Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Zajatec - nebo host?

Ubytovali mě v moderním hotelu Rote Fahne. Jak jsem mohl posoudit, kromě mě byli hosty docela normální civilisté. Zavedli mě do apartmá, pak jsem šel s Karlem do restaurace na špekové knedlíky se zelím. Tvářily se pozemsky a velice mi chutnaly.

„Šmakovalo, co?“ nezdržel se Karl, když jsme dojídali.

„Česká a německá kuchyně mají hodně společného,“ potvrdil jsem mu beze stopy nepřátelství. „Tohle jíme i my v Čechách.“

„Až na to, že tady zelí neroste na zemi, ale na keřících,“ ujistil mě Karl. „A vsadím se, že vůbec nic nevíte o rostlinách, které my tady nazýváme Speckstrauch. To slovo určitě v češtině nemáte. Mohli byste si je nazvat špekovníky.“

„To bych ani ve snu neřekl,“ podíval jsem se zaraženě na svůj prázdný talíř.

„Rostlinný špek i rostlinné maso jsou zdravější než pozemské potraviny stejné chuti,“ ujišťoval mě Karl. „Určitě mají vliv na to, jak svěže se tady všichni cítíme.“

Po obědě se odešel poradit s autoritami. Objevil se až večer.

„Půjdeme vám vybrat nějaké oblečení,“ řekl mi. „O peníze se nestarejte, fýrer věnoval pro vaši potřebu více marek, než byste mohl doufat. Mám vám ukázat, co v tomto světě německý národ dokázal. Možná je to Vůdcova odměna za to, že jste nám ochotně vysvětloval pokrok na naší rodné Zemi, možná má s vámi jiné plány. Važte si toho! Já to pro vás chápu jako životní šanci.“

Aha, napadlo mě. Pokus, zdali se k nim nakonec nepřidám? To se ale načekají, pomyslel jsem si. Ale nedokázal jsem se v této chvíli donutit k přímému a čestnému odmítnutí. Zvědavost byla silnější a možnost poznat cizí svět příliš lákavá.

Sešli jsme dolů na ulici. Brzy jsme našli krejčovský salón, kde se mě s velikou ochotou ujali a ve chvilce mě vystrojili jako zdejšího. Džíny a krátký kabát jsem si nechal zabalit a poslat zpět do hotelu. Nemínil jsem se s nimi rozloučit. Už proto, že světlemodré kalhoty zdejší výroby se mi nezdály tak pevné. Ale to mohl být špatný dojem, tady tak chodili všichni. Kabát se leskl tmavomodrou barvou a celek se mi nezdál nápadný, aspoň ne tak, jako u Karla.

„Nechápu vaše štěstí,“ opakoval Karl. „Říkal jsem si, že jste po audienci u fýrera skončil, namísto toho se fýrer zachoval nebývale velkoryse. Máte zkrátka neuvěřitelné štěstí!“

„To záleží na tom, co má se mnou za lubem,“ podotkl jsem.

Něco za tím vězet mohlo, ale nenapadlo mě co. Že by Vůdce zajímaly moje řeči, ačkoliv jsem je zaměřil na zastrašení? Čeká, že se podřeknu víc o tajných zbraních? To se ovšem načeká!

V jednom jsem si nevymýšlel. O tajných zbraních jsem toho moc nevěděl. Někdy je to tak lepší.

„Vůdce rozhodl, že se u nás máte rozhlédnout,“ opakoval mi. „Věnoval vám fond, abyste se tu cítil jako bohatý turista. Máte volnost v rámci celé Čtvrté Říše, bez strážného doprovodu - vzhledem k tomu, že beztak nemáte kam utíkat. My Němci ze Sudet bychom se k vám chovali uměřeněji, ale Vůdce rozhodl - a já to kritizovat nemíním.“

„Možná bych více uvítal, kdybych se mohl svobodně vrátit domů,“ podotkl jsem.

„To není jednoduché,“ zavrtěl hlavou Karl. „Spojení starého a nového světa nelze uskutečnit kdykoliv. Dlouhá léta to prostě nešlo. Kdoví, kdy nastane další příležitost. Třeba za deset - dvacet let.“

Tím mi sebral hodně elánu. Mám doma přece rodinu, známé, práci - a nedobrovolný pobyt v jiném vesmíru může být pěknou čárou přes rozpočet. Zůstal tam po mě bicykl a trosky letadla s hitlerovskými emblémy. Co z toho asi policie zjistí? Nejvíc mi dělala starosti Evička a naši dva kluci.

