Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Vlčata

Porada mezi naším předsunutým výsadkem a admirálem měla být delší a admirál pro mě raději opět poslal helikoptéru. Sešli jsme se v lodní jídelně na palubě Nimitzu, kam se dostavili všichni experti, admirál - a já jako zástupce pozemní složky operace.

„Přesvědčili jsme se, že to po dobrém nepůjde,“ zahájil poradu admirál Thompson. „Má někdo nějaké návrhy?“

Nikdo z přítomných se nepřihlásil. Nebylo divu, situace byla opravdu složitá.

„Musíme vycházet z mentality Němců, jak se utvářela celou dobu od Druhé světové války,“ uvažoval jsem nahlas. „Němci tady žijí ve městech pevnostního typu. Nemají venkov ani malá města a hodně se spoléhají na betonové zdi. Původně byly proti místním obyvatelům dostatečné, dnes už by je nespasily. Vzpomínám si, jak tomu bylo při pádu Essenu. Hlavonožci během umělého deště přelezli zeď, vyřadili stráže a otevřeli brány - to byl konec města. Pár jednotek Wehrmachtu uniklo na Stuttgart, ostatní lidé byli pobiti.“

„Nemůžeme se spoléhat na déšť,“ usmál se admirál.

„Kdyby nám to pomohlo - proč ne?“ vrátil jsem mu úsměv. „Zřejmě jste přeslechli, že šlo o umělý déšť. Kopffüsslerové dokáží vyvolat jakoukoli průtrž mračen, řídí počasí jak potřebují. Myslím, že nám v tom směru na požádání vyhoví, je to i v jejich zájmu.“

Admirál se na mě podíval udiveně, tak jako všichni přítomní v jídelně.

„Oni ovládají - počasí?“ zopakoval nedůvěřivě.

„Myslel jsem, že už to víte,“ podrbal jsem se za uchem. „Jen si nemyslete, že jsou hlavonožci primitivové! Objevili propusti mezi vesmíry, ovládají počasí, znají úžasné věci, že se nám o nich nezdá!“

„Nějak snadno prohrávali,“ namítl kdosi.

„Jakou šanci na odpor by měli obyvatelé New Yorku, kdyby tam přistála hvězdná loď kosmických vetřelců a začala je bez výstrahy střílet?“ zeptal jsem se pochybovače. „I kdyby měli vetřelci jen luky a šípy, nebyli by proti bezbranným lidem ve výhodě?“

„Obyvatelé New Yorku by zavolali na pomoc policii, vojsko, Národní gardu...“

„Máte pravdu. To nebyl správný příklad. U vás nosí zbraň každý, tam by vetřelci neuspěli. Ale hlavonožci dobrých padesát tisíc let neválčí, nevydržují armády a nemají-li zločince, nepotřebují ani policii. Na barbary ze Země připraveni nebyli - ale je to opravdu jejich chyba? Není větší vina na lidech Země? Hlavonožci nesmírně doplatili na důvěřivost, se kterou lidi ze Země přijali. Nabízí se nám tu srovnání s Indiány, kteří španělské dobyvatele také zpočátku bezelstně přivítali coby vážené hosty. Tady to ale nemůže dopadnout jako u vás. Španělé civilizaci Indiánů rozvrátili, ale skutečně vyspělá civilizace, jako je zdejší, si najde prostředky k obraně. Kdybychom nepřišli my, do roka by v tomto světě nezbyl ani jediný Němec.“

„Ale přece jen - žijí v jeskyních...“

„Nevolá se také u nás na Zemi v poslední době po návratu k přírodě? Hlavonožci si podle potřeby pozměňují rostliny a živočichy - koneckonců i sebe. Ještě před půl rokem měli elektrické orgány tak slabé, že se hodily jen k ovládání přístrojů - dnes je mají tak výkonné, že zabíjejí i na dálku. Zvětšili si proti Němcům jejich výkon, takže jsou dnes účinnější než pistole. Podstoupil jsem u nich operaci, kdy mi do mozku implantovali paměť už naplněnou vědomostmi. Na Zemi bych musel vystudovat několik univerzit.“

„Takže - vy teď víte o těch hlavonožcích všechno?“

„Všechno ne - ale rozhodně víc než kdokoliv z lidí. Nejen o nich, ale o celém tomto světě.“

Chvíli bylo ticho. Všichni si to museli přebrat v hlavě.

