Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Hitler

Po ránu mě vzbudili k snídani. Servírovali divnou oranžovou kávu, aspoň to tak chutnalo, spolu s kusem koláče. Uvědomoval jsem si, že jsou to produkty pocházející z jiného světa, ale kromě nezvyklé barvy kávy to na nich nebylo znát. Káva chutnala jako káva, štrůdl byl očividně z jablek. Že tu jablka neznají, dozvěděl jsem se až později, ale mělo mě to napadnout a bylo to logické - jiný svět, jiné rostliny.

„Poletíme do Nového Berlína,“ oznámil mi esesák po snídani.

Vyvedli mě z baráku na letiště. Vedle mě kráčel esesák, můj známý ze včerejšího večera, za námi hlučně v okovaných holínkách pochodovali dva strážní. Na letištní ploše stály pečlivě vyrovnané tryskové stíhačky Schwalbe, ale teď byla za nimi vidět další řada mnohem větších čtyřmotorových, také tryskových letadel. Prve jsem si jich ve tmě nevšiml.

„Ta letadla vzadu neznám,“ podotkl jsem a ukázal na ně.

„Bombardéry Junkers 1024 - Siegfried,“ odtušil hrdě esesák. „Ty znát nemůžete, vymysleli jsme je až tady. Dosahují také rychlosti zvuku a unesou až osm tun bomb. Je to naše největší síla!“

„Americké bombardéry unesou víc a létají rychleji než zvuk,“ musel jsem ho trochu uzemnit, aby se nevytahoval. Ale včas jsem si uvědomil, že na něho dojem neudělám, když ovládají - co já vím, něco jako nadprostor?

Letoun na kraji rozjezdové plochy nepřipomínal nic, co jsem věděl o německých vojenských letadlech. Bylo to malé dvoumotorové vrtulové sportovní letadlo, jakých dnes i u nás létají tisíce. Vývoj tu šel zřejmě dál, možná odlišnou cestou. Před letadlem na nás čekal pilot.

„Prosím,“ pokynul mi esesák zdvořile.

Kabina byla mnohem prostornější, než se mi zdálo. Dosedl jsem na měkké sedadlo, vedle mě se posadil esesák. Další dvě sedadla zůstala prázdná a kabina pilota byla úplně oddělená. Jakmile za námi zabouchly dveře, ozval se kňouravý zvuk elektromotoru, zpočátku v nízkých otáčkách, pak čím dál vyšších, jako kdyby elektromotor cosi roztáčel. Náhle zaškytal jeden motor a hned nato druhý. Krátce poté se letoun pohnul a rozběhl přímo vpřed. Za okamžik už jsme se vznášeli nad městem, rozlohou nepříliš velkým, ale s nádherně bílými domy

Let netrval dlouho. Po půlhodině jsme se zvolna potopili do mraků, takže jsem okénkem z tohoto světa neviděl nic než mlhu. Ani jsem si neuvědomil, že jsme přitom překročili rovník, ale bylo tomu tak - Nový Berlín se nacházel na jižní polokouli.

Rovněž letiště Nový Berlín mělo betonovou přistávací plochu, ale celkově bylo menší než Ruzyně. Žádnou odbavovací halou jsme neprocházeli. Čekalo tady na nás šedivé auto starodávných tvarů, s uniformovaným řidičem a dalším vojákem, ozbrojeným nebezpečně vyhlížejícím samopalem. Vypadalo to, že mě chtějí pečlivě strážit. Řekl jsem s úšklebkem esesákovi, že si uvědomuji, jak nesmyslný by byl v této situaci pokus o útěk, takže ty stráže postrádají smysl.

„Ja, ja, chápu vás. Je to tak. Ale - roskas je roskas.“

Tím diskuse jakožto bezpředmětná skončila. Ten argument byl prostě neprůstřelný. Vzpomněl jsem si - nevím proč - na nápisy na historických anglických lodních dělech od Trafalgaru z doby admirála Nelsona: Poslední argument krále.

Vyrazili jsme po široké, ale prázdné betonové silnici mezi poli, plnými podivných fialových rostlin. Auto bylo pohodlné. Seděl jsem vzadu, vepředu byl řidič a strážný, vedle mě seděl esesák.

