Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Exodus

Ráno se Wernerovi vzbudili dřív, ale nechtěli nás rušit, takže jsme proti původnímu plánu vstávali později. Byli jsme odpočatější, ale snížila se nám časová rezerva a to už tak dobré nebylo. Byla by asi krutá ironie - zemřít na dobrý úmysl.

Na druhou stranu jsem zažil příjemnější překvapení, ačkoliv jsem to dopředu trochu tušil.

Otevřel jsem oči - a opět jsem viděl. Oči, včera kolem poledne propíchané skleněnými střepy, se přes noc natolik zregenerovaly, že jsem trochu viděl. Ne tak ostře jako dříve, ale i to se mohlo časem srovnat. Tacuky, hojivá schopnost hlavonožců - díky za ni!

První na mě vytřeštil oči Kurt, když mě vzbudil a já jsem na něho pohlédl.

„Oto - ty vidíš!“ vyjekl, jako kdyby spatřil zázrak.

Vlastně to nebylo moc daleko od pravdy.

„Víš přece, že mám neobvyklé schopnosti,“ ubezpečil jsem ho, jako kdyby šlo o něco normálního.

Věděl jsem, že se mi všechno hojí rychle, ale u očí jsem si jistý nebyl, oko je přece jen složitý orgán. Když jsem se podíval do zrcadla, nebylo to nijak slavné. Měl jsem sice oči, ale zatím jen malé korálky zapadlé hluboko v očních důlcích a když jsem zavřel víčko, oko tak za ním zapadlo, až to vypadalo, že žádné nemám. Pořád jsem vypadal hrozně - ale pevně jsem věřil, že se to časem vylepší. Nálada se mi pochopitelně zvedla a byl jsem v této chvíli spokojený.

Postupně se nestačili divit Kurtovi rodiče a nejvíce pan doktor Müller, který ráno přijel autem na návštěvu za těžkým pacientem.

Až teď jsem si mohl pořádně prohlédnout Kurtovy rodiče. Otec Klaus Werner byl silnější postavy, oblečený podle zdejší módy v lesklém zeleném civilním obleku. Matka Alice byla štíhlejší, měla světlemodré šaty s mnoha volány a vodorovnými červenými pruhy. Na můj vkus bylo všechno křiklavé, ale nešť. Střih zdejších krejčovských výtvorů se příliš nezměnil, sako zůstalo sakem a kalhoty kalhotami. Jen barvy se velice lišily od předválečné šedi.

Doktor Johann Müller byl oblečený nejstřídměji - měl na sobě doktorský bílý plášť. Měl bílé vlasy a byl určitě nejstarší.

„Člověče - jste vy vůbec člověk?“ vyjekl, když mě uviděl bez cizí pomoci vstoupit do pokoje.

„Snad mi nechcete upřít lidství?“ usmál jsem se na něho.

„Mám sto chutí přisvědčit,“ zabručel nevěřícně. „Ukažte mi ten zázrak, prosím!“

Strpěl jsem jeho zájem, i že mi do očí svítil lampičkou. Když skončil, jen vrtěl hlavou.

„Kdybych to včera sám neviděl, neuvěřil bych tomu. Ani dnes se mi tomu nechce věřit. Málo platné, je to zázrak.“

Bez okolků jsme ho pak s Kurtem požádali, aby s námi odejel z města a vzal na ten výlet i další rodinu ze sousedství. Na rovinu jsme mu sdělili, že Hamburk je odsouzen ke zkáze.

„To je... to je hrozné!“ zděsil se, jak se dalo čekat.

„Je to příšerné,“ přikývl jsem. „Ale nedá se nic dělat. Za tři hodiny začne liják a pár hodin nato vraždění. Musíme zmizet, než to začne. Pak už bude pozdě.“

„Nemýlíte se, mladý muži?“ podivil se doktor. „Jakýpak liják? Venku je krásný den, obloha je bez jediného mráčku.“

„Kurte, dojdi radši pro Gertu a Böckovy,“ požádal jsem rychle kamaráda. Ten rychle odkvačil.

