Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Drážďany

Existence posledních tří odbojných měst vyvolávala nepříliš silný, zato trvale nepříjemný zdroj napětí.

Zpočátku to nikomu nevadilo, naopak. Berlín dlouho nebyl na příliv nových obyvatel připraven, ačkoliv se na mnoha místech stavěly nové domy. Jakmile byly dokončeny první tisíce bytů, začaly mezi Berlínem a zbývajícími městy bývalé Čtvrté Říše pendlovat konvoje nákladních automobilů. Namísto bezhlavého útěku s holýma rukama do Ameriky nastalo normální stěhování i s majetkem. Přednost měly rodiny s dětmi, za nimi se do nových domů stěhovali ostatní.

Tři relativně silné vojenské posádky vázaly odpovídající síly i na naší straně. Konvoje musely doprovázet obrněné vozy s tanky, shora je hlídkovaly helikoptéry US Navy. Americký velitel základny Norimberk major Jonathan Redriver, původně vyslaný na dohlížení, se stal vrchním velitelem Američanů na Q-Zemi. Zatím se ochotně mým požadavkům podřizoval. Nechtěl jsem po něm přece nic nemožného. Zmizení Enterprise mi vyčítat nemohl, k tomu se hlásili hlavonožci.

Ponechali jsme obyvatelům tři měsíce na rozmyšlenou, ale termín stěhování se rychle blížil. Rádio Berlín vysílalo den co den informace pro všechny obyvatele Nového Německa, jenže se zdálo, že nás ve zmíněných městech nikdo neposlouchá.

Nemuselo to být z nedostatku zájmu. Během druhé světové války musely být radiopřijímače na územích obsazených Německem úředně vykuchány a zbaveny vlnových rozsahů, na kterých vysílaly Říši nepřátelské stanice. Za jejich poslouchání byl vypsán trest smrti. Kdyby to uplatňovali vojáci i zde, bylo by naše rádiové vysílání pochopitelně k ničemu, ale nemohli bychom z toho vinit obyvatele.

Uvažoval jsem již o vyslání několika agentů dobrovolníků na území odbojných měst, aby na místě zjistili náladu obyvatel. Generál Schmidke mi to ale rozmlouval jako příliš riskantní.

„Nakonec budeme muset tak jako tak všechny odstěhovat do Berlína,“ namítl jsem. „Pokud agenti zjistí příčinu jejich odporu, něco snad uděláme. Jinak riskujeme ztráty při vojenské akci. Hlavonožci zatím příměří dodržují, ale po vypršení lhůty k opozdilcům milosrdní nebudou. V těch městech je sto tisíc lidí!“

„Sto osmdesát,“ opravil mě puntičkářsky generál Schmidke. „Vím to velmi dobře. Domnívám se, že překvapivá akce, která vyřadí kasárna jako v Berlíně, musí zaúčinkovat. Ale na agenty bych nevsadil ani fenik. Zpravodajskou službu po válce Hitler zrušil jako zbytečnou. Proti hlavonožcům neměla smysl, se starou Zemí chyběly kontakty, proti Němcům stačilo udržovat Gestapo. Možná ještě žijí staří agenti z Abwehru, ale ti budou věrní Hitlerovi a šli by proti nám.“

„Měli bychom zkusit i jiné přesvědčovací akce,“ naléhal jsem. „Třeba letáky. Natiskněte je a Američané je rozsypou z vrtulníků.“

Generál Schmidke pokrčil rameny, ale druhého dne mi předal balíky čerstvě vytištěných letáků. Obsahovaly výzvu pro obyvatele odbojných měst, aby nekladli zbytečný odpor.

„Hitler je mrtev a Čtvrtá Říše také. Máte poslední možnost - zachránit se v oblasti Berlína. Vzdejte se.“

„Výborně, generále,“ nešetřil jsem chválou.

„Vy jste slíbil, že je tam s Američany dopravíte,“ připomněl mi generál. „Upozorňuji vás tím na naše flaky.“

„Jistě, připomenu je Američanům,“ ujistil jsem ho.


Přivolal jsem rádiem vrtulník s Johnnym a Michaelem. Čekali na základně v Norimberku, přiletěli ve čtvrt hodince. Během té doby jsem si oblékl civilní oblek a jen žlutý šál označoval mou příslušnost. Němci nám pomáhali naložit balíky letáků a nejhorlivější se uvolili pomáhat nám i při jejich rozhazování.

Vzlétli jsme nad Berlín. Vypadal teď odlišně než dříve. Kolem města se táhl prstenec vysokých bílých budov, další a další jeřáby prozrazovaly, kde se staví. Také centrum města bylo změněné. Místo Reichstagu se začínala zvedat budova divadla, na jejímž projektu si smlsla parta nadšených architektů, snad poprvé za čas trvání Nového Německa nezatížená nesmyslnými požadavky laiků z magistrátu, jak musí vypadat vzorná Německá stavba.

Zamířili jsme nejkratším směrem nad Drážďany. První část cesty jsme letěli bezstarostně, v závěru jsme zpomalili. Museli jsme počítat s protiletadlovými děly. Přeletěli jsme bez incidentu ochrannou zeď drážďanské enklávy a nízko nad zemí se blížili k městu.

„Počkejte - sneste se níž,“ požádal jsem Johnnyho nedaleko okružní silnice - vlastně posledního obranného valu.
Takto roste hitlernafta

Takto roste hitlernafta

Pod námi bylo rozsáhlé pole chlebovníků. Tyto rostliny se vzdáleně podobaly kukuřici nebo orobincům. Na stvolech se ve výšce dospělého muže houpaly plody podobné melounům. Byly lehčí, jejich dužina byla suchá a plná malých vzdušných komůrek. Daly se krájet na krajíce a mazat máslem. Chutnaly trochu nakysle, ale byly výživné a velmi oblíbené.

Otevřel jsem dveře vrtulníku.

„Rozházejte tam ty letáky beze mne,“ řekl jsem jim. „Půjdu se sám podívat, co se ve městě děje.“

„Neblázni, Oto!“ vykřikl Michael, ale pozdě. Seskočil jsem už mezi rostliny.

„Leťte dál - já si vás zavolám. Radiotelefon mám u sebe, až skončíte letákovou akci, buďte na příjmu. Leťte už, ať na mě zbytečně neupozorňujete!“

Vrtulník se opět rozletěl nízko nad polem a brzy mi zmizel sočí. Vnějšímu dopravnímu okruh byl na dosah, jen jsem nesměl předčasně padnout na hlídky.

Odřízl jsem si z menšího plodu patku. Chutnala výborně i bez másla. Kráčel jsem chlebovým polem a poslouchal okolní zvuky. Na Q-Zemi nebyli ptáci, ale kolem bzučel hmyz a dole při zemi se míhaly nezřetelné stíny. Byli to ježci, nevelká hmyzožravá zvířátka. Měla jméno pozemských ježků, ale zelený krunýřek podobný krunýřům pozemských pásovců, na něm ostny či bodlinky, ovšem jiné než měli pozemští ježci. Dovedla se ale stejně tak stočit do klubíčka a potom se podobala nedozrálým kaštanům, velikým asi jako menší meloun. Ježci se zemědělcům vypláceli. Konzumovali všechen hmyz, na který svým metr dlouhým jazýčkem dosáhli a zemědělci to oceňovali. Sklizňové kombajny před ježky přibrzďovaly, ačkoliv to bývalo málokdy nutné, protože zvířátka před rámusem včas prchala.

