Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Kapitální úlovek

Návrat do Nového Německa byl v podstatě výpraskem. Co se to stalo na Zemi? Jak je možné, že se Američané Němcům předvedli tak odstrašujícím způsobem? Vražděním nemluvňátek! Horšího si asi nic vymyslet nemohli. Jak teď budu Němcům vykládat o přednostech současné pozemské civilizace? Nejraději bych se propadl hanbou.

Musel jsem o své návštěvě referovat kapitánu Turranchovi na Enterprise. Použil jsem vysílačku dočasného velitelství, umístěného v Norimberku.

Pochvaloval si, že je loď perfektně schovaná v mracích, které ale nebrání letovému provozu. Nechtěl mi uvěřit, že jsou vyrobeny na objednávku. Když ale přišla řeč na německou odpalovací základnu, spokojenost byla ta tam.

„Dáme si větší pozor, až to poletí podruhé,“ řekl.

„Krásně! Čili - zjistíte to za cenu ztráty Enterprise?“

„Probůh! To snad ne!“

S výsledkem své návštěvy v Americe jsem ho seznámil jenom povrchně. Na otázku, zda jsem presidenta informoval také o potopení Nimitze, jsem přisvědčil - Turranch se mnou také jednal fér.

„Dobrá, on uzná za vhodné, kdy to sdělit veřejnosti.“

S kapitánem jsem se rozloučil a vrátil se do Norimberku. Od majora Redrivera, pověřeného velením základny Norimberk, jsem si vypůjčil džíp a vypravil se zařizovat.

Nejprve jsem objel všechny opuštěné lékárny v Norimberku a do velké bedny posbíral všechna balení küfferlinu, na jaké jsem kde narazil. Objížděl jsem i další obchody, ale na mnoha místech jsem už narazil i na stopy rabování. Museli tu být přede mnou američtí vojáci, nikdo jiný tu nebyl. Většina zlatnictví a hodinářství byla vytlučená. Také jsem je zamýšlel vybrat, ale ne pro sebe. Chtěl jsem ulehčit úděl zajatců v Denverském internačním táboře. Bohužel mě v tom někdo předešel. Naštěstí nikdo z vojáků nerozuměl lékům - to by na místě nezůstala jediná ampule - léku proti AIDS.

Zkusil jsem navázat spojení s Uaxio a ostatními hlavonožci. Z Norimberku nebylo do Xijtry daleko, jen bych musel přijet z opačné strany. Nasedl jsem do džípu a rozjel se tam lesem.

Uaxio mě přivítala, její krajané už méně.

„Nic neděláte už čtvrtý den!“

„Američané se zabezpečují a já jsem byl na Zemi navštívit jejich presidenta,“ odtušil jsem.

„Neseš dobré zprávy?“ zeptala se Uaxio.

„Nenesu,“ zvážněl jsem. „Stalo se něco ošklivého. Američané porušili dohody a nepřijali Němce podle slibu.“

Potom jsem jí v temné jeskyni Xijtra pomalu, do posledních podrobností vyklopil, s čím jsem se na Zemi setkal.

„To je problém vás lidí,“ odvětila, když jsem skončil. „My máme pro tebe naopak velice dobrou zprávu. Ovšem jen podle našeho názoru, uvidíme, uznáš-li ji za dobrou i ty. Víme už, kde je základna, odkud přiletěl bílý oheň na vaši loď. Sami jsme po ní pátrali už dlouho a také nás hnětlo, že nevíme, odkud na nás ta smrt padá.“

„Kde je?“ ožil jsem.

„Daleko odtud - na jižním pólu. Mají tam základnu, mimo jiné vybavenou konvertorem, propustí.“

„Ovšem!“ došlo mi. „Z jižního pólu se dá dobře bombardovat kterékoliv místo na obou světech.“

„A především se tam nenacházejí hlavonožci, kteří by mohli Hitlerovi překážet,“ dodala smutně Uaxio. „Právě přemýšlíme, jak na ně. Je tam strašná zima a my takový mráz nesnášíme.“

„Nechte je Američanům,“ řekl jsem veseleji. „Ti už si s nimi poradí! Tahle zpráva je nejspíš první dobrá zpráva v těchto dnech.“

Rozloučili jsme se rychle. Spěchal jsem to sdělit kapitánovi Turranchovi na Enterprise. Bylo to jednoduché, na pokraji jeskynního komplexu Xijtra byla pořád umístěna americká vysílačka z Nimitzu. Arnold Beauty mě pochopitelně rád přivítal, jen si stěžoval na nudu.

„Kámo, teď nastraž uši a poslouchej,“ ubezpečil jsem ho, než jsem usedl k mikrofonu. „Protože to, co uslyšíš, bude stát za to.“

Kapitánovi Turranchovi jsem pak sdělil, že vytrvale hledaná německá základna s atomovými střelami leží přesně na jižním pólu. Požádal jsem ho o letku bombardérů a doprovodných stíhaček, aby se ji pokusila zničit. Upozornil jsem ho, že Němci klíčovou strategickou základnu lehce nevydají a kromě toho - je plná atomových bomb a její exploze může být značně ničivá i pro útočící letadla.

