Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Letadlová loď Nimitz

Jednání s Kopffüsslery bylo tentokrát velice krátké. Potvrdil jsem jim oficiálně, že vláda Spojených států na své území převezme všechny Němce, kteří se vzdají a dají odeslat některou z propustí na Zem. Tím by měl být problém nepřátelství vyřešen.

Současně jsem je požádal o přesun dvou velkých pozemských lodí do jednoho z oceánů. Sněm hnízda Xijtra to schválil, vybral pro tu akci Severní oceán a slíbil otevřít propusti podle mých požadavků, ale současně požadoval, aby na obou lodích bylo umístěno několik pozorovatelů hlavonožců, alespoň po dvou na každou loď.

Reportér CNN Johnny Rock si bez sebe nadšením natočil na videokazetu krátkou reportáž s hlavonožci i s Němci, odhodlanými vrátit se jako první. Skupinka vypadala nešťastně, jen Kurt a Gerta se na nový svět těšili, u ostatních převažovaly obavy z budoucnosti.

Jakmile odletěly bombardéry, vypravili se hlavonožci do lesa na místo, kde jsem nechal Tigra. Vrátili se s dobrou zprávou. Auto bylo v kráteru před bombami chráněné, dostalo jen několik menších zásahů střepinami. Kabina byla proděravěná, ale nic víc. Došel jsem tam a vyjel z kráteru. Měli jsme opět tři auta a mohli jsme uvažovat o cestě do Ameriky.

Stala se však nemilá věc. Mezitím se mezi našimi světy zvětšil úhlový rozdíl. Vědomosti od hlavonožců mi naštěstí pomáhaly přesně spočítat, kde se co na Zemi i tady nachází. Abychom se jako předtím vynořili v parku poblíž Bílého domu, museli jsme odjet daleko do lesů Rheinlandu. Rozhodl jsem se zbytečně nečekat. Reportéra Johnnyho Rocka jsem přidělil do auta k doktoru Müllerovi, lehký kabriolet jsme přivázali na lano a vyjeli do noci.

„V téhle tmě se nedá natáčet!“ stěžoval si Johnny, než nasedl.

„Co natočíte, to budete mít. Lepší záběry nezíská nikdo, máte na zpravodajství monopol,“ utěšoval jsem ho.

Objeli jsme rozbombardovanou část lesa a brzy jsme opět jeli nepoškozenou přírodou. Ale teď byla tmavá a nepřívětivá jako ve strašidelném snu - nebo v horrorovém filmu. Jeli jsme temným lesem, kudy nikdo nechodil, ale můj orientační smysl, podpořený znalostmi hlavonožců, stále věděl, kde se nacházíme.

Nejen tady, i na Zemi nacházející se v paralelním vesmíru.

Konečně, skoro po třech stech kilometrů jízdy lesem, kdy jsme museli zastavit a doplňovat z kanystrů benzín, jsme byli na místě.

Modravé světélko se objevilo přímo před námi. Šlápl jsem na pedál plynu a Tiger se s vervou vrhl vpřed. Vichr se tentokrát téměř nekonal, vítr se sice zvedl, ale ne příliš silný. Mohlo by to znamenat, že je na obou planetách shodný atmosférický tlak, alespoň místně? Nemínil jsem se tím zdržovat. Prorazil jsem vrstvou hlíny, kterou před sebou hrnula propust a jel jsem dál, aby měl za mnou místo i Kurt se svým vozem.

V té chvíli se rozzářily stovky reflektorů. Zastavili jsme. Naše tři auta stála v parku, obklopená davy lidí. Blýskaly fleše, tiše předly videokamery.

„Konečná stanice,“ oznámil jsem s úsměvem pasažérům.

Vystupovali jsme jeden po druhém. Hned se k nám rozběhlo několik policistů a s nimi nějaké významné osobnosti, protože ostatní lidé byli stále udržovaní kordónem policistů v uctivé vzdálenosti.