„Máte dost benzínu?“ obrátil jsem se na doktora.

„Nemám. Musel bych natankovat.“

„Pojedeme pohromadě,“ rozhodl jsem. „Také bych si raději doplnil palivo, ale v nejhorším máme nějaké zásoby.“

Böckovi přišli nejdřív. Přinesli dvě děti, dvouletou dcerušku a čtyřletého chlapce. Kurt je informoval, co se děje, pochopitelně byli vystrašení na nejvyšší míru. Wernerovi zaujali svá místa na zadních sedadlech Tigra, Böckovy jsme dali do auta k doktorovi. Doktorovo autíčko bohužel nebylo na zamýšlenou výpravu nejvhodnější. Byl to malý červený kabriolet Wenigkeit s lehkou plátěnou střechou, neposkytoval dostatečné bezpečí, ale neměli jsme možnost výběru. Pan Werner mi z dílny přinesl skleněnou desku a diamantem ji ořízl na přední skla Tigra. Bylo to obyčejné sklo, ale - snad už jsme smůlu vyčerpali.

Kurt nám brzy přivedl Gertu Müncherovou, docela pohledné děvče s modrýma očima a blond vlasy, zapletenými do copu. Ve tváři dolíčky Shirley Temple, ustaraný úsměv, jinak byla trochu německy hranatější, ale Kurtovi se jistě líbila. Na cestu byla oblečená nejlépe - tmavou fialovou sukni, bílou halenku a přes ramena kabátek.

„Budete se muset posadit dozadu,“ požádal jsem ji, když mi opatrně podávala ruku na seznámení. „Wernerovi se trochu sesednou a místo se jistě najde.“

„Pan Werner by měl sedět vpředu, Kurt vzadu,“ navrhovala nesměle. „Kurt je určitě štíhlejší.“

„A kromě toho by vám nevadilo mačkat se na něho, nemýlím se?“ usmál jsem se.

Gerta zrudla, ale neodpověděla. Jen po mně blýskla okem, ale když viděla, jak se usmívám, nakonec se také usmála.

„Kurt bude řídit,“ vysvětloval jsem jí. „Vedle něho budu sedět já a budu se starat, aby nás nic nezaskočilo.“

„Vždyť má zraněné ruce!“ namítala Gerta.

„A neumí řídit,“ přidal se Kurtův otec.

„Možná se vyměníme, až projedeme bránou,“ řekl jsem.

„Pokud nás pustí ven,“ zvážněl otec Werner.

„Nebojte se, pustí,“ odpověděl jsem také vážně a významně potěžkal pouzdro s pistolí.

„S tím byste se chtěl měřit s hlídkou?“ zděsil se otec Werner.

„Máte pravdu,“ podíval jsem se na něho a pistoli nechal být. „Bude-li třeba, vystačím si s holýma rukama.“

Kurt trochu zbledl a polkl, ale neřekl nic. Opatrně s Tigrem vycouval na ulici - už mu to šlo. Vystoupil jsem, abych zavřel vrata.

Na ulici se ozvalo kvílení pneumatik. Veliké černé osobní auto s emblémy SS se smykem postavilo napříč. Vyskočili z něj tři chlapi v černých uniformách s pistolemi v rukou, dva vojíni a důstojník.

„Vojenská policie!“ vykřikl na mě. „Ruce vzhůru!“

Kurt za volantem Tigra zesinal a leknutím úplně ztuhl. To bylo to nejlepší, co mohl udělat - nechat mi volné pole k rozhodování.

„Copak se děje, pánové?“ začal jsem se okázale, až přehnaně divit. Klidně jsem zdvihl ruce a popošel k nim.

