Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Jirkův nápad

Vrátili jsme se do Berlína jako zmoklé slepice. Bylo to pro všechny zklamání. Znamená to, že paralelních světů je skutečně více, ale mohou se mezi nimi vyskytovat i světy nevhodné k životu.

Z jedné strany máme Q-Zemi. Neměli bychom jí říkat Druhá Země, když už jsme ji jako druhou objevili? Bohužel jsme se s jejími obyvateli rozešli ve zlém.

Z druhé strany máme Třetí Zemi, plnou radioaktivních jedů. Pro nás je to také zakázaný svět. Chemické jedy by byly nejmenší zlo. Museli bychom tam nosit skafandry, ale mohli bychom se tam jít aspoň podívat. Bohužel, žádný skafandr, ani pancéřovaný olovem, nechrání proti radioaktivitě takové síly. Radioaktivita je prevít, není radno si s ní zahrávat.

Vzorky ovzduší Třetí Země jsme společně odnesli do laboratoří Hydrierwerke a.s., kde jsme byli objednaní a očekávaní. Převzali je a opět jsme odešli. Vzhledem k tomu, že jsme na tento den plánovali krátkou výpravu a večer jsme zamýšleli věnovat hodnocení výsledků, neměli jsme najednou co na práci.

Z chmurné nálady nás vytrhli Wernerovi. Pozvali nás na rodinnou oslavu, jejich Christince bylo osm let. Byla to bystrá dívčina, pěkně hrála na klavír a samozřejmě nám ráda zahrála. Následoval obřad sfoukávání svíček, krájení dortu a předávání darů. Ode mne dostala japonskou flétnu, kterou si přála už před půl rokem. Měl jsem ji pro ni od té doby připravenou ve skříni, neboť jsem její zmínku pochopil jako vítaný námět. Nejvíce potěší dárky, po kterých člověk marně touží. Ovšemže jsem se s rodiči domluvil, aby se u Christinky nesešly dvě nebo dokonce tři stejné flétny. Pan Klaus Werner, dědeček, si dohodl výměnu směny, takže rodina Wernerů byla pohromadě a my tři jsme do ní také docela zapadli. Rozloučili jsme se ale dřív než oslava skončila a vrátili se domů, abychom si to důkladně prohovořili.

Přede dveřmi na nás čekal muž v kombinéze laboratoří Hydrierwerke. Předal nám protokoly a rychle dodal:

„Máte se na to podívat co nejdřív, šéf říkal, že to strašně spěchá. Je tam prý něco hrozného. Chtěl vám zavolat sám, ale nebrali jste telefon, proto mě sem poslal.“

Trochu mě zamrazilo, ale poděkoval jsem mu a on odešel.

Jen za ním ale cvakly dveře, otevřel jsem tenkou složku a rozložil ji na stole. Dusík, kyslík, oxidy, všechno jako na Zemi. Trochu víc síry, ale takových vzorků bych i na Zemi odebral tisíce a nikdo by je od sebe neodlišil.

Až... no nazdar, tohle se laboratořím nezdálo právem!

Radioaktivní kobalt-60, stroncium-90 a cesium-137. Vznášelo se to jako prach ve výšce těch čtyř kilometrů, kde jsem letěl. Mohlo by to znamenat, že jsem měřil blízký prach a ne vzdálený povrch Třetí Země? Rychle jsem uvažoval. Vlastně to nic nezmění, je tam peklo, otevírat propust je riziko. Kolik toho svinstva mohlo proniknout na Zem? Hodně nebo málo, chyba je už to, že jsme sem něco pustili. Snad toho za tak krátkou chvilku mnoho neprošlo. Nebylo by příjemné vyhlašovat radiační poplach s mezinárodní dohrou.

Závěr laboratoří zněl: odebraný vzorek pravděpodobně pochází ze Semipalatinska. Odpovídá tomu nejen izotopické složení, ale i doba od posledních sovětských pokusů.

Rukou připsaný lístek byl ještě upřímnější.

„Pane Vávra, prosím Vás, co podnikáte v Kazachstánu? Stojí Vám to za to? Máte tu málo místa?“

Odborníci to tedy pochopili jako vzduch sice zamořený, ale pozemský. Ovzduší Třetí Země bylo dýchatelné a nebýt té radioaktivity...

„Co ty na to, tati?“ promluvil Jirka.

Dívali se mi přes rameno, každý z jedné strany. Oba si uvědomovali, co to znamená. Vědomosti jsme teď měli zhruba stejné.

