Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Výlet do Sodomy

Jak jsem už očekával, také všechny další pevnosti byly mrtvé. Hlavonožci tu nebyli - přesunuli se asi blíž k Hamburku. Pevnostmi jsme tedy projížděli bez problémů. Jen Kurt vyděšeně zíral na mrtvoly německých vojáků. Bylo jich jako naseto nejen uvnitř budovy, ale i na nádvoří. Zdi pevností dávaly lidem jakousi výhodu, ale jakmile byli Kopffüsslerové uvnitř, tato výhoda se otočila. Na krátkou vzdálenost neměli teď Němci v boji muže proti muži proti quru hlavonožců šanci. Ležícím tělům jsme se s Tigrem museli opatrně vyhýbat. Kurt přitom vypadal velice sklíčeně.

„Myslíš, že takhle dopadli moji kamarádi?“ zeptal se mě, když jsem se ho snažil aspoň pohledem povzbudit.

„Jsem si tím skoro jistý,“ přikývl jsem vážně.

Jeli jsme opět po prázdné silnici, vinoucí se klikatě po svazích členitého pobřeží.

„To je strašné,“ povzdychl si. „Co jen bude s Německem?“

„Buď rád, že jsi tomu unikl,“ utěšoval jsem ho.

Několik dalších kilometrů jsme se tedy bavili o budoucnosti Německa. Probrali jsme všechny lži, které do mladých vojáků hustila německá propaganda. O válce, Zemi, Stalinovi, ale hlavně o Němcích a Německu. Kurt se mi zpočátku snažil oponovat, ale brzy zjistil, že se mnou nehne. Neměl jsem pro Němce slitování a setřel na nich kdeco. Bylo ale proč a Kurt to neochotně, ale přece uznával. Fanatik naštěstí nebyl - s takovými se nedá mluvit.

Konečně jsme sjeli se silnice a Tiger šplhal do příkrého svahu. Chvíli jsme potom jeli lesem mezi stromy a brzy jsme dorazili před vchod do jeskyně Xijtra.

Přímo před ním nás čekala - Uaxio. Poznal jsem ji okamžitě. Ačkoliv se od ostatních hlavonožců moc nelišila, zapamatoval jsem si odstín její hnědé kůže i tvar několika zelených skvrn na její hlavě.

Kurt při jejím spatření ztuhl, já jsem si naopak oddychl.

„Zdravím tě,“ oslovil jsem ji zdvořile.

„Splnil jsi slib. Vítej,“ odpověděla prostě.

„Přišel jsem se zeptat, zda chcete dál jednat,“ pokračoval jsem trochu přísně. „Splnil jsem slib a chtěl bych pokračovat v jednání.“

„Od našeho rozchodu se mnohé změnilo,“ řekla. „Dobyli jsme Mnichov, Bremen, řetěz pevností a dvě tajné základny.“

„O tom vím, ale to nerozhoduje. Co bude dál?“

„Chystáme se zničit Kolín a Hamburk.“

„Proboha! Já tam mám rodiče!“ vyhrkl Kurt. Zbledl a pokročil blíž k Uaxio - snad by se na ni s holýma rukama nevrhl!?

„Nedalo by se to zastavit?“ zkusil jsem Uaxio obměkčit.

„Velký sněm už rozhodl,“ odtušila. „Zítra vypukne velký liják, vy mu říkáte Grossregenguss. Povětrnostní síly se rozeběhly, nikdo na světě to už nezastaví.“

„Dejme tomu, že liják zastavit neumíte,“ namítl jsem. „Ale ten útok přece uskutečnit nemusíte.“

„Rozhodnutí Velkého sněmu je neměnné jako déšť.“

Podíval jsem se na Kurta. Byl bledý jako papír.

„Myslíš, že stihneme jednu cestu do Hamburku?“ zeptal jsem se Uaxio. „Je tam několik lidí, které bych chtěl zachránit.“

„Můžeš se o to pokusit,“ neprotestovala, ale bylo na ní znát, že ji to překvapilo a není nijak nadšená. „Co s nimi budeš dělat?“

„Mohli byste mi vytvořit propust na Zem?“ zeptal jsem se jí suše. „Rád bych tam poslal některé Němce, ačkoliv to nebude jednoduché. Musíme pro ně připravit místo a to bude znamenat hodně úsilí. Opravdu nemůžete tu válku aspoň na pár týdnů přerušit?“

„Přerušíme ji tak jako tak. Naše síly nejsou nekonečné, po každém zásahu je musíme sbírat. Bude to trvat měsíc a budete mít dost času. Ale nejprve padne Kolín a Hamburk.“

„To je nelidské!“ vykřikl Kurt. „Říkal jsi mi přece, že jsou lepší než my!“ vyčetl mi v záchvatu bezmoci.

„Je to nelidské,“ přikývl jsem. „Uvědom si, nemáte proti sobě lidi. Ale oni aspoň drží slovo. To vy sami příliš často nedodržujete.“

„Říkal jsi, že jsou spravedlivější!“ pokračoval.

„Říkal jsem to,“ souhlasil jsem. „Ale přiznávám - vševědoucí nejsem, mohl jsem se mýlit.“

„Proč myslíš, že ses mýlil?“ podívala se na mě Uaxio přísně.

„Skutečně jsem vás považoval za spravedlivější,“ řekl jsem. „Nezlob se, ale chystáte se zničit dvě města. Já se je snažím zachránit a jejich zkázu nepovažuji za spravedlivou.“

„Z vašeho lidského hlediska máš - snad - pravdu,“ opáčila.

„Nedohodli jsme se hned na počátku, že bychom měli všechny bytosti dělit na slušné a neslušné? Považoval jsem vás za slušné, ale neshoduje se mi to s vyvražděním celých měst bez ohledu na smýšlení jednotlivců.“

„A jak si tedy představuješ slušnost?“

„Například dohodnout po dobu jednání příměří, kdy nebude pokračovat zabíjení.“

„Na to měli Němci desítky let. Taková příměří nám několikrát navrhli a pokaždé je sami porušili.“

„Jsem tu teprve chvíli. Nejprve jsem se musel orientovat, pak jsem přistoupil na spolupráci s vámi. Zatímco teprve uvažuji, co dělat pro Němce, zničili jste čtyři města a na další dvě se chystáte.“

„A v těch městech jsou i děti,“ přidal se Kurt.

