Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Pomocná ruka

Zavedli mě do podzemí. Zde byly stroje hlavonožců, vzdáleně podobné Nordenovým. Namísto obrovských ocelových konstrukcí ale vypadaly mnohem nenápadněji - jako balvany.

„Nejjednodušší je otevřít propust v místech, kde se vesmíry kryjí,“ vysvětloval mi jeden z vědců. Věděl jsem to - bylo to součástí znalostí, které jsem od hlavonožců tak snadno získal.

Ale on pokračoval dál.

„Jedině gravitace se projevuje z jednoho vesmíru směrem do druhého. Díky tomu se planety i hvězdy v našich vesmírech udržují navzájem v rovnováze. Tam, kde se nachází náš svět, je v jiném vesmíru Země. Kde je slunce, je slunce i v druhém vesmíru. Ale není všechno stejné. Země má ještě další, menší oběžnici, která u nás chybí. Její vliv je nesmírně slabý, ale dost silný na to, abychom jej změřili a vypočítali. Tak jsme vlastně přišli na existenci vašeho světa. Možná je to i příčinou, že se náš svět otáčí jinou rychlostí než Země, ale to už jsme opět na mokřadle dohadů. Otevřeme-li dnes propust do druhého vesmíru, bude ukazovat jinam než za půl roku.“

„Máte aspoň tušení, kde se otevře?“

„Ano,“ ujistil mě vědec. „Podívej se, máme tu obraz vaší Země, jak jsme jej vytvořili během našich minulých pokusů.“

Zavedl mě do vedlejší jeskyně, kde se ve vzduchu vznášel nejméně pětimetrový globus. Ačkoliv nebyl nikde zavěšený, nepadal. Zobrazoval povrch naší Země tak podrobně, že jsem poznával jednotlivá místa. Ale nejen Zemi. Obraz se za chvíli proměnil a ukazoval teď Novou Zemi. Viděl jsem města jako na dlani a našel jsem snadno i zdejší hnízdo Xijtru.

„Kdybychom otevřeli propust dnes a projel bys skrz ni se svým strojem, objevil by ses na Zemi asi tady...“

Obraz se opět změnil a vědcovo chapadlo ukazovalo někam na východní pobřeží Spojených států. To vůbec nebylo špatné, naopak. Bylo by asi lepší jednat v USA než v Evropě.

„Místo mi vyhovuje,“ řekl jsem rychle.

„Dobrá - pojedeš tam se svým strojem,“ rozhodl vědec. „Dáme ti ovládač, nám bude naopak ukazovat tvoji polohu.“

Poznal jsem ten předmět. Gawonyx, stejný měl pilot, který mě na Zemi zajal a přivlekl sem.

„Čím dřív začneme - tím lépe,“ přikývl jsem.

Nasedl jsem do prázdného Tigra. Náklad, zásoby i drobnosti rodiny Wernerů i slečny Gerty Müncherové byly zatím přenesené do jejich dočasného působiště.

„Následuj mě,“ poručil mi jeden z hlavonožců.

Otočil jsem auto a chodbou vyjel ven. Pak jsme jeli kus lesem, než jsme dorazili na planinu, přeoranou a pokrytou krátery. Byli jsme tři kilometry od první vybombardované planiny, ale i tady nedávno vybuchovaly těžké bomby svrhované tryskovými Siegfriedy. Teď tu byla půda na malé planince srovnána do roviny.

„Až uvidíš modré světélko, rozjeď se proti němu,“ dával mi poslední instrukce jeden z asistentů.

Světélko vzplanulo. Zařadil jsem jedničku, přidal plyn. Tiger se prudce rozjel, až od jeho šesti kol létala hlína na všechny strany.

Spatřil jsem modravý ovál, ne vodorovně, nýbrž svisle. Luplo mi v uších, přímo proti mně se znenadání zvedl vichr a hlína se počala vzdouvat, jako kdyby ji hrnula radlice obrovského buldozeru. Propust spojovala místa dvou různých vesmírů, která se vzájemně pomalu pohybovala, takže hlína se vršila do valu.