„Skončili jsme, jasná zpráva,“ povzdychl jsem si.

„Takže žádné lyžování...“ dokončil smutně Jirka.

„Je to ale podezřelé,“ zavrčel Jára. „Co našli v laboratořích, je sice svinstvo, ale v děsně malých koncentracích. Dole toho musí být jistě víc.“

„Tím hůř,“ podotkl jsem. „Přistávat v takovém místě by asi bylo o krk.“

„To taky,“ přikývl Jára. „Ale zajímá mě izotopické složení. To přece není přirozená radioaktivita, chybí tam úplně radon a...“

„Panebože,“ vyjekl Jirka. „Máš pravdu! Tohle opravdu není přírodní směs, ale...“

„...odpad z jaderných reakcí,“ dokončil Jára chmurně.

„To vypadá pravděpodobně,“ připustil jsem. „Když to ale aproximujeme do minulosti, neobstojí to. Oni to tady píší. Souhlasí jim Semipalatinsk, nejen co do složení izotopů, ale i dobou od posledních jaderných pokusů. Poměr izotopů se časem mění, dá se vysledovat, kdy to vzniklo. Problém je, že toho tam bylo moc a podle izotopů by to muselo vzniknout nedávno a naráz. To se mi nezdá normální ani na přírodní, ani na umělé reaktory.“

Co to vlastně jsou přírodní reaktory?

Kde se v přírodě nachází velké množství přirozených štěpných materiálů, může čas od času dojít ke spontánním jaderným reakcím. Roztoky solí štěpných látek natečou do přírodní nádrže a vysycháním se zkoncentrují, až samovolně nastartuje jaderná reakce a vznikne přírodní reaktor. Mohla by je také vyvrhnout sopka, případně mohlo štěpení proběhnout i pod zemí, pak by sopka vychrlila jen výsledek. Příčin současného stavu mohlo být víc, mohly se obejít i bez fiktivních bytostí, po kterých jsem ostatně nespatřil sebemenší známku.

Přírodní reaktory by ale zanechaly jiné složení izotopů. Tohle muselo být něco jiného.

„Vysvětlit se to dá,“ řekl Jára temně. „Ale jen jedním způsobem. Atomovou válkou.“


Pravda, tohle bylo ještě horší. Napadlo mě, že jsme se strefili do oblasti podobné Semipalatinsku na Zemi, tedy do pusté oblasti, kde by místní myslící bytosti zkoušely atomové zbraně, ačkoli i v tomto případě je označení myslící značně diskutabilní. Vyloučené to nebylo, něco podobného se dělo i na Zemi. Vezmeme-li ale v úvahu úroveň radioaktivity k době, do které se dal umístit okamžik výbuchu, bylo toho opravdu moc. Po jednotlivých jaderných pokusech se radioaktivita vždycky rozředí, poklesne mnohem víc, než by odpovídalo poklesu díky rozpadu izotopů. Na Třetí Zemi jí ale bylo příliš mnoho. Dalo se to snad vysvětlit jiným druhem zbraní. Járovo vysvětlení ale bylo mnohem pravděpodobnější.

Na Třetí Zemi asi nedávno proběhla jaderná válka!

Jaderná válka bohužel byla nejpravděpodobnější z toho, co si umíme představit. Nevylučovalo by ji ani to, že jsem po tamních bytostech nespatřil ani stopu. Dokonce by to, což mě napadlo až teď, přímo vysvětlovalo i chladné podnebí v tropech Třetí Země. Mohla to být nukleární zima. Atomové výbuchy vrhnou do stratosféry příliš mnoho prachu a páry, zvýší se albedo, na povrch pronikne pouze zlomek slunečního záření a nastane doba ledová. V každém případě to byl konec průzkumu radioaktivního a zřejmě mrtvého světa. Byl by příliš riskantní a bezvýsledný. K čemu zkoumat - pohřebiště?

„Tati, měl bych řešení, co s tím,“ řekl najednou Jirka.

„S tímhle moc nenaděláš,“ vrtěl jsem hlavou. „Budeme to muset pustit z hlavy, je to tam příšerné. Možná za dalších deset let změříme, zda to kleslo. Je mi to líto...“

„My dva přece víme totéž co ty,“ opáčil Jirka. „Nechci diskutovat, zda jsme nebo nejsme schopni zkoumat Třetí Zemi. Navrhuji začít rovnou zkoumat Čtvrtou Zemi.“

„Myslíš, prolomit se přes dvě bariéry naráz? To přece nejde!“ pochyboval Jára.

