Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Setkání

Seděl jsem v kabině na pořezaném pilotním křesle, Jirka si na podlahu kabiny ustlal rozcupované vybavení na způsob jakéhosi pelechu a spal. Trochu jsem sledoval okolí, zda se zdejší bytosti opět neobjeví, ale les byl tichý, nikde nikdo. To mě ani nepřekvapilo. Domorodci mívají před vetřelci výhodu v tom, že znají místní skrýše. Tušil jsem, že by se opět mohli objevit, jakmile se dostatečně vzdálíme. Ale ani to nemusela být pravda. Věděly přece, že tu zničily všechno a není důvod podnikat další nájezd. Mohly být už kdoví kde.

Nic dalšího jsme už nepodnikali. Po té zkušenosti by asi nebylo rozumné obdivovat krásy okolí a dát si zničit jediný dopravní prostředek, nutný pro návrat. Rozdělili jsme si proto hlídky a doporučil jsem Jirkovi, aby se pokusil usnout. Brblal, ale na tu nešťastnou výpravu jsme se vydali po strašlivé dřině, takže mu netrvalo dlouho a usnul. Velké posuvné nákladové dveře byly opět uzavřené, ale na zdejší vandaly to neplatilo a jeden z nás musel hlídat.

Přehouplo se poledne, slunce se nížilo a Jára nikde.

Byl jsem také ospalý, ale přehoupl jsem se přes krizi, kdy se mi zdálo, že musím usnout i v chůzi. Teď jsem byl opět v bdělém stavu a obhlížel okraj lesa, odkud by se na nás mohla vrhnout tlupa, ať ta první, nebo jiná.

K večeru jsem vzbudil Jirku. Pořád se nic nedělo. Ani od Járy, ani od zdejších obyvatel nepřišel náznak činnosti. Jirka se zajímal o zásoby, ale vzdal to, byly beznadějně zničené.

„Že nám všechno sežrali, to by mi nevadilo,“ mudroval. „Hlad nějakou dobu vydržíme. Ale nelíbí se mi, že asi čekají, až usneme, aby se na nás vrhli.“

„Teoreticky bychom mohli udělat ještě něco,“ napadlo mě náhle. „Mohli bychom se přemístit stranou a zmizet té bandě opic s očí. Rozhodně nesmíme Messerschmidt ponechávat bez dozoru, jinak o něj přijdeme. Ještě že neměli zapalovač ani sirky, to by dopadlo hůř.“

„Teď jim říkáš opice a prve jsi mě opravoval, že to jsou lidi,“ vyčetl mi Jirka.

„Lidi to jsou, ale kdo se chová jako opice, tomu se tak může aspoň nadávat, ne?“

„To tedy ano,“ souhlasil hned. „Opice zlodějské! Není ale riskantní odletět jinam? Co když nás pak Jára nenajde?“

„Jára nás bude volat vysílačkou s dosahem přes padesát kilometrů. Až se nás dovolá, převezmeme řízení propustí a otevřeme si je kus od sebe a na Nové Německo se vrátíme u nás na Zemi. Dělal jsem to tak dřív často.“

„To vypadá rozumně,“ souhlasil Jirka. „Doufáš, že se s tímhle vrakem dá vzletět?“

„Doufám a pokusit se o to mohu,“ tvrdil jsem.

Jirka se posadil do druhého sedadla a já jsem pomocí qura nahodil turbíny. Ovládací kolečko přívodu paliva bylo ohnuté, ale fungovalo, snímač naštěstí také zareagoval a rotor se zvolna, neochotně roztočil. Pak nabral otáčky a vrtulník se ztěžka nadzvedl. Nízko nad zemí jsem zkusil kolektorové řízení, trochu jsem se otočil, ale pak se turbíny rozběhly naplno a otlučený Messerschmidt se vznesl.

„Vezmeme to podél hřebenů, zmizíme těm opičákům s očí a pak změníme směr. Kam bys navrhoval letět? Myslím si, že hrad i městečko jsou stejně zajímavé. Nevím jak je tomu tady, ale u nás na hradech sídlili nedůvěřivci, zejména k cizincům a navíc tak exotického vzhledu, jako pro ně asi budeme my. Nejlepší by bylo najít osamělé obydlené stavení. Co ty na to?“

„Raději bych hrad,“ odtušil Jirka, „ale máš asi pravdu. Takže naber směr město a kdyby se pod námi mihlo osamělé stavení, zkusíme to tam.“

Proletěli jsme horským sedlem a zabočili podél pohoří vpravo. Letěli jsme skoro deset kilometrů, pak jsme změnili směr a zamířili si to k místu, kde jsme prve viděli město.