Zeptal jsem se ho, co je to za rostliny.

„Jak bych to...“ uvažoval esesák. „To jsou kýferle, dávají nám krychlová olejnatá zrna, ze kterých lisujeme máslo. Navíc se z nich dělají léky, ale to znají jen odborníci.“

Brzy se objevily první vilky a za chvíli už jsme projížděli normálními městskými ulicemi. Bylo tu čistě upraveno, lidé na ulicích vypadali spokojeně a klidně. Bylo mezi nimi hodně vojáků v tradičně šedých německých uniformách, ale většina civilistů byla oblečená do lesklých oděvů nápadných světlých barev. Civilové tvořili s vojáky veliký kontrast. Bylo tu méně žen, vždy velice nápadně oblečených. Když zelená, tak hodně jedovatá, když modrá, pak blankyt.

Zastavili jsme na velikém náměstí. Uprostřed stála obrovská socha ze šedého kamene. Z dálky mi připomínala Lenina, až bych se chtěl divit, co ten tady dělá... ale bylo to jen krátké spojení v mé hlavě, tohle byl přece fýrer Adolf Hitler v nadživotní velikosti, deset metrů vysoký, s rukou šikmo vzhůru v árijském pozdravu.

„Viktóriaplac,“ oznamoval mi hrdě esesák.

Auto zajelo do průjezdu honosné budovy a zůstalo tam stát na nevlídně šedivém nádvoří. Už na nás čekali. Vystoupili jsme a přišel k nám další voják, podle výložků vyšší šarže. S mým dosavadním průvodcem si vyměnili strohý pozdrav a pak mi o poznání nevlídněji pokynul, abych ho následoval.

„Tak se tu mějte!“ rozloučil jsem se s prvním esesákem, když mi bylo jasné, že dál s námi nepůjde.

„Auf vídrzén!“ popřál mi.

Teprve když jsme vstoupili do vysokánské chodby a veliké dřevěné dveře se za námi zavřely, uvědomil jsem si, že jsem se ho ani nezeptal na jméno. On se ostatně na moje také neptal. Rozešli jsme se, aniž bychom se trochu poznali.

A už vůbec jsem netušil, že on - žádné jméno nemá!


Nechali mě stát v nevlídném předpokoji. Nebylo tu nic, nač by si člověk mohl sednout. Na obou koncích stály stojany s vějířem rudých vlajek. Takové byly donedávna i u našich vojenských útvarů, jen na těch zdejších byly místo hvězd bílé terče s černými hákovými kříži. Veliká místnost byla jinak prázdná.

Asi po čtvrthodině si pro mě přišel malý obtloustlý mužíček s brýlemi na kulatém obličeji. Husté hnědé vlasy jako by mu nepatřily, spíš bych čekal pleš. Oblečený byl do jásavě rudého saka s lesklými, světle zelenými kalhotami - něco tak jedovatě řvavého se jen tak nevidí. Doprovázel ho voják v modravé uniformě.

„Tak vy jste ten Čech z naší staré dobré Země?“ prohlížel si mě s netajenou zvědavostí. Česky uměl podstatně lépe než esesák před ním. Představil jsem se a hned jsem se ho zeptal na jméno.

„Ach tak, náme... No, kdysi jsem se taky nějak jmenoval. Teď jsem číslo tři tisíce osm set dvacet pět. Velice nízké číslo, však patřím ke starousedlíkům. Jméno si tu obvykle zkracujeme na dvě poslední cifry, takže jsem Pětadvacítka. Když se někde sejdou lidé se stejným koncovým dvojčíslím, přidávají se k odlišení další cifry odzadu.“

Jeho kulatý obrýlený obličej zářil úsměvem.

„My také používáme čísla, pro hromadné zpracování dat je to pohodlnější. Ale jména jsou jména. Já se jmenuji Ota Vávra.“

„Když vám to pomůže - kdysi jsem se jmenoval Karl. Ale to je dnes vedlejší. Musím vás připravit k audienci. Žádnou zbraň u sebe, doufám, nemáte!“

„Kde bych k ní přišel?“ pokrčil jsem rameny.