Chlebovníkové pole skončilo. Následoval skoro až k náspu pás hitlernafty. Byly to nižší keříky přímo osypané modrými plody podobnými rajčatům. Bobule byly plné olejnaté hořlavé kapaliny, lisováním a destilací se získával benzín a mazadla, zbytky šly do kotlů elektráren. Pole hitlernafty nesměla být rozsáhlá, neboť by snadno vzplanula, ale byla často položena přímo u obranných valů, kde se mohla změnit v ohnivou zeď. Mezi keříky jsem musel postupovat obzvlášť opatrně. Kdyby sem některá hlídka vystřelila nebo hodila granát, nemusela by se ani trefit. Na druhé straně - právě tady by mě neměli očekávat.

Sehnutý sem došel k uzavírajícímu políčku melounů. Byly vždy sázeny kolem polí hitlernafty, neboť jejich stonky byly plné vody a oheň se jimi nešířil. Melouny poskytovaly plody skutečně podobné melounům, jenomže podlouhlého tvaru.

Opatrně jsem se rozhlédl a když jsem nezpozoroval žádný pohyb, přeběhl jsem silnici. Bylo to dobré, ani na druhé straně hlídky nebyly. Pořád sehnutý jsem doběhl až k blízkým kůlnám a mezerou mezi nimi jsem se dostal na ulici.

Tady jsem se přestal skrývat. Od této chvíle jsem byl panem Osmačtyřicet, bytem ve Schillerově ulici.

Zamířil jsem klidně směrem ke středu města.


Jakmile jsem přešel několik křižovatek, mohl jsem se bez stínu podezření vmísit do prvního hloučků Němců, spěchajících stejným směrem jako já.

Z útržků řeči jsem se dozvěděl, že nepřátelské letadlo ráno na město shazovalo štvavé letáky, ale vojenský velitel major Patnáctý vydal rozkaz: „Posbírat, odevzdat, spálit a hlavně - nečíst!“

Všichni spěchali jeho příkaz splnit. Každý přitom tajně doufal, že se mu podaří navzdory zákazu si to přečíst. Šel jsem s nimi, ale blízko středu města jsem se od skupinky oddělil a zamířil jinam. Chtěl jsem se dozvědět víc a zamířil jsem do některé kavárny v centru města.

Peněz jsem měl dost - doufal jsem, že pořád platí a že si město nevydalo vlastní měnu. Pro jistotu jsem se zastavil nejprve v menší cukrárničce, kde jsem koupil jablečný koláč. Když prodavač přijal bankovku a vrátil mi na ni, byl jsem si opět o něco jistější.

Na rohu byl vylepen velký plakát s heslem Achtung! Byly na něm směrnice velitele Wehrmachtu Dresden s pokyny, jak se zachovat v případě útoku zrádcovské kliky, která zaprodala Vůdce Americko-českým plutokratům. Vojáci měli nařízeno klást odpor do posledního muže a náboje. Také civilnímu obyvatelstvu byly rozdány samopaly a pancéřové pěsti a všichni muži, včetně chlapců Hitlerjugend, byli dáni pod velení důstojníků Wehrmachtu. Po celém městě byl zákaz přijímat rozhlas. Velitel nařídil do osmačtyřiceti hodin radiopřijímače odevzdat proti potvrzení v kasárnách. Správně jsem odhadl - proto nás nikdo neposlouchal!

Kromě toho se měl každý včas informovat o hesle, platném pro každý den. Hesla se vyhlašovala ústně v obchodech. Prodavači směli říkat heslo jen lidem, které dobře znali.

Plakát byl obsáhlý a jeho čtení mi trvalo dlouho. Při čtení jeho bodů přemýšlel, co pro nás budou znamenat.

Některé body byly jasné a srozumitelné. Ale některé mi už tak jasné nepřipadaly. Co mohlo znamenat nařízení, kterým se pod trestem smrti zakazoval přístup do severní čtvrti, do které byly vydány zvláštní průkazy a hesla? V severní čtvrti přece neměly být žádné vojenské objekty, továrny či jiné důležité budovy. Měl jsem plánek Drážďan, podle něj tam stála jedna nemocnice a dva Domy Německých Matek. Matky byly právě tímto rozkazem velitele vystěhovány a ubytovány ve školách v centru. Zřejmě tam bude něco důležitého. Něco, o čem nevěděl ani generál Schmidke, ani vojenští velitelé ostatních měst.

„Co je na tom plakátu tak zajímavého?“ ozvalo se v té chvíli za mnou. „Vás tu nějak neznám. Odkud jste?“

Ohlédl jsem se. Pomalu se ke mně blížil německý policajt v typické šedomodré uniformě.

„Na něco jsem zapomněl,“ odtušil jsem. „Jenom si nemohu vzpomenout, co to bylo.“

„Nejspíš jste zapomněl dnešní heslo, že?“

„To by mě nebolelo,“ odtušil jsem. „Bylo to něco jiného, ale nevzpomenu si co.“

„Ale mě zajímá to heslo,“ ušklíbl se policista. „Když jdete do míst, kde vás neznají, musíte počítat s kontrolou, to je snad jasné!“

„Jistě. Máte přikázáno kontrolovat je,“ souhlasil jsem. „Musíte přece plnit svou povinnost.“

„Tak jak znělo to heslo?“ pobízel mě už dost jízlivě.

„Blitz,“ odtušil jsem, co mě právě napadlo.

Netušil, chudák, že to bude poslední slovo, které uslyší. Byl jsem otočen k němu a on ani nedržel v ruce zbraň - neměl by šanci mě zatknout, až ho to napadne. Věděl jsem ale, že to bude mít tak jako tak nežádoucí následky. Ulice byla široko daleko plná lidí a útok na policistu nezůstane nezpozorován. Okamžitě budu mít na krku celou smečku bdělých německých občanů.

„Máte štěstí,“ zahrozil mi policista dobrácky rukou - a k mému překvapení se otočil a odcházel.

Náhodně uhodnout heslo dnešního dne bylo zajisté terno. Ale pomohlo mi, to se nedalo oddiskutovat. Zamířil jsem na sever. Počítal jsem, že mě nejbližší hlídka vrátí, až se přiblížím k hranici zakázané zóny. Až tam jsem měl platné heslo a nebyl jsem tedy podezřelý.

Procházel jsem ulicemi, kudy spěchaly bez viditelného cíle sem i tam skupinky lidí - alespoň se mi to tak zdálo. Kráčel jsem spolu s nimi a nepřipadal jsem si jako cizinec. Jednotlivci i skupinky Němců však postupně odbočovali do postranních uliček a mým směrem jich šlo méně a méně.

Očekával jsem, že zakázaná zóna bude viditelně označena, například závorou. Nic takového tu ale nebylo. Znenadání ke mně zamířili tři vojáci s namířenými automaty.

