Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Druhá návštěva Vůdce

Ze zamyšlení mě vytrhl docela příjemný hlas.

„Vy jste ten Čech ze Země?“

Ohlédl jsem se. Oslovil mě muž s dlouhým úzkým obličejem a velkými motocyklovými brýlemi, oblečený do šedivé kombinézy. Na nohou měl pevné boty a na hlavě přiléhavou kuklu.

„Ano, to jsem já,“ přikývl jsem.

„Mám rozkaz podepsaný samotným Vůdcem. Mám vás ihned dovézt do Berlína.“

„Mohl jste si ušetřit cestu,“ odtušil jsem překvapeně. „Jsem tu autem a právě jsem se do Berlína chystal odjet tak jako tak. Můžeme jet spolu, ale jak říkám, mohl jste zůstat v Berlíně.“

„To by bylo příliš pomalé. Mám tu kurýrní letadlo. Poletíte se mnou, nemůžete nechat Vůdce čekat. A pro vaše auto jsem přivezl šoféra, který vám vůz v pořádku do Berlína doveze.“

A sakra, to bylo divné. Nezbývalo mi než poslechnout, teď se přece nesmím prozradit.

„Když je to tak, to je něco jiného,“ přikývl jsem.

Přivolal jsem číšníka. Nebylo to obtížné, čekal stranou a hořel zvědavostí jak se domluvíme. Zaplatil jsem útratu a následoval letce.

Sjeli jsme výtahem dolů. Slíbeným řidičem byl podsaditý, zamračený muž, očividně znechucený, že musí sloužit Čechovi. Ale neřekl ani slovo, jen rázně vztyčil pravici, zahajloval, převzal ode mne auto, nastartoval a vyjel.

„My tam budeme mnohem dřív,“ ujišťoval mě pilot.

Před hotelem na nás čekalo taxi. Nasedli jsme a vyjeli na letiště, kde jsme byli v několika minutách.

Tam jsem poprvé zažil situaci, kdy Německá branná moc, přesněji Luftwaffe, neměla přednost. Pilot se vykázal pověřením, načež jsme oba nasedli do letadla. Ne do malého vrtulového stroje, ale do dvoumístné tryskové Schwalbiny. Že bych se někdy svezl tímto strojem, to by mě v životě ani ve snu nenapadlo. Kdysi jsem ji jenom zpovzdálí okukoval v Národním technickém muzeu v Praze, teď mi dva letci oblékli popruhy padáku a usadili mě do tvarovaného sedátka. Kabina zaklapla, pilot se mě zeptal, jsem-li připraven. Slyšel jsem ho ve sluchátkách, ale slyšel jsem ho dobře. Potvrdil jsem mu to. Pak se ozval svist turbín a zakrátko jsme se rozjížděli po betonové dráze. Bombardovací Siegfriedy pokorně čekaly na náš odlet. Německá branná moc má přednost - nejde-li o rozkaz Vůdce.

Letadlo zvedlo nos vzhůru a vzepjalo se. Zanedlouho jsme byli ve výšce a když jsme se naklonili do zatáčky, viděli jsme pod sebou celý Stuttgart jako na dlani.

„Krásné, co?“ pochvaloval si pilot. „Taková nádhera se dá spatřit jedině v německém letadle!“

„Asi jste ještě nikdy neletěl Jumbem,“ opáčil jsem klidně.

„Jumbem? Co je to?“

„Letadla na staré dobré Zemi,“ informoval jsem ho ochotně. „Také turbínová, ale mnohem větší.“

„Jak větší? Jako Siegfriedy?“ zajímal se.

„Do vašich Siegfriedů se pět set lidí nevejde,“ odhadl jsem.

„Pět set?“ nechtěl mi ani věřit. „Leda by byli namačkáni jako sardinky v krabičce.“

„Proč?“ opáčil jsem. „Naopak, sedadla jsou tam pohodlnější než tady. Pravda, jsou ve dvou patrech. To ale není žádný problém.“

„Kolik by takové letadlo muselo mít motorů? Dvacet?“

„Ne, jenom dvě turbíny, ovšem trochu větší.“

Nedalo mi, abych ho aspoň trochu netrumfnul. Potom už mě nepřesvědčoval. Dlouho jsme neletěli, do Berlína bylo co by kamenem dohodil. Schwalbina opět sklonila nos dolů a spatřil jsem betonovou dráhu letiště.