„No dobrá,“ vzpamatoval se admirál. „Dejme tomu, že nám podle našeho přání vytvoří průtrž mračen. Co se tím změní? Jde o to, aby nám to neuškodilo více než Němcům.“

„Špatné počasí se může omezit na vnitřní oblast města. Kolem bude klid a pohoda,“ řekl jsem.

„Hlavonožcům to tak vyhovovalo, ale šlo jim o vraždění,“ řekl admirál. „Nám jde o záchranu lidí.“

Představil jsem si Stuttgart. Město obehnané nejen zdí, ale i obchvatnou silnicí, jejíž násep byl překážkou v útoku - a výhodou pro obránce. Ale jenom tehdy, je-li vidět dále než na pár kroků.

„Máme přece jen proti nim jednu výhodu,“ navrhoval jsem.

„Sem s ní!“ žádal admirál.

„Hlavonožci dobývají města od obvodu k centru. Obráncům to dává dost času k uspořádání obrany. Měli bychom obsazovat města náhlým vrtulníkovým výsadkem a soustředit se přitom na kasárna Wehrmachtu.“

„To budeme ale obklíčeni.“

„Němci nedovedou hájit město obsazené zevnitř. Když letadla na několika místech zbourají pevnostní hradby, obrana se zhroutí.“

„Dejme tomu,“ odtušil opatrně admirál. „Co potom?“

„Dohodnu s hlavonožci, kde vytvoří propusti. Dopravíme sem auta pro odvoz Němců. Pokud navíc obsadíme v některých kasárnách autopark, což bychom měli udělat v každém případě, budeme mít aut k odvezení lidí dostatek.“

„Zkusíme to tedy naplánovat,“ povzdychl si admirál. „Kterým městem začneme?“

„Myslím, že nejvhodnější bude Düsseldorf,“ navrhoval jsem. „Je nablízku a je nejmenší.“


Odletěl jsem helikoptérou do hnízda Xijtra, abych se domluvil ohledně propusti a pokud možno deště. Čekalo mě ale nepříjemné překvapení.

„Počasí se nedá změnit během jediného dne,“ vysvětloval mi Koianio, vědec, se kterým jsem jednal už ohledně propustí. „Musíš si uvědomit, že ani požadovanou propust nebude lehké vytvořit. Zřejmě jsi už zapomněl, že se naše světy otáčejí různou rychlostí. Rozdíl je zdánlivě nepatrný, ve skutečnosti velmi významný. V současné době je na místě Německé zóny na vaší Zemi moře. Říkáte mu Atlantik.“

Zůstal jsem stát trochu vyveden z míry.

Ale ovšem! Stačilo pár hodin - a propust u Xijtry se přemístila přes celou délku parku. Uběhlo pár dní - a na tomtéž místě se namísto východního pobřeží Spojených států nachází Atlantik. Později se tam vystřídá Španělsko, Itálie a Řecko, ale to už bude možná pozdě. Jak jsem na to jen mohl zapomenout? Vždyť to přece vím!

Jediný způsob, jak to řešit, by bylo vzít Němce na palubu lodi a odvézt je propustí vytvořenou na moři, ale nebylo by vhodné použít k tomu Nimitz - tolik Němců by nejspíš ohrozilo její bojeschopnost.

Požádal jsem tedy hlavonožce o vytvoření vzdušné propusti a dohodl s admirálem Thompsonem vyslání letadla. Jakmile se ocitne na Zemi, měl jeho pilot doletět do USA, vyjednat tam vyslání lodi pro přepravu osob a na její palubě se vrátit. Dostal dorozumívací přístroj Kopffüsslerů, který zabezpečí otevření propusti na správném místě.

Tím ale padl můj předpoklad, že si dovezeme tolik aut, kolik jich bude potřeba. V automobilech jsme se museli úplně spolehnout na ta, která Němcům ukořistíme.

Dobytí Düsseldorfu se tím odsunulo. Zatím jsme pokračovali v psychologické válce. Líčili jsme Němcům velmi plasticky výhody jejich přestěhování na Zem v kontrastu se zlým koncem, který je čeká tady. Oficiální rozhlas nás však i nadále okázale ignoroval a jednotliví uprchlíci se rovněž nehrnuli. Zvlášť když večer pročesávaly prostory kolem města světlomety Wehrmachtu. Nenechali jsme je svítit dlouho, aby neodradily případné uprchlíky. Kulomety vrtulníků zarachotily, nastala tma jako v pytli, utíkat by bylo možné - ale vzdát se nepřišel nikdo, Němci se zřejmě báli.