Kapitán Turranch ožil a slíbil okamžitou akci. Na mé varování reagoval, že to jsou elementární fakta, bere je v úvahu, ale považuje je za riziko téhle války.

„Poslyš, Oto, odkud to víš?“ vydechl překvapeně Arnold, když jsem skončil. „Naši tu základnu hledají doslova jako tu příslovečnou jehlu v kupce sena a ty si přijdeš a víš to.“

„Vím to od hlavonožců,“ odtušil jsem. „Jak to zjistili oni, na to už se mě neptej, to vědí jen oni.“

„Nezískal jsem dojem, že by nás měli v lásce,“ potřásl hlavou. „Já se jich vysloveně bojím. Jsem tady na ráně, denně kolem spěchají stovky těch tvorů a pokaždé si nejsem jist, jestli na mě neskočí. Musím zaklepat, zatím nás uznávají.“

„Oni nemají rádi Hitlera a spolu s ním i Němce. Nás sice také neberou s nadšením, ale chápou důvody, proč tu jsme.“

„Ale řeknu ti, pořádně si oddechnu, až se vrátíme na Zem.“

„Já možná - ani potom ne,“ odtušil jsem zamyšleně.

Pak jsem se vrátil džípem do Norimberku a vyžádal si své hochy s bitevním vrtulníkem k cestě na Zem. Kapitán Turranch mi je bez mrknutí oka přidělil a dokonce vystavil permanentní příkaz, aby mi byli k dispozici. Pro palivo měli létat do Norimberku. Expertům US Navy se podařilo uvést do chodu rafinérii hitlernafty. Zásobovali teď palivem nejen letadla, ale i automobily. Za Norimberkem byly rozsáhlé porosty hitlernafty, stačilo vyjet do pole s kombajnem. Velitel základny Norimberk, major Jonathan Redriver, si pochvaloval, že není závislý na přísunu paliva z Enterprise.

Netušil, chudák, že bude brzy závislý jen a jen na této podivné rostlině se švestkově modrými olejnatými plody...

Naložili jsme do vrtulníku bednu küfferlinu a také nějakých dalších léků, několik žoků máselných plodů a balíky chleba ze skladů americké armády v Norimberku. Natankovali jsme nádrže a vzletěli. Chtěl jsem většinu cesty urazit tady, ne až na Zemi. Nad zalesněnými oblastmi Nového Pruska daleko od enklávy obydlené Němci jsem vyvolal propust - a vynořili jsme se na Zemi ve výšce dvou tisíc metrů nad středem Denverského internačního tábora.


Tentokrát jsme byli přivítáni veseleji než poprvé.

Nejprve přišli na řadu němečtí lékaři. Složil jsem jim všechny zásoby küfferlinu a dalších léků.

„Musím vás požádat o laskavost,“ varoval jsem je. „Nebudete léčit Američany zadarmo, ani za půl kila chleba. Američané vydávají na léčení jednoho nemocného AIDS více než šedesát tisíc dolarů ročně - a přitom bez výsledku. Můžete je léčit, je to vaše lékařská povinnost, ale jednu dávku budete účtovat za třicet tisíc dolarů, jinak odmítnete, rozumíte? Jejich pojišťovny počítají ročně na pacienta s dvojnásobnou částkou. Úplným vyléčením jim ušetříte spoustu dolarů i za další roky. S cenou penicilínu se to nedá srovnávat. Účtujte jim prostě vyléčení AIDS. A nenechte se od nich citově vydírat chudobou. Všichni jsou pojištěni. Vzpomeňte si, jak vás, nepojištěné, dřeli z kůže.“

„A mezi námi?“ zeptal se mě opatrně jeden z lékařů.

„Mezi sebou si můžete zachovat starodávné ceny nebo svým lidem pomáhejte - pro mě za mě - třeba zdarma, beztak tu nikdo nic nemá. Pochopím, že držíte pohromadě. Němci musí mít přednost. Ne proto, že by byli něco víc než ostatní, ale jsou odkázáni jen na vás.“

Všechno se nezměnilo, jak jsem požadoval, ale jisté podstatné změny nastaly. Internovaní začali dostávat místo peněz příděly jídla. Ani toho nebylo nadbytek, ale proti dosavadnímu hladomoru to byl nebetyčný rozdíl. Tábor opustili američtí lékaři - odešli s pohrdlivými úšklebky a věštili, že to bez nich nepůjde, ale po jejich odchodu citelně poklesla úmrtnost - a to i bez účinných léků. Jakmile jsem dovezl küfferlin, bylo vyhráno. Nemocní se začali uzdravovat.

Šerify a jejich pomocníky nahradila táborová samospráva. Tím přestaly i dosavadní incidenty. Zlatokopové měli vstup do tábora zakázán a život se stal snesitelnější. Němci si začali organizovat školy pro děti, pořádkovou a zdravotní službu i kursy angličtiny.

