Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Německý liják

Posadil jsem se na své straně kabiny.

„Zatáhněte pancíře na oknech,“ požádal mě Karl.

Zatímco jsem točil kličkami, Karl se s Tigrem proplétal mezi přijíždějícími vozidly Wehrmachtu. Vyjížděli jsme jinou branou, kde byla silnice pustá.

„Pravé přední také,“ požádal mě. „Člověk nikdy neví...“

„Jak vidím, moc povzbudivě to nevypadá. Neměla by nás vaše Wehrmacht spíš chránit, než nás vyhánět z pevnosti?“

„Já jejího velitele chápu,“ povzdychl si Karl. „Je zodpovědný za stovky mladých německých chlapců. Nic jiného mu nezbývá.“

„Mohli bychom snad vyvézt auto před pevnost a sami zůstat v bezpečí uvnitř!“ napadlo mě, bohužel skoro po kilometru jízdy.

„To nejde,“ ujistil mě nervózně. „To auto by mohlo být vítaný úkryt pro opice. Nejspíš by nám ho rozstříleli, ale... mohli by nám ještě dávat za vinu ohrožení bojeschopnosti... nemá to smysl...“

A bylo mi to jasné, je tomu jako všude. Vojáci mají přednost a civilové, které by ti vojáci měli vlastně chránit, drží hubu a krok.

„Co je to vlastně Grossregenguss?“ zajímalo mě.

„To brzy poznáte. Říkáme tomu veliký liják. Horší je, že se v takovém lijáku pokaždé vyrojí spousta hlavonožců. Prý se objevili u Essenu, to není dost daleko. V dešti mají proti nám samé výhody. A my máme jen jeden automat. To není dobré.“

„Tím spíše by nás vojáci neměli vyhánět. Co jste to prve říkal o rytířských křížích? Oni po nich netouží?“

„Teď toho nechte, vzadu je krabice nábojů s modrými pruhy. Podejte ji,“ dělal Karl, jako kdyby neslyšel.

Našel jsem ji rychle. Byla totiž hned navrchu.

„Vybijte opatrně náboje z pistolí i z automatu a nabijte místo nich tyhle. Jsou mnohem účinnější. Ale opatrně, povídám, jsou citlivé na náraz. Ať nevyletíme do povětří.“

„Dum-dum, nebo něco takového?“ zarazil jsem se.

„Ano, to jsou ony. Neošívejte se, nejsou proti lidem, ale proti bestiím. Proti dřívějším dum-dum mají citlivější roznětky, nepotřebují narazit na kost a vybuchují při sebeslabším nárazu. Na měkké tkáně i na vodu. Ať vám některý náboj neupadne! Jeden by nás nezabil, ale vůbec nestojím o nějaké střepiny v těle.“

Bez problému jsem nabil obě pistole, napáskoval zásobník samopalu a všechny rezervní zásobníky - po třech pistolových a čtyři samopalové. Náboje měly naštěstí stejný rozměr, což bylo v této chvíli výhodou, ačkoliv se mi zdály pro pistole velké a pro samopal naopak malé. Až když jsem úspěšně přezbrojil, Karl si trochu oddychl.

„Dokud to půjde, pojedeme s otevřeným hledím. S průzory se nedá jet dost rychle. Snad budeme mít štěstí, potřebujeme ujet sotva padesát kilometrů.“

„Pokud nebude také další pevnost obsazena vaším hrdinným Wehrmachtem,“ podotkl jsem kysele. „Nejmenuje se nakonec ta další pevnost U stovky vrahů? To by sedělo líp.“

„Odsud až do Hamburku žádná pevnost není,“ odtušil rychle Karl. „Musíme dojet za každou cenu až tam.“

Dosud jsem si pořádně neuvědomoval, do čeho se rychlostí sto čtyřiceti kilometrů v hodině řítíme. Pochopil jsem ale, že to nebude procházka růžovou zahradou.

„Automat se dá zastrčit tady do toho držáku,“ ukazoval mi na sklopný držák na stropě kabiny. „A pistoli mějte jako já na klíně, je to pohotovější. Rozepněte si pouzdro, jinak nestihnete ani tasit, tím méně vystřelit.“

Jeho dobře míněné rady mě naplnily rozechvěním. Jako kdyby se blížila bitva a ne liják.

