Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Zbraň odplaty V-5

Luxusní osobní loď France zmizela za propustí a místo ní se v tomto světě objevila další. Do přístavu Hamburk zamířila tentokrát britská osobní loď HMS Wellington. Jakmile zakotvila u mola, mohli jsme zahájit další akci.

Další porada na Nimitzi byla ze všech nejkratší. Thompson nám dal v podstatě volnou ruku. Byly vybrány tři nejbližší možné cíle s rozhodnutím podle okamžité situace. Až na místě uznáme, který cíl si zvolíme první. Spolu s vynechanou Jenou přicházely v úvahu Erfurt, Dortmund nebo Karlsruhe.

Opět jsem odlétal vrtulníkem. Měl jsem v armádě admirála Thompsona poněkud zvláštní postavení. Ne že by mi podléhali někteří vojáci, ale moje slovo mělo na všech poradách velkou váhu. Bylo to přirozené. Uznávaly mě všechny strany konfliktu: Němci, Američané i hlavonožci, byl jsem něco jako styčným důstojníkem, ale současně expertem. Uměl jsem zpaměti spočítat, kde se navzájem nachází různé objekty staré a nové Země. Šetřilo to pohonné hmoty lodí, letadel, ale zejména čas. Američané na to brzy vymysleli programy, ale já jsem to mnohem pohotověji počítal jen tak - z hlavy.

Vrtulník přeletěl vodní pláň a zamířil k hnízdu Xijtra. Náhle mi pilot pokynul vzhůru. Vysoko na obloze tam kreslila krajkovou stuhu kondenzačních par malá stříbrná jiskřička. Zřejmě letadlo, ale tak vysoko ani Němci, ani Američané nelétali. Kovová jiskřička na konci bílé krajky klesala dolů a druhá proti ní vystartovala z paluby vzdálené, ale dosud dobře viditelné letadlové lodi Nimitz.

„Nejspíš to bude nějaká Hitlerova střela,“ křičel pilot. „Němci měli na konci války docela obstojné balistické rakety V-2. Uvidíme, jak si s ní poradí Patriot!“

Kovové jiskřičky se k sobě rychle blížily.

Náhle německá střela prudce změnila směr stranou, až se ve mně zatajil dech. Němci přece nemají řízené střely, jejich technika tomu neodpovídá! Patriot šel po ní jako chrt, ale německá raketa se mu úchvatným obloukem vyhnula. Měla obrovskou převahu v rychlosti a Patriot jí už nestačil nadběhnout. V největší blízkosti ho jeho počítač nechal explodovat, ale německá raketa bez nejmenší škody letěla dál, opět změnila směr a zamířila - rovnou k letadlové lodi.

Samonaváděcí střela by podle mě tolik hbitosti a důvtipu neprojevila.

Na Nimitzu to také zpozorovali. Spatřili jsme, jak tam krátce po sobě startují další dvě antirakety. Německá střela byla nebezpečně blízko, letěla přímo na Nimitz a ani se nesnažila uhnout.

„Teď ji sundají,“ komentoval to spokojeně pilot.

Patrioty se tentokrát řítily k německé raketě neomylně. Ani jim neuhýbala, řítila se proti nim blíž a blíž. Ještě sto metrů...

Kilometr nad Nimitzem oslnivě zazářilo nové slunce. Jeho žár byl takový, že jsem si musel zastínit obličej. S hrůzou jsem sledoval, jak se paluba atomové letadlové lodi Nimitz vyboulila směrem vzhůru a prolomila, letadla na ní se změnila v hurikán vířících úlomků, trup se zkroutil a torzo chlouby US Navy se vzepjalo do výšky na hřbetě obrovské, snad sto metrů vysoké vlny. Pak vrak lodi sklouzl dolů a rázem zmizel ve vlnách náhle rozbouřeného Severního oceánu.

Po hladině moře se od místa tragédie rozbíhala do všech stran kromě obrovské vlny také šedivá blána. Zřejmě tlaková vlna výbuchu - ale mířila k nám nějak příliš rychle!

