Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Pardubice

Konečně doma - po více než čtyřech a půl roce vynuceného pobytu mimo Zemi. Návrat mi ale hodně zkalilo pomyšlení, že vlastně nemám kam se vracet. Žena se se mnou v mé nepřítomnosti rozvedla, přátelé na mě zapomněli, rodiče nemám - co mě vlastně táhne domů? Vzpomínky? Trochu málo k pevnějšímu poutu.

Vrtulník konečně dosedl na letiště v Pardubicích. Bylo pozdní odpoledne, téměř večer. V hale na mě čekala pasová a celní kontrola. Prokázal jsem se pasem Nové Země. Chvíli si jej nadšeně prohlíželi, taková kuriozita se jim ještě nedostala do ruky, pak mě pustili dál. Měl jsem jen malý kufřík, takže i clo proběhlo rychle. Ve směnárně jsem vyměnil stodolarovku a zavolal si taxík.

Zamračený taxíkář si mě prohlédl z okénka vozu.

„Sprechen sie Deutsch?“ zavrčel na mě, ale otevřel dveře.

„Ano, ale není to nutné, mluvím i česky,“ odtušil jsem.

„Čechy nevozím,“ zavrčel nevlídně - a rychle dveřmi práskl.

Vrátil jsem se do haly a telefonem zdvořile požádal taxislužbu, aby mi poslala jiný taxík.

„Už jsme vám tam jeden posílali,“ švitořil hlásek dispečerky.

„Má poruchu. Pošlete mi jiný. Ale nějakého profesionála, snad tam nemáte samé amatéry.“

„Jak myslíte,“ urazila se.

Počkal jsem, až dorazí další taxík. Naštěstí byl druhý taxíkář mnohem slušnější. Vyjeli jsme a hned jsme se dali do řeči. Zmínil jsem se i o jeho kolegovi, který mě jako Čecha odmítl vzít.

„Tomu určitě zavolali, že poveze nějakého cizince, proto vás nebral,“ vysvětloval mi rychle.

„To se načeká,“ povzdychl jsem si. „Ten cizinec jsem totiž já. Pravda je, že se vracím z pořádné dálky.“

„Odkud?“

„Vezmu to odzadu - Švýcarsko, Washington, Nový Berlín.“

„Nový Berlín? Kde to je?“

„To je právě to - kde to je. Daleko i blízko podle toho, jak se to vezme. Nový Berlín není na Zemi, ale na Nové Zemi. Už jste o ní někdy slyšel?“

„Panebože - snad ne na té planetě v druhém vesmíru?“

„Přesně tam,“ přikývl jsem.

„A nepojedete tam ještě jednou?“ pokračoval dychtivě.

„Nejspíš pojedu.“

„Víte... já mám velice nemocné dítě. Na tom novém světě prý mají lék, který by mému děcku vrátil zdraví. Dal bych za to - všechno co mám.“

Podíval jsem se na něho. Říkal to tak procítěně, že jsem neměl pochyb o jeho upřímnosti.

„Víte co? Zavezte mě k vám. Mám ten lék s sebou,“ rozhodl jsem se rychle.

Taxíkář div údivem nevletěl do nejbližšího kandelábru, ale na poslední chvíli se vzpamatoval.

„To - to myslíte vážně?“

„Jistě,“ přikývl jsem. „Tady v kufříku. Tak jedeme, ne?“

Vyrazili jsme jako o závodech. Brzy jsme byli na opačném konci Pardubic, než jsem měl zamířeno. Taxík prudce zabrzdil před nevelikým rodinným domkem.

„Tady bydlíme,“ hlesl taxíkář, ale nehýbal se.

„Na co ještě čekáme?“ pobídl jsem ho.

Zavedl mě do domku. Přivítala nás ustaraná žena. Taxíkář mě vedl k postýlce, kde ležela pětiletá holčička s úplně holou hlavou.

„Dali nám ji už domů - aby byla doma, až...“

„Leukémie?“ zeptal jsem se ho stručně.