Hranice tábora byly nadále vyznačeny pásem ostnatých drátů a věžemi s kulomety, jen dráty s izolátory zmizely. Němci nesměli chodit mimo obvod tábora a veškerý styk s Amerikou se odehrával na prvním náměstíčku za bránou, kam denně zajížděla zapečetěná auta s potravinami z blízké vojenské základny, chráněná vojenskou policií.

„S kvalitou a množstvím potravin nejsou problémy?“ ptal jsem se Němců ze samosprávy.

„Zaplaťpámbu za americkou armádu!“ zněla odpověď. „Ale do téhle chvíle s námi jednali - hanba povědět.“

„Spravedlivé to asi nebylo, ale užitečné ano. Aspoň jste si na vlastní kůži trochu vyzkoušeli, co znamená být - podlidmi.“

„To snad nemyslíš vážně?“ podíval se na mě Němec.

„Myslím,“ přikývl jsem. „To vy jste přece dělili lidstvo na lidi a podlidi. Tady jste byli aspoň nakrátko těmi podřadnými vy. Získali jste nedocenitelnou zkušenost. Snad už chápete, že lidé jsou si rovni!“

„Ale - proč to dělali, když jsi říkal, že jsou lepší než my?“

To byla bohužel pravda, a proti ní bylo těžko argumentovat.

„Nevím, jak se to stalo, ale vrhla se na vás ta nejhorší spodina Ameriky. Nicméně opakujte si to dnes a denně - donedávna jste nebyli lepší. Kdopak to o Německých dnech tak nadšeně hajloval a hromadně skandoval: Svinskou smrt podřadným? Kdo ani tady nechtěl chápat, že černoši jsou rovnocenní? Až když jste sami poznali, jak chutná být podřadný, teprve teď můžete správně pochopit ten zločin.“

„Ochránce fašistů! Budeš viset!“ ozvalo se náhle od skupinky amerických strážných.

„Toho si už ani nevšímáme,“ pousmál se jeden z Němců.

„Polibte mi všichni p....!“ vykřikl jsem odpověď česky.

„Ty seš Čech, ty sviňo?“ ozvala se mi - česká věta. Jeden ze strážných byl tedy Čechoameričan. Máme my Češi smůlu, že se občas setkáváme na opačné straně barikád. Následovala sprška vybraných českých nadávek, naštěstí jim kromě mě nikdo nerozuměl.

„Oni už si netroufají,“ komentoval jeden z Němců. „Ale kdyby to bylo možné - přimluvte se za ty zavřené v amerických věznicích. Těm je teď určitě hůř než nám.“

„Máte potuchy, kolik jich je?“

„Něco kolem pěti set - zpočátku odvlékali vinné jako nevinné - a nikdo se nevrátil.“

„Máte tady nějakou kartotéku? Udělejte ji - a zaznamenejte do ní všechny, koho odvlekla americká policie, nebo zmizeli jinou cestou. Pokusím se vrátit je zpátky.“

Rozloučili jsme se a já jsem nasedl do helikoptéry. Tentokrát jsme se vznesli bez problémů. Dokonce na nás ani nemířily kulomety v okrajových věžích. Zakrátko jsme zmizeli modravým kruhem.

„Dneska to vypadalo úplně jinak,“ podotkl Johnny, když jsme se orientovali a zamířili k Norimberku.

„Zaplaťpámbu!“ oddychl jsem si.

Bohužel - předčasně.


Měl jsem v úmyslu intervenovat za uvězněné Němce přímo u presidenta ve Washingtonu. Washington se ovšem trochu posunul, takže jsme v Norimberku natankovali a pokračovali v letu směrem na Nové Fríské ostrovy.

Podle poslední situace poslala letadlová loď Enterprise na Novou Antarktis bombardovací svaz, ale o výsledku bychom se měli dozvědět, až se letadla vrátí. Mezitím si asi vyřídíme další zdvořilostní a možná i intervenční návštěvu.

Letěli jsme na vypočítané místo, když jsme potkali letoun, jaký jsme rozhodně nečekali. Malý kurýrní Storch se nesl tak nízko nad lesem, že byl určitě neviditelný nejen radary Enterprise, ale jistě i z letadel AWACSu. Pilot nás zpozoroval, obrátil se na útěk a snažil se ještě více přilepit k vrcholkům stromů. Měl by asi naději uniknout pozornosti nadzvukových stíhaček, ale proti vrtulníku šanci neměl.

„Co s ním? Sundáme ho?“ navrhl Johnny.

„Nechal bych ho letět, sirotka,“ mávl rukou Michael.

„Není vhodná doba na to, aby si Němci lítali jen tak pro svou zábavu. To letadlo má určitě svůj význam,“ namítal Johnny.

„Což ho zajmout?“ navrhl jsem. „Za ztrátu času to snad stojí!“

Američané to okamžitě pochopili jako nádherné zpestření hry. Vrtulník měl vyšší rychlost než chudák Storch, takže hra na kočku a myš mohla začít. Ve chvilce jsme nebohý kurýrní letounek dohonili a několika kulometnými dávkami přinutili změnit směr na Norimberk.

