Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Washington

Mise doktora Stormera nakonec přinesla své ovoce.

President Spojených států trval na tom, že jsem na území USA nežádoucí, tím spíše, že jsem si dovolil navrhnout tak nekřesťansky vyděračský obchod, jak doslova řekl. Američtí tvůrci zákonů si rovněž pospíšili a Kongres USA odhlasoval embargo na veškeré pokrokové technologie do Nové Země. Přátelské gesto to rozhodně nebylo, ale co tím sledovali? Nové Německo bylo soběstačné, embargo tedy nemělo smysl. Podrobit si je silou nemohli. Proti vůli hlavonožců sem letecké síly vyslat nemohli, aby ukázali, kdo je tady pánem. Embargo nám ani příliš nevadilo. Němci byli zaujatí stěhováním a stavebními pracemi, takže jim ani nepřišlo jako omezení.

Podle zpráv, které jsme pravidelně dostávali, se jejich média předháněla ve vykreslování hrůzyplných obrazů, jak Nové Německo postupuje v návratu k fašistické diktatuře. Podle nich jsem byl hlavním diktátorem, přesně ve smyslu jihoamerických banánových republik. Občas ty články, naštěstí s doprovodnými komentáři, přetiskovaly i noviny Nového Německa. Němci tak mohli sami posoudit, zda se jim opravdu vede tak špatně, jak se o nich píše.

V jednom měli Američané pravdu - nebyl jsem demokraticky zvolený. Moc jsem získal vojenským převratem, dopomohli mi k ní bývalí hitlerovi vojáci, které jsem získal na svou stranu a vyzbrojil - nikdo už ale nedodal, že se tak stalo v boji proti Hitlerovi, že tento nápad ušetřil při dobývání Berlína a Drážďan hodně nejen německých, ale především amerických životů. Nikdo také nepřipomněl, že jsem se slavnostně zavázal předat po prvních svobodných volbách tuto moc do rukou demokraticky zvolených zástupců.

Pak ale přišla na Američany hodně studená sprcha.

Küfferlin, jedinečný skutečně účinný lék proti AIDS, rakovině a mnoha dalším zhoubným nemocem, nedokázaly synteticky vyrobit ani špičkové laboratoře amerických univerzit, ani tajné armádní. Jak jsem prorokoval, odolal i všem pokusům o rozbor. Doktor Stormer si do USA přivezl semínka rostlin, které tento lék produkují. Stalo se ovšem to, co jsem mu předem řekl. Rostlinky vyklíčily, ale po týdnu mu přes veškerou péči zvadly a zašly.

Doktor Isaac Stormer v rámci svých pokusů uzdravil dvě stě privátních pacientů a získal od nich obrovské jmění, protože zázračný lék prodával dráž, než za mnou navrženou cenu - ale přivezl si jen dvě stě dávek. Několik injekcí nakoupil za veliké peníze od vojáků z mise US Navy i od členů loutkové vlády, ale tento zdroj byl slabší - každý si darovaný lék schovával pro své nejbližší. Nakonec mu nezbylo než podpořit moje návrhy a v jednom interview pro CNN mu ujelo, jak je to vlastně s jednáním s Q-Zemí.

Abych mu nekřivdil - možná to bylo úmyslné podřeknutí.

Vešlo ve známost, že zázračný lék nebude - díky neústupnosti presidenta a soudců Nejvyššího soudu. Hněv veřejnosti se obrátil proti nim - zejména když zásluhou novinářů z Nového Norimberku vyšlo najevo, jak chabá obvinění vůči mě měli. Nakonec ustoupili. Soudcům Nejvyššímu soudu hrozil ještě vyšší soudce - Master Lynch a president Spojených států také nemůže voliče příliš dlouho ignorovat.

Doktoru Stormerovi trvalo skoro rok, než mě opět zavolal na Novou Zemi. Tentokrát s oficiálním pozváním s tím, že soudy nakonec došly k názoru, že se na mě vztahuje diplomatická imunita a nemohu být tedy souzen jako občan Spojených států.

Jako přiznání chyby to bylo slabé, vlastně mě to nezbavovalo obvinění. Odpověděl jsem, že žádám úplnou revizi soudu, neboť se necítím vinen vůbec a navíc se soud odehrál v mé nepřítomnosti, bez možnosti obhajoby a tedy protiústavně.

Asi to byla příliš hořká pilulka, ale Nejvyšší soud mi vyhověl a vrátil případ denverskému soudu. Namítl jsem, že soud v Denveru považuji za zaujatý a žádám o projednání buď přímo u Nejvyššího soudu, nebo alespoň u soudu v libovolném jiném státě.

Byla to jistě drzost, ale másla na hlavě amerických soudů bylo také příliš mnoho. Nakonec mi vyhověli a navrhli nový soud přímo ve Washingtonu.

