Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah

Třetí Německo

Vrtulník hladce přistál na střeše hotelu Rote Fahne.

Od prohraných voleb jsem bydlel tady - ve svém. Obsadil jsem apartmá v nejvyšším patře a odtud řídil své podniky. Také teď jsem se sem stáhl, abych si to všechno ještě jednou promyslel.

Situace v Nové Zemi vypadala tentokrát naprosto beznadějně. Mají hlavonožci právo rozzlobit se a s konečnou platností všechny Němce vyhodit? O tom jsem nepochyboval, je to jejich svět. Budeme se muset spakovat, to jediné z toho vyplývá. Ale - jak to udělat? Jak?

Zvedl jsem telefon, zavolal Kurtovi Wernerovi a požádal ho, aby mi poskytl v nejbližší možné době vysílací čas. Tohle zbývající privilegium vyjednavače s hlavonožci bych měl mít i v rádiu Berlín, ale tam jsem je nikdy nevyužil. Kurt by mi to ostatně splnil i bez toho.

„Co se děje?“ ptal se mě Kurt.

„Ani se neptej,“ povzdychl jsem si. „Povím ti to, až se dostanu do televize.“

Sjel jsem výtahem dolů a do budovy televize došel pěšky. Byla ostatně jen dva bloky od hotelu.

„Povídej, co se stalo?“ vítal mě Kurt úsměvem, ale hned ve dveřích zvážněl, jakmile mě viděl.

„Když ti řeknu, že nastane konec světa, neuvěříš mi. Bohužel, je tomu tak. Hlavonožci vypověděli smlouvy. Budeme se stěhovat na starou Zem.“

„Vidíš - a ty jsi jim vždycky tak věřil!“ podotkl Kurt.

„Ne oni, my neseme vinu na tom, co se stalo!“ vybuchl jsem. „Já bych to na jejich místě neudělal, ale uznávám, jsou v právu.“

Vysvětlil jsem mu, jak právě objevili a zlikvidovali německé záškodníky, kteří se pokusili o nemožné - definitivně je zničit.

„Já se ničím vinen necítím, ale po tomhle by mi hanba ani nedovolila tady zůstat,“ řekl jsem.

„To bude problém,“ odpověděl Kurt vážně. „Ani my ostatní přece vinni nejsme, rozhodně ne všichni.“

„Mě přesvědčovat nemusíš,“ pokrčil jsem rameny. „Měl bys to vysvětlit těm, kdo ten podraz zorganizovali. Byla to krysí špinavost. Ačkoliv, možná teď křivdím - krysám.“

„Taky že jim to vysvětlím!“ kasal se Kurt.

Zvedl telefon a zavolal Gertě, aby okamžitě všeho nechala a přijela za námi do televize.

„Nejezdi podzemkou, vezmi si auto,“ nabádal ji. „Ano, jistě, vím o tvé ekologické kampani proti autům, ale ta právě teď skončila.“

Za malou chvíli jsme byli pohromadě. Gerta přilétla jako vítr, ve dveřích vynadala Kurtovi, že si dovolil zlehčit kampaň proti autům, ale když se dozvěděla pravou příčinu hřbitovní nálady, zbledla i ona.

„Tohle snad hlavonožci nemyslí vážně?“ mračila se.

„Bohužel myslí,“ usadil jsem ji. „A je to i naše vina. Moc brzy jsme pustili z hlavy zdejší nácky.“

„Kdyby po nás chtěli vypátrat všechny viníky a vydat jim je, nedivila bych se. Vyhověla bych jim i kdyby je chtěli pro výstrahu po kusech rozvěšet po stromech. Ale vyhodit nás všechny?“

„Oni to chtějí,“ pokrčil jsem rameny. „Můžeme je kritizovat, můžeme je zkusit přemlouvat, ale to je asi tak všechno. Poslechnout je nakonec musíme.“

„Ani ty bys to s nimi ještě nějak nedohodl?“ podívala se na mě s dětskou důvěřivostí.

„A když ti řeknu, že jsem rád, že teď nejsem pro výstrahu po kusech rozvěšený na stromech kolem Xijtry?“

Gerta zesmutněla.

„Když ani na tebe nedají...“

Začali jsme spolu sepisovat závěrečný projev k německému národu, jak jsem to pracovně nazval. Bylo pozdní odpoledne, za chvíli bude beztak čas na zprávy, stihl jsem sepisovat jen hlavní body s tím, že zbytek stihneme improvizovat.

V nejlepším se přihrnul do studia Reinhard Herzog, tiskový mluvčí Radnice, se svazečkem papírů v aktovce.

„Možná už ani nebude nutné, abyste to četl,“ řekla mu smutně Gerta, sotva k němu vzhlédla.

To neměla dělat. Reinhard se okamžitě rozčilil a nebyl ochoten vyslechnout žádné rozumné vysvětlení. Vykřikoval, že si omezování svobody slova šeredně odskáčeme - jako kdyby se v Rádiu Berlín už dávno nevedl jen monolog Vzkříšení Německa a zdejší půlhodinky byly něčím víc než dobrovolně dávaným prostorem k jeho - ztrapňování.

„Dobrá,“ řekl jsem. „Dostanete čas, dokonce na obou kanálech najednou. Nemáme proti vám jiný pořad.“

„To je něco jiného!“ čepejřil se Reinhard. „Tak to má být!“

Na kanálu Berlín Dvě měl ještě skoro půl hodiny běžet naučný film, ale Kurt jej nařídil přerušit a propojit kanály na zdejší studio. Na udivený dotaz technika přikývl, že dnes budou příliš důležité zprávy.

Tak to osobně ohlásil ještě předtím, než se kamery soustředily na potěšeného Reinharda - myslel si asi, chudák, že to bude kvůli jeho obvyklým sebechválám.

„Vážení spoluobčané,“ řekl Kurt, „neodcházejte, prosím, od obrazovek a pozvěte k nim i své známé. Stalo se něco, co změní život každého z nás. Vyslechněte si zprávy Radnice, a po nich mimořádné zprávy naše. Vysíláme je současně na obou kanálech, aby nikomu ani slovo neuniklo. Věnujte nám, prosím, nejvyšší pozornost.“

Pak pokynul a kamera zabrala růžolícího Reinharda, který ani teď nepochopil, že jeho zpravodajství bude pouze úvodem k něčemu opravdu závažnému.

Nedal se otřást a spustil, jak to měl napsané na papíře.


„Drazí soukmenovci!“ začal pateticky, jak to měl zřejmě dobře odkoukané od Vůdce Adolfa Hitlera.

„Radnice se rozhodla vyhovět četným žádostem na udělení licence firmě Schwarzkopf, která již brzy v centru Berlína postaví důstojné lázně se sladkou i mořskou vodou. Nebudete muset za mořem dojíždět až do Topferingu a platit vyděračské ceny v tamních drahých hotelích. Nové lázně vám tytéž požitky poskytnou levně i v centru našeho města.“

Aha - firma Schwarzkopf, patřící primátoru Köppkemu, podle očekávání vyhrála konkurs. Budiž jí čest a chvála - škoda, že si svého vítězství dlouho neužije.

„Jako další značný příspěvek Radnice k čistotě města můžeme dnes označit zavedení převratných odpadkových košů se samočinnými sběracími stroji na jejich odvoz.“

Tuto zakázku dostala firma bratra Hanse Köppkeho. Nebyl to konkurs, neboť nikomu jinému čistota města neležela v hlavě natolik, aby se o tuto zakázku ucházel. Samočinné sběrné stroje byly možná dobrý nápad, ale v podstatě prkotina, dobrá k čerpání peněz z městské pokladny. Výborně - ale pozdě, dalo by se říci.

„Další novinka je obzvlášť důležitá. Po létech odloučení od mateřské vlasti ohlašuje nová cestovní kancelář KWUG něco, nad čím určitě zaslzí oko každého, kdo si ještě vzpomene na starou dobrou vlast. KWUG nám poskytne přesně to, co jsme si celou dobu přáli. Od příštího měsíce začíná pořádat opak toho, co tak bezostyšně provozují cestovní kanceláře Vávra. Namísto invaze drzých, bohatých Američanů do našeho světa - svobodné cestování Němců po jejich staré vlasti na Zemi. Zájezdy do starého Berlína, Kolína nad Rýnem, Stuttgartu, Hamburku na Labi, ale i do okolních zemí, kde nás všude uvítají jako vzácné hosty - v Liberci, Chebu a Karlsbadu. Můžete již dnes podávat přihlášky!“

Kdybys věděl Reinharde, pomyslel jsem si smutně, že nová cestovka KWUG znamená Kurt Werner Und Gerta, určitě bys jí tuhle reklamu nedělal. Ale to bys musel vědět víc než víš. Jenom škoda, že se všemi cestovkami bude brzy konec. Snad by tě potěšilo, že stejně to má spočítáno i Vávra Interstellar.

Odešel jsem ještě do vedlejší místnosti projednat podrobnosti s Gertou. Kurt sem vzápětí přišel také.

„Bude to skoro stejná bomba, jako připravili hlavonožcům Hitlerovi pohrobci,“ řekl smutně.

Reinhard Herzog vedle ve studiu končil. Jeho oslavné ódy na malicherné vymoženosti zaváděné Radnicí byly podobné jeho útokům na všechno, co mělo souvislost s mými aktivitami. Normálně se jimi část diváků bavila, zejména v očekávání, co na to ukáže Gerta a její štáb kameramanů. Největší smůlu měl Reinhard, když pěl chválu na nový primátorův hotel na břehu moře a televize hned poté ukazovala záběry z neštěstí, když se právě tato stavba, narychlo naprojektovaná a postavená na příliš zvětralém útesu, krátce po dostavění zřítila. Bylo to naštěstí v noci, takže to prošlo bez obětí.

Náhle jsem zpozorněl.

„Náš primátor má připravená ještě další překvapení pro ty, kdo při něm věrně stáli,“ utrousil jen jako mimochodem. „Zdá se, že se opět jeví reálné rozšiřování naší Říše. Neschopné české vyjednavače nahradí naši emisaři. Můžeme od toho očekávat i návrat německé krve zpět do míst dočasně ztracených, konec potupného ústupu a nebývalý rozkvět Nového Německa. Heil Neues Deutschland!“

Panebože! Že by za tou špinavostí stál - sám starosta?

Reinhard Herzog se naposledy uklonil do kamer a s úsměvem na tváři vstal. Červené světélko na kameře však dále svítilo a mluvčího Radnice to trochu zmátlo.

V té chvíli jsem vstoupil s doprovodem Gerty a Kurta.

„Prosím, posaďte se ještě,“ pokynul jsem Reinhardovi.

„Nemám... nemám ani oprávnění účastnit se debaty,“ zakoktal překvapením. Jistě, minulá debata byla pěkný debakl. Když to neměl předem na papírku, nevěděl si s otázkami rady.

„To nebude debata, pane Herzog,“ uklidňoval jsem ho, ale měl jsem tisíc chutí vzít ho pod krkem místo za rameno.

„Tak snad mohu odejít,“ snažil se opustit své dosavadní místo.

„Jen seďte, vás se to týká stejně jako všech,“ zamáčkl jsem ho zpátky do sedadla a posadil se vedle něho. Kurt se posadil z druhé strany, takže přehradil Herzogovi druhou příležitost k ústupu, kdežto Gerta se graciézně usadila vedle svého chotě.

„Můžeme-li věřit přítomnému panu Herzogovi, připravil nám primátor Hans Köppke největší překvapení v dějinách města Berlína i Nového Německa,“ začal jsem úplně jinak, než jsem měl napsáno na připravených papírech. Kurt s Gertou se na mě po očku podívali, ale nic neřekli. Bylo to ostatně i v jejich stylu - zvláště Gerta se nikdy nenechala zaskočit nečekanou změnou.

„Namísto mne, neschopného vyjednavače, navíc Čecha, pan primátor nejspíš už své emisary k hlavonožcům poslal,“ řekl jsem pořád ještě klidným hlasem.

Reinhard Herzog se na tato slova opět usmál a uklonil přímo do kamery, která ho právě zabírala. Bylo to přiznání, nebo by si rád přisvojil zásluhu na něčem, o čem sám ani nevěděl? Chtěl jsem věřit, že to druhé, že ještě nic netušil.