Tiger projel propustí a hnal se dál, ale už jsem brzdil.


Zastavil jsem na rozsáhlé louce se vzrostlými stromy. Kolem nás byly samé vysoké budovy. Vypadalo to na park nebo podobnou lokalitu, hlavně že tu bylo místo.

Zastavil jsem, zabrzdil a vysunul se z kabiny.

„Člověče, co to tady vyvádíte?“ ozvalo se za mnou anglicky. Zezadu ke mně přibíhal - typický americký policista.

„Už nic - právě jsem přijel,“ odpověděl jsem mu vesele.

„No jo, ale odkud?“ doběhl ke mně.

„Na to bych se rád podíval. Dovolíte?“

Obrátil jsem se nazpět po stopách pneumatik Tigra. Byly v měkké hlíně jasně vytlačeny asi třicet metrů, pak - náhle končily. V těch místech byla hlína nahrnuta, takže vytvářela půlmetrový násep a dál stejně hluboký příkop. Dál už nic nebylo. Stopy Tigra začínaly v nevysokém náspu, jako kdyby tu přistálo letadlo a ne automobil.

„Ptám se vás podruhé: co to tu vlastně vyvádíte?“ opakoval policista netrpělivě.

„Vidíte ty stopy?“ ukázal jsem mu před sebe.

„Vidím. Co se tu dělo?“

„Poslyšte, nemáte u sebe vysílačku nebo telefon?“ zeptal jsem se ho zdánlivě bez souvislosti.

„Mám,“ odsekl. „Ale vy půjdete se mnou na stanici. Pro rušení veřejného pořádku.“

„Zůstanu tady - a vy mi sem zavolejte presidenta.“

Podíval se na mě překvapeně.

„Co jste to chtěl? Zbláznil jste se? Koho chcete volat?“

„Zavolejte vysílačkou presidenta Spojených států, slyšel jste mě dobře,“ opakoval jsem.

„Leda vašeho právníka,“ uchopil mě za loket. „Půjdete se mnou a nedělejte hlouposti. Cokoliv od této chvíle řeknete, může být použito proti vám...“

V té chvíli mě pustil a zhroutil se na zem. Nechtěl jsem mu ublížit, ale vyslal jsem slabý blesk - nejspíš podvědomě. Zachytil jsem ho, položil na trávník a odběhl pro lékárničku do Tigra. Neležela tam, asi ji prve Němci s ostatními věcmi odnesli do jeskyně. Naštěstí se policista začal probírat. Trochu jsem mu v tom pomáhal - popleskával ho jemně po tvářích.

„Promiňte,“ omlouval jsem se. „Nechtěl jsem vám ublížit, ale raději se mě nedotýkejte. Jsem z jiného světa a tak trochu elektrický, maličko se lišíme. Musím s vámi jednat opatrně, abych vám neublížil, když elektrické orgány nemáte. A ublížit vám nechci, věřte mi.“

„Vy - nejste člověk?“ vytřeštil na mě oči.

„Říkám si člověk,“ ujistil jsem ho. „Tak moc se zase nelišíme. Jen nepřicházím ze Země, ale z jiného světa. Chápete?“

„A co tady... chcete?“ Pomohl jsem mu posadit se.

„Navázat kontakty mezi našimi civilizacemi,“ ujistil jsem ho. „S kým jiným bych měl jednat než s vaším presidentem, nemyslíte?“

„Ano, ovšem,“ zakoktal a pomalu vstal. Byl asi ještě trochu omámený - ale byl naživu.

„Tu vysílačku,“ radil jsem mu.

Vytáhl radiotelefon a rychle s někým diskutoval. Drmolil tak, že jsem rozuměl sotva každému pátému slovu.