„Pořád ještě máte naději se vrátit,“ utěšoval mě Karl. „Mohlo to dopadnout hůř.“

Zeptal jsem se ho, co by dělal na mém místě on.

„Já přece budu dělat totéž co vy,“ ujistil mě. „Jsem vám pořád k dispozici jako tlumočník a průvodce. Můžete se jít podívat kamkoli, kromě tajných fabrik a vojenských prostor, ale to je nepatrné omezení. Tam bych se ostatně nedostal ani já.“

Požádal jsem ho tedy o mapy nového světa. Prozatím bych se chtěl podívat po Novém Berlíně.

Vyšli jsme si tedy spolu do ulic. Nový Berlín byl tak jako jeho vzor rozložen v rovině na březích řeky Nové Sprévy. Procházeli jsme ulicemi, ze zvědavosti vstoupili i do několika obchodů.

Všude tady byl klid a pořádek, lidé vypadali spokojeně. Vadilo mi jen, že jsem jim nerozuměl.

„Rád bych se naučil německy,“ obrátil jsem se po chvilce na Karla. „Nedala by se tu sehnat nějaká učebnice němčiny?“

Očividně ho to velice potěšilo.

„Však se taky divím, že dosud naši řeč neumíte,“ usmíval se. „Rád vám budu i učitelem. Učil jsem přece před válkou na německém gymnáziu v Praze. Můžete se na mě spolehnout. Jinak to ani nepůjde, protože učebnici němčiny tady neseženete.“

„V Německu že neseženu - učebnici němčiny?“ podíval jsem se na něho pro změnu udiveně já.

„Pro koho by je vydávali?“ opáčil s úsměvem Karl. „Cizince tady nenajdete a slabikáře pro děti nejsou tak dobrou učebnicí, jak by bylo třeba. Tady se německy každý naučí buď v Domech Hitlerjugend, nebo v nouzi od rodičů, ve školách se už jen pilují znalosti německé gramatiky a speciální slova.“

Měl vlastně pravdu a mohlo mě to napadnout. S cizinci se tady zřejmě už dlouho nepočítalo. Byl jsem tudíž odkázán jen na něho.

„Jistě chápete výhodu znát nějaký světový jazyk,“ domlouval mi nadšeně, když jsem hned neodpovídal.

„Ze světových jazyků umím ty nejdůležitější, ale jsou mi na nic, když je neovládáte vy,“ nedalo mi to a musel jsem jeho nadšení trochu zchladit.

„Jak to myslíte?“ zarazil se nechápavě.

„Ovládám přece dva nejdůležitější světové jazyky, angličtinu a ruštinu. Španělštinu a čínštinu jsem zatím ještě nepotřeboval.“

„A co němčina? Německo je přece nejbližším sousedem vás, Čechů! Němčina snad není světový jazyk?“

„Není,“ odpálil jsem ho beze stopy soucitu. „Němci se u nás učí anglicky a rusky a tak se s nimi domlouváme. Německy se mluví jen v Německu, Rakousku a částečně ve Švýcarsku, ale to je malá část Evropy. Zato vy tady neznáte ani nejdůležitější světové jazyky!“

To jsem mu to dal! To byla rána jeho německé pýše! Chvíli na mě zíral jako na posla katastrofických zpráv. Pak se zachmuřil a dodal:

„Svět je celý převrácený!Němčina není světový jazyk, ruština ano! A dokonce čínština! Kam jste se to jenom dostali? Je vidět, že je nejvyšší čas, aby se němčina stala jediným správným jazykem nejen tady, ale i ve starém světě!“

A tím mě okamžitě převedl do obrany.

Hleďme, tohle přece už je svět, kde se mluví pouze německy. Měl bych si to dobře prohlédnout. Ale - tady jsou jen Němci, mají celý svět čistě pro sebe a žádné méněcenné rasy jim tu nepřekážejí. Milion lidí na celou planetu, to se jim tu žije! V našem starém světě je všude přeplněno, konflikty jsou na denním pořádku... Oni to tu mají mnohem jednodušší... Ale - když se jim tu vede krásně, proč se snaží o návrat, zejména když vědí, že to nebude jednoduché? Je to jedině touha po vlasti, co je vedlo k nešťastné myšlence postavit série bombardérů, aby si právo na návrat - vybombardovali?