Přišlo to téměř bez varování. Náraz nám div nevyrazil přední sklo. Jako kdyby někdo přesně doprostřed umístil velký kýbl vody. Jenže to nepřestalo, voda se na nás valila jako z protržené přehrady.

Tiger zakolísal. Karl musel chtě nechtě zpomalit, jinak by ho to smetlo ze silnice. Místo stočtyřicítkou jsme se plazili se sníženým rychlostním stupněm jen třicítkou. Rozsvícené reflektory ukazovaly proudy vody a jediné, co mohl Karl použít k orientaci, byl světlejší betonový pruh silnice. Ale i přes tu se začala brzy valit kalná voda a Karl jel naslepo.

Náhle se ozvala rána a řinkot skla. Levý reflektor zhasl a cesta před námi citelně potemněla.

„Čelní pancíře, oba a rychle!“ vykřikl Karl, ale nezpomalil.

Začal jsem točit kličkou na jeho straně, na mé už byl pancíř nahoře. Přes Karlovo přední sklo se neskutečně pomalu začal zespodu sunout plát ocele. Karl tím na okamžik úplně ztratil výhled, ale rychle sklonil hlavu, aby vyhlédl ven pomalu zdola stoupající štěrbinou.

Druhá rána a opět zvuk skla. Pravý reflektor zhasl.

„Jsou až tady!“ zašeptal Karl. „Hrom aby do nich!“

Dotočil jsem pancíř až nahoru i na své straně. Karl měl plyn až na podlaze. Rychle jsem se podíval svým průzorem. Silnici osvětloval jen nevelký střední reflektor, pokrytý silnou kovovou mříží, ale světla od něj bylo málo, až jsem se chtěl Karla zeptat, jak v tom může ještě něco vidět.

Náhle se Tiger roztřásl. Karl totiž skutečně neviděl, takže jsme sjeli ze silnice. Dupl na brzdy, až jsem hlavou vletěl do předního skla. Neprasklo, ale pořádně mě udeřilo. Zvenku se ozvalo zapraštění dřeva. Tiger prorážel křoviny, pak se naklonil na pravou stranu a ačkoliv jsme už skoro stáli, položil se zvolna na pravý bok.

Karl vypadl ze svého sedadla a zřítil se na mne.

„Himmel Herr Gott!“ zaklel, ačkoliv klít bych měl spíše já, protože jsem byl vespod.

„Co budeme dělat?“ zeptal jsem se ho. Znělo to dost bolestně, ale nebylo divu, Karlův loket jsem měl přitom v žaludku.

„Sofort ven!“ rozhodl Karl. „Odvinout tažné lano, zaklesnout o strom a převrátit Tigera na kola. Klid, já to udělám!“

Venku bušily proudy vody do převráceného vozu a škvírami ve dveřích, které se teď staly stropem, na nás crčelo.

„Proč ne počkat uvnitř, až to přejde?“ navrhl jsem.

„Čekat tady, to přežijeme nanejvýš čtvrt hodiny,“ vyjekl Karl. „Za chvilku sem dorazí smečka parádně vydrážděných hlavonožců. Viděl jsem je, bylo jich aspoň pět. Jestli se sem dostanou, probijí nám nádrže a zapálí nás. Budeme mít na vybranou - upéci se uvnitř nebo se nechat roztrhat venku.“

Hrnul se nahoru a přitom vytahoval parabellu.

„Pojďte sem taky, ale nelezte ven,“ požádal mě tiše.

Jakmile otevřel dveře, vevalila se na nás voda. Okamžitě jsme byli oba skrz naskrz promočení. Vysunul jsem ven jen hlavu a opatrně se rozhlížel po okolí, ale kromě tmy a deště jsem nic neviděl.

„Kdybyste spatřil cokoliv, co se hýbe, nerozmýšlejte se ani na okamžik a nepátrejte co to je. Okamžitě po tom střelte,“ žádal mě Karl. „I kdybyste se nestrefil, exploze vaší výbušné střely mě přinejmenším účinně varuje. Pokud se strefíte, tím lépe.“

Ze dveřní schránky Tigra vytáhl baterku a vyskočil ven.

