Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Nenadálé odpuštění

A další návrat propustí do Nového Německa...

Tentokrát do Xijtry. Musel jsem ukázat Kopffüsslerům, že tu nesedíme nečinně, i když nám vstřícně nabídli prodloužení příměří.

Uaxio mě očekávala vesele a tentokrát ani její průvodci nebyli v očividně nepřátelské náladě. Už zřejmě také věděli, co se stalo.

„Očekávali jsme, že to bude drsné, ale že to vyvolá takové zemětřesení, s tím nikdo nepočítal,“ vítala mě.

„Skoro třicet Američanů tam zahynulo,“ odtušil jsem.

„To je nám líto,“ zvážněla. „Ale - vždyť ty sis nedávno právě na tyhle Američany stěžoval?“

„Na tyhle ne, to jsou dobří kluci a kamarádi. Jenom pár jejich krajanů se chová hůř - a ti mi pořád dělají starosti. Zdá se, že se to na Zemi po mé intervenci změnilo k lepšímu, ale - ne úplně.“

„Nevím, jestli tě potěším, ale - jednali jsme opět o vás, lidech Země. Všechno je složitější než se zdá, uznáváme to. Ale ani my to nemáme jednoduché. Tentokrát jsme museli svolat všechny sněmy.“

„A výsledek?“

„Nebudeme trvat na odchodu všech lidí od nás.“

„Jak to myslíš, proboha?“ vytřeštil jsem oči.

„Obnovíme s vámi původní dohodu,“ řekla tiše. „Dovolíme vám žít jako zpočátku - v oblasti Berlínské enklávy, zhruba na území obklopeném původní zdí. Podle našich odhadů se tam všichni uživíte. Musíte ale přijmout podmínky, které v původní smlouvě nebyly.“

„Které?“ vyhrkl jsem údivem.

„Nebude vládnout Hitler a nikdo z těch, kdo Němcům dnes vládne. To je první podmínka - vlastně nejdůležitější. Sami rozboříte okolní města. Odvezete si z nich co chcete, ale nezůstane tam kámen na kameni. To samé platí pro betonové stezky. Zmizí bez nejmenší stopy a nikdo z vás lidí se už nikdy nepokusí překročit hranice území.“

„Ani na návštěvy - přátel?“ podíval jsem se na ni.

„Výjimky dojednáme později,“ dodala rychle.

„Předpokládám, že další podmínky uhodnu,“ napadlo mě.

Podívala se na mě udiveně, ale souhlasila.

„Zkus to,“ vybídla mě.

„Naše zákony, totiž pravidla pro vzájemné soužití, nesmějí být zaměřeny proti vám. To je snad logické.“

„Ano. Můžete se na nás obracet v případě různých sporů. Rádi vám poradíme, naše pravidla soužití jsou mnohem starší a lepší.“

„Dále předpokládám, že tady nebudou smět být zbraně.“

„Ano, předpokládáš správně. Budete se muset úplně obejít bez těch nástrojů zkázy.“

„Ale teď to bez nich nepůjde,“ zavrtěl jsem hlavou.

„Ukaž mi tady někoho, kdo to nechápe!“ povzdychla si na to odevzdaně. „Další podmínkou je, že nebudete používat jiné než naše propusti a nebudete si stavět vlastní. Vyhovíme vám ochotně ve všem, necháme vám jejich ovládání, ale propusti jako takové budou naše.“

„Chápu, nechcete přijít o kontrolu nad nimi. Souhlasím. Další podmínku bych viděl takto: Počet lidí tady nepřekročí nikdy milion,“ pokračoval jsem.

„Ne,“ usmála se. Nemohla se smát ústy, neměla je. Oválný ústní otvor s výsuvnými kusadly, odlišný od všeho, co jsem kdy viděl, nejsou ústa. Nicméně její hlas se smál. Měla odpozorovanou intonaci smíchu - ostatně, používala to naprosto přesně, takže se prostě - smála. Stejně tak používala i další naše emotivní odstíny.

„Podle našeho odhadu by se vás mohl na tom prostoru uživit i pětinásobek. Ten milion je jistější, ale to je vaše věc. Nám stačí, když se nebudete roztahovat za tyto hranice. Zařiďte si to jak umíte, víc místa už zkrátka nedostanete. Bude nám jedno, zda tam budou žít jen Němci, nebo další přistěhovalci ze Země. Jediná vaše povinnost bude nepřekračovat vymezené území. Víc nežádáme.“

„Jako poslední podmínku bych očekával, že budete naopak požadovat vstup k nám na Zem.“

„Neuhodl jsi. Po tom nikdo z nás netouží. Není to proto naše podmínka - do budoucna se toho nechceme zříkat, ale zatím - ne. To je zhruba všechno.“

„To by šlo,“ vzdychl jsem si. „Nerad bych se dočkal i od vás nepříjemných překvapení.“

„Záleží to na tobě. Pro tebe je to přijatelné, ale jak už známe Hitlerovy spolubojovníky, pro ně naše podmínky přijatelné nebudou.“

„My je přemluvíme,“ slíbil jsem jí.

Chvilku jsem ještě přemýšlel, ale hlavonožci se už očividně obraceli k odchodu.