Jen němě přikývl. Žena se potají rozvzlykala.

Leukémie byla na seznamu nemocí, které Küfferlin bezpečně léčil. Neměl jsem pozemský diplom lékaře, ale mimozemské znalosti mi dovolovaly jednat. Otevřel jsem kufřík, odlomil hrdlo ampulky, nasál obsah do stříkačky a přes pyžamko vpravil lék do bezvládně ležícího tělíčka. Dítě těžce dýchalo a neprobudilo se.

„Nemělo by se to nejprve... nějak sterilizovat?“ pokusil se mě zaraženě upozornit taxíkář.

„To je tak silný lék, že sterilizace není nutná,“ usmál jsem se a pohladil dítě po ramínku. „Od této chvíle jí aspoň měsíc neublíží ani smrtelná kultura neštovic, cholery, moru, neohrozí ji ani AIDS nebo malomocenství. Uvidíte, že nedostane ani rýmu.“

„Určitě?“ ubezpečoval se. „A vyléčí ji to?“

Přikývl jsem.

„Až se probudí, bude mít ukrutný hlad,“ informoval jsem oba rodiče. „Nechte ji sníst cokoliv ji napadne, mléko a krupičná kaše jsou v takovém případě nejlepší. Nakupte si hodně mléka do zásoby.“

„A kam máme přijít na další?“

„Jak myslíte - na další?“

„No - jedna injekce snad nestačí...“

„Jedna injekce bohatě stačí. Do týdne bude zdravá, jen vlásky jí budou růst trochu déle, ale narostou jí a bude jako dřív.“

„To je ten lék tak silný?“

„Je,“ přikývl jsem. „Perfektní práce mimozemšťanů. Nikdy se nám nepodařilo vyrobit něco tak účinného a univerzálního. Penicilín u nás kdysi znamenal převrat, ale nesnese srovnání s tím co umí oni.“

„A co za to zaplatíme?“

„Dovezete mě, kam jsem si původně objednal,“ usmál jsem se. „Mám tu přece i své zájmy.“

„Ale ten lék - kolik stojí?“ naléhal.

„Normálně dvě marky,“ řekl jsem. „Pro vás grátis, jste přece mým prvním zákazníkem tady v Čechách.“

„Ale v Americe je to prý strašně drahé!“

„Tam ano. Zatím. Až trochu vychladnu z lichvařiny, s jakou nás přivítali oni, také jim snížím cenu.“

V té chvíli se ale ve mně zvedla vlna pochybností. Měl jsem vůbec pravdu, když jsem dodávky küfferlinu vázal na své podmínky a nedaroval ten lék lidem bez výhrady? Kolik takových dětí zemře jen proto, že lék nedostanou? Proč vždycky a všude na politické spory doplácejí - děti? Budu o tom muset uvažovat.

„Jestli je to pravda - a Anežka nám nezemře...“

„Aspoň si budete pamatovat, že je někdy dobré neohrnovat nos nad méně bohatým zákazníkem.“

„To jsem nikdy nedělal,“ ujistil mě.

Vrátili jsme se k autu a nasedli. Přejeli jsme přes Pardubice na opačnou stranu. Taxíkář mě zavezl před náš dům a za žádnou cenu nechtěl za cestu zaplatit. Vystoupil jsem tedy a šel se podívat domů. Nevěděl jsem, s jakou mě Eva, moje bývalá, přivítá.

„Jé - pane Vávra! Kde se tu berete?“ potkala mě hned ve dveřích výtahu sousedka Baníková o dvě patra níž.

„Pachatel se vrací na místo činu,“ usmál jsem se smutně. „Jen nevím, jestli je u nás někdo doma.“

„Ale vaše paní tu už nebydlí,“ ujišťovala mě. „Vy to nevíte? Odstěhovala se už před rokem.“

„A víte aspoň kam?“

„Samozřejmě,“ ujišťovala mě. „Koupila si nový dům a hned se tam přestěhovala.“

„Koupila dům?“ divil jsem se. Ale nechal jsem si vysvětlit kde to je pak jsem opět vyšel ven.