Pilot nám několikrát zkusil uniknout kličkou, ale na obratnost vrtulníku prostě neměl. Vždy to skončilo krátkou kulometnou dávkou, která ho vrátila do směru. Až nad Norimberkem rezignoval. Navedli jsme ho na letiště, které jsme dopředu rádiem upozornili, co se bude dít. Dole bylo připraveno několik džípů se střelci, kteří se už těšili, jak posádku Storcha zajmou. Johnny s Michaelem je ale předešli. Dosedli vedle letounku a namířeným kulometem donutili posádku kapitulovat. Němci vylezli s rukama za hlavou. Přijely džípy a naložily zajatce. Mě vzali také - prý se mnou chce mluvit kapitán Turranch. Mrkl jsem na Michaela a zvedl palec pro Johnnyho.

„Namalujte si pod okno šedého Storcha!“ navrhl jsem jim.

„To se nedělá,“ chechtali se vojáci kolem mě. Netušili asi, že zajetí tohoto letadla bude důležitější, než by bylo jeho sestřelení.

Němce zavřeli do vězení v letištní budově. Bylo tu více cel, dali tedy každého zvlášť. Nejprve chtěli vyslýchat toho menšího, ale pamatoval jsem se, že pilot byl vyšší. Nicméně ten menší už seděl v křesle a dva informační důstojníci ho vyslýchali. Identifikační číslo, cíl letu, účel letu, samé drobnosti.

Spěchal jsem k vysílačce, potřeboval jsem si rychle vyřídit rozhovor s kapitánem Turranchem, abych stihl let do Washingtonu. Ještě na chodbě mě ale zastavil jeden z Němců.

Všichni Němci, zejména ti z Norimberku, nebyli odesláni do Ameriky. Pro několik jsme měli práci jako pro experty. Na letišti jich bylo osm a pamatoval jsem si všechny jménem, všech osm bylo vychováno v rodinách a ne v domech Hitlerjugend, jako mladší. Johann Malkow pomáhal Američanům uvést do provozu rafinerii hitlernafty. Na mě se obracel s připomínkami a žádostmi. Ačkoliv Američané měli své tlumočníky, rozuměl jsem si s ním lépe.

„Oto, člověče nešťastná,“ obrátil se na mě po straně, když mě na chodbě spatřil. „Víš ty vůbec, koho jste to vlastně zajali?“

„Nevím,“ odtušil jsem po pravdě.

„Počkej,“ zadržel mě Johann za rukáv. „Ty nevíš, že jste zajali - prince Friedricha Hitlera?“

„Cože?“ Exploze bedny dynamitu na konci chodby by asi se mnou trhla víc, ale - i tohle byla bomba. „Jsi si tím jistý?“

„Myslíš snad, že se mýlím? Srovnej si jeho tvář s nejbližším plakátem, visí jich tu přece dost!“

Omšelý plakát na stěně naproti zachycoval prince Friedricha ve vznešené póze, oblečeného do císařských šatů, parádnějších než prostý oděv jeho otce, ale - ta podoba opravdu seděla.

„Díky, Johanne!“ kývl jsem.

Chystal jsem se vstoupit do místnosti a vložit se do výslechu, ale Johann mě ještě chytil za rukáv.

„Oto - prosím tě, nikomu ani slovo, že to víš ode mě,“ požádal mě. „Kdoví, kolik našich se nemůže smířit s porážkou, nechci skončit před fémovým soudem, nejsou s tím žerty.“

Podíval jsem se na něho s pochopením.

„Samozřejmě,“ přikývl jsem. „Nikdy jsem tě na tomto místě neviděl. Ale máš to u mě k dobru.“

Vstoupil jsem a pozvedl ruku k árijskému pozdravu.

„Heil Friedrich!“ vyštěkl jsem tak nacisticky, že se na mě Američané udiveně podívali.

Zato zajatec vyskočil. Neřekl sice nic a rychle se opět posadil, ale i jemu bylo jasné, že jeho inkognito skončilo.

„Pánové, toho zajatce si važte,“ obrátil jsem se na americké důstojníky. „Je to - princ Friedrich Hitler, syn Adolfa Hitlera!“

Američané to jen vzali na vědomí. Neměli zřejmě tu správnou úctu k pomazaným hlavám jako my Evropané.

„Co vám řekl?“ ptal jsem se anglicky vyšetřujícího důstojníka. Ten se na mě podíval jako na idiota, který se mu plete do práce.

„Tvrdí, že zabloudili při letu Dresden - Berlín.“

„Koncové letiště ještě beru. Ale - z Drážďan do Berlína přes Fríské ostrovy? To je trochu silný tabák, nemyslíte?“

Hovořil jsem anglicky a tlumočník to polohlasem překládal do němčiny. Zajatec ale trval na svém.

„Vyletěli jsme z Drážďan a dostali se do oblačnosti.“

„Nikde žádná není,“ podotkl jsem suše. „Veškerá oblačnost je soustředěna nad Severním oceánem.“

Věděl jsem to - hlavonožci drželi mraky nad Enterprise.

„Letěli jsme v mracích a vynořili se z nich až nad Frískými ostrovy,“ trval na svém princ - čímž mě utvrzoval v dojmu, že lže.