„Dolů!“ zařval jsem na pilota.

Pochopil, že je zle - viděl to přece sám. Ubral a nechal vrtulník klesat kolmo dolů. Byla tam malá plošinka v blízkosti žluté skály, ale dříve než jsme se k ní dostali, blána nás dostihla. Zblízka ani nebyla šedá, jen se na ní silně tetelil vzduch - jako horkem.

Jakási neviditelná pěst nás brutálně srazila stranou. Vrtulník se po prvním nárazu zimničně roztřásl, spatřil jsem ulomený list rotoru, vířící stranou. Držel jsem se křečovitě držadla, ale rozkroutilo mi to ruce, byl to hrozný úder, jako pěstí naráz po celém těle. Vypadl jsem z kabiny a padal mezi korunami vysokých stromů jako kámen k zemi. Nejspíš jsem křičel, ale neuvědomoval jsem si to. Dopadl jsem do hustých větví, zapraštěly a prolomily se pode mnou, odštěpek větve mě nepříjemně bodl do žeber, ale naštěstí se přelomil, jinak bych se nabodl jako kuře na rožeň. Oběma rukama jsem se zoufale chytal větví, ale všechno praskalo, větve i kožovité listy. Stromy tu byly sto metrů vysoké a větve mě mlátily jako kat při středověkém výprasku. Což nejspíš nebylo nic proti nárazu, který mě čekal dole. Rozplácnu se jako žába, blesklo mi hlavou.

Naštěstí se přímo pode mnou nacházela hluboká lesní tůň. Žbluňkl jsem do ní jako dlažební kostka, ale voda přece jen můj pád přibrzdila na snesitelnou míru. Hluboko na dně byly kameny, o které jsem se bolestivě udeřil, ale neztratil jsem vědomí, odrazil se ode dna a za zuřivého mávání rukama opět vyplaval nahoru na hladinu.

Stranou právě vybuchovaly palivové nádrže vrtulníku. Bylo v nich dost kerosínu i na návrat, takže mě ovanul žár, až jsem se musel na okamžik potopit do tůně. Pak jsem si ale vzpomněl na pilota. Žár nepřestával, ale já jsem bez ohledu na horko a strašné zmlácení vylezl z vody a pokoušel se oběhnout hořící trosky.

Pilota jsem spatřil - ale to už jsem věděl, že mu nepomohu ani já, ani nikdo jiný. Během krátké chvíle z něho zůstala zčernalá hořící hrouda ve tvaru člověka, zaklíněná v troskách. Uvědomil jsem si, že jsem před krátkým okamžikem seděl vedle něho. Nebýt odstředivé síly, byl bych tam uhořel spolu s ním.

Proboha, uvědomil jsem si - Nimitz! Věděl jsem jasně, že tuto letadlovou loď už nikdo nikdy neuvidí. Co to bylo za raketu? Napadla mě opět Nordenova slova - budete překvapeni, až vám nebe spadne na hlavy. Naprosto jistě jsem věděl, že to byly účinky - atomové torzní pumy. Ale jak to, že se na poslední chvíli vyhnula Patriotu? A proč ani neuhýbala dalším? Že by Němci měli chytřejší počítače než my?

Hnal jsem ke žluté skále, kterou jsem viděl předtím, než jsme dopadli. Viděl jsem ji nedaleko. Trčela z lesa, byl to vlastně jediný bod, odkud jsem se mohl rozhlédnout. Lezl jsem nahoru, odřel si ruce, ale nepřestal jsem, dokud jsem nestál na vrcholu. Byl odtud nádherný rozhled, ale na moři, které se rychle uklidňovalo, nebylo znát naprosto nic. Žádné trosky. Ze skály jsem viděl i část Hamburku. Hořelo tam několik desítek domů, hustý kouř požárů se táhl daleko nad záliv. Torzní vlna odhodila osobní loď Wellington od mola na mělčinu. Loď teď bezmocně ležela na boku, ale něco se tam pohybovalo, byly vidět záchranné čluny, jak z moře loví lidi. Také na přístavním molu a ve městě zachraňovali co se dalo.