„Děkuji vám - a zejména tobě, Uaxio,“ řekl jsem. „Tím se mi zase všechno převrátilo vzhůru nohama. Budu si to muset promyslet znovu a důkladněji, než vám odpovím.“

„Ty se s tím jistě vyrovnáš,“ řekla - a odešla.

Zůstal jsem opět sám. A - všechno bylo zase jinak.


Vrátil jsem se do Norimberku. Tady bylo všechno v nejlepším pořádku. Důstojníci hlásili, že se Luftwaffe před půlhodinou pokusila o další nálet na Hamburk. Dvacítka Siegfriedů měla napravit selhání Q-střely, třicet stíhacích Schwalbe je zajišťovalo, ale pouhých deset stíhaček z Enterprise smetlo celou eskadru s oblohy ještě daleko od města. Snad Němci konečně pochopili, že Američany nezničila ani zkáza Nimitze a síla proti nim je stále větší, než doufali. Věděl jsem ale, že o všem rozhodují propusti. Proti lepším americkým letadlům neměli šanci - kdyby ale získali vládu nad propustmi, situace by se mohla dramaticky otočit. Země nebyla na torzní bomby připravena.

„Potřebuji mluvit s kapitánem Turranchem,“ požádal jsem majora Redrivera.

„Stalo se něco špatného?“ zvážněli Američané.

„Naopak,“ zářil jsem. „Hlavonožci uznali, že Antarktis byla těžší oříšek než čekali. Nezapomeňte, oni si zemětřesení také všimli a dali si je naprosto správně do souvislosti. Z toho si sami odvodili, že to nebyla žádná legrace a - prodloužili nám termín příměří.“

Okolo mě vypukla vřava. Bylo to skutečné vítězství, to věděli všichni od začátku, ale teď to konečně bylo potvrzeno na oficiální úrovni. Proč jsem jim ale neřekl skutečný obsah nové dohody? Jen to, že máme na chvilku klid. Co mě k tomu vedlo? Nevím - neuměl bych to vysvětlit. Jen jsem cítil, že si to musím důkladně promyslet. Co to bude znamenat pro Němce a pro lidi Země vůbec?

Zavolal jsem Enterprise.

„Máme trochu víc času,“ zakončil jsem. „Nemusíme spěchat a můžeme si další postup pořádně promyslet, co dál. Dostal jsem ale nápad, který by stál za pokus.“

Vyžádal jsem si od místních důstojníků rozhovor s mladým Hitlerem mezi čtyřma očima. Zavřeli mě s ním do cely, jen na čtvrt hodiny - aby mě prý nestihl uškrtit, kdyby se na mě vrhl.

„Zbytečná obava,“ vrčel jsem. „On si to rozmyslí. Škrtili jste už někdy - elektrického rejnoka?“

Nicméně - čtvrt hodiny mi stačilo.

Friedrich Hitler seděl sklesle na kavalci. Místnost osvětlovala jediná žárovka, vrhala na tvář mladého Hitlera ostré stíny. Podobal se nápadně svému slavnému i prokletému otci. Přisedl jsem si k němu.

„Víte, kdo jsem?“ obrátil jsem se na něho s otázkou.

„Vím,“ odsedl si. „Čech, kterého měl dát fotr zastřelit. Tenkrát jsme se s fotrem pohádali. Já bych vás postavil ke zdi, on mi chtěl za každou cenu dokázat, že jednoho Čecha zvládne levou rukou. Proto vám tak velkomyslně daroval volnost. Měl jsem pravdu já, nemohlo to dopadnout jinak. Češi jsou zkrátka bestie.“

„Na samém začátku jste ještě neměl nejmenší důvod. V tom případě byste byl bestie vy.“

„Nebudeme se snad takto navzájem titulovat.“

„To ne. Přišel jsem se jen na něco zeptat. Přesněji, rád bych si ověřil něco, co mě napadlo.“

„A jste si jistý, že vám budu odpovídat?“

„Jistěže ne,“ přikývl jsem. „Já to vlastně musím někomu říci a nezáleží mi na tom, kdo to bude. Zdáte se mi prostě vhodný objekt. Už proto, že to víte určitě a budete mlčet.“

„To jistě. Na české otázky neodpovídám,“ zavrčel.

„Neodpovídejte, mluvit budu já. Ani já nemám zájem roznášet to. Vaše zbraně odplaty, kterými jste potopili americkou letadlovou loď Nimitz, chtěli vymazat z mapy světa Hamburk i další cíle, byly řízeny chlapy - sebevrahy. Že je tomu tak?“

Trhl sebou více, než abych to přehlédl, ale neodpověděl. Ani nemusel. Stačilo mi, že okamžitě neprotestoval.

„To vlastně není nic nového,“ pokračoval jsem. „Prosluli tím kdysi Japonci. Také jejich kamikadze se vrhali uvnitř létajících střel naplněných výbušninou na americké lodě. To ale bylo v Japonsku, tam převažuje východní filosofie. Nechápu, jak se mohlo udržet něco tak barbarského v Evropě u tak kulturního národa, jakým bývali Němci.“

Jsou Němci,“ vyhrkl mladý Hitler.