„Naštěstí pro pana primátora si nejsem jist, zda emisaři vyslaní ke Kopffüsslerům byli od něho,“ přitvrdil jsem tón hlasu. „Neměli totiž za úkol vyjednávat, ale dopravit do hnízd Kopffüsslerů ničivé bomby a zaútočit na všechna současně. Výsledek je přesně takový, jak se od té podlosti dalo očekávat. Že jsou všichni emisaři mrtví - celkem dvě stě dvacet šest mužů, to je maličkost, nelituji je. Mnohem horší je, že tím zákeřným porušením příměří rozzlobili na nejvyšší míru hlavonožce. Ti teď tvrdí, že jsme porušili dohody, a mají pravdu. Německé ničivé bomby jsou v jejich moci. Namířili je na Berlín a my všichni máme ultimátum: v nejkratší možné době se bezpodmínečně vrátit na starou Zem. Pane Köppke, je-li to vskutku vaše dílo, připravil jste nám kolosální a opravdu nezapomenutelné překvapení!“

„To není možné!“ vykřikl Reinhard Herzog. „Primátor měl na mysli jistě něco úplně jiného!“

„Ať už tu podlost vyvedl primátor Hans Köppke nebo někdo jiný, předpokládal jistě vítězství, ale nevyšlo mu to,“ obrátil jsem se na Reinharda. „To ale není všechno. Pro případ selhání akce měli bandité hlavonožcům tvrdit, že jsem zákeřné přepadení zosnoval já. Stálo mě to pár hodin věznění, což je maličkost proti tomu, co nemohu odvrátit. Budeme muset vyklidit Berlín - a vrátit se na Zem.“

„Ale to není možné!“ opakoval Reinhard Herzog. „To snad nemohou udělat, to je porušení dohod!“

„Ano, to je porušení dohod,“ řekl jsem. „Dohody uzavřené do dnešního dne neplatí. Neporušili je hlavonožci, ale my. Od nich je to jen logický důsledek našeho pokusu o zákeřný smrtící útok na jejich města. Pane Herzog, potkáte-li primátora Hanse Köppkeho, vyřiďte mu, ať mi dnes raději nechodí na oči. Musel bych ho na místě zabít, že nám zničil Berlín. A také jakéhosi majora Ottise, který přepadovým komandům velel. Kdo ho znáte, vyřiďte mu mé upřímné pohrdání.“

„Nech je být, Oto,“ přerušila mě smutně Gerta. „Většina z nás opravdu neví, že k něčemu podobnému mělo dojít. Co ti o tom přesně hlavonožci řekli?“

Přerušila mě, jak jsme to měli ve scénáři, jakmile řeknu první otřesná fakta. Podíval jsem se ulehčeně na ni a vrátil se do původního konceptu. Papíry jsem nechal ležet - mohl jsem mluvit i bez nich.

„Jakmile zjistili, že naše podivné nákladní automobily skrývají atomové nálože, pobili posádky a ponechali naživu jen neozbrojené řidiče. Když jim pak tvrdili, že jsem za celou touto akcí já, zavolali si mě a uvěznili. Naštěstí je včas napadlo, že jsem je nikdy neoklamal. Nejspíš nic nevíte o metodě spolehlivého zjištění pravdy, kterou oni ve výjimečných případech používají. Otevřou člověku lebku a připojí jeho mozek k mozku vyšetřovatele. Ten pak může zkoumat všechno, co si dotyčný myslel - od narození do smrti. Nic se potom nedá zatajit. Procedura je bohužel nevratná a končí smrtí, proto ji používají výjimečné. V takové chvíli ale byla oprávněná. Dozvěděli se všechno. I to, jak major Ottis své chlapce nabádal, aby za viníka označili mě. Naštěstí mu lest nevyšla, ale mohlo to dopadnout hůř - nejen pro mě.“

„Jak - hůř?“ optala se Gerta.

Tuhle otázku měla ve scénáři, ačkoliv také nechala na stole ležet připravené papíry a mluvila zpaměti. Neznala ale podrobnosti a když jsem vykládal o metodách hlavonožců, jak naprosto spolehlivě zjistit pravdu, znatelně zbledla.

„Emisaři majora Ottise dodali hlavonožcům odjištěné bomby, připravené k výbuchu. Kdyby nevyšla včas pravda najevo, vyhodili by nás do vzduchu i s Berlínem. Ohrožuje nás teď sedmadvacet bomb odplaty V-5, navíc v nejhorším možném uspořádání - v kruhu, kde je Berlín ve středu. To by nepřežil nikdo ani v nejhlubším úkrytu.“

„Ale co budeme dělat? Většina z nás přece nemá s majorem Ottisem nic společného!“

„Majoru Ottisovi a jeho maníkům můžeme všichni poděkovat za největší překvapení poslední doby. Sbalíme si kufry a odcestujeme z této planety - navždy.“

„Myslíš si, že odchod Němců z Nové Země je nevyhnutelný? Nebude možné Kopffüsslery ještě přemluvit?“ řekla Gerta s takovou nadějí v hlase, jako kdyby nevěděla, co jí na to odpovím.

„Obávám se, že tentokrát ne. Emisaři majora Ottise to zpečetili natrvalo a jeden neschopný Čech to nezachrání. Pokud po tom bude někdo toužit, vezmu ho vrtulníkem na další jednání, může to zkusit. Ale nezaručuji mu, že si nevytáhnou z jeho hlavy pravdu. Rozezlení jsou na to dost - a mám dojem, že plným právem.“

„Co tedy budeme muset udělat?“

„Především zastavíme stavby. Všechny stavební investice jsou ode dneška v Novém Berlíně jen vyhozené peníze. Chci se obrátit na staré Německo a získat na Zemi azyl, doufejme lepší než v Denveru. Milion nových obyvatel nebude pro staré Německo snadný oříšek, ale Němci své krajany jistě nenechají ve štychu. Nepřijdete tam přece s holýma rukama, peněz máme dostatek. Mám v současnosti ve švýcarských bankách finanční prostředky ve výši několika tisíc dolarů na každého Němce. Ano, vydělal jsem miliardy. Použiji je ke zmírnění katastrofy, když už jsem jí nedokázal zabránit, stejně jako jste své milióny dolarů utratili vy za chleba v Denveru.“

„Dáš je i těm, kdo byli proti tobě? I starostovi, kdyby se přece jen ukázalo, že major Ottis byl jeho člověk?“

„Nemíním dělat výjimky,“ zavrtěl jsem hlavou. „Peníze se dostanou i pro pana starostu - ale ne každému zvlášť. Pokusím se jimi zajistit lepší pozici pro všechny. Od nákupu pozemků po stavby. Ale musíme také vypátrat, kdo za tu katastrofu zodpovídá. Kopffüsslerové nám pomohou, je to snad i jejich zájem. Ale ať je to kdokoliv, až ho zjistíme, bude s ním zle. Asi by měl využít nejbližší cesty na Zem k útěku do Brazílie nebo Argentiny - dodnes jsou na Zemi státy, které zločincům poskytují azyl a nevydávají je soudům mateřské země. Tady se mu určitě nepovede dobře.“

„Jsi přece odpůrce trestu smrti,“ vyskočil Kurt.

„Ale příznivec předání těch zlosynů hlavonožcům. Mají na ně nárok větší než my. Vydáme je jejich spravedlnosti.“

„Pak jim ale vůbec nezávidím,“ otřásla se Gerta.

„Vraťme se k odchodu na Zem. Ačkoliv to původně vypadalo na vyhazov se lhůtou čtyřiadvaceti hodin, dosáhl jsem odkladu pět let. Není to moc, ale stačí to, abychom se na ten exodus řádně přichystali. Budeme se muset na Zemi postarat o výstavbu domů. Určitě nám to půjde stejně rychle jako tady a bude lepší, zajistíme-li si přístřeší sami, než aby nám je někdy někdo vyčítal. Hlavonožci nevyžadují, abychom Berlín zbořili. Není v tom velkorysost - chtějí nás mít pryč co nejdřív. Na druhou stranu jim nebude vadit, když si odsud odvezeme všechno. Nejen majetek, co se dá naložit a odvézt, ale i továrny, cokoliv.“

„A co zdejší plodiny?“

„Byly vytvořeny pro nás, vezmeme si je s sebou. Některým se na Zemi daří, jiné bohužel uhynou. Co dělat, musíme opět poděkovat majoru Ottisovi.“

„A co tvé hotely?“ zeptala se mě.

„Neměl jsem do nich investovat,“ usmál jsem se smutně.

„Nemrzí tě to také? Zbude ti vůbec něco?“ nadhodila Gerta.

„Spojil jsem svůj život s Novou Zemí natolik, že mě to bude mrzet stejně jako vás. Ale nemusíte se bát, ty hotely mi ještě vydělají veliké peníze. Až lidé na Zemi zjistí, že Nová Země končí a oblíbené exkurse do cizího světa nebudou mít pokračování, poletí ceny nahoru. Sice jen na pět let - ale i to bude zlatý důl.“

„Co budeš dělat potom? Vrátíš se do Čech?“

„Mohl bych, když mě nebudete potřebovat a chtít. O mě se nestarejte, já už si poradím. Do Čech mě ale nic netáhne - přiznám se, zatímco jsem byl zajatcem tady, rozpadla se mi doma rodina. Vlastně také nemám kam se vracet.“

„Vrátím se k těm penězům,“ pokračoval Kurt. „Nebude těch pár tisíc dolarů na osobu příliš málo?“

„Bylo to málo v Denveru, kde stálo kilo chleba deset dolarů. V Německu to znamená slušný začátek. Nikdo nás tam přece nebude okrádat. Našimi stroji postavíme domy levněji, než to dokáží na Zemi. Navíc si každý k tomu přiveze, co mu tady patří.“

„Co bude na Zemi s identifikačními mobily?“

„Budeme se muset asi přizpůsobit zemi, která nás přijme a kde se usadíme. Banku přestěhujeme spolu s námi - po dobu přechodů se zmrazí úroky z úspor, ale jistoty si nemůžeme nechat vzít. Budu to garantovat svými penězi.“

„Ach jo, to jsme to dopracovali,“ povzdychla si Gerta.

„My ne,“ zavrtěl jsem hlavou. „Nebýt těch několika, kdo se nevzdali násilí, žili bychom si spokojeně dál. Bohužel se mi s Hitlerem nepodařilo zabít zpupnost jeho obdivovatelů - a odnesou to všichni.“


Televizní přenos skončil a na jeho závěr Gerta ohlásila, že jeho záznam brzy zopakujeme těm, kdo přímý přenos nestihli.

Já jsem raději vystoupil na střechu hotelu Rote Fahne, abych se vydal na Zem. Musel jsem nejprve na letišti natankovat plné nádrže - Evropa se od Nového Berlína právě pomalu vzdalovala a musel jsem přeletět daleko nad Rheinland, abych se na Zemi mohl vynořit kdesi nad Středozemním mořem poblíž Egypta. Messerschmidt byl dobrý stroj a po několika hodinách letu se ozvalo letiště Mnichov, kde jsem rádiem vyjednal mezipřistání s doplněním paliva. Současně jsem žádal vládu Německa o pomoc krajanům a snažil se přesvědčit je o vážnosti situace a nutnosti jednat bez odkladů.

„Němci na Zemi by měli svým krajanům v této těžké chvíli pomoci,“ hovořil jsem je na mimořádném zasedání vlády, které kvůli tomu svolali. „Nerozhoduje, že se Němci na Nové Zemi dostali do této nezáviděníhodné situace vlastní vinou. Tu má malá skupinka, ostatní potřebují nutně pomoc a doufají, že ji dostanou - právě od vás.“

„A kdyby se ukázalo, že vám nebudeme moci vyhovět? Vždyť je to celý milion uprchlíků - takovou humanitární katastrofu si těžko někdo v Evropě představí!“

„Pak buď požádám o pomoc Spojené národy, nebo zakoupím od některého státu nějaký ostrov. Prostor musíme získat, i kdybychom měli postavit umělý ostrov na pylonech uprostřed Atlantiku.“

„Vy byste to dokázali?“ podíval se na mě tělnatý německý ministr hospodářství pochybovačně.

„Nevím. Nadhodil jsem to jen jako zoufalou možnost úplně na konec, kdyby všechno ostatní selhalo.“

Pak se šli poradit a když se vrátili, požádali mě, abych se pro odpověď zastavil - do měsíce. Nevěřil jsem svým uším.

„Snad se nechcete celý měsíc rozhodovat, kde nám vyhradíte místo? Uvědomte si, nebudeme mít dost času na stěhování.“

„Nejprve musíme rozhodnout, zda váš neúměrný požadavek vůbec akceptujeme či nikoli. Podrobnosti by přišly na řadu později.“

„Čím více času promrháte, tím hůř,“ upozornil jsem je. „Jedná se přece o vaše krajany.“

„A proč je neumístíte v Čechách?“ zněla nevinná odpověď.

„Protože část Němců nás Čechy pořád ještě nazývá das tschechische schweinehund,“ odtušil jsem. „Dovedu si představit, co by to vyvolalo. O neshody nemám zájem. Navíc jsou Čechy menší, byl by to tím větší problém.“

„Vidíte - a nám vytýkáte pomalost? Nedávno jsme přijímali Východní Němce. Přinesli si dosavadní území, nikoho jsme nemuseli stěhovat. I tak to byla pro hospodářství Německa velká zátěž.“

„Tihle s sebou přinesou své továrny, mimozemské plodiny, zkušenosti - a také peníze,“ ujišťoval jsem je. „Nepřijdou s holýma rukama, nebudou potřebovat jinou pomoc, než místo.“

„Dáme vám vědět za měsíc,“ vyprovodili mě. „Musíme to nejprve prodebatovat s národem. Budeme se snažit vám vyhovět, ale bez souhlasu voličů by takový krok znamenal politickou sebevraždu, to snad pochopíte.“

„Prohrál jsem volby v Novém Německu a přece se pro Němce angažuji dál,“ opáčil jsem

„Vaše chyba, tím se chlubit nemusíte. Ani nás tím zatěžovat.“

Nasedl jsem do Messerschmidtu v bídné náladě. Ale nesměl jsem to vzdát. S plně dotankovanými nádržemi jsem mířil na opačnou stranu - do Paříže.