Neřekl jsem nic a zamířil do nejbližšího knihkupectví. Když jsem ale Karlovi řekl, že potřebuji atlas, hned mě vyvedl zpět na ulici.

„Ten v prodejnách knih nenajdete,“ ujistil mě. „Atlasy můžete koupit jedině ve skladech se školními potřebami v jižní části Berlína. Ale - nechtěl byste vyslechnout dobrou radu?“

„Sem s ní,“ nevzpíral jsem se jí.

„Fond pro váš pobyt je neobyčejně velkorysý. Navrhl bych vám zakoupit menší lidový automobil. Kromě jiného jsem dobrý šofér a mohl bych vás dovézt, kamkoliv budete potřebovat. Až uvidíte, co všechno jsme tu dokázali, budete se na nás dívat úplně jinak.“

Rozhodl jsem se rychle. Až odtud budu odcházet, vezmu si své původní šaty a odejdu v nich, ale teď je to jejich vůle - budiž.

Nejprve jsme se zastavili v nedalekém hodinářství. Karl mi koupil hodinky. Pokusil jsem se namítnout, že mám hodinky mnohem lepší, ale Karl mi to snadno vyvrátil upozorněním, že den tady netrvá stejně dlouho jako na Zemi a pozemské hodinky se mi tady za pár dní rozejdou k nepotřebě. Kapituloval jsem a nechal si vnutit vodotěsné Zeissky. Pak mě ochotně zavedl k nedalekému obchodu s automobily a nabídl mi radu, který vůz si vybrat.

Neočekával jsem, že v přepychovém obchodě bude jen jedna značka - Mercedes. Naopak jsem správně očekával, že auta budou jiná než jaká známe u nás. Zdejší mercedesy byly dlouhého, štíhlého tvaru, motor měly vysunutý vpředu, vzadu byla neveliká kabina. Pohodlné byly, ale se škodovkou bych je neměnil. Druhé, co se mi nelíbilo, bylo zbarvení. Nebyl tu prostě žádný výběr. Kdysi se říkalo o autech Ford, že je můžete dostat v jakékoliv barvě, pokud si přejete černou. Tady to bylo ještě horší. Všechna auta byla namalována maskovacím nátěrem, nepravidelnými zelenými, hnědými a šedými skvrnami. Na ulicích Berlína jsem sice viděl i jinak zbarvená auta, ale jejich majitelé si je mohli nechat přebarvit. Konec konců na barvě nesejde. Vybral bych si malý kabriolet, už proto, že byl ze všech modelů nejlevnější.

„Model Wenigkeit je hezký, ale je vhodný jen pro ježdění po městě,“ ujišťoval mě Karl. „Na cesty potřebujete pevnější karosérii.“

Doporučil mi větší typ Tigermasivní karosérií, se dvěma nápravami vzadu, pohonem na všechna kola, kufrem, přístupným po odklopení zadních sedadel a hlavně, na což mě Karl upozorňoval, s dvojitými okny. Zvenčí se jim přes skla vysouvala pancéřová deska s úzkými průzory.

„Tiger, to byly kdysi naše skvělé německé tanky - dnes máme pochopitelně lepší, ale i tohle auto dělá svému jménu čest. Ve městě se pancíře nechávají spuštěné, ale na cestách venku se vysunou a jedete v pancer-autě.“

„K čemu to?“ zpozorněl jsem.

„V lesích jsou drzé opice,“ mávl rukou. „Házejí na naše auta kamení. Místo rukou mají chapadla, takže je nazýváme Kopffüssler, jak bych to česky... hlavonožci. Setkání s nimi není příjemné. Mají větší sílu než my, mohou chapadly rozbít skla, člověka vytáhnout ven a sežrat. Jsou sice vzácné, ale na cestách je bytelnější auto nutností.“

„To mi ještě nikdo neřekl,“ podotkl jsem trochu zaraženě.

„Sto kilometrů kolem Berlína nic takového nenajdete, ale až budete cestovat dál - a to jistě budete - bude lépe počítat s tím už teď.“

Poděkoval jsem mu. Karl zaplatil šekem. Na malé nákupy měl peníze, na větší šekovou knížku, což bylo asi rozumné.

V prodejně nám hned natankovali nádrž - bylo to zahrnuto v ceně. Karl sedl na místo řidiče a já vedle něho. Poněkud mě udivilo, že auto nemá klíčky ani ve dveřích, ani v zapalování.