Přesto pokynul rukou a voják mě zručně prošacoval. Bylo to zbytečné, ale oba dva se tvářili, že jde o naprosto nezbytnou součást vstupního ceremoniálu.

„Musím vás hned upozornit, že při audienci u císaře nemůžete mluvit, jak se vám zachce. U císaře se mlčí. Každý se snaží co nejlépe odpovídat na fýrerovy dotazy, ale zbytečně to nerozvádí. Doufám, že to chápete, je to i ve vašem zájmu.“

„Nechápu,“ odpověděl jsem přímo. „U nás to není zvykem.“

Myslím, že jsem ho tím dokonale vyvedl z míry. Chvíli se na mě koukal jako na dvojhlavé tele.

„Vy klidně mluvíte na vašeho - co to tam vlastně máte?“

„Jako nejvyššího představitele máme presidenta.“

„A vy na něho mluvíte jen tak? Vám nevadí, že tím svého... presidenta... okrádáte o jeho drahocenný čas?“

„Samozřejmě,“ přikývl jsem. „Proč bychom nemluvili, když ho volíme? Chce-li s námi mluvit, jistě na nás čas má. Kdyby s námi mluvit nechtěl, odejde.“

„Ale tady to není zvykem,“ zachmuřil se.

„To je možné,“ připustil jsem. „Já jsem občan České republiky a ne příslušník Čtvrté Říše. Takže mi vaše manýry nic neříkají.“

„Ja - ale na návštěvě je slušné dodržovat mravy země, kde jste hostem,“ domlouval mi.

„Mám snad podle vás u lidojedů strpět, aby mě podle jejich mravů snědli?“

„Tady snad nejste u lidojedů!“ usmál se pobaveně.

„To doufám. Ale jako host se tu necítím. Nepřicestoval jsem k vám dobrovolně, to snad víte.“

„Na tom nezáleží. Tady je zvykem, že hovoří pouze císař. Fýrer vás chce vidět, ne slyšet. Buď budete potichu dobrovolně, nebo vám zalepíme ústa. Vyberte si.“

Myslel to zřejmě vážně.

„Umí fýrer česky?“ zeptal jsem se ho místo odpovědi.

„Samozřejmě ne,“ odtušil Karl. „Proto tam půjdu s vámi jako tlumočník. Tvrdili, že neumíte německy, což vážně nechápu. Za mých mladých let všichni Češi německy uměli. Vždyť je to vaše povinnost! Mein Gott, vy jste ale klesli, jen jsme byli pár let pryč!“

„Časy se hodně změnily,“ pokrčil jsem rameny. „Ve světě se dnes mluví anglicky. Mohl bych na vás mluvit anglicky nebo rusky, tyhle jazyky umím, ale to by vám asi nepomohlo.“

„Pár našich tyhle řeči taky umí,“ přikývl Karl. „Ale máme dost Němců, co ještě umíme česky. Jako třeba já. Pěstujeme si tyhle řeči po celou dobu. Jednou přijde den, kdy se vrátíme.“

„To už jsem slyšel,“ ušklíbl jsem se. „Chystáte se znovu dobýt náš svět pomocí tanků a letadel jako Schwalbe a Siegfried.“

„Vy tomu nevěříte?“ podíval se na mě tázavě.

„Nevěřím,“ zavrtěl jsem hlavou. „Myslím si, že by pro vás bylo lepší vrátit se do Bundesrepublik Dojčland a na ovládnutí světa definitivně zapomenout.“

„O tom se pochopitelně bavit nebudeme,“ uťal toto téma.

„A o čem se budeme bavit?“ zeptal jsem se ho.