„Vy se opovažujete nabízet nám mizerných padesát miliard dolarů za naše, francouzské území?“ nadzvedl obočí ministr financí Francie. „Jak si to představujete, pane? To je přece směšné a drzé!“

„Nutně potřebujeme jakékoliv místo na Zemi. Jde mi o milion životů, pochopte to. Spokojíme se i s několika atoly kolem Murruroa, beztak zničenými atomovými pokusy.“

„Budeme je ještě potřebovat,“ zněla odmítavá odpověď.

„Máte přece takových ostrovů více. Tolik miliard dolarů z nich neuvidíte ani za sto let. Vděčnost nemusíme vyjádřit jen slovy díků, máme co nabídnout.“

„Na sliby toho druhu nemůžeme dát. Zejména když se to týká Němců - a navíc Hitlerových pohrobků. Francie má s nimi špatné zkušenosti. Vy ostatně za ně mluvit ani nemůžete. Nezlobte se, ale sám jste přiznal, že období vašeho samozvaného diktátu nedávno skončilo. Umístit milion Němců na francouzském území po nás prostě nemůžete chtít. Dohadujte se s vládou Německa.“

„Milion lidí se do Německa nevejde a Německo nemá žádné zámořské ostrovy. Češi nemají Němce v lásce stejně jako vy - a přece je v této těžké chvíli zastupuji. Když Němcům pomáhá Čech, proč ne Francouzi? Nechci je přece umístit na území mateřské Francie, jednalo by se nejspíš o pár ostrovů daleko odtud, kde vám nebudou překážet. Francie se to dotkne méně než současná imigrace.“

„I to je francouzské území. Francie musí dbát i na osudy svých zámořských obyvatel. Litujeme, nelze.“

„Já ten prostor pro Němce získat musím,“ trval jsem na svém. „I kdybych měl seškrábnout z Nové Země pustý ostrov a přemístit jej na Zem - ale neumím odhadnout, co by to udělalo s její rovnováhou. Mohlo by to vyvolat vlnu zemětřesení nebo ničivé tsunami. Doufám, že se dohodneme i bez toho - milionu Němců hrozí zkáza.“

„To není naše starost. My je nechceme. Jděte jinam.“

Práskl jsem dveřmi, ale tím se nic nevyřešilo.


„Teoreticky by to snad možné bylo,“ uvažoval ustaraně, ale ochotně ministr zahraničí Velké Británie. „Mohli bychom vám prodat Falklandy. Samozřejmě s vědomím, že si na ně činí nároky Argentina, ale to by se snad vyřešilo ke všeobecné spokojenosti. Museli byste ale respektovat místní obyvatele a zaručit se, že je nebudete omezovat. Žije tam asi dva tisíce lidí z rybářství nebo z ovcí. Je to jisté omezení, ale na druhou stranu, Falklandy jsou větší než požadujete.“

„Falklandy? Ty přece leží tak blízko Antarktidy, že tam kromě trávy nic neroste. Milion obyvatel se tam ani neuživí. Pěstování ovcí vyžaduje prostor a pro nás by asi nezbylo vůbec žádné místo.“

„Jiné území ale nepřipadá v úvahu, Británie už nemá kolonie. Mezi námi, kdyby nešlo o Němce... Můžete to ještě zkusit u Austrálie. Snad by vás nechala ubytovat někde na australském kontinentu.“

„Kde? Na poušti?“

„Třeba na poušti. Na Q-Zemi jste přece podle libosti poroučeli počasí, co vám to udělá?“

„Místní obyvatelé to uměli, my lidé ze Země ne.“

„Neměli jste se s tamními bytostmi pohádat.“

„To vím také, ale potřebuji to vyřešit. Situace je kritická.“

„Zkuste to raději přímo u Organizace spojených národů,“ řekl ministr zahraničí. „My vás tam určitě podpoříme. Ale kdyby vám nic jiného nevyšlo, Falklandy nemusí být špatným řešením - Němci přece budou jistě stavět více na průmyslu, než na zemědělství. Anglie dnes také většinu zemědělských plodin dováží a obilí už ani nepěstujeme. Kanadské je levnější a naše mu nemůže konkurovat.“

„Děkuji - rozmyslím si to,“ řekl jsem a otočil se k východu.

Byla to zatím - nejlepší nabídka ze všech. Aspoň něco.

Ale - mohou Němci stavět na svém zaostalém průmyslu? Co mohou dát na světový trh převratného? No - možná by se něco našlo. Energetické kondenzátory, využívající torzní pole? Umožňují, aby elektrárny pracovaly rovnoměrně bez ohledu na špičky. Potřebují ale lepší zabezpečení, při tvrdém zkratu by mohly energii uvolnit s účinky atomové pumy, jak se stalo v Berlíně s Nordenovou laboratoří.

Rezonanční změkčovače skály? Ty nejspíš dokáže okopírovat a levně vyrábět kdekdo. Němci vlastně nemají nic jiného než dary hlavonožců! Nejdůležitější z nich jsou plodiny, které bytostně souvisí se zemědělstvím.


Vrtulník Messerschmidt přistál s posledními kapkami na dně nádrží na letišti Nový Berlín.

Požádal jsem správu letiště o dotankování a vzal si taxi do centra. Zakrátko jsem už vstupoval do budovy televize.

„Jak jsi dopadl?“ vítal mě Kurt.

„Pojď se mnou do nejbližší restaurace,“ žádal jsem ho. „Mám hlad, že bych snědl i vlka. Prohovoříme to tam.“

Zakrátko jsme seděli u stolu, ale Kurt byl s jídlem brzy hotov, já jsem si poručil dvojitou porci.

„Je to na draka,“ prohlásil jsem už cestou sem. „Nikdo se kvůli nám nevzdá ani pídi půdy. Milion lidí není na staré Zemi kam umístit. Azyl by nám poskytli jen Angličané na Falklandech. To je ale pustina, kde roste jen tráva, žijí ptáci a ovce. Rusové by nám přenechali kus Sibiře za polárním kruhem, ale tam je to horší než na Falklandech, navíc budou trvat na své suverenitě - to znamená, že by nás mohli buď vydírat, nebo kdykoliv vyhodit. Austrálie by se možná uvolila dát nám pár čtverečných kilometrů pouště. Zatím neřekli ano, ale snad by nám pomohli - ale to by bylo peklo bez vody, kde nevydrží ani domorodci; radši bych to ani nezkoušel. Po špatných zkušenostech z Denveru jsem s Američany raději ani nejednal, i když už by mě snad nechtěli zatknout.“

„Cožpak se na Zemi nenacházejí jiné pustiny?“

„Pustin je dostatek. Ale všechny už někomu patří a nikdo nám z nich nedá ani kus pouště.“

„To je tedy - katastrofa,“ zachmuřil se Kurt.

„Fakt už začínám uvažovat o tom, že na vhodnou pozemskou mělčinu posadím jeden Novofríský ostrov. Hlavonožcům by ani nechyběly. Napadlo mě to včera ve Francii.“

„Blázníš? To je přece šílené.“

„Šílené je, že nám nevyhověli ani vaši krajané Němci. Některý Fríský ostrov - ano, to by bylo přímo kardinálně šílené, ale na rozdíl od jiných šíleností nemusíme počítat se sobectvím lidí! Kromě toho, čím déle o tom přemýšlím, tím se mi to zdá reálnější. Vzpomeň si, jak jsme v Denveru vyměnili kus tábora s polem u Norimberku.“

„Nevíme, zdali na to hlavonožci přistoupí. A není mi ani jasné, jak to chceš udělat. Vykládal jsi, jak se Xijtra prohnula, když musela zkonvertovat americké letadlové lodi. A to byla propust pár set metrů velká. Přetáhnout z vesmíru do vesmíru celý ostrov? Šlo by nejspíš o kilometry a to bude na propusti příliš velké sousto, nemyslíš?“

„Máš pravdu, konvertory Xijtry jsou slabé,“ rozvíjel jsem dál svůj šílený plán. „Vždyť pocházejí z konce devatenáctého století, jejich brány neměly být větší než pár metrů. Je až neuvěřitelné, že tudy prošly takové kolosy, jako atomové letadlové lodi. Konvertory Xijtry to vydržely, ale přece jen - byly stavěné na menší zátěž. Co kdyby nám ale Kopffüssleři zapůjčili Nordenův konvertor nedaleko Berlína, tam, kde jsme se my dva setkali? Je přece nejnovější a co do energetických schopností určitě nejsilnější. Oni to tam sice od té doby před lidmi střeží, ale na rozumné argumenty jistě dají.“

„Neblázni!“

„Víš co?“ podíval jsem se na něho. „Nebudeme tady jen tak diskutovat. Pojďme to zkusit. Poleť se mnou a uvidíš! Právě dnes se má poloha Fríských ostrovů krýt s východním pobřežím Brazílie - tam je pásmo přímořského šelfu obzvlášť široké, měli bychom povolenou toleranci plus minus sto kilometrů!“

Dojedl jsem a číšník nám telefonem přivolal taxi.

„Počkej přece - nemůžu jen tak odejít z televize.“

„I kdyby se ti televize zhroutila, stojí to za to,“ nedal jsem se obměkčit. „Nemáme čas - ten pokus buďto provedeme za pár hodin, nebo až za dva roky. Nezdržuj!“

Dvacet minut poté jsme startovali z letiště. Kurt z haly zavolal Gertu a dal jí instrukce co musí zařídit, aby televize neuznala úhonu.

„Letím teď s Otou Vávrou ke Kopffüsslerům, neboj se o nás, brzy se vrátíme,“ končil.

Xijtra naštěstí nebyla daleko. Jakmile se vzdálenosti berou vzdušnou čárou, není pár set kilometrů žádný problém. Ještě slunce nezapadlo - a byli jsme zpátky. Místo ovladače propusti Xijtra jsem měl na popruzích kolem těla zavěšený hranatější ovladač Nordenovy tajné propusti. Kabina vrtulníku byla navíc plná, sotva jsme se vznesli. Nepatrně jsem se sice podivil, jak lehce to vyšlo, ale hlavonožci byli zřejmě odhodláni vyhovět nám ve všem, jen abychom byli co nejdříve z jejich světa pryč. Aspoň tohle šlo tedy hladce.

Nejprve jsme vyložili náklad - neveliký modrý kámen, jaký hlavonožci používají ke svícení ve svých hnízdech. Věnovali mi jej jako suvenýr - tak jsem o něj aspoň požádal. Nevelký - to byl ovšem relativní pojem - měl půl tuny, vrtulník se s ním jen těžce vznášel, zato by se mohl použít i k osvětlení pořádně velké haly. Škoda jen, že nebyl vhodný pro lidské oči, neboť v něm všechno mělo modrou barvu. Na osvětlování se tedy moc nehodil - leda do nějaké strašidelné divadelní inscenace. Byl to opravdu jen sentimentální dárek na rozloučenou? To jistě ne!Věděl jsem ale, že bude dobrý až později.

Dotankoval jsem po okraj - a vyrazili jsme. Byl pozdní večer, skoro noc, ale museli jsme spěchat. Jednak nastávala právě příhodná chvíle, jednak jsem chtěl udělat šílený pokus a nesměl jsem zaváhat - mohl bych si to třeba rozmyslet.

Dvě hodiny letu k Fríským ostrovům uplynuly jako okamžik plný rozechvělého očekávání. Konečně jsme dosedli na plošinku mezi stromy. K tomu šílenému pokusu jsem vybral Třetí Fríský ostrov, ovál o velikosti deset kilometrů napříč, dvacet podél.

Vydrží Nordenova propust tu zátěž? Kopffüsslerové tvrdili, že tam nikdo z nich nebude, takže i kdyby aparatura vyletěla do povětří, nikomu to neublíží. Kondenzátory, které tam měly funkci zásobárny elektřiny, byly nabité naplno - energie v nich by měla při výbuchu účinky pořádně velké vodíkové bomby.

„Počkáme hodinu,“ řekl jsem, když se rotor Messerschmidtu dotočil a na okamžik jsme vystoupili.

