Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Aomuniak

Ačkoliv jsem běžel mechem, dělal jsem dost hluku. Občas mi pod nohou křupla spadlá větévka, jindy jsem shodil kámen, nebo se protlačil mlázím.

Najednou jsem měl nejasný pocit, že je něco nablízku.

Zvolnil jsem klus a začal se rozhlížet, ale nic podezřelého jsem neviděl. Až najednou...

Se stromu přímo přede mne seskočil obrovský hnědý žok velikosti slona. Skoro dvacet metrů se od něho do obou stran roztáhly čtyři neskutečně dlouhé hnědé pařáty, podobné uschlým větvím. Stál přede mnou největší zdejší dravec - Grosswolf.

Zastavil jsem se uprostřed kroku.

„A hleďme - to je náhoda!“ řekl jsem. „Nemyslel jsem si, že někdy někoho z vás uvidím.“

„To jistě,“ ozval se strašně skřípavý hlas. „Taky jsem už vůbec nedoufal, že mi sama náhoda tak pomůže.“

„Uaxio mi říkala, že vás mám od ní pozdravovat, kdybych se s vámi přece jen setkal - ale tvrdila, že to nebude pravděpodobné.“

„Kdo že koho pozdravuje?“ nechtěl věřit tomu co slyší.

„Uaxio vás,“ odtušil jsem. „Její přítel je i můj přítel. Určitě ji prý znáte. Máme spolu dohodu o vzájemném respektování.“

„Aha - Uaxio...“ zamyslel se. „Nebude to nakonec jedna z Kopffüsslerů, co se jmenuje .....Ua....xio.....?“

Jméno Uaxio jsem z toho skřípavého zvuku jakž-takž zachytil. Pravda, on ji nazval plným jménem. Měl na to nejen lepší sluch, ale i mluvidla. Slyšel jsem sotva desetinu a vyslovit bych to nedokázal.

„Určitě máme na mysli tutéž osobu,“ přikývl jsem.

„Ta že by se přátelila - s člověkem?“ nechtěl tomu věřit. „Kdo z tvých soukmenovců ti to nalhal?“

„Pokoušíme se s Uaxio rozmotat řetěz násilí v tom nešťastném světě,“ odvětil jsem klidně. „Musíme si věřit!“

„Násilí!“ vybuchl Grosswolf. „Zabili jste Mioxred. To se nedá nikdy v životě zapomenout!“

„To je mi líto,“ řekl jsem. „Doufám, že se ty tragédie už nikdy nebudou opakovat. Máme s Kopffüsslery příměří.“

„Ale ne s námi. Zařekl jsem se přísahou, že vypiji tolik lidské krve co jí tenkrát vyteklo z Mioxred. A nesplnil jsem ani polovinu slibu. Jdeš mi přímo do náruče.“

Zbledl jsem. Pravda - s jeho kmenem jsem příměří neuzavřel. Jak to říkal Karl - jedinou solidní záchranou je těžký tank nebo aspoň obrněný vůz s kulometnou věží, ale ani to by nemuselo stačit, pouhé auto prý nebylo dost těžké, aby je tenhle mamut nedokázal převrátit. Zaklíněný kulomet by mi pak příliš nepomohl. Otočit se a pokusit se utéci? To je nesmysl ještě větší. Pařáty toho netvora by mě popadly dříve než bych udělal pět kroků. Ostatně - prve mě přece korunami stromů předběhl!

Blesklo mi hlavou quro. Ne s úmyslem zabít ho, jen dokázat, že jsem zadobře s hlavonožci. Nebyl jsem si ale jistý, zda ho tato zbraň nerozvzteklí ještě víc. Jiné východisko jsem neměl, jedině přesvědčit ho, aby mě nechal žít.

„Musel bys zabít přítele Uaxio!“ odtušil jsem.

„Přítele Uaxio!“ vykřikl náhle tak silně, až mi zalehlo v uších. „To by měla za přítele vypečenou bestii! Lžeš, nevěřím ti ani slovo! Němcům se nedá věřit!“

„Nejsem Němec,“ namítl jsem.

„Nepovídej!“ vybuchl. „A rozmlouváme spolu jak?Německy! Nebo snad umíš naši řeč? Pochybuji!“

„Němčina není ani vaše, ani moje řeč,“ odpálil jsem. „Také jsem se ji musel naučit a není tomu tak dávno.“

„Ba ne, mě tak snadno neoklameš! Ty že mluvíš jinak?“

„To se rozumí, ty sloní kudlanko nábožná,“ odfrkl jsem česky. „Já jsem Čech a ne Němec!“

„Nějak jsem ti nerozuměl,“ zavrčel Grosswolf. „Ale podobá se to němčině jako vejce vejci.“

„To nebylo německy, ale mou řečí,“ odsekl jsem. „Poslyš, že ty ani nevíš, na čem jsme se s Uaxio nedávno dohodli? Uaxio mi přece tvrdila, že se to určitě všichni dozvíte!“

„Nic nevím,“ souhlasil. „Ani mě to nezajímá. Vypadáš slabší, moc krve z tebe nebude!“

Jeho pařáty mě mezitím objaly a spojily se do pevné dřevěné ohrady, ale ještě se mě nedotkly - pořád byly pět metrů ode mne.