S křepkostí, kterou bych do jeho kulaté postavy a devadesáti let věku rozhodně nečekal, vyběhl dopředu, popadl hák, který jsem tam jen tušil, a vykročil do tmy. Čekal jsem s napětím a rozhlížel se kolem. Nikde se nic nepohnulo, pokud nepočítám proudy vody, která nás neustále vydatně zalévala. Začínal jsem být skeptický, zda v té tmě vůbec něco spatřím, dříve než se to na mě vrhne.

Karl však byl zpátky dříve než jsem doufal. Naštěstí pro něho přišel ze směru, kterým odešel, jinak bych si ho ve tmě mohl splést s neznámými tvory a kdoví, třeba po něm i střelit. Karl byl zticha, jen na mě mával baterkou.

„Zapadněte dolů!“ nařídil mi.

Splnil jsem žádané bez protestů. Karl se hbitě vyšvihl nahoru, nastartoval a páčkou zapnul naviják. Nejprve bylo slyšet jen praskání větví, ale potom se lano zřejmě napnulo a Tiger se právě tak zvolna, jak se prve položil na bok, opět narovnal na všechna kola.

„Máme z pekla štěstí,“ broukl si Karl spokojeněji.

Naviják dotáhl automobil skoro k silnici. Teď bylo jasně vidět, že Karl otočil lano kolem velikého stromu.

„Musím to jít uvolnit,“ šeptal Karl.

Páčkou zastavil naviják a dosud napnuté lano pokleslo. Vypnul motor, opatrně otevřel dveře a po krátkém, ale pečlivém rozhlédnutí vystoupil. S pistolí v ruce rychle došel ke stromu, jediným pohybem shodil hák a rozpojil smyčku. Pak se rychle otočil zpátky k autu.

A v té chvíli jsem vykřikl. Zezadu na Karla ze tmy vyskočila veliká šedivá hmota. Než se Karl otočil, srazila ho k zemi a celého ho omotala chapadly s žlutými terči - nejspíš přísavek. Jako obrovská, suchozemská chobotnice.

„Hilfe!“ přidušeně vykřikl Karl, zavalený tou masou.

Popadl jsem parabellu, ale nemohl jsem střílet, se zvířetem bych mohl zabít i Karla. Místo toho jsem vyskočil ven, rozhlédl se, ale když jsem nic podezřelého nespatřil, rozběhl se k tomu.

Karl mlčel. Ze tmy jsem spatřil dvě světélkující oči, které se na mě upřely. Víc jsem nepotřeboval. Parabella mi skočila před oči, muška se mi překryla s těma svítícíma očima a já jsem stiskl spoušť.

Pistole jen krátce a ostře štěkla. Zato mezi těma očima vybuchl gejzír ohně. Podobalo se to výbuchu ručního granátu, náboj nevybuchl na povrchu těla divného zvířete, ale pod ním, takže to tvora doslova roztrhalo zevnitř.

Chyběly mi poslední tři metry. Doběhl jsem ke Karlovi, ale dříve než jsem se k němu sklonil, napadlo mě rozhlédnout se kolem. Byl to náhlý popud, nebo jsem zaslechl cosi nepatřičného? Buď jak buď, druhou potvoru jsem spatřil, když už letěla vzduchem přímo na mě. Ten skok byl dost pozoruhodný, musel mít více než deset metrů! Instinktivně jsem sebou trhl stranou a v podstatě jsem bestii podběhl. Při pádu se mi na okamžik podařilo obrátit hlaveň tím směrem, kudy obrovský žok chapadel zrovna letěl. Stiskl jsem spoušť spíše z náhlé křeče v ruce, nedoufal jsem, že se strefím. Ozvalo se druhé štěknutí - a přímo nade mnou vybuchla druhá petarda ohně. Znamenalo to, že jsem se strefil. Skropila mě tmavá, sirovodíkem páchnoucí kapalina - asi krev toho tvora. Na místo, kde jsem před okamžikem stál, dopadlo odhadem dvě stě kilogramů masa, roztrhaného výbuchem.

Opět jsem se rozhlédl. Nic se nepohnulo. Jen déšť a vítr.

Otřel jsem si obličej. Proudy vody do mě bušily jako důtkami. Vodu jsem měl v očích, na hlavě i na těle. Oblek byl promočený, nasáklý jako houba a studil, ale toho jsem si nevšímal. Tušil jsem, že nesmím stát jako dřevěný svatý v kostele. Ti dva mohli být předvojem větší smečky a nebylo zdravé čekat na ostatní.