„Máme příkaz zatknout Kurta Wernera. Jste to snad vy?“

„Ne,“ odtušil jsem. „Proč ho máte zatknout?“

„Je to zběh,“ odsekl důstojník. „Obdrželi jsme hlášení, že se skrývá doma u rodičů. Jestli je to pravda, máme příkaz sebrat celou rodinu. A kdo jste vy? Ostatně, i kdybyste u nich byl jen na návštěvě, jste také podezřelý a půjdete s námi!“

Pro mě to znamenalo, že nezbývá nic jiného. Tři muži SS se bezvládně zhroutili na dlažbu ulice. U auta se otevřely dveře a řidič se na mě pokusil namířit pistoli, jenže byl příliš pomalý. Blesk ho skosil dříve než mrkl.Gerta v našem autě zděšením vykřikla.

Obrátil jsem se směrem k ostatním.

„Máme o auto navíc,“ zvolal jsem. „Rychle, koho vezmeme?“

„Navrhla bych manžele Königovy,“ ozvala se pohotově paní Alice Wernerová, ačkoliv se jí také slyšitelně třásl hlas.

„Bydlí támhle naproti!“ ukázal mi Kurt.

Vběhl jsem do označeného domku. Ve velkém pokoji seděla u snídaně veliká rodina. Pět dětí, od patnáctiletého kluka až po malé půlroční mimino.

„Žene se na nás katastrofa. Popadněte děti a všichni za mnou!“ nařídil jsem zkoprnělým rodičům.

Naštěstí byli tak překvapení, že se nesnažili odporovat. Bez protestů se zvedli od stolu, matka vzala na ruku nejmenší mimino, otec dvouletou holčičku a já jsem popadl za ruce dvě prostřední děti.

„To tu máme všechno nechat?“ podivil se nejstarší kluk ve dveřích domku.

„Až se to přežene, vrátíte se,“ ujistil jsem ho.

Vyběhli jsme na ulici, kde se začali shromažďovat čumilové. Mrtvoly SS nikoho nenechávaly na pochybách, co se děje. Přiskočil jsem k autu s emblémy SS a bez velkých cavyků vytáhl mrtvolu řidiče ven. Než se manželé Königovi rozkoukali, děti jsem nacpal i s nimi do esesáckého auta, nasedl a nastartoval. Situace se nám zkomplikovala, ale další zachráněná rodina za to určitě stála.

„Jedeme!“ křikl jsem se na Kurta.

Vyjel jsem jako první, ačkoliv jsem pořádně neviděl - riziko se tím zvětšilo, ale nic jiného nám nezbývalo. Ve zpětném zrcátku jsem mlhavě viděl rozjíždějícího se Tigra i červený kabriolet doktora. Bez problémů jsme vyjeli na výpadovou silnici. Kurt mě tam předjel, volal na mě okénkem, že nás povede. Nechal jsem ho a stáhl se za něho.

„Prosím vás,“ oslovil mě zezadu otec König, „co se tu vlastně děje? Tohle přece nevypadá legálně! Kdo zabil ty vojáky?“

„Jak víte, dvěma pánům nelze sloužit,“ ujistil jsem ho. „Když máte dva neslučitelné úkoly, musíte si vybrat jeden z nich. Rozhodl jsem se, že z Hamburku zachráním pár rodin. Ti vojáci by mi vtom bránili, proto jsem je zabil. Na Hamburk se žene pohroma, není čas zachraňovat ostatní. Nedostaneme-li se ven, zůstaneme tam také.“

„Jaká pohroma?“ nechápala matka Königová.

„Stejná, jaká potkala Lipsko, Essen, Mnichov a Brémy.“

„Kopffüsslerové!“ vyjekla zděšením Königová.

„Proboha - snad nás nechcete vézt z města ven? Vždyť je to sebevražda!“ začal teprve teď protestovat pan König.

„Není,“ ujistil jsem ho. „Vím dobře, co dělám. Jen držte děti na klíně a spolehněte se na nás.“

„Kdo vlastně jede s námi?“ ohlížel se König.

„Wernerovi, Böckovi a doktor Johann Müller,“ vypočítal jsem mu všechny.

„Doktor Müller také?“ přeptal se ulehčeně König.

„Znáte snad jeho auto, ne? Podívejte se dozadu!“

„Doktor Müller by jistě nedělal nic špatného,“ uklidnil se.