„Dohodli jsme se, že jsme všichni rozumné bytosti, takže se musíme respektovat,“ pokračoval jsem rychle. „Neznamená to, že si budeme navzájem slepě věřit, ale musíme se naučit rozlišovat slušné myslící bytosti od neslušných.“

„To je přece jasné odedávna! Neslušné bytosti jsou Němci. Všichni zabíjejí, pálí, vraždí.“

„Ne všichni. Není Němec jako Němec,“ opravil jsem ho. „Jsou i takoví, kteří se chtějí domluvit po dobrém.“

„Na to jste měli dost času dřív,“ řekl.

„Třeba to dřív nešlo,“ zavrtěl jsem hlavou.

„A teď už to nejde vůbec,“ odsekl.

Než jsem se nadál, jeho pařáty mě sevřely. Bylo to jako když člověka naráz omotají dvě nebo tři krajty - škrtiči. Nemohl jsem se ani pohnout, ani nadechnout.

Skoro bezděčně jsem vyslal blesky quro.

Grosswolf mě sice ihned pustil, ale jen leknutím, ne že bych mu uškodil. Pravda, použil jsem nejslabší dávku, jaká by nezabila ani člověka. Dopadl jsem na měkkou půdu ze dvou metrů, ale šlápl jsem nakřivo a zůstal ležet. Ani teď jsem nepomýšlel na útěk - v tom směru jsem neměl naději na úspěch. Jediná šance pro mě byla vyjednávat dál a přesvědčit tu obludu o své pravdě.

„Nech mě být,“ zavrčel jsem. „Já ti nechci ublížit, rozumíš? To zabíjení musí přestat!“

„Ty na mě máš i quro?“ zaskřípěl Grosswolf vztekle, popadl mě a stiskl ještě víc.

Použil jsem silnější dávku, ale tentokrát mě ani nepustil. Quro mu nevadilo, byl proti tomu od přírody imunní.

„Uaxio tě určitě nepochválí,“ vykřikl jsem přidušeně.

Už jsem ale viděl, že jsem prohrál. Tvrdé kostěné ruce netvora si mě nesly tam, kde se přede mnou začala rozevírat jeho obrovská kusadla, podobná zrezivělému drapáku menšího rypadla...


„Halt!“ ozvalo se náhle za námi.

Rypadlo kusadel se zastavilo půl metru ode mne a od kmene nejbližšího stromu se odlepily dvě postavy hlavonožců.

„Dohodli jsme s lidmi příměří,“ pokárali Grosswolfa. Pustil mě okamžitě - spíš mě zlostně odhodil. Dokutálel jsem se až k nim.

Okamžitě jsem si oddychl. Zastali se mě. Kdyby se neobjevili, tahle bestie by mě určitě měla k obědu. Měl bych ji chápat, měla dost důvodů k nenávisti, ale - chtěla mě nepochybně zabít.

Chvíli se spolu dohadovali řečí, ze které jsem nerozuměl ani jednomu skřeku. Mezitím jsem si spočítal kosti a rozlámaně vstal. Žádná kost to naštěstí neodnesla a o modřiny nejde.

„Co tady vlastně děláš?“ obrátili se ke mně, jakmile si všechno vyříkali mezi sebou.

„Dobré jitro!“ pozdravil jsem je. „Jdu tudy správně k hnízdu Aomuniak? Potřebuji co nejdřív mluvit s Uaxio.“

„Dobrý den i tobě,“ odpověděl menší hlavonožec. „Ano, je to správná cesta. Ale co děláš tady? Američané nás informovali, že máš důležité jednání na Zemi - a ty se touláš až tady! Nejsi-li na Zemi, kdo tam jedná?“

„Dopadlo to jinak,“ oddychl jsem si. „Na Zemi nejednám.“

„Samozřejmě, ale kde jsi vlastně byl?“

„Ve vězení,“ odtušil jsem. „Nevím proč mě Američané zajali. Potřebuji ale vážně mluvit s Uaxio.“

Nechtělo se mi vyklopit jim všechno, dokud sám nevím, co za tím vězí, ale raději jsem říkal pravdu, kterou si mohli ověřit.

„Tady není, ale pojď s námi, zavoláme ji. Vypadá to na vážnou situaci, musíme to oznámit ostatním hnízdům.“

Ohlédl jsem se po Grosswolfovi. Stál ve střehu, jako by si to chtěl rozmyslet. Naštěstí hlavonožce respektoval, ačkoliv na něm bylo vidět, jak nerad se jim tentokrát podvoluje.