V tropech se ale smráká rychle. Stíny se rozprostíraly po krajině, až jsem po chvilce usoudil, že před obydlím místních lidí bude mít přednost první plošinka, kam můžeme posadit vrtulník, aniž bychom urazili rotor. Takových bylo pod námi více a vidět ještě bylo, proto jsme se nízko nad zemí hnali dál.

„Tati! Vidíš támhle? Světlo!“ upozornil mě náhle Jirka, který měl více času rozhlížet se do stran, já jsem sledoval, kam se ženeme, abychom nevletěli do nějaké překážky.

Zastavil jsem nejprve let dopředu a nabral zatáčku, aby se světélko objevilo přímo před námi.

Bylo slabé, žluté a svítilo na nás z nevelkého lesíka. Mrknutím jsem chtěl zkontrolovat palivo, ale měřidlo bylo rozmlácené. Potvory opičí! No, zatím snad máme paliva dost, moc jsme nepoletovali, ale budeme si na to muset dávat pozor.

„Posadím to tady na louku,“ upozornil jsem Jirku.

Neprotestoval a proto jsem ubral a opatrně dosedl. Louka sice vypadala rovná, ale kdoví, jaká past na mamuty tu mohla být. Vrtulník ale jemně dosedl a rozřezanými pneumatikami se opřel o trávník. Nic nepovolilo, ubral jsem tedy a uzavřel přívod paliva.

Stáli jsme na travnaté plošině pár metrů od nejbližších stromů.

„Půjdu se podívat ven, počkej tady,“ řekl jsem Jirkovi.

„Proč zase ty?“ opáčil dotčeně.

„Protože první krůček pro lidstvo jsi udělal ty,“ odvětil jsem. „Někdo tu musí hlídat, aby nám zdejší opice neudělaly z Messerschmidtu hromádku pokrouceného plechu.“

Jirka zabrblal, že tedy ano. Rotor se zatím zastavil úplně a všude kolem bylo ticho. Opatrně jsem vyskočil na trávník. Nic podezřelého nebylo vidět, slyšet ani cítit. Zamával jsem povzbudivě na Jirku a vydal se k lesíku za světélkem.


Vykročil jsem rychle, ale se zkracující se vzdáleností ke světélku jsem zpomaloval. Neměl jsem v úmyslu vběhnout bez rozmyslu do nějakého neštěstí. Věděl jsem už, že Čtvrtá Země má inteligentní obyvatele, ale ti nás přesvědčili, že jim důvěřovat nesmíme. Nazvat je opice bylo možné jen obrazně, byli to očividně lidé, ale civilizovanější mravy by jim určitě neškodily, ani o tom nebylo pochyb.

Teprve zblízka jsem uviděl nevelkou tmavou polokouli, umístěnou pod korunami krajních stromů. Ano, podobala se obydlí. Už proto, že měla okno, z něhož se linulo světélko.

Opatrně jsem se přiblížil a nahlédl dovnitř.

Světlo vycházelo z krbu u protější stěny. Krb si asi na Zemi představujeme jinak, ale bylo to nejblíže skutečnosti. Ještě mě napadlo přirovnat to ke kovářské výhni, ačkoliv ani jí se to dokonale nepodobalo. Oheň hořel na vysoké podezdívce metr nad zemí, nad ním bylo cosi nápadně podobného černému kuchyňskému odsávači par.

Bytosti byly tři. Teď když jsem je viděl poměrně zblízka, vypadaly mnohem inteligentněji než banda v horách. Všechny tři byly oblečené, ani to se nedalo přehlédnout, tím méně popřít. Z našeho pohledu byly oblečené do hadrů, ale ty látky byly podle všeho utkané z vláken.

Sahaly mi po ramena, což bylo v lidských mezích. Jejich tělíčka se tvarem podobala vejci, mezi tělem a hlavou chyběl krk, zato ruce a nohy, celkem přijatelných proporcí, se ohýbaly jinak, jako kdyby v nich ani kosti neměli. Chlupatí byli po celém těle, jak bylo zřejmé už z jejich portrétu. Nu což, jste hezcí, myslel jsem si. Jako plyšové hračky pro děti.

Neměl jsem ale čas podrobně si prohlížet obyvatele tohoto světa. Náhle jsem velice blízko uslyšel rychlé cupitání a pak zaječení. Byl to tak zoufalý nářek, až jsem se toho polekal, ačkoliv tomu bylo naopak, stvoření, co do mě málem ve tmě narazilo, ječelo strachem ze mě.

„No ták...“ snažil jsem se o co nejvlídnější tón hlasu. „Co je to za křik, lidi se přece mají snažit dorozumět...“

Jekot zmlkl a byl vystřídán napjatým očekáváním. Tvor se ve tmě ještě více přikrčil, ale viděl jsem ho dobře.