Bývali Němci,“ trval jsem na svém hodnocení. „Dnes aby se Němci kultuře učili od Čechů. Jak je možné, aby se během generace dříve tak kulturní národ propadl až někam pod úroveň Mongolska? Je to vina jednoho novodobého Čingischána, nebo se na tom podepsali všichni? To se nevysvětlilo ani na Zemi, natož tady. Tady to jenom přetrvalo o něco déle.“

„Jen nás urážej!“ odsekl Hitler. „Vy Češi nejste lepší. Právem vám pamětníci říkali Smějící se bestie.“

„A přesto se jedna z těch smějících se bestií právě teď snaží vytáhnout milión Němců z kaše, kterou si sami navařili - a nemůže ani sama sebe pochopit, proč to dělá.“

„Protože nás nakonec zradíš, ty svině česká.“

Nechal jsem to bez odezvy.

„Snažím se pochopit ty mladé Němce, kteří se bez protestů dávají nacpat do létajících rakví a vrhnout se s nimi na americkou loď, nebo na hnízdo zdejších bytostí. Co je k tomu vede? Nenávist? Musí to být něco příliš silného, silnějšího než pud sebezáchovy.“

„Na to se zeptejte svých krajanů, Čechů. Historii války ve starém světě dobře znám. Češi také mohli sedět za kamny, ale usedali do anglických létajících rakví, jen aby mohli svrhnout tuny bomb na Německo. Co je k tomu vedlo?“

„Znal jsem jednoho z těch chlapců,“ zavrtěl jsem hlavou. „Ti ale dobře věděli, proč to dělají. Neházeli bomby na německá města nazdařbůh, nalétávali na jeden cíl v protiletecké palbě třeba i dvakrát, jen aby měli jistotu, že jej přesně zničí - ale nic jiného. Věděli, že je nutné zničit německou sílu, pokořit vaši německou zpupnost, ale ne zlikvidovat německý národ. Věděli, že jdou do nebezpečí, ale pevně věřili, že se vrátí.“

„My jsme na to šli jinak.“

„Jistě,“ přikývl jsem. „Podle vás bylo potřeba, aby zůstal na světě jediný národ, Němci. Ostatní národy měly být zlikvidovány. Ale řekněte mi, co byste dělali pak? Až by vám skutečně patřil celý svět a všechny národy byste vyvraždili? Začali byste si vymýšlet zjemnění ve vašem rasovém nadsystému? Koho byste označili jako další rasu podlidí, určenou k vyvraždění? Bavorské Němce nebo Prusy?“

„Nekecejte nám do toho!“ vybuchl Hitler. „Svět je dnes plný podlidí! Vždyť i tady už jsou černoši! Kdo to má vydržet? I jídlo mi donesla jedna černá huba - a ještě se na mě šklebila jako orangutan. Odporné! Kdo sem tu pakáž přivedl? Vy!“

„Ale, pane Hitler! Vidina čisté rasy je nenávratně pryč! Na Zemi dnes v Německu žije spousta černochů, Turků a Číňanů. Ale to není rozhodující. Vám se to tady podařilo udržet rasově čisté. Ale ve vašich úřadovnách Gestapa sedí pořád stejné bestie, jaké pamatujeme i my. Z nedostatku podlidí terorizují čistokrevné Němce. Kdo chce psa bít, hůl - i psa - si najde.“

„Nekecej nám do našeho světa!“ opakoval bezmocně.

„Proč ne? Vždyť už sem patřím. Ale na rozdíl od vás, rodilých Novoněmců, jsem včas pochopil, kdo je skutečným pánem zdejšího světa. Jsou to hlavonožci. Jejich vyvražďováním jste se opět projevili jako barbaři, protože oni se kulturně nacházejí vysoce nad vámi.“

„A ty jsi jejich otrok! Češi byli vždycky jen otroci!“

„Partner - ne otrok! V tom se totiž vy Němci, či vlastně jen Velkoněmci, šeredně mýlíte.“

Přišli mi otevřít. Čtvrthodina uplynula.

„Je mi líto, musím vás považovat za velitele letky atomových kamikadze,“ loučil jsem se s ním. „U nás se to bere jako podvod na těch vojácích. Ale o tom si povíme až před mezinárodním tribunálem.“


Před další poradou jsem se nakrátko vrátil na starou dobrou Zem, bohužel - do Denverského internačního tábora.

„Bylo by možné svolat táborový sněm?“ otázal jsem se Němců z táborové samosprávy.

„Beze všeho,“ přikývli. „Bude to pro všechny vítané zpestření, beztak tu není co dělat.“

„Bude to víc než zpestření,“ slíbil jsem.

Bylo odpoledne, ale tábor se zvedl jako jeden muž. Za chvilku bylo velké prostranství, chystané pro stavbu dalších stanů, plné.

„Přišel jsem vás požádat o radu,“ začal jsem, když se všichni pořádně usadili na přinesené vojenské skládací židličky. „Jistě víte, že jednám s Američany i s hlavonožci. Podařilo se mi nejprve vyjednat pro vás život a návrat na starou dobrou Zemi. Ukázalo se, že to nebude jednoduché, jak jsem si sám myslel. Američané vám bohužel ukázali, že vás mezi sebe nechtějí.“

„Jsou to bestie!“ ozvalo se z davu.