„Ale - co ti mrtví vojáci?“ špitla nesměle Königová.

„Chtěli zatknout mladého Kurta Wernera,“ vysvětloval jsem jim v rychlosti. „Když se Kurt dozvěděl, co se žene na Hamburk, chtěl zachránit rodiče a proti rozkazu utekl od jednotky. Ano, je to zběhnutí, ale řekl bych, že na to měl právo, přinejmenším morální. I vám to teď nejspíš zachrání život, měli byste mu být vděční.“

„Nechali jsme tam babičku!“ vyjekla Königová.

„Jste-li věřící, modlete se za její duši,“ zahučel jsem temně. „Teď už pro ni nemůžete nic udělat, vrátit se nemůžeme.“

„Opravdu ne?“ smlouval König zoufale.

„Vidíte tu hradbu mraků?“ ukázal jsem přímo před nás.

„Ano - zřejmě bude pršet.“

„To je jedna ze zbraní hlavonožců. Průtrž mračen ochromí armádu, kdežto jim vůbec nevadí.“

„Jak to můžete tak jistě tvrdit?“

„Proboha, už se mě neptejte,“ vybuchl jsem. „Vím to. Což nevidíte, jak rychle se to blíží?“

Vyjeli jsme ze zastavěné části města a blížili se rychle ke zdi, která měla město chránit. Mraky se zatím přesunuly nad nás. Nastalo šero, ale zatím z nich nespadla ani kapka. Věděl jsem, že všechna voda spadne za chvíli na Hamburk, zatopí domy a znehybní armádu. Lidé se budou zachraňovat před potopou a zatím...

Zatroubil jsem na Kurta a začal ho předjíždět. Blížili jsme se ke strážnici, teď bylo nutné, abych jel jako první já. Kurt to pochopil a zvolnil.

Zdálky jsem zatroubil, aby nám otevřeli. Strážní zřejmě viděli černé auto SS a brána se začala otevírat, ale několik vojáků vyběhlo ven a snažilo se zastavit Tigra a doktorovo auto.

Mohl bych prostě šlápnout na plyn a projet? Ano, ale co kdyby začali střílet? Tiger byl obrněné vozidlo, ale nechtěl jsem si představit, co by kulometná střelba udělala s doktorovým lehkým kabrioletem. Proto jsem zastavil u vojáků, vyskočil ven - a sežehl je bleskem.

Ze strážnice vyběhli čtyři další vojáci. Padli hned ve dveřích. Rozběhl jsem se, přeskočil je a vtrhl dovnitř. Byli tady ještě dva, nedrželi sice zbraně pohotově, ale když viděli, že nejsem ozbrojen, začali sahat po automatech. Nezbylo mi, než je zlikvidovat také.

Brána naštěstí zůstala otevřená. Brzy zůstala za námi a kolona našich nesourodých vozidel mířila po výpadové dálnici na Kolín.

„Proboha - co se to dělo?“ zeptal se König, jakmile jsme se rozjeli. „Co to máte za zbraně? Takové neznám! Vždyť jsem viděl, jak vám z prstů sršely blesky! Nebo jsem viděl špatně? Ukažte mi ruce, prosím!“

„Viděl jste dobře,“ souhlasil jsem suše. „Nemám u sebe žádné zbraně. Já sám jsem tou zbraní. Mám prostě schopnost metat blesky.“

„Vy jste - ďábel!“ vydechl König.

„Odkdy ďábel zachraňuje lidi?“ opáčil jsem klidně. „Nebojte se, nevězí v tom vůbec nic pekelného.“

Ačkoliv... nevím, pomyslel jsem si. Už jsem zabil Němců, že by se nevešli ani do pěkně velkého autobusu.

Ujeli jsme pouhých pět kilometrů a signalizoval jsem Kurtovi, abychom zastavili. Zaparkovali jsme na kraji silnice pod stromy. Těžké olověné mraky pokrývaly oblohu a setmělo se tak, že bychom beztak museli svítit. Navrhl jsem krátkou přestávku a žádal Kurta, aby otevřel pár konzerv.