„Mraky nejsou ani mezi Frískými ostrovy a Antarktidou,“ vrtěl jsem hlavou. „Byl jste na návštěvě vaší základny. Mě to velice zajímá. Proč princ Friedrich Hitler osobně letecky navštěvuje tajnou Antarktickou pevnost? Mimochodem, Antarktis je mimo dolet letadel typu Storch. Někde na půli cesty musí být další utajené letiště, kde jste doplňovali palivo, že ano? Nebo je tam takových letišť více?“

Zajatec se na mě podíval pohrdavě. V té chvíli se ale zatřásla podlaha, zazvonily skleničky na stole a trochu to s námi zakymácelo. Naštěstí zemětřesení netrvalo ani vteřinu a stejně rychle utichlo. Princ se podíval na hodinky, ale neznatelně přitom zavrtěl hlavou.

„Copak? Nesouhlasí vám velitelský čas?“ popíchl jsem ho.

„Urychlili to o čtvrt hodiny,“ odsekl Friedrich Hitler nasupeně. „Budiž, stejně se to dozvíte. V této chvíli přestala existovat americká základna na pobřeží Severního oceánu, samozřejmě i s Hamburkem jako takovým, pánové. Heil Hitler!“

Pronesl to tak vítězoslavným tónem, jako kdyby nám právě diktoval podmínky naší kapitulace.

Jeden z amerických důstojníků vyběhl na chodbu. Nejspíš se šel přesvědčit o tom výroku.

„Neřekl bych, že letěl do povětří Hamburk,“ řekl jsem klidně. „To bylo z větší dálky. Odhadl bych, že to byla - pevnost Antarktis.“

Mladý Hitler se na mě podíval nesmírně zlým pohledem.

„To se brzy ukáže,“ odsekl zpupně. „Škoda, že jsme nevěděli o vaší základně tady v Norimberku. Další střela by šla sem. Nevadí, my si to brzy zjistíme a střel máme ještě dost.“

„Jen aby!“ zapochyboval jsem. „Možná už nemáte žádnou.“

Vrátil se zpravodajský důstojník.

„Hamburk je v pořádku,“ oznámil nám ulehčeně. „Přišlo první hlášení o akci Antarktis. Cíl byl zasažen.“

„Takže naše základna v Hamburku stojí, ale vaše v Antarktidě je v pekle,“ obrátil jsem se k Hitlerovi. „Museli jste tam mít hodně těch střel, když to bylo znát až tady, že?“

Neodpověděl, jen po mě blýskl očima.

Zanechal jsem ho raději zpravodajcům. V americké kantýně mi dali oběd a po něm jsem vyšel ven. Johnny a Michael stáli se svým vrtulníkem nedaleko - přelétli blíž k budově a dotankovali nádrže, pak si také dopřáli oběd. Mohli bychom letět dál.

V té chvíli se nad letištěm ozval svist turbín.

Letělo sem letadlo US Navy - tuším F-14, ale vypadalo divně. Bez směrovky, pravé křídlo nalomené a táhl se za ním pruh černého dýmu. Přímo nad letištěm se ozvala tlumená rána, z letadla vylétla malá postavička a letadlo zlomilo kurs ostře k zemi. Vlétlo do lesa za betonovou stěnou, ozval se tam další, silnější výbuch a mezi stromy vylétly plameny skoro do třetiny jejich výšky.

Zdravotníci vyběhli s nosítky k místu, kam se snášel na padáku pilot - bohužel jen jeden. Dopadl ale na nohy a zůstal stát. Odepnul padák a obklopen zdravotníky zamířil k nám.

„Hello,“ pozdravil důstojníky, kteří vyběhli z budovy.

Poznal jsem ho. George Macuss, černoch, se kterým jsem letěl krátce po zahájení mise Nimitz & Enterprise.

„Co se děje? Kdo vás tak zřídil?“ divil jsem se.

George měl obličej od krve, ale držel se na nohou jakoby nic. S jeho náturou býka to nebylo tak divné.

„Kdo mě zřídil? Nikdo živý,“ odpověděl. „Jsem asi poslední z Antarktické akce. Nikdo další už nepřiletí. Frankie byl mrtvý už v letadle, nemohl jsem pro něho nic dělat.“

Vedli ho dovnitř, šel jsem s nimi. George dostal nejprve horký čaj a dychtivě se napil.

„Byli jste prý úspěšní,“ zajímalo mě.

„Oh yes, Oto,“ usmíval se na mě svým zářivým úsměvem, zatímco mu zdravotníci umývali obličej od krve. „Dostali asi dvanáct protipevnostních raket do kožichu, jednu po druhé. Každá za okamžik poté, co jí předchozí sestřička prorubala další kus cesty. Naše letadla utvořila čertovo kolo a sypala je tam jednu za druhou. Museli mít na střeše tlustou vrstvu betonu, ale dvanáctá nejspíš prorazila dovnitř.“