„Nejsou,“ zavrtěl jsem hlavou. „Jsou mezi nimi slušní lidé i lumpové, stejně jako mezi vámi.“

„Zato vy Češi jste svatí, že?“

„Kdo si to myslí? Já ne - a vy jistě také ne. Všude jsou slušní lidé i darebáci - žádný národ není lepší. Když se ale ukázalo, že to tady nebude růžové, jednal jsem dál.“

„O co jde? Vyklop to konečně!“

„Je tu naděje, že se budete moci vrátit do Nového Německa. Ale rozhodně ne všichni a ne zadarmo.“

„Zase chceš dolary? Žádné už nemáme!“

„Nechci dolary,“ odtušil jsem. „Kopffüsslerové se trochu dali obměkčit. Ale nevrátí vám Čtvrtou Říši, ta byla nebezpečná všem - jim, lidem Země a koneckonců i vám.“

„Co po nás vlastně chceš?“

„Radu - a možná i pomoc.“

„Tak nás už přestaň napínat!“ vyzvala mě Gerta Müncherová, zavěšená do Kurta. „Co máš v plánu?“

„Obnovit enklávu Nového Berlína. Ale bez Hitlera a ne pouze pro Němce, aby si tam zase hráli na nadlidi.“

„Jak to myslíš? Povídej!“

„Dnes už je jisté, že Hitlera svrhneme.“

„Ty - s Američany?“

„V horším případě s Američany. Ale mám nápad. Postavit proti Hitlerovi armádu samotných Němců. Vypadá to na první pohled nelidsky, jako bratrovražedný boj, kde by se Němci navzájem zabíjeli. Ale vzpomeňte si na Norimberk! Také tam stáli Němci proti Němcům - a dopadlo to lépe, než v Düsseldorfu.“

„Ano, tam to bylo jednodušší. Ale ti Němci z Bundeswehru jistě netušili, kam se potom dostaneme.“

Byla v tom výčitka, naštěstí pro mě špatně nasměrovaná.

„Neobviňujte vlastní krajany z Bundesrepubliky Německa - ani mě. Jistě víte, že jsme si to představovali jinak. Co se stalo tady, víme všichni a sami víte, že úplně čisté svědomí nemáte ani vy. Němci ze Země by jistě nesouhlasili s tím, co se tady stalo, stejně jako já.“

Očekával jsem opozici, ale byl jsem na ni připraven. Jen jsem musel udržet pozici člověka, který to myslí s Němci bez postranních úmyslů. Zatím se mi to u větší části Němců dařilo. Asi proto, že jsem to tak doopravdy myslel.

„Hitlera sesadíme, to je jisté a nezbytné. Němci ze Země s tím také souhlasí, ale chtěl bych Berlín dobýt společně s vámi. Přesněji s dobrovolníky, kteří by se ke mně sami přidali.“

„A když se mezi námi dost takových krys nenajde?“ ozval se z davu někdo, komu se tento návrh očividně nelíbil.

„Kdo se přidá k nám, nebude žádná krysa,“ odrazil jsem ten útok. „Naopak. Hitlerovy krysy mezi sebe nechceme. Není snad větší krysa ten, kdo nedodržuje úmluvy?“

„Například zradí přísahu Vůdci!“

„Přísaha Vůdci nebyla úmluva, ale diktát. Jakápak úmluva, vynucená silou? Přísahat přece musel každý a kdo ne, byl popraven.“

„Ano, to je pravda,“ zašumělo za mnou.

„Dobrovolnou dohodu měli s Hitlerem Kopffüsslerové. Nebýt podlosti vašeho milovaného Vůdce, žili byste s nimi dodnes v míru. Za všechny zbytečné oběti, za ty tisíce mladých německých životů, může jedině největší krysa v dějinách - Vůdce Adolf Hitler!“

„To je smrtelná urážka Vůdce i německého národa! Němci, neposlouchejte toho stalinského pomlouvače!“

„To není urážka Vůdce, ale krys!“ podotkl jsem. „Krysy vás mohou napadnout a sežrat - ale předtím s vámi nepodepíší dohodu o přátelství, jakých Hitler podepsal plno! Nejen tady, ale už na Zemi. Podepsal přece pakt o neútočení, spolupráci a přátelství i se Stalinem. Pak německá armáda vtrhla do Ruska jako hejno potkanů, dostala tam řádně na kalhoty a skončilo to ruskou vlajkou nad Reichstagem. To si jistě mnozí pamatujete. Stalin byl také bestie, ale v tomto případě byl v právu a Hitlera nic neomluví. Krysy nejsou tak podlé, aby sjednaly smlouvu a porušily ji.“

„Kdyby nenapadlo Německo Rusy, napadli by Rusové nás!“

„Kdyby - chyby. Pak by byly krysy Rusové a celý svět by byl proti nim. Ono k tomu nakonec později došlo. Tady jde ale o Hitlera. Udělal z vás národ krys. Divíte se, že s vámi Američané nejednají jako s přáteli? Já doufám, že se s vámi dá vycházet, ale oni - asi ne.“