„Měli bychom šetřit,“ navrhoval doktor Müller. „Já například vůbec nemám hlad, vždyť ještě není poledne.“

„Zato já už dál nemohu,“ povzdychl jsem si. „Musím se hned teď najíst, padám slabostí.“

„Nejste nemocný?“ staral se doktor.

„Nebojte se. Musel jsem vydat mnohem víc energie, než je běžné. To musím co nejdřív doplnit.“

„Poslyšte - opravdu jste musel vojáky zabíjet?“ vyčítavě se na mě obrátila Gerta. „Vám jich nebylo líto?“

„Kdyby stříleli, mohli zabít Böckovy, nebo doktora,“ ujišťoval jsem ji omluvným tónem. „Můžete-li si vybrat jen ze dvou zel, musíte si vybrat to menší. Menší zlo bylo zabít vojáky. Za pár hodin budou tak jako tak mrtví.“

„Panebože, podívejte se nad Hamburk!“ ukazoval všem Kurt.

Nad odsouzeným městem se začalo tvořit hotové čarodějné kolo hustých černých mračen. Začaly šlehat blesky a hrom byl slyšet až sem. Další černá mračna se tam valila přímo přes nás.

„Už nám věříte, že bude Grossregenguss?“ obrátil jsem se na manžele Wernerovy.

„Měl jste pravdu - je to příšerné!“ otřásla se Alice Wernerová.

Začal jsem se rychle krmit přímo z otevřené masové konzervy. Ostatní neměli hlad, nebo nedokázali jíst při pomyšlení, co se stane za jejich zády v Hamburku. Jistě měli sousedů víc a nebyli všichni členy Nazi-partaje, nad všemi se tam ale vznášela smrt.

„Pojedeme,“ rozhodl jsem po chvilce. „Ale přesedneme si. Kurt pojede s autem SS a já s Tigrem. Pojedu první, na mě nebudou hlavonožci útočit. Doktor pojede druhý a Kurt až na konci. Řekl bych, že tomu dešti neunikneme. Pamatujte si, pojedeme pomalu, třeba jen dvacítkou. Jak jste na tom s benzínem?“

„Nestihli jsme nakoupit,“ stěžoval si doktor. „Budu na dně.“

„Máme ho tři plné kanystry a kdyby to nešlo jinak, vezmu vás na lano,“ ujišťoval jsem ho. „Asi by bylo lepší, kdyby si Böckovi přesedli ke Kurtovi. Má větší, pohodlnější a bezpečnější auto.“

Rychle jsme v nové sestavě opět nasedli a vyrazili.

Stihli jsme to na poslední chvíli. Jakmile jsme ujeli po dálnici sto, možná dvě stě metrů, spustil se liják. Už jsem to jednou zažil, teď se to opakovalo. Proudy vody se na nás valily, jako kdyby na nás někdo vyléval kýble. Přední sklo bylo jen nouzově spravené a voda mi crčela na nohy. Moje oči byly pořád slabší, civěl jsem před sebe, abychom do něčeho nenarazili. Podle dohody jsem naplno svítil jen já, doktor i Kurt jeli podle koncových světel auta před nimi.

Mraky se ale přemisťovaly nad Hamburk a brzy jsme vyjeli z největšího deště. Vzpomněl jsem si, co se asi děje za námi a trochu jsem se otřásl hrůzou. Představa, že lidé v děsivém dešti zůstávají pod střechami domů a roje hlavonožců rychle postupují městem, vnikají do domů a modrými blesky likvidují lidi po stovkách, nebyla nijak příjemná. Jakkoliv jsem chápal roztrpčení Kopffüsslerů nad tím, co všechno jim Němci po celá desetiletí prováděli, jejich pomsta byla - příliš strašlivá.