Až po ránu jsme konečně dostali i první dobré zprávy.

Propustí, otevřenou na moři nedaleko odtud, připluly dvě lodě. Osobní America byla určená pro odvoz Němců. Nákladní Florida přivezla další materiál pro naši misi.

Obě lodě zamířily do přístavu Hamburk. Hamburk i přístav byly pusté a prázdné. Na mnoha místech se válely mrtvoly, které nikdo nepohřbil. Všude byla tma - elektrárna se zastavila a nebylo tu nikoho, kdo by ji spustil.

Lodě brzy zakotvily u mola. Z nákladní lodě Florida vyložili několik tanků, aby hlídaly rozvalené vstupní brány. Hamburk se tak stal prvním přístavem, odkud se dalo vyplout na plavbu mezi dvěma světy. Chyběli jen - pasažéři.

V Hamburku se nacházely i všelijaké automobily. Hned se na ně vrhla mračna mechaniků a snažila se je opravit nebo jinak uvést do chodu. Každé auto bude dobré, bude-li schopné jízdy. Bylo dobře, že quro útočících hlavonožců ničilo jen lidi, ne motory.

Na lodi America připlulo i několik reportérů s akreditací vlády Spojených států. Dva patřili ke společnosti ABC a hrnuli se přímo ke mně. Jeden se mě tázal, zda jsem na jeho zapůjčený fotoaparát pořídil nějaké snímky. Poznal jsem ho a s úsměvem mu jej předal. Reportér nešetřil uznáním. Obrázky Uaxio a dalších Kopffüsslerů byly pořízené na denním světle u hnízda Xijtra, byly tedy v nejvyšší možné kvalitě. Nafotil jsem panoráma německých měst, stroje pro vytváření propustí, bylo toho více, než si mohl představit.

Na oplátku mi sděloval podrobnosti o návštěvě Pardubic.

„Našli jsme vaši rodinu,“ oznamoval mi vážně. „Ale asi vás nepotěším. Vaše žena si mezitím vzala jiného.“

Zůstal jsem stát - jako solný sloup.

„Evička? To mě tak rychle prohlásili za mrtvého? To přece není možné!“

„Ne - nechala se s vámi za vaší nepřítomnosti rozvést. Prý jste je opustil - a soud jí to uznal.“

„A koho... si vlastně vzala?“

Věděl to, ale toho chlapa, Ference Uriáše, jsem vůbec neznal.

„Co se dá dělat...“ povzdychl jsem si. „Víte co? Zkuste si teď vyfotit - třeba támhle ty mraky!“

Reportér se na mě udiveně podíval - ale pak se obrátil směrem, kterým jsem mu ukazoval - a hvízdl překvapením.

Od západu pomalu postupovala divná oblačnost. Mraky byly téměř kruhového tvaru a neustále vířily. Byly to mraky Kopffüsslerů, zaměřené k paralyzování německé obrany. Blížila se poslední hodina Nového Düsseldorfu.


Útok začal po ránu, hodinu poté, co mraky, menší a řidší než obvyklé při útocích hlavonožců, vychrlily na město potoky studené dešťové vody. Nakonec jsme se dohodli, že živelná pohroma nemusí být dokonalá a Kopffüsslerové naše přání perfektně vyplnili. Vytvořili průtrž mračen, která by zahnala pod střechu i hrocha - a konec.

Těsně před koncem lijáku vjela rozvalenými betonovými zdmi do hluchého prostoru před městem skupina deseti tanků US Navy, doprovázená námořní pěchotou a pěti pomalu letícími bitevními vrtulníky. Tři řízené rakety okamžitě zlikvidovaly obsluhu nebezpečně vyhlížejících německých protiletadlových baterií. Překvapení Němců bylo dokonalé, nikdo se nepostavil na odpor. Vojáci se před deštěm schovali do nejbližších domů a teď zjistili, že jejich město obsazují cizí vojáci. To už bylo na opravdu účinnou obranu pozdě.

Během hodiny bylo město v podstatě naše. Liják ustal, mraky se pomalu trhaly. Jak jsem předpovídal, kromě kasáren Wehrmachtu kladla odpor jen městská ústředna Gestapa. Američany jsem krátce před akcí přesvědčil, že není možné brát na gestapáky ohled, takže přesný nálet bombardérů z Nimitze srovnal budovu se zemí.