Jakmile jsme dosedli, přihnal se k nám přes celou letištní plochu malý rychlý automobil se standartami na předních blatnících. Prý šlo o vozidlo samotného Vůdce. Pilot mě předal důstojníkovi a jakmile jsem nasedl, otočil letadlo k hangárům.

Poprvé jsem tu jel šedivým autem, teď luxusní pancéřovou limuzínou samotného Hitlera. Byl to pěkný rozdíl. Jenom jsem netušil, co je za dnešním pozváním. Zvědavost Vůdce? Nebo něco jiného?

Objevily se první vilky a za chvíli už jsme projížděli běžnými městskými ulicemi. Bylo tu stále čisto, upraveno, ale na ulicích bylo jako vymeteno. Většina chodců tady byli vojáci v uniformách, všichni kamsi spěchali, civilisty téměř nebylo vidět. Na ulicích nebyly vidět ani žádné ženy. Lidé byli asi znepokojeni zprávami z Lipska a Essenu, fronta se přiblížila na dosah a bylo to znát.

Zastavili jsme na velikém náměstí s kamennou sochou Adolfa Hitlera nadživotní velikosti. Auto vjelo do průjezdu honosné budovy Reichstagu a zastavilo na šedivém, nevlídném nádvoří, které už jsem znal. Vystoupili jsme a bez dalšího zdržování prošli vysokou chodbou. Byl jsem opět v tom vlčím doupěti a veliká vrata se za námi zavřela.


„Myslím si, že tentokrát nebudu potřebovat tlumočníka,“ řekl jsem v předpokoji německy.

„Už jsem slyšel, že jste se dokázal ve velmi krátké době naučit náš jazyk. To je dobře. Je to přece jazyk Schillera, Goetha a Richarda Wagnera,“ pochválil mě generál.

„Taky Mozarta a Johanna Sebastiana Bacha,“ usmál jsem se na něho smířlivěji. „Mozarta mám nejraději.“

„Ja, ja, Mozart,“ zasnil se generál. „Nádherná muzika. Škoda, že jsem ho tady nikdy neslyšel... Na staré Zemi... to byly časy!“

Na chodbě jsem pochopitelně odevzdal pistoli s pouzdrem, ale dostal jsem ujištění, že mi ji při odchodu vrátí.

V přijímacím předpokoji jsme tentokrát nečekali a vstoupili do světlého trůnního sálu. Císař Adolf Hitler nás tentokrát sám čekal.

„Jak se vám líbila cesta po Novém Německu?“ zeptal se mě hned na úvod bodře.

„Trochu dobrodružná,“ odtušil jsem. „Kdybych věděl, že uvidím více mrtvých než za svůj dosavadní život a dvakrát mě málem zabijí, asi bych si rozmyslel někam vyrazit. Jinak - jsem naživu, takže pro mě dopadla dobře.“

„Tak se mi to líbí,“ řekl Hitler. „Žádné fňukání. Prý se vám podařilo dvakrát zvítězit nad nepřítelem.“

„Neměl jsem jiné východisko,“ odtušil jsem skromně. „Chtěli mě zabít - ale ubránil jsem sebe a snad i kamaráda.“

„Chvályhodný čin,“ podotkl Hitler. „Však mi o vás pochvalně referoval. Líbí se mi to. Je to ostatně důkaz, že jsem měl opět pravdu. Slyšel jsem, že jste měl na staré Zemi vysvědčení o árijském původu?“

„To se týkalo rodičů. Já jsem nic takového nepotřeboval.“

„Zřejmě to tam dnes nikdo nevyžaduje,“ kývl zasmušile. „Ale to se změní... tady jsme to vyřešili už dávno. Už jste se rozmýšlel, co byste dělal, kdybyste tu musel žít déle?“

„Těžká otázka,“ pokrčil jsem rameny. „Velká škoda, že nemáte počítače. V tom tady asi nebudu moci pokračovat. Základní výzkum vám chybí a ten je záležitostí tisíců lidí.“

„Škoda,“ odtušil suše Hitler, ale nevypadalo to smutně.