Taxíkář tam ještě stál, ačkoliv jsem po něm nechtěl, aby čekal. Zamával jsem na něho.

„Přece jen vás musím ještě požádat o svezení.“

Vysvětloval jsem mu, kam mě má tentokrát zavézt.

„Tam bydlí nějaká bohatá rodina,“ vzpomínal, ale nastartoval a už jsme jeli. Dovezl mě před velikou vilu. Za plotem zuřivě štěkala obrovská doga. Zazvonil jsem na zvonek vedle ozdobně zhotovené jmenovky - Uriášovi. Moje bývalá choť už měla jiné jméno než já.


„Benny, lehni!“

Poznal jsem ji. Byla ještě hezčí, než jak jsem si ji pamatoval. Došla skoro až ke vrátkům, než mě ve večerním šeru poznala.

„Oto - co ty tady chceš?“ vyjekla na mě nepřátelsky.

„Přišel jsem se podívat domů,“ řekl jsem klidně.

„Tady nejsi doma,“ odbyla mě - suše a rázně.

„Nejsem. Ale na návštěvu bys mě pozvat mohla.“

„Nemohla,“ odmítla. „Kdyby přišel domů Ferenc, zabil by tě. Beztak ti nemůže přijít na jméno, jak jsi nás tenkrát opustil.“

Tak já jsem je opustil! Zákeřně a podle - to byla její verze. Ona se pak se mnou dala rozvést a všichni ji litovali. Klid, Oto, řekl jsem si, to snad vydržíš.

„Myslíš, že by mi mohl ublížit?“ optal jsem se jí jízlivěji.

„O tom nepochybuj! Ferenc je boxer, profík, rozumíš? Ten by z tebe nadělal sekanou. Nechtěj mu někdy padnout do ruky!“

„A tohle - dovede?“ řekl jsem.

Při těch slovech jsem si neviditelným bleskem změkčil silnou železnou tyč v umělecky kovaném plotě, vytrhl ji a před jejíma očima pomalu zkroutil do preclíku. Když jsem ji - už vytvrzenou - pověsil na plot, jen to zazvonilo.

Eva jen vyjekla leknutím.

„O mě se neboj,“ dodal jsem klidně. „Takových chlapíků, jako je tvůj Ferenc, si už na mně vylámalo zuby víc. Nemusíš se o mě bát, umím se ubránit. Nepozveš mě raději dál? Bylo by to - přinejmenším zdvořilé. Nepřišel jsem ti dělat nepříjemnosti, jen si pohovořit.“

„Tak pojď - ale já jsem tě varovala,“ zarazila se.

„Spíš varuj svého Ference. Mohl by šeredně narazit, kdyby na mně chtěl zkoušet své bojové umění. Já jsem teď taky dost od rány.“

„Doufám, že se mi tu nepoperete!“ řekla jízlivě.

„To bude záležet na něm,“ odtušil jsem. „Vycházel jsem dobře i s mimozemšťany, ale taky jsem pár lidí zabil, když to jinak nešlo. Byl mezi nimi přinejmenším jeden takový boxer. Dal mi ránu na žaludek, že jsem se po ní musel chvíli sbírat - ale ke druhé už se nedostal, já teď zabíjím velice rychle.“

„Ty - a někoho zabít?“ vytřeštila oči.

„Těžko bych je dnes spočítal všechny. Pamatuji si jen na ty nejvýznamnější. Asi mi neuvěříš, že jsem osobně zastřelil samotného Hitlera, ale je tomu tak. Nemusíš se mě bát, z tebe bych vdovu udělat nechtěl, to mi můžeš věřit.“

„O tom Hitlerovi jsem četla ve zprávách,“ řekla suše. Zřejmě to na ni neudělalo žádný dojem.