„To já nevím. Co se našemu Fýrerovi zachce. A to já ani vy nemůžeme vědět předem.“

„Náš president s lidmi tímto způsobem nejedná. Proč bych se měl tady chovat jako ovce?“

„Na téhle audienci může záležet váš život! Buďto budete přijat jako rovnoprávný člen Říše, nebo...“

„Nebo zůstanu podle ženevských konvencí zajatcem. Nemám zájem stát se poslušným členem Říše, vyberu si asi to druhé.“

„Ženevské konvence neuznáváme. Druhá možnost bude, že se ocitnete v kleci jako v zoologické zahradě. Anebo před popravčí četou za špionáž. Rozmyslete si to dobře.“

Němčour zřejmě nasadil silnější kalibry přesvědčování, ale ve mně tím probudil vzdor. Eda nám vždycky tvrdil, že je nutné chovat se suverénně, jinak je z člověka v jejich rukou za chvíli bezmocná onuce. Byl to prý vždycky souboj nervů, ale dal se vyhrát, i když na člověka mířili kvérem.

„Nejsem Říšský Němec, ale občan České republiky a nemám nejmenší důvod svou příslušnost měnit. Ostatně, není ani ve vašem zájmu přijímat mě za člena Říše. Německy neumím a vaše ideály jsou mi naprosto cizí.“

„Lepší by bylo, kdybyste se k nám dal dobrovolně,“ chmuřil se Karl. „Jako Čech nemáte žádnou budoucnost.“

„Pokud mě opravdu uvězníte v nějaké kleci, porušíte ženevské konvence a upozorňuji vás, že válečné zločiny jsou všemi mocnostmi světa považovány za nepromlčitelné a stíhány,“ dokončil jsem.

„Tady není váš svět. Naštěstí.“

„Bohužel. Ale vy si tím můžete sami ztížit cestu zpátky. Dosud takovou možnost máte. Máte v našem světě soukmenovce, jistě by vás rádi podpořili - pokud se budete chovat civilizovaně.“

„Vy nás nepovažujete za civilizované?“ ušklíbl se.

„Ovšemže ano,“ opáčil jsem. „Vždyť říkám, že byste mohli se svými krajany navázat styky. Ale máte také zbytky necivilizovaného chování, jaké se dnes v našem světě netrpí. Pojem civilizace se od vaší doby poněkud změnil.“

„Nebylo by divné, aby zrovna Čech vysvětloval Němcům, co je to civilizované chování?“

„Proč ne, když vy barbaři nemáte o civilizovaném chování správnou představu?“

„Jak vidím, neshodneme se. Vaše škoda. Já mám příkaz vás doprovodit a tlumočit, nic víc.“

Mračil se, až mu na čele naskakovaly vrásky.

„Na tom jediném se ale shodneme,“ usmál jsem se. „Můžete mi vaše zvyky vysvětlovat, já je nemusím přijmout. Co je proti lidské důstojnosti, to prostě nepřijmu. My jsme teď na to hodně citliví.“

„Uvědomujete si snad, že máme prostředky donutit každého udělat, co chceme my?“

„Uvědomuju. Vy si uvědomte, že používání prostředků proti lidské důstojnosti je těžký zločin, který se nikdy nepromlčí. Právě vaši krajané Němci měli po válce nebetyčné problémy, jak své prohřešky z období Třetí Říše odčinit. Naštěstí nové zákony neměly zpětnou platnost, takže mohli být tenkrát souzeni jen podle německých zákonů, a spousta zvěrstev jim prošla. Mezitím se ale zákony změnily a vy už byste byli souzeni podle těch nových.“

„K tomu by byla potřeba maličkost - dostat nás před soud.“

„Teď se pro změnu chováte jako svého času Angličané, když si mysleli, že jejich ostrov je tou nejlepší obranou proti celému světu. Právě vy Němci jste jim přece rychle a důkladně ukázali, jak je tomu doopravdy. Splendid isolation byla nebezpečná iluze. Vy si myslíte, kdovíjak jste ve svém vesmíru izolováni. Až se tady objeví letadla Spojených Národů, budete se určitě divit.“

„To by musel někdo tajemství našeho vesmíru objevit.“

„Proč ne? Za války jste se snažili objevit tajemství atomové bomby, naštěstí se vám to nepodařilo. Američané na tom pracovali také a jim se to povedlo.“

„Už jsem slyšel. Neuvěřitelné, kapitulace Japonska v několika dnech. Ale i my máme bomby, schopné naráz zničit celé město.“

Samozřejmě byl už informován o všem, co jsem dosud řekl. Informace tu fungovaly dobře.