„A co tvoje dohoda s Amerikou o tom, že nás přijmou?“

„K té se ještě dostaneme,“ odrazil jsem připomínku. „Je tady ještě poslední Hitlerova smlouva. Smlouva, která jemu i jeho národu poskytovala útočiště na Q-Zemi. Smlouva, která pro Němce vymezila území v okruhu sta kilometrů kolem Nového Berlína, aby se měli kam uchýlit před přírodní katastrofou, hrozící Němcům na staré Zemi.“

„Žádná přírodní katastrofa neexistovala!“

„Jistě. Nešlo o přírodní katastrofu, ale o spravedlivou odplatu, která hrozila Němcům na staré Zemi za rozpoutání té největší války v dějinách. Už tady je vidět, kdo lhal.“

„Jakápak smlouva s těmi opicemi?“ vykřikl pohrdavě kdosi z davu. „Jsou to přece zvířata, nemyslící bestie!“

„Nechci už slyšet žádnou urážku Kopffüsslerů,“ zamračil jsem se. „Váženého pana nadčlověka musím upozornit, že se krutě mýlí, když podlehl lžím Vůdcova štábu lhářů. Co vám o těchto tvorech řekli, byla lež. Civilizaci mají hlavonožci vyspělejší než lidé. Jejich města sice vypadají jako jeskyně, ale jsou tak pevně stavěná, že je nezničí ani zásah německou raketou s bílým ohněm, která by lidské město smetla. Všechny plodiny, které jste v Novém Německu měli, pro vás zpočátku uměle vytvořili. Včetně máselného keře küfferle, do kterého vložili genetický kód biologické látky účinné právě pro člověka. Prodlužuje vám život a léčí většinu vašich nemocí.“

„Ne vždycky,“ namítl jeden z lékařů, oblečený do tradičního bílého pláště. „Někdy küfferlin škodí. Nesmíme ho podávat těhotným ženám, jinak vyvolá potrat.“

„Ano, přesně tak působí tisícinásobné zvýšení nesnášenlivosti lidského organismu vůči všemu cizorodému. Ale jen v tomto jediném případě je to na škodu věci, jinak to působí pověstnou odolnost vůči nemocem. Ale ani küfferlové máslo lidskému plodu neškodí, pokud je použijete v malých dávkách, aby se stačilo rovnoměrně vstřebat. Přišli byste na to i sami, ale řekli vám to, ještě když jste byli přátelé.“

„Vy tvrdíte, že to jsou - umělé vlastnosti?“

„Ano,“ přikývl jsem. „Nic takového se původně v přírodě Nového Německu nevyskytuje. Hlavonožci vám darovali všechno. Azyl, potraviny, hitlernaftu, léky na nemoci. Vy jste se jim odměnili jako krysy - obsazováním dalšího území, vypalováním jejich hnízd a zabíjením mláďat. Nakonec se rozhodli vás jako krysy vyhubit. Bylo by to jistě kruté, ale spravedlivé. Skončili byste jako všechny mrtvé krysy - na smetišti.“

„To není pravda! Vítězili jsme!“

„Donedávna. Proti těm mírným tvorům jste měli dvě výhody - zbraně a bezohlednost. To se v poslední době změnilo. Dřív proti vám využívali své fyzické převahy, ta se však ukázala proti vašim zbraním nedostatečná. Hlavonožci se proto rozhodli pozemšťany definitivně vyhubit a vymysleli i zbraně. Dokud používali kusadla, měli jste proti nim výhodu střelných zbraní. Ale jejich blesky quro jsou účinnější než kulomet a navíc rychlejší. Mezi vámi bude málo těch, kdo se s touto novinkou setkali a přežili. Poslední města, Hamburk a Brémy, padla během jediného dne. Stejně rychle by dobývali i ostatní. Máte štěstí, začal jsem s nimi vyjednávat dříve, než vás pobili. Velice se divím, že proti vám nepoužili plyny či biologické zbraně, byly by razantnější. Zaživa byste se rozkládali - ještě že je to nenapadlo! Ale to je tím, že oni dávno neválčí. Nebo to sami považovali za příliš odporné.“

„Ale kdo nám zaručí, že se na nás opět nevrhnou? Chtějí nás mít na jednom místě - aby nás mohli snadněji pobít!“

„Oni drží slovo, ne jako vy. Dnes jsou ochotni vrátit se i k té tisíckrát pošlapané dohodě, kterou uzavřeli s proradným Vůdcem, jen trvají na tom, že už to nebude Vůdce, kdo ji podepíše. To plně chápu. Nová smlouva bude podrobnější, musí obsahovat podmínky, které Kopffüsslery nenapadlo vyžadovat jako něco naprosto samozřejmého. Například - že je lidé nebudou vraždit.“

„Kdo by věřil smlouvám? Tady nás navzdory tvým dohodám vraždili Američané...“

„Ano - v lidském rodě je krys dost i tady, nemyslete si. Ale co vám udělali? Přesně to, co jste dělali vy jiným. Tady jste si konečně na vlastní kůži vychutnali, jaké je to být podřadnými.“

„A co bychom podle tebe měli dělat?“ zeptal se mě Kurt Werner věcněji.