Zavedla mě do haly. Pak vykřikla nahoru na schodiště:

„Kluci! Pojďte dolů! Máte tady tátu!“ Odešla a zanechala mě v hale, zatímco shora po schodech se na mě řítil uragán - tornádo.

Samozřejmě, na dětech bývá čas vidět nejvíce. Nepoznal bych je. Oba teď byli skoro o pět let starší.

„Jů, tatí!“

Vzápětí jsem je měl kolem krku.

„Kde jsi byl tak dlouho?“ vyčítali mi.

„U mimozemšťanů,“ ujišťoval jsem je.

„V létajícím talíři?“

„To ne - ale byl jsem dlouho v jejich světě.“

„Jak vypadají?“

„Vy jste je ještě neviděli? Vždyť jsem je několikrát vyfotil. Vy jste ty fotky neviděli?“

„Jediné skutečné mimozemšťany prý nafotili Amerikáni,“ řekl suverénně starší Jára.

„A od té doby nic,“ dodal zklamaně mladší Jirka.

„Ty fotografie jsem pro Američany pořizoval já. Také nějaké dostanete. A až k nám přijedete na návštěvu, seznámím vás s Uaxio,“ slíbil jsem.

„Kdo je to - Uaxio?“

„Opravdová mimozemšťanka,“ ujistil jsem je.

„A ty sis ji vzal?“

„To přece nejde,“ usmál jsem se. „Přiznejte se, že ani nevíte, jak mimozemšťané vypadají?“

„No - skoro jako my,“ řekl Jára. „Ale žijí u nich hrozné obludy s obrovskými chapadly.“

„Mně se o nich zdálo!“ trumfoval bratra Jirka.

„Hoši, to je veliký omyl,“ rozhodl jsem se uvést všechno na pravou míru. „Ti co vypadají jako my lidé, nejsou mimozemšťané, ale obyčejní lidé ze Země. Zato ti co vypadají jako obludy, to jsou právě mimozemšťané. Rozumíte mi?“

„A takovou obludu sis vzal za ženu?“

„Jistě ne,“ usmál jsem se té představě. „Co s tím pořád máte? Jen jsem tam s takovými bytostmi často hovořil.“

„To muselo být žůžo!“

„Vždycky ne,“ zavrtěl jsem hlavou. „Nebylo to jen pěkné. Ale je to konečně za námi a - tak mě tu zase máte.“

„Že jsi nás hledal? Dostali jsme dědictví z Ameriky, spoustu peněz. Proto teď bydlíme tady. To koukáš, že?“

„Hledal jsem vás,“ přiznal jsem bez mučení. „A koukám. Víte, po kom to dědictví bylo?“

„Nevíme,“ pokrčili rameny. „Ale asi po někom moc bohatém. Máma teď má peněz jako smetí!“

Vzpomněl jsem si na reportéra od ABC, který mi sliboval čtvrt miliónu dolarů za fotografie hlavonožců. Zřejmě splnil slib - takže jsem tím bohatým nebožtíkem byl - já sám. Ale nedal jsem nic najevo. Ostatně - tak jsem si to sám tenkrát přál. Chtěl jsem hlavně zabezpečit rodinu. Eva jistě věděla pravdu - ale klukům to takhle zalhala.

„Dobře, kluci. A jak se máte jinak? Co škola, učíte se?“

„Já mám samé jedničky!“ hlásil hrdě Jára.

„Já mám tři dvojky, ale neprávem,“ omlouval to Jirka.

„Neprávem? A hned tři? Přiznej se, určitě máš na tom aspoň trochu zásluhy, ne?“

„No, asi jsem nepadl učitelce do oka,“ pokračoval Jirka ve své očišťovací kampani.

„Dobře, dobře,“ řekl jsem. „Vezmu si tě k mimozemšťanům. Ti to zaručeně poznají. Chceš?“

„Hurá!“ vykřikl Jára.

„No, víš, tati...“ ošíval se Jiřík.