„Proboha Oto, kroť se!“ spínal ruce Kurt. „Neztratil jsi přece soudnost? To nemůže dopadnout dobře.“

„Proto tě potřebuji. Někdo musí řídit vrtulník, druhý se postará o zbytek. A protože pilotovat neumíš, budeš sedět jako pozorovatel na téhle plošince. Uvážu ti kolem pasu lano, kdyby se něco nepříjemného dělo, vytáhnu tě do výše. Kdyby ses včas naučil létat, seděl bys za řízením. Já bych raději seděl dole.“

„Člověče, Oto, tady nejde o nás dva, i když ani to se mi moc nelíbí. Tady jde o celou Zeměkouli, nemyslíš?“

„Máš pravdu,“ přikývl jsem. „Nebude to legrace.“

„Nenecháš toho raději? Co jsi prve říkal, že to může vyvolat? Zemětřesení, vlny tsunami, řetězce nových sopek?“

„Když »va bank« - tak »va bank«. Ono to nebude tak horké.“

„Že jsem se pořádně nenaučil modlit, teď by se mi to hodilo!“ povzdychl si Kurt odevzdaně.

Dali jsme si druhou večeři. Setmělo se, mezitím co jsme jedli rostlino-masovou konzervu, ohřátou na malém ohníčku.

„Prosím tě, jak vlastně víš, že na Zemi bude správné místo?“ pokusil se mě Kurt ještě naposledy zviklat. „Co když zrovna tady bude pevnina s městem, nebo s nějakou vesnicí?“

„Nebude,“ odtušil jsem a pro jistotu mrknutím zkontroloval hodinky. „Pamatuji si zkrátka oba glóby, takže v každé chvíli vím, jak jsou navzájem pootočené - plus mínus dvacet kilometrů. Jednoduché to není, ale buď to spočítám, nebo si to jen tak pamatuji. Bude tu moře a teď v noci bude nejspíš prázdné. Námořní linky vedou dál.“

Nemohl jsem mu přece říci, že všechny tyhle výpočty plné goniometrických funkcí dělám z hlavy, ani že mám tyto možnosti od hlavonožců implantované i s kusem paměti.

Pak jsem kolem něho pečlivě udělal horolezeckou smyčku a druhý konec lana připevnil v otevřené kabině vrtulníku.

„A dobře si pamatuj všechny své pocity, rozumíš?“

„Neboj se, na tohle nikdy v životě nezapomenu,“ ujišťoval mě s trochu kyselým výrazem ve tváři.

Turbíny zavyly a rotor se roztočil. Těžký Messerschmidt se jen nadnesl, všeho všudy o čtyři metry. V noční tmě přímo nad námi se náhle přehnala jasně modrá čára. Mrkl jsem dolů. Kurt na mě mával rukama a ukazoval, že je všechno v pořádku. Opatrně jsem přistál.

„To mělo být ono?“ křičel Kurt, protože turbíny pořád svištěly.

„Nasedej,“ víc jsem mu ukázal, než řekl.

Kurt naskočil a zavřel posuvné boční dveře. Řev v kabině se rázem zmenšil. Vrtulník se opět zvedl a brzy se vznášel pět set metrů nad nočním ostrovem. Kolem bylo široko daleko pusté moře, ostatní Fríské ostrovy, dříve nezřetelně viditelné - úplně zmizely. Už tu prostě nebyly. Jen vlnící se moře.

Potom kolem nás prolétlo mnohem menší modré kolo, jen to podivně kviklo - jinak se ten zvukový efekt popsat nedal.

Snesl jsem se níž. Teď bylo moře i pod námi a severně od nás se na obzoru zřetelně rýsoval obrys Prvního Fríského. Pátral jsem pod sebou především po lodích, které by tu mohly být - žádnou jsem ale nespatřil. To bylo dobře - případné rybáře bychom museli vrátit zpět na Zem.

„Jak ses cítil?“ vyptával jsem se Kurta. „Žádné zemětřesení ani tsunami, které by stálo za řeč, se zřejmě nekonalo, že? Co myslíš, vydržely by to i domy?“

„Trochu se otřásla země,“ referoval mi. „Asi jako když se pode mnou nedávno zastavily schody v podzemní dráze, ale ne moc. Domy by to asi vydržely, kdyby tady nějaké stály.“

„Tak by to zhruba mělo být. Nu což, půjdeme se sem znovu podívat ráno, teď letíme domů,“ řekl jsem rezolutně.

„Bylo to úplně jiné, než když jsme to poprvé přejížděli auty a pak v Denveru pěšky,“ tvrdil Kurt. „Tenkrát jsem měl při přechodu intenzivnější pocity. Dnes úplně chyběl vítr.“

„Řeknu ti proč. Tenkrát byl v obou případech mezi našimi světy lokální rozdíl tlaků vzduchu. Proto ten vichr, proto pocit tlaku v uších. Už jsem zažil i uragán, kdy byly mnohem větší rozdíly. Tady jsme se celkem náhodně strefili do okamžiku vyrovnání tlaků. Nebyl bych proti, kdyby to vydrželo do zítra!“

Nejprve jsme přistáli u Nordenovy pevnosti, kde jsme se vlastně s Kurtem poprvé setkali. Pořád tu stál obrněný transportér, už patřičně zrezivělý, se splasklými koly. Kurt se zachvěl, ačkoliv na jeho střeše dávno nebyly kosti vojína Dvaašedesát, zabitého mými blesky, když mě chtěl zastřelit.

Vystoupili jsme z vrtulníku a vešli do pevnosti. Za vchodem se ve svitu baterky zaleskly rozšlápnuté brýle, ale jejich majitel nikde. Seběhli jsme spolu po točitých schodech, já vpředu, Kurt za mnou. Temnou chodbou jsme došli do sálu, osvětleného modrým kamenem. Nikdo tu nebyl. Letmo jsem zkontroloval přístroje pro pozemšťany. Energie ubylo, až mě přejel mráz, ale zůstala tam polovina maximální kapacity. To bylo dobré, měli jsme tedy ještě rezervu. Viděl jsem, že energie stoupá. Pevnost polykala spoustu elektřiny z elektrárny Berlín, ale nejspíš i z dalšího zdroje, protože hladina stoupala rychle. Dosáhne maxima, než začneme další přenos? Pozoroval jsem, jak jí přibývá a odhadl, že by to mělo stačit. Zajímavé, uvědomil jsem si. Hlavonožci sem dodávají energii i teď. Jestlipak ji nedodávali i za Nordena?

Obrátili jsme se a stejnou cestou se vrátili. Nikdo tu nebyl, pevnost pracovala i bez obsluhy. Mohl jsem se nadále spolehnout, že bude fungovat? Ano, to jsem potřeboval vědět.

Nastoupili jsme do vrtulníku a opět vzletěli. Kurt si po startu viditelně oddychl.

„Myslel jsem si, že to Osmatřicítka přežil, ale teď se mi zdá, že ne. Kdo mě potom udal v Hamburku na Gestapu? Musel by to být nějaký soused - no, o mrtvých jen dobré...“

„Jak se vlastně jmenoval tvůj kamarád?“

„Neměl jméno. Byl z Hitlerjugend, opravdu měl jen číslo.“

„Nabízel jsem mu totéž co tobě - život psance, ale přece jen život. Hrdinskou smrt si zvolil sám a dobrovolně. Jeho chyba.“

„Já vím...“
Nápad!

Nápad!

Doletěli jsme do Berlína. Přistál jsem na obvyklém místě a dal jsem doplnit nádrže.

Messerschmidt měl proti vyspělým vrtulníkům americké výroby větší spotřebu, ale zatím mi to nevadilo, dosud jsem vždycky doletěl, kam bylo potřeba. V Novém Německu bylo paliva zatím dost. Vzhledem k tomu, že nebyl důvod ke spěchu, vraceli jsme se domů podzemkou.

„Takže už se máme kam stěhovat,“ oddechl si Kurt. „Jen by mě ještě zajímalo, kde na Zemi to bude.“

„To ti mohu říct přesně,“ usmál jsem se. „Vybral jsem si na to mělké moře sto osmdesát kilometrů od východního pobřeží Brazílie. Totiž - vybral. Nemohu si vybírat místo na Zemi podle libosti, jedině výběrem okamžiku, aby se na tom místě náš ostrov zrovna nacházel. Komukoliv bych teď těžko vysvětloval, jak je to obtížné. Q-Země má se starou Zemí společné těžiště, ale rychlost rotace nesouhlasí a osy otáčení jsou rozdílné, takže nemusí vyhovovat ani zeměpisná šířka, o délce nemluvě. Ale právě dneska nastal jeden z těch příhodných okamžiků, kdy se Třetí Fríský ostrov nacházel na dohled od Brazílie. V těchto místech je na Zemi Atlantický šelf, široká podmořská plošina hloubky jen něco kolem dvou set metrů. Ostrov měl dvacet kilometrů šířky, prohodil jsem jeho masiv do hloubky pěti set metrů, takže se posadil na pevné spodní horniny, ale ne tak hluboko, aby to narušilo celistvost zemské kůry. Na Novou Zem se přesunul odpovídající kus mořského dna ze Země i s dvěma sty metry vody z Atlantiku. Proběhlo to tak rychle, že se rozdílná rychlost obou masivů nestačila projevit, ostrov se jen trochu otřásl, jako při regulérním, ale poměrně slabém zemětřesení. Nekonalo se žádné tsunami, takže můžeme tvrdit, že to dopadlo výborně. Tím máme budoucnost otevřenou. Můžeš už jásat, křičet a tančit - já k tomu taky nemám daleko.“

Krátce nato nás přivítala Gerta její specialitou, salámovníkem připraveným á la biftek. Kurt zářil a já zřejmě taky, Gerta se rovněž usmívala. Báječná večeře se pro tuto příležitost hodila a na Kurtův návrh Gerta přinesla ze zásob i láhev dovezeného pozemského vína.

„Vidím, že období pesimismu konečně skončilo,“ usmála se na nás šibalsky. „Tak to řádně oslavte - jen já si dám místo vína šťávu.“

„Budoucnost Nového Německa se opět rýsuje ve světlejších barvách,“ popsal svou náladu téměř básnicky Kurt a dal Gertě parádní pusu. „Máme se už kam stěhovat. Bude to naše vlastní území - žádné milodary, ale vlastní pevná půda pod nohama.“

„Milodary... pokud nepočítáš Otu,“ řekla Gerta. „Bez něho by to nešlo. Já tomu moc nerozumím, ale tohle je mi jasné.“

„Byl to v podstatě okamžitý nápad,“ vrtěl jsem hlavou. „Ještě před několika hodinami jsem si připadal jako žebravý mnich u mnoha států na Zemi i u Spojených národů. Marnost, jako bušit hlavou do zdi. Pak mi to zablesklo - a Kolumbovo vejce je na světě.“

„Ano, jenže to Kolumbovo vejce má dvacet kilometrů délky a deset na šířku,“ řekl Kurt. „Na tom se dá postavit Třetí Berlín se vším všudy a okolní plocha nás parádně uživí tak jako tady. Stěhování bude maličkost a ani s aklimatizací problémy nebudou, vždyť je to ve stejné zeměpisné šířce.“

„Nebudou,“ souhlasil jsem. „Ale teď mě omluvte, musím se odebrat do postele. Jsem ze všech těch jednání utahaný a když napětí skončilo, mám právo se vyspat.“

„Nechceš spát u nás? Máme nádhernou postel pro návštěvy, nač se trmácet do hotelu?“ nabídl mi Kurt.

„Upřímně řečeno - přijmu to,“ řekl jsem vděčně.

Kurt mě zavedl do pokoje pro hosty. V této chvíli mě nejvíce zajímala postel. Stála zde, německy bytelná a připravená. Ale kromě ní jsem si povšiml ještě další postele, či spíše postýlky, dlouhé sotva metr dvacet.

„Poslyš, Kurte...“ ukázal jsem na ni.

„To víš...“ pokrčil rameny. „Ještě to není vidět, ale co bys čekal? Má to být příští rok brzy na jaře.“

„Fajn,“ odtušil jsem. „Zamlouvám si funkci kmotra.“


Druhého dne mě probudili ráno, tak jak jsem je o to požádal. Nasnídali jsme se všichni tři a s Kurtem jsme vyšli jako první. Měl jsem v plánu ještě zkontrolovat Třetí Fríský na Zemi.

Na rohu ulice byl nebývalý sběh lidí. Na vysoké lucerně tam visel oběšenec, oblečený do nažehlené uniformy majora SS, s velkou cedulí na krku, napsanou velkými černými písmeny:

„Major Karl Ottis, vyvrhel a vrah německého národa.“

Zachvěl jsem se, když jsem toho muže - poznal.

Ano, byl to on - Karl, kterého mi Vůdce přidělil na počátku mého pobytu v Novém Německu. Karl, kterému jsem zachránil život. Nebyl to tedy bývalý učitel, ale major SS? Ačkoliv - to se vlastně ani nevylučovalo. Možná kdysi býval učitelem na německém gymnáziu v Praze, ještě než se přidal k Hitlerovi. Německy mě naučil ve velmi krátké době. Podivné - ale mnohé se tím vysvětlilo. Především byl agentem, nasazeným aby mě sledoval, esesákem věrným Vůdci až za hrob. To jsem už přece vytušil, vzpomněl jsem si, jak o mně neustále podával podrobná hlášení. Vyvstala mi v hlavě další střepina mozaiky - na seznamech hlavonožců byl jako velmi hledaná bestie! Nemusel by se jich ale už obávat. Hlavonožci by se už nemstili.