„Vítám vás mezi námi,“ dal se do řeči jeden z těch VIP. Mluvil německy, takže mu Němci rozuměli. „Vaše stará vlast se rozhodla přijmout vás do ochrany.“

„My jsme v Německu?“ zeptal se mě potichu Kurt.

„Ne, v Americe,“ odtušil jsem nahlas. „Vaše stará vlast je přece celá Země.“

Ubytování Němcům okamžitě zajistili v hotelu, dokonce je poskytli zdarma. Pro podnik to bude jistě úžasná reklama.

„Budeme se muset nejspíš rozloučit, Kurte,“ podával jsem kamarádovi ruku.

„Už mě nechceš?“ zesmutněl.

„O to nejde,“ zavrtěl jsem hlavou. „Jsi vážně fajn kluk a jestli to dobře dopadne, určitě tě navštívím. Ale ty máš teď jiné povinnosti. Máš tady Gertu - je to sirotek. Postarej se o ni. A budeš muset pomáhat i ostatním. Možná se sem brzy začnou stěhovat další krajané. Budeš je tu možná uvádět do nového života.“

„Nevím,“ sklonil trochu hlavu.

„Poradím ti,“ usmál jsem se na něho. „Prodejte všechna auta. Určitě vám za ně nabídnou nejvyšší možnou cenu, je to kuriozita, jaká tu ještě nebyla. Neprodávejte pod milión dolarů za kus, ačkoli je Tiger trochu pocuchaný. Jejich hodnota nespočívá v technickém stavu, ale vtom, že jsme je použili k útěku z paralelního světa. Vyhlaste na ně dražbu a uvidíte, že budete mít slušný kapitál do začátku.“

„A co ty?“

„Nebudu Tigra postrádat. O mě se neobávej, víš přece, jaké mívám štěstí.“

„Štěstí? Budeš je určitě potřebovat,“ potřásl mi rukou.

„Ty také,“ řekl jsem. „Podívej se, budete muset na Američany udělat co nejlepší dojem. Za vámi sem přijdou i zarytí Nazi, ti vám to mohou pěkně pokazit. Postarejte se, abyste tu měli respekt, aby se říkalo - to jsou ti poctiví Němci.“

Byla to - jako už několikrát - nechtěně prorocká slova.


Odvezli mě na letiště a pokračoval jsem malým tryskovým letadlem přes celé Spojené státy na vojenskou základnu, kde na mě už čekala helikoptéra US Navy. Přesedl jsem na ni a dlouho jsme pak letěli nad modrými vlnami Pacifiku, až se dole před námi objevily siluety dvou obrovských letadlových lodí. Panebože - letadlové lodě, můj dávný klukovský sen!

Dosedli jsme na palubu jedné z nich. Okamžitě mě odvedli na kapitánský můstek. Teprve tam jsem si sundal leteckou přílbu.

„Admirál George Thompson, váš velitel,“ představil se mi vysoký, šlachovitý chlapík. „Vítám vás na palubě atomové letadlové lodi US námořnictva Nimitz.“

„Ota Vávra,“ podal jsem mu ruku. „Můžeme začít. Seřaďte lodi za sebou. Dodali vám instrukce, jak jsme se dohodli?“

„Ano, mám je tady,“ ukázal si prstem na čelo.

„Na každé lodi jsou připravena letadla?“

„Ano, přesně podle dohod.“

„Dobrá - pojedeme,“ souhlasil jsem. Vytáhl jsem gawonyx, spojující nás s druhým vesmírem. Chvíli to trvalo, ale pak se modravé světélko objevilo přímo před přídí naší lodi. Blížili jsme se k němu.