„Stát! Ruce vzhůru!“

Poslechl jsem je. Došli až ke mně, zbraně namířené kamsi na můj žaludek. Už jsem rozvažoval, že je skosím svými blesky, ale stále jsem to oddaloval. Nebylo to neopatrné ve chvíli, kdy na mě mířili? Možná, ale quro nemělo naštěstí nic společného s elektřinou. Člověk zasažený elektřinou může v křeči stisknout spoušť. Blesk quro naopak znamenal téměř naprostou bezvládnost. V obou případech nastávala smrt zástavou srdce, ale zatímco u elektřiny k tomu došlo v křečích, u qura se srdce prostě zastavilo a už se nerozběhlo.

„Heslo!“ chtěl vědět první voják, hodností schutzman.

„Blitz,“ řekl jsem klidně.

„To je heslo pro město. Tady platí jiné. Jaké?“

„Tady už je zakázaná zóna?“ podivil jsem se.

„Jistě,“ ušklíbl se schutzman.

„Vidíte - potom jdu špatným směrem,“ odtušil jsem. „Tady se moc nevyznám.“

„Je nám líto, ale my musíme každého podezřelého předvést na velitelství,“ oznamoval mi voják. „Nastavte ruce!“

Zručně mi nasadil želízka. Ani jsem nestačil reagovat.

„Ach jo, to zas budou problémy,“ povzdychl jsem si.

„To tedy budou,“ souhlasil druhý zamračeně. „Nezamlouvá se mi střílet rodilé Němce. Měli by tam natáhnout aspoň provaz.“

Musel jsem kráčet před nimi, což bylo nevýhodné, protože na mě mířili zezadu. Ale vedli mě na velitelství, do té doby jsem měl v podstatě klid.

„Jak má člověk poznat, kde začíná zóna?“ zajímalo mě.

„Příslušné ulice jsou na plakátech. Když kteroukoliv z nich překročíte, propadnete trestu smrti. Vy to nevíte?“

„Ano, to jsem četl,“ přikývl jsem. „Jenom jsem nečekal, že to nebude vůbec označené.“

„Kam jste šel?“ vyštěkl třetí Němec. Měl hluboký hlas, takže byl podle něj ze všech tří nejsnáze odlišitelný.

„Za kamarádem do ulice Von Brauna,“ odtušil jsem. Byla to jedna z ulic které jsem míjel a jejíž jméno mi utkvělo v paměti.

„Ta je ale o pět bloků odtud,“ oznámil mi.

„Musel jsem ji minout,“ vzdychl jsem si. „To se stává.“

„Takový omyl může stát člověka kulku. Nebudete první, koho dnes budeme střílet. Už jsme chytili dva, budete třetí.“

Měl bych se teď nejspíš složit hrůzou. Vypadalo nepřirozeně, že kráčím tak klidně na vlastní popravu, ale nechtěl jsem šaškovat. Naštěstí velitelství nemohlo být daleko. Tam se všechno nejspíš otočí. Docela mě ale omráčil cynismus vojáků. Bavili se o popravě jako by šlo o obyčejnou pokutu a ne o životě a smrti.

Voják za mnou zapískal na píšťalku. Z oprýskané budovy na to znamení vyšel důstojník Wehrmachtu.

„Byl v zakázané zóně,“ meldoval mu voják. „Heslo dne zná, ale naše ne.“

„Tak jako vždycky,“ mávl rukou důstojník. „Zapsat číslo do deníku, svléknout kabát a postavit ke zdi.“

„Kolik už jste dal zastřelit Němců, sturmbannführere?“ zeptal jsem se ho. „Kdo zodpovídá za to, že není zóna viditelně označená?“

„Mlčet!“ štěkl důstojník. „Jednáme podle rozkazu! Vy nemáte právo kritizovat nejvyšší nařízení!“

„Právo? Zrovna vy tady mluvíte o právu? Není to fraška?“

„Je válka. Nikdo nemá žádné právo!“

„Ani právo na život?“

„To nejméně ze všeho.“

„Dobrá - pak to právo nemáte ani vy.“

Dozvěděl jsem se dost na to, abych mohl jednat. Moje hra tím skončila. Měl jsem na rukou želízka, ale blesky neovlivnily. Důstojník i oba jeho podřízení padli bez hlesu na dláždění.

Beze spěchu jsem zamířil k budově, odkud důstojník před chvílí vyšel. Nikdo zřejmě nesledoval, co se děje na ulici. V zasklené vrátnici seděl esesman s jídelní miskou a obědval. Při pádu misku strhl na sebe, až to plechově zařinčelo. Rychle jsem šel dál. Vpravo byla za dveřmi strážnice. Skosil jsem zbývající strážné blesky. V celé budově teď bylo ticho. Hledal jsem, čím bych mohl odemknout želízka, ale nic jsem nenašel. Nikdo u sebe neměl klíčky ani nic jiného.

Vyšel jsem zadním východem na dvorek mezi domy. U zdi byly naskládané matrace, hlína před nimi zakrvácená. To bylo zdejší popraviště, o kterém všichni mluvili. Brzy se mi dostalo potvrzení - ale v poněkud hrůzné podobě. Stranou v kůlně leželo přes sebe několik zastřelených mužů. Většinou civilisté, ale i dva vojáci v uniformě. Měli tu opravdu nelidský systém - stačilo překročit nijak neoznačenou ulici a člověk se rozloučil se světem.

Vracel jsem se do budovy, když jsem náhle učinil objev, který opravdu stál za to.

Napadlo mě vyslat blesky do želízek. Nemělo to smysl, blesky nemohly vyvinout tolik energie, aby uškodily oceli. Představil jsem si jen, jak vysílám blesky - a náhle jsem pocítil něco velice zajímavého.

Ocelová pouta začala měknout.

Přestal jsem - a ocel opět ztuhla. Opět jsem vyslal své blesky jen z jedné ruky do druhé - a natáhl ocelové náramky, jako kdyby byly z těsta. Ne, nebyly roztavené. Neustále měly stejnou teplotu - teplotu mých rukou. Prostě jen tak - změkly.

Vzpomněl jsem si, že podobně se chovají i změkčovače skály. Působily na rezonančním principu, jak jsem pochopil. Že by quro mělo podobné vlastnosti? Buď jak buď, získal jsem několik výhod. Předně jsem se zbavil pout, současně jsem získal moc nad kovovými zámky. Stačilo je změkčit. Později jsem vyzkoumal, že změkčování neúčinkuje jen na kovy, ale i na jiné materiály, což v této chvíli nemělo rozhodující význam.

Jak to, že jsem o této možnosti nevěděl? Možná to nebylo součástí plánu hlavonožců, ačkoliv to bylo velmi výhodné. Chvilku jsem to zkoušel, ale brzy jsem přišel na první nevýhodu. Vyčerpávalo to více než obyčejné blesky. Ještě že jsem na to pamatoval. Měl jsem plné kapsy osvědčené čokolády, stačilo strhnout obal.

Vyšel jsem na ulici a kráčel dál. Přiblížil jsem se k jediným dvěma továrnám, které tu byly. V jedné oficiálně vyráběli nábytek, v druhé součástky do automobilů. Pokud tu bylo něco tajného, muselo to být právě zde. Zvolil jsem si strojírenský podnik a pokusil se vejít dovnitř. Brána byla zamčená. Opatrně jsem změkčil zámek a pootevřel ji. Za vraty byla vrátnice, plná vojáků. Nemýlil jsem se - je tu něco důležitého. Vojáci si naštěstí otevíraných vrat nevšimli - kdoví, zda si vůbec uvědomili, že se něco neobvyklého děje. Za zády jsem si je ale nechat nemohl. Jeden rozvětvený blesk je smetl všechny.