„Sorry, musel jsem zavolat hlídku,“ obrátil se ke mně téměř omluvně. „Já o něčem takovém nemohu rozhodovat.“

„Zavolejte si, koho chcete,“ souhlasil jsem. „Měl byste ale své kolegy varovat, aby se mě raději nedotýkali. Doufám, že mě nebudou ohrožovat zbraněmi. Jsem tu na mírové misi a nechci nikomu ublížit, ale kdyby kdokoliv ohrožoval mou integritu, špatně by dopadl. Moje blesky jsou pro vás trochu silné.“

„Proč by vás kdo ohrožoval?“

„Nevím - vy Američané jste prý schopní hned střílet.“

„Jak to víte? Nebojte se nás tolik,“ ujišťoval mě.

„Nebojím se vás, bojím se o vás,“ odtušil jsem.

Za chvilku přijelo s houkáním policejní auto. Vyskočili z něj tři policisté a hnali se přímo přes trávník nejkratší cestou k nám.

„To že má být mimozemšťan?“ řekl první nedůvěřivě, sotva došel na pár kroků ode mne. „Nepřeskočilo ti?“

„Chcete důkaz?“ řekl jsem. „Půjčte mi, prosím, vaši čepici!“

Půjčil mi ji s nedůvěrou. Vyhodil jsem ji vzhůru - a pak jsem do ní vyslal blesk. Modravě to zasršelo a čepice ve vzduchu vzplála.

„Snad vám to jako důkaz stačilo. Vy přece tohle nedokážete. Omlouvám se za tu čepici, ale pochopte, jde o kontakt dvou civilizací, z toho jedné mimozemské.“

„Stačilo nám to,“ vydechl policista.

„Raději se vrátíme k věci,“ pokračoval jsem. „Dokážete mi sjednat schůzku s vaším presidentem?“

Pokusili se o to, ale po chvilce mě odkázali na šéfa na stanici. Ten si naštěstí rady věděl a dovolal se na kompetentnější místa.

„Máme pro vás pozvání k presidentovi,“ sdělili mi.

„Proto jsem tady,“ souhlasil jsem klidně. „Chtěl jsem se ve vašem světě objevit co nejblíž Washingtonu.“

„Pozoruhodná přesnost! Nacházíme se totiž necelý kilometr od Bílého Domu! Zamknete si auto?“

„To bude horší,“ povzdychl jsem si. „Ve světě, odkud přicházím, nejsou zloději ani zámky. Nemohli byste mi to trochu pohlídat?“

„To je - mimozemské auto?“ vyjádřil se už s větším respektem jeden z policistů.

„Jistě. Klidně se posaďte dovnitř, sedí se v něm dobře, je pro lidi stavěné.“

„Jak se to řídí?“

„Jako pozemská auta - ale zbytečně mi v něm nejezděte, bude v něm už málo paliva a rád bych se s ním ještě vrátil. Možná by jezdilo i na pozemský benzín, ale nemám čas na takové výzkumy.“

Naložili mě do policejního auta a vyrazili jsme. Policisté hned spustili houkačku, aby si vynutili přednost. Jeli jsme jak o závodech, až jsme zastavili u velké bělostné budovy se sloupořadím.

„President vás očekává,“ ujistili mě.


Vystoupali jsme po vysokém schodišti a vešli dovnitř. Bylo vidět, že je ta nečekaná návštěva trochu zaskočila. Až na pár fotografů nás nikdo nečekal, museli jsme jít do presidentovy pracovny. Tam jsem se ocitl tváří v tvář presidentovi.

Přivítal mě prostě, podáním ruky. Odmítl jsem ji.