Bylo třeba využít situace. Bylo teprve deset hodin. Do města zatím přijela pod ochranou bitevních vrtulníků kolona nákladních aut a autobusů z Hamburku, aby odvezla do bezpečí civilní obyvatelstvo. Autobusy zajely do postranních ulic a američtí vojáci začali vyhánět Němce z domků. Nebyl čas na záchranu majetku, všichni byli nuceni okamžitě nastoupit. Plné autobusy vyjížděly z města, další přijížděly. Zdálo se, že jsme vyhráli a máme všechno v suchu.

Ale ukázalo se, že to bylo předčasné. Z jednoho velkého domu se náhle ozvala kulometná střelba. Za chvíli začaly zdravotnické čety kolem nás nosit raněné americké vojáky.

„Co se stalo?“ vyptával jsem se jich.

„Vypadalo to na normální barák,“ snažil se mi to přiblížit chlap s prostřelenou nohou. Bolestí sykal, ale měl očividně zájem mi to vysvětlit.

„Uvnitř byla banda malých kluků - pět až deset let, bohužel velice dobře vyzbrojených, jak jsme k naší škodě pozdě zjistili. To svět neviděl, jak perfektně ti špunti střílejí!“

Aha, došlo mi. Zapomněli jsme na Hitlerjugend.


Bez nesnází jsem dorazil k americkému veliteli akce a doptal se u něho na zbytek.

Největší potíž byla v tom, že všichni chlapečkové byli po zuby vyzbrojeni. Američanům se nechtělo bojovat s dvanáctiletými kluky, ale neměli jinou možnost, museli střílet též. Zahnali kluky palbou do budovy, několik jich přitom zranili a jiné zabili, ale tím to neskončilo. Budova Hitlerjugend byla nedaleko městského centra a z jejích oken bylo možné postřelovat tři hlavní ulice. Kulometů měli hoši dost, munice také, takže nás v podstatě - ochromili.

Řekl jsem, že se s nimi pokusím domluvit. Vzal jsem si bílou vlajku a začal mávat z okna protilehlého domu. Hned zpočátku na mě poslali kulometnou dávku, ale pak se začali mezi sebou hádat, že to bylo slyšet až k nám. Někteří tvrdili, že střílet nepřátele je správné, jiní jim trochu oponovali, že není rytířské střílet po parlamentářích.

Nakonec sehnali bílou vlajku a potvrdili, že na vyjednavače střílet nebudou. Nabídli se mi dva američtí vojáci, ale já jsem rozhodl, že půjdu sám.

„Jeden by pro ně byl příliš snadná kořist a právě proto mě spíš nechají na pokoji,“ tvrdil jsem. „Kromě toho jsem ozbrojený. Není to znát, ale zajmout se nenechám. Kdyby se strhla střelba, můžete vyrazit dveře bazookou.“

Vyšel jsem s bílou vlajkou na ulici.

„S civilisty nevyjednáváme!“ vykřikl na mě kdosi.

„Vy jste přece také civilisté,“ zavolal jsem odpověď. „Nebo je tam někdo, kdo aktivně slouží pod Wehrmachtem?“

Nikdo už neodpověděl a bez problémů jsem došel krokem do pootevřené vstupní brány.

Za hlavními dveřmi byla vstupní hala se schodištěm, plným uniformovaných mladých kluků z Hitlerjugend. Vykukovali všude - za zábradlím schodiště, za sloupy. Všichni měli zbraně, automaty nebo aspoň pistole, i docela malí pětiletí špunti - a mířili na mě. Tyto zbraně už nebyly dřevěné, ale spoléhal jsem se, že na parlamentáře střílet nebudou. Ale přece jsem měl svíravý pocit u žaludku - čert jim věř, někomu ujede prst na spoušti - nebylo to příjemné pomyšlení.

„Kdo tady velí?“ zeptal jsem se zamračeně prvního chlapce, kterého jsem za dveřmi potkal.

„Velitel Domu Hitlerjugend, osmasedmdesátka.“

„Kde je? Měl by tu být, když se má jednat.“

„Tady jsem,“ ozvalo se šikmo za mnou.

Starší chlap s automatem se s úšklebkem ke mně pomalu blížil.

„S parlamentáři se jedná beze zbraní,“ zpražil jsem ho.

„S vojenskými parlamentáři,“ opravil mě.

„To je přece jedno,“ nedal jsem se.

„Civilové jsou pro mě bandité, se kterými se mazlit nebudu. Já jen, abyste se neodvolával na práva zajatců.“

„Vy zodpovídáte za ten dům?“ nechal jsem to bez odezvy.