„Ne,“ vrtěl hlavou Jirka. „Navrhuji postavit kopii Nordenovy pevnosti. Hermetickou, dokonale bezpečnou před zářením. A umístit ji na Třetí Zemi. To snad dokážeme. S její pomocí se pak dostaneme o stupeň dál, tedy, pokud existuje ještě další, Čtvrtá Země. Nestojí to aspoň za pokus?“

Skoro jsem zalapal po dechu.

Panebože, jak jednoduché řešení! A reálné! Všechno potřebné jsme přece měli vyzkoušené. Poslat na Třetí Zem dokonale hermetickou pevnost, jejíž betonové stěny se budou radioaktivitě venku smát, a její pomocí proskočit do dalšího vesmíru. Povedlo se mi kdysi prohodit Nordenovu pevnost z Q-Země k nám, proč teď její sestřičku neprohodit na ten nehostinný svět Třetí Zemi a její pomocí překonat další bariéru? Kolumbovo vejce, tentokrát Jirkovo!

„Jirko, tys’na to kápl!“ podal jsem mu ruku ke gratulaci. „Bude to pracnější než zkoumání Třetí Země, ale nedá se čekat, že bychom tam narazili na nějakou podobnou smůlu.“

„Brácho, seš kanón!“ uznal i Jára.

„Vidíš? A to máme teď všichni tři stejné vzdělání! Ještě že každý myslíme trochu jinak!“

„Za pokus to stojí,“ shrnul jsem to. „Dáme se do toho co nejdřív.“


Jirka nás, jak se říká ve sportu, vrátil do hry. Někdy stačí geniální nápad, aby se věci pohnuly. Provedení může být obtížnější, ale už to není porážka.

Rozhodli jsme se neodkládat to ani o chvíli. Jára měl nakreslit plány stavební části a vyzkoušet si nové dovednosti. Dostal za úkol koupit vhodný počítač s kreslícími programy a příslušenstvím. Chtěli jsme začít co nejdříve. Jirka si poprvé sedl za řízení helikoptéry, ale s mými znalostmi hladce vzletěl a zamířil nafotit okolí Nordenovy pevnosti a vybrat místo, kde bychom mohli postavit její sestřičku. Já jsem dojel do továren Junkers objednat strojní součásti. Cestou jsem se stavil na Centrální evidenci, vyzvedl klukům po ověření mého vlastního průkazu legitimace, v bance jsem na jejich průkazy založil konta a převedl na ně každému po čtyřech miliónech marek, aby v případě potřeby disponovali penězi.

Za dvě hodiny jsem se vrátil do bytu. Kluci zatím rozmístili, propojili a oživili tři nové počítače. Jirka už měl na obrazovce fotografie a vyznačoval na nich pozice dalších tří pevností.

„Co kdyby byla i Čtvrtá Země tak nevlídná?“ podivil se mému údivu. „Pak to zkusíme dál, ne? V každém případě musíme zjistit, kolik paralelních vesmírů existuje. Třeba neexistuje už čtvrtý, anebo naopak, co když jich je nekonečná řada? Dříve nebo později nás to beztak bude zajímat!“

Oba už samozřejmě počítali při stavbě budov se změkčovačem kamenů od mimozemšťanů. Patřilo to k implantovaným vědomostem a nemusel jsem jim vysvětlovat jeho přednosti.

Kromě nových počítačů přivezl Jára několik krabic další elektroniky.

„Objednal jsem všechno na tvé jméno, tati,“ sděloval mi suše. „Doufám, že to v pořádku zaplatíš. Tvrdil jsi přece, že máš peněz dost.“

Místo odpovědi dostali legitimace, vystavené centrální evidencí obyvatel Nového Německa. Vysvětlil jsem jim už dřív, že tyto kartičky slouží mnoha účelům. Občané jimi prokazují totožnost, současně slouží i jako kreditní karta, šeková knížka i průkazka hromadné dopravy, nahrazují zkrátka všechny možné dokumenty. Byly to jen čekatelské průkazky, nemínil jsem obcházet zdejší zákony, které jsem sám pomáhal sestavovat, ale od plnohodnotných se lišily jen nepatrně červenými pruhy na krajích. Představovaly jedinou diskriminaci cizinců v Novém Německu. Občan by musel při spáchání trestného činu počítat s vězením, ale zůstal by občanem Nového Německa, čekatele čekalo vyhoštění. Proměna čekatele v občana nastávala po sedmi letech bezúhonného pobytu, ale do tří let musel každý složit jazykové zkoušky. Jirka s Járou je před komisí složili hned po příjezdu, takže měli tento krok již za sebou.