„Ty mlč,“ okřikl jsem ho. „Poslouchej, ale mlč a nepleť se do toho - jde o životy. Bude to pro tebe hrozné, ale poučné. Už jsem ti to říkal, mají v plánu definitivně vás vyhubit jako nějaké krysy. A ze svého hlediska mají plnou pravdu. Já se jim snažím dokázat, že jejich plány v současné změněné situaci už tak správné nejsou.“

Kurt se na mě udiveně podíval. V obličeji byl bledý jako křída. Všiml jsem si, jak zaťal pěsti, ale po chvilce uvažování jen naprázdno polkl a beze slova přikývl.

„Naše plány vznikly před deseti lety. Nemůžeme od nich jen tak ustoupit,“ řekla Uaxio ještě temnějším hlasem.

„To bude věc vašeho svědomí,“ pokrčil jsem rameny už zase klidným tónem. „Mohli byste, kdybyste chtěli - vy nechcete. Neříkám, že jste horší než Němci, ale o mnoho lepší nejste. Jen o to, že aspoň držíte sliby. Já chci úplný a trvalý mír. Vy ne?“

„Mír tu byl, než sem přišli Němci.“

„Souhlasím. A mír bude, až odsud zmizí. Jde o způsob, jak se to stane. Odejdou-li na Zem, budeme tam mít nějakou dobu s nimi problémy my, budeme muset vyřešit kam s nimi a jak jim co nejlépe pomoci. Uvědomte si, Země je i tak přeplněná. Ale vy je chcete prostě vyvraždit. Ano, i to by bylo řešení. Nastal by mír a odpadla by starost, co s nimi. Ale vy byste pak měli svědomí zatížené mnohonásobnou vraždou. Stojí vám to za to?“

„Nebude to vražda. Chceme jen právo. Je to náš svět a oni nám jej chtěli vzít. V právu jsme tedy my, ne oni.“

„Neříkám, že jsou v právu Němci,“ zavrtěl jsem hlavou. „Jsou to zločinci podle vašich i podle našich měřítek. Ale ne všichni. Vy chcete zabít vinné i nevinné, chcete odpovědět na křivdu křivdou. To ale není slušné ani podle našich lidských hledisek, ani podle vašich.“

„Němci to tak dělali.“

„Němci ano, já takový nejsem. Troufám si tvrdit, že se nám podaří je převychovat. Už se to jednou podařilo. Na Zemi zůstala kdysi z toho národa spousta zločinců. Zločinců jsme se ale zbavili a ostatní s námi žijí v pohodě.“

„Rozhodnutí Velkého sněmu je neměnné,“ opakovala.

„V tom případě jste mě pořádně zklamali,“ povzdychl jsem si. „Považoval jsem vás do této chvíle za rozumnější.“

„Co nám máš co vykládat o rozumu a slušnosti?“ vybuchla náhle Uaxio. „Přišel jsi nepozvaný, při prvním setkání jsi zastřelil dva naše, ačkoliv ti nic neudělali - a teď nás chceš poučovat? Měl bys být rád, že tě dosud respektujeme!“

„Jistě, měl bych být rád,“ zachmuřil jsem se. „Ale já to vidím trochu jinak. Nejen jako člověk, ale jako rozumný tvor a slušná bytost. Nepozvali jste mě, pravda. Ale nejsem tu dobrovolně, Němci mě sem přitáhli proti mé vůli, nemůžeš mi to dávat za vinu. Při prvním setkání s vámi jsem střílel, pravda, ale to jsem měl o vás informace, že jste nemyslící, dravá a nebezpečná zvířata. Ti dva, které jsem střelil, mi nic neudělali jen proto, že jsem vystřelil dřív, ale snažili se mého průvodce i mě bez viditelného důvodu zabít. Neudělali mi nic - ale chtěli! Čím jste mě tedy přesvědčili, že jste myslící? Trojím pokusem o mou záhubu? To také nebylo moc spravedlivé jednání!“

„Uznali jsme, že jsi jednal v sebeobraně, takže jsi byl v právu,“ pokusila se rychle couvnout Uaxio, ale nezastavila mě. Teď jsem byl v ráži i já a nemohl jsem to v sobě dál jenom dusit.

„Že jste inteligentní, to jsem rozpoznal až když jste mě chtěli zabít podruhé - s použitím zbraně. Jak inteligentně jste se předvedli? Dodnes bych vás považoval za zvířata. Myslíte si, že vám mám být vděčný, že mě dosud respektujete? Já vás respektuji také! A kdybych s vámi nechtěl jednat, věnoval bych svůj rozum pro vítězství Němců. Tím by se i pro mě prudce zvýšila naděje na přežití, rozumíš? Namísto toho jsem uznal, že Němci nejsou v právu, pomohl jsem vám získat zpátky vládu nad propustmi, které by zůstaly v rukou Nordena, snažím se nesmyslný konflikt v tomto světě zastavit - a co děláte vy? Vraždíte! Rozhodnutí Velkého sněmu je neměnné! Chováte se jako hitlerovci! Styďte se! Slušné bytosti tak nejednají!“

Uaxio se při těchto slovech nahrbila. Tušil jsem, že jsem to asi přehnal. Pokud chci s někým jednat, neměl bych ho urážet. Ale cítil jsem, že jsem v právu.

„Takhle nám to ještě nikdo nikdy neřekl,“ odpověděla mi po chvíli, když viděla, že už jsem ze sebe vysypal všechno, co jsem musel říci. „Uvědomuješ si, jak závažná slova jsi právě použil?“

„Myslíš si snad, že ve chvíli, kdy jde o smrt tolika myslících bytostí, jsou namístě jiná než vážná slova?“

„Chceš po nás zastavit útok. Ale nemůžeš nám zaručit, že toho Němci nevyužijí - a to bude stát pro změnu naše životy! Němcům jsme už ustupovali dlouho, příliš dlouho!“

„Já jsem tady krátce, příliš krátce. Věnujte mi alespoň měsíc. Mám holé ruce, potřeboval bych prostředky, abych mohl s Němci jednat, ale všechno chce čas. Budu potřebovat vaši pomoc, přiznávám, že to co chci, je nad síly jednoho člověka.“

„Co od nás potřebuješ?“

„Obávám se, že to co potřebuji nemáte. Chtěl bych, abyste mi umožnili spojení se Zemí. Chci přesvědčit krajany, aby mi pomohli.“

„Přizvat sem další lidi? Nechceš toho po nás mnoho? Kdo se za ně zaručí? Jaké záruky nám můžeš dát?“

„Těch lidí nebude tolik, aby vás ohrozili. Mohu vám za ně dát záruky, že nebudou jednat proti vám. Budeme postupovat společně, pod vaším dohledem, abyste viděli, co děláme. Kdybychom porušili dohody, budete ve výhodě.“

„Ale Velký sněm už rozhodl,“ odtušila Uaxio umíněně.