„Co tam máš, tati?“ ozval se z vysílačky Jirka. Měl jsem vysílačku nastavenou na malou hlasitost a připnutou k bundě, ale tvor přede mnou vyjekl úžasem.

„Nemluv mi do toho, Jirko, nebo to zkazíš,“ řekl jsem pomalu. „Poslouchej, ale mlč, nevyplaš je.“

Jirka to polohlasem potvrdil a už ani nepípl.

Stranou se ozval další rychlý dusot nohou. Obydlí mělo kruhový půdorys, takže se nedalo tvrdit, že další obyvatelé vyběhli zpoza rohu, ale tak nějak to bylo, prostě se znenadání vynořili a stáli přímo proti mně. Drželi v rukou, tak podrobně jsem to neviděl, nějaké nářadí, tyče s okovanými rozvidlenými konci - a mířili tím na mě. Byly to možná opravdu vidle, i když trochu těžké a neohrabané.

„Dobrý večer vespolek,“ oslovil jsem je co nejmírněji.

Místo odpovědi proti mně vystrčili tyče a opřeli se jimi o náprsní kapsy mé bundy. Na přátelské gesto to nevypadalo, vražedný útok to také nebyl. Spíš takové poslední varování.

„To není slušné uvítání hosta,“ pokáral jsem je. Současně jsem rukama uchopil kovové konce tyčí, změkčil kov qurem a ohnul kovové špice do protisměru. Bytosti reagovaly udiveným brebentěním, tak jsem si to aspoň vyložil.

„Povídám, dost sporů, raději bych se bavil v dobrém,“ mluvil jsem dál pokud možno uklidňujícím tónem. Ukázal jsem jim prázdné ruce. Na Zemi se to obvykle chápe jako vstřícné gesto, ale tady jsme nebyli na Zemi, aspoň ne na té naší. Brebentění nabralo na síle, domorodci se dohadovali. Ohnuté vidle stáhli z mého dosahu a nedůvěřivě je prohlíželi. Neutekli, takže to snad bylo dobré, kontakt trval, ale nedůvěra také. Bylo na čase to změnit.

Pak se rozestoupili a ukázali mi mezi sebe. Pochopil jsem to jako že mi dělají cestu a zvou někam jinam. Skutečně mě vedli kolem obydlí, až k většímu otvoru - dveřím. Musel jsem se hodně sehnout, ale oni také, takže jsem se nechal přesně podle kněžny Libuše a jejího proroctví pokořit nízkým prahem. Vstoupili jsme do obydlí. Mělo jedinou místnost, osvětlenou ohněm ve vyvýšeném krbu.

Místnost byla téměř prázdná, jen podél kruhové stěny byly rozmístěny... ach jo, jak to jen nazvat? Slepičí kukaně? Koše? Pelíšky? Zvědavě na mě odtud vykukovaly hlavičky mláďat, tedy dětí, když už jsem je chtěl nazývat lidmi. Šest domorodců mě obklopovalo, čtyři děti se držely v bezpečí ve svých pelíšcích, docela pěkná rodinka.

Díky ohni tu bylo více světla než venku, takže jsem mohl postřehnout další detaily jejich anatomie. Jak jsem vypozoroval už předtím, mohli ohýbat končetiny plynuleji než my, neměli na nich tak jasně znát klouby. Ruce měli čtyřprsté, ale jinak uspořádané, dva a dva prsty proti sobě. Nu což, asi je to na něco šikovné. Na nohou nosili cosi jako obuv. Co to říkám? Cosi jako obuv je nesmysl. Nosí-li se to na nohou jako obuv a má to stejný účel, pak je to obuv. Až na to, že boty měly vpředu otvor, kterým vyčnívaly čtyři prsty. Brzy jsem si povšiml, že si občas přidržují různé předměty nohama jako naše pozemské opice.

Zobákovitá ústa, obličej bez nosu, zato se třemi malými příčnými nosními otvory po stranách, oči vystupující na stopkách dopředu, to jsme už znali z medailónku. Důležité bylo, že uměli vydávat zvuky, tedy znali a používali řeč. Zdálo se mi, že využívají stejné nebo velmi podobné zvukové spektrum jako my, ne jako hlavonožci, jejichž spektrum sahá někam do ultrazvuku, takže s námi lidmi mluvili německy, protože jsme jejich řeč nedokázali ani zaslechnout a tím méně vyslovit. Domluvit se na společné řeči mohla být výhoda.