„Kdyby toho nechal, udělal by lépe,“ řekl jsem potichu. „Teď už přece neměl důvod, když je Vůdce kaput.“

Vytanulo mi náhle na mysli, jak nás jednotka Wehrmachtu vyštvala z relativního bezpečí pevnosti U tří vrahů. Byl Karl opravdu tak bezmocný, že se nechal vyhnat do německého lijáku, nebo se dal vyhnat, abych si nevšiml jeho skutečného vlivu? Šlo mu přitom o krk stejně jako mně! Nebo snad doufal, že se svými zkušenostmi snáze vyvázne? To už se také nikdy nedozvím.

Současně s námi dorazila na místo policie. Oběšence opatrně odřízli, naložili do ambulance a odjeli, ačkoliv bylo každému jasné, že mu už žádný lékař nepomůže.

„Doufám, že to bude poslední Němec, pohřbený do této půdy na Nové Zemi,“ řekl Kurt po chvilce.

Jen já jsem ale věděl, jak hluboce se - mýlí.

Zajímalo mě ale, kdo ho pověsil? Ti, kterým velel? Vždyť mu nebránili vypravit proti Kopffüsslerům auta s atomovými bombami. Zbavili se ho až teď, když jeho plán nevyšel? Proč? Nebo konečně prohlédli, jak nebezpečná a falešná hra to byla? V takové obrácení Šavla v Pavla se mi nechtělo upřímně uvěřit.

Za chvíli přijel i policejní president Schmidke. Vyslechl si nás sám a na místě - nevěděli jsme nic, co předcházelo objevení mrtvého, já jsem ho jen identifikoval. Schmidke slíbil, že se s tím bude zabývat.

„Doufám,“ podíval jsem se na něho. „Ti, co ho oběsili, mají jistě máslo na hlavě. Kdoví, proč brali spravedlnost do vlastních rukou - jednodušší by bylo předat ho policii a soudům.“

„Já je chápu,“ zavrčel Schmidke. „Soudy nemají trest smrti.“

„Raději pochopte, že trest smrti nemá ve slušné společnosti místo,“ vzpomněl jsem si nevímproč na polní soud v Drážďanech.

„Dal jsem vám čestné slovo, že nebudu sloužit takovýmto praktikám,“ vypjal hruď Schmidke. „Ty lidi chápu - což neznamená, že bych s nimi souhlasil.“

„No proto!“ nemohl jsem si odpustit. „Pane Schmidke, ti lidé, co nám tu spravedlivě věší lumpy, jim nejprve pomáhali vymýšlet plán s atomovým vyvražďováním hlavonožců a proto si myslím, že byste je neměl podceňovat. Zejména když do té špinavosti zatahovali i vaše jméno. Ono se to totiž silně podobá zabití nepohodlného svědka.“

„Dám si s nimi práci, jakou zasluhují.“


Neměli jsme ale čas. Sestoupili jsme do podzemní dráhy a jeli na letiště. Messerschmidt stál připravený, stačilo nasednout a vzletět. Zatím se trochu srovnal rozdíl zeměpisné délky mezi naším ostrovem a Berlínem, takže let netrval tak dlouho jako včera.

Proletěli jsme modrou propustí a zamířili k otevřené plošince mezi stromy, kde jsme včera tábořili. Z výšky jsme měli ostrov jako na dlani, jasně byly vidět i jeho kopce a masivy lesů. Volné místo tu bylo vzácností. Prakticky - jen nevelká plošinka.

Na plošince ale už kdosi byl.

Stál tam bitevní vrtulník brazilského námořnictva. Vojáci vedle přičinlivě stavěli veliký stan khaki barvy, měli tu už dva jeepy a skupina vojáků, vyrovnaných do řady coby čestná rota, vzdávala poctu vztyčované brazilské vlajce.

Přistáli jsme za svistu turbín nedaleko od nich.

„Stát!“ rozběhl se k nám jakýsi vysoký důstojník. „Tady ne dovoleno přistávat! Zakázáno!“

Hovořil hrozně lámanou angličtinou, mračil se jako kakabus, ale rozuměl jsem mu.

„Proč?“ usmál jsem se a spolu s Kurtem vystoupil.

„Máte povolení ke vstupu na brazilské území? Nemáte!“

„Ani je nepotřebujeme. Jak jste proboha přišli na to, že jsme na brazilském území?“ vyšel jsem mu vstříc. „Brazílie je odtud sto osmdesát kilometrů daleko.“

„Tento ostrov nese jméno Svatého Michala a ode dneška patří Brazílii,“ řekl sebevědomě. „Objevily ho v noci radary pobřežní stráže. Byli jsme tu první a kromě toho leží v brazilských vodách.“

„To byste snadno přišli k hotovému!“ opáčil jsem dotčeně. „Snad si nemyslíte, že se tady vynořil z vln?“

„Ať se tu objevil jakkoli, zabrali jsme jej pro Brazílii a patří tedy nám,“ ujišťoval mě s rozzářeným úsměvem. „Jsou tu obrovité stromy a plevel, jaký jsem ještě nikdy neviděl!“

„Poslyšte, pane,“ řekl jsem už vážně. „Časy, kdy stačilo přistát na neznámé půdě a zarazit do ní vlajku, jsou dávno pryč. Zřejmě vám to nedošlo a musím vás opravit. Brazílie je sto osmdesát kilometrů odtud. Stojíte na území Nového Německa a máte deset hodin na to, abyste je opustili.“

„Snad na ten ostrov neuplatňujete nárok?“ obličej brazilského důstojníka se roztáhl do ještě pobavenějšího úsměvu.

„Uplatňujeme,“ přikývl jsem. „Náš nárok nevyplývá z toho, že bychom jej objevili, my jsme jej sem včera se vším všudy přemístili. Z jiného světa. Jasné? Proto má jinou flóru i faunu!“

„Ale je ve výsostných vodách Brazílie! Takže je náš.“

„...a jestli do deseti hodin nevypadnete, zažijete tu nepříjemné překvapení. Chystáme se přidat sem ještě jeden ostrov, tenhle je pro nás příliš malý. Tohle byl jen pokus, rozumíte? Až to spustíme naplno, mohli byste se cítit jako zrnko obilí mezi mlýnskými kameny. Rozumíte? Přiletí sem ještě jedna obrovská hora skal a kamení. Dvacet miliard tun!“

Důstojníkovi ztuhl pobavený úsměv na tváři.

„Na to nemáte právo! Tady výsostné vody Brazílie!“ ztěžka lámal angličtinu.

„Tady nejsou žádné výsostné vody, ale pevná zem. Jmenuje se Nové Německo, pamatujte si to. Seberte si, co vám patří, vlajkou počínaje, máte na to zmíněných deset hodin. A raději varujte všechny své lodi, aby se po nejbližších několik dní této oblasti alespoň na sto kilometrů vyhýbaly. Budou se tu dít věci nevídané.“

„Jak si to představujete?“ čepýřil se důstojník.

„Jednoduše,“ odtušil jsem. „Jednal jsem prostřednictvím OSN s mnoha vládami, včetně vaší. Všechny nám odmítly prodat byť jen píď své půdy, kromě Anglie, která nám nabízela podíl na nehostinných Falklandech, a Ruska, které by nás ubytovalo na Sibiři. Obojí je pro nás nevýhodné, spíš - nepřijatelné. Takže nám nezbylo než vytvořit si vlastní území přesunem z tamtoho světa. Nedivte se tolik, dokážeme to. Ale nepřesouvali jsme sem ostrov, aby nám jej sousední stát zabral jako kolonii. Nestojíme o konflikty, ale jestli si o to budete koledovat, nebudeme se s vámi dlouho zdržovat a vyhodíme vás odsud. Opakuji, nacházíte se na našem území a máte na jeho opuštění deset hodin.“

„Snad byste nám nechtěli vyhrožovat? Co kdybychom vás teď zatkli jako špióny?“ ušklíbl se důstojník. „Na vašem místě bych si to velice rychle rozmyslel. Brazilská vězení nejsou k cizincům, jako jste vy, vůbec přívětivá!“

„Tady nejste v Brazílii,“ odsekl jsem. „Sem vaše moc nesahá, tady nemáte právo nikoho zatýkat!“

„Co nám chcete vykládat o právu?“ ušklíbl se. „Jste nějak moc namyšlení! A přitom vidím, že nejste ani ozbrojeni, kdežto my...“

Sáhl výmluvně k opasku s pistolí.

„Vaše zbraně jsou jen víc vidět,“ řekl jsem smutně. „To vůbec neznamená, že jste ozbrojeni lépe než my. Zdá se mi, že ani netušíte, jak zle byste s námi dopadli.“

„Vy že máte nějaké zbraně?Mohl byste nám je ukázat?“

On si o to vážně koledoval! Provokoval mě jako malý kluk.

Dobrá, má to mít - možná trochu zkrotne.

„Jak chcete. Máte pravdu, naše zbraně nejsou vidět, zato jsou na zdejší poměry příliš smrtící. Dám vám jen malou ukázku, ne proti vám ani proti vašim vojákům, ale - třeba támhle!“

Vlajka Brazílie se třepetala ve větru v dosahu qura, padesát metrů ode mne. Vztáhl jsem k ní ruce a vyslal proti ní dlouhý modrý blesk. Plátno ihned vzplálo jasným plamenem. Všichni ztuhli.

„Kdybych totéž použil na vás a vaše muže, byli byste už v této chvíli všichni mrtví,“ řekl jsem suše. „Nechceme začínat nový život na Zemi konflikty a zabíjením, jsem ochoten zaplatit vám i tu spálenou vlajku, ale na ultimátu nezměním nic a jestli se tady budete vyskytovat ještě po deseti hodinách, budete litovat. Ne že bychom použili zbraně, ale budou se tu projevovat síly, o jakých nemáte ani ponětí.“

„Já tohle stanoviště nesmím opustit,“ zkrotl důstojník a přešel bezděčně do omluvného tónu. „Mám přísný rozkaz. Za pár hodin sem přiletí další vrtulníky a bude se tu stavět vojenská základna.“

„Žádná základna se stavět nebude, to jediné vám mohu v této chvíli garantovat. Kdyby tu znenadání vybuchla sopka, prchali byste odtud, jako kdyby vám za patami hořelo - a tohle může být ještě horší. Rozumíte mi? Chystáme se přihodit sem ještě jeden ostrov. Dokážete si to vůbec představit? Dvacet miliard tun skály v pohybu! A kdybychom se nestrefili, ocitli byste se vespod. Proč myslíte, že jsme sem přiletěli? Přesvědčit se, že tu není nikdo, komu bychom mohli nechtěně ublížit! Kdybychom tu objevili zvědavé rybáře, vysvětlíme jim, aby prchali co nejdál a co nejrychleji. Trosečníky bychom vzali do vrtulníku a sami bychom je odvezli. Jak vidím, máte tady vlastní stroj. Laskavě jej použijte a zmizte, máte na to deset hodin - pardon, už jenom devět a půl.“

„My protestujeme! Vaše nepřípustné vyhrožování bude mít mezinárodní dohru!“ ohražoval se důstojník dotčeně.

„Nebude,“ zavrtěl jsem hlavou. „Jako všechny státy uznáte naši svrchovanost a navážete s námi normální sousedské vztahy. Nové Německo bude zajímavý obchodní partner a vy budete mít samé výhody, jste přece nejblíž.“

„Anebo sem pošleme armádu!“ vypálil poslední argument.

Podíval jsem se na něho tak naježeně, až ztuhl. Jeho samolibý úsměv možná zlikvidovalo i tušení mého qura, nevylučoval bych to, napěnil mě na to dost, aby to ze mě přímo sršelo.

„Pane, vyřiďte laskavě svému ministrovi války, nebo co to tam máte, aby si něco takového zčerstva rozmyslel. Uvědomte si, stěhuje se sem národ, který padesát let válčil proti mimozemské civilizaci. Válku prohrál, ale dnes přemisťuje podle libosti celé ostrovy. Nechte si od některého inženýra vysvětlit, co to je dvacet miliard tun, zřejmě to nechápete. Najeďte do milionkrát menší skály lodí - loď půjde ke dnu, ale skálou nepohnete ani o milimetr. Nechceme vás ohrožovat, válčení máme po krk, ale kdybyste na nás z mladické nerozvážnosti zaútočili, připravte se na strašlivý masakr. Víte, jak dopadla americká letadlová loď Nimitz? Výbuch německé atomové základny se nedávno projevil zemětřesením až tady na Zemi a dnes máme zbraně ještě účinnější.“

„To je ale nepřípustné vyhrožování!“

„Není, jen odpověď na ztřeštěný nápad posílat sem armádu. To si ještě řádně rozmyslete, máte na to dost času. Ale odsud se koukejte pakovat rychle, tady se budou dít věci, jaké ještě neznáte. Za pouhých devět hodin to neodvolatelně začne, těch dvacet miliard tun se dá do pohybu a nebudou s tím žerty! Varoval jsem vás, splnil jsem svou povinnost, víc už pro vás neučiním. Máte snad vlastní rozum.“

Vrátil jsem se klidně k vrtulníku. Důstojník mě sledoval jen zpovzdálí. Zapnul jsem turbíny a pomalu se vznesl. Brzy jsme byli ve výšce čtyř set metrů, a pak - následoval skok skrz modré kolo. Do této chvíle nás ještě mohli považovat za hochštaplery, po tomhle už ne.