„Takže jste pevnost zničili?“

„Já jsem to viděl - ale nezapomenu na to,“ zvážněl náhle a podíval se na mě. „Oto, bylo to něco příšerného. Najednou se tam zablesklo. Nic nevylétlo ven, žádný oheň, žádný oblak dýmu, jen naše letadla z ničeho nic ozářil jakýsi bílý oheň zespodu, z pevnosti. Potom jsem viděl - nedovedu si to nijak vysvětlit, ale je to naprostá pravda - nějaká neznámá síla naše letadla popadla - a v cucla je dovnitř, přímo do toho ohně. Jako kdyby se tam otevřelo peklo. Přitom tam po tom prvním záblesku byla černá tma.“

„Cože?“ neudržel se jeden z důstojníků. „Dovnitř?“

„Má naprostou pravdu,“ přerušil jsem jeho divení. „Ty pumy se tak chovají. Znamená to, že byli úspěšní.“

„Měl nám ale někdo říci, že to bude taková síla!“ skoro vykřikl George. „Ono to najednou do sebe začalo vtahovat všechno kolem, sníh, led i skály... Byl jsem od toho nejdál, jistil jsem zadní stranu, neměl jsem ani protipevnostní rakety, jen běžné protiletadlové - ale smýklo to se mnou o dvacet kilometrů, letadlo se mnou dělalo kotrmelce jako když barman třepe šejkrem, mlátilo to se mnou o přístroje... Frankie se přitom o něco praštil, nejspíš byl mrtvý už tam. Proto se nekatapultoval.“

Na chvilku se odmlčel. Jeho obličej, samá boule a podlitina, potvrzoval, že si nevymýšlí. Vypadal jako poražený finalista turnaje v boxu - přitom měl na hlavě za letu leteckou přílbu.

„Věděli jste, že ta základna je plná atomových raket?“ zeptal jsem se ho tišeji, ale zřetelně.

„Věděli,“ přikývl. „Nikdy neletěl nikdo z nás nablízku, když dopadala další raketa. Proto nám to trvalo tak dlouho. Být tam obyčejné atomové rakety, rozlétli bychom se nejspíš při jejich výbuchu do všech stran a trvám na tom, odnesl by to nanejvýš jeden z nás - ten nejbližší. Ale tohle... vtáhlo je to do toho pekla všechny, všechny...“

Chvíli seděl a zakryl si oči rukou.

„Potom jsem najednou uviděl, že letím šikmo proti ledu, ale ještě jsem to vybral. Letounu chyběla směrovka, křídlo bylo ohnuté, ale turbíny běžely a já byl naživu. Frankie ale neodpovídal a z pusy mu tekla krev. Vysílačka naštěstí fungovala, ohlásil jsem na Enterprise splnění mise a požádal jsem o navedení nad pevninu, ale jak jsem se sem dostal, to nepovím ani reverendovi při zpovědi, prostě to nevím. Jistě, na nějaké útržky si pamatuji. Letěl jsem nad mořem, pak nad hustými lesy. Nebyl to žádný výlet. Letadlo bylo nestabilní, buď se klopilo čumákem dolů, nebo by se chtělo vzepnout do výšky, ale to by určitě skončilo vývrtkou a kráterem v zemi. Vzpamatovával jsem se pomalu. Přehřáté motory začaly slábnout. Nakonec jsem v poslední chvíli spatřil letiště a na něm naši helikoptéru, jenže motory už toho měly dost a začaly ztrácet tah. Na víc jsem nečekal a katapultoval se.“

„To bylo v pořádku,“ přikývl letecký důstojník, nacházející se vzadu, dosud jen poslouchající. „S tím strojem se nedalo zatáčet, natož přistávat. Při dosednutí by se odlomilo křídlo, motory už kouřily, to by nedopadlo dobře. Katapultáž bylo jediné rozumné řešení. Frankie měl zkrátka smůlu...“

„Všichni měli smůlu - kromě mě,“ řekl George smutně.

„Kolik vás bylo původně?“ otázal jsem se tiše.

„Devět bombardérů, dvanáct stíhaček. Šest jistilo přímo, šest spolu se mnou z větší dálky... ale mám dojem, že jsem zůstal z celého našeho comba sám...“

„Možná to rozhodlo válku,“ utěšoval jsem ho. „Na poslední chvíli jste zachránili buď město Hamburk nebo Enterprise.“

„Však to taky byla šlupka!“ ožil George.

„Bodejť!“ plácl jsem ho opatrně po zádech. „V pevnosti byly všechny zásoby Q-bomb, které Čtvrtá Říše vyrobila od konce Druhé světové války - a podle toho, co o nich vím, ses asi na zlomek vteřiny díval hodně zblízka na skutečnou - černou díru. Malou, ale stála za to! Vzpomeň si na tu tmu... a to zemětřesení bylo znát až tady!“

„Vážně?“ rozzářil se opět George.

„Počet Q-bomb by snad mohli zjistit zpravodajci od dnešních zajatců,“ obrátil jsem se na důstojníky US Navy. „Myslím, že princ byl poslední, kdo Antarktickou pevnost opustil. Ačkoliv - teď už to může být jedno, stačí, že jsou zničené.“


Navzdory tomu úspěchu jsem nechtěl zbytečně odkládat cestu do Washingtonu a další nepříjemné setkání s presidentem USA.