„Nerad bych vám ublížil,“ ujistil jsem ho. „Mohl bych vám dát elektrickou ránu - a nemohl bych za to.“

„Řekli mi, že přicházíte z jiného světa,“ nadhodil s neskrývaným nadšením. „Přitom se nám neuvěřitelně podobáte, dokonce mluvíte anglicky. To je prostě super. Jak se váš svět vlastně jmenuje?“

„Místní obyvatelé mu sice nějak říkají, ale pro pozemšťany je to nevyslovitelné. Můžeme si to nazývat jak chceme, třeba Q-Země. Já pocházím ze Země a jsem tam krátce, jako host. Proto vypadám jako člověk, vždyť člověk jsem. Anglicky jsem se naučil ještě na Zemi.“

Očividně ho to zklamalo.

„Jak je to k vám vlastně daleko?“ zabručel.

„Svět odkud přicházím není vůbec daleko,“ povzdychl jsem si v tušení dlouhého vysvětlování. „Je dvojníkem Země a jeho střed je totožný se středem naší Země - jenže je v paralelním vesmíru. Tenhle termín jste možná mohl slyšet.“

„Ano, četl jsem kdysi něco takového a dokážu si to představit. Třeba jako Alenku za zrcadlem?“

„Třeba tak,“ přikývl jsem ulehčeně. Bylo velmi dobré, že mě tak rychle pochopil.

„I tak je to zajímavé. Ale co vás přivedlo zpátky na náš svět a proč se dožadujete setkání se mnou? Chcete navazovat diplomatické vztahy Q-Země se Spojenými státy - nebo s celým lidstvem?“

„Oboje,“ řekl jsem vážně. „Chci vás požádat o pomoc.“

„Copak?“ podíval se na mě udiveně. „Máte na vaší Q-Zemi nějaké potíže? Čím bychom vám mohli pomoci? A proč nepřišli ti... místní obyvatelé?“

„Nemají o to zájem. Problém se týká jen nás lidí.“

Začal jsem mu vyprávět o azylu, který na konci Druhé světové války poskytli hlavonožci Němcům a jak se za to Němci odvděčili.

„Současná situace je taková:“ končil jsem. „Němcům hrozí úplné vyhubení. Mimozemšťané začali ničit město po městu, zatlačují je do enklávy, kterou jim na počátku vyhradili. Ale to není všechno. Mimozemšťané rozhodli, že nebudou trpět ve svém světě návštěvníky, kteří se chovají jako vetřelci a Němci se budou muset odstěhovat zpátky na Zem.“

„Aha - a vy chcete, aby je Země přijala?“ pochopil.

„To je to první, o co chci požádat,“ přikývl jsem. „Asi se bude někomu zdát, že by se o ně mělo postarat především Německo, ale to nevidím dobře. Jedná se o milión lidí a horší je, že to jsou fašisté. Bylo by asi lépe, kdyby je přijala Amerika. Je tu víc místa - a bude nutné je nejprve trochu převychovat.“

„Chápu. Ještě něco jiného?“

„Ano,“ přikývl jsem. „Další problém je v tom, že Němci odmítají jednání, ačkoliv jim hrozí vyhubení. Mimozemšťané jsou vstřícnější, ale jejich trpělivost dávno přetekla a rozhodli se Němce vyhubit. Nejprve musíme přesvědčit Němce, aby začali jednat. Musíme začít rychle. Podařilo se mi sjednat jen půl roku příměří.“

„Vy nepatříte k Němcům, že o nich takhle mluvíte?“

„Ne. Jsem Čech. Nechtějte v této chvíli vědět, jak jsem se tam dostal, není na to čas. Důležité je, že jsem pochopil vážnost situace a začal s vyjednáváním, ale teď už nutně potřebuji vaši pomoc. Jeden člověk znamená příliš málo.“

„Co tedy potřebujete především?“

„Především dostatečně silnou vysílačku pro střední vlny, aby ji mohli poslouchat všichni Němci.“

„Snadno zařídím,“ přikývl.