Ostrov pod námi vystřídala pevnina. Byli jsme osm hodin od Nového Berlína. Do té doby se jistě Nordenova pevnost vzpamatuje a její obrovské kondenzátory energie se naplní.

„Nevyhrožoval jsi jim trochu moc?“ zeptal se mě Kurt.

„Musel jsem,“ usmál jsem se. „Vsaď se, do půlhodiny budou všichni pryč a už se nevrátí.“

„A kdyby nás později napadli, jak vyhrožovali?“

„Jak jsem řekl - byl by to masakr!“

„Ale spíš na naší straně. Odhadoval bych, že jejich vrtulníky jsou lepší než naše a pokud se pamatuji, my jsme nedávno zbraně zničili. Neměli bychom nakoupit aspoň pár ojetých amerických F-14, dokud je klid? Embargo už neplatí...“

„Dokud máme vliv na propusti, nebojím se. Uvědom si, mezi námi a Brazílií je průliv široký skoro sto osmdesát kilometrů, Anglii obstojně chrání kanál sotva čtvrtinový. Kdyby na nás chtěli zaútočit, museli by použít letadel nebo lodí. A já bych je prohodil na Novou Zem. Jen by zírali, jak jim jejich flotila mizí za modrou duhou. Ještě by byli rádi, až by se jim později vrátila.“

„Jak dlouho budeme mít vliv na propusti? Pět let? Ale co pak? Nebo si myslíš, že nám je hlavonožci nechají?“

„Ať nechají, nebo ne. Nezapomeň, že dokážu takovou propust postavit i bez nich. Anebo taky udělat dvě - tři Q-bomby.“

„Ty?“ podíval se na mě udiveně.

„Já,“ řekl jsem prostě. „Umím víc než vysílat blesky. Ostatně si myslím, že nám hlavonožci nechají i těch sedmadvacet. Co by s nimi dělali?“

Pravda, v těch napnutých dnech jsem neměl čas přemýšlet nad budoucností vzdálenější než nejbližší dny, případně měsíce.

Kurtovi jsem ale nelhal. Byl bych schopen postavit sesterskou Nordenovu pevnost, vybavenou konvertorem prostorů srovnatelného výkonu. Možná bych v nouzi nejvyšší dokázal sestrojit i ty Q-bomby. Na rozdíl od běžných nukleárních náloží by jejich použití nemělo za následek radioaktivitu široko daleko a doufal jsem, že by jako výstraha stačily. Zatím nic takového nehrozilo. Situaci, kdy bychom nutně potřebovali konvertor nebo Q-bombu, jsem si prostě nepřipouštěl - ačkoliv jsem dobře znal přísloví o krajíci z odříkaného chleba...

Kdyby mi někdo tvrdil, že taková bomba může zachránit svět, asi bych se mu vysmál...


Přistál jsem na letišti v Berlíně a požádal jako vždy o doplnění paliva. Měl jsem největší spotřebu ze všech Němců v Berlíně, ale stálo to za to. Kurt zatím z odbavovací haly zavolal telefonem do televize Gertu. Čekala už netrpělivě na něho.

„Gerto, sežeň si co nejdřív nejméně tři kameramany, schopné práce v terénu - a přijeď s nimi na letiště.“

„Co je, co se děje?“ divila se. „Máš tam Otu? O co jde?“

„Předám ti ho taky, ale nevyptávej se a zařiď to. Budeme na staré Zemi vyrábět nový ostrov, Třetí Německo. To se už nikdy nebude opakovat. Bude to historická chvíle, rozumíš?“

„Potěš pámbu!“ vyjekla Gerta. „Tam nesmím chybět!“

Nečekal jsem ovšem, až mi Kurt předá sluchátko. Šel jsem si stranou také zavolat, také jsem si potřeboval něco zařídit.

Za půl hodinky se před letiště přiřítilo modré televizní auto s Gertou, kameramany s nádobíčkem a třemi chlapy jako pomocníky. Měli jsme zatím čas. S Kurtem jsme si v klidu dali oběd a kameramané s Gertou si uchystali nádobí. Gerta dokonce stačila vyslat auto zpět do studia pro nějakou speciální součástku a vycinkat na dvě doby tomu, kdo na ni zapomněl. Já jsem spíš všechny uklidňoval. Nakládali jsme zatím kamery a další vybavení do vrtulníku.

Rozdělili jsme si místa v Messerschmidtu. Dva kameramané zajištění lany točili z otevřených dveří, třetího jsem chtěl spustit na sedačce pod vrtulník, aby měl úplně nerušený výhled dokola. Měli by se mnou být všichni propojeni palubními interkomy.

„A co já?“ starala se Gerta.

„Ve tvém stavu snad létat nemůžeš,“ řekl Kurt jemně.

„Možná bys létat neměla - ale pojď si sem sednout, sedačka se tu najde a budeš v bezpečí - spíš než doma,“ zastal jsem se jí.

„Díky, Oto,“ podívala se na mě vděčně a nastoupila si. Kurt po mně šlehl pohledem, ale pak jí galantně pomohl do sedačky a zapnout pásy. Sám byl připoután bezpečnostním lanem, neboť obě boční dveře vrtulníku měly být po dobu letu otevřené. Časová rezerva mezitím zvolna uplynula.

„Takže začneme,“ řekl jsem a podíval se na hodinky. „Nejprve malá zkouška, potom to vezmeme naplno. Připraveni? Startujeme.“

Messerschmidt roztočil rotor a zvedl se do výšky. Vyšplhali jsme do šesti set metrů a já jsem dal pokyn spustit muže na sedačce.

„Zkouška!“ křičel jsem do mikrofonu. „Panorama do všech stran. Jak to vychází?“

„Výborně - ale u Fríských ostrovů mohou být světelné poměry úplně jiné!“ křičel do mikrofonu Kurt, aby přehlušil řev turbín.

„Připravte se - vezmeme naostro úvod,“ doporučil jsem.

Gerta, připoutaná v pohodlné sedačce a zabraná kamerou, zahájila několika slovy tuto jedinečnou reportáž. V tom řevu ji sice nebylo slyšet, ale zvuk se doplní později. Já jsem se soustředil na čas. Časová rezerva se rychle zmenšovala. Oba světy se pomalu ale jistě proti sobě pootáčely jako dva gigantické setrvačníky, žádná známá síla to nedokázala ovlivnit.. Bylo po poledni, obloha bez jediného mráčku, slunce svítilo naplno, zkrátka ideální podmínky pro kamery - i pro mě. Vznášeli jsme se vysoko nad Berlínem, pod námi po ulicích jezdila auta a spěchaly davy lidí.

„Zaberte Berlín shora,“ řekl jsem kameramanům. „Asi tak na dvě minuty, ať to není jen krátký mžik.“

Viseli jsme a nad námi sípavě řvaly turbíny.

„Neměli bychom už vyrazit?“ zeptala se mě Gerta starostlivě. „Máš to jistě spočítané, ale - i ty bys mohl něco prošvihnout.“

„Vydržte ještě minutku,“ uklidňoval jsem ji.

Podívali se na mě udiveně.

„Proč raději nečekáme na místě?“ zeptal se mě Kurt.

„Protože na místě jsme právě tady,“ řekl jsem klidně.

„Jak - tady? Kde máš ten ostrov?“ nechápala Gerta.

„Rozhodl jsem se nový ostrov vytvořit přímo z naší berlínské enklávy. Právě v téhle chvíli Berlín pomalu dojíždí nad atlantický šelf u Brazílie, kam jsme včera přemístili Třetí Fríský. Vykrojíme z hlavní pevniny stokilometrový ovál. Jedinečný okamžik v dějinách nastane právě za minutu. Spusťte kamery - a jedeme.“

„Tohle jsi měl na mysli včera, když jsi chtěl vědět, jestli by to vydržely domy?“ rozsvítilo se Kurtovi.

„Tvrdil jsi, že to vydrží,“ přikývl jsem.

„Poslyš - to chceš udělat jen tak?“ vyjekl. „Nezeptáš se lidí, co si o tom myslí? Vždyť nedáváš nikomu šanci vyjádřit se!“

„Na to není čas,“ odsekl jsem. „Buď to uděláme teď, nebo se taková příležitost vrátí až za dva roky. Nemám chuť se celou tu dobu hádat s rozhádanými partajemi. Posledními volbami jste vy Němci dokázali, že poslechnete každého, kdo vám dost naslibuje, ale s realitou úsudku je to horší. Každý má jiné zájmy, každý se bude snažit něco na tom vytřískat - prostě to provedeme hned, beztak nám nic jiného nezbývá. Včerejší klíčový pokus dopadl dobře - domy se nesesypou, zemětřesení bývají horší - zkrátka jedeme!“

Kurt odevzdaně pokrčil rameny. Gerta mi ukázala vztyčený palec - věřila mi zřejmě víc.

Zapnul jsem ovládač.

Tohle bylo ale příliš i na Nordenovu speciálně silnou propust.

Ozvalo se strašné skřípění, přehlušující svist turbín. Gerta si raději zacpala uši. Na východě se objevila obrovská modrá duha, na rozdíl od přírodní duhy ne kruhová, ale oválná, pomalu se přesunující přes nás po obloze dál na západ. Její pohyb byl pomalý jen zdánlivě. Sto dvacet kilometrů musela překonat za třicet sekund - krájela světy rychlostí, srovnatelnou jen s rychlostí družic.

Jak rychle vysávaly stroje své obrovské kondenzátory? Jen při tom pomyšlení mě jímala hrůza! Právě teď se v nich měnila energie srovnatelná s nukleárním výbuchem roztaženým na půl minuty. Vydrží to stříbrné přívodní kabely? Věděl jsem, že mají průměr lidské paže, ale to co jimi protékalo ještě nikde nikdo nikdy na Zeměkouli nezažil. Ty kabely teď pomalu ale jistě přecházely do červeného žáru a kdyby se přepálily, propust by se zrušila. Nejspíš by přitom rozpůlila pár domů i s lidmi, půlka Berlína by zůstala na Nové Zemi a nechci vidět, co by mě za to čekalo! Byla to chvíle napětí, ale kostky byly vrženy a mosty... Mosty hořely...

Ve chvíli, kdy modrá duha přecházela nad námi, zakryla nám na krátký okamžik slunce. Jeho barva se skokem změnila do očividně žlutší. Však to nebylo Q-Slunce, ale naše staré dobré sluníčko, Slunce planety Země. Také dole pod námi oddělovala viditelná čára světlejší místa od tmavších. Modrá duha zatím přelétla přes nás dál na západ. Berlín byl na Zemi celý - teď už nikomu neublížím. Mohl jsem si tedy oddychnout, ale dokončoval jsem dál přesun zbytku enklávy. Vykousli jsme si trochu více než okruh ohraničený berlínskou zdí - snad nám to hlavonožci odpustí.

Na východním obzoru se zablesklo oslnivým bílým světlem. Jen jedna kamera se tam zaměřila, ostatní muži si toho ani nepovšimli. Z bezmračné oblohy se z oceánu vynořil mrak ve tvaru obrovského černého hřibu. Okamžitě jsem začal tím směrem otáčet čelo vrtulníku. Jako jedinému mi došlo, co to je. Na kraji berlínské enklávy - naštěstí více než sto kilometrů daleko - explodovala Q-bomba. Hlavonožci je zanechali v lesích nedaleko od berlínské zdi a jedna se nejspíš ocitla na kraji. Náš nový ostrov měl okraje strmé, téměř kolmé a ty se začaly odlamovat. Bomba se asi zřítila do moře a to ji přivedlo k výbuchu.

Než to k nám dorazilo, stačilo se to trochu přitlumit, ale raději jsem proti tomu otočil vrtulník čelem, abychom to neschytali z boku.

„Držte se!“ vykřikl jsem do interkomu, když jsem viděl čáru torzní vlny, jak líže terén pod námi a rychle se k nám blíží. Tohle jsem už jednou z vrtulníku viděl... snad to bylo slabší... teď se vzduch tetelil méně, možná bych to i přehlédl, kdybych to nečekal... Vydrží to listy rotoru? Jestli ne, rozbijeme se dole na Viktoriaplatzu na kaši!

Zhouplo to s námi dopředu, ale ne tolik, aby se někomu něco stalo. Ztratili jsme přitom sto metrů výšky, ale ani Gertě to neuškodilo, vlna byla v těchto místech příliš slabá. Všichni se drželi jak to šlo, kameramané nepřestali natáčet, jen ten dole se ještě chvíli houpal a oběma rukama se křečovitě držel provazů. Kamera mu vypadla z ruky, naštěstí ji měl přivázanou na laně.

„Co to bylo?“ křičel Kurt do mikrofonu.

