Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Vyjednávání

První vysílání pro německé obyvatelstvo bylo poměrně krátké. Natočili jsme je a radista Arnold Beauty dostal úkol vysílání vždy po půlhodině opakovat.

Vysvětloval jsem Němcům jejich situaci tvrdými slovy. Vyčetl jsem jim, že způsobili lidstvu Země nebetyčnou ostudu a dopustili se mnoha zločinů. Upozorňoval jsem je, že jejich pobyt na této planetě končí, ačkoli to některým zatím nemusí být zřejmé. Ujišťoval jsem je, že budou mít možnost vrátit se na Zem - pokud složí zbraně. Slíbil jsem jim přijetí na Zemi pod podmínkou, že se vzdají některých svých představ, především o nadřazenosti germánské rasy nad ostatními, na Zemi i v Novém Německu.

Natočili jsme celý proslov a Arnold jej začal vysílat. Druhý radista Harry zatím zkoumal, jak se naše vysílání projeví v oficiálním německém. Jak se dalo čekat, napoprvé si nás nikdo ani nepovšiml, ale doufal jsem, že brzy budeme nejsledovanější stanicí planety.

Musel jsem mezitím vyjednávat i s hlavonožci. Odešel jsem v doprovodu Uaxio do hnízda Aouvaja. Bylo stejně jako Xijtra ukryto v jeskyních hluboko pod úrovní terénu. Hlavonožci mě přivítali, ale hned vyslovili své pochybnosti. Podle nich bylo bláhové domnívat se, že pouhé vysílání stačí Němce přesvědčit.

Americké lodě se rozdělily. Atomová letadlová loď Nimitz pokračovala v plavbě k mrtvým troskám Hamburku, její sesterská loď Enterprise zůstala na místě, kde obě lodi projely vesmírnou bránou. Měla za úkol zmapovat planetu, držet vzdušné hlídky, aby ji Němci nezaskočili - a vyčkávat.

Tři tisíce kilometrů nepředstavovaly pro Nimitz překážku. Brzy si pro nás přiletěl vrtulník. Sbalili jsme stan a naložili materiál. Vrtulník nás odnesl na palubu záložní letadlové lodi Enterprise, odkud mě měli odvézt dvojmístným bitevním letadlem na Nimitz. Vzdálenost mezi loděmi už totiž byla pro vrtulníky příliš velká.

Takže jsem se měl seznámit s dalším letadlem, tentokrát s moderním supersonikem. Na palubě Enterprise mě oblékli do letecké kombinézy a nasedl jsem do kabiny. Upozornili mě, ať si co nejvíce opřu hlavu do opěrek. Letadlo musí být prudce katapultováno, aby na konci krátké letové paluby mělo dostatečnou rychlost. Věděl jsem to, ale přece mě to překvapilo. Po dobu startu jsem byl jako v kleštích, nemohl jsem hnout rukou ani nohou, hlavu jsem měl jako připoutanou. Nepochopím, jak přitom pilot dokázal řídit. Letoun se nejprve trochu propadl, ale hned se vzepjal a s vytím turbín šplhal vzhůru jako na pořádně strmou horu. Připadal jsem si jako v počátečním úseku obří horské dráhy, kdy vozíčky táhne řetěz, ale tahle horská dráha byla pěkně vysoká. Teprve v šesti kilometrech se nos letadla sklonil do vodorovného směru.

„Jak se cítíte?“ uslyšel jsem ve sluchátkách rozjařený hlas pilota. Představili mi ho, jmenoval se George Macuss, černoch jako hora. Nestál bych o čest být jeho soupeřem v řecko-římském zápase a už vůbec ne v boxu. Divil jsem se, jak se dokáže složit do sedadla, které ani pro mě nebylo moc velké. Každou chvíli ke mně otočil hlavu a vždy jsem přitom zahlédl jeho oslnivě bílé zuby ve věčném úsměvu.