„Nezlob se na mě - ale já jsem opravdu nikdy žádnému z vás neublížil,“ rozloučil jsem se i s ním. „Jsem Čech, ne Němec.“

„Stejně bych tě zakousl,“ zavrčel. „Máš obrovské štěstí, že se tu objevili... Příště si dám pozor, aby nebyli tak blízko.“

„Ale Mauxwane,“ napomenuli ho hlavonožci. „Jsou dva druhy lidí. Jedni jsou nepřátelé, ti druzí jdou s námi.“

„Časem jistě pochopíš, kdo může být tvým přítelem a kdo ne,“ řekl jsem. „Já tě za nepřítele nepovažuji.“

„To si řekneme, až se potkáme příště,“ zavrčel.

Zvolna, až okázale pomalu se odbatolil do lesa.

Následoval jsem hlavonožce. Běželi přede mnou a stále se po mně ohlíželi, abych jim stačil. Chvíli mě bolelo celé tělo, ale rychle jsem se rozhýbal. Vedli mě k jeskyním Aomuniak, kam jsem měl sám namířeno. Vyběhli jsme pod kopec, v jehož nitru byly jeskyně hnízda. Příroda kolem byla netknutá. Nikde žádné krátery po bombách, ani zpřerážené stromy. Sem se ještě Němci nedostali.

Vstoupili jsme dovnitř, do modravého přítmí. Musel jsem si zvyknout na slabé světlo jejich svítících kamenů, ale brzy jsem se rozkoukal. Zavedli mě do místnosti, kde byly stovky hlavonožců, nikdo si mě ale nevšímal. Teprve po chvilce se mi začali věnovat.

„Uaxio tu bude za chvilku,“ oznámili mi. „Co se s tebou stalo? Vypravuj!“

Nezbylo mi než jim stručně popsat, jakým způsobem jsem se dostal na loď Gloomy a co mi kladli za vinu.

„Jsou jejich obvinění pravdivá?“ udeřili na mě.

„Ano - i ne,“ odtušil jsem.

Popsal jsem, jak to vidím já a jak Američané. Radili se, ale nerozuměl jsem jim, dorozumívali se svou řečí, ze které se dá lidským sluchem zachytit jen nepatrná část.

„Zeptáme se Američanů na jejich velké lodi, jak se na to dívají oni,“ řekl rezolutně druhý hlavonožec. Očividně se mě neptal, ale řekl to německy, abych mu rozuměl.

„Jak uvědomíte své vyslance? A co budete dělat, když vám má slova potvrdí?“ zajímal jsem se.

„O naše vyslance na Enterprise se nestarej. Právě teď žádají kapitána Turrancha o vysvětlení incidentu. Ještě nevíme, co budeme dělat pak, to až podle odpovědi Američanů. Musíme dobře uvážit, kdo je ve vašem sporu v právu.“

Napadlo mě, že hlavonožci nejspíš používají k dorozumění i jiné prostředky než řeč. Sám jsem to přece zažil - když mě po zkáze Nimitze Uaxio zoufale volala. Byl to jenom takový slabý vnitřní hlas, ale vyvstalo mi to teď v hlavě. Nevěděl jsem to jistě - nepatřilo to k darovaným vědomostem. Dobrá, oni už tedy jednají. Hlavní bylo, že se něco děje - ačkoliv to teď nezáleželo na mně. Musel jsem se obrnit trpělivostí.

Náhle jsem se zarazil.

Hlavním vchodem přicházely a odcházely stovky hlavonožců, ale jednu chobotnicovitou postavu bych už poznal i mezi tisíci.

„Uaxio!“ křikl jsem na ni radostně.

„Tady jsi!“ změnila směr a připlula ke mně. „Co se tady děje? Místo na Zemi jsi v Aomuniaku - co tě vedlo ke změně plánů?“

„Nejde o změnu mých plánů,“ odtušil jsem. „Tahle změna nevyšla z mé hlavy. Samotného by mě zajímalo, ze které.“

„Ach, vy lidé!“ povzdychla si Uaxio. „Poslyš, Oto, proč ty vlastně nesouhlasíš, abychom tě změnili v jednoho z nás? Ty přece - jako bys ani mezi lidi nepatřil.“

„Proč myslíš? Což i mezi lidmi nemohou být bytosti myslící podobně jako vy?“

„Jsou,“ souhlasila. „Ale je vás málo. Co se stalo s tebou, nás by ani nenapadlo. A přece to vymysleli tvoji krajané. Je to horší, než jak to vypadalo ze tvého vyprávění.“

„Víte už o tom něco víc?“

„Ne že bys nám to popisoval špatně, ale nevěděl jsi všechno. Kapitán Turranch se nejprve začal vytáčet, ale když jsme ho ujistili, že už o tom něco víme, v podstatě potvrdil tvá slova.“

„Znamená to, že mě zajali s jeho vědomím?“

„Ano. Pomocná loď Gloomy přivezla včera příkazy od jeho vlády a presidenta. Stálo v nich, aby tě zneškodnil a poslal na Zem. Nic víc. Žádné zdůvodnění, ani vysvětlení. On proti té nespravedlnosti nejen neprotestoval, on ji ihned provedl. Proto tě pozval na vaši loď.“

„Turranch je voják, nevzepřel se rozkazu,“ omlouval jsem ho. „Vymyslet to museli na Zemi.“

„Jistě,“ souhlasila Uaxio. „Obvinili jsme ho z porušení dohod a požádali ho o vysvětlení. Neodpověděl, ale začal nám vyčítat jakési nelidské jednání. Pak si zavolal na pomoc své ozbrojené vojáky. Skončilo to tím, že naši vyslanci naskákali do moře a pod hladinou odplavali. Pak jsme vaši atomovou loď Enterprise vrátili na Zem.“

„Na Zem?“ vytřeštil jsem oči.