„To je tady zbytečné,“ usmál se Karl. „V Novém Německu se nekrade, nemáme tu zloděje. Jakmile máte auto zaknihováno, nikdo vám je neukradne. Jen zpočátku se tu trochu kradlo, dostalo se sem pár lidí se zlodějskými sklony, ale tady je za krádež kulka. Po několika popravách si to zloději rozmysleli a dnes už to nikoho ani nenapadne. Nechci vám moc sahat do svědomí, doufám, že tuhle vadu nemáte, ale pokud ano, rychle na ni zapomeňte. Najdete-li na zemi peněženku, odevzdejte ji na nejbližším polizeiamtu, jak by to udělal každý. I když je nás teprve milión, zloděj se zde nikam neschová.“

Pravda. Totalitní režimy mají menší problémy s kriminalitou. Kdo by riskoval kulku pro pár marek? Nechal jsem si pro sebe, že se jako národ chystají ve velkém drancovat starý svět. Čím se budou lišit od obyčejných lupičů?Snad jen v rozměrech!

Ujišťoval jsem Karla, že řídit umím, ale zviklal mě, že on prý také velice rád řídí a já se v neznámém městě nevyznám.

„Vy nemáte auto?“ zeptal jsem se ho.

„Předloni jsem měl havárii,“ vysvětloval mi. „Naštěstí jsem ji nezavinil - to bych dnes neměl ani vůdčí list. To druhé auto ale patřilo Wehrmachtu, takže si po celé tři roky nesmím nové auto koupit.“

„I když to zavinil řidič Wehrmachtu?“ divil jsem se.

„Vždyť říkám, to mě zachránilo. Jinak bych dopadl mnohem hůř. Wehrmacht má vždycky přednost. Měl jsem štěstí, že jsem stál na kraji silnice s poruchou a uhnout jsem ani nemohl.“

„Fí ha!“ zmohl jsem se jen na tento druh údivu. Trest za chybu někoho jiného se mi nezdál spravedlivý. Karl se přitom tvářil, jako by byl rád, že to nedopadlo hůř.

„Poslyšte, nevím, jaké máte na staré Zemi zákony o jízdě na silnicích, ale počítám s tím, že se budete muset naučit ty naše, dřív než budete moci řídit. Tady se například jezdí zásadně vpravo.“

„To u nás taky,“ podotkl jsem.

„Ale před válkou se v Praze jezdilo vlevo,“ namítl. „Na to se dobře pamatuji.“

„Mohl byste si pamatovat, že nám Hitler hned zkraje zavedl jízdu vpravo,“ řekl jsem. „Po válce nebylo rozumné vracet to zpátky, zejména když celá Evropa i Američané dnes jezdí vpravo.“

„Jezdí vůbec někdo vlevo?“ zajímal se.

„Angličané. Ale to víte, u nich je to tradice.“

„Ovšem, pamatuji se. God save the king, jízda vlevo, deštníky a cylindry, to bývala vždycky ta starodávná plutokratická Engeland, bohatá koloniální velmoc. Těm se to žilo!“

„Anglie přišla po válce o všechny kolonie,“ pousmál jsem se. „Vy jste jí je vyčítali - a už to taky padlo.“

„Ale, to je zajímavé! Kdo jim je sebral? Amerikáni?“

„Nikdo. Angláni prostě odtáhli a předali vládu místním lidem. V Indii teď vládnou Indové, v Africe Afričané...“

„To je divné. Takže by dnes mohlo Německo tyhle kolonie získat, když jsou volné?“

„To těžko,“ zavrtěl jsem hlavou. „Žádné kolonie nejsou volné. Bývalé kolonie se mezitím naučily vládnout si samy.“

„Prosím vás, cožpak to mohou umět?“

„Některým to jde lépe, jiným špatně. Ale nenechají si do toho mluvit a dělají to samy.“

„To se ještě uvidí!“ podotkl.

Auto pozvolna zastavilo. Vystoupili jsme před obchodem se školními potřebami. Karl koupil zeměpisný atlas a šli jsme naproti do kavárny, abych si jej mohl v klidu prohlédnout.