Sklonil jsem se rychle ke Karlovi. S odporem jsem z něho odhrnul roztrhaná chapadla netvora a otočil si ho obličejem vzhůru, ale v té tmě jsem nic neviděl. Nezbylo mi než zasunout parabellu do pouzdra a Karla si hodit na záda. V rozporu s jeho kulatou postavou byl překvapivě lehký, ale kvitoval jsem to jen kladně.

K autu jsme měli sotva pět metrů, tedy pouhých deset kroků. Nacpal jsem Karla dovnitř na moje dosavadní sedadlo. Sám jsem nasedl na místo řidiče a zabouchl dveře. Rozsvítil jsem osvětlení kabiny a obrátil se dozadu. Sláva, lékárnička byla hned vedle krabice nábojů! Podal jsem si ji, otevřel a prohlížel. Naštěstí mi padla do oka lahvička se strohým chemickým vzorcem: NH4, čpavek. Studená voda Karla neprobudila, tohle snad bude silnější.

Vytrhl jsem z malého balíčku špetku vaty, nasákl čpavkem a přiložil ji Karlovi k nosu.

Okamžitě se rozkašlal.

„Oh, nein,“ začal se mi bránit.

„Karle, probuďte se!“ třásl jsem s ním.

„Co.. co se stalo?“

„Skočil po vás hlavonožec,“ informoval jsem ho. „Zastřelil jsem ho. A potom dalšího, ten si vybral mě.“

„Kopffüssler - a já žiju? Proč stojíme?“ zajímal se nervózně.

„Jste v pořádku?“ zeptal jsem se ho. „Mohu nastartovat? Jestli dovolíte, pojedu dál.“

„Proboha, samozřejmě! Na mě se neohlížejte, proboha jeďte!“ naléhal na mě Karl.

Nastartoval jsem a motor naskočil. Zapnul jsem naviják, až se ozvalo bouchnutí háku do přední masky, kde byl vývod lana. Naviják jsem vypnul a zařadil jedničku. Tiger se začal plazit přes příkop zpátky na silnici, ačkoliv jsem na ni úzkým průzorem skoro neviděl. Konečně se mi to podařilo.

„Zabočte doprava - a pryč!“ radil mi těžce Karl.

Rozjel jsem se, ale navzdory Karlovu naléhání jsem jel sotva dvacítkou. I to bylo při mizivé viditelnosti víc než drzé, ale Karl mě poháněl, jako kdybychom měli v patách smečku ďáblů a upřímně řečeno, po zkušenosti s těmi bestiemi jsem mu to věřil. Nakonec jsem se rozhodl riskovat. Kličkou jsem stáhl dolů čelní pancéřové sklo, abych získal nepatrně větší rozhled a když se stalo, sešlápl jsem plyn. Tiger spokojeně zařval a vyrazil vpřed. Čtyřicet, padesát, šedesát. Více to při nejlepší vůli nešlo. Jediný pancéřovaný reflektor svítil naprosto nedostatečně a i když jsem třeštil oči vytrvale do deště a tmy, viděl jsem sotva beton silnice. Byl jsem rád, že Němci mají silnice světlé, na černém asfaltu bych neviděl ani to málo.

Průtrž mračen mezitím přestala, teď už to byla jen tropická bouře. Voda padala dolů v provázcích, ale už ne jako proud z prasklé přehrady. Stékala rychle ze silnice do příkopů; byly sice plné, ale silnice byla nad hladinou.

„Jak daleko je vlastně do Hamburku?“ zeptal jsem se po chvíli Karla. Neodpověděl. Vypadalo to, že opět ztratil vědomí.

Nakrátko jsem rozsvítil lampičku, osvětlující vnitřek kabiny. Karl se nehýbal, jeho tvář byla sinalá a z úst mu stékala krev. Měl bych asi zastavit a více se mu věnovat, jenže - teď už i na mě dolehl naplno strach. S obličejem na předním skle, odkud stěrač nestačil odhazovat vodu, jsme se po pusté betonové silnici hnali stovkou, auto občas koly rozráželo divoké potoky vody, které námi nebezpečně kymácely se strany na stranu.

Náhle jsem přímo před sebou spatřil na silnici vzpřímený svazek chapadel. Kopffüssler!