„Ano. Nacházela se v té době nad Pacifikem a tam jsme ji také poslali. Nemusíš se obávat o lidi, nikomu se nic nestalo. Bude ta loď ve tvých plánech hodně chybět? Vracet ji sem ale už nemíníme!“

„Možná tu chybět bude,“ připustil jsem. „Ale i na pevnině zůstali Američané. Co jste s nimi udělali?“

„Zatím - nic. Jsou zmatení, nemohou se na velkou loď dovolat, ale zatím proti nám nic nepodnikají.“

„Chtěl bych se s nimi domluvit.“

„I když tě obviní ze všeho, co se stalo?“

„Záleží na tom, jestli jim to už řekli nebo ne. Ale ať o tom vědí nebo ne, věřím tomu, že tu zůstanou a budou nám pomáhat dál, dokud nedosáhneme konečného cíle.“

„Myslíš?“ podívala se na mě udiveně.

„Nezapomeň, že i oni mohou být na Zemi obviněni za to, co nikdy neprovedli. Pak i pro ně bude jednodušší, když se přidají na naši stranu a vrátí se na Zem jako vítězové, až tady všechno skončí.“

„Je to sice po lidském způsobu zamotané, ale trochu už tomu rozumím a věřím ti,“ souhlasila. „Chceš to dojednat co nejdříve, viď?“

Přikývl jsem.

„Chceš, abych tě donesla do hnízda Xijtra, nebo rovnou do Norimberku?“

„Xijtra je blíž - stačí tam,“ usmál jsem se.

Rozloučili jsme se s představiteli hnízda Aomuniak a Uaxio mě opět podebrala a posadila si mě na hlavu.


A pak jsme vyrazili - a nestačil jsem se držet. Jestliže prve Uaxio spěchala, teď se vyloženě hnala. Možná, že mi to jen připadalo rychlejší, neměl jsem na sobě úplný oděv a horký tropický vítr mě okamžitě profoukl. Proti prvnímu svezení tohle pokračovalo jinak.

Místo aby se mnou Uaxio běžela na zemi pod korunami těch vysokých prastarých stromů, vyšvihla se na jeden ze šikmých kmenů a po něm bleskově vyjela až do koruny. A tam jsem teprve poznal, co je to rychlost. Cestování v korunách stromů nebylo hladké jako běh po zemi, byl tu navíc houpavý pohyb nahoru a dolů, až se mi místy zvedal žaludek jako při mořské nemoci.

Uaxio přeskakovala z větve na větev lehce, ačkoliv byla mezi některými až sedmimetrová vzdálenost. Pořád mě měla na hlavě, jen jedním chapadlem si mě přidržovala, ale to jí zřejmě nijak nechybělo. Přehoupli jsme se přes říčku Kanio, nad níž se na mnoha místech větve rozložitých korun stromů křížily. Připadal jsem si podobně jako lady Jane v knize Tarzan, vládce opů. Až teď jsem pochopil, proč Němci říkali Kopffüsslerům opice. Tvarem se sice opicím více podobáme my, ale způsob pohybu ve větvích ovládají lépe než opice na Zemi.

„Nemáš hlad?“ zeptala se mě náhle.

„O to se teď nestarám,“ mávl jsem rukou.

„Cestujeme našimi plantážemi, škoda neochutnat. Neboj se, víme co vám chutná. Máš raději sladké, nebo maso?“

„Maso,“ podotkl jsem. „Ale nevím, zda je tady seženeš a už vůbec nemluvím o úpravě.“

„K čemu úprava? Mělo by být slanější?“

„Dejme tomu,“ přikývl jsem.

Neznatelně změnila směr a vyšplhala se mnou až vysoko do větví. Byla tu pravá houština drobnějších větviček a spousta hustého listí. Uaxio vylétla nad ně, až mě oslnilo zářící slunce, ale hned jsme sestoupili do tmavšího podpalubí.

Podala mi jedním chapadlem podlouhlý plod. Podobal se na první pohled salátové okurce, až na to, že byl tmavohnědý jako salám. Uaxio měla ve svých chapadlech dva další. Ukázala mi, jak se loupe slupka; ten proces ostatně připomínal loupání banánu.