Uslyšel jsem náhle vzdálený hvizd tryskových motorů. To se k troskám Hamburku a k ochromené osobní lodi blížila jako smečka supů letka devíti bombardérů Siegfried, buď aby dorazily bezmocnou loď - nebo snad měly shodit bomby na Hamburk? V každém případě to bude znamenat další stovky mrtvých!

Jiný svist turbín ale přišel zleva. Také tato letadla měla na sobě německé válečné kříže, ale chyběly jim svastiky na ocasních plochách a také jejich tvar svědčil o pozemském původu. Byly to dvě stíhačky Bundeswehru, které v poslední minutě nalétly do útoku - proti svým soukmenovcům. Spatřil jsem kouřové stopy raket neomylně se řítících proti vyrovnanému šiku Siegfriedů a oslnivé exploze, které ty velké kolosy trhaly ve vzduchu na kusy. Během minuty přišla Luftwaffe o všech devět bombardérů. Jejich trosky se sypaly dolů z oblohy jako ohnivý déšť, naštěstí do lesa daleko od Hamburku. Kymácely se tam i dva padáky. Jen dva piloti to přežili - a budou potřebovat ještě hodně štěstí, až přistanou v lese - mezi hlavonožci.

Německá odvetná zbraň nás právě připravila o nejmocnější údernou sílu, ale úplně nás nezničila. Před náletem nás paradoxně uchránili opět Němci. Moje dávné předpoklady alespoň v tomto směru vyšly. Němci ze Země zůstali v těžké chvíli na naší straně.

Šlo teď o to, jak dlouho ještě vydržíme. Teď teprve se na mně projevila strašlivá únava, bolelo mě snad celé tělo, ale uvědomil jsem si, že se musím co nejdřív dostat k našim. Tady na skále jim nebudu nic platný. Nejbližším místem, kde bych mohl být nějak užitečný, byl Hamburk - nebo hnízdo hlavonožců Xijtra. Hamburk byl vzdušnou čárou blíž, ale mezi ním a mnou leželo moře, dosažitelnější tedy byla Xijtra. Byl jsem naživu - přece nezůstanu tady?

Seskákal jsem ze skály. Zachovával jsem přitom, pokud to šlo, směr na Xijtru.

A náhle se mi trochu sevřelo u srdce. Nic to nebylo, ale přece... Zastavil jsem se.

„Oto - žiješ?“

Byl to hlas? Rozhodně ne. Neslyšel jsem nic kromě šumotu dlouhých větví s ježatým listím nad svou hlavou.

Žiju, pomyslel jsem si. Moc nechybělo - ale žiju.

„Jdu si pro tebe,“ ozvalo se mi v hlavě.

A dost, les byl tichý, ale ta utkvělá myšlenka mě strašila. Co to bylo? Předtucha? Rozhodně to nebyl žádný zvuk.

Pokračoval jsem směrem na Xijtru indiánským klusem.

Zakrátko jsem musel přeskočit třímetrový potok, naštěstí tam byla příhodná plošinka pro rozběh, ale na druhé straně nebyla tvrdá půda - zabořil jsem se do mokřadla až po kolena. Vylezl jsem stěží z měkkého bahna a rozhlížel se, kudy dál.

A v té chvíli jsem ji spatřil.

Byla to Uaxio, poznal jsem ji naprosto neomylně. Plula lesem přímo proti mě jako přízrak, jako by se vznášela nad nízkou trávou. Sestupovala ke mně po mírném svahu a kdybych ji náhodou nespatřil, ani bych si jí nevšiml. Hlavonožci se lesem pohybují tiše,nedivil jsem se, že se vojáci Wehrmachtu v poslední době do lesa neodvažovali.

„Je dobře, že jsi to přežil,“ řekla, když došla ke mně.