„Nehodlám o tom pochybovat. Měli jste na to dost času a klid. Jenomže vývoj se ani v našem světě nezastavil.“

Tady jsem se včas zarazil. Je opravdu důvod ke chlubení, že se naši kosmonauté dostali nejdál na Měsíc? A že i na Marsu jezdí malý rádiem řízený automobil s televizní kamerou? Tím chci dělat dojem na tvůrce nadprostorových propustí? Neměl bych včas přibrzdit?

„Zajímavé. Škoda, že na vaše vyprávění nemáme čas. Vůdce nás čeká. Ale jak říkám, nebude pro vás dobré dát mu najevo odpor.“

„To až podle toho, co bude říkat on,“ odtušil jsem.

Nebyl jsem si ale tak jistý, zda dokážu Édovu drzost zachovat i před Hitlerem. Přece jen - ty popravčí čety byly za Hitlera po čertech skutečné a v dobách Heydrichiády postřílely Čechů víc než dost!

Vstoupili jsme, já a můj tlumočník, do velikého světlého sálu, nádherně osvětleného velkým oknem plným barevných sklíček. Stál tu trůn jako v pohádce, jen Adolf Hitler nikde. Nečekali jsme ale dlouho.

Hitler se za ta léta moc nezměnil. Typická patka, černý knírek, obvyklé okrově žluté sako a hnědé kalhoty. Možná mu přibyly vrásky, ale na svůj věk více než sto let vypadal velice svěže, nehádal bych mu ani polovinu. Přišel rázným krokem a pohled na mě ho zjevně potěšil. Cosi řekl, ale nebyla to otázka pro mne, takže jeho slova tlumočník ani neuznal za vhodné k přeložení. Odpověděl za mě krátce a úsečně sám a pak disciplinovaně umlkl v očekávání další otázky.

Pak jsem se dočkal i já.

„Jak se vám líbila Čtvrtá Říše?“ obrátil se Hitler na mě.

Karl to samozřejmě rychle a úslužně přeložil.

„Kdybych měl Čtvrtou říši posuzovat podle toho, co jsem zní viděl, nebylo by to k ní spravedlivé,“ odtušil jsem.

Karl chvíli váhal, než začal překládat.

„Proč by to nebylo spravedlivé?“ zněla pobavená otázka.

„Protože jsem ze Čtvrté říše viděl jedno vojenské letiště, pak vězení a kancelář SS. Určitě tady musí být i příjemnější místa.“

Karl to překládal vysloveně opatrným tónem, ale Hitler se jen hlasitě rozesmál.

„Nedivím se, že se vám Čtvrtá Říše nezamlouvala,“ souhlasil. „Budete mít příležitost seznámit se s lepšími stránkami našeho světa. Teď jste tady trochu jako kuriozita. Člověka ze starého světa jsme už dlouho neviděli. Ale slyšel jsem, že jste pochyboval o naší vojenské síle. Jste snad odborník na vojenské otázky?“

„Nejsem,“ přiznal jsem. „O vojenských věcech znám jen to, co většina lidí. Zajímal jsem se o to, možná o tom vím více než průměrný občan, ale za vojenského odborníka se nepovažuji.“

„Nevadí, necháme to na starost jiným. V jakém oboru jste byl odborníkem - pokud vůbec v něčem?“

„Rozumím počítačům,“ řekl jsem.

„Mechaniků máme dost,“ opáčil Hitler. „Ale mohl byste se tu uchytit. Koneckonců, šikovných mechaniků je vždycky potřeba.“

„Nejsem mechanik,“ podotkl jsem. „U nás nejsou počítače mechanickou, ale elektronickou záležitostí.“

„Nevadí,“ řekl Hitler velkoryse. „I elektřina má u nás před sebou velkou budoucnost.“

„Říkal jsem elektronika, ne elektřina,“ upřesnil jsem. „V tom je trochu rozdíl.“

„Jak to tedy mám přeložit?“ zarazil se Karl.

„Naši Němci tomu říkají Kybernetik, anebo česky - robotika. Je to nový obor, asi jste na nic takového zatím nepřišli.“

Karl to chvíli váhavě překládal.

„O čem ten obor pojednává?“ zajímal se Hitler.