Dojeli jsme do míst, kde bylo sucho. Tady nespadla ani kapka, ačkoliv nad těmito místy táhly mraky, obsahující snad tisíce tun vody. Přidal jsem trochu, ale když jsem pohlédl do zpětného zrcátka zdali mě zbývající auta sledují, spatřil jsem, jak doktorovo auto zastavuje a rychle bliká světly.

Zastavil jsem také a opatrně k němu zacouval.

„Došel mi benzín,“ hlásil doktor.

„Dolejeme, jen klid,“ rozhodl jsem.

Doktor otevřel kapotu, já jsem přinesl kanystr a nalili jsme benzín do nádrže.

„Někdo by si mohl přesednout ke mně,“ navrhl doktor. „Mám tu prázdno.“

„Nebudeme se zdržovat,“ zavrtěl jsem hlavou. „Jedeme.“

Zvýšili jsme rychlost na sto kilometrů v hodině. Víc jsem jet nechtěl, musel jsem brát v úvahu, že Kurt si nebude jistý - řídil teprve druhou cestu v životě. Nicméně nám i tak cesta rychle ubíhala.

Brána města Brémy byla vyvrácená a bez ostrahy. Projeli jsme opatrně městem. Sháněl jsem se po benzínu, ale první ze všech pump, na kterou jsme narazili, hořela vysokým plamenem. Teprve u druhé jsme si nabrali benzín do nádrží i kanystrů. Museli jsme pumpovat ručně - chyběl elektrický proud. Všude kolem se povalovaly mrtvoly a zejména ženy naší kolony se na to dívaly s hrůzou. Ležící lidé byli celí zčernalí a věděl jsem, že se do nich brzy pustí brouci.

„Takhle dopadne i Hamburk?“ ptal se mě doktor Müller.

„Ano, přesně tak,“ přikývl jsem. „Chtěl jsem tomu zabránit, ale nešlo to.“

Vyrazili jsme dál za mrazivého ticha ve všech autech. Všem vzalo dech, co jsme viděli.

Další zastávku jsme udělali v pevnosti Divoká svině. Zde bylo mrtvými vojáky pokryté celé nádvoří. Byl to ještě horší pohled, neboť mrtvoly ležely na slunci už několik dnů a byly nejen v rozkladu, ale hodovali na nich brouci i několik stovek krabovitých tvorů dlef, velikých asi jako kočka. Nebyl čas lidi pohřbívat - dlefové to brzy udělají také.

Pak jsme opět nasedli a dříve než slunce zapadlo, našlo nás v lese nedaleko od hnízda Xijtra.

Prvního hlavonožce jsme potkali nedaleko silnice. Stál nám v cestě a očividně na nás čekal.

„Je v hnízdě Xijtra něco nového?“ zastavil jsem u něho.

„Ano,“ odtušil hlavonožec. „Shodili tam bílý oheň. Tentokrát přesněji než dosud, hlavní vchod je zasypaný. Povedu vás jinudy.“

Poté se rozběhl lesem doprava.

Jel jsem za ním a ostatní nás následovali, ale po chvíli jsem si zezadu všiml zuřivého blikání světlometů. Doktorův kabriolet uvízl a nemohl dál. Pochopitelně, nebylo to žádné terénní vozidlo. Také auto SS mělo problémy, ale bylo vidět, že je aspoň o třídu lepší.

Zastavil jsem a začal couvat. Hlavonožec se rovněž zastavil a následoval nás.

„Nebylo by nakonec lepší nechat auto tady? Nasednete si ke mně,“ navrhoval jsem mu.

„Vy nevíte, jak těžce se člověk loučí i s pouhými věcmi, že?“ odtušil doktor.

„Jsou chvíle, kdy člověk musí nechat na místě všechno, i když mu nezbude nic než holé ruce,“ podotkl jsem.

„Ale tady snad je možné nějaké řešení,“ smlouval doktor.

„Vezmu vás na lano,“ souhlasil jsem. „Tiger to zvládne.“

„A co ten?“ ukazoval doktor s obavami na Kopffüsslera.