Zprvu se ke mně nechovali pohostinně. Zabarikádovali dveře i okno, rozestavili kolem mě jakési mističky a posadili se do nich. Okamžitě ně napadlo přirovnání: kalíšky na vejce. Bylo to trefné, vždyť se skutečně podobali vajíčkům. Nechali mě stát uprostřed a chvíli se kolem mě všelijak hemžili, dotknout se mě ale neodvážili. To bylo normální, my bychom podobně okukovali zeleného Marťana, kdyby se u nás nějaký objevil a nechal si to líbit.

Kontakt se tím proměnil v pouhé okukování, měl bych se snažit o nějaké pokračování.

Jak ale navazovat kontakt s neznámými bytostmi? Na Zemi tento moment propracovali už dávno. Cestovatelé do exotických krajů působili mezi domorodci často stejně cize jako já a také se museli snažit o přátelské přijetí. Z cestopisných knížek jsem si pamatoval, že často používali metodu darů, až na to, že nám parta vandalů rozkradla nebo zničila všechno a my jsme měli jen to, co jsme měli u sebe.

Přesto jsem to chtěl zkusit. Vytáhl jsem z kapsy svítilnu, rozsvítil ji a podal nejbližšímu domorodci.

Odskočil jako kdyby na mém místě stál tygr a ostatní s ním. Dělal jsem jako nic a stále jsem mu ukazoval svítilnu. Konečně se jiný opatrně přiblížil a když jsem mu svítilnu vnutil, zase se stáhl stranou. Teď se stala místo mě středem jejich pozornosti svítilna, ale ne nadlouho. Donesli mi jejich nůž, možná to pochopili jako pokus o výměnný obchod. Přijal jsem jej, chvíli jsem si jej prohlížel, pak jsem na něj ukázal a řekl nahlas: „Nůž.“

Nereagovali. Aha, musím jinak. Vrátil jsem jim nůž, ukázal na svítilnu a řekl „Světlo“.

Teď následoval naopak vodopád slov, jakému jsem ani náhodou nemohl porozumět.

„Moment,“ zarazil jsem je.

Nakonec mi podali nůž a zřejmě pochopili, že jej mají pojmenovat.

„Af,“ řekl ten, co mi nůž podával.

„Af?“ opakoval jsem po něm.

Opět to hrozné brebentění. Něco bylo špatně. Chvíli jsme se dohadovali, až jsem pochopil. Nesmím používat na jejich slova českou tóninu, neboť tím získávají jiný význam. Nůž byl prostě af, nikoliv af?. To druhé byla škrabka, kterou mi hned nabídli také.

Musel jsem postupovat metodicky, když oni něčeho takového nebyli schopni. Začal jsem pojmenovávat předměty. Opravovali mě, takže jsem se dozvídal jejich výrazy. Musel jsem si je pokud možno správně zapamatovat, abychom se nemuseli zdržovat tím, co už jsme probrali. Často docházelo k nedorozuměním, když jsem nějaký výraz špatně pochopil. Zeptal jsem se například na oheň, dozvěděl jsem se, že je to úúš, ale po chvilce jsem zjistil, že to slovo nemá význam „oheň“, ale „bolest“. Tak tomu bylo i v mnoha dalších případech, ale přece jen jsme postupovali. Jirka se nevměšoval, aby je nepoplašil, ale poslouchal je také, takže jazykovou výuku absolvoval spolu se mnou. Usnadňoval jsem mu to, že jsem mu všechno srozumitelně komentoval česky.

Trvalo skoro dvacet minut, než se mě domorodci opět odvážili dotknout. Za malou chvilku se osmělili víc, tahali mě za oděv, zkoušeli jeho pevnost. Když jsem ale jejich šátravé prsty pocítil na pistoli, musel jsem reagovat nesouhlasně. Jen tak pro výstrahu jsem se naježil. Co vy na to?

Odskočili ode mne všichni jako na povel.

„Dobrá, vnímáte quro,“ komentoval jsem to nahlas, ale opět klidně. Slova byla pro Jirku, tón hlasu pro domorodce.

Bylo to pro ně ale příliš vážné varování. Ačkoliv jsem hned přestal, dlouho trvalo, než se vrátili k té bezstarostné pohodě, jako před chvílí. Udělat jsem to musel, nemohl jsem dopustit, aby si ke mně příliš mnoho dovolovali. Tudy zkrátka vedla čára, za kterou nesměli. Velice rychle to pochopili, rychleji než já jejich slovní zásobu.