Kdyby uvnitř nebyla drobná černá semínka jako v melounu, měl bych dojem, že pojídám uherský salám. Dužina byla pevná, bez zbytečné šťávy, chuť měla slanou, salámovou. Chvíli jsem ji ukusoval, ale brzy jsem měl pocit, že víc nemohu - zkuste sníst na posezení šišku uheráku! Zbyla mi polovina, zatímco Uaxio spořádala takové plody hned dva. Zajímavé bylo, že přitom stále běžela korunami stromů, ani na chvilku nezpomalila, jen jsem měl dojem, že si pečlivěji vybírá cestu, aby se mnou nemusela skákat tak daleko z větve na větev.

„Asi to nesním,“ přiznal jsem.

„Ukaž,“ přebrala z mé ruky plod a zakousla se do zbytku.

„Velkou výhodou vás lidí je, že spotřebujete méně jídla než my,“ řekla klidně, jako bychom neletěli vzduchem. „Stačí vám menší úroda než nám, dokonce si vystačíte s plodinami, pěstovanými na holé zemi. Jen nechápu, proč zbytečně kácíte stromy, které rodí podstatně více než rostliny dole.“

„Možná je to tím, že o nich nevíme. Anebo je pro nás příliš obtížné sklízet v oblacích.“

„Každý máme jiné nevýhody,“ odtušila. Za chvíli měla v sobě i to co jsem nedojedl. „Pravdou je, že se uživíte na menší ploše než potřebujeme my.“

„Neumíme to tak jako vy,“ přiznal jsem. „Ale doufám, že se v budoucnu shodneme lépe než dosud.“

„Ti co tu žili, se budou muset hodně změnit,“ řekla po chvilce mlčení. „Zdálo se mi, že Američané jsou přímější než Němci, ale po posledních zkušenostech s nimi - nevím, nevím. Budeš na to muset dohlédnout a obávám se, že tě čeká ještě hodně úsilí.“

„Poslyš,“ obrátil jsem se k ní. „Zřejmě neuvažuješ o tom, že se chci vrátit domů, na Zem.“

„Vždyť se tam vrátíš,“ uklidňovala mě. „Ale nevěřím, že by ses vrátil dřív, než to tady dostaneš do přijatelného stavu.“

„Máš asi pravdu,“ přiznal jsem. „U nás na Zemi se říká, že nikdo není nenahraditelný. Ale je pravda, že někdo mívá větší vlohy k některým věcem, než sto jiných.“

„Vidíš,“ řekla shovívavě. „Pozor, jedeme dolů. Les tu končí.“

Sjela dolů po šikmém kmeni. Před námi byla zničená plocha, pokrytá rozštípanými kmeny.

„Sem dopadl bílý oheň Němců,“ upozornila mě.

Brzy jsem uznal, že bych se tou zkázou sotva prodral. Větve stromů bez listí tvořily propletenou houštinu či spíše mřížoví, uvázl bych na prvních metrech. Takovými houštinami se lidé na Zemi obvykle prosekávají mačetami, ale Uaxio se i tudy s lehkostí přenesla. Naštěstí jsme přecházeli okrajem této plochy, kde stála vysoká skála. Za ní bylo údolíčko kam vliv Q-bomby nedosahoval. Musela to být úžasná síla, ty německé Q-bomby, ale snad už je jim definitivní konec. Uaxio se mnou nevyšplhala do korun stromů, ale pokračovala po zemi - chybělo nám ostatně jen sto metrů ke známému postrannímu vchodu do hnízda Xijtra, jen jsme přišli z opačné strany než dosud. Opět jsem na místě, kde jsem poprvé jednal s hlavonožci.

Uaxio měla pravdu. Nemohl jsem odejít. Ani zdaleka ještě nebylo všechno v pořádku.


Postavila mě na nohy a odplula. Vstoupil jsem do jeskynního komplexu. V boční jeskyni seděl u němé vysílačky nešťastný Arnold Beauty. Když mě spatřil, vyskočil.

„Oto - co se děje? Enterprise nám najednou zmizela!“

„Přesně tak,“ řekl jsem. „Zmizela. Domorodci se nepohodli s tvými krajany a katapultovali Enterprise zpátky na Zem, do Pacifiku. Neboj se, všichni jsou v naprostém pořádku. Jen tě prosím, zbytečně to nikomu neříkej.“

„Ale proč?“ vykřikl nešťastně. „Proč se nepohodli?“

„Bohužel, zdá se, že se to stalo právě kvůli mně,“ řekl jsem smutně. „Je mi to moc líto.“

Řekl jsem mu bez obalu, jak jsem byl vsazen do vězení lodi Gloomy a odvážen do Států.

„To jsem slyšel, ale nechápu. Proč? Víš, diskutovali jsme tady hodně o tobě, když nebylo co dělat. Naši kluci byli na Zemi s tebou. Dušovali se, že jsi neudělal nic, co by nebylo oukej.“

„Nemyslím si, že bych se dopustil něčeho špatného,“ pokrčil jsem rameny. „Ale na Zemi dospěli k názoru, že jsem nebezpečný zločinec a že mě musí odsoudit.“

„Jak jsi jim vlastně dokázal uprchnout? Jak vidím, utekl jsi jim bez šatů...“

„Kdyby jen to!“ vzdychl jsem si. „Já jsem přitom dokonale zničil loď Gloomy!“

V krátkosti jsem mu to vylíčil.