„Pochop už konečně, že mi nejde jen o Němce!“ vyhrkl jsem. „I když je vyhubíte do posledního, na Zemi jich zůstane mnohem víc než kolik jich je tady - a jsou to slušné bytosti, převychované, ne jako ti tady. Teď mi jde - o vás! Nechci, abyste se sami vyřadili ze slušných bytostí. Rozumíš mi?“

Uaxio mlčela.

„Proč by ti mělo jít o nás?“ zeptala se po chvíli nerozhodně.

„Protože my lidé Země bychom se chtěli se všemi slušnými bytostmi přátelit. A bylo by škoda, kdybychom vás mezi ně nemohli počítat. Já si nemyslím, že bychom se měli vrátit na Zem a už se tady nikdy neukázat. I my vám můžeme v mnohém pomoci. Bylo by škoda zahodit takovou příležitost jen proto, že hned prvního setkání našich civilizací zneužili lumpové, jako byl Norden a dosud je Hitler.“

Uaxio neodpověděla. Nejspíš usilovně přemýšlela.

„Vyslovil jsi proti nám příliš těžká obvinění,“ řekla až po chvíli. „Budeme je muset zvážit.“

„Zvažte - ale spěchejte. Smrt nečeká.“

„Dobrá. Počkejte tady.“

Uaxio začala do jeskyně couvat, ale za chůze se obrátila. Pohyby těchto bytostí byly velice ladné. Uvažovaly sice trochu jinak než my, ale inteligenci měly a byla by škoda se s nimi nedomluvit.

„Prosím tě,“ vybuchl na mě Kurt, „Co jsi jí to říkal o nás Němcích? Že jsme zločinci? Ty bestie nás chtějí vyhubit, sám jsi to přece přiznal!“

„Poslyš, Kurte, bude ti ještě dlouho trvat, než přijdeš na to, že tyhle bytosti jsou stejně rozumné jako ty nebo já? Že dokonce mohou být rozumnější než my oba dohromady? A že jsou spravedlivě a na nejvyšší míru rozhořčené tím, co jste jim tu celá léta prováděli?“

„Možná jsou rozumné. Ale chtějí nás vybít! Nemůžeš s tím přece souhlasit!“

„Měly by na to právo,“ řekl jsem suše. „Pokud přistoupí na mé návrhy, jen prokáží, že jsou lepší než vy, Němci. Tvrdíte pořád o sobě, že jste nadlidé, ale u nás na Zemi se lidem s takovým smýšlením říká - sebranka. My nechceme dělit lidi na vyspělé a zaostalé, ale na slušné a darebáky, bez ohledu na národy, ze kterých pocházejí. I mezi Čechy jsou poctiví lidé i zloději, podvodníci a vrahové. Pokud to nepochopíš, nebudeš mít šanci zařadit se mezi ty slušné.“

Kurt chvíli mlčel.

„Ale co když oni neustoupí?“ špitl nakonec. „Oto, já tam mám rodiče. To se mám dívat, jak je zabijí?“

Podíval jsem se na něho. Vypadal opravdu zdrceně.

„Můžeme zajet do Hamburku a tvoje rodiče přivezeme sem,“ uvažoval jsem nahlas. „Čtyři lidé se do Tigra vejdou a tady se jim nic nestane, než to vyřešíme u nás na Zemi.“

„A nebylo by možné vzít sem i Gertu Müncherovou?“

„To je kdo?“ podíval jsem se na něho.

„Děvče od sousedů... Müncherovi mají automobil, mohli by jet i vlastním.“

„Do Tigra se už víc lidí nevejde, ale pokud mají vlastní auto, nebude to problém. Jde o to, zda je přemluvíme, aby se rozhodli jet.“

„Gertu přemluvím, ale...“ zarazil se.

Tušil jsem nějakou zradu - a nemýlil jsem se.

„Víš, Oto... její tatík, pan Müncher, je moc vysoký funkcionář městské Nazi-partaje. Přijít za ním, aby nechal všeho a odjel pryč, poslal by na mě buď vojenskou policii, nebo rovnou Gestapo.“

„No dobrá,“ navrhl jsem s povzdechem. „Nebude-li s ním řeč, nemůžeme pro něho nic dělat. Dokážeš přemluvit alespoň ji samotnou na malý výlet za město?“

„To snad ano... tedy, pokud nebude papínek doma...“

„Nevypadáš zrovna jistě,“ podotkl jsem. „Můžeš se zaručit aspoň za své vlastní rodiče?“

„Nevím. Ale nechci je nechat zemřít!“ vybuchl opět.

„Tady vidíš, jak jste vy Němci bezmocní, když jde o lidské vztahy. Pojedu tam s tebou, ale nečekej ode mě zázraky. Jednání s tvými rodiči i s Gertou bude ležet čistě na tobě.“


V té chvíli se ze tmy jeskyně vynořila Uaxio.

„Možná vás potěším, možná i zklamu,“ řekla. „Veliký sněm právě zasedá a mám v něm silné slovo, ale nepřesvědčila jsem ostatní, aby zastavili neodvratitelné. Hamburk a Kolín budou zničeny, ale další akce budou odloženy. Možná až o půl roku, abys měl nějaký čas na vyjednávání. Kromě toho sněm rozhodl, že dostaneš trvale k dispozici jednu propust. Obsluhovat ji budeš sám, my budeme jen kontrolovat, zda naši důvěru nezneužíváš. Doufám, že se tak nestane.“

„Aspoň to,“ povzdychl jsem si. „Vyřiď tedy sněmu, že si vaší důvěry vážím. Ale teď nás omluv, musíme odjet do Hamburku.“

„Co tam chcete dělat?“ podívala se na mě udiveně. „Snad ne varovat Wehrmacht? To by byl konec jednání - a nikomu nepomůžeš!“

„Slíbil jsem kamarádovi, že se pokusím zachránit alespoň jeho rodiče... a dívku. Sliby se přece mají plnit.“

„Nemáš dávat sliby, jejichž splnění pak nejsi schopen zajistit,“ řekla Uaxio káravě.