„Tvůj nákup samozřejmě zaplatím, ale příště už můžeš utrácet pohodlněji ze svého,“ sdělil jsem Járovi a tím i Jirkovi.

Jára vybral dobře. Kromě kamerového systému pro nové pevnosti nakoupil i nové řídící počítače.

„Pevnost na Třetí Zemi nebude mít žádná okna, pro prohlížení okolí bude mít na střeše pancéřové pouzdro s kamerami. Co kdybychom přece jen objevili nějaké Třeťozemšťany? Musíme zajistit i lepší zaměřování propustí, kterými se tam budeme dopravovat. Předpokládám, že se budeme přenášet přímo do hlavní haly, abychom se neproducírovali v radioaktivitě venku. Musíme jim tedy zajistit přesnost, aby nám propust nepoškozovala interiér. Zaměřování musí být přesné na milimetry, ne na metry.“

„To jsi ale nasadil laťku hodně vysoko,“ krotil jsem ho. „Kde bereš ten optimismus, že se ti to podaří?“

„Centimetrová přesnost je reálná,“ odtušil Jára klidně. „Spočítal jsem to.“

„Předal jsi nám strašně moc vědomostí, tati, díky za ně, ale nemusíš nás podceňovat, něco jsme věděli i z domova,“ komentoval to Jára.

Možná měl pravdu a znalosti mých kluků by pak mohly převyšovat i mé vlastní. Co jsem vlastně věděl o jejich dosavadním vzdělání? Papírově měli maturitu, nic víc. Ale vždyť na Zemi jistě nezaháleli, celou dobu se intenzívně připravovali na setkání s mimozemšťany, měli cíl a obětovali mu všechen svůj volný čas. Místo na diskotéky a na plovárny chodili do knihoven, kde studovali všechno, co by se jim mohlo v budoucnu hodit. Nepřestali ani když se ukázalo, že slibované cestování po Q-Zemi definitivně skončilo. Snad tajně doufali, že se opět obnoví a že je tam vezmu na návštěvu představit jim Uaxio.

„Dobrá, to není špatný nápad,“ souhlasil jsem proto.

Pak jsem se také zapojil do projektování. O prostorové dispozice pevností jsme se chvíli odborně přeli, než jsme se dohodli na nejlepší variantě. Některé detaily prosadili kluci, jiné já. Budeme se na ty pevnosti hodně spoléhat, proto musí být co nejdokonalejší.

Po telefonu jsem předběžně zajistil postavení stavební části u spolehlivé německé stavební firmy Halske a synové a u Junkerse sjednal rozšíření zakázky na trojnásobek. Jednání ale bylo složitější. Slíbili jen zdvojnásobení zakázky, třetí sadu mi s politováním o čtvrt roku odložili. Podniky Junkers prý právě dostaly významnou zakázku na vyrovnávací kondenzátory elektrické sítě od Brazílie, což pro ně byla prestižní zakázka, která u nich měla přednost. Německé vyrovnávače v Brazílii, to byl hit století. Ani ne pro jejich finanční hodnotu, podobných zakázek už přece vyřídili víc, ale jako ukázku perfektní německé spolupráce s bývalým nepřítelem. Tak jsem to samozřejmě pochopil a vřele souhlasil. Jen ať celý svět pochopí, že je lepší vycházet s námi v dobrém než harašit zbraněmi!

Dvě pevnosti navíc by nám ostatně měly stačit. I kdyby se ukázalo, že Čtvrtá Země není přívětivá, stejně jako Třetí, ve třech bychom se daleko pouštět nemohli. Museli bychom to rozšířit na větší okruh lidí. Časem jsme s tím počítali, jen jsme si chtěli užít prvního objevitelského nadšení.

Rozdělili jsme si tedy práci a pustili se do ní. Některé položky vybavení ale v Novém Německu nikdo nevyráběl, vyjednal jsem si tedy prostřednictvím firmy Junkers dovoz. Měli ode mě tak lukrativní zakázky, že se mi rádi postarali i o to, co sami nevyráběli. Šlo o přesné dozimetrické přístroje. Budou velice užitečné na Třetí Zemi a doufám že zbytečné na Čtvrté.

Týden uplynul jako voda, pak druhý.