„Poslyš, nemohlo by to mít nějakou souvislost s tím, že dnes ráno kapitán Turranch vyhlásil novou vládu nad oblastí Berlína?“

„Hleďme! O tom nevím! Co je to za vládu?“ zpozorněl jsem.

„Ze Země přijela skupina německých úředníků a prohlásila se za zástupce Německa na Zemi. Chtějí oficiálně spojit Nové Německo s pozemským Německem.“

„Kde jsou? A co na to vy Američané?“

„Jsou v Berlíně, kde jinde? My je podporujeme, jak jinak?“

„Díky, Arnolde,“ poděkoval jsem mu. „Začínám to už chápat. Prosím tě, nemohl bys mi zavolat Johnnyho a Michala?“

Vyhověl mi v minutě.

„Tady Johnny,“ ozvalo se. „Co se děje?“

„Hello, Johnny,“ pozdravil jsem ho. „Nemůžete se pro mě stavit u Xijtry? Strašně moc spěchám.“

„Pořád máme permanentní rozkaz od Turrancha, zaletíme pro tebe třeba hned. Budeme tam ve čtvrthodině.“

Z jeho hlasu zaznívalo trochu překvapení, ale jinak nic nedal znát. Zdálo se mi, že to myslí upřímně.

Arnold zrušil spojení.

„Poslyš, Arno, nemohl bys mi půjčit něco na sebe?“ požádal jsem ho. „Vylétl jsem ze spacího pytle jen tak, nestačil jsem se obléci. Ostatně nebylo do čeho, zavřeli mě na té lodi bez šatů.“

„Beze všeho,“ přikývl. Otočil se a vytáhl z lodního vaku svou náhradní uniformu. Oblékl jsem si ji - byla mi sice trochu velká a měla distinkce seržanta, ale nevadilo mi to.

„Ještě jednou díky. Měj se krásně a ještě to tu chvilku vydrž,“ podal jsem mu ruku na rozloučenou.

Vyšel jsem na plošinu před vchodem do Xijtry. Nezůstal jsem ale stát před jeskyní. Šel jsem si prohlédnout zblízka kmen nejbližšího stromu. Zajímalo mě, jak dokázala Uaxio tak rychle šplhat do koruny, když na rozpraskané kůře nemohla podle mě použít přísavek chapadel. Zblízka se ale ukázalo, že na kůře každého stromu je dost hladkých plošek, na nichž se přísavka může úspěšně udržet. Tak proto - nemám rád nevysvětlitelné záhady!

Náhle zasvištěla turbína a ozvalo se tepání listů. Hoši už jsou tady - ti sebou nějak hodili! To přece nebyla půlhodina!

Zadíval jsem se na kabinu klesajícího vrtulníku. Náhle jsem zpozorněl. Pod Johnnyho oknem měly být namalované černé siluety tanků - trofeje z prvních bojů. Hledal jsem obrázek šedého Storcha - ale nebyly tam ani tanky. Buďto je hoši umyli, nebo - nebo to nebyl ten správný vrtulník.

„Tady jsem!“ zamával jsem přesto na osádku.

Náhle jsem zpozoroval, jak se oba rotační palcové kulomety prudce stáčí směrem ke mně - a na víc jsem nečekal. Skokem plavmo jsem se přenesl za obrovský kmen stromu - a kulometná dávka rozčísla jen kůru stromu za mými zády. Ještě že byl strom tak silný, že by se za ním schoval i autobus.

Aha - tak je to! To nejsou Johnny a Michael! To vám nedaruji, syčáci!zahrozil jsem na vrtulník.

Modravé kolo propusti prolétlo kolem nízko letící helikoptéry shora dolů V jednom okamžiku tu visela, jen dvacet metrů ode mne, hrozivá a nebezpečná, v následující chvíli byla pryč. Modravé kolo zhaslo tak rychle, jak rychle se objevilo. Rychle jsem vzpomínal, kde se na naší Zemi vynořili. Atlantik poblíž Azor. Určitě to pro ně bylo nemilé překvapení! Do Spojených států jim palivo určitě nevystačí, ale když se nechají včas zaměřit, doletí buď na Azory, do Španělska nebo do Maroka. Koupel mezi žraloky bych jim nepřál, ale když jsem viděl rozstřílenou kůru stromu, za kterým jsem se schovával, ani jsem je nelitoval. Tyhle jsem za kamarády nepovažoval, ačkoliv - i tohle byli Američané!