Zavřel jsem vrata a pomohl si přitom blesky. Křídla vrat se spojila, jako kdybych je svařil. Zatím mi všechno vycházelo lépe než jsem čekal. Nevznikl poplach a nikdo zřejmě netušil, že se něco děje. Vydal jsem se napříč továrním dvorem k vysoké hale. Nikde nikdo nebyl - až jsem se divil, jak málo jsou střežené objekty, ke kterým se nikdo nesmí přiblížit pod trestem smrti.

Bez překážek jsem došel až k obrovské hale. Ale až když jsem nahlédl nevelkým oknem dovnitř, pochopil jsem, že jsem se tentokrát s tím střežením zmýlil.

Hala byla neskutečně plná vojáků. Většina jich postávala uzdí, zbraně v rukou. Hlídačů bylo na jednoho nepřátelského agenta, za kterého by mě právem považovali, nějak příliš. Ale současně jsem spatřil, co to tu bylo tak tajného.

Na šikmé rampě uprostřed haly tu spočíval dlouhý doutník s krátkými křídly. Vzadu na něm bylo několik tryskových motorů, ale přední, zřetelně oddělitelná část, se nezaměnitelně podobala - raketě. Raketě s nepatrnou, avšak zřetelnou pilotní kabinou. Messerschmidt Me-163, raketoplán s posádkou - která ale nikdy nikde nepřistane.

Ano, byla tu, ona tajná zbraň odplaty, Vergeltungswaffe-5. Nemohlo mě zmást, že mířila očividně stranou k moři. Směr si vybere až po startu. Tryskové motory ji vynesou do výšky, pak se první stupeň oddělí a druhý může zasáhnout kterékoliv místo na světě. Protirakety typu Patriot zmizely s atomovou letadlovou lodí Enterprise, ale tohle monstrum by se jim beztak vysmálo.

Jediným pohledem vzhůru jsem se přesvědčil, že střecha haly se dá odsunout, aby nepřekážela při startu. Proč o tom ani generál Schmidke nevěděl? Co bylo výjimečného na Drážďanech, že tu byla tajná odpalovací rampa?

V tichosti jsem se odklidil stranou. U tovární zdi stála nevelká kůlna se znakem, varujícím před nebezpečím výbuchu. Byla zamčená, uvnitř jistě nikdo nemyl. Pomocí qura jsem ukroutil zámek, potichu si otevřel a opět tak tiše za sebou dveře zavřel. V kůlně stálo několik vyrovnaných řad acetylénových a kyslíkových bomb pro sváření. Měl jsem tedy chvilku klidu. Vytáhl jsem radiotelefon a pokusil se navázat spojení s Johnnym a Michaelem.

Odpověděli mi okamžitě. Zeptal jsem se jich, kde právě jsou a oddychl si, když mi oznámili, že jsou na letišti v Norimberku.

Požádal jsem Michaela, aby doběhl pro velitele základny majora Jonathana Redrivera a přivlekl ho k vrtulníku. Kladl jsem mu na srdce, aby si nezapomněl vzít mapu Drážďan a aby někdo mezitím zavolal do Berlína generálu Schmidkemu, ať vyhlásí poplach armádě.

„Hoďte sebou, hoši, jde o moc životů,“ končil jsem. „Němci se chystají odpálit na Berlín atomovou střelu!“

Okénkem jsem opatrně pozoroval tovární dvůr. Až do vyvražděné vrátnice někdo vstoupí, vznikne poplach. Zatím se ale na továrním dvoře nikdo neukazoval a minuty ubíhaly.

Na svářecím vozíku ležely montérky. Napadlo mě obléci je přes svůj civilní oblek. Budu méně nápadný a mohl bych se odvážit až do haly. Rychle jsem si ty umaštěné hadry oblékl a vyhlédl na tovární dvůr. Žlutý šál jsem vstrčil do kapsy. Uvážu si jej až nakonec.

Konečně se ozval radiotelefon. Major Redriver doběhl bez dechu k vrtulníku a tázal se, co mám tak důležitého.

„Němci se chystají zničit něco velkého,“ hlásil jsem. „Může to být Hamburk s Američany, Norimberk, ale nejspíš Berlín.“

„Vyhlásím pohotovost stíhaček,“ přikývl major.

„Nedělejte to,“ nesouhlasil jsem. „Bude to zbytečné. Objevil jsem rampu, připravují ke startu atomovou střelu. Tu nesestřelíte.“

„Kde to je? Pošlu tam bombardéry.“

„A vezme to s sebou do pekla celé Drážďany.“

„Lepší Drážďany, než Berlín.“

„Mám lepší návrh,“ zastavil jsem jeho argumenty. „Během následující hodiny se nic nestane. Spojte se s generálem Schmidkem a zaútočte na Drážďany. Máte plán města?“

Přisvědčil.

„Můžete postupovat stejně jako už víckrát. Zničte letiště, zablokujte kasárna Wehrmachtu a pomozte generálu Schmidkemu město obsadit. Ta akce se bude ale od ostatních lišit. Potřebuji pár helikoptér na severním okraji Drážďan. Najděte si na plánu továrnu firmy Bluthans. Máte ji?“

„Na severním okraji města?“

„Ano. Jsou tu jen dvě, východnější je ta pravá.“

„Máme ji srovnat se zemí?“

„Proboha, jen to ne! Naopak! Budete ji chránit, aby se s ní nic nestalo, rozumíte? Pošlete na její ochranu čtyři vrtulníky a generálu Schmidkemu doporučte, aby na její obsazení vyčlenil nejméně dva prapory pěchoty. Musíte zabránit tomu, aby atomová střela uprostřed haly explodovala. Pamatujte si, jsem uvnitř a budu ji hlídat. Můžete nechat naživu vojáky, kteří budou hledat záchranu v útěku z haly, ale musíte zabránit, aby se kdokoli k hale přiblížil, zejména ji braňte před tanky a kanóny. Opakuji, jestli atomová raketa exploduje, zahynou všichni obyvatelé Drážďan i lidé široko daleko kolem.“

„Rozumím. Bůh s vámi. Jak vás tak poslouchám, vypadá to na pořádnou melu, o jaké jsme doteďka netušili.“

„Nechte mi ještě Johnnyho a Michaela. Budu je navádět sám. Ať si vezmou protitankové střely. Na letiště pošlete jiné posádky.“

„Stane se. Atomové střely - to nevypadá jako legrace!“

„To tedy ne,“ ušklíbl jsem se. „Majore, neztrácejte čas, spojte se s Berlínem. Ať naloží všechno co mohou na tanky a obrněnce a vyrazí. A vyřiďte Schmidkemu, že se strašlivě fatálně zmýlil. On už bude vědět co mám na mysli.“

Major Redriver opustil vrtulník a já jsem se chvíli dohadoval s Johnnym. Řekl mi, že mají na závěsech pár protiletadlových raket, ale většinu protitankových. Jakmile doběhl Michael, mohli vzletět.