„Jedna z bomb majora Ottise za berlínskou zdí,“ odpověděl jsem mu. „Přivedli jsme ji k výbuchu. V Berlíně to jistě vysklilo pár oken. Vzal je čert, škody budou nepatrné. Nějaké nevybuchlé bomby tam zůstanou a budeme je muset pečlivě vysbírat a zajistit, aby se jich nezmocnil někdo nepovolaný!“

Na západě se náhle ve vzduchu objevilo podivné zajiskření. Modrá duha zmizela, jako když ji odfoukne a následoval další oslnivý záblesk bílého světla. První bomba explodovala pod okrajem ostrova, v moři - vlastně „za rohem“, tahle zasvítila mnohem víc! Nemít na očích tmavé brýle, oslnilo by mě to.

„Pozor - to bude horší!“ upozornil jsem kameramany. „Právě explodovala Nordenova propust - a žene se to na nás!“

Na západě vyvstal druhý černý hřib, také nebezpečně podobný atomovému výbuchu. Naštěstí byl dál a jeho implózní vlna byla slabší. Čekali jsme na ni déle a zacloumalo to s námi méně. Je ovšem možné, že obě implózní vlny dorazí až do Brazílie - nu což, nějaké rozbité sklo jim rádi zaplatíme, mohlo to dopadnout hůř. Na druhou stranu to bude pro Brazílii varování, že se tady opravdu dělo něco nevídaného. Jen ať o nás vědí! Snad nám už kvůli tomu dají pokoj.

„Zaberte teď Berlín!“ nabádal jsem kameramany. „Budete mít první záběry Nového Berlína na staré Zemi. Skončili jsme - víc už se přenášet nebude.“

Messerschmidt se rozletěl směrem na západ. Chtěl jsem se podívat na pobřeží nového ostrova. Tvar modravé duhy napovídal, že ostrov končí ve všech směrech pekelně strmými srázy. Přeletět těch sto kilometrů byla hračka. Vznášeli jsme se nad oranžovými políčky kvetoucích küfferle, žlutými salámovníky, zelenými chlebovníky i nad menšími tmavomodrými políčky naftovníků. Poté následoval nevelký neobdělaný pruh, za nímž byla masivní berlínská zeď, neporušená a hrozivá. Za ní byl po krátkém pásu stepi i kus původního lesa.

Ale pak - pak to vypadalo jako ve zlém snu.

Nízká šedivá kupole Nordenovy pevnosti byla nepoškozená, dokonce tu zůstal i zrezivělý vrak obrněného auta, byl jen převrácený a překrytý ulámanými větvemi. Kmeny stromů o průměru osm metrů to zpřelámalo jako sirky, tady na konci ostrova nezůstal stát žádný. Sto padesát metrů za kupolí náš svět náhle končil. Okraje oválné desky, vykousnuté z pevniny Nové Země, velké sto krát sto dvacet kilometrů, zde kolmo spadaly do dvousetmetrových mořských hlubin. V místě, kde byly kondenzátory, byly skály ožehlé, oholené a beze stromů - ano, právě tady proběhla poslední imploze. Naštěstí v nich byly pouhé zbytky energie - i to ale dokázalo udělat pěkný hřib a pořádnou paseku ve zdejším věkovitém pralese. Upřímně řečeno, obával jsem se, že přívody přehoří dřív, tohle vlastně bylo úplné vítězství! Nordenova pevnost splnila svůj poslední úkol, vrátila Němce zpět na Zem. Stal se z ní ale pouhý pomník - jedinečný betonový pomník prvního spojení Země s mimozemskou civilizací, spojení, které do obou kultur zasáhlo tak bolestně.

Netušil jsem, že Nordenova pevnost ještě neukázala všechno, co dokáže. Věděl jsem jen jedno - ke spojení s Q-Zemí už nemá sílu. Propojení prostorů totiž není symetrické a mnohem snadněji se ovládá z Q-Země než od nás. Na opačný směr by byl zapotřebí větší výkon a jiné umístění. Ne že by to bylo nemožné, ale... a kromě toho jsem dal hlavonožcům slib, že je necháme na pokoji. Rozhodl jsem se ten slib dodržet - i kdyby to mělo být proti vůli všech lidí našeho světa.

V té chvíli jsem neuvažoval o tom, že světů jako je Q-Země může být více. Jednoho dne mě, podobně jako Q-Země hlavonožců, pohltí Třetí Země, po ní Čtvrtá... ale v této chvíli byla Nordenova pevnost mrtvým pomníkem a potřebovali jsme, aby lidé Země Nové Němce přijali. Už ne z milosti trpěné nežádoucí běžence z prohrané války, ale rovnocenné partnery.

Masivní žulové skály byly na pokrajích popraskané, některé zůstaly nakloněné v nepřirozeně šikmé poloze a za nimi, kde se ještě před deseti minutami rozkládaly hluboké, husté lesy - teď jen divoké mořské vlny bušily do strmých žulových stěn. Občas se z nich odloupl blok skály velký jako čtyřpatrový dům a zřítil se do moře i se stromy, jejichž koruny dosahovaly tří set metrů, což bylo vždy následováno mohutným gejzírem mořské vody a pěny. Kusy skal šly okamžitě ke dnu, stromy se po chvilce uvolnily a vyplouvaly na hladinu.

„Podívejte se - tam v dálce!“ upozorňoval jsem všechny.

„Co je to tam?“ křičela Gerta.

Šedivý flíček na obzoru byl vidět jen z naší výšky. Z pobřeží vidět nebude - tam bude pod obzorem. Nevadí, hlavně že víme oč jde. Jsou to vrcholky nejbližšího pohoří na kontinentu Jižní Ameriky.

„To je náš nový soused - Brazílie. Nové Německo je ostrovem na pokraji kontinentálního šelfu u Jižní Ameriky, na dohled od Brazílie, ale nezávislým. Jsme na Zemi - a přitom doma.“

„Oto - tys to dokázal!“ vykřikl Kurt radostně.

Pomalu jsme zamířili na sever. Stěny našeho koláče byly na okrajích všude strmé a na mnoha místech se z nich stále odlupovaly další a další nestabilní kusy skal. Nejen nad úrovní mořské hladiny, ale i v hloubce. Moře se tu neustále vlnilo. Nůž Nordenovy velké propusti vykrojil Nové Německo jako dort a posadil je do Atlantiku i s částí hluboko pod jeho dnem. Na Q-Zemi se naopak stejnou cestou dostalo naše pozemské dno, pokryté dvěma sty metry vody. Namísto berlínské enklávy zůstalo na Nové Zemi oválné stokilometrové - moře.

„Pobřeží bude dlouho takhle strmé a nepřístupné - než je vlny obrousí, uplynou desítky let,“ ukazoval jsem na rozpraskané skály.

„Obejdeme okraje ostrova a co nebude stabilní, utrhneme pro jistotu dynamitem,“ navrhl Kurt. „Ale podívejte se támhle!“ ukazoval nám dopředu.

Před námi vybíhal z naší placky divný poloostrov. Jako kdyby sem ani nepatřil. Měl normální povlovné břehy s písečnými plážemi, přecházejícími do hustých lesů, jejichž obrovité stromy nenechávaly nikoho na pochybách - pocházely také z Nové Země.

„To je přece - Třetí Fríský!“ rozbřesklo se mi. „Částečně jsme se do něj zařízli, ale větší část tu zůstala!“

„Ten chybějící kousek,“ ukazoval mi Kurt na místo, kde byly ostrovy spojené, „zůstal na Nové Zemi? Doufám, že Brazilci odjeli - měli tábor zrovna na něm. Nezáviděl bych jim, kdyby tam zůstali.“

„Varovali jsem je včas,“ zamračil jsem se.

Dvacetina Třetího Fríského ostrova se výměnou dostala zpět do Nové Země a změnila se ve vysokou skálu, opřenou o břeh nového moře. Bohužel, ta skála byla příliš štíhlá, než aby to vydržela. Nejspíš se okamžitě zřítila do hlubin nového moře a to by těžko kdo přežil.

„Nemůžeme se tam ještě podívat?“ zeptal se mě Kurt.

„Nemůžeme,“ odtušil jsem. „Nordenova pevnost stojí, ale její kondenzátory explodovaly. To byl ten druhý výbuch - naštěstí byly na dně s energií. Tím to pro nás skončilo, propust už nefunguje.“

„Ale - co na to řeknou hlavonožci?“

„Snad to správně pochopí jako splnění našeho slibu. Opustili jsme Novou Zemi včas, dlouho před jejich termínem,“ usmál jsem se. „Svolili přece, že si můžeme odvézt všechno co chceme. Netušili asi, že to bude celý kus pevniny, ale jistě je to nemrzí, spíš jsou rádi, že už jsme pryč. Bohužel se jich na jejich názor zeptat nemůžeme.“

„Oni přece mají propustí víc!“

„Ano, ale nemáme od nich ovládače a oni nám dali slib: až odejdeme, nebudou zasahovat do záležitostí Země, ani my do jejich.“

„Takže jsi spálil všechny mosty?“

„Definitivně,“ souhlasil jsem. „Škoda, spolupráce civilizací mohla být užitečná. Bohužel lidé prokázali, že k něčemu takovému nejsou dost zralí.“

Trochu mě přitom zamrazilo. Už nikdy neuslyším ten podivný hlas Uaxio, neuvidím její devítichapadlovou postavu... Je konec snu, probudili jsme se na novém a přitom starém světě. Zůstalo nám na památku jen pár mimozemských rostlin a zvířat. Nové Německo je teď místem s nejvíce odlišnou flórou a faunou na Zemi. Austrálie se svými klokany a vačnatci ztratila velkou část své exotičnosti, protože fauna našeho ostrova byla podstatně odlišnější - nebyla vůbec zdejší.

„Co se dá dělat! V této chvíli se mi zdá nejdůležitější, že jsme tady se vším všudy a další stěhování odpadá.“

„A co původní plány? Jakže jsi to říkal? Falklandy? Tam se už stěhovat nebudeme, což?“

„Kdo má zájem, může se odstěhovat, kam se mu zachce,“ řekl jsem rozjařeně. „Celý svět mu bude otevřený. Ale nevidím už důvod ke stěhování. Situace se změnila. Máme suverénní ostrov, nezávislé hospodářství, vlastní vládu, bytelně postavené město, nemusíme na vyžebrané půdě narychlo stavět provizorní domy.“

„Kolumbovo vejce! Nejlepší řešení, jaké si kdo může i ve snu představit!“ vykřikoval stejně nadšeně Kurt. „A všechno je jinak!“

To už jsme vytáhli nahoru i kameramana visícího pod námi. Messerschmidt mířil k blížící se siluetě Nového Berlína. Až teď je nutné i přízvisko „Nový“ - v tomto světě jsou Berlíny dva.

Nezamířil jsem k letišti, ale na plochou střechu hotelu Rote Fahne. V rozích stáli kameramané Wernerovy televize. Za okamžik jsme přistáli uprostřed bílého přistávacího terče, svištění turbín přešlo do hlubšího tónu až umlklo, rotory se zastavily.

„Co jste natočili vy?“ křičel jsem na kameramany.

„Menší zemětřesení,“ odpovídal jeden za všechny. „Trochu se s námi tahle budova zakymácela, jako ostatně všechny. Ale jen krátce. Navíc se z dálky ozvaly dvě rány, až tu létalo sklo. Ani nevíme, co to bylo! Ale hlavně jsme viděli tu modrou duhu - přesně jak jsi říkal.“

„Natočili jste ji?“

„Samozřejmě. Pochopili jsme, co děláte, skoro až když to bylo za námi. Jsme zpátky na Zemi, je to tak?“

„Pochopili jste to dobře.“

„To by ale znamenalo, že jsme se přestěhovali se vším všudy! Žádné další stěhování nebude!“

„Nebude. Jsme doma, na Zemi. Kousek od Jižní Ameriky, na dohled od Brazílie. Doufám, že to budou dobří sousedé.“

„Měli bychom teď běžet do televize,“ řekla Gerta. „Ať se to rychle dozvědí všichni.“

„Nemusíš spěchat,“ uklidňoval jsem ji. „Přímý přenos právě skončil. Tyhle kamery jsem pro změnu zařizoval já.“

„Kdo to komentoval? Vždyť jsem byla v helikoptéře!“

„Máš tam kolegyně,“ usmíval jsem se. „Slečna Mechthilda Rottbraunová zahájila přímý přenos podle mých pokynů a všechno bude i na záznamech. Až se to ale sestříhá, na těch nejatraktivnějších záběrech budeš ty - přímo na místě, odkud to bylo řízené.“

„No - aspoň že tak,“ odfoukla si Gerta. „To bylo konečně to opravdové vzkříšení Německa! A jinak než to zamýšleli udělat pánové z partaje Hanse Köppkeho.“

„Ano - jinak a lépe.“

Sjeli jsme výtahem dolů. Na ulicích byly spousty lidí, hloučky spolu bouřlivě diskutovaly.

„Ota Vávra!“ vykřikl tam kdosi.