„Kde se tu bereš?“ divil jsem se.

„Jdu si pro tebe,“ odtušila. „Vezmu tě na hlavu, chceš? Mysleli jsme, že jsi už mrtvý, ale ty žiješ, i když jsi trochu zraněný. Mám za úkol přinést tě živého nebo mrtvého.“

„To zní jako v našich starých filmech,“ odtušil jsem.

Utřel jsem si zpocený obličej. Rukáv kombinézy jsem měl od krve a teprve teď jsem ucítil pálení v obličeji. Měl jsem tam asi nějaké oděrky či co, ale nevzrušoval jsem se tím. Kdyby mi chyběl nos nebo půl tváře, to by možná bylo jiné, ale pro pár oděrek nebylo zle. To se mi rychle zahojí, tacuky je obrovská vymoženost.

„Musíme co nejrychleji do Xijtry,“ popoháněla mě Uaxio.

Nepochopil jsem hned, co chce, ale řekla, že mě vezme - člověk by řekl na záda, kdyby nějaká měla. Rozhodně jsem to odmítl, ale brzy mi bylo jasné, jak jsem proti ní pomalý. Utíkal jsem jako při maratónu, ona vedle mě lehce plula jako královna, jen se jí dole chapadla míhala. Bylo mi jasné, že se musí silně brzdit.

„Čekají na nás,“ pobízela mě. „Nevzpírej se, vezmu tě.“

Dýchal jsem už jako čtyři a proč to nepřiznat, po výprasku, jaký jsem zažil, jsem byl se silami na dně. Raději jsem přikývl. Objela mě a dříve než jsem se nadál, seděl jsem na její hlavě jako na měkké židli s polštářkem. Zvedla mě do výšky dvou metrů, objala mi jedním chapadlem obě nohy a rozběhla se se mnou lesem naplno.

To byla ale jízda! Jako na motocyklu - jen mi chyběla řídítka, nebo cokoliv, čeho bych se mohl držet. Musel jsem jen klidně sedět a nevrtět se. Uaxio se pohybovala plavně a bez hluku, ale odhadoval jsem, že utíká skoro stovkou.

„Jak jsi to říkala? Že mě máš přivést živého nebo mrtvého?“

„Přesně tak,“ přisvědčila. „Věděli jsme, že jsi nezahynul na vaší zničené lodi. Podle polohy tvého gawonyxu jsi musel být někde na pevnině, ale nebylo jisté, zda jsi to tak blízko přežil. Ale našla bych tě, i kdybys byl mrtvý.“

Ano, gawonyx, vysílačku a ovladač propusti, jsem měl pořád na těle. Tak proto mě tak rychle našli!

„A co byste se mnou dělali, kdybych nežil?“ napadlo mě.

„Udělali bychom z tebe jednoho z nás,“ řekla klidně.

„Jak to myslíš?“ vyhrkl jsem. I v tom horku mě zamrazilo.

„Stačilo by, aby se z tebe zachovala většina mozkové tkáně,“ řekla. „Přenesli bychom tvé vzpomínky do nevylíhnutého mláděte, co ještě nemá svou osobnost. Vylíhl by ses už jako jeden z nás. Získal bys místo nešikovných lidských končetin devět chapadel, musel by ses na nich naučit chodit, ale tvoje osobnost by žila dále. Děláme to také tak. Od dob, kdy vaše civilizace začínala, mám už asi padesáté tělo.“

„Dokázali byste mi potom vrátit lidskou podobu?“ otřásl jsem se. Zůstat v tomhle světě jako chobotnice...

„S lidskými zárodky jsme neexperimentovali, ale nejspíš by to bylo možné také. Už proto, že váš mozek používá podobný způsob ukládání v paměti. Můžeme vás nejen číst, ale asi i zapisovat.“

„Necháme to raději na jindy,“ otřásl jsem se podruhé. „Moc vám děkuji za důvěru - ale raději zůstanu člověkem.“

Vyšplhala se mnou bleskurychle do strmého svahu, na který bych potřeboval několik dlouhých minut. Nahoře opět přidala, až mi vítr cuchal vlasy. Při tom tempu jsme byli u Xijtry za pár minut.