„Kluci, leťte napřed a obleťte Drážďany ze severu. Pozor na protiletadlové flaky. Když nějaký spatříte, máte svolení zahájit palbu předčasně, ale pak vyhlaste rádiem poplach pro ostatní, ať nedojde k nemilému překvapení.“

Skončil jsem a pohlédl na tovární dvůr. Byl tu klid, což bylo dobré. Opatrně jsem vyšel z kůlny a zamířil k hale, ale ne k hlavnímu vchodu s velkými rozkládacími vraty. Moji pozornost upoutal menší boční vchod zhruba uprostřed délky haly. Byl otevřený a trousili se jím vojáci i montéři. Proti vchodu byla menší, nízká budova. Z jejího komína se kouřilo, což v okolním horku neznamenalo vytápění, ale vaření. Kantýna? Pokud ano, bylo by to pro mě velice výhodné.

Přesto jsem se uklidil stranou, aby mě na dvoře nespatřili. Ke kantýně jsem nemohl jít, odděloval mě drátěný plot a nedostal bych se tam bez nežádoucí pozornosti. Obešel jsem barák a přiblížil se z druhé strany. Zaujaly mě typické budky záchodů. Ano, tady začnu.

Přes drátěný plot jsem se dostal snadno. Nepřelézal jsem jej, prostě jsem přetrhl několik změkčených drátů a prolezl jako kluk, když jde na hrušky. Obešel jsem první budku a rychle do ní vběhl. Pak teprve jsem otevřel dveře a vyšel jakoby nic směrem k hale.

„Neslyšíš? Pomoz mi!“ obrátil se na mě jeden montér.

Nesl bednu jakýchsi součástek, ale zakopl a součástky se mu vysypaly. Přiskočil jsem k němu a pomáhal mu. Netušil, že každou z nich nepatrně stisknu a zdeformuji. Potom jsem mu pomohl bednu hodit na rameno a ještě jsem mu razil cestu do haly.

Hned na kraji jsem se chtěl rozhlédnout, ale nezastavil jsem se a následoval montéra. Připadal jsem si jako zajíc na honu. Několik řad střelců mířilo jen na mě. Klid, říkal jsem si. Nejsem nápadný, patřím ke stovce německých montérů.

Teprve uprostřed haly jsem se odvážil vzhlédnout vzhůru. Nemýlil jsem se. Střecha haly byla odsuvná a měla kolečka, ale ještě ji neodkrývají, ještě je čas.

Zvedl jsem ze země brašnu, ke které se zatím nikdo nehlásil. S brašnou na rameni jsem obešel raketoplán. Z druhé strany o ni byl opřený vysoký žebřík k otevřené kabině. Tudy bude muset některý z dalších kamikadze nastoupit. Nestačilo by hlídat žebřík? Uvidíme.

Zpozoroval jsem, jak několik mužů drží jakési lano. Mám se k nim přidat? Bude-li to vypadat, že k nim patřím, budu mít skvělé místo k pozorování. Udělal jsem to tak, ale nebylo to ještě ono.

Rozhlížel jsem se kolem sebe a vyhlížel vhodnější úkryt. Tady jsem měl přehled, ale nebylo to na dlouho. Čas od času jsem mrkl na hodinky. Uplynula hodina od mého rozhovoru s majorem Redriverem a nic se nedělo, hluk kolem byl docela normální. Dvě autocisterny právě dočerpaly palivo do nádrží raketoplánu. Odpojily hadice a za řevu motorů odjely na konec haly k rozkládacím vratům. Stálo jich tam více, zřejmě nevyjížděly ven, aby nebyly spatřeny.

Náhle se zvenku ozvalo několik vzdálených výbuchů. Kromě mě si jich nikdo nevšiml, ale do haly vběhl důstojník SS a pronikavě zapískal na píšťalku.

„Nálet! Všichni do krytu!“ křičel.

Nejprve se zvedli montéři a spořádaně s německou kázní se hrnuli k šedivé pevnůstce, které jsem si prve ani nevšiml. Stála na opačném konci haly a vchod měla z opačné strany.

Místo abych se odebral do krytu, v nestřeženém okamžiku jsem skočil do veliké dřevěné bedny. Byla vysoká jako dospělý člověk a neměla víko, byl z ní ale nádherný výhled. Na raketoplán a zejména na žebřík, po kterém měl do své kabiny vystoupit pilot, ale i po hale, která se odrážela v naleštěném povrchu raketoplánu. Musel jsem počítat s tím, že mě naopak každý uvidí, aniž k bedně přistoupí, ale odražený obraz byl naštěstí trochu zkreslený.

Také motory aut zmlkly. Kromě dupání okovaných bot bylo slyšet jen několik dalších vzdálených výbuchů.

Náhle jsem uslyšel kovové hučení. Rozložitá kovová střecha se začala odsouvat a odkrývat vnitřek haly - tím přestala překážet raketoplánu. Přitiskl jsem radiotelefon k uchu a opatrně jej zapnul.

„Visíme míli od haly, co jsi nám popisoval,“ hlásil mi Johnny. „Něco se tam ale děje. Ta hala se otevírá.“

Spatřil jsem náhle, jak se žebřík v rytmu chvěje a brzy jsem uviděl muže v letecké kombinéze či spíše ve skafandru s nasazenou přílbou, jak po něm rychle vystupuje vzhůru.

Nemohl jsem déle čekat.

„Hoši, nalétněte od západu, uvnitř to pokropte kulomety, ale ať se netrefíte do raketoplánu! Je plný paliva a nesmí se mu nic stát.“

„Kde jsi?“

„Přímo pod ním. Berte to podél zdí, je tam mnoho vojáků. Já jim znemožním start, ale buďte mi pohotově k pomoci.“

Pilot ve skafandru mezitím vyšplhal na vršek žebříku. Chybělo mu pár příček, když náhle rozhodil ruce a zřítil se z deseti metrů na betonovou podlahu haly - mrtev.

Modravého blesku si povšimli všichni, kdo pilota na jeho cestě sledovali. Polovina vojáků byla už v úkrytu, ale druhá polovina se teď hnala k mé bedně, kde jsem se na dně skrčil a nehýbal se. Odrazem od naleštěného raketoplánu jsem viděl, jak se někteří nedaleko od bedny nerozhodně zastavili. Ještě mě nerozpoznali a byli proto překvapení, že v místech, odkud vyletěl smrtící blesk, nikdo není. Měl jsem blesky pohotově, jakmile mě objeví, ale vojáků bylo příliš mnoho, tolik jich zlikvidovat nedokážu. Šlo o okamžiky. Kde vězí Johnny a Michael?

Důstojníci na vojáky řvali povely, vojáci běhali sem a tam, ale zatím nikoho nenapadlo, že ten modrý hadr na dně bedny může být to, co hledají.

Náhle se ozvalo pleskání rotoru a svist turbín. Otevřenou střechou nahlédla do haly bitevní helikoptéra US Navy a její rotační kulomety začaly štěkat a chrlit zkázu. Než se vojáci vzpamatovali, leželo jich hodně v krvi a ostatní hledali záchranu kde se dalo.