„Potřebuji dobrovolníky do armády, která svrhne Vůdce. Kteří se chtějí podílet na obsazení Berlína a budou schopní jej udržet. Berlín bude ponechán lidem, ale rozhodně ne německým nadlidem, jenom takovým, kteří budou držet slovo a už nikdy nebudou sloužit krysám. Jde mi o to, vyhlásit nad Berlínem německou správu místo americké. Každý, kdo se dnes přihlásí, dostane poslední příležitost. Přišel jsem pro radu i pro pomoc a ptám se vás: Mám v tom směru pokračovat, nebo necháte Berlín dobýt Američany?“


Krátce po mém vystoupení za mnou přišel generál Alfréd Schmidke, bývalý velitel posádky Norimberk. Vypadal mladší než já, ačkoliv tomu bylo naopak, neboť mu v roce 1945 bylo už šestnáct let. Přišel v uniformě Wehrmachtu s generálskými distinkcemi. Neprodal ji, byl na ni asi hrdý. Ke mně se choval zpočátku odměřeně.

„Jaký bude obsah nové dohody s hlavonožci?“ optal se mě. „Co jste vlastně s těmi tvory dojednal?“

Vysvětloval jsem mu, že se jedná jen o obnovení původních dohod. Němcům zůstane oblast kolem Berlína, což by mělo uživit celou kolonii, nesmí se ale jako dosud překotně rozšiřovat.

„Tvrdil jste cosi o nepromlčitelnosti válečných zločinů. Co se tím míní? Spousta nás přece hlavonožce zabíjela.“

„Také jsem vlastnoručně dva zastřelil,“ přiznal jsem. „Jenže oni sami uznali, že jsem jinak jednat nemohl. Vojáci, kteří netušili, že to jsou myslící bytosti, se nemají čeho bát.“

„A my, co jsme to věděli?“

„Záleží na tom, jak jste byl aktivní v jejich zabíjení. Kolikrát jste vtrhl se svými vojáky do líhní a zabíjel jim mláďata. Zda jste se účastnil akcí zaměřených proti původním dohodám.“

„Nic takového jsem neudělal,“ mávl rukou. „Zabíjel jsem je, protože zabíjeli nás. To bylo v rámci čestného boje. Řekl bych, že jen velmi málo Němců vědělo, kdo porušil dohody a co v nich stálo. Málo Němců vědělo o nějakých dohodách předtím - já aspoň ne. Bojovali jsme, protože nás přepadali. Tím nevylučuji, že bychom to začali, ale přísahám vám, že jsme to zpočátku nevěděli.“

„Jak se to jevilo a jeví vám?“ zeptal jsem se ho přímo.

„Bylo mi tenkrát šestnáct let. Pamatuji se na to dobře, byl jsem prostý vojín a měli jsme za úkol chránit transporty. Hlavonožci na nás znenadání zaútočili a my jsme se bránili. To bylo jednoduché - naše chování tomu potom odpovídalo.“

„Třeba se ani nemáte čeho bát.“

„I kdyby tomu tak nebylo - rád bych se podílel na návratu do Nového Německa. Spousta našich se tam narodila - a ti nebudou nikdy doma v tak hrozné zemi, jakou jsou Spojené státy.“

„Myslíte si, že Spojené státy jsou hrozná země? Miliony lidí na Zemi přece touží žít právě tady.“

„Ano, myslím si to,“ přikývl. „Nikdy ve svém životě jsem se nesetkal s tolika podvodníky, zloději, vrahy a lháři jako ve zdejším táboře. Kdyby byla celá Amerika plná takových lidí, zvolil bych raději smrt v chapadlech hlavonožců, než život s takovou luzou.“

„Možná jste se opravdu setkali s tou nejhorší luzou, jaká se zde našla,“ souhlasil jsem s ním vážně. „Ale nejspíš si za to můžete sami. Slušní lidé se vám tady - vyhýbali.“

„Nechci nikoho soudit - ale nechci si zvykat v zemi, kde jsou lupiči a vrahové osvobozováni, zatímco nevinní jsou bez možnosti odvolání vězněni. Nejhorší katastrofa téhle země jsou její soudy!“

„Rád bych, aby takovou odstrašující zemí nebylo ani Nové Německo,“ podotkl jsem. „Vaše soudy, pokud se na ně pamatujeme oba stejně, nebyly o nic lepší!“

Tuhle ťafku spolkl ani nemrkl.

„Chtěl bych uvěřit, že aspoň vy to myslíte s Němci dobře,“ uklonil se mi trochu prkenně. „Je mi celkem jedno, že jste Čech. Půjdu s vámi a určitě vám ušetřím hodně problémů, neboť se mnou půjde celá bývalá posádka města Norimberk - a možná i jiní.“

„Uvidíme,“ podotkl jsem. „Čestných Němců si vážím.“

„Má řeč. Vážím si i čestných protivníků, natož těch, s kým mohu počítat na stejné straně fronty. Vy jste se nás zastal u nás i tady. To čestné bylo. Řekl bych, že to ostatní bylo proti vašemu plánu.“

Rozešli jsme se - odešel upjatý stejně jako předtím. Ale umínil jsem si zjistit si u hlavonožců, co proti němu mají - a pak se uvidí. Jeho rozhodnutí ukončit nespravedlivý boj mi bylo sympatické. V jednom měl úplnou pravdu. Čestných protivníků bylo třeba si vážit. Tím více přátel. Zatím se mi zdálo, že jich tu mám dost. Bohužel i těch druhých, kteří by mě rádi viděli pod zemí na hřbitově.