Konverzace pokračovala dál a postupně přecházela do vyšší a vyšší úrovně, úměrně tomu, jak se rozšiřovala má slovní zásoba. Od předmětů jsme přešli přes různé činnosti. Jít, sedět, ležet, jíst. Při té příležitosti mi nabídli jejich jídlo, ale zdvořile jsem odmítl. Pravda, měl jsem hlad, ale nemínil jsem riskovat nějaký problém. Aspoň si sami uspořádali večeři. Nejedli všichni najednou, každý si z velké nádoby nad ohněm nabral do mističky a po dobu jídla se odklidil stranou, ostatní se mi věnovali dál. Postupně se vystřídali, takže moje výuka nedoznala úhony. Někdo z nich občas přihodil na oheň hrst dřívek, takže tu bylo stále dost světla.

Po několika hodinách jsem je začal už i rozeznávat. Stejně jako my, měli i oni svá jména, ale to je logické, lidé se mezi sebou musí oslovovat všude ve vesmíru. Začal jsem je nazývat jmény, což jim zřejmě zalichotilo. Naučil jsem je oslovovat mě rovněž jménem, byl to další moment, který nás přiblížil.

Kontakt už trval dlouho, ale bylo vidět, že domorodci jsou čím dál unavenější. Děti odpadly první. Zapadly únavou na dno svých kukaní a už nevykukovaly. Ale i ostatní začali být pomalejší. Pak se odhodlali a názorně mi předvedli slovo šíší, které jsem ihned pochopil jako „spát“. Doprovázeli je zvuky vyznačujícími otázku, ale nepochopil jsem hned, zda se mě ptají, zda už nepůjdu spát já, nebo zda jim jen dovolím vyspat se. Nicméně jsem pochopil, co chtějí. Naznačil jsem spaní, připojil k tomu slovo šíši, pak jsem se otočil ke dveřím a ukázal jim, že půjdu ven.

Místo aby mě propustili, začali mě přesvědčovat, abych ven nechodil, že je venku kikima. Co to je, mi nevysvětlili, neměli jsme pro to potřebná slova. Nakonec mě skoro násilím nacpali do jedné kukaně. Dobrá, chcete mě tu mít, mějte si.

Oznámil jsem to ještě Jirkovi.

„Jak myslíš, tati. Já už jsem spal, Messerschmidt pohlídám. Dej si na ně pozor, ať tě neoberou ve spaní.“

„Myslím si, že jsou unavenější než já,“ pokusil jsem se ho trochu uklidnit. „Ostatně, co bys chtěl dělat jiného?“

Jirka tedy souhlasil. V kukani byly nastlány měkké houně, či co to bylo, bylo možné se tu vyspat, i když ne příliš pohodlně, nemohl jsem se pořádně natáhnout. Není to ode mě příliš důvěřivé? Pomyslel jsem si, že podobných ztřeštěností jsem se už ve svém životě dopustil více, největší z nich asi byla, když jsem sám a sám zkoušel navázat kontakt s hlavonožci Q-Země, ačkoliv jsem dobře věděl, že v té době mezi nimi a lidmi panovalo nepřátelství.

Spíš by mi měl dělat starosti Jára, řekl jsem si.


Probudil jsem se šramotem, neboť jsem byl přece jen trochu nastražený. Spát na neznámé planetě, byť to byl dvojník naší staré dobré Země, není jen tak. Zejména když jsme tu přece jen byli ve stresu z nejistoty, co se děje.

Šramot způsobily děti, na které jsem se nemohl zlobit. Byly stejně zvídavé jako naše. Nakukovaly ke mně, ačkoliv je dospělí tiše, ale důrazně odháněli.

Vstal jsem a vylezl ven. Konečně jsem se mohl protáhnout. Domorodci na to zřejmě čekali, protože mě zase obklopili.

„? budeme pokračovat učení,“ zeptal jsem se v jejich jazyce slovy, která jsem používal už včera.

„Ne,“ oznámil mi jeden, kterému jsem říkal „Ímšita“.

„? proč,“ zeptal jsem se ho co nejvlídněji.

„My lidé hlíny,“ vysvětloval mi. „Daleko ne tě čeká člověk učení, my tě jít spolu.“

Bylo mi to jasné. Znamenalo to, že se nejspíš seznámím s někým jiným ze zdejší společnosti, ale rozloučím s těmito. Měl bych se ale nejprve postarat o Jirku.

„My jsme dva,“ řekl jsem Ímšitovi. „Nechceme být daleko od sebe.“

„? kde druhý,“ zněla věcná otázka.

„Daleko ne.“

„Jít spolu,“ navrhl Ímšita. „? proč ne spolu hned.“

„Proč ne, ukážu,“ slíbil jsem mu.

V jejich doprovodu jsem zamířil k vrtulníku, Jirku jsem na to samozřejmě včas připravil. Vrtulník na ně udělal velký dojem, ale zřejmě nelibě nesli, že jsem jim chodil po poli. Trochu ocenili, že jsem nepošlapal víc než pár šlépějí směrem k jejich obydlí.