Objevil jsem se tedy opět nedaleko Bílého domu.

Nepřijel jsem autem, ani vrtulníkem amerického námořnictva, ale jedním z prvních vrtulníků Messerschmidt. Němečtí konstruktéři se nechali americkými vrtulníky hodně inspirovat, ale měli k tomu jen fotografie bez další dokumentace a všechno vyrobili v Nové Zemi. Turbíny Jumo, odvozené od stíhaček Schwalbe, měly vyšší spotřebu než americké motory odpovídajícího výkonu, ale to nevadilo. Němečtí konstruktéři je časem vylepší - až se to naučí. V Americe mě nečekaně zaskočilo tvrdé embargo, ale Francouzi v továrně na známé vrtulníky Allouette byli přístupnější a ochotně Němce přijali. CIA to vzápětí zjistila a Francouzi pak nátlaku USA podlehli a naše experty vykázali, jenže ti se už dozvěděli dost důležitých informací a zdálo se, že jejich příští model bude lehčí a obratnější.

Na trupu vrtulníku byly nové identifikační znaky Nové Země, odlišné od svastik Hitlerova Německa. Byly to kruhy s vodorovnými barevnými pásy - v pořadí bílý, modrý, zelený, modrý a opět bílý, symbolizující polární pevniny, moře a rovníkovou pevninu.

Pilotoval jsem sám. Vrtulníky zalétávali tovární piloti firmy Messerschmidt, ale dal se pilotovat snadno, nechal jsem se proto od nich vyškolit a byl jsem nezávislý na pilotech. Neletěl jsem sám. Se mnou přiletěli i moji svědkové - manželé Kurt a Gerta Wernerovi, doktor Tafelmann a bývalý velitel samosprávy Denverského tábora generál Schmidke, pořád ještě v uniformě, ale tentokrát policejní.

Soud tentokrát probíhal podle mého očekávání.

Obvinění ze špionáže ve prospěch Hitlera padlo snadno tím, že jsem Hitlera osobně zastřelil, což mi dosvědčil velitel operace Berlín generál Alfréd Schmidke.

Obvinění ze špionáže ve prospěch mimozemšťanů jsem nazval absurdní a požadoval od obžaloby důkaz. Pokusila se odvrátit tento útok poukazem na tajné materiály, což jsem odmítl s tím, že obžaloba žádné materiály prostě nemá.

„Jednání s obyvateli Q-Země se z americké strany neúčastnil nikdo,“ tvrdil jsem. „Nepočítám ani kapitána americké letadlové lodě Enterprise Willy Turrancha. Ani ten se zástupci Kopffüsslerů nejednal oficiálně. Na lodi Enterprise byli všeho všudy dva pozorovatelé a když se je kapitán Turranch pokusil zajmout, opustili jeho loď skokem do moře. Hlavonožci pak Enterprise jako nežádoucí vrátili na Zem, ale udělali to sami, beze mne. Jako porušení dohod se dá hodnotit jednání kapitána Turrancha, ale protože i tyto dohody byly pouze ústní, nemá smysl to dokazovat. V žádném případě ale nemůže kapitán Turranch svědčit proti mně a pokud soud takové důkazy přijal, je to jeho chyba. Vypovídá to o tom, že soud neměl o věci správnou představu.“

„Máme tu ale další svědectví, že domorodci znali detaily, jaké by bez vašeho přispění nemohli zjistit.“

„Nevím sice, co to bylo za poznatky, ale myslím si, že těžce podceňujete schopnosti hlavonožců. Uvědomte si, že jejich zástupci si na lodi Enterprise pořídili úplnou databázi její posádky způsobem, o kterém nikdo netuší. Viděli jste už medailónky, které mění barvu jen tehdy, když je má na krku jejich pravý majitel - a nikdo jiný ze všech miliard lidí Země? Uvědomte si, že našli hledanou německou polární atomovou základnu oni, ne průzkumná letadla Enterprise, a drželi nad Enterprise ochranný mračný příkrov, protože je v jejich moci ovládat počasí. Na něco takového se civilizace Země zmůže nejdřív za deset tisíc let! Opravdu v tom chcete vidět špionáž? Možná se budete divit, že potřebovali moji osobu proti Hitlerovi a šíleným vědcům jeho Říše, ale ne aby nad nimi vyhráli. Toho by dosáhli i bez mé pomoci, jenže by s Hitlerem zahynuli všichni Němci. Přesvědčil jsem je, že Hitlera raději svrhneme sami. Což se nakonec stalo.“

Další jednání se týkalo Denveru. Události v táboře se odehrály na území Spojených států a více se to blížilo představivosti porotců. Jediné svědectví denverského šerifa a jeho pomocníků bylo konečně postaveno proti pohledu jiných - Johnnyho, který pilotoval vrtulník, doktora Tafelmanna, Schmidkeho a obou manželů Wernerových, kteří mě po odchodu ze stanu s obavami sledovali a všechno nejen viděli, ale i slyšeli.