„O umělé inteligenci strojů,“ odpověděl jsem mu.

„Myslíte, že stroje dosáhnou výšin lidského ducha? To je přece absurdní! Lidský génius je nezměrný a tyto oblasti zůstanou navždy doménou člověka. Není možné, aby tak vrcholné projevy inteligence jako strategie a šachy překonal stroj.“

„Poslední turnaj nejlepšího šachisty světa se strojem skončil porážkou člověka,“ ujistil jsem ho. „Šachy dnes vyhrávají stroje. A co se týče kybernetické strategie, tady vám asi nic neřeknu, ten obor bude nejspíš tajný. Ale stroje v některých směrech předstihují schopnosti lidí. Ne všude, ale v mnoha oborech člověk nemůže se stroji soutěžit. V některých továrnách pracují celé robotizované linky a člověk tam jen dohlíží. Jsou obory, kde už člověk vůbec nic nedokáže.“

„Zajímavé. Dá se toho využít i ve vojenství?“

„Jistě, právě ve vojenství je toho často používáno. Například samonaváděcí střely. Ukažte jim cíl a nařiďte jim, aby jej zničily. To většinou stačí. Jdou za cílem jako chrti, vyhnou se i překážkám.“

„Proti všemu lze nalézt obranu,“ zavrčel.

„Pokud si takové střely včas všimnete, můžete ji určit jako cíl protistřele. Potom může rozhodovat, která ze stran má těch střel víc.“

„A když je takové střele protivníkem pilot - člověk?“

Bylo vidět, že to Hitlera velice zajímá.

„Člověk je pomalý a nedokáže včas reagovat, ať řídí pomalou loď, nebo nejrychlejší letadlo. Letecké souboje rozhodují především samonaváděcí střely.“

Neměl jsem pravdu, ale upřímně jsem si to myslel a bohužel jsem nebyl sám.

„Ale jak jsem slyšel, námořní bitevní lodě znáte?“

„Známe, ale v současné době jsou na ústupu. Unesou hodně, ale jsou veliké a jako terč příliš snadné. Představte si vzdušné torpédo, které znenadání přiletí z boku rychlostí větší než zvuk. Letí metr nad vlnami, takže si ho málokdo všimne a pak už je pozdě. Namíří si to do nejcitlivějšího místa, prorazí bok pod čárou ponoru a tam exploduje - tohle při zkouškách poslalo ke dnu každou, i nejtěžší loď.“

„A vy se tím zabýváte?“

„Ovšemže ne, zabývám se jen civilním použitím. O vojenské stránce vím to, co proběhlo odborným tiskem. Možná toho znám více než průměrný občan, ale odborníkem v tom nejsem.“

„Škoda. Ale je dobře, že jsme byli varováni.“

„Slyšel jsem, že máte v plánu ovládnout náš svět. Kdybych byl vyzván o radu, řekl bych vám, nechte tyhle plány být. Můžete na Zemi způsobit škody, bomby jsou nevybíravé a mohou zabíjet bez ohledu na pokrok na naší straně, ale asi byste skončili špatně. Samonaváděcí střely se dokáží orientovat i v neznámém terénu a vyhledávají si cíle samostatně. Kdyby k vám jediná pronikla - třeba vaší vlastní propustí - s příkazem zničit Nový Berlín, smetla by vás.“

Kašlal jsem tím na jejich ceremoniář a navzdory varování jsem začal bez dotazu. Karl tím byl vyveden z míry, ale Hitler mu pokynul a on to rychle přeložil.

„Máte přílišnou důvěru ve své zbraně!“ změřil si mě přísně. „Takové střely musí být velmi složité a drahé. Kolik jich můžete mít?“

„Počty neznám - vím jen, že se pohybují kolem tisíců. Střely s plochou dráhou letu mají značný dolet i manévrovatelnost. Jejich řídící počítače jsou složité, ale programy mají trvale připravené, cíl se jim dá určit během minuty a nejsou nikdy unavené. Navíc nemusí nést klasickou výbušninu, ale termonukleární nebo neutronové hlavice. Jedna rána - jedno město. Existují prý ještě větší bomby. Jedna rána - půl kontinentu.“