Sotva jsem se uklidnil, začal se sem z dálky přibližovat další vrtulník. Tentokrát jsem pod oknem pilota spatřil známé siluety tanků. Po předchozí zkušenosti jsem byl podezřívavější a raději jsem počkal, až dosednou. Teprve když Johnny přistál a bylo vidět, že mě hledá očima a ne mířidly, proběhl jsem sehnutý pod dotáčejícím se rotorem a vzápětí jsem byl uvnitř. Kabina nebyla prázdná. Sedělo tu pět lidí v civilu a zaraženě si mě prohlíželi.

„Hello, hoši,“ vítal jsem se s piloty.

„Máme zde delegaci ze Země,“ ukázal Johnny dozadu, jakmile jsme se opět vznesli. „Moc se tu ještě nevyznají.“

„Němci z Bundesrepubliky?“ otázal jsem se jich německy.

Potvrdili mi to, ale nějak nejistě, očividně nejevili velký zájem o konverzaci. Brzy se na obzoru objevil Berlín.

„Vítám vás. Kde jste se usídlili?“ zeptal jsem se jich anglicky.

„V hotelu Rote Fahne,“ odtušil za ně Michael.

„Přemístíme je do budovy Gestapa. V podzemí jsou hluboké bunkry, budou tam chránění, kdyby nastalo bombardování.“

„Bombardování?“ vyjekl jeden z Němců.

„Můžeme je brzy očekávat,“ obrátil jsem se na něho německy. „Americká atomová loď Enterprise zmizela ze světa a letadla AWACS se neudrží ve vzduchu věčně. Dosednou na letiště Norimberk a pro další lety nebudou mít palivo. Až si Luftwaffe všimne, že jsou radary vyřazené, musíme počítat s pekelným tancem.“

„Jak si sem můžete zvát novou vládu, když tu není bezpečno?“ rozčiloval se další z Němců.

„Já se k vašemu pozvání nehlásím, nebylo z mé hlavy,“ pokrčil jsem rameny. „Na to se přeptejte někoho jiného.“

Doletěli jsme do Berlína. Na ploché střeše hotelu Rote Fahne se podivně vyjímala helikoptéra US Navy, ale byla na odletu. Jakmile nám uvolnila plochu, dosedli jsme.

„Počkejte na mě venku,“ vypoklonkoval jsem své pasažéry.

„Co máme dělat my?“ zeptal se mě Johnny.

„Dokud neseženu radiotelefon, abych s vámi mohl udržovat spojení, počkejte na mě tady.“

„Máme jeden navíc,“ nabízel mi ho Michael.

„Prima!“ usmál jsem se na něho. „Tím se to zjednodušilo. Posaďte vrtulník na Severní stadión, jistě tam bude místo. Kdyby na vás přišel s novým příkazem někdo jiný, trvejte na posledním příkazu vašeho kapitána, že jste mi k dispozici.“

„Oto, co se tady vlastně děje?“ ztišil hlas Johnny. „My do toho nevidíme, ale slyšeli jsme divné zvěsti.“

„Povím vám to později, až tu nebudou tamti... Je to ošklivá historie a zdá se, že jste v ní taky pořádně namočení. Je mi to líto, ale potřebuji vaši pomoc. Kdyby vás chtěl někdo odlákat, trvejte na tom, že příkaz musí změnit váš velitel, kapitán Turranch. Od něho totiž už žádný nedostanete.“

„Enterprise - je zničená?“

„Není, ale domorodci se s kapitánem Turranchem pohádali a vyhodili ho i s lodí do Pacifiku, na starou Zem. Turranch to neměl dělat, doma jsou tu přece oni. Nebojte se, držím nad vámi ochrannou ruku a mě zatím ještě uznávají.“

„No potěš! To vypadá na pořádné trable!“

„Vypadá. Ale hrdinové od Jeny se snad nebojí.“

„To jsem neřekl! Jen to nebude jednoduché. Nebo snad ano?“

„To tedy nebude,“ zašklebil jsem se také. „Na pořádnou akci vás zbylo málo - ale snad se můžeme spolehnout i na některé Němce.“

Rozloučil jsem se s nimi a vedl pozemskou delegaci dolů. Sjeli jsme výtahem do velkého slavnostního kongresového sálu hotelu, kde bylo shromážděno několik desítek lidí. Větší počet byl v civilu, zbytek v uniformách US Navy.

„Tady máte své kolegy,“ řekl jsem Němcům, které jsem sem přivedl. „Omluvte mě, prosím.“

Obrátil jsem se k východu a seběhl na ulici.


Za chvíli potom jsem seděl v kanceláři generála Schmidkeho v Severních kasárnách.