„Ano, já tady zodpovídám za všechno,“ řekl suše.

„Žádám vás tedy, nařiďte svým svěřencům složit zbraně,“ vysypal jsem na něho.

„Zajímavý požadavek,“ potřásl hlavou. „Co se ale stane, když nevyhovíme a zbraně nesložíme?“

„V tom případě nesete odpovědnost za zbytečnou smrt všech tady,“ odtušil jsem. „Tohle není válka, ale záchranná akce, mohli jste si to přečíst na našich letácích. Jsme odhodláni zachránit co nejvíc Němců před neodvratnou zkázou, ale ne za cenu životů Američanů. Překážíte nám zachraňovat vaše soukmenovce. Budete-li klást odpor, srovnáme váš barák se zemí. Beztak považujeme ty, kdo se vzepřou záchraně, tak jako tak za mrtvé.“

„Jste si jistý, že je tomu tak?“ ušklíbl se. „Vůdce nám slíbil, že vás do týdne zažene do moře. Postačí nám vydržet jediný týden. Pod Domem Hitlerjugend jsou hluboké kryty. Dům můžete srovnat se zemí, ale kryty nezasypete. Opevníme se v nich, budeme podnikat výpady, budeme střílet a zabíjet vaše lidi, dokud nepřijde pomoc.“

„Neuvědomujete si jedno. Americké letecké střely vás během půlminuty srovnají se zemí tak důkladně, že se vám o tom ani nezdá. Nebudeme dobývat žádné kryty, necháme vás zasypané ve vaší hrobce a přesuneme naše vojáky do dalšího města. Kdo tu zůstane, stane se kořistí hlavonožců. A ti s vámi udělají krátký proces, jako se stalo v Lipsku, v Essenu a v mnoha dalších městech. Nevidíte že se řítíte do pekla? Chceme zachránit i vás. Vezmete si odpovědnost za zbytečnou smrt tolika mladých chlapců?“

„Všichni Němci jsou připraveni k oběti pro Vaterland.“

„Poslyšte, vy mi nerozumíte. Chcete všechny obětovat pro nesmysl. To nebude oběť, ale zbytečná sebevražda. Jaký prospěch může mít Vaterland z jediné zbytečné smrti? Žádnou!“

„Hrdost Němců je velmi dobrý důvod k naplnění jejich svaté povinnosti! Žít v hanbě je horší než umřít ve slávě!“

„Kde vidíte jakou hanbu? Nabízíme vám čestnou dohodu, návrat do starého světa, kde se pro vás i vaše soukmenovce chystá nový život. Tady se na vás žene zkáza, kterou jste si sami zavinili. Co je pro vás výhodnější?“

„Jenže vy po nás chcete ka-pi-tu-la-ci. Rozumíte? To je pro rodilého Němce naprosto nepřijatelné, je to proti našemu pojetí cti. To pro nás nikdy nemůže být čestná dohoda.“

„Co podle vás může být pro Němce čestné?“

„Jedině když si zatančíme na vašich kostech. To je asi jediná možnost, jak naplnit svaté požadavky Vaterlandu.“

„Jak vidím, nedohodneme se,“ pokrčil jsem rameny. „Pak vám poradím jen jedno - zaveďte svá vlčata co nejhlouběji do nory. Tady za chvíli nezůstane kámen na kameni.“

„Vy mi nebudete radit, co máme dělat! Kromě toho, odsud se už nedostanete. Jste naším zajatcem!“

Při těchto slovech na mě opět namířil automat. Byla to zřejmě pěkně vypečená bestie.

„Zajatcem?“ ušklíbl jsem se. „V civilizovaných armádách se nepovažuje za rytířské internovat parlamentáře.“

„Ale je to účinné,“ oplatil mi úšklebek. „Vy jste přece Čech. Kdysi jsem Čechy popravoval, naposledy v Kobylisích na kraji Prahy. Už je to dávno, ale rád si to zopakuji.“

Apelovat na rytířskost může zabrat i u esesáka, ale nikde to není zaručeno. Zdálo se, že tady nastala horší varianta. Nevypadalo to dobře, ale nebyl jsem bezbranná oběť, za jakou mě považoval.