„Neublíží nám,“ ujistil jsem ho. „Dokud budeme dodržovat příměří, nemusíme se jich obávat.“

„I když teď možná vyvražďují Hamburk?“

„Hamburk je už v této chvíli mrtvé město, ale tuhle válku jste si začali vy, je to vaše vina. Příměří platí jen pro mne a pro ty, kdo jsou se mnou. Už mi věříte, že jsem nemohl dělat nic víc?“

Uvázali jsme doktorovo auto na lano, nasedli a jeli za naším novým vůdcem. Bylo to velice podivné cestování. Hlavonožec se před námi na svých devíti chapadlech zdánlivě jen vznášel - a tachometr nám přitom ukazoval šedesátku a byl jsem rád, že sleduji cestu.

Konečně jsme se dostali k dalšímu otvoru do jeskyně. Byl dost velký, abychom zajeli s auty dovnitř a náš vůdce tam také bez velkého vysvětlování zamířil. Rozsvítil jsem reflektory, ale jeskyně nevedla daleko. Brzy jsme dorazili do rozšířené prostory a nezbylo nám než zastavit. Všechny další chodby byly menší než profil auta.

Bylo tu světlo, vycházelo z velkého modravě svítícího kamene zavěšeného pod stropem jeskyně. Napadlo mě, že zdejší tvorové asi vidí v jiném spektru než my lidé, ale vzpomněl jsem si hned, že je tomu opravdu tak. Uvědomil jsem si také, že i tato znalost mi byla dodána Kopffüsslery.

Čekala nás Uaxio a delegace dvaceti dalších. Vystoupil jsem a přivítal se s nimi.

„Přivezl jsi lidi, které jsi chtěl zachránit?“ optala se mě Uaxio. „Co s nimi zamýšlíš?“

„Budou tady muset počkat, než vyjednám jejich přijetí na staré Zemi,“ přikývl jsem.

„Nemáš začínat nic nového, dokud jsi nedokončil předchozí dílo,“ napomenula mě Uaxio. „Co s těmi lidmi uděláš?“

„K tomu jste mě donutili,“ vyčetl jsem jí. „Nějaké místo se pro ně najde, v nejhorším se budou muset spokojit se sedadly aut. Máme i nějaké zásoby. Potřeboval bych teď hlavně spojení se Zemí.“

„Pojď s námi,“ řekla. „Kus odtud je menší jeskyně. Tam se mohou přestěhovat a odpočinout si; potřebují to.“

„Díky,“ odtušil jsem. „Jak víš, že potřebují odpočinek?“

„Známe vás přece - a možná lépe, než se znáte sami,“ dodala tišším hlasem.

Obešel jsem všechna tři auta a všem sdělil, že prozatím budou ubytováni v jedné boční jeskyni, kam teď bude nutné odnést zásoby a připravit lůžka. Šel jsem tam s Kurtem. Příjemně nás překvapila podlaha pokrytá houbovitou hmotou, na které se docela měkce leželo. Nevypadalo to špatně. Stačilo odstěhovat se sem i s dětmi. Navíc nám hlavonožci připravili několik šišek chlebovníků, což by na nějakou dobu samo o sobě vystačilo.

„Co budeš dělat ty a co my?“ zeptal se mě Kurt.

„Vy tu počkáte, jednání na Zemi povedu já,“ řekl jsem. „Znám to tam lépe. Ty bys měl ostatní povzbudit, zdají se mi nějak skleslí. Až bude třeba, práce se pro všechny najde a na Zemi už vůbec nebudete vědět, kam dřív skočit.“

Raději jsme se vrátili k ostatním.

„Budete nějakou dobu v nepohodlí,“ oznamoval jsem všem, když jsme se s Kurtem vrátili. „Ale musíte to vydržet. Šetřte zásobami, neprovokujte hlavonožce - a potom se uvidí. Brzy se k vám vrátím.“

„Ty tu s námi nebudeš?“ vyjekla Gerta.

„Budu mít jinou zábavu,“ usmál jsem se na ni. „Musíš si zatím vystačit s Kurtem.“

 


Zpět Obsah Dále

23.01.2017 23:02