Denverského šerifa jsem obvinil z korupce - vybíral tam přece úplatky. Dále z křivé přísahy a z hrubého poškození zájmů Spojených států v zahraničí, čehož se dopustil z osobních a zištných důvodů.

Že nebyl zatčen už v soudní síni, jsem po jeho odchodu přičetl zásadě beztrestnosti svědků, která chrání lumpy víc než poctivé.

„To už je ale vaše věc,“ komentoval jsem.

Porušení smluv, nehorázně uvedené v americké obžalobě, také nemohl nikdo dokázat - právě pro neexistenci písemných dokumentů. Takže se i tento bod rychle rozplynul.

Jako poslední a nejnovější bod obžaloby byl ale uveden únos a zničení americké lodi Gloomy.

„Ano, v tomto - ale jen v tomto bodě tvrdí obžaloba pravdu, kterou nemíním zpochybňovat. Unesl jsem pomocnou loď Gloomy, a to takovým způsobem, že došlo k jejímu zničení. Doufám, že máte alespoň jednoho svědka. Současně mu totiž doručím rozsudek smrti soudu hlavonožců, který celou posádku lodi Gloomy žaluje z pirátství na jejich území a únos lodi považuje za plně oprávněnou obranu proti terorismu. Posádka Gloomy má z důvodu zločinu pirátství doživotní zákaz vstupu na půdu Nové Země.“

„To je ale příliš vážné obvinění! Můžete dokázat, že skutečně pochází od hlavonožců?“

„Jistě.“ Sáhl jsem do aktovky a vyňal medailónek, podobný těm, které dostali jako uznání členové americké mise na Nové Zemi.

„Také tento šperk reaguje pouze na toho, na koho byl na Nové Zemi hlavonožci nastaven. Dotkne-li se ho kdokoli z posádky Gloomy od kapitána po plavčíka, na místě - zemře. Nikomu jinému neuškodí. Je to míněno jako trest za zákeřný pokus ohrozit mír mezi našimi světy. Tak pravil den po incidentu nejvyšší soud obyvatel Nové Země. Uznal, že můj únos Gloomy byl oprávněný a spravedlivý - ostatně by nebyl možný bez jejich pomoci.“

Nastalo ticho, ve kterém bylo slyšet i jemné cinknutí, když jsem pokládal medailónek před předsedu soudu, který se okamžitě odtáhl stranou, jako kdybych na stůl položil rozzuřeného chřestýše.

„A vy - vy tomu věříte?“

„Můžete se o tom přesvědčit, ctihodnosti,“ přikývl jsem. „Jak vidíte, beru tu hračku do ruky bez obav. Kdokoliv nevinný může tuto cetku nosit na krku jako šperk. Je ze zlata a jistě má i nějakou cenu. Neuškodí ani vám - pokud jste nebyl na Gloomy. Ale když se jí dotkne někdo z posádky Gloomy, zemře. Tímto vás varuji.“

„Vážně to bude účinkovat na všechny členy posádky?“

„Nemám důvod tomu nevěřit. Tento šperk je výsledkem jejich výzkumů z poslední doby. Měla to být další zbraň proti hitlerovským katům - zaměřená výhradně proti těm, kdo se nacházeli na seznamech zločinců. Já proti posádce Gloomy nic nemám. Plnili jen rozkazy, nikoho jsem ani koutkem oka nespatřil,nikoho bych dnes nepoznal. Drželi mě tam v temné železné kabině a když mě museli pustit, nebyli ochotni mi ani pohlédnout do očí. Zato je teď dobře znají hlavonožci. Jejich soudy jsou jiné než naše. Dokonce mi kladli na srdce, abych vám nezapomněl vyřídit i to varování.“

„Jak to máme chápat? Dali vám vražednou zbraň, ale současně varování před jejím použitím?“

„To není vražedná zbraň, ale nástroj spravedlnosti,“ namítl jsem. „Nikomu jinému není nebezpečný. I jejich varování je výrazem přesvědčení, že lidi Země soudit nechtějí. Je čistě naše pozemská věc, zda si některý svědek vezme dobrovolně na krk tento předmět. Řeknu vám jen jedno. Zůstane-li naživu, nešlo o člena posádky Gloomy.“

„Ale to nic nevysvětluje! Jak ty bytosti poznaly, kdo na té lodi byl - a jak si mohou být jisté, že jejich trest bude spravedlivý i podle našich měřítek?“