„Nesliboval jsem mu, že se mi to podaří, ale že se o to aspoň pokusím. To mohu splnit v každém případě - a vlastně musím.“

„Ale víš dobře, že na tobě záleží osud zbytku Němců. Kdo je zachrání, když tě sami Němci zabijí? Není dobré kvůli několika málo lidem ztratit milión životů.“

„Jak vidím, zvykli jste si na německé uvažování,“ vytkl jsem pro změnu Uaxio. „Já dobře vím, že riskuji. Ale nemíním kvůli tomu odvolat, co jsem slíbil. Přiznám se, dal jsem ten slib v dobré víře, že vás přemluvím, abyste odvolali zničení Hamburku. Pořádně jste mi to zkomplikovali, ale ani to není důvod k nedodržení slibu.“

„Nemáš dávat sliby, jejichž splnění nejsi schopen zajistit,“ opakovala Uaxio.

„Dám si větší pozor,“ řekl jsem. „Zejména kdybych se měl příště spoléhat na vaše pojetí spravedlnosti.“

„Pořád si myslíš, že nejsme v právu?“ nasupila se.

„V právu jste,“ odtušil jsem. „Ale soucit vám chybí!“

„Soucit!“ zavrčela. „Němci přece také soucit neznají.“

„Já jsem jiného založení. Předpokládal jsem, že i vy budete uvažovat podobně jako já. Pak byste útok na Hamburk a Kolín museli odvolat jako zbytečný. Ale vy uvažujete jinak. Budiž, uznávám, jste v právu, ale to ještě neznamená, že s tím souhlasím. Životy těch, kdo přitom zbytečně zahynou, zatíží vaše svědomí, ne moje. Nejen životy Němců, ale i vašich. Já jsem proti tomu udělal všechno.“

„Nikdo z našich nezahyne zbytečně pro nastolení práva!“

„Všichni zahynou zbytečně, je-li možné téhož dosáhnout bez vraždění. Bude to přes sedmdesát tisíc zbytečných obětí. Ale teď mě omluv, nezbývá nám dost času.“

„Budu si to pamatovat,“ odtušila Uaxio. „Za tu velice krátkou chvíli jsi nám dodal námět k velkému přemýšlení. Ale ani já ti nemohu slíbit něco, co nejsem schopná splnit.“


Rozešli jsme se na opačné strany. Uaxio plavně zaplula zpět do jeskyně, já s Kurtem jsme se otočili do lesa. Museli jsme si pospíšit.

„Nešlo to jinak...“ vzdychl si Kurt. „Musím ti to dosvědčit, nešlo to. Jsou příliš - sveřepí...“

„Mám v autě náhradní oblečení,“ navrhl jsem mu. „Jsi velký asi jako já, snad ti to bude. Oblékneš se do civilu, ať nejsi tak nápadný. Doma řekneš, že jsi na dovolené.“

„Naopak!“ opáčil rychle. „Nápadnější bych byl v civilu. Voják nesmí uniformu odložit ani na dovolené.“

„Vojáka s hodností schutzman zastaví na ulici kdejaký frajtr. Co uděláš, až po tobě budou žádat doklady?“

„Když mě zatknou bez uniformy, půjdu k nejbližší zdi.“

„Bez uniformy tě nikdo nebude zatýkat.“

„Po městě možná ne, ale v naší ulici mě kdekdo pozná. Koho napadne, že nemohu být tak brzy v civilu, zavolá Gestapo. Může to být kdokoliv ze sousedů. V naší ulici žijí pěkně kovaní partajníci!“

„No jo, to bude potíž,“ přiznal jsem. „Co kdybych ti zavázal ruku? Můžeš tvrdit, že jsi doma kvůli zranění?“

„To už by vypadalo věrohodněji,“ zamyslel se.

„Uvidíme,“ uzavřel jsem to.

„Jak jsme na tom s palivem?“ staral se Kurt.

„Tam a zpátky vystačí a možná ještě zbude,“ odhadl jsem.

Projížděli jsme ztichlým lesem. Tady jsme mohli sotva někoho potkat. Najednou se Kurt ulekaně přikrčil. Burácivý řev tryskových motorů jsem sice rovněž zaslechl, ale nepřikládal jsem mu pozornost - dokud za námi nevybuchlo peklo. Země se náhle roztřásla, že to bylo znát i uvnitř jedoucího auta. V zrcátku jsem zahlédl oranžové snopy plamenů, lesem začaly lomcovat poryvy výbuchů. Bombardování!

Sešlápl jsem pedál na podlahu, abychom se od toho pekla dostali rychle co nejdál. Bylo mi jasné, že bombardování není určeno nám, nás přece nemohl žádný letec vidět. Cílem byla Xijtra, sídlo Velkého sněmu Kopffüsslerů. Problém byl v tom, že jsme od ní nebyli dost daleko. Uvažoval jsem, jak obrovské prostředky Němci používali - a přitom zbytečně. Jeskyně byla chráněná nesmírně masivní skálou. Náhlé bombardování zabije nanejvýš strážce před ní, ale možná ani ty ne, mají bystřejší sluch a stihnou se ukrýt. Na druhou stranu mi ani Kurt nemusel připomínat, že to vyjednávání s hlavonožci neusnadní.

Než jsem stačil zareagovat, stalo se to.

Oslnivý plamen vylétl přímo před Tigrem. Obě přední skla se rozlétla na malé střepinky, kabinu jsme měli rázem plnou hlíny, dýmu a skla. Zbloudilá bomba - jak málo chybělo, aby nás strefila naplno!

Zabrzdil jsem poslepu. Oči mě strašně pálily, měl jsem v nich hlínu, nic jiného než brzdy mi nezbývalo.

„To jsme to dostali!“ ozval se vedle mě Kurt. Jeho hlas zněl normálně, byl asi v pořádku. Za námi stále duněla země, ale já jsem neviděl a nemohl jsem řídit.

„Mám plné ruce skleněných střepů,“ stěžoval si mi Kurt.

„Až se rozkoukám, podívám se ti na to,“ utěšoval jsem ho.

„Oto - ukaž mi oči!“ vyjekl náhle Kurt. „Vždyť je máš - úplně vyražené! Vletělo ti do nich sklo!“

Krve by se ve mně nedořezal. Vždyť to ani moc nebolelo, říkal jsem si, to přece není možné!

Dunění za našimi zády přestalo. Poslední vlna bombardérů Junkers 1024 Siegfried odhodila smrtící náklad a otáčela se.

„Zavážu ti to,“ nabízel se Kurt.

„Jak jsi na tom ty?“ naléhal jsem na něho sklesle.