Někteří přišli na stejný nápad jako já. Rozběhli se a skokem se přehoupli přes okraj mé bedny. Dopadli na mě, ale už mi nemohli škodit. V krátké chvíli jsem vyslal devět blesků a několik z nich se navíc rozvětvilo, takže vyřídilo současně dva i tři vojáky.

Helikoptéra náhle zastavila palbu a zvedla se do výšky. Ne že by to Johnnyho a Michaela omrzelo, ale zřetelně jsem slyšel zasyknutí dvou odpalovaných raket a pak dva burácivé výbuchy venku.

Ale krátký klid v hale dovolil důstojníkům vzpamatovat se.

„Donarit, schnell!“ uslyšel jsem povel.

Blázni, myslel jsem si. Oni netuší, že vyhozením raketoplánu výbušninou nic nezachrání? Nepříteli se asi nesmí dostat do rukou nic tajného, jenomže - atomová hlavice s sebou vezme celé město!

Postavil jsem se na mrtvé vojáky a opatrně vyhlédl přes okraj bedny. Spatřil jsem přijíždět neveliký akumulátorový vozík a na něm žlutočerné bedýnky se značkou nebezpečí výbuchu. Řidiče jsem smetl bleskem, vozík se zastavil, ale byl příliš blízko od trupu raketoplánu, naplněného šesti cisternami paliva.

„Hoši, opatrně, zvolal jsem tiše do radiotelefonu. Uvidíte žlutý vozík s dynamitem, proboha se do něj nestrefte!“

Vrtulník se v té chvíli znovu objevil nad vrškem haly a opět nahlížel dovnitř. Několikrát zarachotil i rotační kulomet. Vojáci, kteří se nestačili schovat, padali k zemi. Jeden se rozběhl přímo k mé bedně, ale nehledal v ní záchranu. Místo toho spustil palbu a prostřílel bednu dlouhou dávkou. Možná zpozoroval, odkud vyletěl blesk, který srazil kamaráda na vozíku. Dřevěné stěny nestačily kulky zbrzdit, většina jich prošla a jedna se strefila. Pocítil jsem ránu do levého ramene a ruka mi zůstala bezvládně viset. Ještě jsem stačil bleskem likvidovat střelce, ale potom jsem si musel ránu prohlédnout. Byla ošklivá, kulka do ní strhla kus látky z promaštěných montérek a trčely z ní i dřevěné třísky. To se spraví, říkal jsem si, ale sykal jsem bolestí. Chvilku jsem si z rány tahal třísky, pak jsem obrátil pozornost k hale. Kolik zůstalo naživu Němců, kteří chtěli vyhodit raketoplán do povětří bez ohledu na jeho atomovou hlavici?

Nebylo jich už mnoho, ale byli.

Dva důstojníci se opatrně plížili k vozíku s donaritem. Prvního jsem zabil bleskem, ale druhý zapadl do jakési montážní jámy a odtud začal střílet. Ne do mě, ale do beden s výbušninou! Až druhý blesk ho vyřídil. Musel jsem vybalit další čokoládu, jinak bych padl slabostí.

Pak se ozvala silná exploze. Část stěny se provalila a otvorem vbíhali dovnitř vojáci v německých mundurech, ale se žlutými šátky. Padlo několik výstřelů. Poslední vojáci věrní Vůdci padli. Rychle jsem si uvázal kolem krku žlutý šál a vyšplhal se ze své prostřílené bedny.

„Pojďte za mnou, hoši!“ křikl jsem na vojáky. Vedl jsem je ke vchodu do podzemních krytů, ale sám už jsem tam nešel. Důstojník zpozoroval že jsem zraněn a nařídil dvěma vojínům, aby mě odvedli k doktorům. Předtím jsem ho varoval, aby dával pozor na raketoplán.

„To monstrum je létající smrt. Cokoliv jiného můžete vyhodit do povětří a nic se nestane, ale tohle by zničilo vás i celé Drážďany.“

„Vím, herr Vávra,“ ujistil mě důstojník. „Kladli mi na srdce, aby se nic nestalo. Nebojte se, nebereme to na lehkou váhu. Ale vy jste zraněný!Pro vás to skončilo.“

Obvaziště bylo zřízeno v kantýně. Personál byl z posledních událostí trochu v šoku, ale nepřekážel. Doktor mi dal utišující lék, ránu prohlédl a vytahal z ní ještě pár třísek a kus látky. Pak mě obvázal a chystal se dát mi injekci küfferlinu.

„To už nemusíte, doktore,“ protestoval jsem. „Nechte si to pro potřebnější pacienty.“

„Přece se nebudete bát malého píchnutí! Tohle vás ochrání před infekcemi a urychlí hojení na polovinu.“

„Proto říkám, nechte ji pro potřebnější. Za hodinu to budu mít zahojené i bez toho.“

Doktor byl zjevně uražen názorem laika, ale pokrčil rameny. Zajímal jsem se, zda by mi nemohli dát v kantýně něco k jídlu. Dostal jsem velkou porci salámovníku, další čokoládu a vyšel jsem na dvůr. Plot mezi kantýnou a továrním dvorem byl pryč a na tovární dvůr právě dosedala helikoptéra s řadou černých tanků pod okénkem. Johnny a Michael, moji chlapci.

„Hello, hoši! Tady jsem!“ křičel jsem na ně. Běžel jsem k nim, jen jsem se shýbal, aby mě nevzal rotor.

„Kde jsi byl? Hledali jsme tě v hale, ale nikde jsme tě tam neviděli!“ hlaholil Michael.

Vyskočil z letadla, ale náhle upadl na zem. V čele měl těsně pod přílbou dírku od kulky. Prásknutí jsem v tom řevu ani neslyšel.

Johnny otočil rotační kulomety a pokropil jimi střechu budovy naproti přes ulici. Z výšky až na chodník spadl esesák s puškou a dva další zůstali na střeše a už se ani nepohnuli.

„Michaeli!“ vykřikl jsem a doběhl k němu.

Na první pohled jsem viděl, že mu nepomohu. Johnny zatím kulometem zpracovával celou frontu domů naproti přes ulici. Doběhli k nám dva němečtí zdravotníci a doktor, co mě před chvílí ošetřoval, ale ani on si už nevěděl rady.

„Pomozte mi ho aspoň naložit,“ požádal jsem.

Oba zdravotníci se ostýchali, ale doktor se na ně osopil a sám vzal mohutné tělo v podpaží. Spolu vhodili mrtvého do kabiny.

Johnny skončil postřelování budov a vyklouzl ven.

„Je mi líto,“ řekl jsem mu. „Je mrtvý.“

„Bestie!“ zahrozil Johnny naproti.

Ozývala se tam ještě střelba, ale to už byli vojáci se žlutými šálami. Vbíhali do domů a vyváděli zajatce s rukama nad hlavou.

„Takovou dobu... a zrovna když to mělo skončit!“ bědoval nad tělem kamaráda Johnny.

„Johnny, zavolej na velitelství. Jak to vypadá?“

„Máme Drážďany pod kontrolou,“ odtušil. „Jediné místo, kde se střílelo, bylo tady. Prý tu má být někde i vojenský velitel Drážďan, nějaký obrst Haneke, zvaný Patnáctka.“

„Bude asi v krytech,“ řekl jsem. „S ním si už němečtí vojáci poradí. Doufám, že je to úplný konec.“

Johnnyho názor mi poté oficiálně potvrdil major Redriver a po něm i generál Schmidke, který přijel do Drážďan v tanku řídit operaci. Prý si i vystřelil, ale nejdůležitější bylo, že Drážďany zůstaly stát.