Čistě instinktivně jsem prudce trhl volantem, Tiger dostal smyk, ale vzápětí jsme narazili do milosrdného šikmého proudu vody na silnici, který Tigra srovnal do přímého směru. Hlavonožce jsme objeli velice těsně, ale on tam nestál jen tak. Cosi nám hodil na přední sklo Tigra - naštěstí na pravou, opancéřovanou polovinu. Pancíř to neprorazilo, ale na střeše vozu vzplanulo strašlivé klubko plamenů. Okolí bylo hned jasně ozářené. Vypadalo to na láhev s benzínem. Ještě že pořád vytrvale a silně pršelo a padající voda hořící krůpěje účinně splavovala. I tak bylo v kabině zakrátko jako v sauně. Nahmátl jsem vedle své nohy boční větrací klapku a otevřel ji, abych do kabiny přivedl aspoň trochu studeného vzduchu. Pomohlo to jen trochu - ale i to bylo dobré.

„Stalinflasche!“ vydechl těžce Karl. Zdálo se, že se aspoň na chvilku probral. „Jeďte, jak jen můžete. Určitě se nám ty bestie znovu postaví do cesty.“

Stokilometrová rychlost byla ovšem nad moje síly. Zatím jsme se nevybourali, ale netroufal jsem si pokoušet osud ještě víc. Jen jsem třeštil oči před sebe, připraven kdykoli točit volantem nebo sešlápnout brzdy. Ztratil jsem úplně pojem o čase. Několikrát jsem spatřil stranou v lese svítící oči, ale nevím, komu patřily.

Oheň na střeše zvolna slábl, v kabině bylo pořád jako ve švédské sauně, ale vydržet se to dalo. Jak oheň zhasínal, les kolem nás se propadal do tmy a bylo obtížnější ve světle malého čelního opancéřovaného reflektoru nesjet s cesty. Jeli jsme určitě déle než půl hodiny, ale připadlo mi to jako věčnost.

Na hodinky mě nenapadlo pohlédnout - veškerou pozornost jsem věnoval bledému pásu betonu, kudy jsme se řítili.

Když se přede mnou vynořil další chapadlovitý netvor, už mě ani nepřekvapil. Objel jsem ho také, jen větším obloukem, aby neměl možnost něco po nás házet. Ani se nepohnul, ale když jsme ho míjeli, spatřil jsem oslepující záblesk. Tigrem to řádně zacloumalo, chvíli se ještě kymácel, ale - jeli jsme dál.

Srovnal jsem smyk, ale neodvážil jsem se spustit oči se silnice, abych se podíval do zpětného zrcátka. Teprve po chvilce jsem se tam mrkl - zrcátko tam ale nebylo. Jen prázdný držák se zbytky střípků.

Vypadalo to, že to nebyl Kopffüssler, ale figurína naplněná hořlavinou, nebo možná výbušninou. Polil mě mráz při představě, co by se stalo, kdybych do toho narazil. Ale neměl jsem čas ani sílu o tom přemýšlet, silnice přede mnou byla málo zřetelná a byl jsem rád, že jsem se na ní zatím udržel.

Konečně jsme vyjeli z lesa. Tady byly louky, ale na obzoru se temněla další zeď lesa. Teprve když jsme přijeli blíž, zjistil jsem ke své úlevě, že to není zeď stromů, ale masivní vysoká betonová zeď. Silnice mířila k veliké bráně a právě když jsem se chystal zatroubit, rozzářil se mi přímo do očí oslňující reflektor, až jsem je musel zavřít.

Spustil jsem nohu s plynu a sešlápl brzdu. Neviděl jsem teď ani na krok. Naštěstí reflektor okamžitě zhasl a vysoká brána se rychle otevírala. Projeli jsme dovnitř - a zatímco se brána stejně rychle zavírala, objevil se před námi chlap v uniformě a svítícími tyčemi v rukou nás zastavoval. Sjel jsem ke kraji silnice a zastavil.

„Achtung - hoříte!“ křičel na mě voják.

„Kde?“ vyskočil jsem ven.

Auto bylo celé obalené plameny, i když nízkými. Pořád ještě hořela ta hořlavina, co na nás hodil hlavonožec. Ani liják ji neuhasil a některé kousky lpěly na karosérii pevně jako marmeláda. Napalm, napadlo mě. Vlastně nějaká přírodní smůla, opravil jsem se v duchu, kde by to zvíře sehnalo napalm?