„Stihl jsem tomu nastavit ruce,“ sděloval mi. „Mám ruce plné skleněných střepinek, ale to je maličkost, stačím si to zavázat sám. Máš tu někde lékárničku?“

„Vzadu,“ ukázal jsem mu poslepu.

Kurt se obrátil a chvíli hledal v přihrádkách.

„Počkej chvilku, vytahám si nejdřív sám střípky skla z kůže na rukou, píchá to jako ježek,“ omlouval se.

„Jen klid,“ utěšoval jsem jeho - a vlastně i sebe. Oči jsou příliš důležité na to, aby je člověk ztratil. Zvláště teď, když jsem toho potřeboval tolik stihnout...

„Už to mám,“ obrátil se ke mně Kurt. „Ukaž, podívám se ti na to! Otoč se na světlo!“

Začalo mě píchat v pravém oku. Kurt mi tam lovil pinsetou střípky skel.

„Myslel jsem si to,“ řekl ustaraně. „Střepy skla přímo do oka. Myslím si, že pravé oko máš úplně kaput.“

Pak se mi podíval do druhého. A také mě v něm několikrát nepříjemně píchlo.

„Oto, máš obličej samé střepy,“ staral se. „Vytahal jsem ti je z očí, ale o obě jsi přišel. Chceš, abych ti vyndal sklo z obličeje?“

„Zkusit to můžeš,“ souhlasil jsem s povzdechem.

„V naší ulici je vynikající doktor, zná se s našimi, mohl by se ti na to podívat,“ spřádal plány, ale bylo znát, že jim sám - nevěří.

„Dnes nás potkala smůla. Nemůžeme mít pořád štěstí... Vidíš, nám se to v autech nestává. Naše skla se vysypou, ale zbudou z nich malé kostičky, které nejsou ostré. Vstaneš, smeteš si je s klína a je to.“

„My taková skla nemáme. Škoda. Ale co budeme dělat? Měl bych ti je zavázat, ne?“

„Teče mi hodně krve?“

„Ani ne,“ řekl nerozhodně. „Až se divím, jak málo krvácíš. Já mám jen trochu rozpíchané ruce a krve jako z Grosswolfa.“

„Víš co?“ napadlo mě. „Necháme to tak. Bude lepší, když to zaschne, než aby to pod obvazem hnisalo.“

„Jak myslíš,“ ustoupil, ale byl asi rád, že jsem rozhodl za něho.

„Umíš řídit?“ zeptal jsem se ho věcně.

„Ne, nemám vůdčí list a nikdy jsem neřídil.“

„Ve válce se může stát ledacos,“ rozhodl jsem. „Sedneš si sem místo mě a zkusíš to.“

„Já to ale opravdu neumím,“ bránil se.

„Tak se to zkrátka naučíš!“ uťal jsem ho. V těch slovech byl můj bezmocný vztek, ale včas jsem si uvědomil, že Kurt přece za nic nemůže a nadávky jsem spolkl dřív než jsem je vyřkl.

Vyměnili jsme se. Kurt si to vyzkoušel nejprve bez motoru, potom nastartoval, zařadil jedničku a pomalu se rozjel. Pokračovali jsme na Hamburk o poznání pomaleji a s náladou na bodu mrazu.

Na to, že jsem měl podle Kurta obličej na cucky a vypíchané oči, jsem se cítil podezřele dobře. Jako když mě střelil Nordenův šofér. Ani tam jsem necítil nic než hlad - žádná horečka, žádný šok ani třes. Seděl jsem vedle Kurta klidně a nevzrušeně jako robot. Jen uvnitř to ve mě hlodalo - bez očí je svět úplně jiný než s nimi...

Kurt přeřadil na trojku, ale větší rychlost jsem mu tady v lese vymluvil. Zatím nám to stačilo. Tiger pomalu sjel se svahu a zabočil na silnici. V serpentinách měl Kurt opravdu plné ruce práce a rychlost nebylo radno zvyšovat. Ale jeli jsme a to bylo důležité. Snad to až do Hamburku vydržíme.

Projeli jsme pevnostmi Krvavá skála, Šedá tlamaDivoká svině, ale dozvěděl jsem se to jen z Kurtova komentáře. Brzy jsme projížděli dobytými Brémami a Kurt mi zastřeným hlasem referoval o tom, co vidí. Hlas se mu třásl - město se podobalo hřbitovu, mrtvoly prý byly všude. U benzínové pumpy se mu podařilo načepovat benzín. Pumpař ležel před vchodem do své budky - celý obsypaný brouky, jak říkal Kurt. Projeli jsme městem a vyjeli vyvrácenou bránou na silnici.

Konečně mi Kurt ulehčeně oznámil, že se blížíme k branám přístavního města Hamburku. Tady to znal, byl tu přece doma. Před branou musel zastavit, ale strážní nás nekontrolovali. Kurt jim ukázal zafačované ruce a podotkl, že doprovází dalšího raněného. Nechali nás tedy projet a na víc se nás neptali. Není možné, že nedostali na mě a na Tigra z Berlína avízo? Ale měl bych být v autě sám a museli by mě čekat z opačného směru. Řekli o mně vůbec gestapáci někomu?

Za několik minut jsme pomalu vjížděli do čtvrti, kde byl dům Kurtových rodičů. Kurt otevřel vrata a zajel do zahrady - zřejmě se jednalo o vilku. Uvnitř mě požádal, abych opatrně vystoupil.

„Kdo je tam?“ ozval se od domu sytý mužský hlas.

„To jsem já,“ odpověděl Kurt. Vzal mě za ruku a opatrně mě vedl směrem k domu.

„Kurte, ty chlape chlapská!“

Podle zvuků bot nám muž vyběhl vstříc.

„Opatrně, tati,“ zarazil ho Kurt. „Kamarádovi vlétlo do očí rozbité sklo. Nemohl bys mu přivést pana Müllera?“

„Ach, pardon,“ zpozoroval Kurtův otec až teď, že všechno není v pořádku. Nejspíš nastal soumrak, že si toho všiml až zblízka. Odkvačil opačným směrem a brzy se ozvalo bouchnutí vrátek. Kurt mě zatím vedl dál do domu.

Na chodbě jsem se konečně pozdravil s jeho matkou.

Jmenovala se Alice, hlas měla velice příjemný, ale - neviděl jsem ji. Tma kolem mě byla černá stejně jako mé myšlenky. Zavedli mě do světnice, posadili na židli a vyzvali, ať si vyberu mezi kávou, čajem a čokoládou.