„Jak to říkali vaši kosmonauté na Měsíci? Maličký krůček, ale obrovský skok pro lidstvo?“

Stiskl jsem druhý knoflík. Před námi vzplálo obrovské modré kolo. Polovina byla nad hladinou, zbytek pod ní. Admirál Thompson vydal povel a loď ještě zrychlila. Zahučelo to, proti nám se vzedmul silný vítr a hnal před sebou vlny, ale na atomovou loď to bylo jako pavučina pro slona. Modravé kolo pomalu proplulo kolem nás, mělo ještě několik desítek metrů rezervy. Byla to zatím největší propust, otevřená mezi našimi dvěma světy. Hlavonožce stála značnou část energetických rezerv, ale splnili slib. Doufali, že my budeme naopak plnit náš závazek.

„Jsme na druhé straně,“ oznámil mi admirál Thompson.

„Vítám vás tedy na Q-Zemi,“ přikývl jsem. „Vyšlete letadla na hlídkování, jak bylo domluveno, prosím.“

Admirál vydal pokyny. Krátce poté letadlová loď katapultovala šest bitevních letadel a čtyři průzkumná. Propustí zatím proplula i druhá letadlová loď, rovněž americká Enterprise.

„Ať nám dají najevo, až budou na druhé straně,“ žádal jsem admirála. „Propust je velice energeticky náročná, čím dříve ji vypnou, tím lépe.“

„Zařídím,“ přikývl a vytáhl vysílačku.

Napadlo mě, že by bylo lepší, kdyby lodě stály a propust se pohybovala kolem nich, přinejmenším by to bylo rychlejší. Řekl jsem si, že to projednám s hlavonožci, až na to bude čas.

„Budu potřebovat helikoptéru s posádkou,“ požadoval jsem dále. „Musíme navázat spojení se zdejšími obyvateli. Určitě víte, že projevili přání navštívit nás.“

„Však se na ně všichni těšíme,“ usmál se admirál. „Doufám, že vypadají přesně tak, jako na televizních záběrech CNN.“

„Doufám, že před nimi neutečete,“ oplatil jsem mu úsměv.

„Prosím vás! Snad nás tak nepodceňujete? Víte, jak se všichni těšíme na bytosti, které nám mohou místo rukou podat chapadlo? Celá posádka je napjatá jako dítě před pohádkou!“

„Máte je mít,“ slíbil jsem. „Doufám, že pro ně máte oddělenou kabinu. Upozorňuji vás, že podle našich lidských měřítek nevoní.“

„To jistě vydržíme,“ usmál se admirál.

Opět jsem si nasadil přílbu, sestoupil na palubu a doběhl k čekajícímu vrtulníku.

„Musíme letět východně,“ informoval jsem pilota.

„Vím,“ křičel na mě. „Z lodi nás trvale sledují radarem a než doletíme, budou mít hoši od průzkumu pořádné mapy. Pak nám je předají jako data a my si je tu necháme zobrazit.“

„Prima,“ pochvaloval jsem si. „Tak se mi to líbí.“

Vrtulník se hnal nízko nad vlnami Severního oceánu a nad námi ve výšce pomalu letěla letka tří bitevních letounů. My jsme letěli plnou rychlostí, oni minimální, aby nám neuletěli. Měli za úkol chránit nás, kdyby se zde znenadání objevila letadla Luftwaffe, ačkoliv to nebylo pravděpodobné. Tady nás Germáni čekat nemohli.

Byli jsme daleko od nejbližších hnízd hlavonožců a posádka vrtulníku mě pozvala na svačinu. Měl jsem hlad, proto jsem neodmítl.