„Chápu. Jako válečný zločinec máte osobní zájem nevracet se na Zem,“ poznamenal jsem. „Ale neměl byste s sebou tahat do pekla ty kluky. Za nic nemohou a jsou čestnější než vy.“

„Já nikoho ze svých soukmenovců do pekla netahám! Půjdeš tam ty a hned - ty česká svině!“

V další vteřině se odehrálo několik věcí najednou.

Velitel Domu Hitlerjugend pozvedl automat. Déle váhat by byla sebevražda, neměl jsem jinou možnost, ačkoliv se dalo čekat, že se na mě všichni vrhnou. Z mé ruky vylétl modrý blesk a Němec se bez hlesu složil k zemi. Současně jsem skočil k nejbližšímu klukovi, vykroutil mu z ruky automat a kluka postavil před sebe jako živý štít proti ostatním. Nebylo to zrovna rytířské, ale v téhle situaci by mi to těžko někdo mohl vyčítat.

Hitlerovy děti byly tak překvapené, že zůstaly stát jako solné sloupy. Odhodil jsem automat doprostřed haly a rychle jsem s klukem zacouval do kouta, abych měl aspoň krytá záda. Mířili na mě všichni, ale naštěstí si nikdo netroufal zranit kamaráda.

„Vy jste... vy jste nám zabil velitele!“ obvinil mě vyčítavě jeden ze starších kluků.

„Porušil rytířské zvyky,“ odsekl jsem. „Všichni jste to viděli! Parlamentáři se přece nezatýkají a nepopravují.“

„Ale vy jste ozbrojen! To taky není rytířské!“

„Jako parlamentář smím mít osobní zbraň. Kdybych se vám chtěl vzdát, odevzdám vám ji - to byste měli znát. Vás je sto a já sám. Není myslitelné, že bych ji proti takové přesile použil jako první.“

„Ano - ale jste Čech a zabil jste Němce. Bez soudu!“

„Zabil jsem v sebeobraně válečného zločince, který na mě mířil a veřejně prohlašoval, že mě popraví a do pekla půjdu jako první. Bylo to tak, nebo ne?“

„Ano - ale...“

„Podívejte, buďto budete uznávat ženevské konvence, nebo se stanete válečnými zločinci a nikdo už s vámi jednat nebude,“ zaútočil jsem. „Nikomu z vás zbraní nevyhrožuji, ani ji nemíním použít. Ale jakmile někdo poruší pravidla, jako se stalo před chvílí, mám právo se bránit. Rozmyslete si, co budete dělat. Ve vaší situaci máte na výběr: čestně zemřít, stejně čestně složit zbraně, nebo se stát zločinci.“

„Říkáte, že to tu srovnáte se zemí!“

„Ano, když si vyberete boj. Říkám to naprosto čestně. To jsme mohli udělat dávno, my vám dáváme poslední příležitost. Z naší strany je to nabídka, ne vyhrůžka. Zemřít pro vlast je ctnost, pokud to dává smysl. Kdybyste houževnatým odporem zachránili své soukmenovce, mohli byste mít plným právem pocit, že jste prospěli Vaterlandu. Já vám říkám, že zemřete zbytečně a nikomu nepomůžete. Rozmyslete si to. Vzdát se v beznadějné situaci není zbabělost.“

„To říkáte vy! Vy jste Čech!“

„Jistě. Ale na čest si potrpím více, než váš velitel. To nebyl čestný muž, ale kat. Slyšeli jste ho snad sami, jak se chlubil popravami Čechů. Nechápu, jak mohou kati někoho vychovávat. Na Zemi se dnes zločinci jako on odsuzují - v Německu stejně jako v Čechách. Ani tady nebude trvat dlouho a přijde konec. Kdo zahyne, zahyne zbytečně.“

„Dejte nám čas na rozmyšlenou!“ požadoval kluk hrdě.

Přesně to jsem potřeboval. Dojednat příměří, abychom mohli odstěhovat civilisty. Nechtěl jsem, aby si mysleli, že mi jde jen o to. Proto jsem se zdánlivě na okamžik zamyslel, aby to vypadalo, že oni příměřím také něco získají. Ano, získají čas. Netuší ale, že ten hraje především pro nás.

„Na to máte právo,“ řekl jsem pomalu. „Asi byste se mohli rozhodnout rychleji, ale čas na rozmyšlenou vám dáme. Jde o to, na jak dlouho. Nemůžeme přistoupit na příměří déle než do večera.“

„To nám bude stačit,“ ožil kluk.