„Jako v automatické pračce,“ odtušil jsem suše.

„Už jste někdy letěl v takovém letadle?“

„Není tomu tak dávno,“ přikývl jsem. „Němci mě převezli kus cesty v jejich tryskáči, Messerschmidtu 264 Schwalbe. Je to trochu modernizovaný Me 262 z druhé světové války.“

„To nebylo žádné slušné letadlo,“ vyprskl George. „Nedávno jsme měli briefing, kde nám ukazovali obrázky německých letadel, abychom je blíž poznali.“

„Těžko vám mohli ukazovat všechno, například bombardéry typu Siegfried,“ pochyboval jsem. „Ty vymysleli až tady.“

„Ale ukazovali nám je, dokonce nakreslené vaší rukou. Řekl bych, že jsou zastaralejší, než naše starodávné B-52.“

Pravda - zapomněl jsem. Pokoušel jsem se přece seznámit americké experty, s čím se tu mohou setkat. Mělo mě napadnout, že se všechno dostane až k poslednímu námořníkovi - a tím spíš k pilotům.

„Jistě,“ přikývl jsem. „Ale uvědomte si, že i tyto staré stroje mají kanóny, poměrně účinné neřízené rakety a torpéda a mohou potopit i největší letadlovou loď světa, pokud se k ní dostanou.“

„Pokud se k ní dostanou!“ opakoval po mně takovým tónem, abych nepochyboval o odhodlání pilotů nepustit si nepřítele k lodím.

Letadlo sklonilo nos dolů a začalo klesat.

Před námi byla na moři znát dlouhá světlá stopa a na jejím konci plula nevelká placička. Rychle se zvětšovala, ačkoliv my jsme snižovali rychlost. Pilot se krátce dohadoval s letovou věží a okamžitě dostal povolení přistát.

„Držte se, sedáme,“ upozornil mě vesele.

Za chvíli už jsme škrtli o palubu a záchytné lano nás prudce zabrzdilo. Musel jsem se rukama vzepřít o přístrojovou desku, abych trochu odlehčil popruhům, které se mi zařízly do ramen. Dva muži k nám hned přistavili schůdky. Byli jsme opět na palubě Nimitzu.


Po krátké poradě, spojené s obědem u admirála Thompsona, jsem se opět vydal na palubu, kde už roztáčel listy vrtulník připravený odvézt mě do hnízda Xijtra. Vzhledem k tomu, že to bylo v dosahu bombardérů Siegfried, kryla nás shora letka stíhaček.

Přistáli jsme blízko zadního vchodu do jeskyně. Zatímco jsem se dohadoval s hlídkujícími hlavonožci, amíci vykládali materiál, aby mohl vrtulník odletět. Všechno jsme dopravili do jeskyně, kterou nám pro náš pobyt vyhradili. Byla to tatáž jeskyně, ve které nedávno žili Němci po našem útěku z Hamburku.

Radisté Jack Himie a Dan Ending vynesli na vrcholek kopce malou retranslační vysílačku. Nasměrovali ji do míst, kde na vlnách Severního oceánu křižovala Nimitz, která její vysílání zachycovala, zesilovala a opět vysílala. Abychom snížili nebezpečí zaměření se strany Němců, pracovala tato vysílačka na vysokých kmitočtech VHF, kde podle posudků radiových expertů Němci nepracovali. Na Nimitzi to převáděli do středních vln, kde vysílaly všechny německé stanice.

Naše studio se rozprostřelo dole v jeskyni. Byli jsme tu dobře ukryti před bombardováním a měli jsme přímé spojení na hlavonožce i na Nimitz.

K mému nebetyčnému překvapení mě druhého dne navštívila Uaxio. Jak se sem dostala od hnízda Aouvaja, vzdáleného přes tři tisíce kilometrů, bylo mi zatím záhadou, ale byla zde.

„Jak to vypadá s Němci?“ zeptala se mě.

