítky koncentračních táborů a vraždili jste lidi po milionech. Proto se všechny země dohodly, že tyhle zločiny nebudou nikdy promlčené. Neříká vám nic ani jméno Lidice?“

„Myslíte tu vesnici v Čechách? Co byla srovnaná se zemí za atentát na Heydricha?“

„No vida, že o tom víte!“

„Ale to byla odvetná akce za barbarský teroristický atentát, to musí každý civilizovaný člověk pochopit! Oni pomáhat atentátník, za to musí být trest, ne?Odveta za zločin je legitimní!“

Zřejmě nechápal, co mám proti německé spravedlnosti.

„Jenomže ti v Lidicích neměli s anglickými parašutisty vůbec nic společného a vaši soukmenovci je zabili bez soudu. Takže to byl válečný zločin a dodnes není promlčený!“

Napadlo mě, kolik takových vesnic bylo od té doby ve světě vyvražděných a kolik úplně stejných zločinů zůstalo nepotrestaných? Na trestání těch pravých se národy málokdy shodly...

„Já tam byl,“ řekl esesman trochu tišeji. „Taky stšílet. Ale my tam dostali roskas a o tom se nediskutuje.“

„Vy že jste byl v Lidicích?“ díval jsem se na něho udiveně.

„Ja,“ přikývl. „Taky sem tam stšílet ty chlapy. Potom jsme do domů dávali donarit a bum! Domy do luftu!“

Nevycházel jsem z údivu.

„Člověče, ale to by vám muselo být trochu víc let! Od té doby přece uplynulo hodně vody!“

„Ach, ja,“ přikývl mi s úsměvem. „To dělá zdejší vesmír. Má úžasnou vlastnost, stárne se tady pomaleji. Letos mi bude devadesát a vypadám na čtýžicet. Tak je to tady se všemi.“

Tohle ale byla informace, na kterou jsem potřeboval víc času, než ji vůbec pochopím - natož přijmu.
Čas je relativní...

Čas je relativní...

„Devadesát let? Člověče, na to opravdu nevypadáte! To by... to bych se tady nakonec mohl setkat - snad i s Hitlerem!“

„Jawohl,“ kývl esesman. „Setkáte se s ním velice brzy. Slyšel jsem, že Vůdce chce co nejdžív vidět člověka ze starého světa.“

Zůstal jsem chvíli civět. To byl největší ze všech kalibrů, které na mě za tu chvíli dopadly.

„Adolfa Hitlera přece našli mrtvého a spáleného!“ Myslím, že jsem samým překvapením koktal. Nebylo divu.

„To byl nějaký untermensch. Nechali tam fýrerova doktora, aby to Rusům potvrdil, ale náš milovaný Fýrer zatím s námi odešel do nového světa. Těší se tady trvalému zdraví a všichni mu pšejem hodně elán do další stovky jár jeho života. Princ Friedrich Hitler, jeho syn, po něm vezme vládu asi až v dalším století.“

„Princ?“ nevycházel jsem z údivu.

„Ja,“ přikývl esesák. „Našli se i tady takoví, co chtěli zavádět demokracii. Takže jsme všichni rozhodli obnovit monarchii a prvním kaiserem zvolili našeho fýrera. Máme tedy dědičný kaiser Adolf Hitler První, ale pořád mu tady žíkáme náš milovaný Fýrer. Určitě je sám uvidíte. Fýrera, kaiserin Evu, jejich děti prince Friedricha a princeznu Susi, miláčka našeho národa.“

Bylo to překvapivé, ale - Hitlera zřejmě demokraticky zvolili císařem - takhle demokraticky přece nebyl zvolený poprvé.

Mezitím mi přinesli večeři na obrovském hlubokém talíři. Jak je v Německu zvykem, eintopf. Další talíř dostal esesák. Zdvořile jsme si navzájem popřáli dobré chuti a oba se do toho pustili. Po večeři mě esesák odvedl téměř přátelsky vedle. Stála tu ustlaná postel, stoleček a židle, v koutě umyvadlo na jednoduché konstrukci z železných prutů, pod ním kbelík.

„Tady se vyspěte,“ ukázal mi esesman.

Zavřel za mnou těžké kovové dveře a zvenčí v nich otočil klíčem. Až teď jsem si všiml, že na nich zevnitř chybí klika. Byl jsem - ve vězení. I když ve slušnějším, než jsem si u fašistů představoval.

 


Zpět Obsah Dále

23.01.2017 23:02