Hitler a Eva

„To by ovšem byly děsivé zbraně.“

„To jsou děsivé zbraně. Snad proto se u nás už dlouho nenašel stát, který by začal válku. Každý ví, že špatně dopadne. Problémy jsou dnes s menšími bandity. Takovými, kteří jsou ochotni uprostřed davu odpálit výbušninu i na vlastním těle, jen aby zabili co nejvíc lidí.“

„Obětovat se za ideál? To je přece vznešené!“

„I kdyby nějaký měli, je to nepřípustné. Na konci války stavěli Japonci malá letadla na jedno použití. Pilot naletěl do americké lodě, sám zahynul, ale ty přesné nálety působily Američanům velké ztráty. Dnes totéž dělají samonaváděcí střely. Jsou jen rychlejší a nemají pud sebezáchovy. Navíc je tu otázka atomových zbraní. Po zničení dvou velkých měst pochopil císař Hirohito beznadějný stav Japonska a sám nařídil svým vojákům, aby se vzdali.“

„Už mě o tom informovali. Která města vlastně Američané tenkrát zničili?“

„Hirošimu a Nagasaki.“

„Proč ne Tokio?“ podíval se na mě udiveně. „Tam je víc lidí!“

„Kdyby zničili Tokio, zahynul by císař Hirohito a kdo by se pak vzdal? Američané nakonec nechali Hirohita císařem a nevzali mu ani vládu. Dnes je Japonsko opět mocná země, která ovšem pochopila, že vojenské výboje nevedou k cíli.“

„A Hirohito - ještě panuje?“

„Hirohito už zemřel. Japonci ho do smrti zbožňovali, že tehdy tu nesmyslnou válku vzdal.“

„A kdo dnes panuje v Japonsku?“

„Japonsko je dnes demokratická země. Vládne tam parlament a vláda. Císař zastupuje Japonsko jen po oficiální stránce, skoro jako anglická královna, která také do vlády nezasahuje. Dnes už králové a císařové ve světě své země nanejvýš reprezentují.“

„Tady je to naštěstí jiné. Silný stát potřebuje i silnou a tvrdou ruku vůdce, aby předešel anarchii.“

„Nejste sám, kdo to tvrdí. Ale u nás se spíše soudí, že anarchie se dá zvládnout bez tvrdé ruky, důsledností v dodržování zákonů.“

„Až budu chtít rady, řeknu si o ně,“ odfrkl si Hitler.

Pak se otočil a bez rozloučení odešel. Audience skončila.

Tušil jsem, že se s tím nenáviděným, ale i uctívaným mužem ještě setkám, snad i víckrát. Ale nemínil jsem před ním poklonkovat. Ani teď, ani později. Na otevřený odpor jsem nepomýšlel, musel jsem se řídit nejen citem, ale i rozumem. Otázka je, kam smí člověk ještě ustoupit, aby zůstal člověkem.


„Gratuluji,“ řekl mi Karl kysele, jakmile jsme osaměli. „Říkat někdo jiný to co vy, šel by rovnou před popravčí četu.“

„To byste byli větší barbaři, než jsem čekal,“ podotkl jsem. „V Čechách trest smrti nemáme. Jsou ještě státy, kde se popravuje, ale my to chápeme jako barbarství. Dvojnásobné, je-li to za pouhý názor.“

„Barbaři - my, Němci?“ zaškaredil se. „Nepovídejte!“

„Trest smrti je přece jasný příznak barbarů!“

„Nepředstavitelné. A co vlastně děláte s těžkými zločinci nebo s vrahy, když je nevěšíte ani nestřílíte? To je přece správné!“

„Řeknu vám příklad. Rusy považujeme za barbary, neboť také zločince popravují. Nedávno popravili člověka, který krutě zavraždil více než dvacítku dětí, většinou školaček.“

„Takového přece nemůžete omlouvat! Co jiného si zasloužil než kulku nebo dokonce oprátku?“

„Po roce se zjistilo, že popravili nevinného. Skutečný vrah byl chytřejší než policie a obrátil podezření proti sousedovi. Popravili je nakonec oba, ale prvního neprávem. Jak říkám, barbaři! Kdyby místo poprav zločince zavírali na doživotí, mohli toho nevinného pustit.“

„My proto máme lhůtu sto dní mezi rozsudkem a popravou. To německé soudy vyžadují.“ řekl vítězoslavně.