„Co se vám to stalo?“ starala se Kurtova matka, ačkoliv to za světla musela vidět sama.

Syn jí rychle vysvětloval, že nás v bitvě omylem zasypaly bombami vlastní bombardéry.

„To je hrůza,“ zděsila se. „Slyšela jsem, že Siegfriedy jsou naprosto přesné. Jak se to mohlo stát?“

„Jedna bomba spadla trochu stranou,“ řekl stručně Kurt. „To se občas stává.“

Pískací čajník přerušil další rozhovory. Mezitím přišel Kurtův otec a vedl s sebou známého doktora ze sousedství.

„Předveďte mi pacienta!“ uslyšel jsem jeho bodrý hlas.

Nejspíš mu ukázali kde sedím, protože se ke mně přihrnul a beze slova mě uchopil za hlavu.

„Ukažte,“ požádal mě. Pak si mě chvíli prohlížel.

„Potěš Bůh!“ zvážněl. „Mladíku, vypadá to, že už v životě nic víc neuvidíte. Obě oči kaput. S armádou máte konec.“

Ortel z úst takhle povolaného mě ovšem dorazil.

„Podejte mi kus namočeného plátna,“ požádal doktor Kurta a jeho rodiče. „Zkusím mu aspoň vytahat z obličeje ty střepy.“

Chvíli mi omýval obličej, pinsetou lovil poslední zbytky skla, zabodaného do kůže a zbytků očí. Nervózně vrčel, když se mu hned nedařilo vzít střípek správně pinsetou.

„Na to, že máte obličej plný krve, máte nějak podezřele málo ran. A nic nekrvácí, to je mi také divné. No nic, přijdu se na to podívat hned po ránu.“

„Doktore, jste ženatý?“ zeptal jsem se zdánlivě nesmyslně.

„Kdepak, jsem vdovec,“ posteskl si doktor. „Žena mi zahynula ještě na staré Zemi.“

„Chtěl bych se ještě zeptat - máte jako lékař auto?“

„Samozřejmě,“ podivil se mé otázce.

„Prosím vás, přijeďte zítra ráno autem,“ poprosil jsem ho.

Asi jen Kurt chápal, co mě vedlo k tak nesmyslnému přání a všichni kolem se jeden přes druhého divili - vždyť doktor bydlel jen o dva domy stranou.

„Pane Müller,“ zastal se mě Kurt, „zapřísahám vás, na nic se neptejte - a přijeďte autem. Kamarád má k tomu moc dobré důvody.“

Doktor nejspíš udiveně pokyvoval hlavou, ale nakonec slíbil.

Jakmile odešel, nastalo konečně představování. Kurt netajil před rodiči, že jsem Čech, ale oni nebyli na svůj německý původ tak pyšní, jak jsem se obával.

„Dostal jsi dovolenou?“ zeptal se Kurta otec.

„Povím vám všechno, ale nejprve mi oba přísahejte, že to zůstane tajemství,“ zvážněl Kurt.

Rodiče se okamžitě zarazili. Přistoupili na to ale dost váhavě, jako by něco vytušili.

„Zběhl jsem,“ oznámil jim vážně Kurt.

„Proboha, Kurte!“ zděsila se matka. „Co jsi to udělal?“

„Kdybych nezběhl, byl bych už mrtev,“ odtušil Kurt. „Ota mě přemluvil na poslední chvíli.“

„Co budeš dělat?“ zvážněl podle hlasu jeho otec. Chápal jsem, že to pro ně musí být rána - zběhnutí vojáka tady znamená smrt.

„Chci utéci na Zem,“ řekl po pravdě. „Naskytla se mi možnost, o jaké jsem dřív netušil. A chci, abyste šli se mnou. Hned ráno. Nejde to jinak.“

„Myslíš, aby nás za tvé zběhnutí neodsoudili? Je hezké, že jsi na nás myslel,“ řekl otec, „ale neměl ses nás zeptat na náš názor? Víš co to je, opustit všechno, co jsme tu celá léta stavěli?“

„Nejde o majetek,“ pokračoval naléhavě. „Majetek jen překáží a beztak nic nezachráníte. Zítra večer bude Hamburk mrtvým městem. Můžeme zachránit jen toho, kdo se okamžitě sebere a odjede s námi.“

„Jak to můžeš tvrdit?“ vyjekla si na Kurta i matka.

„Víme to určitě,“ potvrdil jí vážně. „Zítra odpoledne napadnou Hamburk Kopffüsslerové a všechny lidi tady povraždí. Nedávno se to stalo v Lipsku, v Essenu, Mnichově a Brémách. Zachrání se jen ti, kdo odjedou s námi.“

„Vždyť Hamburk není ani obležený!“ namítl Kurtův otec.

„Kopffüsslerové mají nějaké nové zbraně,“ vysvětloval mu to rychle Kurt. „Lipsko a Essen dobývali měsíc, ale Mnichov s Brémami padly za jediný den. Nemůžeme se spoléhat na nic, než na okamžitý útěk. Kdo tu zůstane, zítra večer zemře.“

Zdejší Němci o zesíleném quru hlavonožců ještě nic nevěděli, ale zmínka o nových zbraních na ně naštěstí zapůsobila.

„Proboha! A co Gerta?“

„Tu chci odvézt s námi,“ rychle odtušil Kurt.

„A její rodiče?“

„Obávám se, že mi neuvěří,“ zasmušil se Kurt. „Její táta je přece Nazi, určitě by mě běžel udat na Gestapo.“

„Aha - proto chcete, aby doktor Müller přijel ráno autem!“ až teď došlo Kurtovu otci.