„O tom jsem kdysi jako malý kluk snil!“ ujišťoval mě mladý poručík, který mi servíroval jídlo v misce. „Všichni jsme se vlastně před chvílí stali kosmonauty na cizí, neznámé planetě a podnikáme výsadek. Nemáme sice skafandry, ale každý musí vidět, že nejsme jen tak někde. Před chvílí nám do kabiny vletělo něco zajímavého, jako obrovské osminohé saranče. Rozbilo se o stěnu, moc z toho nezbylo, ale chci tvrdit - takový hmyz se nevyskytuje nikde na celém našem starém dobrém světě.“

„A máte pravdu,“ usmál jsem se. „Tady nejsme na Zemi.“

„Navíc se máme v krátké době setkat s mimozemšťany. Já už jsem je viděl, ale ty obrázky v televizi nestály za nic, doufám, že ve skutečnosti budou ještě zajímavější.“

„Jsem tady za CNN,“ řekl mladý muž v civilu. „Doufám, že přinesu lepší záběry než kolega Rock.“

„Nebojte se, nebudete zklamaní,“ ujistil jsem ho. „Kde je váš kolega Johnny?“

„Odletěl jste příliš nakvap a nepodařilo se mu sehnat letadlo, aby s vámi udržel krok. Já jsem byl právě na opačné straně Států - ale dostal jsem od šéfa příkaz nalodit se ještě před vámi. Naše společnost má konexe a lidi všude. Johnny nemusí slízat všechnu smetanu.“

Vrtulník letěl na dohled od severního pobřeží. Pomalu jsem si vybavoval v hlavě tvar pevniny. Byli jsme daleko od míst obývaných Němci, ale tady někde měl být skalnatý mys a na jih od něj Aouvaja, důležité hnízdo hlavonožců.

„Máme první mapu,“ oznámil mi shora navigátor.

Podával mi list papíru, jak právě vyjel z inkoustové tiskárny. Pobřeží bylo zachyceno správně a očekávaný mys nebyl daleko, sotva třicet kilometrů.

„Tady je náš cíl,“ ukázal jsem tužkou. „Ale v poslední fázi letu vás budu muset navádět sám.“

„Vy už to tam znáte?“ usmíval se na mě navigátor.

„Nikdy jsem tam nebyl,“ přiznal jsem mu. „Oblast obydlená Němci je odtud vzdálená skoro tři tisíce kilometrů.“

„Jak nás potom chcete navádět?“

„Tady se nesmíte divit,“ usmál jsem se. „Buď budete všechno brát jako skutečnost, nebo si samým divením ukroutíte hlavu.“

Mys jsme nechali vlevo a zamířili k jihu.

„Jsme na místě, které jste nám označil,“ řekl navigátor.

„Půjčte mi, prosím, dalekohled,“ požádal jsem ho.

Podali mi jej a chvíli jsem pozoroval krajinu pod námi. Byly tu lesy, kde by se rozhodně nedalo přistát.

„Mám to!“ ukázal jsem pilotovi nepříliš velkou plošinku bez stromů. Plocha byla očividně nedávno pečlivě urovnaná.

„Tady přistaneme,“ potvrdil jsem, když se mě ptal, zdali jsme opravdu u cíle.

„Vždyť tu vůbec nic není!“

„Asi to ještě nevidíte, ale pod námi je druhé největší město planety Aouvaja,“ ujistil jsem překvapené Američany.

„Já tam nevidím nic než les,“ pochyboval reportér.

„To je v pořádku,“ přikývl jsem. „Města hlavonožců se našim nepodobají. Však brzy uvidíte!“

Vrtulník pomalu klesal mezi obrovskými věkovitými stromy na nevelkou plošinku. Stromy tady byly vyšší, než jsem viděl kolem Xijtry, koruny sahaly do výšky tří set metrů, vrtulník se mezi nimi ztrácel. Na poslední chvíli zpomalil klesání - a zhoupl se na tlumičích. Stáli jsme na pevné zemi a vrtulník pomalu zastavoval rotory. Zbývalo vystoupit na půdu planety, tak podobné a přitom rozdílné od Země.

„Nechte mě jít prvního - já už to znám,“ požádal jsem ostatní.

Od nejbližších stromů se odlepilo pár postaviček hlavonožců. Reportér popadl videokameru a začal je dychtivě natáčet.