„Zatím si našeho vysílání ani nevšimli,“ musel jsem ji trochu zklamat. Na nějaké závěry ale bylo příliš brzy. Zatím se nám zdálo, že si nové stanice nikdo nevšiml. Němci měli zřejmě své oblíbené stanice nastaveny napevno.

Konzultoval jsem to s admirálem Thompsonem.

„Nechte to na nás,“ zachechtal se, když jsem mu opatrně sděloval, že nás zatím nejspíš nikdo neposlouchá. „Věřte mi, to bude úkol přímo stvořený pro nás Američany.“

„Co chcete dělat?“ zajímalo mě.

„Od čeho máme na Nimitzu tiskárnu? Natiskneme reklamní letáky a naházíme je na německá města. Byl by v tom rohatý, aby si jich nevšimli.“

O smyslu amíků pro reklamu jsem nepochyboval. Neuplynuly čtyři hodiny a nad Xijtrou se přehnaly dvě letky amerických bitevních letadel. Mířily nad města Nového Německa, kam měly rozhodit letáky.

Zatím jsme se shodli do prvních ohlasů z německé strany naše relace neměnit. Na Nimitzu je dokázali vysílat i bez nás, my jsme monitorovali německý rozhlas, kde šlo všechno postaru. Vysílal pořád nudnou „německou“ hudbu, zábavné pořady, gratulace Vůdci, zprávy, ale nic mimořádného.

Konečně, šest hodin po zahájení letákové akce, se v německém rozhlasu objevila první reakce.

Adolf Hitler, vrchní velitel německé branné moci, vydal císařský rozkaz, jímž na celém území Nového Německa vyhlásil válečný stav, zákaz nočního vycházení a stanné právo. Zrušil všechny zábavné akce a vyzval německé obyvatelstvo sbírat nepřátelské letáky a bez čtení je odevzdat na velitelství. Poslech zahraničního rozhlasu měl být od této chvíle trestán smrtí. Wehrmacht a Luftwaffe dostaly rozkaz štvavou vysílačku vypátrat a umlčet.

Od Hitlera se to dalo čekat. Co jiného?

Po krátké poradě s admirálem Thompsonem jsme reagovali i my. Oblast Severního oceánu jsme prohlásili zakázanou pro všechna německá letadla i plavidla s varováním, že každá německá loď bude ve vzdálenosti dvaceti pěti mil od pobřeží bez výstrahy potopena, každé letadlo sestřeleno. Admirál Thompson jménem Spojených států vyzval Hitlera ke kapitulaci a složení zbraní.

Již odpoledne téhož dne byl hlášen první incident. Tryskový letoun Messerschmidt Me 264 Schwalbe objevil v dálce Nimitz. Byl sice krátce poté sestřelen, ale stačil rádiem podat na svou základnu informace a hlavně souřadnice. Pilot nepřežil zásah raketou a skončil i s letadlem v moři.

Letadlová loď Nimitz se trochu vzdálila od pobřeží. Navrhl jsem vyjednat s hlavonožci, aby vytvořili kolem ní oblačnou clonu, ale admirál Thompson odmítl s tím, že se raději spolehnou na osvědčenou leteckou a raketovou ochranu. Měl jsem v Američany důvěru, byli to odborníci a proti jejich rozhodnutí jsem nic nenamítal.

Americké stroje teď podnikaly průzkumné lety vysoko nad územím Nového Německa. Několikrát proti nim vzlétly tryskáče Schwalbe, ale nikdy se nedostaly na dostřel. Americké stroje byly, jak jsem očekával, nejméně o třídu lepší.

K večeru zaslechly hlídky hlavonožců vzdálený hluk turbín německých bombardérů. Oznámili jsme to admirálovi na Nimitze, ale ujistil nás, že bombardovací svaz na radarech vidí, nemíří na Xijtru, ale nad moře, přímo k Nimitzu.