Ačkoliv - a zamrazilo mě náhlou myšlenkou.

Voják vedle silnice vytrhl drn i s kořeny a začal rychle stírat tu mazlavou hořící hmotu. Následoval jsem jeho příkladu a brzy se nám podařilo hořlavinu setřít nebo udusit.

„Jistě jste číslo tři tisíce osm set dvacet pět s jedním Čechem,“ oslovil mě voják, když jsme oba udýcháni skončili.

„Ano,“ přisvědčil jsem. „Čech jsem já. Karl, číslo pětadvacet, je uvnitř.“

„Vy jste řídil?“ podivil se voják.

„Číslo pětadvacet napadl a poranil hlavonožec,“ meldoval jsem mu. „Mám také vůdčí list. Nemáte tu lékaře?“

„Ale ovšem, jistě,“ koktal překvapeně voják. „Pojeďte za mnou, není to daleko.“

Rozběhl se k nedaleké budově, zřejmě strážnici. Nasedl jsem a rozjel se za ním. Přede dveřmi jsem na vojákův pokyn zastavil, voják vběhl dovnitř a za chvíli jich ven vyběhlo několik, vedeno mužem v charakteristickém bílém plášti.

Otevřeli jsme dvířka a vojáci opatrně Karla vytáhli. Jen ho položili na zem a lékař se k němu ihned sklonil.

„Nosítka!“ zařval směrem ke strážnici.

Dva muži přiběhli, Karla naložili a poklusem s ním zaběhli do budovy. Lékař běžel vedle nosítek.

„Pojďte dovnitř,“ obrátil se ke mně důstojník, který též vyšel z budovy. „Vy jste tedy ten Čech?“

„Jawohl,“ odtušil jsem.

„Na naprostého nováčka úctyhodný výkon,“ prohlásil Němec uznale. „Vy jste řídil i při útoku Stalinflasche?“

„Ano,“ odtušil jsem. „Můžete mi říci, co je kamarádovi?“

„Když to přežil až sem, má to dobré,“ mávl rukou Němec. Pokud jsem správně pochopil hodnostní systém Wehrmachtu, byl to scharführer. Od sloučení s SS se tu prý hodnosti lišily od německého systému z druhé světové války, starý systém jsem ale neznal, takže mě nepletl. Znaky SS tu neznamenaly příslušnost, ale poctu.

„Volali nám z pevnosti Tři vrazi, že jste vyjeli. Ale že sem také dojedete, tomu nikdo z nich nevěřil.“

„Proč?“ opáčil jsem.

„Hlavonožci prorazili frontovou linii, jistě jich tam bylo plno. Vždyť jste se s některými setkali, musíte vědět, co je to zač!“

„Ano, setkali,“ přikývl jsem. „Dva jsem zastřelil, když napadli kamaráda. A třetí na nás potom hodil oheň.“

„Ja, ja, znám. Stalinflasche. Hrozně nebezpečná. Asi vás ten prudký liják zachránil před upečením zaživa.“

„Taky si to myslím.“

„Nu což, máte za sebou křest ohněm. Dáte si něco k jídlu?“

Zavedl mě do jídelny, kde jsem dostal porci guláše. Zatímco jsem jedl, přišel saniťák a cosi mu sděloval.

Scharführer odběhl a po chvilce se ustaraně vrátil.

„Letadlo tu bude během čtvrt hodiny,“ oznámil mi. „Je to jen malý sanitní Storch. Pobere pouze pilota, doktora a pacienta. Vašeho kamaráda přepraví do nemocnice, ale vy tu budete muset zůstat.“

„To je to tak vážné?“ zarazil jsem se.

„Odhryzl mu ze zad tři žebra a kus plic,“ vysvětloval mi saniťák. „Je to div, že jste ho dovezl živého. Snad bude žít, ale tady ho nemůžeme operovat, musíme ho rychle dostat do větší nemocnice.“

„Mohu ho ještě vidět?“

„Je prý při vědomí, pojďte,“ souhlasil saniťák.

Karl ležel na polním lůžku celý ofačovaný. Modré oči se mu horečnatě leskly.

„Pošlou mě do Berlína,“ sděloval mi těžce. „Léčení prý bude pár měsíců trvat. Počkejte tady na mě.“

„Proč tu mám čekat?“ podíval jsem se na něho.