„Ale když to tak promýšlím,“ pokračoval jsem, „mohl bych se uchytit v jiném oboru. Asi bych nejprve musel zvládnout, v čem se zdejší věda liší od naší úrovně.“

„Zajímala by vás třeba teoretická fyzika? Měli bychom zájem o člověka, který se vyzná v teorii polí.“

Podíval jsem se na Vůdce s podivem. Co může Hitler vědět o teoretické fyzice? Ale včas jsem si uvědomil, že tady zřejmě nepůjde o Hitlera, nýbrž o muže číslo Dvě - Ernesta Nordena. Hlavonožci mi přece tvrdili, že byli s Hitlerem jedna ruka.

„Myslíte Einsteinovu teorii univerzálního pole?“

„Nevím, nejsem vědec,“ zarazil se Hitler. Asi nečekal, že tak pohotově zareaguji. „Kdo je ten Einstein? Podle jména Němec, ne?“

„Byl to významný génius, ale už nežije,“ odtušil jsem. „Asi vás nepotěším, byl to sice Němec, ale také Žid.“

„Ah - pak s tím raději nechtějte nic mít.“

„Proč? Byl to génius a na konci jeho výzkumů byla zbraň, která pokořila Japonsko.“

„Vy jste se tím nezabýval?“

„Ne, já jsem se věnoval počítačům, které takové výzkumy hodně urychlily. Jakmile jste vyslovil termín pole, napadl mě Einstein, protože on se různými poli zabýval a dosáhl v tom velkých úspěchů. Einsteinova teorie torzních polí se zkroucenou charakteristikou nebyla ještě v našem světě dotažena do praktického využití, ale slyšel jsem, že se na tom pracuje. Torzní pole jsou na špičce naší vědy.“

Hitler samozřejmě nemohl tušit, že v té chvíli používám jeden bluf za druhým. Einsteinova teorie univerzálního pole byla od torzních polí zdejší vědy na hony daleko, ale to mi nevadilo, tady znal Einsteina málokdo a zejména - nikdo nemohl vědět, co geniální fyzik vymyslel poté, co Němci ze staré Země uprchli.

„A to by vás zajímalo...“ zamyslel se Hitler. „Výborně, to se hodí. Nechtěl byste se seznámit s našimi předními vědci a popovídat si s nimi o tom? Po takové cestě by to byla změna!“

„Obávám se, že moje cestování skončilo,“ povzdychl jsem si. „Bude načase ohlédnout se po něčem, na čem by člověk mohl stavět.“

„Výborně!“ rozzářil se Hitler. „Děláte obrovské pokroky. Při první návštěvě jste vypadal zarputile, teď se na vás ukazuje, že Češi umějí být Německé říši vděční. Mohu vám dát doporučení na naše vědce a zapojit vás i do výzkumů pro blaho Říše. Takovou velkorysou nabídku nemůžete odmítnout, nemusela by se už nikdy opakovat.“

„Dobrá,“ souhlasil jsem - aspoň naoko.

„Nejprve si s vámi pohovoří naši vojenští odborníci,“ uzavřel diskusi Hitler. „Potřebujeme se co nejvíce dozvědět o pozemských armádách. Potom dostanete pozvánku pro návštěvu našich vědeckých ústavů. Promluvím si o vás s těmi, kdo o tom přímo rozhodují.“

Otočil se a odešel. Vypadal velmi spokojeně. Já jsem byl ještě spokojenější. Zatím mi všechno nahrávalo, neměl jsem nejmenší důvod si stěžovat.


Opouštěl jsem Reichstag s dobrými pocity. U východu jsem obdržel i svoji pistoli Parabellum s přátelským ponaučením, že se po městě nemá chodit s náboji dum-dum. Znamenalo to, že se mi dívali i do zásobníku. Odvětil jsem na to, že jsem přiletěl na přímý rozkaz Vůdce a nestihl jsem přezbrojit, protože náboje zůstaly v autě, které je teprve na cestě sem. Rozkaz Vůdce měl přednost.