„Dobrá,“ odvětil jsem. „Do večera bude platit příměří a v osm hodin si přijdu pro vaše rozhodnutí. Platí?“

Podali jsme si na to ruce ke stvrzení dohody. Měl jsem víc než dobrý důvod ke spokojenosti. Ani mi nevadilo, že mě na odchodu zdravili nacisticky zdviženými pravicemi, jak byli odmalička zvyklí.


Hoši z Hitlerjugend ovšem nevěděli, co se děje za zdmi jejich domu. Hitlerova slíbená pomoc k nim už dorazit nemohla. Krátce po zahájení akce se na letišti Nového Berlína vzneslo do vzduchu dvacet bombardérů Siegfried s ochranou šestnácti stíhaček Schwalbe, ale daleko se nedostaly. Brzy se objevily na radarech hlídkujícího letounu AWACS a do jejich směru zamířilo šest F-14. Z paluby Nimitze začala hned vzlétat další letadla, ale do střetnutí už nezasáhla. Do lesů kolem Berlína padaly hořící zbytky Luftwaffe. Několik pilotů se zachránilo na padácích, ale většina z nich zásahy raketou nepřežila, americké zbraně byly příliš účinné. Ze sousedního Karlsruhe vyjela na pomoc obrněná divize, ale dva kilometry od bran města ji zaskočily bitevní vrtulníky. Hořící fakule německých tanků nenechaly nikoho na pochybách, že protiútok nebude snadnou záležitostí, jak si němečtí generálové zřejmě představovali.

Americký velitel byl s vyjednáním podmínek také naprosto spokojený. Mezitím co se Hitlerova mládež pomalu radila, pendlovaly mezi Düsseldorfem a Hamburkem autobusy, odvážející obyvatele na palubu zakotvené lodi America. Čím méně Němců bylo ve městě, tím méně nám mohla vadit paralyzovaná posádka Wehrmachtu i Domu Hitlerovy mládeže.

Ve městě se sice stále ozývala sporadická střelba, ale evakuace pokračovala. Po poledni byla vyvezena městská pošta a zmrtvěly tak telefony. Naložili jsme i obsluhu elektrárny, ale ačkoliv se generátory zastavily, elektrický proud do města dál dodávaly vyrovnávací torzní kondenzátory. Vydrží to několik hodin, to už budeme pryč. V centru města se ozývala střelba z pobořené úřadovny gestapa, než ji pročistily rychlopalné kulomety z nízko se vznášejících vrtulníků.

Nebe nad Düsseldorfem se vyčasilo. Mraky se vypršely, teď už zářilo slunce. Obloha široko daleko byla bez mráčku a o to jasnější bylo, že šlo o umělý déšť.

V osm večer jsem přišel s bílým praporem k Domu Hitlerovy mládeže. Za celou tu dobu nebylo příměří porušeno. Těm klukům šlo zřejmě o čest a to bylo dobré znamení.

„Přeji vám dobrý večer,“ pozdravil jsem mladého velitele i jeho družinu ve vstupní hale, kde už na mě čekali. „Přišel jsem si pro vaše rozhodnutí.“

Přitom jsem pomalu sroloval bílou vlajku na tyčku. Hala byla jasně osvětlená, kluci nastoupení jako na přehlídce. Mrkli na sebe, ale hrdě se mi postavili.

„Rozhodli jsme se vytrvat,“ oznámil mi nový velitel.

„To znamená, že volíte boj?“ podíval jsem se na něho tázavě.

„Ano. Jsme Němci. Pro Němce je lépe zemřít v boji, nežli se poskvrnit kapitulací.“

Neodpověděl jsem, jen jsem trochu zesmutněl.

„Vy to jako Čech nemůžete pochopit!“ skoro vykřikl chlapec. „My Němci ale chápeme vojenskou čest jinak! Budeme bojovat dál, třeba i v troskách.“

„Proč bych to nemohl pochopit?“ opáčil jsem pomalu. „My si dovedeme vážit rytířských protivníků. Ale opakuji, vaše smrt nikomu neprospěje. Cílem naší akce bylo Düsseldorf dobýt, ale ne udržet. Chtěli jsme zachránit většinu vašich soukmenovců, to už jsme splnili a považujeme se za vítěze. Další okupace ale v našich plánech nebyla. Nebudeme nikoho zachraňovat proti jeho odporu.“

„Co vlastně chcete dělat?“ zarazil se chlapec.