Johnny s Michaelem pořád čekali u vrtulníku. Nastoupil jsem a vznesli jsme se, opět směrem na Fríské ostrovy.

Cestou jsem jim musel vyprávět, co se dělo na letišti. Příletu Georga Macusse si pochopitelně všimli, ale neznali podrobnosti. Když se dověděli, že George byl poslední z výpravy k Antarktické pevnosti, litovali ostatní letce, kteří tam zahynuli. Některé z nich znali osobně, teď se jen dohadovali, kdo z jejich známých tam byl. Ani skutečnost, že kamarádi zachránili Hamburk s mnoha Američany a kdoví, možná i Enterprise, je nemohla pro tuto chvíli povzbudit. Přece jen ožili, když jsem jim připomněl, aby si namalovali na trup šedého Storcha, protože zajali - prince Friedricha Hitlera, Vůdcova syna.

„Měli jsme ho prostě sundat,“ chmuřil se Johnny.

„Zakreslili byste si jedno malé bezbranné letadlo a v životě byste se nedozvěděli kdo v něm letěl. Teď máte hřejivý pocit, že jste drželi v šachu a zajali druhé největší zvíře Čtvrté Říše akdoví, možná jste tím také přispěli k pádu zdejšího impéria.“

„Ota má pravdu, Johnny,“ souhlasil se mnou Michael. „Já tam toho Storcha namaluji. Byl to parádní úlovek.“

Fríské ostrovy se blížily.

„Co kdybychom teď dole objevili trosky letadla ze skupiny Georga Macusse?“ zkusil nadhodit Michael.

„Těžko,“ podotkl jsem, ale oba piloti už vyhlíželi dolů, aby jim nic neuniklo. Dole však nic podezřelého nebylo a vrtulník nakonec dorazil do oblasti, kde měl být na Zemi Washington.

Požádal jsem o propust a obratem jsme byli na Zemi. Kilometr pod námi byl Bílý dům. Přistáli jsme před ním.


Tentokrát jsem byl uveden bez zdržování. President měl na mě čas ihned, což bylo po katastrofě Nimitze pochopitelné.

„Mám pro vás dvě důležité záležitosti,“ začal jsem, když jsme si v jeho pracovně formálně podali ruce.

„Zasáhl jsem osobně v tom táboře,“ pospíšil si. „Bylo to tak, jak jste tvrdil. Ti, kdo za to odpovídali, jsou už mimo hru a uvažuje se o jejich postavení před soud. Zejména to budou překladatelé, mají na svědomí ono ostudné nedorozumění ohledně parciálních porodů.“

„Nedomnívám se, že by za to mohli překladatelé,“ vrtěl jsem hlavou. „Pevně věřím tomu, že jen věrně překládali, co vymysleli jiní. Jde mi o něco úplně jiného. Někteří Němci se dostali do amerických vězení. Chci je vyžádat zpět.“

„To asi nebude možné,“ odporoval president. „Byli odsouzeni podle amerických zákonů a měnit rozsudky nezávislých soudů není ani v mé moci.“

„Trvám na tom, že soudy byly zaujaté,“ útočil jsem. „Vidíte sám, že po zavedení německé samosprávy se v táborech nestal jediný zločin. Mám velice důvodné podezření, že velká část soudů s Němci byla předtím zmanipulovaná.“

„To je opět dost silné tvrzení, pane Vávra,“ podíval se na mě přímo president. „Máte na to nějaké důkazy?“

„Jistěže ne - jen nepřímé. Opravdu nemám v této době ani čas, ani náladu shromažďovat u vás důkazy. Ale vím o tom, že americké soudy osvobodily vrahy, když obětmi byli Němci. Mohou mít ty soudy důvěru při opačných rozsudcích? Vždyť jde o stejnou diskriminaci! Před mezinárodním soudem můžete sklidit nepříjemnou ostudu.“

„To by ovšem muselo být prozkoumáno Nejvyšším soudem.“

„Existuje ještě jiná možnost,“ nadhodil jsem. „Zkuste převést německé vězně pod německou správu. Mají tam jistě vlastní vězení, nebo nebude problém je zřídit. Budou tam ale mezi svými a já budu žádat revizi rozsudků. Naopak nebudu trvat na odsouzení amerických vrahů, ačkoliv zabili i doktora Müllera, jednoho z Němců, se kterým jsem se přátelil. Nedávno mě ošetřoval, když jsem přišel o oči.“

„Ale vy vidíte!“ podotkl president vítězoslavně, jakoby mě nachytal při lži.

„Ano, vidím, oči mi opět narostly. Nedivte se tak, je to možné. Neslyšel jste, že němečtí lékaři uzdravují i nakažené AIDS? Používají k tomu léky od mimozemšťanů - mají stoprocentní účinek.“

„Ne - o tom jsem neslyšel,“ zarazil se.

„Ani o tom, že jim uzdravení splácejí - vraždami?“

„To musí být nějaká strašně temná historie,“ zabručel.