Uznali to, ale doporučili mi, abych si ve kterémkoliv obchodě s municí zakoupil balíček normálního střeliva. Poděkoval jsem jim a slíbil, že tak učiním, jakmile budu volný.

Pravda, nebylo by dobré chodit po městě s výbušnými náboji, které mohou explodovat už při pádu pistole na zem. Zašel jsem tedy do nejbližšího obchodu se zbraněmi a vyměnil náboje za konvenční. Nenápadného pána, který mě sledoval, to zřejmě uspokojilo. Ale možná jsem si to jen namlouval. Ačkoliv - spíš tomu tak bylo.

Potom jsem zašel do hotelu Rote Fahne, abych se tam opět ubytoval. Recepční mě poznal a nabízel mi apartmá jako minule.

„Nebylo by tam něco prostšího?“ zeptal jsem se ho.

„Pročpak?“ podíval se na mě udiveně a snad i trochu škrobeně. „Chceme, abyste se tu cítil spokojeně.“

„Během cestování jsem si zvykl na prostší, skoro bych řekl až vojenské podmínky,“ vysvětloval jsem mu.

„Ach ano, to je jiná,“ roztál recepční ústa do úsměvu. „Každý muž musí v sobě cítit vojáka a spartánský život k tomu patří.“

Dostal jsem tedy jednolůžkový pokoj. V hotelu Rote Fahne měl i tento menší pokojík koupelnu a od apartmá se lišil jen velikostí. Také postel byla jednoduchá, kovová, ale tvrdší lůžko jsem beztak považoval za přednost.

Vzhledem k tomu, že bylo teprve odpoledne, rozhodl jsem se projít se trochu po městě, ale u recepce už na mě čekali dva pánové od tajné státní policie - Gestapa.

„Potřebovali bychom se vás na cosi zeptat,“ začali zdvořile.

„Beze všeho,“ přikývl jsem, jako kdyby mě zvali na kávu.

Vyšel jsem s nimi ven. Před hotelem na nás čekalo šedivé auto s řidičem. Nasedli jsme a jeli. Snažil jsem se vypadat klidně, tak rychle by mě snad prokouknout neměli.

Naštěstí to nebyl výslech, jen vojenská konzultace. Také další dny jsem strávil trpělivým vysvětlováním s různými odborníky Čtvrté Říše. Mnoho se ode mne nedozvěděli. Jistě, nakreslil jsem jim siluety několika známých letadel, vysvětlil jsem jim pravidlo ploch, známé u nadzvukových letadel, ale pro jejich nejčastější dotazy, týkající se samonaváděcích střel, jsem měl jen krčení ramen.

Zajímal jsem se ale o jejich úspěchy na poli elektroniky. Co mi maličko vyrazilo dech, byla miniaturizace elektronek. Na Zemi jsme přešli na tranzistory, Němci dál trpělivě zmenšovali elektronky. Začali používat katody bez žhavení, tvořené mikroskopickými hroty, z nichž se elektrony snadno uvolňují. Elektronky dosáhly velikosti zrnka hrachu a mohly konkurovat jednotlivým tranzistorům. Integrované obvody ale byly vysoce nad jejich možnostmi.

I tak měli zajímavé úspěchy. Rádia se podařilo zmenšit na velikost našich tranzistoráků. Další miniaturizace už nebyla účelná - omezením se staly reproduktory. Zmenšováním klesá jejich účinnost, proto nemáme tranzistoráky velikosti krabičky zápalek, ač by to šlo.

Určitě by bylo možné stavět z elektronek i počítače, ostatně se to v prvopočátcích dělo i na Zemi, ale elektronky by nedovolily vznik mikroprocesorů a tím by tuto cestu zablokovaly. Byly to ale zajímavé debaty, skoro jako bych se bavil s kolegy od nás z fakulty. V některých oborech nebyli němečtí vědci Čtvrté Říše příliš pozadu.

Pak - skoro po týdnu - jsem konečně dostal pozvání, na které jsem tak dlouho čekal.

Pozvání k návštěvě laboratoří, podepsané číslicí 2.

Psal mi - nejspíš na popud Hitlera - Ernest Norden.

 


Zpět Obsah Dále

23.01.2017 23:02