Velitele Drážďan obrsta Hanekeho zajali vojáci Schmidkeho v jeho krytu, jak jsem očekával. Vzdal se, ale generál Schmidke hned na místě sestavil polní soud a ten obrsta odsoudil k smrti. Dozvěděl jsem se to pozdě, rozsudek byl už vykonán.

„Pardon, generále,“ udeřil jsem zlostně na Schmidkeho, když jsem se to dozvěděl. „Spravedlnost nechte laskavě civilním soudům. Válečné soudy nemají v žádném světě oprávnění.“

„Pardon, pane Vávra,“ pousmál se trochu smutně generál. „Jak vás znám, vymohl byste pro obrsta Hanekeho život. To by spravedlivé nebylo. Kolik lidí dal zastřelit v Drážďanech a jak strašná smrt by se snesla na nic netušící lidi v Berlíně, kdyby jeho plán vyšel?“

„Obrst Haneke by jistě dostal doživotí,“ souhlasil jsem. „Trest smrti je ale barbarství.“

„Polepším se,“ sliboval mi generál. „Nikoho už válečnému soudu nevydám.“

„Jistě, protože žádný válečný soud se už konat nebude,“ řekl jsem. „Nechte spravedlnost civilním soudcům.“

„Vždyť ho odsoudili civilní soudci,“ usmál se trpce.

„Vím, že byli v Drážďanech bez soudu stříleni civilisté. Pokud vím, i německé právo vyžaduje sto dní mezi rozsudkem a popravou.“

„Pro válečné soudy to neplatí. Popravovalo se na rozkaz obrsta Hanekeho. Sám jste mi říkal o nepromlčitelnosti válečných zločinů. Nezvratných důkazů bylo dost a dost. Naštěstí to byl voják, takže se na něho plně vztahovalo i vojenské právo.“

„Vojenské právo přestane platit jako první,“ sliboval jsem mu zarputile. „Je to nepřípustný nástroj diktatury - všude na světě.“

„Nebudu proti,“ pokrčil rameny generál. „Pane Vávra, jen tak mimochodem, po pádu těchto měst složím funkci vojenského velitele Berlína. Doufám, že mi do voleb ponecháte funkci velitele městské policie a že ode dneška budou v Berlíně pouze civilní soudy, právo i policie. Vám se jistě po armádě stýskat nebude.“

„Máte pravdu. Nebude. Vám ano?“

„A víte, že ne?“ usmál se trochu veseleji. „Na rozdíl od vás jsem celý svůj život válčil. Přitom zbytečně. Nejvyšší čas, abych začal dělat něco užitečnějšího!“


Co jsem tvrdil německému lékaři, nebyla laická troufalost, ale zkušenost. Na poradu jsem se dostavil v novém obleku a ránu už jsem necítil, ani nebylo znát, kam mě střelili.

Dobytí Drážďan, největšího z odbojných měst, způsobilo, že se menší Jena vzdala hned a velitel osamoceného Karlsruhe došel k logickému názoru, že další odpor je zbytečný. Vzdal se nám pod jednou podmínkou, že jeho podřízení nebudou trestáni za plnění jeho rozkazů. Vzal rytířsky všechno na sebe, ale zjistili jsme, že se žádné popravy bez soudu v Karlsruhe jako v Drážďanech nekonaly. Soudy se proto šalamounsky usnesly, že velitelé Jeny a Karlsruhe jednali podle německých zákonů a není důvod k jejich trestnímu stíhání.

Neprotestoval jsem. Důležité bylo, že už konečně nastane mír a mohli jsme definitivně rozpustit armády. Jakmile se vzdali poslední Němci, obešli bychom se bez přítomnosti Američanů.

Oficiálně jsem všem poděkoval za velikou podporu a pomoc při nastolení demokracie v Novém světě, ale oznámil jim, že po tomto velikém vítězství už jejich další přítomnost není nutná a od této chvíle může mít pouze charakter soukromé návštěvy. Zeptal jsem se majora Redrivera, jakým způsobem by se chtěl vrátit na Zem. Nabídl jsem mu malou německou rybářskou loď, zakotvenou v přístavu Hamburk, která přečkala i atomový úder na Nimitz. Na ní bych příslušníky pozemních skupin US Navy poslal do některého pozemského oceánu, letadla by se do Spojených států vrátila vzdušnými propustmi.

Major Redriver mě nato požádal, abych mu umožnil spojení s americkým velitelstvím na Zemi pro další pokyny.

„Obávám se, majore, že to nebude možné,“ řekl jsem na to klidně. „Ano, mohl bych vás spojit s vaším velitelstvím, ale vaše vláda odmítá jakékoliv vyjednávání, kterého se zúčastním. Bojkot mé osoby vaší vládou jednání přerušil. Kdybych vás odkázal na hlavonožce, ani v nejmenším vám nepomohou, s těmi se americká vláda rozkmotřila také. Nikdo jiný prostředky pro spojení mezi našimi světy nemá. Jen hlavonožci - a s nimi můžete jednat jen mým prostřednictvím.“

„Jak se mám tedy spojit se svými nadřízenými?“

„Obávám se, že se budete muset tentokrát rozhodnout sám,“ odtušil jsem. „Jak říkám, vaše vláda další jednání zablokovala.“

„Mohu tam aspoň vyslat kurýra?“

„Jistě, ale nedokáže se vrátit,“ upozornil jsem ho. „Hlavonožci vám na Zemi vypnuli všechny ovládače. Bez nich bych se dokázal vrátit já, ale z vašich lidí to nikdo nedokáže. Nemáte šestý smysl.“

„Vy ano?“ vyhrkl rychle major.

„Já ano,“ přikývl jsem. „Já ale na starou Zem nesmím. Vaše vláda mě tam vyhlásila za psance.“

„Divná situace,“ podíval se na mě. „Takže se nakonec staneme nepřáteli?“

„Naštěstí se nacházíme na neutrální půdě. Budete tu váženými hosty. Má úloha zprostředkovatele skončila, to už asi nezměníme. Ale nevidím důvodu, proč bych se k vám měl chovat jinak než dosud. Jak jen to bude možné, pomohu vám. Ale moje role se omezila na prostor tohoto světa. Na hranici naší Země můj vliv končí.“

„Můžete aspoň obnovit spojení našich světů?“

„Pokud jde o propusti, mohu a kdykoliv. Můžete si vybrat, kde se chcete na Zemi objevit a já vás tam dopravím. Ale nezaručím vám návrat sem. Další jednání na Zemi už na mé osobě nezáleží.“

„Zapeklitá situace. To by mohlo znamenat - přerušení vztahů! Nemohl bych na Zemi intervenovat ve váš prospěch?“

„Tím si nejsem jistý. Vaši nadřízení vás mohou přinutit mlčet jako o státním či vojenském tajemství.“

„To je pravda. Ale v Norimberku jsou ještě dva novináři. Těm nikdo nic zakazovat nebude.“

„To není špatný nápad,“ rozjasnil jsem se. „Mohu jim před odjezdem poskytnout rozhovor. Teď se ale musíte rozhodnout sám.“

„Já mám v tomto případě omezenou možnost rozhodování,“ řekl major Redriver. „Přiklonil bych se k vaší nabídce. Letadla odeslat vzduchem a zbytek výpravy lodí.“

„Dobrá - zařiďte si to u svých podřízených.“


Následujícího dne začalo stěhování příslušníků pozemních oddílů US Navy do Hamburku, kde se měli nalodit na rybářskou loď „Sieg Heil“, přejmenovanou na „Vorschuss“. Museli jsme ji trochu opravit a vystrojit, ale to byla maličkost. Spolu s příslušníky US Navy se do Hamburku stěhovali i členové odmítnuté loutkové vlády. Nešlo o vyhazov, jak to jeden z nich nazval. Proti takovému hodnocení jsem se hned ohradil.