Stavební firma Halske a synové dokončila základy první nové pevnosti. Přesunula teď těžké rezonanční stroje o třicet metrů dál a začala dělat základy druhé, zatímco my jsme začali do spodních místností montovat kondenzátory. Bylo výhodnější naskládat je sem vrchem, než je protahovat úzkými chodbami a vchodem. Šlo by to také, opravy se budou muset uskutečnit touto cestou, ale měli jsme to snadnější, když bylo podzemí pevnosti shora otevřené jako krabice.

„K čemu vám to bude?“ tázal se mě dobrácky Egon Halske, když mě viděl při kontrole staveniště. „Junkersovy vyrovnávače sítě na konci světa? Co chcete vyrovnávat? Kondenzátory se snad staví u elektráren nebo u velkých rozvoden a elektrárna Berlín už jich má dost!“

„Nenechte se mýlit,“ odtušil jsem klidně. „Na bednách jsou nápisy, že jde o vyrovnávače sítě, ale ty se dají použít i jako zásobníky elektřiny. A na to je potřebujeme my.“

„Zásobníky elektřiny na sto terawatthodin?“ vrtěl hlavou údivem Halske. „Není to nějak moc?“

„Sto má každý,“ ujistil jsem ho suše. „Sečtěte si je.“

„To by dokázalo krmit pár dní celé Nové Německo!“

„Nebudou pracovat pro Nové Německo,“ ujistil jsem ho. „Potřebuji veliký a spolehlivý zdroj. Víte přece, k čemu sloužila Nordenova pevnost?“

„Chcete se vracet na Q-Zem?“ zachmuřil se Halske. „Na vašem místě bych to nedělal. Vždyť jste jim slíbil, že je necháte na pokoji. Já bych je nedráždil.“

Ujistil jsem ho, že Q-Zemi ponecháme na pokoji a ani Q-bomby montovat nechceme. Spokojil se s tím a oddychl si, že nechceme dělat ztřeštěnosti, jaké by ode mě nečekal.

„Doufám, že nás Němce brzy seznámíte s výsledky, až nějaké budete mít.“

Slíbil jsem mu to s čistým svědomím a pokračovali jsme v montáži kondenzátorů.

Sotva jsme zamontovali první sadu, firma Halske přivezla změkčovací stroj a stejným způsobem jako základy vytvořila stropy nejhlubšího patra a stěny dalšího. Přesuny strojů zdržovaly, ale paradoxně šlo o zrychlení celé stavby. Zatímco rostlo další patro, namontovali jsme druhou sadu kondenzátorů. Pak jsme se opět prohodili se stavbaři. Současně se stavbou tak probíhala hrubá montáž nejdůležitějších strojů. Zapojování jsme si nechali na konec, nebudeme tím zdržovat stavebníky.

Třetí patro bylo nadzemní, beze strojů. Byl zde nouzový velín, počítače, hala a místnosti obsluhy. Patrová lůžka, kuchyňky, příslušenství. Už teď jsme počítali s dalšími lidmi, kteří by tu v budoucnu pobývali.

„Bunkry pevné jako Siegfriedova linie,“ komentoval Halske zálibně práci své firmy, když nám předával hotové dílo. „Tohle by snad nerozbombardovali ani Američané!“

„Antarktická pevnost prince Fridricha byla mohutnější a víte, co s ní americké střely provedly!“

„Vím. Snad to nemá odolávat Američanům?“ usmál se Halske. „Měkčený a tvrzený kámen je pevnější než beton. A ta pečlivá izolace! Vždyť je to vodotěsné, že by to plavalo ve vodě! Ale nechápu ty olověné vložky! S něčím takovým jsem se namouduši ještě nesetkal.“

„Potřebujeme to takové,“ ujistil jsem ho stručně.

Halske se raději dál neptal. Podepsal jsem předání stavby a převedl na konto jeho firmy sjednanou částku, větší než by vydělal na jiných stavbách. Večer poslední Halskeho auta odjela a odvezla si změkčovače. Pár dělníků tu ještě celé odpoledne ručně lopatami zahazovalo poslední nerovnosti.

S Járou a Jirkou jsme se okamžitě vrhli na první pevnost.