„To není všechno,“ pokračoval jsem. „Vysílačku bude nutné chránit. Němci nebudou váhat použít i hrubou vojenskou sílu, aby ji zničili. Vyzbrojení na to jsou - možná až příliš. Kdybyste tam poslali na průzkum osamělý dělový člun, mohli byste o něj přijít. Lepší by bylo, kdybyste nám poskytli plně vyzbrojenou letadlovou loď, aby mohla nejenom vysílat, ale také sama sebe chránit. Jakmile kampaň úspěšně skončí, vrátíme ji zpět na Zem.“

„Vážně si myslíte, že je to tak snadné?“ zatvářil se na mě skoro pobaveně. Jistě - chápal jsem ho. Hurvínek a válka...

„Včera zahynulo sedmdesát tisíc lidí,“ odvětil jsem temně. „Jestli se dá něčemu říkat humanitární katastrofa, pak je to tohle. Proto jdu přímo za vámi, za představitelem největší velmoci světa a ne za Spojenými Národy, které by se možná rozhodovaly tak dlouho, až by nebylo koho zachraňovat. Musím vám opakovat, že tady jde o statisíce lidských životů? Věřte mi, spěchá to víc než co jiného. S OSN to můžete dodatečně dojednat vy, já na to nebudu mít čas. Za tu chvíli, co se tu my dva bavíme, zahynula nejspíš další tisícovka lidí.“

Teprve teď, jak se mi zdálo, zvážněl i on.

„Samozřejmě, je-li tomu tak, mohli bychom vám poskytnout i tu letadlovou loď, ale je otázkou, jak ji dopravit do vašeho světa.“

„Dopravu nechte na mně, vyznám se v tom lépe než všichni lidé na Zemi dohromady. Propojení našich vesmírů je náročné, ale možné. Budete mít dost starostí i s tím, co je ve vašich silách.“

„Jak odhadujete vojenskou sílu Němců?“

„Nebude malá,“ odtušil jsem vážně. „Němci v novém světě trochu zaostali, ale ne příliš. Mají tisíce tryskových letadel. Nepřekračují rychlost zvuku, ale mohou nést tuny bomb a raket.“

„Mají rakety?“

„Ano. Neřízené, ale jejich palebná síla nebude malá.“

„Jak to mají s palivem?“

„To mají lépe vyřešené než my,“ řekl jsem mu krátce o hitlernaftě. Velice ho to zajímalo.

„Poskytnete tyto informace i našim vojenským expertům?“

„Samozřejmě. Cokoliv vím, rád jim sdělím.“

„Pak to necháme na ně. Myslím, že vám mohu slíbit pomoc, jakou jsou Spojené státy schopné poskytnout.“

„Druhou otázkou je, zdali jste schopní přijmout Němce, kteří by se měli vrátit.“

„Kolik jich bude?“

„Původně jich byl milión, ale to se stále snižuje. Budeme-li váhat, za půl roku už nebude koho zachraňovat.“

„A co původní obyvatelé planety? Jsou to lidem nepřátelské bytosti? Jak vypadají? Nebudou dělat potíže?“

„Vzhledově se trochu podobají pozemským chobotnicím, ale jde o jiné tvory - možná se s nimi i setkáte. Důležité je, že jsou inteligentní a dá se s nimi vyjednávat. Lidem nejsou nepřátelské bez důvodu, ale uvědomte si, Němci jich mnoho vyvraždili a oni už nemají trpělivost nechat se dál vybíjet. Dohodl jsem s nimi půlroční příměří, více od nich nemůžeme žádat.“

„Jde mi o něco jiného. Nemohli by po odsunu Němců za nimi proniknout na Zem a škodit nám?“

„Nezdá se, že by nám chtěli škodit. Mám v úmyslu jednat s nimi i pak a doufám, že k definitivnímu přerušení kontaktů nedojde, ačkoliv i takové tendence jsou u nich patrné.“

„Uvědomujete si, že by to byl první přátelský kontakt s mimozemskou civilizací v dějinách?“

„Ten kontakt začal na konci Druhé světové války. Zpočátku byl přátelský, ale Němci to zkazili.“

„Zajímavé. Od konce Druhé světové války se tady stále častěji objevují zprávy o UFO. Jak to spolu souvisí?“

„Tím si nejsem jistý, ale řekl bych, že nijak. Němci taková letadla nemají a Kopffüssleři také ne.“

Že Němci nemají letadla, podobající se UFO, tím jsem si byl jistý. Méně tím, že tady není žádná souvislost. Nordenovy propusti se na Zemi projevovaly jako modravé kotouče a bylo možné si je s UFO splést. Nechtěl jsem se ale zbytečně zaplétat a raději jsem to popřel.