„Ctihodnosti, jak poznaly, kdo na té lodi byl - to se zeptejte jich. Já to nevím - a to s nimi jednám od začátku. Uvědomte si ale, že nás znají možná lépe než se známe my sami. Tím posledním si zřejmě jisté nejsou. Soud jejich civilizace je jiný. Podle jejich spravedlnosti viník zasluhuje smrt, ale nám to jen dávají na vědomí.“

„Vždyť jejich soud ani nevyslechl druhou stranu sporu!“

„Soud ve Spojených státech také ne, vážený soude! Rozhodně ale věřím více Kopffüsslerům. Jejich civilizace je zhruba o sto tisíc let starší a jejich právo je už dvacet tisíc let v jejich světě ustálené.“

Typická americká porota se pak zaraženě odebrala k poradě. Všichni jsme dostali příkaz vyčkat na verdikt, dostali jsme na útraty soudu i oběd. Přiznám se, pozemský hamburger mi po několika letech na Nové Zemi vůbec nechutnal. Samozřejmě - zvykl jsem si na jiné pochoutky! Nedalo se nic dělat, naštěstí čekání netrvalo dlouho.

Porota se slavnostně a jednomyslně shodla, že z obvinění, uvedených v obžalobě, nejsem vinen.

Vzal jsem to jako samozřejmost. Zvedli jsme se k odchodu a na otázky novinářů jsem už odpovídal jen úsměvem.

Soud skončil - byl jsem opět volný.

Protentokrát to dopadlo dobře...


Vrátili jsme se k vrtulníku a s ním zpět do Berlína. Tam jsem vyložil své přátele, natankoval palivo a opět se vrátil do Washingtonu.

Měl jsem k jednání formální pověření vydané radnicí Nového Berlína, kde jsem zastával místo primátora. Nejprve jsem měl krátké jednání ohledně naší legitimity. Pravda, nikdo tam nebyl řádně zvolen, ale šlo o prozatímní vládu a termín prvních svobodných voleb na Nové Zemi se rychle blížil. Nabídl jsem americkým vyjednavačům vyslat na volby pozorovatele, pokud možno z více zemí a pod záštitou OSN, ale ujistil jsem je, že dělám všechno pro to, aby volby byly svobodné. Měl jsem ostatně šanci, že budeme už demokratickou cestou potvrzeni.

První jednání se Spojenými státy bylo stručné a neslo se čistě v obchodním duchu. Přivezl jsem vrtulníkem prvních čtyřiašedesát tisíc dávek küfferlinu jako náhradu za péči, kterou Amerika Němcům v nejhorších dobách poskytla. Bylo to ironické, ale nešť. President to spolkl, aniž hnul brvou.

Další léky budeme ovšem dodávat už za peníze. Obchodním partnerem bude ode dneška soukromá firma Medizine Niederle, půjde tedy o normální obchod. Také tuto firmu jsem zastupoval, ostatně mi patřila, ale jednání jsem vedl soukromě a ne pod hlavičkou Radnice. Dohodl jsem, že se platby uskuteční přes neutrální švýcarské banky, ale firma Medizine Niederle dodá odpovídající množství léku přímo do Spojených států.

Současně jsem - tentokrát opět jako zástupce Radnice - jednal o propuštění uvězněných Němců. Dohodl jsem se na jednotné kauci tří milionů dolarů za osobu - což odpovídalo stovce injekcí küfferlinu. Americké soudy měly přidat s každým odsouzeným rozsudek a kopii dokumentace jeho případu, aby bylo možné rozsudky přezkoumat. Zaručil jsem se, že násilníci nebudou omilostněni, ale budou vězněni v Novém Berlíně.

Posledním bodem byla dohoda o turistickém styku mezi USA a Novým Německem. Tady bylo největší omezení určené kapacitou. Hotely v Novém Berlíně nemohly pojmout všechny zájemce, takže by ceny pobytů dosáhly astronomických výšek. S tím se bohužel nedalo dělat nic než omezit délku pobytu: měsíc na osobu a rok. Důležité ale bylo, že další jednání mohla pokračovat a byla k nim oboustranná vůle. Je možné, že se situace časem změní.

Z Washingtonu jsem odletěl do Švýcarska. Příslušné příkazy mě předběhly, takže jsem měl v jedné z bank založené konto a na něm několik miliónů amerických dolarů. Znamenalo to, že budu muset obratem navštívit Spojené státy a předat další bedny s lékem.

Konečně jsem měl prostředky, které mi dosud chyběly. Ne že bych měl v Novém světě nouzi, ale marky byly platné právě jen tam. Na Zemi jsem potřeboval jinou měnu, i když opět - ne pro sebe.

Až po uzavření obchodů jsem si mohl oddechnout. Dojednal jsem rádiem povolení k přeletu do Čech s přistáním na letišti v Pardubicích a vyrazil přes zasněžené Alpy.

 


Zpět Obsah Dále

23.01.2017 23:02