„Ano. Doktora vezmeme s sebou, zaslouží si to. Vzpomeňte si rychle, koho dalšího bychom mohli přibrat? K doktorovi se do auta určitě vejdou tři lidé.“

„Nejlépe Böckovy,“ navrhla Alice. „Mají dvě malé děti, když je vezmou na klín, zbude ještě jedno místo.“

„Počkej,“ zastavil ji otec rázně. „Odkud to víte? Nebude lepší upozornit na to majora Rittera? Kdyby se armáda připravila...“

„Major Ritter je vojenský velitel Hamburku, ten o tom už jistě ví,“ zalhal si trochu Kurt. „Ujišťuji tě, že v Essenu se Wehrmacht na odpor postavil, ale město padlo a totéž čeká Hamburk. Zítra krátce po poledni začne Grossregenguss. Ochromí armádu a až se setmí, nastane mela. Tak tomu bylo i v Essenu. Byl jsem rád, že jsem z toho vyvázl.“

„Prosím tě, jakýpak Grossregenguss?“ namítal otec. „Už týden je obloha bez mráčku!“

„Uvidíš zítra, tati!“ ujistil ho Kurt. „Ale čím budeme v té chvíli od Hamburku dál, tím lépe.“

„Kdyby tomu bylo tak jak říkáš, bylo by sebevraždou opustit pevné hradby města! Venku přece budou Kopffüssleři!“

„Naopak - jen tak můžeme zůstat naživu,“ tvrdil Kurt. „Mami, tati, já toho vím strašně moc, věřte mi! Neudělal bych nic špatného - jen mě mrzí, že nemohu udělat víc!“

„Neměli bychom vzít s sebou co nejvíce zásob?“ napadlo otce. „Máme povinné železné zásoby přesně podle tabulek ministra války.“

„Vezměte. Tati, nalož to do auta. Já půjdu pro Gertu.“

Oba Wernerové rychle odešli.

„Poslyšte, pane Oto,“ obrátila se na mě Kurtova matka Alice. „Vy o tom také něco víte?“

„Řekl bych, že ano,“ přiznal jsem unaveně. Neměl jsem teď veselé myšlenky. Ztráta očí je příliš velká cena, byť byla zaplacena za životy sedmi lidí. Snad to nebylo marné, opakoval jsem si - ale příliš mě to neutěšovalo, košile bývá bližší než kabát. Kromě toho - Uaxio měla pravdu, když se obávala o další jednání, kdyby se mi něco stalo.

„Jak může Kurt předpovídat Grossregenguss, když neměl nikdy o počasí nejmenší povědomost?“ ptala se mě Alice.

„Ví to od někoho, komu věří,“ odtušil jsem. Chce mě zabavit, řekl jsem si, abych nemyslel na to co se stalo. Měl bych jí být vděčný.

„A kam chcete jet?“ pokračovala v otázkách.

„Syn vám to řekl. Na starou Zem.“

„Poslyšte, vy jste ze Země, že? Máte takový... neněmecký přízvuk. Četla jsem o vás v novinách. Nebo se mýlím?“

„Ne, nemýlíte se,“ přikývl jsem.

„Je od vás hezké, že nám chcete pomáhat, ale - nemůžete přece vzít jenom nás a ostatní tady ponechat osudu, nemyslíte?“

„Můžeme pomoci jen vám a ostatní musíme ponechat jejich osudu,“ odpověděl jsem, možná tvrdším tónem, než jsem chtěl. Není něco pravdy na názoru, že mrzáci bývají často zlí?

Zřejmě ji to zarazilo.

„Bůh je mým svědkem, paní Wernerová,“ pokračoval jsem, „udělal jsem vše, abych Hamburk zachránil. Věřte mi, bylo to nad mé síly. Hamburk stojí na troskách pradávného města původních obyvatel tohoto světa, kdysi vyvražděného a zničeného Němci. Sama existence města Hamburku je nemorální, jako byla existence Sodomy a Gomory. Můžeme zachránit pár spravedlivých - ne více, než kolik odvezeme za jednu cestu.“

„Poslyšte, co vám dává právo takhle mluvit?“ pokusila se na mě zaútočit. „Mluvíte jako nějaký spasitel, ale - kdo vlastně jste?“

„Čech z vašeho původního domova Země. Pokouším se za vás vyjednat návrat do staré vlasti.“

„S kým ale jednáte? S císařem?“

„Myslíte Vůdce Adolfa Hitlera? Ne, s tím jednat nebudu.“

„Jak můžete takhle mluvit o našem Vůdci? S kým byste měl jednat větším právem, než s naší oficiální vládou?“

„Sjednám váš návrat s vládou Německé spolkové republiky.“

„To není naše vláda, pane Oto,“ odtušila jemně. „Naše vláda - to je Vůdce. S jinou vládou nemá smysl se zdržovat.“

„Já to vidím jinak, paní Wernerová. Vláda Vůdce a Čtvrté Říše se zpronevěřila všemu a všem. Vůdce čeká na Zemi šibenice. Také tady porušil dohody s místními obyvateli a zahájil proti nim vyhlazovací tažení. Váš Vůdce je dnes na obou světech těžký zločinec, se kterým už nikdo vyjednávat nebude, nikdo mu nevěří. Neobhajujte ho, paní Wernerová, nemá to smysl.“

„Musím! Je to náš nejvyšší představitel!“

„Je to zločinec, paní Wernerová. Přivedl do záhuby nejen Třetí Říši, ale teď i Čtvrtou.“

„Třetí Říši přece zničili židobolševici spolu s angloamerickým plutokratickým komplotem. A Čtvrtou Říši ničí bestie, se kterými je hanba se paktovat. To není vina Vůdce!“ křičela na mě.

„Není tomu tak, paní Wernerová,“ přerušil jsem ji už značně nedůtklivě. „Válku na Zemi zahájil Hitler, jen si vzpomeňte. Přepadli jste bez vyhlášení války Polsko, Holandsko, Belgii, Francii, Anglii, Norsko i Rusko. Hlasitě jste vytrubovali, jak brzy pokoříte celý svět. Nedivíte se, že se nakonec celý svět proti vám spojil?“

„Ano, to právě bylo to světové židovské spiknutí!“

„I kdyby to byla pravda, jako že není, Židů jste na Zemi pobili šest miliónů. A přitom ne v čestném boji. Bezbranné jste je vraždili po tisícovkách.“

„Židé jsou méněcenní. Museli nám uvolnit lebensraum.“

„Paní Wernerová, prosím vás, přestaňte. Nemluvte mi tady o méněcenných rasách. Jsem přece také příslušníkem národa, který vy označujete za méněcenný a který jste chtěli vyvraždit hned po Židech. Na Zemi jsou si dnes lidé rovní a nemáme rádi ty, kdo se vyvyšují nad jiné. Zejména když tím klamou své svědomí a odůvodňují vlastní i cizí zločiny. Pro vaši záchranu jsem dnes přišel o oči. Jedině z ohledu na vašeho syna jsem ještě ochoten pro vás něco udělat. Beze mne se totiž nezachráníte, za to vám na tomto místě ručím. Uvědomte si konečně, že vás zachraňuje podčlověk!“

„Ach, promiňte, vás jsem nemyslela,“ zarazila se.