„Říkáte - roztržka s Američany. Vaše plány byly na spolupráci s nimi postaveny. To by mohlo všechno zvrátit, nebo se mýlím?“

„Mýlíte se,“ řekl jsem tvrdohlavě. „Moje plány vycházejí ze spolupráce s hlavonožci. Třeba se mnou nebudete souhlasit, ale já je považuji za čestnější než většinu lidí v tomto světě - o Zemi nemluvě. Američané by nám asi pomohli zavést demokracii, ale zklamali mě už dvakrát. Poprvé když vás internovali na Zemi aniž se o vás postarali. Další zklamání mi připravili tady. Nedomnívám se, že to je justiční omyl. Potřebovali, abych zmizel. Místo mě přivezli vlastní hotovou vládu. Nevím, co je to za lidi, ale předpokládám, že nevědí, co se děje. Jak chtějí vládnout? Zdá se mi, že to budou loutky a mají tu vykonávat něčí vliv. To nevypadá spravedlivě. Doufám, že se mnou souhlasíte.“

„Američany jste sem pozval vy,“ upozornil mě jemně. „Jsou to vaši spojenci.“

„Vy Němci jste doteď nebyli ochotní jednat se nikým, uznejte to konečně, generále. Musela přijít síla, aby vás dostala z vlivu vaší povedené nazi-partaje, Vůdce a celé vaší strašlivé mašinérie.“

„Já to uznávám. Nemyslete si, i tady v Novém Německu byla opozice, ale nebyla dost silná a musela se skrývat. Váš zásah přišel vhod i nám, kteří jsme nebyli spokojeni s nekončící a čím dál krvavější válkou. Jistě se teď divíte kacířskému smýšlení generála Wehrmachtu, dekorovaného několika rytířskými kříži, nebo ne?“

„Nedivím,“ odtušil jsem. „Na Zemi se po odchodu Vůdce také dostali v Německu k moci lidé, kteří s Vůdcem nesouhlasili. Německo je dnes demokratické a pro vás by to měl být vzor. Předpokládám, že se i tady najdou slušní Němci - a měla by jich být většina. Právě na vás slušnější se spoléhám - jinak bych se tak nesnažil.“

„Spolu s Vůdcem zahynula i celá dosavadní vláda. Logicky je třeba vytvořit vládu novou, nemá-li vládnout anarchie. Zejména když se mají dít veliké změny a do Berlína se mají nastěhovat všichni,“ řekl Schmidke. „Vládu potřebujeme v každém případě.“

„Souhlasím s vámi. Ale nemyslím, že by měly vládnout nějaké dovezené loutky. Vládnout musí lidé, kteří se tady dostatečně vyznají a chápou zdejší problémy.“

„Ani mně se nelíbilo, že nám Američané dovezli vládu. Sice to mají být Němci ze starého Německa, ale o zdejších poměrech nevědí nic. Ale podřídil bych se jim. Měli jsme dost času, abychom si zdejší poměry uspořádali, nechali jsme ale vládnout jako žábu na prameni Führera. Je mi trapné, že musel přijít Čech a dojednávat za nás mír. Utěšuji se, že vás hlavonožci přijali jako nezúčastněného cizince lépe. Jako partner k jednání jste pro nás teď lepší než Američané.“

Podíval jsem se na něho. Ano, byl mnohem starší než já, skoro celý život prožil v uniformě Wehrmachtu, se kterou se bude muset rozloučit, až to dokončíme. Ale cítil jsem, že mi navzdory vnějškové vojácké upjatosti fandí. Já jemu vlastně také. Patřil mezi slušnější, to už mi bylo jasné. Snad bychom se mohli skamarádit - jako s Kurtem.

„Dobrá - to je současná situace. Jde o to, co teď?“ řekl jsem už klidně. „V podstatě nemáme jiné východisko, než všechno dokončit, i kdyby nám Američané přestali pomáhat. Musíme přesvědčit Němce, že věrnost Hitlerovi je minulostí a jediná možnost je žít v míru.“

„Správně. Ale to je jen počátek, i když na něm hodně záleží. Pane Oto, já vím, že vy Češi máte Německé říši co vyčítat. Ale teď jste pro nás důležitý. Nejen pro úspěchy při jednání, ale i pro váš pohled zvenčí. Přitom jste nás ze všech cizinců poznal nejlépe. Doufám, že tu s námi ještě chvíli vydržíte.“

„Zkusím to. I když se mi zdá, že pro Američany jsem tady od jisté doby nežádoucí osoba.“

„Nejsme americkou kolonií,“ řekl generál. „Vděčíme jim za mnohé, ale nejsme jejich vasaly. Klidně vás podpoříme.“


Loutková vláda vyhlásila k večeru svrchovanost nad územím Nového Německa a vyslala delegaci ke generálovi Schmidkemu, aby jim předal vládu. Zdvořile je vyslechl, ale pak překvapeným Němcům ze Země odpověděl, že je - nepřijímá a nepodřídí se jim. A s ním se vzepře i většina zdejších Němců.

„Nemůžete tady vládnout, když o naší zemi nic nevíte,“ odmítl je. „Namísto vlády jsme si zvolili městskou Radu Berlína. Primátorem se stal dosavadní vyjednavač s hlavonožci, Čech Ota Vávra.“

Ďáblové dostali v Novém Německu najevo, že tu pro ně není místo. Věděl jsem, že mi to neprominou. Couvat ale - nebylo kam.

 


Zpět Obsah Dále

23.01.2017 23:02