„Necháme je doletět těch pětadvacet mil - ale pak se nepostačí divit. Už máme ve vzduchu třicet stíhaček a každou minutu startují čtyři další. Podle radarů je proti nám pouze stovka velkých strojů a padesát menších.“

„Dokážete vyslat varování na jejich frekvencích?“

„Těžko,“ odpověděl admirál Thompson. „Zdá se, že Němci několik frekvencí náhodně střídají.“

„Zkuste to na všech. Varujte je. Hlavně ať si uvědomí, že proti samonaváděcím střelám nemají naději. Snažil jsem se kdysi v jejich vojenských odbornících vyvolat úctu ke schopnostem vašich střel. Jestli se jim moje ujišťování potvrdí, ztratí jejich piloti odvahu.“

„Ach tak - psychologická válka. Výborně,“ řekl admirál.

Krátce poté dostali Němci poslední varování. Bylo to účinné jen pro pozemní personál, bombardovací svazy letěly dál. Jakmile překročily hranici pětadvaceti mil od pobřeží, naletěly na ně ze dvou stran stíhači US Navy - a během pěti minut padaly trosky německých letadel do vln Severního oceánu. Nikdo z posádek se nezachránil.

„Myslím, že nás budou brát vážně,“ řekl admirál Thompson.


Ani druhého dne se nic nedělo. Průzkumné letouny US Navy několikrát přelétly ve výšce nad německými městy. Neútočily. Zdola se proti nim zvedla zuřivá protiletecká palba, ale mířiči asi neměli zkušenosti s nadzvukovými stroji a jejich kanóny neměly potřebný dostřel, takže obláčky výbuchů pokrývaly oblohu daleko za letouny a navíc pod jejich letovou úrovní. Německá protiletecká palba byla v podstatě k ničemu. Proti US letadlům vzlétlo i několik tryskových Schwalbin, ale než se vyšplhaly do výšky, byla už obloha čistá.

Horší bylo, že jsme nezaznamenali žádný ohlas na rádiové vysílání. Ujišťovali jsme Němce, že je po dobu příměří hlavonožci nebudou napadat, ale nabízený odvoz na starou Zemi se nemohl konat, neboť se nedostavil ani jeden zájemce.

Došlo mi, že chyba nebude v obyvatelstvu. Rozhodování by v době stanného práva bylo skutečně va bank. Z Druhé světové války jsme věděli, že Němci dezertéry bez milosti střílejí a ani u civilistů nedělají výjimky. Bylo na čase změnit taktiku.

Vysílali jsme proto relaci pro Adolfa Hitlera. Navrhovali jsme mu jednat o další budoucnosti Čtvrté Říše, jejíž pokračování v tomto světě jsme označili za nežádoucí. Bez odpovědi.

Všechny německé rozhlasové stanice vysílaly pouze pištivou hudbu, rozkazy říšské branné moci a hlášení o pohybu nepřátelských letadel. Ačkoliv dosud žádný letoun nesestřelili, komentovali každý odlet letadel jako oslňující vítězství protiletadlových kanonýrů.

Američané tedy Německá města zasypali další vlnou letáků tištěných na Nimitzu. Oznamovali jsme německým občanům:

„Vzhledem k tomu, že jste se rozhodli ignorovat naše pokusy o jednání, skončí období průzkumu. Místo pozorování zahájíme akce ke zničení německé branné moci a obranyschopnosti vašich měst.“

Marně jsme ale poslouchali, jaký to bude mít ohlas. Brzy nám došlo, že Wehrmacht s Gestapem jakékoliv ohlasy znemožní a ty Němce, kteří by chtěli reagovat, prostě zlikviduje.

Museli jsme vymyslet něco jiného. Čas totiž pomalu, ale jistě pracoval proti nám. Lhůta dohodnutého příměří s hlavonožci se zdála zatím dostatečnou, ale byla to jen - nebezpečná iluze.

 


Zpět Obsah Dále

23.01.2017 23:02