Druhým problémem byla přeprava. Naštěstí se blížil okamžik, kdy budou naše Země a Q-Země výhodně natočeny. Stačí jen otevřít propust a všichni Němci mohou přeběhnout z Denverského tábora do Norimberské enklávy. Musel jsem ale včas dohodnout s Američany na Q-Zemi, aby na ně nezačali střílet - a také s Kopffüsslery. Nejprve jsem začal jednat s Uaxio, ale ta mi dala volnost a slíbila pomoc. Zbývalo mi přesvědčit Američany.

„Ne, nelíbí se nám to,“ oponoval mému návrhu kapitán Willy Turranch z Enterprise, se kterým jsem narychlo hovořil vysílačkou. „Chcete se vracet k situaci, která tu už tu jednou byla? To je nesmysl, nedělejte to!“

„V jistém smyslu je to návrat,“ podotkl jsem. „Jenže na jiné úrovni než předtím. Ve Spojených státech pro ten milion Němců není místo. Bude přijatelnější, když zůstanou tady.“

„Radil bych poradit se o takovém kroku aspoň s presidentem Spojených států.“

„Na to není čas,“ zavrtěl jsem hlavou. „Okamžik vhodný pro transfer bude trvat sotva pár minut. Chci, aby velení US Navy vzalo na vědomí, že se část Němců bude podle mého nového plánu stěhovat nazpět. Řekl bych, že větší část. Budou to naši noví spojenci.“

„A když budeme proti?“ nadhodil kapitán Turranch.

„Nebudete. Je to za dané situace nejlepší řešení.“

„Ale co bude dělat US Navy?“

„Příležitosti k hrdinským skutkům se pro každého najdou. Připlula už loď s materiálem?“

„Teprve vyplula, bude tu navečer.“

„Budete mít tedy dost napilno, abyste připravili akci.“

„Moment - kdo tady vlastně velí? Já nebo vy?“

„Na tom nesejde - musíme se rozhodnout ihned. Znám totiž něco, co může pomoci rychle a bez zbytečných ztrát.“

„To když dokážete, smeknu před vámi. Co to má být?“

„Němci sami. Ti z Evropy se v Norimberku obešli bez obětí.“

„Poslyšte pane Vávra - nedělejte to!“ zkusil mě zviklat, ale to už jsem odkládal mikrofon vysílačky.

Obrátil jsem se pak na velitele základny Norimberk majora Redrivera. Vysvětlil jsem mu, že bude potřeba umístit Němce, kteří se vrátí do Norimberku. Redriver se zatvářil udiveně, ale neprotestoval. Věděl, že jsem právě domluvil s kapitánem Turranchem a omylem to považoval za dohodnuté.

„Ať nám ale nelezou na letiště,“ kladl si podmínku. „Já bych těm fašistům nedůvěřoval, jako vy. Je o vás známo, že jste - nezlobte se na mě - příliš naivní. To je jasné každému.“

Spolkl jsem to, protože vypočtený okamžik se rychle blížil. Vypravil jsem se do Denverského tábora na palubě vrtulníku s Johnnym a Michaelem. Byl už pozdní večer, když jsme přistáli uprostřed tábora. Hned nás obklopili Němci.

„Všichni pojďte sem - a věci si vezměte s sebou!“ svolával jsem internované. „Vrátíme se do Nového Norimberku. Pospěšte si!“

„Co ženy a dívky?“ zeptal se mě kdosi. „Nechat je tady přece nemůžeme.“

„Ať jdou také! Kdo chce jít s námi, ať přijde sem! Kdo nechce, ať zůstane ve stanech!“

Plocha kolem mě se rychle zaplnila. Nechal jsem vytvořit modré kolo propusti. Skoro okamžitě se zvedl vítr, ne zvlášť silný, asi jako když zapomenete otevřené dveře v průvanu - navíc foukal po směru. Ozývalo se také podezřelé praskání, ale propust postupovala pomalu a protože její okraj byl ve větší hloubce, nehrnula hlínu, ale krájela ji. Jistě by se po tom dalo přeběhnout. Požádal jsem kamarády, aby na druhou stranu projeli s vrtulníkem. Johnny a Michael mi uvěřili a zakrátko byli na druhé straně. Pak vzlétli, aby nepřekáželi.

Vybídl jsem Němce, aby modrým kolem proběhli, ale nikomu se nechtělo. Praskání pod našima nohama nebylo silné, ale znatelně nám otřásalo podrážkami. To svědčilo o tom, že modré pole svou silou krájí skálu jako nůž poněkud ztvrdlý chléb. Více psychicky zapůsobil náhlý silný vítr, ženoucí kotouče prachu.