Omluvil jsem se jim i za to a domluvil se s Jirkou, že za místním člověkem učení vyrazím sám a o pozdějším přeletu na nové místo se dohodneme. Nebylo rozumné rozdělovat se, ale opustit vrtulník by po dřívějších zkušenostech bylo horší a zdálo se nám oběma, že tohle bude menší zlo. Jirka navrhl, abych aspoň nevypínal vysílačku a komentoval mu co se dá, aby se nemusel strachovat, co se děje. To ale naráželo na životnost baterií. Nechat vysílačky zapnuté na vysílání by je už za pár hodin vybilo.

Další problém byl, že jsme neměli žádné zásoby. Jirka měl žízeň a uvažoval o tom, že opustí vrtulník, aby vyhledal nějakou vodu. Místní obyvatelé mu okamžitě slíbili donést něco, co se dá pít a navíc mu přinesli pár tyčí na chození. Sami se po poli také pohybovali jen na chůdách. Jirka jim slíbil, že to vyzkouší.

Pak jsme se rozloučili. Já jsem pod vedením Ímšity vyrazil za člověkem učení, Jirka zůstal v Messerschmidtu, zbývajících pět domorodců se rozběhlo přinést mu slíbený nápoj.


Pochodovali jsme spolu necelé čtyři kilometry. Cesty měli úzké, nezřetelné. Chodili po nich i v noci, ale obdivoval jsem je, že se neztratí. Sestoupili jsme do údolí malé říčky, pak jsme šli podél ní. Z jedné strany voda, z druhé čím dál strmější svah, až přešel v kolmou skálu. Mezi ní a břehem byly sotva dva tři metry, ale stromy i keře tu ponechávaly jen úzkou stezku užší než metr. Museli jsme po ní kráčet husím pochodem. Ímšita se neustále ohlížel, zda mu stačím, ale tím se ještě víc zdržoval. Já bych sám šel mnohem rychleji, on se kolébal podle mě dost pomalu.

Asi po čtyřech kilometrech se Ímšita zastavil a řekl, že je čas na odpočinek. Zeptal jsem se ho, zda se cítí unaven a dostalo se mi podivení, jak je možné, že nejsem. Ímšita vytáhl z vaku jídlo, chvilku se posilňoval a až po čtvrt hodině se zvedl.

„? jak daleko člověk učení,“ zeptal jsem se ho.

„Dvě jídla,“ dostalo se mi odpovědi.

Takže ještě nejméně čtyři kilometry, došlo mi. Napadlo mě vzít Ímšitu na záda, vzpomněl jsem si, jak mě na Q-Zemi nosila Uaxio, když jsem jí nestačil.

Ímšita to však rezolutně odmítl a tak jsme se pomalu ploužili podél řeky dál. Úzká soutěska, kterou řeka protékala, naštěstí skončila a údolí se rozšířilo. Bylo ráno, parno teprve začne. Ímšita si začal radostí prozpěvovat. Tím mě dojal, my lidé si přece také zpíváme. Cesta nám tak lépe ubíhala a za chvilku jsme za další skálou zpozorovali shluk čtyř, možná pěti půlkulovitých stavení, prostoupených košatými stromy. Ímšita mi potvrdil, že je to náš cíl, osada Dibriha, kde se člověk učení nachází.

Po chvilce jsme už vcházeli na kruhovitou náves, kolem níž bylo ne pět, ale skoro dvacet obydlí, většinu z nich ale zakrývaly okolostojící stromy, takže nebyly z dálky patrné.

Náhle se na nás vyhrnuly desítky zdejších obyvatel. Drželi v rukou tyče s kovovými rozvidlenými konci, zuřivě jimi mávali a nezdálo se mi, že by to bylo přátelsky.

„! sufori ne, sufori ne,“ křičel na ně Ímšita, aby překřičel tu vřavu. To slovo jsem neznal, ale vzhledem k tomu, jak urputně je negoval, bych pochopil, že nebylo nijak lichotivé.

Proti Ímšitovi vystoupil jiný domorodec, jako všichni ozbrojený vidlemi.

„? kdo když sufori ne,“ vykřikl.

„Úúš ne,“ trval na svém Ímšita. „Súr.“

„! to zlé,“ oponoval mu ten druhý.

„! tefir spát ne,“ tvrdil Ímšita. „Ten ano. ? proč.“

„Rubh,“ nadhodil oponent.