„Máš to marné,“ usmál jsem se. „Asi uděláš lépe, když trochu přidáš v učení, aby ses nemusel před mimozemšťany stydět.“

„To tam nepojedeme hned?“ ochladl Jára.

„To nejde, kluci,“ pokýval jsem hlavou. „Nejprve musíte vyrůst a hodně se naučit. Jestlipak umíte německy?“

„Ne,“ přiznali oba zaraženě.

„Vidíte - a to je naprosto nutná podmínka,“ ujistil jsem je. „Kdo neumí německy, bude mít u mimozemšťanů smůlu.“

„Mimozemšťané mluví německy?“

„Zatím se naučili mluvit jen německy. Oni mezi sebou hovoří tak podivnou řečí, že jim nemůžeme vůbec rozumět. Ale naučili se německy a kdo se chce domluvit s mimozemšťany, musí to umět.“

„Necháš nás hned zapsat na němčinu?“

„To budete muset přemluvit mámu.“

„Proč? Ty tady s námi nebudeš?“

„Jak bych mohl? Máte přece jiného tátu.“

Řekl jsem to nenuceně, ale přišlo mi to strašlivě líto. Přece jen, člověku to nedá. Ti kluci přece byli moji...

„My ho za tebe vyměníme,“ navrhoval hned Jirka, ale Jára se už mračil v tušení budoucích problémů.

Nemýlil se. Jeden problém se k nám právě blížil.

„Tak, mládeži, už jste se pobavili, půjdete spát,“ přicházela Eva s naprosto rezolutním požadavkem na rozchod.

„Vidíš - a docela jsme zapomněli na dárky,“ zarazil jsem ji. „To bychom tomu dali!“

„Na to jste měli času dost!“

„To bude maličkost,“ mávl jsem rukou a otevřel kufřík. „Na veliké dárky máte strýčka z Ameriky, já jim vezu jen pár drobností,“ rýpnul jsem si a Eva raději přestala.

Kluci dostali především veliké album fotografií z Nové Země. Na většině jsem byl tentokrát i já. S Kopffüsslery, s Uaxio, snímky u pobořené Berlínské zdi, letadel Luftwaffe i US Navy, u nakloněného vraku britské lodi Wellington, bitevní pole s ohořelými německými tanky, ale i nové domy Berlína, zkrátka všehochuť.

„No a tady je něco na zub,“ vybalil jsem plody salámovníku, chlebovníku, kostku másla küfferle a svazeček velikých táflí růžové čokolády. „Abyste ochutnali, co roste v jiném světě. Když mi přinesete prázdnou skleněnou láhev, ukážu vám, co jste na mou duši neviděli.“

Eviny protesty byly marné. Kluci bleskurychle přinesli láhve, každý jednu. Vzal jsem je, pomalým pohybem zkroutil a natáhl, takže dostaly velice bizarní tvar. Na každé byly navíc vymačknuté otisky mých dlaní. Sklo se táhlo - jako těsto.

„Prosím tě, jak to děláš?“ vyjekla Eva. „To jde?“

„Nejde,“ ujistil jsem ji. „Nezkoušejte to, pořežete se. Možná vás to naučím, až budete větší, ale teď se vám to nepodaří. Naučil jsem se tam věci nevídané, ale - teď je už asi nestihneme.“

„Opravdu, je čas spát,“ vzpamatovala se a zahnala kluky bez milosti do jejich pokojíku.


Seděl jsem v křesílku v hale a čekal, až se vrátí.

„Co’s jim to dal za nesmysly?“ vyjela si po mně zamračeně, jakmile si sedla naproti. „Vyhodím to, kdoví co to je!“

„Jen pár fotografií,“ řekl jsem. „To ostatní jistě velmi rychle sníte. Není to nic špatného. Tohle tam opravdu roste - živil jsem se tím dlouho. Naopak si myslím, že vám to prospěje. Zdravější jídlo tady jen tak nenajdeš, především to máslo je vysloveně léčivé. Za jeden balíček by Američané rádi zaplatili i tisíc dolarů, ale nikomu nic neprodávej, přinesl jsem to pro kluky.“

„Když je tam tak zdravě, vrať se a už sem víckrát nechoď!“ utrhla se na mě.