Jako u nás i zdejší atlas začínal polokoulemi. Na tomto světě bylo také více moří než pevniny, ale to bylo všechno, čím se Zemi podobal. Pevniny byly úplně jinak. Na Zemi se dá rozeznat převažující severojižní směr pevnin i oceánů. Tady byla hlavní pevnina podél rovníkové oblasti, na obou pólech byly dvě menší a dva oceány tvořily pásy zhruba v zeměpisné výšce Evropy. Velká pevnina nebyla kolem dokola, ale v jednom místě byla rozdrobená do řetězce ostrovů, takže Severní a Jižní oceán tu byly spojené mnoha průlivy.

Severní a jižní pevnina byly nazvané jako na Zemi Arktis a Antarktis. Byly studené, bez života. Třetí pevnina, Deutschland, byla podle správního hlediska rozdělena do čtyř částí: popořadě Bavorsko, Rheinland, Prusko, Sasko a skupina samostatných ostrovů nazvaných Fríské. Jednotlivá města byla pochopitelně mnohem menší než jejich vzory u nás. Největší byl Berlín s devadesáti tisíci obyvateli. Na mapě bylo měst víc, ale žádné nemělo více než osmdesát tisíc lidí. Podoba s původními městy vždy končila jménem. Nové Lipsko se nacházelo v horách, zatímco původní Lipsko leží v rovině. Berlín se rozkládal poblíž Jižního oceánu, Hamburk na břehu Severního. Nesrovnalosti by mohly pokračovat dál, ale bylo by drzé hledat křečovitě podobnosti starého Německem s novým. Povšiml jsem si, že všechna města byla soustředěna v nevelké oblasti Bavorska. V ostatních částech obrovské pevniny bylo sotva pár malých osad.

„Tomu se dá říkat Gross Deutschland!“ komentoval můj obdiv Karl. „Tady se konečně naplnila píseň: Dnes nám patří Evropa a zítra celý svět! Pravda, o Evropu jsme přišli, ale máme za ni jiný svět.“

„No vidíte - nakonec máte, co jste chtěli. A bez boje.“

„Závidíš nám?“ podíval se na mě pobaveně.

„Ani ne,“ zavrtěl jsem hlavou. „Jistě jste se tu museli snažit, než jste tady všechno osídlili. Hlavně aby se vám tu líbilo!“

„Když my pořád ještě vzpomínáme na starou vlast,“ zasnil se Karl a usrkl ze lžičky oranžové hořké kafe. „Mladí, co se tu narodili, si slávu staré vlasti neumí ani představit, my starší pořád vzpomínáme. Rád bych třeba věděl, jak se daří mým kamarádům v Rajchenbergu? To byste mi možná mohl povědět, jste přece Čech?“

„Pravda - ale zapomněl jste, že se na Zemi stárne rychleji než tady. Vaši vrstevníci jsou nejspíš dávno po smrti. A v Německu se moc nevyznám. Znám sotva větší města, ne kdejakou vesnici.“

„Pravda. Budou tam nejspíš jejich děti a možná už vnuci. Ale Rajchenberg byste znát měl, je přeci v Čechách! Vlastně, vy ho budete znát spíš jako Liberec.“

Málem jsem se zakuckal kávou.

„Liberec? Liberec je přece české město!“

„Ale s německou většinou!“

„No jo, vy to nevíte, ale po prohrané válce byli z Čech všichni Němci vystěhováni - od té doby je v Čechách klid a mír,“ oznámil jsem mu, co asi opravdu vědět nemohl.

„Snad jste je - nevyhnali?“ podíval se na mě zle.

„Ano. S požehnáním vítězných velmocí. V Čechách jsou dnes Němci vítáni jen jako turisté. Na to si budete muset zvyknout.“

„Vyhnat celý národ? To muselo být hrozné!“ zděsil se.

„Ve válce se děly spousty mnohem horších věcí,“ pokrčil jsem rameny. „Vy jste zase vyvraždili šest miliónů Židů. To bylo mnohem horší než pouhé vyhnání. Dělali jste to tajně a přišlo se na to až po válce. Ale vy jste přece žil v Praze, musíte se pamatovat na vyvraždění Lidic a na popravy tisíců Čechů. Po tom, co jste vy Němci v Čechách vyváděli, byste se neměl tak divit.“

„Lidice, ano, vím o tom. Bylo to za napomáhání anglickým banditům, co nám zabili Heydricha. A takový to byl elegantní, krásný a vzdělaný muž, sportovec rytířského ducha!“