„! tefir dva ne. Ten dva. Atrugi. Tefir ne.“

„Úúš všechno.“

„Úúš ne. Tefir ne. Durihe.“

Moc jsem jim nerozuměl. Ti kolem se báli nějakého nebezpečí a bolesti, Ímšita je přesvědčoval, že nikomu neublížím. Konečně se zdálo, že je přesvědčil. Obklopili mě blíž, ale ne až na dosah. Po dalším zaníceném vysvětlování, příliš rychlém na mé jazykové schopnosti, se rozestoupili a udělali mi uličku, kudy mě Ímšita táhl dál.

Neprotivil jsem se mu a následoval ho. Část domorodců běžela s velikým křikem před námi, ale my jsme šli pomalu, dalo by se říci důstojně. Prošli jsme návsí, prostorem mezi stromy a skončili jsme u krajního obydlí. Před jeho vchodem nás očekával domorodec, podle všeho ostatními vážený.

„Súr,“ oslovil mě.

„Ten umět ne slovo súr, rudhug,“ odpověděl mu Ímšita za mě hbitě. „Umět slovo málo.“

Pak mezi nimi došlo k tak rychlé výměně názorů, že jsem je prostě nestačil sledovat. Chytal jsem jednotlivá slova, pokud jsem je zaslechl předtím. Nejčastěji se objevovaly: tefir, sufori, rubh, úúš a atrugi. Netušil jsem, co znamenají, až na „úúš“, což byla bolest.

„! přiveď ho za mnou,“ pokynul mu nakonec oslovený.

Vešel do stavení a já s Ímšitou jsme ho následovali. Stavení bylo uvnitř větší, nebyly tu kukaně či pelíšky podél stěn, zato tu bylo více sedacích kalíšků. Stěna naproti dveřím byla holá, původně asi bílá, ale teď ušpiněná černým prachem.

„Jméno Rudhug,“ ukázal domorodec na sebe.

„Jméno Ota,“ pochopil jsem a ukázal naopak na sebe.

„Povídal umí ne slova,“ obrátil se Rudhug na Ímšitu. Znělo to trochu vyčítavě.

„Umí slova málo,“ zastal jsem se svého prvního učitele.

„? chtít více umět slova,“ vrátil pozornost mé osobě.

„Ano,“ odtušil jsem.

Rudhug pokynul rukou a Ímšita pozpátku couval ke dveřím.

„! den dobrý, Ímšita,“ chtěl jsem se s ním rozloučit.

„! den dobrý, Rudhug y Ota,“ odtušil a pozadu odešel.

„Člověk učení,“ ukázal potom Rudhug na sebe. „Učit učit učit ty,“ ukázal na mě.

„Ano,“ odtušil jsem.


Moje učení tedy započalo a brzy jsem se nestačil divit.

Kopffüssleři měli nejzajímavější metodu učení. Dali žákovi kus mozku, předem naplněný příslušnými vědomostmi, ale co mi předváděl Rudhug, také stálo za to.

Předně byl na to dobře vybaven. Jeho učebna neměla jen sedačky pro žáky, vybavení by mu záviděly i prestižní školy na Zemi, přeplněné exkluzivními pomůckami. Začalo to hned na počátku. Vesničané mi pojmenovávali věci, které měli na dosah. Rudhug nepoužíval skutečné věci, ale kreslil. Kreslil tak krásně, až se mi tajil dech a tak tajemně, že jsem si myslel, že opravdu čaruje. Nekreslil jen předměty, ale i činnosti, byl schopen kresbou vyjádřit i city.

Chvíli mi trvalo, než jsem jeho metodu pochopil. Rudhug prostě přejel rukou nad šedivou stěnou, vzápětí se na stěně objevila kresba s podrobností málem fotografickou. Jakmile splnila svůj účel, černý prach, který ji tvořil, prostě spadl na zem, aby Rudhug dalším pohybem vyvolal na bílém místě další obrázek, asi jako fotografie.

Neodolal jsem a přiblížil se až ke stěně. Můj učitel mě pobaveně sledoval, jak jeho obrázek zblízka zkoumám. Pod mou rukou se naopak černý prach uvolňoval a sypal na zem, aniž bych se stěny a tím i prachu jen dotkl.

V té chvíli mi to došlo. Až teď jsem si uvědomil ten známý pocit z přiblížení ruky k televizní obrazovce - a rázem jsem byl doma. Byla to statická elektřina na izolační desce s velkou povrchovou kapacitou. Rudhug ji musel nějak elektricky nabít a černý prach přilétl až ze země, ale prach byl jemný a elektrické pole jej snadno zvedlo.

Zbývalo pochopit, jak Rudhug zelektrizoval stěnu své chýše. Ale hned jsem si uvědomil, jak silně zdejší obyvatelé reagovali na mé quro. Možná v nich bylo cosi elektrického, co jim umožňovalo reagovat i vytvářet elektrostatické náboje.