„Proč?“ naježil jsem se také. „Poslyš, Evi, odpustil bych ti, že jsi na mě nevydržela čekat. Ale jestli si myslíš, že mě jen tak odmrštíš od dětí, šeredně se mýlíš.“

„Ty mi nemáš co odpouštět! Kde jsi po celou tu dobu byl? Proč ses nevrátil dřív?“

„Protože to nešlo,“ odtušil jsem.

„To ti mám věřit? Mohl ses vrátit dřív, byl jsi přece na Zemi už víckrát, vím to. Jak to, že sis nenašel ani chvíli času?“

„Věřit mi to budeš muset. Při první příležitosti jsem zařídil, abyste netrpěli nouzí a dal jsem vám poslat peníze. Tohle všechno jste si za ně pořídili, neříkej že ne. To už jsi byla znovu vdaná a dřív jsem vážně přijet nemohl. Budeš mi to zkrátka muset věřit.“

„Nemusím ti věřit nic,“ odsekla. „Než jsi nám poslal ty prachy, zažili jsme nouzi jakou si nedovedeš ani představit. Nebýt Ference...“

„Tam to také nebyla selanka,“ podotkl jsem. „Mám v těle dva průstřely ráže devět milimetrů, z toho jeden těsně vedle srdce, přežil jsem blesky quro, které by spolehlivě zabily i nosorožce, přišel jsem o oči a zase mi narostly, nediv se, tam je všechno možné, bylo toho dost a nepočítám, kolikrát jsem byl blízko smrti. Milión lidí závisel jen na mně a nemohl jsem je v tom nechat.“

„Nikdo není nenahraditelný! Ty teprve ne.“

„Většinou to platí. Tohle byla výjimka.“

„Vážně si myslíš, že jsi tak výjimečný? Dovol, abych se tomu s velikou chutí zasmála!“

Její uštěpačný, pohrdlivý smích mě vyprovokoval.

„Ty jsi neviděla, že dovedu víc než je v tomto kraji zvykem? Mám ti předvést ještě něco?“ odtušil jsem suše.

Zohýbaná železná tyč a pokroucené skleněné láhve k jejímu přesvědčení asi nestačily. Dobrá. Na stolečku před námi ležela deska z mléčně bílého skla. Změkčil jsem si trochu sklo pod rukou, zaryl do něj nehty a pozvolna táhl ruku k sobě. Sklo suše skřípělo, ale povolovalo jako přemrzlý sníh a zůstávala v něm jasně zřetelná stopa - jako po drápech tygra. Vypadalo to opravdu ďábelsky a Evu smích okamžitě přešel. Vzdát se pořád nemínila, ale hlas se jí roztřásl.

„Hele, nech mě, jo? Mám svůj život a ty už do něj nepatříš. Nepleť se mi do cesty!“

Říkala to se strachem, ale odhodlaně. Kdysi se mi to na ní moc líbilo, ale teď se rozhodla, že to dál potáhne beze mne.

„Když ses se mnou dala rozvést, ať je po tvém, překážet ti ve štěstí nebudu. Budu ale navštěvovat kluky a ty mi v tom nebudeš bránit. Rozumíš?“

„To bys na ně musel taky platit!“ naježila se.