„Takže byste toho nevinného popravili také, přišlo se na to až po roce. Není lepší vraha zavřít, než po roce zjistit, že jste zavraždili nevinného? Ani soudy, ani policie přece nejsou neomylné.“

„No, pravda, justiční omyly se stávají,“ připustil.

„Ale jen u barbarů to má nenapravitelné následky, pane Karl. Jen u barbarů. A také jen barbaři popravují lidi za pouhý názor. To se dnes v opravdu civilizovaných zemích neděje.“

„I když je ten názor nebezpečný a přinese někomu smrt?“

„Názor sám nikomu smrt nepřináší. Teprve násilí je zločin, za který se má trestat. Názor se smí trestat jen když k násilí vyzývá a když tím násilí vznikne, nebo když to někdo aspoň skutečně připravuje. Ale ani to se nemá trestat smrtí. Doživotní vězení je lepší.“

„Ale někdy není možné zavírat na doživotí. Třeba když nějaký zločinec začne střílet do davu. U nás by nejbližší policista nebo voják použil zbraň a zastřelil ho dříve než ten blázen postřílí nevinné. Podle vás snad má jen přihlížet?“

„To je něco jiného! Život vraha má mít menší cenu než život nevinných obětí a když je nebezpečí z prodlení, policista střílet smí, zejména když tím zachrání jiné. Ale trest smrti vykonaný až když je zločinec bezmocný, to je těžké selhání státní moci. Je to přiznání, že stát neumí nic lepšího. Živit zločince po celý zbytek života ve vězení je asi dražší než pár kulek, ale obětovat životy nevinných, jen aby se ušetřilo pár tisíc marek, to je příliš kruté.“

„Myslete si o tom co chcete - tady jste na území Čtvrté Říše a musíte se řídit našimi zákony!“ vybafl na mě zarputile.

„A bylo by tomu tak, kdybych tu byl dobrovolně. Jenže jsem k vám byl zavlečen a podle mezinárodního práva...“

„Na vaše mezinárodní právo vám víte co? Kašleme! Budete dodržovat naše zákony. Jinak - “ a naznačil rukou oprátku.

„Budu dodržovat, co je napsáno v ženevských dohodách. Vy jste je, pokud vím, také podepsali. Mám právo neuznávat zákony, které jsou v přímém rozporu s obecně uznávanými zásadami. Mezi našimi zeměmi nebyla vyhlášena válka, takže mě tu zadržujete protiprávně. Porušování ženevských konvencí je nepromlčitelný zločin.“

„To by nás nejprve musel někdo žalovat. A mezi našimi světy neexistuje žádné spojení než to, které ovládáme my!“

V tom měl sice pravdu a byl to jeho trumf, ale Edův princip mi nedovoloval přistoupit na žádné vydírání. Proč to nepřiznat - do této chvíle se mi to vyplácelo. Zlatý Eda, kdyby tušil, jak mi pomohl!

„Abyste se jednoho dne nedivili,“ pokrčil jsem rameny. „Vy se asi spoléháte, že vaše věda náš svět předstihla. Neuvědomujete si, že tomu může být i naopak. Já sice nevím o výzkumech, které by vedly k objevení propustí jako jsou ty vaše, ale to neznamená, že se takové výzkumy u nás nekonají. Možná jsou tajné, jako vždy, když by mohly být zneužity. O něčem podobném vašim propustem se ve vědeckých kruzích u nás přinejmenším uvažuje. Můžete to odhadnout už podle toho, že mě to zas tak moc nepřekvapilo.“

Karl se na mě podíval zle, ale pak se opanoval, otočil a beze slova mi pokynul, abych ho následoval.

Z Hitlerovy rodiny jsem viděl jen Führera samotného. Madam ani jeho děti jsem okem nezahlédl. Snad někdy příště... A kdyby ne, žádná škoda, pomyslel jsem si.

 


Zpět Obsah Dále

23.01.2017 23:02