„Jak vidět, mám o Denverském internačním táboře mnohem podrobnější informace než vy - ačkoli mám také velmi málo času na návštěvy staré Země, kde vy pobýváte po celou tu dobu.“

„Ano - ale nemám na starosti jen tento tábor.“

„Pravda - je to ostatně jen okrajová záležitost. Nemohl byste tedy zajistit vrácení Němců do tábora?“

„Poradím se se svými právníky.“

„Zkuste to,“ přikývl jsem. „V tom případě přejdeme k druhé, příjemnější zprávě. Pilotům Enterprise se před půldruhou hodinou podařilo, bohužel za cenu vlastních obětí, zlikvidovat německou atomovou raketovou základnu. Hitler přišel o své nejhorší zbraně.“

„Před půldruhou hodinou? Poslyšte, právě v té době bylo ve Spojených Státech a vlastně, jak jsem slyšel v televizi, na celém světě zaznamenané krátké zemětřesení!“

To mě trochu udivilo, ale ne úplně. Zemětřesení, které zatřese nejen celým světem, ale projeví se i v jiném vesmíru, skutečně musí stát za to!

„To vyletělo do povětří německé skladiště Q-bomb,“ dodal jsem. „Způsobilo to krátké zemětřesení na celé Q-Zemi. Naše světy se ovlivňují gravitací, takže je možné, že se to projevilo i tady. Můžete si aspoň udělat představu o síle toho výbuchu? Takové účinky by nemělo ani současné odpálení všech atomových bomb, co jich na Zemi je!“

„To by byla úděsná síla!“ podíval se na mě ustaraně.

„Byla. Naštěstí patří minulosti,“ dodal jsem rychle.

„Takže je to přece jen vítězství! Díky Bohu!“

President pohlédl na okamžik vzhůru.

„Z celé eskadry bohužel přežil jediný pilot. Máme zprávu, že úspěch té akce zachránil přinejmenším město Nový Hamburk i s naší základnou na pobřeží. Od potopení Nimitze je to první dobrá zpráva, ale stojí za to! Zdá se, že aspoň Enterprise je už mimo nebezpečí.“

„Bohu dík!“

„Dále jsme zajali syna Adolfa Hitlera. Pošleme ho nejbližší lodí na Zem. Budete ho muset internovat, ale ten si to zaslouží - určitě víc než ti ostatní.“

„Hitler snad neměl syna?“

„Měl, ale až na Q-Zemi. Víte přece, že i starý Áda Hitler je ještě naživu. Jeho syn bude jistě velice prominentní zajatec.“

„A co takhle zajmout samotného Hitlera?“

„To nebude snadné,“ zavrtěl jsem hlavou. „Áda Hitler sedí ve své podzemní pevnosti v Berlíně a řídí odtud Wehrmacht. Ale zdá se, že jsme mu tentokrát dali dvě pěkné ťafky. Antarktis - a syna.“

„Výborně! Budeme vám fandit!“

„Budeme to ještě potřebovat,“ přikývl jsem. „Budeme teď asi potřebovat doplnit nějaká letadla, ale o tom vám podají podrobnější zprávu vojáci. Hitlerovci o Enterprise dosud nevědí a kromě ní máme dvě menší pozemní základny. Máme možnost pustit se opět do toho.“

„Doufám, že vás už Němci nikdy více nepřekvapí.“

„Taky bych si to přál. Byla to nepříjemná záležitost. Uvědomte si, že se stavíme proti mocnosti, která sice není početně silná, ale měla celou dobu od Druhé světové války dostatek času, prostředků a touhu po odplatě, zatímco náš svět se zdržoval studenou válkou. Začínám věřit hrozbám Ernesta Nordena. Sliboval, že náš starý svět pokoří tak rychle, že se nepostačíme divit.“

„Prosím vás, pane Vávra,“ naklonil se a spiklenecky na mě zamrkal. „Minule jste mě svými katastrofickými vizemi pořádně vylekal. Poněkud vám ujely nervy, předpokládám.“

„Máte pravdu. Ujely mi nervy. Omlouvám se za to.“

„Dobrá, ale víckrát to nedělejte.“

„Nebudu. Ostatně - teď už to přece víte.“

„A proč jste to vlastně říkal? Já vím, rozčílili vás, ale přece jen - bylo to hrozné proroctví, kdyby to měla být pravda.“

„Víte, pane presidente, co na tom bylo nejhorší?“

„Nevím, povídejte!“

„Že jsme o tom měli jen jakési nepříjemné tušení. Dnes víme, že to všechno byla - pravda. Hitler měl strašlivé zbraně a my musíme být vděční obyvatelům Q-Země, že mu znemožnili použít je u nás.“

„Chcete mi snad naznačit, že nás nakonec ti domorodci před Hitlerem - zachránili?“

„To, že ovládají propusti mezi našimi vesmíry oni a ne Hitler, nás chrání před bombardováním, jaké si nedovedete ani představit. Oni také objevili Hitlerovu základnu v Antarktidě! Zničily ji pak sice bombardéry z Enterprise, ale kdyby to neudělaly, hlavonožci by na to stačili sami. Oni jsou přece pány svého světa a na nás záleží už jen zda dokážeme z jejich světa odejít se ctí.“

 


Zpět Obsah Dále

23.01.2017 23:02