„Ale myslela, paní Wernerová. Podle vás jsou všechny národy kromě Němců méněcenné. Zůstaňme raději u tohoto světa. Dávno před vámi tu byla vyspělá civilizace, která vám ze soucitu poskytla oblast Berlína a okolí, abyste měli kam jít, když vám hrozila smrt, jak jste tvrdili. Jenom tuto oblast obýváte podle dohod. Další města včetně Hamburku jste postavili proti dohodám. Rozšiřovali jste lebensraum vybíjením původních obyvatel - jako kdysi v Evropě. A stejně jako v Evropě vás teď čeká trest. Možná krutý - ale spravedlivý.“

„Snad nemyslíte ty opice Kopffüsslery? Co je to proboha za civilizaci? Co vytvořili, co vykonali? Kde jsou jejich památky?“

„Civilizace hlavonožců je jiného typu než naše, paní Wernerová. Nemůžete je takhle podceňovat. Nestavěli si nesmyslné pyramidy, katedrály nebo vítězné oblouky, žijí mnohem blíž k přírodě, ale dokázali toho víc než si myslíte. Ovládají počasí, objevili i způsob, jak se dostat z jednoho vesmíru do druhého. To oni pronikli do našeho světa, ne Norden, kterého považujete za objevitele a vynálezce. On si jen přivlastnil jejich prostředky.“

„Jak tohle můžete tvrdit? Kde máte nějaký důkaz?“

„Brzy uvidíte - až vás budou přepravovat do starého domova.“

„Snad jste... snad jste se s nimi nespojil?“ vyjekla potichu.

„Uzavřel jsem s nimi dohody. Ne proto, abych je podporoval proti Němcům, ale protože chci mír.“

„Takže - proboha, snad vám nakonec sami neřekli, že vyvraždí Hamburk? Snad to nevíte přímo od nich?“ došlo jí konečně.

Chvíli jsem mlčel. Byla proti mě naježená, ale nakonec jsem se rozhodl říci jí pravdu.

„Ano, řekli. Protestoval jsem proti tomu. Bohužel marně.“

„Prosím vás, jaké s nimi chcete dělat dohody, když je chtějí věrolomně porušit?“

„Oni žádné dohody neporuší. Odmítli je ale uzavřít. Přesněji, nepřistoupili na můj návrh odstěhovat na Zem všechny Němce. Slíbili, že budu moci odstěhovat Němce z oblasti Berlína. Ještě se s nimi dohaduji o dalších městech a možná i něco uhádám. Ale Hamburk - ten to už nebude.“

„A není to od vás - nelidské?“ Měla v hlase zase nepříjemně konfrontační tón, ale věděl jsem, že se jím nesmím strhnout.

„Má být nelidské, že se vás snažím zachránit?“ řekl jsem co nejmírněji. „To snad nemyslíte vážně!“

„Ne - myslím tím spolčovat se s těmi nelidskými bestiemi,“ řekla co nejjedovatěji. „Člověk přece s nimi jednat nemůže! Příčí se to samotné naší lidské podstatě!“

Nadechl jsem se.

„Aby bylo mezi námi jasno, paní Wernerová, především se budete muset naučit respektovat je. Jako rozumné tvory rovnocenné lidem, ale i jako pány tohoto světa. Tento svět je jejich. Vy jste tu vetřelci a tak s vámi budou také zacházet. To je podle mě spravedlivé. Jen se snažím zmírnit dopad na ty z vás, kdo za to nemohou.“

„Tohle přece nemůžete říkat!“ urazila se.

„Mohu. Sama jste je před chvílí nazvala opicemi. Vím, je to pro vás tvrdé, ale oni by mohli nazývat nebezpečnými opicemi nás - máme k tomu mnohem blíž. Představte si je jako své domácí pány a uvědomte si, že jste od nich právě dostali výpověď za ničení jejich země a vraždy jejich dětí. Není to tak daleko od pravdy.“

„Ale oni nás chtějí vyvraždit. Řekl jste to!“

Hlas se jí slyšitelně třásl - nejspíš brečela.

„I kdyby vás vybili do posledního, vy jste jich zabili mnohem víc. A že jste se chystali vyvraždit je úplně, o tom také není pochyb. My na Zemi můžeme jen litovat, že jste setkání dvou tak vyspělých civilizací zneužili pro jejich znepřátelení.“

Chvíli bylo ticho.

„Ale přece - jste snad také člověk, ne? Vím, Češi nemají nás Němce zrovna v lásce, ale máte k nám přece blíž! Já mám jen jednoho syna a nechci o něho přijít!“

Tón jejího hlasu byl skoro prosebný.

„To s tím vůbec nesouvisí,“ řekl jsem klidně. „Kdyby byl na mém místě některý z dnešních Němců, zhrozil by se asi nad vámi také. Všimněte si, prosím, nemám zájem, aby zvítězili Kopffüssleři. To už je skoro jisté a na tom nic nezměním. Já jen chci, aby přežilo aspoň pár Němců. Paní Alice, je mi moc líto lidí, co zemřeli a ještě zemřou. Ale není v mých silách zachránit sedmdesát čtyři tisíce lidí Hamburku. Musím být rád, že odtud dostanu vás. Vzal bych vás i víc, ale taková akce by se určitě prozradila a kdo by ji překazil? Vaši vojáci! Budeme rádi, když přežijete vy a pár vašich známých. A to i za cenu mých očí. Kdybych nešel s vaším synem, viděl bych, ale vy byste zemřeli.“

Konečně přišli otec se synem Wernerovi a vysvobodili mě. Povečeřeli jsme mlčky typický německý eintopf a potom si mě Kurt zavedl po schodech do podkrovní místnosti.

„Bude se vám tu spát dobře,“ ujišťovala mě Kurtova matka už zase tím dobrosrdečným tónem, jako při našem příjezdu.

„Ráno uvidíme,“ řekl jsem. „Dobrou noc.“

Ještě jsem ale zaslechl, jak na schodech řekla ke svému muži: „Chudák - byl skoro árijského typu - a už nic neuvidí. Škoda ho!“

„Dobrou noc, Oto,“ přál mi Kurt.

„Dobrou,“ odvětil jsem. „Co Gerta?“

„Já... já jsem ji oklamal,“ přiznal tiše. „Řekl jsem jí, aby si se mnou zítra ráno vyjela na malý výlet. Souhlasila, ale ještě netuším, co udělá, až se dozví pravdu.“

„Dostane se jako ty do situace, kdy to nebude záležet na jejím mínění,“ ujistil jsem ho.

 


Zpět Obsah Dále

23.01.2017 23:02