„Pomohli jste tady zničit říši zla,“ ujišťoval jsem je. „Hitler je mrtev a bude mír. Doufám, že vás už nikdy nebudeme potřebovat jako vojáky. Ale kdo chce, může tu zůstat - jako host.“

Jako výraz vděčnosti jsem všem účastníkům americké pomoci předal medailónek, který ho opravňoval k libovolně dlouhému pobytu v Novém Berlíně, až budou poměry mezi našimi světy opět v normálu. Medailónky byly určeny nejen těm, kdo misi dotáhli až do konce. Měli je obdržet i všichni členové posádky Enterprise a dokonce i diplomaté loutkové vlády. Byla dílem hlavonožců a v každém byl vsazen malý kámen. Dokud měl medailónek na krku jeho majitel, kámen měl zářivě modrou barvu. Jakmile jej majitel odložil, kámen zezelenal a ztmavl. Nikdo jiný tu změnu nevyvolal. Byla to ukázka mimozemského umění a též jistého uznání hlavonožců těm, kdo pomáhali zlomit panství nenáviděného Hitlera. Kromě této drobnosti dostal každý krabičku injekcí küfferlinu. Všem jsme kladli na srdce, aby s lékem šetřili, neboť na Zemi bude dlouho vzácností. Cena injekce bude po obnovení kontaktů dosahovat třiceti tisíc dolarů a dnes může být ještě mnohem vyšší, ujišťoval jsem je a doporučoval, aby tento lék používali jen pro své nejbližší.

Nejdéle jsem se loučil s Johnnym. Ujistil jsem ho, že na hrob jeho kamaráda Michaela v Norimberku nezapomenu.

„Kdyby tě na Zemi obvinili, že jste se mě v Denveru zastali, musíš jim tvrdit, že jsi byl přidělen pod mé velení a plnil jsi pouze mé rozkazy. Bude to ostatně pravda.“

„Já to pořád nechápu,“ zavrtěl hlavou Johnny. „Vždyť o nic nešlo. Jedna výstražná dávka do země, co je to? To se snad u mariňáků předpokládá. Ostuda by byla, nechat se s vrtulníkem zajmout od tří chlapů s pistolemi. U Bílého domu to bylo jiné, ale - tam?“

„Možná šlo o víc než si myslíš,“ pokýval jsem hlavou. „Kdyby tě za to chtěli stíhat, odkaž je na můj rozkaz. Můžeš také tvrdit, že jsi měl příkaz od admirála Thompsona, to nikdo nemůže zpochybnit.“

Potají jsem mu dal další vysílačku, kterou by se se mnou mohl spojit. Nechtěl jsem být odkázán na doktora Stormera, bývalého člena loutkové vlády. Johnny byl přece můj kamarád, na něho jsem se mohl spolehnout více.

Pak nastal okamžik odletu letadel.

Nejprve vzletěly vrtulníky, seřadily se do šňůry a jeden po druhém zmizely modravým kolem. Počítal jsem, že na Zemi zajistí, aby se tomuto místu vyhýbala letadla, než pošlu rychlejší stroje.

Za pět minut odstartovaly všechny stíhačky a bombardéry US Navy a také tak v jediné řadě proletěly na Zem. Přelet se uskutečnil podle výpočtů nad Pacifikem, ale na dohled pobřeží Spojených států.

Loď Vorschuss zatím dokončovali. Čekal jsem, až se proti Hamburku nastaví Atlantický oceán, aby nedopadla jako Gloomy. Mezitím jsem jednal o podrobnostech s novináři - a vyslechl si i první oficiální protesty loutkové vlády. Požadovali odškodné za ztracený čas. Už mě to začínalo unavovat. Odkázal jsem je na toho, kdo je na Novou Zem pozval. Ten ať je odškodní!

Před odplutím jsem se rozloučil s majorem Redriverem.

„Vy za to nemůžete, majore, ale kdyby se vás někdo ptal, jak to vidíte, řekněte mu pravdu - pokud vám to umožní.“

Modré kolo se objevilo jenom na okamžik přímo ve chvíli, kdy Vorschuss odrazil od mola. Proskočilo kolem - a zmizelo. Jen zvlněná hladina se ještě chvíli uklidňovala.

Zůstal jsem na Nové Zemi uvězněn jako předtím. Tentokrát ne proto, že bych neměl k dispozici propust. Držely mě tu - podivné zákony Spojených států.


Stěhování se velmi urychlilo, neboť jsme nemuseli vozit lidi i majetek v chráněných kolonách, auta začala pendlovat podle potřeby a nemusela na sebe čekat. Bylo jich o něco víc, neboť jsme teď disponovali veškerými dopravními prostředky bývalého Hitlerova Nového Německa.

Prvotním úkolem bylo stabilizovat německou enklávu tady na Nové Zemi. Tomu jsem se musel věnovat především.

Také příliv pracovníků na stavby do Berlína se projevil. Další party začaly rozebírat domy v opuštěných, vyvražděných okrajových městech Lipsku, Essenu, Kolínu, Mnichovu a Brémách. Použitelný majetek vozili do Berlína do nových skladů. Materiál z rozebíraných domů, ale už i silnic a některých obvodových městských zdí rovněž odváželi. Podle poslední smlouvy s hlavonožci nemělo zůstat na místě dosavadních silnic a měst nic, měli jsme odvozit všechno. Plnili jsme ji tentokrát poctivě a nikdo proti tomu neprotestoval.

Po prvních měsících jsem musel hlavonožce požádat o další odklad nebo o změnu podmínek. Nezdálo se mi proveditelné stihnout všechno v původních termínech. Jednání ale bylo krátké. Hlavonožci moje námitky uznali. To bylo víc než vstřícné a já jsem na oplátku slíbil, že Lipsko vyklidíme jako první, aby tam mohli pěstovat lesy.

Ano, kdyby se s každým jednalo tak jako s hlavonožci, byl by svět nádherný! Nebylo toho na jednoho člověka příliš? Zejména, když je obklopený lidmi opačného názoru? Lidé dokáží být pěkné bestie!

Vté chvíli mě nenapadlo, že jsem měl vzít vážněji nepříjemné pocity, vzbuzené nedávno hlavonožci v podzemí Nordenovy pevnosti nedaleko od Berlína. Ani oni přece nebyli bez chyb. Myslel jsem si, že je chápu - ale byla to iluze.

 


Zpět Obsah Dále

23.01.2017 23:02