„Dobré odpoledne přeji všem. A vítám vás - doma na Zemi,“ řekl jsem jako odpověď.

„Ať žije staronový starosta Vávra!“ ozvalo se z davu.

Nikoho ani nenapadlo vyčítat mi, že jsem se jich nezeptal na radu a názor. Někdy je lépe neptat se, jednat - ale zodpovídat za to. Při neúspěchu by mě možná pověsili na lucerně jako majora Ottise.

„Starosta?“ zavrtěl jsem hlavou. „Máte přece jiného.“

„Šizuňka prolhaného!“ vykřikl z davu jiný. „Co ta roztržka s hlavonožci? Jestli nebyla rovnou jeho dílem, určitě o ní věděl. Jinak by se tím nechlubil!“

„Ale je legálně zvolený,“ řekl jsem smutně. „Každý národ má vládu, jakou si zvolí.“

„Nechceme takového starostu! Chceme nové volby!“

„To byste museli sehnat dostatečný počet podpisů, jak to stojí v zákonech. Do té doby zůstane starostou Köppke.“

„Seženeme je! Maličkost!“ vykřikl jiný.

Prodrali jsme se davem do budovy televize. Přibíhali sem další a další, někteří všechno viděli v přímém přenosu, jiní se to dozvěděli až z druhé ruky a dožadovali se po Gertě okamžitého opakování všech záznamů, protože „to bylo příliš nečekané“... Měli pravdu - jen málo převratů za celou historii lidstva trvalo pouhých třicet vteřin!

„Na všechny se dostane!“ ujišťovala je Gerta. „Jenom co to trochu sestříháme!“

Teprve v budově televize jsme si oddechli. Gerta nevydržela a odběhla do studia, kde se přetáčely a stříhaly záznamy všech kamer. Kurt zůstal se mnou. Seděli jsme nad oranžovou kávou a odpočívali, spíš od překonaného nervového vypětí než z únavy.

„Bylo to naprosto nečekané,“ povzdychl si. „Jen nevím, snad jsi nemusel tolik spěchat. Mrzí mě küfferlin, víš? Byl to přece ideální lék. Možná jsme tam měli ještě nějakou chvilku zůstat a nashromáždit si ho pořádné zásoby.“

„Po bitvě je každý generálem, ale takhle je to lepší,“ utěšoval jsem ho. „Nemusíš ničeho litovat - küfferlin nám poroste i tady.“

„Na Zemi přece vždycky zašel!“ podíval se na mě udiveně. „Ani Američané s tím nic nesvedli! I když si od nás dovezli půdu!“

„Ano,“ souhlasil jsem. „To jim nepomohlo, rostliny potřebují něco jiného. Když ale víš, co jim chybí, je to docela jednoduché. A já to vím přímo od hlavonožců! Stačí je po vyklíčení vystavit světlu slunce, pod kterým geneticky vznikly. Zdejší slunce jim nestačí.“

„No právě, takže ti budou hynout taky.“

„Ony z toho světla potřebují jen malou část, směsici vlnových délek, jaká se v našem slunci nevyskytuje. Víš přece, že bylo trochu víc do modra. Dokonce si myslím, že jim chybí jen jediná osamocená spektrální čára, ale tady bych lhal, kdybych to tvrdil jistě. To chybějící světlo je ale obsaženo v modrých svítilnách Kopffüsslerů. Nedávno mi věnovali jeden krystal jako suvenýr, dárek na rozloučenou, byl jsi přece u toho, pamatuješ? Další je v Nordenově pevnosti. Dva zdroje modrého světla, pro lidské oči podřadného, řekl bys nic moc, ale pro některé rostliny životně důležité.“

„Takže...“ vytřeštil na mě Kurt oči.

„Takže bude mít Nové Německo nadále monopol na pěstování tří zvláště choulostivých rostlin, dovezených z Nové Země. Stačí ozařovat sazeničky, vyzkoušel jsem to. Jakmile se uchytí, můžeš je přesadit kam chceš. Máš pravdu, küfferlin je výtečný prostředek, ale jeho pěstování máme zajištěné přinejmenším těmi svítícími krystaly, dokud nezjistíme, čím bychom je mohli nahradit. Ale to už je čistě technická věc, na kterou máme dost času a hlavně klidu. Pro začátek postavíme na sazeničky skleník s oběma modrými krystaly a budeme küfferlin vyvážet do celého světa. Vědomosti mají někdy cenu zlata!“

„Ty jsi snad myslel na všechno! Nezlob se, ale tohle je další důvod k předčasným volbám. Doufám, že budeš kandidovat.“

„Asi mi už nic jiného nezbude. Ale na všechno jsem přece jen nemyslel,“ opravil jsem ho. „Ještě nevím, co řeknu vaší staré vlasti, až nám za měsíc sdělí, že nás - snad - milostivě přijmou. Odmítneme je asi s příslovím, kdo rychle dává, dvakrát dává, a kdo s pomocí otálí, nezaslouží si vděčnost ani jiné výhody. Angličanům ale za nabídku azylu na Falklandech poděkujeme upřímně - i Rusům za Sibiř. Nabídli nám aspoň něco, ostatní by nás nechali na holičkách.“

„Tohle je miliónkrát lepší než nějaké Falklandy!“ mávl rukou Kurt. „O Sibiři ani nemluvě, tam by se Němcům jistě nelíbilo!“

„Však je to taky - Kolumbovo vejce...“ usmál jsem se.

© Praha, 1997

 


 

Konec

Následuje:

Čtvrtá Země °

Román volně pokračuje další knihou - »Čtvrtá Země«, kde se opět setkáte s Otou Vávrou i s oběma jeho syny, ale už ne v Novém Německu, ale při průzkumu dalších Zemi podobných světů v paralelních vesmírech... Dozvíte se v něm, že Däniken se krutě zmýlil, když své laskavé bohy umístil do vzdáleného vesmíru. Byli to totiž ďáblové - z nepříjemně blízkého Pekla.

Čtvrtá Země pojednává osvětě zvaném Gehenna - znalci Bible jistě vědí, že se tak nazývalo pravé Peklo s ďábly našich praotců. Také se dozví, že úsloví „vstoupil do něho ďábel“ není ani zdaleka nemožné, jak se leckomu zdá. Setkání s Dänikenovými bohy by pro lidi Země bylo přínosem, setkání s ďábly je ale něco nevítaného... zejména až vyjde najevo, že oni Zemi - vlastně nikdy neopustili...

Konec

Zpět Obsah

23.01.2017 23:02


Poslední zdvořilý příspěvek ve Fóru (klikněte si) je od VlastimilČech: 12/12 v 06:43 na téma: §Genetika : Velmi zajímavý článek! senzační...A jak to mají se sňatky s gojímy ti orthodoxní Židi?12.12 vgj: Ono nejde vždy o sňatek, ale o otcovství.... no a protože u židů se pravá víra dědí po matce (aneb byly i doby, kdy aspoň matka byla jistá)... Byla spousta příručích a pomocníků... manžel často starší (no a tak se většinou druhá žena zařídila jinak). Tj. ředění krve mohlo být dostatečné. Je to jak v onom vtipu, je sex práce nebo...

Domů
Statistiky

"Čtvrtá říše (Vergeltungswaffe-5)" (komentáře)

Téma=§4ris Hlasovalo 16, celkem 79 hvězd, průměr=4.94.

Nahoru!
Knihy, úvahy

  

1. Jméno:

 

 

 

12.12.2017 v 17:17 id: 000000

*** Zrušeno ***


2. Jméno: Q-1708142205

 

 

 

27.09.2017 v 20:45 id: 1287392

Ve Vašich knihách jsou vysoké ideály, morálka a svědomí. Touží po světě krásy a míru, a ne světu ve tmě otroctví. Blaží na duši. Proto je čtu velmi ráda. Děkuji opravdu.


3. Jméno: SW

 

Info: Václav Semerád, Vesničan

 

04.10.2016 v 16:49 id: 1218474

Dcera mi vrátila knížku. Vyhrabala ji někde ve skříni a při tom zjistila, že ji má ode mne dvojmo, jednu s věnováním, druhou úplně novou, čistou. Co s ní? Napadlo mě dát ji do nabídky, někomu může udělat radost. Jenže mám jen jeden kus, takže by ji dostal ten, kdo ji uvidí první (tak je to i s knihami "Piráti na Marsu", ale těch je přece jen víc a jejich počet klesá pomaleji). To by nebylo spravedlivé, většina by byla diskriminovaná, někdo sem chodí po ránu, někdo až k půlnoci.

Nedávno jsem tuto knihu podepisoval na Festivalu Fantazie. Byla na ní cenovka z bazaru 400.-Kč. Na to, že původní cena byla 198 Kč, ji sehnali dost draho, levněji ale nebyla.

A co takhle vydražit ji? Ne přes Aukro, ale tady. Dražba je ovšem problematická při vyhodnocování, mohlo by se stát, že zájem bude velký a většinu zájemců zklamat? Co ale použít "Holandský typ" dražby? Nasadit naprosto nereálně vysokou cenu a pozvolna ji snižovat, komu prvnímu ujede ruka a klikne na objednávku, toho bude - ovšem za cenu platnou právě v této chvíli. Ostatním v té chvíli z nabídky zmizí a i kdyby ji měli ještě půl dne na obrazovce, dostanou po kliknutí už jen omluvnou zprávu. Robotek Emailek bude ale spravedlivý. Tak se v Holandsku draží tulipány a jiné komodity. Co na to čtenáři? Může se stát, že knihu získá někdo hodně draho, ale mohlo by se naopak stát, že cena klesne až k nule a dostane ji (teoreticky - sám tomu nevěřím) ten, kdo klikne při ceně 10.-Kč.

Můžeme to zkusit? Prostě se v nabídce objeví knížka v počtu 1 a s tak nekřesťansky vysokou cenou, že nebude přijatelná pro nikoho, ale ta se každý den sníží, dokud si ji někdo neobjedná. Uvidíme, jak to dopadne...

Má někdo lepší nápad?


4. Jméno: Jarin

 

Info: fanda

 

17.06.2012 v 00:37 id: 177183

Zdravím Vás pane Semeráde.

Chci Vám jen poděkovat za velmi příjemné chvíle strávené v "jiném světě" díky Vaším románům na Vaších stránkách. Přeji Vám bystrou mysl a bohatou fantazii při psaní. Doufám že toho bude ještě přehršel.

S pozdravem věrný fanoušek.


5. Jméno: MichalZáruba

 

 

 

23.02.2012 v 21:52 id: 167913

Opravdu dobrá kniha, sci-fi sice nemusím, ale tohle se mi opravdu líbilo!

Autorovi knihy děkuji, opravdu moc pěkná!

Michal Z.,14 let


6. Jméno: VlastimilČech

 

Info: veterán

 

12.12.2011 v 13:05 id: 167443

Hmm, ta čtvrtá říše, to přísně vzato není snad ani tak alternativní historie, jako historie paralelní...Alternativní historie je třeba "Leviathan"... to se mi moc líbilo... ty nápady tam jsou originelní...


7. Jméno: JirkaM

 

 

 

22.04.2011 v 00:06 id: 165599

2 SW: Rekl bych, ze p. Pesos ma pravdu. Nepomohlo to u Odstup Satane - nesl Vas jasny podpis (i kdyz to tedy byl IMHO proti ostatnim Vasim dilum opravdu hodne uspesny pokus o odlisny styl) a treba Mloci proste museli zazvonit ve spouste hlav. Je pravda, ze kdo je u CKC dost dlouho, nejspis rozpozna podle prvnich par odstavcu vsechny obvykle "stalice", ale Vas styl je (jak sam o sobe pisete na hlavni strance) tak osobity, ze ho nepozna nejspis opravdu jen prvnacek. Neni to uplne spatny napad, nechci Vas odrazovat. Jen mam obavu, aby jste nebyl zklamany vysledkem. Mno pokud se rozhodnete pro to zkusit stesti, budu drzet pesti a tesit se na listopad.


8. Jméno: Pesos

 

Info: pokorný čtenář

 

18.04.2011 v 11:56 id: 165588

Pane Semeráde, domnívám se, že poslání románu anonymě k utajení autora nepomůže. Váš styl je pro takový pokus nezaměnitelný (což je jedině dobře) a přiznám se, mě se líbí tak jak je. Pokud ho zásadně nezměníte, váš podpis pod ním bude pouhá formalita. Držím palce k další tvorbě.


9. Jméno: SW

 

Info: Václav Semerád, Vesničan

 

17.04.2011 v 20:26 id: 165586

Napadla mě jedna kacířská myšlenka (mívám takové) - napsat příští román opravdu anonymně a poslat ho do CKČ. Pak by se tu ale nějakou dobu nedělo vůbec nic. Tak nevím - stálo by to za to?


10. Jméno: věrka

 

 

 

10.04.2011 v 23:01 id: 165534

Taky se přimlouvám, aby tam už nebyli Voldemorti. Mám jich plný zuby z reálu.



Komentáře

Začátek


Přílepky dnes: Genetika včera: §Manu