Poté mě president pozval na večeři, ale omluvil jsem se mu s tím, že si na oficiality budu muset najít čas později. President odešel zařizovat další schůzky a všechno, co bude třeba.


Teprve teď se na mě vrhli reportéři, kteří už věděli o návštěvě z vesmíru. Odpovídal jsem jim zdrženlivě. Nemělo smysl prozrazovat jim dopředu plány, když jsem neměl jistotu, jak dopadnou. Nabízeli mi milióny dolarů, když vezmu někoho z nich s sebou při svém návratu do světa mimozemšťanů. Rázně jsem je odmítl.

„Půjde tam o život - a nebudu mít sílu chránit nikoho navíc.“

Jeden reportér mi vnutil digitální fotoaparát. Přijal jsem jej, ale další jsem odmítl s tím, že opravdu nemám čas pořizovat reportáže. Reportér, který mi půjčil fotoaparát, mi nabízel sto tisíc dolarů předem za jakoukoliv zprávu.

„Chcete-li mít něco exkluzivního, zkuste zjistit, co se zatím stalo s mou rodinou,“ navrhl jsem mu. „Ty peníze jim pošlete, bude to malá náplast na to, že jsem jim záhadně zmizel.“

Popsal jsem jim svůj pozemský domov a hlavně rodinu.

„Vy jste Čech?“ divil se reportér od ABC, jak jsem hádal podle symbolu na mikrofonu v jeho ruce. „Slyšeli jsme, že máte neznámé elektrické orgány, mysleli jsme, že jste mimozemšťan.“

„Pocházím ze Země, ale měli mě v chapadlech mimozemšťané a teď už jsem tak trochu součástí druhého světa,“ povzdychl jsem si.

„Vy se nechcete vrátit k rodině?“

„Určitě se chci co nejdříve vrátit, ale mnohem přednější je, aby se naše světy definitivně nerozešly ve zlém. Kdybych nechal všeho a vrátil se domů, odsoudil bych milión lidí k smrti a to by byla strašná zátěž svědomí, nemyslíte?“

Potom novináře vypoklonkovali a já jsem měl delší rozhovor s vojenskými experty. Šlo o bezpečí pro americkou letadlovou loď. Experti nakonec rozhodli vyslat dvě, aby při nezdaru jedné druhá v započaté misi pokračovala. Bylo to podle mě velkorysé a přitom velmi prozíravé rozhodnutí, neměl jsem důvod stavět se proti.

Sepsali jsme dlouhé seznamy a pak jsem se rozloučil.

„Musím to jít dojednat s mimozemšťany,“ vysvětloval jsem všem, když jsem opět nasedal do policejního auta. Vrátili mě k Tigru, který stál dosud v parku, obklopený teď už tisícihlavými davy.

„Proboha, nemohli byste ty lidi vyklidit? Umíte si představit, co se stane, když se propust otevře přímo mezi tolika diváky? Neviděl jste, jak snadno hrnula hlínu? Je to strašná síla, nepodceňujte ji.“

Policejní sbory dokázaly vyklidit park, ale trvalo jim to skoro hodinu. Mezitím se setmělo. Uvědomoval jsem si, že také na planetě Kopffüsslerů už bude večer. Stiskl jsem tlačítko volání.