„Hello, Oto!“ vítal mě poručík John Diggas. Naposledy se mnou vyklízel Jenu, několik střel dum-dum nás oba zahnaly do jedné jámy. Jak málo někdy stačí k tomu, aby se dva lidé tak rychle sblížili! Teď tu hlídkoval před vchodem do jeskyně spolu se dvěma strážnými hlavonožci, které jsem nepostřehl, jak byli dobře ukrytí.

„Vyjednej si co potřebuješ se svými,“ řekla mi Uaxio, když mě postavila na zem, „ale pak s tebou chceme mluvit my. Přijď za mnou do sněmu.“

Než jsem stačil reagovat, zmizela ve tmě jeskyně.

„Tedy - na takovém koni jsem v životě nejezdil,“ křenil se na mě John. „To by stálo za natočení! Ale jak tak koukám, s kým ses to pral? Vypadáš jako po prohraném box-matči!“

„Je zle, potopili Nimitze!“ ignoroval jsem tu narážku a raději jsem mu sdělil své dojmy.

„Už to víme,“ zachmuřil se. „Velení převzal za Thompsona kapitán Enterprise Willy Turranch. Zajistil ihned vzdušnou ochranu základen, ale pro letadla z Nimitze neměl místo. Přistávají na letišti Norimberk, je tam klidněji. Radarem nás jistí AWACSy Nimitze, ale přeberou to stroje z Enterprise. Většina letadel je ve vzduchu a hledají základnu německých atomových raket. Bohužel jsme si té střely všimli pozdě, mohla startovat v podstatě odkudkoli.“

„A naše mise?“

„Pozastavuje se. Nemáme potřebné zázemí. HMS Wellington je poškozená. Hodilo ji to na mělčinu a určitě by šla ke dnu, kdyby tam bylo hloub. Není zaručené, zda ještě kdy vypluje. Měli tam padesátku mrtvých a dvě stovky raněných. Nechráněným lidem na palubě to prý trhalo plíce, stejně tak ve městě.“

Vzpomněl jsem si, jak torzní pole u Nordenovy pevnosti před mýma očima sežmoulalo desítku chlapů, jako když ždímete ponožky - krev stříkala na všechny strany... To tedy vůbec nebylo dobré.

„Máte vysílačku v provozu?“ zeptal jsem se Diggase.

„Ano,“ tvrdil.

Rychle jsem se přesunul dovnitř. U vysílačky seděl další můj známý Arnold Beauty z Enterprise. Jakmile mě spatřil, ani se na nic neptal a zavolal nového velitele. Kapitán Turranch mi oznámil, že po svém předchůdci převzal velení, ale potvrdil mi, že akce k záchraně dalších německých měst se pro nečekané události odkládá.

„Nejprve musíme zajistit bezpečí pro naše lidi,“ řekl mi skoro omluvně. „Přiznávám se, ani ve snu by mě nenapadlo, že proti nám použijí atomovou zbraň.“

„Já se tomu nedivím,“ odtušil jsem. „Tahle říše je skutečně říší zla. Říkal jsem to přece ještě před vyplutím. Němci zde celou dobu od války vyvíjeli nové zbraně a dostala se jim do rukou i část vyspělých technologií hlavonožců. Takže mají i atomové zbraně.“

„To už jsme, bohužel, zjistili. Dost krutým způsobem.“

„Proti hlavonožcům jim ani ty zázračné zbraně nepomohly,“ podotkl jsem. „Měli bychom pokračovat co nejdříve - i když budeme muset dávat na jejich tajné zbraně pozor. Když přestaneme, přesune se nám propust brzy nad Saharu a doprava bude komplikovanější.“

„Sorry, bezpečnost především,“ trval na svém Turranch. „Dám vám k dispozici všechny pozemní jednotky, ale jen abyste se pořádně zajistili proti německému útoku.“

Znamenalo to, že jsme z útoku přešli do obrany. Naše bojová iniciativa skončila, teď jsou na řadě Němci. To vše otočila jediná raketa, která se dokázala vyhnout protiraketě Patriot a nesla nálož, schopnou na dálku nejméně kilometr v jediném okamžiku roztrhat a potopit Nimitz - a zabíjet v Hamburku pětadvacet kilometrů daleko.