„Čtvrt miliónu dolarů ti nestačilo?“ vybuchl jsem. „Vždyť jsi to ještě ani nemohla utratit!“

„Už nám z nich moc nezbylo,“ odsekla. „Ferenc za ně koupil podnik a já tenhle barák.“

„Neposílal jsem je Ferencovi, ale tobě a hlavně dětem. Dům byl rozumnou investicí, ale mít rozum, uložila bys zbytek výhodněji než u Ference. Až se s ním budeš rozvádět, zbudou ti oči pro pláč.“

„Co se svými penězi udělám, do toho ti nic není. A mezi mnou a Ferencem taky nemáš co dělat. Žijeme si dobře jen díky Ferencově šikovnosti, ne kvůli tobě.“

„Do toho ti opravdu mluvit nebudu - ale ode dneška nebudeš tvrdit, že na děti neplatím. Ten podvod s dědictvím ti ještě projde, ale kdybych vám poslal cokoliv nad to, přiznáš před nimi pravdu. Za čtvrt miliónu dolarů mám právo vědět, zda je o kluky dobře postaráno.“

„Vede se jim dobře, nestarej se,“ odsekla.

„V tom jediném tě neposlechnu,“ odtušil jsem. „Budu se starat a nebudeš mi v tom bránit.“

„A když budu?“

„Pak si to povíme u soudu. Mám v tom teď praxi.“

„V novinách bylo, že tě hledá Interpol. Jako zločince,“ opáčila dost škodolibě. „Neměl bys raději zmizet, dokud to jde?“

„V novinách nejspíš ani nebude, že jsem právě dnes soud ve Spojených státech vyhrál. Nejsem hledaná osoba, marně v to doufáš. A soud s tebou bych vyhrál také. Nechám tě být, slíbil jsem to a já sliby plním. Ale děti jsou - no, přinejmenším z poloviny moje.“

„Ty ses o kluky nestaral, když byli nemocní! Neučíš je, nic s nimi nemáš,“ vyčítala mi už skoro plačky.

„Nebylo to možné, ale bude to možné teď. Zajistím pro ně pořádné vzdělání. Vezmu si je do Nové Země, aby z nich něco bylo.“

„Chceš z nich snad udělat Němce?“ vyjekla. „Abych je už nikdy neviděla? To ti nikdy nedovolím, slyšíš? Nikdy!“

„Ani ze mě se nestal Němec. Vzal bych tě tam také, abys byla s nimi. Nevadilo by mi ani, kdyby ses tam vypravila i s Ferencem.“

„Ten na to nikdy nepřistoupí.“

„Jistě, tohle neovlivním. Já ti jenom dávám návrh.“

„Já to odmítám. A děti ti nedám.“

„Nedáš-li, budou ti to později vyčítat. Bude lépe, když budou mít základní školy zdejší. Ale časem budou potřebovat víc.“

„Ty máš také jen titul pitomého inženýra. Co to je? Nic!“

„Nejde o titul,“ zavrtěl jsem hlavou. „Rozhodují znalosti. A ty mám na úrovni, jakou mi mohly dát jen bytosti Nové Země. Nejsem jen pozemský inženýr, ale i mimozemský fyzik a biolog. A chtěl bych, aby i naše děti dostaly stejné podmínky - anebo lepší.“

„Já s tím nesouhlasím.“

„S tvým souhlasem nepočítám. Když ses rozhodla jít svou cestou, překážet ti nebudu, ale u dětí je to jiné.“

„Povídám, jdi odsud!“ vybuchla. „Nebo zavolám policii!“

„Už jdu,“ přikývl jsem a vstal. „Hádat se ale snad nebudeme. Co jsem chtěl říci, už víš. Měj se krásně a vzpomínej na mě v dobrém. Mimochodem, jestli sis Ference brala kvůli penězům, hodně jsi prohloupila. Já si žiju líp. Miliarda dolarů pro mě dneska není nic moc. A s policií na mě nechoď. Nevyvedlo mě z míry ani Gestapo, ani americká policie.“

Vyšli jsme před dům. Eva by mě určitě nejraději strkala před sebou, ale netroufla si. Zato doga asi vycítila, že se její paní nelíbím. Začala vrčet a ostře na mě zezadu štěkla. Aniž bych chtěl, podvědomě jsem se naježil na obranu. V tom okamžiku začala doga zoufale kňučet a pozadu zacouvala do tmy.