„Ten váš rytířský duch plánoval úplné vyvraždění Čechů, po válce se našly jeho zápisky. A co horšího, nikdo z Lidic anglickým parašutistům nepomáhal. Ze statisíců popravených Čechů přece nikdo Heydricha nezabil. Dokonce o tom málo lidí vědělo. To hromadné vraždění byl zločin, nic více.“

„Ale schvalovali to. Vám Čechům se nedalo nikdy věřit.“

„A jsme zase u toho! Trest smrti za pouhý názor. Tím jste si vy Němci vysloužili titul největších bestií v dějinách lidstva. Ti co zůstali, dnes žijí s tímto cejchem a nemají to jednoduché.“

„Neslýchané! Ale chápu to. Vítězové si vždycky diktovali své podmínky a vy Češi jste si přitom samozřejmě také přihřáli polívčičku. Ale už brzy přijde den odplaty a s ním se do našeho starého světa vrátí naše, Německá spravedlnost!“

Neměl jsem už sílu se s ním pořád hádat. Prostě to považoval za křivdu na německém národu a všechno co dělali Němci bylo podle něho spravedlivé. Vrátili jsme se raději do hotelu. Cestou jsem měl přání co nejdříve se podívat po tomto světě. Karl souhlasil, ale navrhl mi, že nakoupí potřebné vybavení. Nechal jsem mu volnou ruku, jistě věděl lépe než já, co je ve zdejším světě užitečnější.

Zanechal mě v kavárně na střeše hotelu. Hotel Rote Fahne měl k mrakodrapům daleko, ale v Novém Berlíně byl jednou z nejvyšších staveb a z jeho střechy byl nádherný výhled na město. Berlín nebyl tak do výšky jako jeho pozemský předek. Většina domů měla jen tři patra, pětipatrové budovy byly vzácné. Střed města tvořily pravoúhlé ulice, jediné větší náměstí bylo Viktóriaplac s dominující Hitlerovou sochou a budovou Reichstagu, postavenou údajně jako repliku originálního. Čím dál od středu města, tím bylo víc zeleně, skrz kterou prosvítaly stříbrné oplechované střechy vilek. Na severu a na východě byly vidět rozsáhlé tovární haly. Rozložil jsem si na široké kamenné zábradlí atlas rozevřený na plánu Berlína, abych si mohl všechny ty objekty určit. Na severu se nacházely haly letecké firmy Messerschmidt, na východě se rozprostíraly strojírny Krupp, matné šedivé kolony na jihu patřily podniku Hydrierwerke Speer.

Nad námi za tu chvíli přelétlo několik letadel. Většinou malá dopravní, ale jednou nad městem přeletěla dvoumotorová trysková stíhačka Schwalbe. Jinak tu byl klid a nedoléhal sem ani pouliční hluk, ačkoliv se dole na ulicích neustále proplétala auta.

Číšník ke mě několikrát optal, co si budu ještě přát. Nezdálo se mu, že tu sedím už hodinu při jedné kávě. Nakonec mu došlo, že mě zajímá opravdu jen výhled. Odkvačil a přinesl mi veliký dalekohled Zeiss, abych si mohl Berlín pořádně prohlédnout. Poděkoval jsem mu. Byl očividně nadšený, že se mu beze slov podařilo uhodnout mé přání.

„Schön Stadt,“ sděloval jsem číšníkovi svůj dojem, když jsem mu vracel dalekohled.

„Ja, ja, schön und wohlhabend,“ přitakal. Tím převýšil moji dosavadní německou slovní zásobu a nezbylo mi než zalitovat, že jsem v mládí nebyl pilnější a nenaučil se německy. Musím to co nejdřív dohnat - světové jazyky jsou mi tady nanic.

Vrátil jsem se raději do hotelového pokoje.

Na stolku u postele jsem objevil radiopřijímač. Potěšilo mě to. Zapnul jsem jej. Měl ale jen jeden vlnový rozsah a když jsem protočil knoflíkem stupnici od jednoho konce na druhý, zjistil jsem, že jsou slyšitelné jen tři jakž takž hlasité stanice. Dvě z nich vysílaly zprávy, přesněji mluvené slovo, kterému jsem bohužel nerozuměl, třetí hudbu. Byl to druh hudby, co se u nás vysílá, aby se podbarvilo něco z dob okupace Hitlerem. Vojenský rytmus, bubny, flétny. Chvíli jsem to poslouchal, ale upřímně - nic moc. Mozart či Johann Sebastian Bach by mi udělali větší radost. Němci mají přece hudbu mnohem lepší!