Sestoupil jsem po schůdcích dolů a vykročil vstříc uvítacímu výboru, jak jsem si je sám nazval. Dvacet kroků od nich jsem se ale zastavil překvapením.

„Uaxio - co ty tady děláš?“

Byla to ona - cestovala sem tři tisíce kilometrů, ale byla tu.

„Máte docela zajímavý létací stroj,“ podotkla. „Máš všechno, co jsi potřeboval od krajanů?“

„Mám,“ ujistil jsem ji.

„Nuže - máš všechno, co jsi potřeboval, začni.“

„Přesunujeme lodě blíž k oblasti Německa,“ informoval jsem ji. „Odtud je tam dost daleko. Ale začneme už teď.“

Následovalo podávání rukou jako po hokejovém zápasu. Snad žádný Američan si neodepřel potěšení stisknout Uaxio chapadlo.

„Jak vás přijali na Zemi?“ vyzvídala na mně zvědavě.

„Skvěle,“ ujistil jsem ji. „Němci dostanou ubytování, snad si zvyknou a můžeme posílat další.“

„To záleží jen na vás,“ odtušila. „Víš už, rozhodnutí Velkého sněmu bývají nezvratná a je třeba mimořádné změny podmínek, aby byla měněna. Dvakrát už jsme je kvůli tobě změnili!“

Američané si mezitím vynesli materiál, který tu měl zůstat. Stranou postavili stan, nainstalovali vysílačku a vyzkoušeli spojení s letadlovou lodí. Bylo perfektní.

„Zůstaneme pro začátek tady,“ vysvětloval jsem Uaxio. „Budu tu já a dva vojáci. Jakmile se naše lodi přesunou blíž k oblasti Němců, přeletím i já blíž ke hnízdu Xijtra.“

„Nebudeme tě v ničem omezovat, ale začni co nejdřív.“

Do kabiny vrtulníku nastoupili čtyři Kopffüssleři. Vrtulník se pomalu vznesl a začal stoupat do výšky. Reportér odletěl s nimi, aby si natočil historické setkání hlavonožců s admirálem Thompsonem, nejvyšším představitelem Spojených států - a v této chvíli celé Země.

Vešel jsem do stanu, následován Uaxio.

Radista se sluchátky na uších obsluhoval malé mixážní studio. Vysílač vysílal hudbu ze záznamů, měli jsme jí několik stovek hodin. Radiové vlny se odtud nesly k letadlové lodi Nimitz, která je zesílí a vyšle do éteru. Druhý Američan držel v ruce tranzistorák, abychom měli kontrolu, co se dá zachytit na německé straně pevniny.

Posadil jsem se. Radista mi podal mikrofon. Dohodli jsme se, že moje první slova natočí na záznam, který bude uvádět každé další vysílání.

Uchopil jsem mikrofon a začal německy mluvit.

„Posloucháte rádio Svoboda, vysílač staré Země pro obyvatele Nového Německa. Toto vysílání má za úkol přispět k nastolení míru v této části vesmíru. Můžete nás poslouchat každý den na této vlně. Upozorněte své známé, aby také získali zprávy, na nichž bude záviset jejich život. Posloucháte rádio Svoboda, vysílání planety Země.“

Začala druhá éra mého působení na této planetě.

Už jsem nebyl zajatec, trpěný nadlidmi Čtvrté Říše, ba ani psanec, stíhaný za zradu německého národa. Za mnou teď stály dvě letadlové lodi Spojených států a několik tisíc odhodlaných Američanů. Naším cílem nebylo pokořit Německo v bitvě. Tušil jsem, že ani pro Američany to snadný oříšek nebude, ačkoliv jsem o jejich technické převaze nepochyboval. Nešlo o to Německo smést. Měli jsme před smrtí zachránit co nejvíc obyvatel - bohužel některé i proti jejich vůli.

 


Zpět Obsah Dále

23.01.2017 23:02