„Přece se toho nebojíte? Jdeme!“ vykřikl jsem a rozběhl se do modravého kola. Mrknutím jsem zjistil, že vedle běží i Kurt s Gertou.

„Díky vám,“ poděkoval jsem jim na druhé straně.

Spolu s Kurtem a Gertou běželi Kurtovi rodiče, poznával jsem i ostatní účastníky našeho tehdejšího útěku před zkázou Hamburku. Za první skupinou vyrazili ostatní. Vypadalo to jako největší hromadný běh v dějinách lidstva. Čtyřiašedesát tisíc lidí s nemluvňaty nesenými v náručí probíhalo obrovskou modrou slavobránou do cíle - na jiné planetě. Planina na staré Zemi byla trochu přeorána a místo kamenité hlíny tu bylo náhle pole dozrávajících küfferle. Zato v rozsáhlém poli küfferle u obvodové zdi města Nový Norimberk teď bylo prostranství neúrodné kamenité půdy a zbytek pole byl nevýslovně pošlapán.

Čtyřiašedesát tisíc Němců se vrátilo domů. Doběhli poslední opozdilci, modrá slavobrána zmizela. Kruh se uzavřel. Stálo to vůbec za to trmácení?

Jedno se ale přece změnilo. Někteří mě stále nenáviděli, ale většina v táboře leccos pochopila. Zkušenost, jak chutná být podlidmi, pro ně určitě nebyla k zahození.

Rozhodl jsem, aby se všichni místní vrátili do svých domovů, s výjimkou žen a dívek z Domu Německých Matek a mládeže z Domů Hitlerjugend.

„Rozeberte si je mezi sebe,“ požádal jsem ostatní Němce. „Ten obludný systém bordelů musí zmizet. To není výchova lidí, ale stáda. Vrátíme se raději ke starému osvědčenému typu rodiny.“


Tak jako majora Redrivera postavil jsem i kapitána Turrancha z Enterprise před hotovou věc. Nebyl čas na výčitky. Vyžádal jsem si všechny německy mluvící vojáky Bundeswehru a požádal ho, aby každého vybavil vysílačkou.

„Budete jejich prostřednictvím velet Němcům,“ ujistil jsem kapitána Turrancha. „Naše armáda se rozrostla a můžeme začít akci.“

„Co to vlastně plánujete za šílenost?“ rozčiloval se nad mou drzostí kapitán Turranch.

„Obsadíme rovnou vlčí doupě - Berlín.“

„Nebude nám překážet Stuttgart? I kdybychom město objeli, budeme mít jeho posádku v zádech. To smrdí hřbitovem!“

„Stuttgart můžete pustit z hlavy, kapitáne. Napadlo mě to také, ale mám slib hlavonožců, že Stuttgart paralyzují, aby nás neohrožoval. Můžete to brát jako záruku - hlavonožci nikdy neslibují, co by nemohli splnit. Posádka Stuttgartu jako kdyby neexistovala. Cesta je volná.“

Johnny a Michael mě pak vzali na palubu Enterprise.

„Co jste to proboha vyváděl?“ spínal rukama Turranch.

„Musíme využít nálady, jaká teď panuje u Němců. Máte mapy Berlína? Neříkejte že ne, fotografovali jste všechna německá města.“

Nad mapou Berlína jsme se chvíli dohadovali.

„Tady máte Reichstag,“ ukazoval jsem jim známou budovu. „Pod ní se nachází komplex bunkrů. Když jste dokázali rozbít stěny Antarktické pevnosti, neměl by být problém nabourat se do hlubin těchto krytů a zničit je. Atomové bomby tam nejsou, tím lépe.“

„A když to uděláme?“ dotazoval se kapitán Turranch.

„Půjčte našim jednotkám všechny bojové vrtulníky. My s nimi vyřadíme kasárna Wehrmachtu. V Berlíně jsou čtyři. Během dvou hodin bych to viděl ukončené a Berlín bude náš. Bez Hitlera se další města vzdají - jako v pětačtyřicátém na Zemi.“

„Samozřejmě za předpokladu, že to půjde přesně podle vašeho scénáře,“ rýpnul si kapitán Turranch.

„Vidíte v něm nějakou chybu?“

„Tu uvidíme všichni, až se projeví.“

„Až se projeví, budeme ji řešit,“ odsekl jsem.

„Člověče, jediné co obdivuji, je vaše drzost,“ podotkl kapitán Turranch. „Ale ono to nejspíš vyjde. Kde chcete být, až to začne?“

„V jedné z helikoptér,“ usmál jsem se. „Johnny a Michael si už na mě zvykli a já na ně.“

„Já budu na Enterprise,“ řekl kapitán Turranch. „Asi bych tam měl být s vámi, ale budu vám krýt záda a hlídat nebe nad vaší hlavou.“

„Ano - ale dávejte pozor, aby nebe nespadlo na vaši hlavu. Mraky nad Enterprise se totiž rozplynou.“

„Nevadí,“ odtušil kapitán. „Beztak mi ty mraky připomínají, že se tu někdo stará o nás, ačkoli by tomu mělo být naopak.“

 


Zpět Obsah Dále

23.01.2017 23:02