„Oto - co se to děje?“ vyjekla Eva a odtáhla se ode mne. „To jsem ještě nikdy neviděla! To zvíře - ono se tě bojí!“

Trochu jsem se zamračil.

„Má proč,“ odtušil jsem temně. „Cítí smrt.“

Jestli se mnou Eva do této chvíle zacházela jako s obtížným obejdou, kterého se potřebuje zbavit, teď teprve pochopila, že se mnou nebude mít lehkou práci. Ale vypadala opravdu zděšeně; jakmile jsem vyšel na ulici, rychle za mnou zamkla ozdobnou branku a aniž by vyčkala kam půjdu, utíkala zpátky do domu, jako by měla v patách smečku vlkodlaků.

Konečně jsem vzbudil náležitý respekt své bývalé choti!

Ale nebylo mi do smíchu. Ten pes vypadal vyděšenější než ona.

A zvířata - mívají často pravdu.

Stranou stál taxík. Zamával jsem na něj a podivil se. Byl to pořád můj známý.

„Vy nejste doma?“ usmál jsem se, když jsem nasedal.

„Byl jsem tam,“ přikývl. „Ale právě proto dnes nemohu jezdit. Je toho na mě moc. Anežka se probudila a snědla nejen svoji, ale i moji večeři. Přesně jak jste říkal. Navíc vypila litr mléka - kam se to do ní podělo, nevím.“

„Organismus potřebuje živiny,“ souhlasil jsem. „Instinktivně se chová, jak je pro ni nejlépe. Mléko bude pro ně aspoň měsíc nejlepší výživa, nechte ji jíst a pít co chce, nebojte se, neztloustne. Později se to vrátí do normálu.“

„Proto jsem jel sem, abych se na to ještě přeptal.“

„Už jsem vám to přece řekl,“ usmál jsem se. „Bude v pořádku, jedna injekce stačila. Příroda je mocná čarodějka, poradí si sama.“

„Ale co vy?“ zeptal se mě. „Žena mi doma vysvětlila, že se s vámi vaše paní rozvedla. Jistě vás nepřivítala s nadšením, jak jsem ostatně viděl. Kam půjdete? Nemohl bych vám pomoci?“

„Zavezte mě na letiště. Mám tu letadlo, vrátím se domů.“

„Domů?“ podíval se na mě tázavě. „Nezlobte se na mě, ale kde jste vlastně doma? V Čechách - nebo někde na jiné planetě?“

„Máte možná pravdu,“ odtušil jsem tiše. „Nepatřím do tohoto světa - i zvířata se mě tu bojí. Vrátím se na Novou Zem.“

„Já to vidím jinak,“ řekl po chvíli taxíkář během cesty nočními Pardubicemi k letišti. „Upřímně - máte v sobě něco divného a dá se to vycítit. Viděl jsem couvat toho psa, měl z vás opravdu hrůzu. Ale taky jsem viděl, jak jste se staral o naše dítě. Vysloveně zlý snad nejste.“

„Taky doufám,“ přikývl jsem vážněji. „Něco vám samozřejmě mohu vysvětlit. Vím, čeho se ten pes bojí. Mám v sobě mimozemské quro. Je biologická, velice účinná, spolehlivě smrtící zbraň a to zvíře ji vycítilo. Zvířata se řídí instinkty. Mám to ale přímo v sobě, nedá se to odložit, rozumíte? Zabil jsem tím Hitlera, ale proti nevinným jsem ji nikdy svévolně nepoužil.“

Pokýval hlavou, ale neřekl nic.

Rozloučili jsme se na letišti. O chvíli později jsem se vznesl ve svém vrtulníku do výšky. Před letištěm jsem uviděl slabě osvětlenou siluetu taxíku a vedle ní tmavou postavu. Ten člověk se dnes očividně poprvé v životě setkal s něčím mimozemským, ale zdálo se mi, že si ze všeho vybral hlavně to, že jsem mu pomohl zachránit dítě.

 


Zpět Obsah Dále

23.01.2017 23:02