„My jsme akci skončili,“ ujistil jsem ho. „Město je prázdné, civilisty jsme odvezli. Zůstala tu posádka Wehrmachtu a vy. Nabídli jsme jim čestnou kapitulaci jako vám, ale odmítli. Dobrá, zůstaňte si. Nebudeme trvat na tom, abyste se vzdali. Nebudeme na vás útočit, nebudeme vás ani bombardovat. Vy s námi také bojovat nebudete, protože my už se z Düsseldorfu stahujeme.“

„Vy ustupujete - bez boje?“ nemohl to pochopit.

„To přece není ústup, vždyť jsme naši misi splnili. Ale pokud chcete bojovat, zůstaňte tady a bojujte.“

„S kým?“ vykřikl uraženě.

„S Kopffüsslery,“ odpověděl jsem mu. „Přijdou sem krátce po nás - a jak jsem řekl, nemáte proti nim naději.“

„Protože jste nám zničili hradby!“ vybuchl nešťastně.

„Hradby by vám pomohly stejně málo jako posádkám Lipska, Essenu, Hamburku, Kolína a dalších měst. Byl jsem v Brémách, kde Němci zahynuli do posledního. Opakuji, naději má každý, koho odsud odvezeme, nikdo jiný. Příměří s hlavonožci je jen krátké. Dovolili nám odvézt každého, kdo má zájem. Po našem odchodu přijdou oni.“

„A my, co zájem nemáme?“

„Podívejte se, hoši, každý zachráněný Němec má pro nás cenu dobrého skutku. To byste mohli ocenit i vy, nepřejete snad všem svým soukmenovcům smrt. My jsme rádi, že jsme odsud dostali civilisty. Tisíc vojáků zahyne, dvacet tisíc lidí bude žít. Úděsné počty, ale i to bude úspěch. Poslyšte, nechcete si to rozmyslet? S námi se jednat dá, vyvraždit vás nechceme. Kdo trvá na boji, bude mít smůlu. Ti, co sem přijdou po nás, s vámi jednat nebudou. Budeme si vás jistě vážit, ale nikomu tím ani v nejmenším neprospějete. Půjdete-li s námi, budete na tom stejně jako ostatních dvacet tisíc zajatých Němců.“

„Dobře - ale nechte nám ještě hodinu.“

„Nechali jsme vám skoro celý den,“ zavrtěl jsem hlavou. „Za hodinu se setmí a přijdou sem první hlavonožci. Příměří s nimi trvá jen do devíti a my je dodržíme, bojovat s nimi nebudeme. Boj bude čistě vaše německá záležitost. Abyste ale neřekli - dostanete ještě pět minut. To stačí na hlasování. Můžete se rozdělit na ty, kdo se nám vzdají a kdo tady zůstanou. Nebudeme vás už nutit ani tak, ani tak. Autobusy budou na náměstí Hitlerplatz čekat ještě deset minut, pak odjedou. S vámi nebo bez vás. Berte to jako úplně poslední šanci.“

Rozvinul jsem opět bílou vlajku a ohlédl se po dveřích.

„Vy už jdete? Počkejte! To nemůžete!“

„Proč ne? Tady už nebudu nic platný a na Kopffüsslery čekat nebudu, porušil bych slovo. Chcete mě zadržet? Parlamentářům se snad ponechává volný odchod.“

„To ne... ale co nám řeknou..?“

„Nikdo vám nic neřekne,“ zavrtěl jsem hlavou. „Aby vám bylo jasné, tato mise byla záležitostí Američanů. Dalších akcí se zúčastní také občané Německé Bundesrepubliky ze staré Země. Také se chtějí podílet na záchraně krajanů, jdou s námi. Ale i oni budou střílet, když se jim někdo postaví na odpor. Kdokoliv z nich na mém místě by vám to řekl také tak.“

„Dobrá,“ přikývl mladík. „Jděte tedy. Máte volný odchod!“

Vyšel jsem z haly a pokračoval nepříliš rychlým krokem směrem k Hitlerovu náměstí. Než jsem tam došel, předhonil mě vzorně vyrovnaný pochodový útvar Hitlerjugend. Na jeho čele vlál bílý prapor, vzadu se silnější kluci střídali u nosítek se zraněnými kamarády. Kluci pochodovali mlčky jako na přehlídce. Hrdost jim nedovolila odejít do zajetí jinak než jako vzorná vojenská jednotka.

Vážně jsem je pozdravil. Ani mě nenapadlo smát se jim. Koneckonců - snad poprvé se rozhodli sami.

 


Zpět Obsah Dále

23.01.2017 23:02