Myslím, že jsme Němce krutě podcenili.

Opustil jsem Arnolda Beautyho v neveselé náladě a podle slibu zamířil za Uaxio do hlubin jeskynního komplexu Xijtra. Velký sněm hlavonožců byl poloprázdný. Očekávali mě zde jen čtyři, z toho jedna Uaxio. Všichni věděli, co se stalo. Na palubě Nimitzu zahynuli i dva členové Sněmu, takže se jich to dotklo také. Projevovali mi účast a navrhli mi prodloužení původních termínů. Přijal jsem to vděčně.

„Na Xijtru shodili Němci bílý oheň už několikrát,“ řekli mi s pochopením. Teď už většinou stačíme uzavřít vchody, ale dříve nám to přinášelo smrt i pod zemí.

Ještě chvíli jsem uvažoval. Američané tady před umístěním svých lidí proměřili úroveň radioaktivity. Byla nižší než na Zemi.

Výbuch atomové pumy pozemského typu by měl za následek silné a možná až desítky let trvající radioaktivní zamoření. Německá zbraň ale není klasická atomová zbraň, jaké známe ze Země. Atomová nálož by letadlovou loď zničila stejně rychle, ale - jinak. Dobře jsem viděl, jak se paluba utrhla směrem vzhůru - to vůbec nevypadalo jako rána shora, aby se loď propadla pod vodu. Naopak, i okolní voda se nepochopitelně zdvihla do výšky, opačně než se dalo čekat.

Vzpomněl jsem si, jak se nepříliš dávno před mýma očima prolomila pancéřová kupole Nordenovy laboratoře. Propadla se také tak divně - dovnitř, ne ven. Blána, co smetla náš vrtulník, nebyla běžná tlaková vlna, ale něco mnohem horšího - uvolněné torzní pole! Ano, náhle uvolněné torzní pole Nordenových akumulátorů by mělo takové účinky. Byla to ale ideální zbraň hromadného ničení. Zkáza v okruhu několika kilometrů - ale bez radioaktivity.

Nejhorší na tom bylo, že mi v té chvíli došlo, jak snadno by se dala taková bomba postavit. Bylo to jednoduché a Norden na to zřejmě přišel dávno přede mnou. Tu „bombu s účinností větší než jedna“ bych teď dokázal sestrojit také. Panebože, vždyť je to jednoduché! Ale tahle znalost mě nenaplňovala pýchou. Spíš obavami. Pak přece nemohu očekávat, že bych zabitím Nordena před těmito bombami zachránil náš svět. Němci jich mají jistě dost. Nepotřebují k jejich výrobě uran ani jiné štěpné materiály!Teď jsem opravdu začal věřit tomu, že se chystali dobýt naši starou Zemi. Jestli je tady celou dobu vyráběli jako na běžícím pásu, mohli jich mít stovky a kdoví - možná i tisíce.

Požádal jsem aspoň dodatečně hlavonožce, aby vytvořili nad americkou lodí oblak, který by ji schoval před leteckým průzkumem Luftwaffe. Slíbili, ale současně mě upozornili, abych nepočítal s jejich dalšími službami toho druhu. Udržet mraky nad jedním místem je bude stát příliš mnoho energie.

„Prozatím to bude stačit,“ řekl jsem unaveně.

Nápad s oblačnou pokrývkou přišel bohužel pozdě.

Ještě horší bude vysvětlovat to na Zemi.

 


Zpět Obsah Dále

23.01.2017 23:02