„Protože jste měl kliku, jaká se nikdy víc ve vašem životě nebude a nemůže opakovat,“ vydechl těžce Karl. „Jsem rád, že část té kliky padla i na mne. Jinak bych už nežil.“

„Ta zranění, jaká máte, nepovažuji za velkou kliku,“ opáčil jsem. „Koukejte se aspoň rychle uzdravit.“

„Navrhnu vás na rytířský kříž,“ vydechl namáhavě Karl.

„Poslyšte, Karle, kříž si nechte,“ díval jsem se na něho přísně. Mluvil jsem česky, aby mi nikdo jiný nerozuměl. „Já o ně nestojím, dobře to víte. Proč jste mi ale neřekl, že ti vaši hlavonožci jsou - zdejší inteligentní bytosti? Vy si nemyslíte, že je to informace důležitá pro přežití? Je přece nebetyčný rozdíl, máte-li proti sobě jen tygra, nebo chlapa s puškou!“

„Psst-“ ulekl se Karl. „Tak to nesmíte říkat. Pro nás to jsou bestie, nanejvýš se jim říká opice. Požádejte nějakého důstojníka o jejich charakteristiku a taktická data.“

Také on mluvil česky.

„Měl jste mi to říci vy,“ vyčetl jsem mu.

„Myslel jsem si, že je nikdy nespatříte,“ odtušil a sklopil oči. „Vím, oni jsou opravdu nebezpečnější, než kdyby žádnou inteligenci neměli. Ale německý člověk je přece nesrovnatelně inteligentnější.“

Ono ho to nepřešlo! Ta německá nadřazenost nad vším.

„Nechte už pacienta být,“ odtáhl mě saniťák.

Na chodbě se mě ujal jeden nižší důstojník.

„Auto máte v pořádku. Teď jsme na kraji Hamburku. Podle telefonického dotazu máte rezervovaný pokoj v hotelu Barbarossa na Teutonském náměstí. Myslíte, že tam dojedete sám, nebo tam má s vámi někdo zajet? Víte, my umíme ocenit, že jste zachránil jednoho ze starousedlíků...“

„Díky, dojedu tam sám,“ mávl jsem rukou.

„Kamarád tady před chvilkou pro vás nechal tohle,“ podal mi Karlovu peněženku.

Přijal jsem ji úplně mechanicky. Ani jsem se do ní nepodíval, jen jsem ji vstrčil do vnější náprsní kapsy bundy.

„Vás nezajímá, co tam je?“ divil se voják.

„Ne,“ zavrtěl jsem hlavou. „To je vedlejší, když to srovnám s tím, co se stalo...“

„Nic si z toho nedělejte, vašemu kamarádovi bude dobře,“ utěšoval mě. „Já to znám. První křest ohněm bývá šok. Ale přečkali jste to oba a to je dobré.“

Venku se ozvalo vrčení přistávajícího letadla. Z nemocničního pokoje vyběhli dva saniťáci s nosítky. Nesli Karla a za nimi klusal doktor. V minutě byli uvnitř, motor zařval a hornoplošník se rozjel po travnaté ploše. Rychle se zvedl do výše a za chvíli zmizel v dálce.

Pravda, chtěl jsem se Karla zbavit. Ale ne takhle.

Otočil jsem se zpět k ohořelému autu. Ačkoliv jsme se v lese převrátili, pancéřová karoserie nebyla nijak zdeformovaná. Jasné svědectví německy důkladné pancéřové konstrukce. Zdálo se mi, že ohořelá barva a vytlučené reflektory budou jediná škoda, kterou auto utrpělo.

„Auf Wiedersehen!“ pozdravili mě tři vojáci.

Pokynul jsem na pozdrav hlavou a nasedl do auta. Sedadlo spolujezdce bylo celé od krve, ale kdosi se to zřejmě snažil aspoň trochu utřít. Krev na něm už zasychala, zatímco Karl se vznášel ve výši směrem k Berlínu. Najednou se o něho starali jako o hrdinu!

Nastartoval jsem a zamířil po silnici dál. V dálce přede mnou začalo svítat a proti světlému horizontu jsem spatřil siluety velkého města. Byl to Nový Hamburk, námořní přístav na pobřeží Severního oceánu. Přejeli jsme celou pevninu od jihu k severu.

 


Zpět Obsah Dále

23.01.2017 23:02