Daleko od místa, kde jsem se vynořil, se objevilo malé modré světélko. Nasedl jsem do Tigra, nastartoval a otočil. Pak jsem se rozjel za modrým světélkem. Davy lidí to se zatajeným dechem sledovaly. Světélko se totiž pohybovalo, blížilo se ke kraji parku. Nejvyšší čas - za chvíli by propust začala hrnout silnici nebo domy.

Stiskl jsem druhé tlačítko k otevření propusti. Deset metrů přede mnou vzplál modrý kruh. Na okamžik se vněm objevily stromy, hustý les - a zahlédl jsem i siluetu jednoho z Kopffüsslerů, ozářenou stovkami fotoblesků. Projel jsem bránou a ta se za mnou rozplynula.

Přede mnou nebyla plošina, ale nově rozbombardovaný úsek lesa a ačkoliv jsem sešlápl brzdy, Tiger vletěl do velkého kráteru po bombě. Naštěstí tam nebyla voda a brzdy vykonaly své, přesto mě to vymrštilo z místa a bolestivě jsem naletěl na volant. Volant okamžitě praskl a zkroutil se, ale to bylo nepatrné poškození.

„Oto, nech všeho a prchej!“ doběhl mě varovat hlavonožec. „Před hodinou tu Němci shodili červený oheň a už se blíží další!“

Popadl jsem brašnu se zapůjčeným fotoaparátem, rychle jsem vyskočil škrábal se po stěně kráteru nahoru.

„Moment - nenechávejte mě tu!“ ozvalo se za mnou. Z kabiny Tigra se hrabal čiperný reportér s videokamerou a brašnou Adidas.

„Člověče, omrzel vás život?“ vykřikl jsem nazlobeně. „Dejte mi ruku! Utíkáme pryč - za chvíli sem začnou padat bomby! Pak mi povíte, jak jste se tu vzal, ale teď prcháme! Za mnou!“

Běželi jsme vedle sebe za stínem hlavonožce, který nás vedl nejschůdnější cestou do bezpečí. Hlavonožci slyšeli mnohem lépe než já, protože až těsně u vchodu jeskyně jsem z dálky zaslechl svištivý hluk leteckých turbín. Okamžik poté, co jsme se zapadli do hloubky jeskyně, země za námi zaduněla pod výbuchy bomb.

„Člověče, jak jste se tam dostal?“ zaútočil jsem na mladíka.

„Normálně,“ zazubil se. „Když se nikdo nedíval, zalezl jsem do vašeho auta a schoval se pod zadními sedadly.“

„Jak to, že se nikdo nedíval? Měli to auto hlídat!“

„Mám kamarády, kteří se začali jako prát a zatímco je policie od sebe trhala, proklouzl jsem. Měl jsem příkaz od šéfa, že mám udělat cokoliv mě napadne, abych tu byl s vámi.“ udělal žalostný obličej. „Byl jsem rozhodnutý držet se vás jako klíště! Musím tady natočit aspoň jednu videokazetu.“

„Když vám šéf nařídí sjet Niagarské vodopády na neckách, uděláte to taky? Málem jste to odnesl. Slyšíte?“

Bomby tady v jeskyni duněly jako zemětřesení.

„Jak se jmenujete? Já jsem Ota Vávra. Umíte německy?“

„Johnny Rock, CNN,“ představil se trochu zaraženě. „Tady se mluví německy? Mimozemšťané také?“

„Jejich řeč je pro nás neslyšitelná, ale když chtějí s námi lidmi mluvit, mluví německy. Angličtiny si tu moc neužijete.“

„Nevadí, on to potom někdo přeloží,“ mávl rukou.

„Možná. Ale budete se muset setsakra starat, abyste se dostal domů. Poslyšte, znáte aspoň nejdůležitější pravidlo reportéra?“

„Samosebou. Být tam, kde se něco děje.“

„Omyl. Vrátit se se zdravou kůží. To bývá někdy obtížnější.“

 


Zpět Obsah Dále

23.01.2017 23:02