Teprve potom mě napadlo, že je to divné rádio. Elektronky by se musely chvíli nažhavovat, tohle naskočilo ihned. Jako s tranzistory, na které se u nás přišlo až po válce. Aby tak nakonec znali i tranzistory a počítače! Já jim tady vykládám o střelách, které se samy navádějí na cíl, abych je odradil od válečných choutek, ne abych jim poradil směr dalších výzkumů! Neměl bych si dávat větší pozor na to, co říkám?

Konečně přišel Karl. Přinesl veliký ranec, přímo hýřil dobrou náladou a optimismem. Nakoupil všechno, co bylo potřeba na cestu. Zásoby potravin, pevnější oblečení, vařič a hromadu drobností. Mimo jiné mi padl do oka samopal, dva opasky s pistolí Parabellum a několik velkých krabic nábojů, jak je přede mnou vyložil na podlahu.

„K čemu to bude?“ ukázal jsem na ně zamračeně.

„Tady je váš zbrojní pas,“ podával mi knížečku. „Vůdce vám dává důvěru vlastnit zbraň, ačkoliv nejste příslušníkem Německých branných sil, ani jste jím nebyl. Umíte s tím snad zacházet, ne?“

„Tento typ jsem nikdy neměl v ruce, ale s takovými hračkami je celkem snadné se naučit.“

„Nejde o to umět s tím zacházet,“ opravil mě Karl. „Znalost zbraní je v pralesích nutnost, přesná muška někdy znamená přežít.“

Nehádal jsem se s ním. Byl pro mě ve znalostech místních poměrů autoritou. Kdybych se měl vypravit do tropů někde na Zemi, asi bych se také svěřil do ochrany někoho z místních. Když vás někdo přátelsky upozorní, že v pralese řádí tygr lidožrout, necháte si vnutit pušku i kdybyste byl přesvědčený pacifista. Každá dobrá rada je na neznámé planetě k nezaplacení. Jakže to Karl říkal? Zdejší bestie prý dokáží člověka vytáhnout z auta a sežrat... Bezpečnostní pravidla jsou často vykoupena lidskými životy a proto by je měl člověk respektovat. Kolik lidí na neznalost zdejších nebezpečí doplatilo, než proti tomu ostatní našli obranu?

Dohodli jsme se, že vyrazíme ráno. Karl mi popřál dobrou noc a odešel. Zůstal jsem v hotelovém pokoji sám. Ještě jsem poslouchal pištivé marše, ale pak jsem vypnul rádio.

Moje druhá noc na neznámé planetě! Byl bych si to někdy ve snu pomyslel? Ale byl jsem tady a byla to skutečnost. Za otevřeným oknem se tlumeně ozýval noční ruch Berlína a po chvíli mi dokonce do pokoje vletěl motýl - či spíš můra. Měl šedivá křídla a dlouhé nohy jako saranče. Chvíli se mi promenoval po stole, pak se zvedl a odfrčel.

Nepozemský život...

Jako kluk jsem chtěl být kosmonautem, v jistém věku to bývá obvyklé. Ale představoval jsem si to jako cestu pustým vesmírem na palubě obrovské ocelové lodi, poháněné raketovými motory. Pak mělo následovat nebezpečné přistání na planetě, rozhovory se zelenými bytostmi (proč se vlastně uvádí vždycky jen tahle barva?) a na závěr triumfální návrat domů.

Jsem tedy na cizí planetě - bez obrovské lodi, sám a s holýma rukama. Místní zelení mužíčkové se nekonají, žádní tu nejsou. Jsou tu jen lidé ze Země, se kterými by měla být domluva snadnější - kdyby to nebyli fašisti. Pod hotelem na náměstí stojí obrovská socha Adolfa Hitlera. To potom člověku zhořkne v puse i sladký koláč. Jak je to dávno, co jsme se rozloučili s jinými podobnými sochami?

Podíval jsem se na hvězdy. Nečekal jsem, že poznám známá souhvězdí, ale byla tu. Orion, Býk, Blíženci. Nespatřil jsem Velký vůz s Polárkou, zato jsem poznal Jižní kříž - ovšem, jsem přece na jižní polokouli. Aspoň ta souhvězdí že byla úplně stejná jako na Zemi...

Úplně stejná...

Kdybych si, já osel, včas uvědomil, co to znamená!

 


Zpět Obsah Dále

23.01.2017 23:02