Tady odpadlo kontrolování starodávného materiálu. Na firmu Junkers a na její pověstné důkladné vnitřní kontroly bylo spolehnutí. Zbývalo protahování a zapojování kabelů, což byla běžná rutina. Pracovali jsme jako mravenci. Pod tunami pancířů bez oken jsme v ostrém světle lamp ztratili přehled o čase, dokud kondenzátory, připojené na přívod z elektrárny, nezačaly polykat první megawatty. Ujistil jsem telefonicky velín elektrárny Berlín, že je všechno v pořádku, elektrárna po dlouhé době zabrala naplno a na kontě elektrárenské společnosti začala naskakovat suma, strhávaná z mého konta. Byl jsem pro ně větší zákazník než kterýkoli podnik Nového Berlína, v elektrárně na to byli zvyklí a nedivili se. Dlouho už jsem tolik elektřiny neodebíral, ale všichni si pamatovali časy, kdy jsem odebíral energii i z vyrovnávacích kondenzátorů.

K ránu se přívod energie zpomalil. Začala ranní dopravní špička a nabíhaly továrny. Podle dohody mi elektrárna přiškrcovala přívod, když úroveň ve vyrovnávacích kondenzátorech klesla pod jistou hranici. Pro elektrárnu jsem byl i tak velice výhodný a žádoucí zákazník, odebíral jsem jen přebytky a platil za ně ihned.

Přestěhovali jsme se do sousední pevnosti a zapojovali stroje, zatímco kondenzátory nenasytně polykaly další a další energii. Nabíjení na plnou hodnotu mělo trvat až tři dny, měli jsme tedy dost času.

Práce jsme skončili večer. Všichni jsme padali únavou. Bez donáškové služby z hotelu bychom snad ani nejedli. Naštěstí nám jídlo vozil starý číšník Osvald, na svůj věk sto osmnácti let zachovalý energický chlap, který by nepřenesl přes srdce, aby nám jídlo osobně slavnostně neuspořádal a nedal nám pokoj, dokud jsme nezasedli k připravené tabuli. Když jsme dojedli, uvedl vše do vzorného pořádku a odjel motorovou tříkolkou zpátky do hotelu.

Po večeři jsem helikoptérou odletěl převzít na letiště Nový Berlín spěšnou leteckou zásilku, která zatím dorazila ze Spojených států. Naložil jsem bedny do helikoptéry. Byla sice přetížená, ale vrtulníky Messerschmidt se s přetížením vyrovnávaly jen za cenu zvýšené spotřeby paliva a to mě nerozčilovalo. Za hodinu jsem přistával na osvětlené ploše vedle pevností.

„Dozimetry jsou tady!“ oznámil jsem zvesela.

„Uvítal bych spíš to ostatní,“ vrčel Jirka.

„Pojď tedy vykládat, přiletělo všechno,“ ujistil jsem ho.

Přetahali jsme bedýnky do pevnosti, ačkoliv jsme už padali únavou. Hned jsme začali vybalovat. Jára usadil kamery a zapojoval monitory, Jirka instaloval dozimetry a společně jsme všechno prověřili. Bylo opět daleko po půlnoci, když jsme skončili.

„Tak, a jdeme spát,“ trval jsem na odpočinku. „Ráno moudřejší večera.“

„Co takhle hned ustavit pevnost na Třetí Zemi?“ nadhodil Jirka nadšeně.

„Zítra je den taky,“ odpálil jsem ho. „Teď na to pořádně neuvidíme, budou se nám klížit oči.“

„A co kdyby sis šel schrupnout, tati, my s Járou bychom si to vyzkoušeli sami...“

„To ať vás ani nenapadne,“ protestoval jsem. „Zamluvil jsem si první cestu na Čtvrtou Zemi!“

„Už zase?“ protáhl Jirka. „Byl jsi první už na Třetí.“

„A protože byla jaká byla, tím spíš půjdu první i na další výpravu. Mám na to právo jako autor nápadu a kromě toho bych si lépe poradil v nebezpečné situaci.“

„Táta má ale pravdu, Jirko,“ zastal se mě Jára. „I když se mi taky nechce spát a mám dojem, že napětím ani neusnu.“

„Tati, zkusíme to hned...“ žadonil Jirka.

Zaváhal jsem jen krátce. Utahaní jsme byli jak se patří, ale následující činnosti nebudou fyzicky namáhavé, mohli bychom to zkusit.

Netušili jsme, že všechno dopadne jinak... Zapomněli jsme na pověsti našich prapředků o tom, co se nachází kdesi pod Zemí. Nikoho včas nenapadlo, že směr dolů nepatří do třírozměrného prostoru. Ve všem ostatním to bylo až nepříjemně pravdivé...

 


Zpět Obsah Dále

23.01.2017 23:19