Vyzkoušel jsem si hned menší pokus. Napřáhl jsem ruku a slabým paprskem quro nakreslil na stěně kolečko.

Černý prášek okamžitě vylétl vzhůru a usadil se přesně tam, kde jsem jej chtěl mít. Hleďme, další jev, o kterém jsme nevěděli! Až jsem se usmál. Dary Kopffüsslerů byly všechny pozoruhodné více než jedním účinkem. Rostlina nahrazující přírodní máslo současně vytvářela účinný lék. Pomerančovník brudete dával kromě pomerančů šťávu s účinky dokonalé antikoncepce účinné na člověka. Quro k ovládání přístrojů mohlo při větší síle zabít, ale dokázalo změkčovat kovy i sklo a jak se právě ukázalo, uvítali by je i výtvarníci a učitelé. Černý prášek na bílé stěně byl přece lepší než bílá křída na černé tabuli!

Poodstoupil jsem a Rudhug se chystal můj kruh smazat.

Tentokrát byl velice překvapen on sám. Ačkoliv jako vždycky přejel nad stěnou rukou, čímž ji nejspíš dokonale odelektrizoval, kruh nezmizel.

Učitel velice udiveně přiblížil oči k prášku, který držel jako přilepený. Přejel po něm prstem, zůstala mu na něm stopa černého prachu, ale kruh nezmizel ani teď.

Pochopil jsem to dříve než on. Bylo to vlastně prosté. Rudhug se projevoval statickou elektřinou, ale quro, ačkoliv se jeho projevy elektřině podobají, jsou přece jen jiného druhu. Přiblížil jsem se tedy a nepostřehnutelným střídavým chvěním qura svůj kruh smazal. Prach odskočil a spadl dolů, aby se tu podle vůle učitele Rudhuga objevil další obrázek. Všechno bylo v pořádku, výuka mohla pokračovat.

Ačkoliv jsem učitele trochu vyvedl z míry, jen se otřásl, skryl svůj údiv a s jistotou profesionála pokračoval jakoby nic ve vysvětlování gramatiky jazyka a doplňování mé slovní zásoby, lehce přitom občas zabrousil do dalších oborů.

Začínal jsem k němu pociťovat úctu. Pochopil jsem, že tato civilizace není tak primitivní, jak se mi jevilo zpočátku. Kdyby na poli za nějakou pozemskou vesnicí přistál létající talíř a piloti se pokusili jako já navázat kontakt s pozemšťany? Našlo by se dost vzdělaných zemědělců, schopných návštěvu z vesmíru tak rychle naučit jazyku a poskytnout přehled o naší Zemi? Pochyboval bych, že by se jim to tak dařilo, i kdyby Marťané měli také tak implantovaný kus mozku od Kopffüsslerů. Možná by si věděl rady nějaký venkovský učitel, ti mívají větší přehled než jejich spoluobčané. Zdejší učitel byl ale třída. Ano, dokázal jsem také pomocí qura nakreslit na jeho elektrostatickou stěnu kolečko, ale stále jsem obdivoval jeho schopnost bleskově kreslit tak dokonalé obrázky.

Jako jsem uznával jeho schopnosti coby učitele, on byl asi stejně udiven ze mne coby žáka. Respektovali jsme se navzájem a brzy jsme se mohli spolu bavit docela plynule.

„Jsem skutečně rád, že jste se mezi námi objevili vy,“ řekl mi po další hodině. „Naši lidé se vás polekali, mysleli si, že se tu opět objevili tefirové. Jsme nesmírně rádi, že jste úplně jiní.“

„Tefiry? Neznám takové bytosti,“ odtušil jsem.

Tefirové se vám hodně podobají, ale jsou zlí,“ vysvětloval mi. „Jsou větší než my, ale zabíjejí nás a proto je nenávidíme. Říká se, že jsou z úplně jiného světa. Možná bys nám mohl vysvětlit, co nás na nich nejvíc trápí.“

„Z jiného světa? Také nejsme odsud, ale tefiry neznáme. Řekni mi o nich něco,“ vybídl jsem ho.

„Tefirové jsou jiní,“ začal ochotně Rudhug. „Nejlépe když se na ně podíváš. Vypadají asi takhle.“

Jediným pohybem ruky nakreslil na stěnu svůj elektrický obraz a když se pokryl černým práškem, spatřil jsem - lidskou tvář.

Tvář ženy tak krásné, až se mi zatajil dech. Měla nesmírně jemné rysy, světlé dlouhé vlasy, byla podobná andělům na mnoha pozemských malbách.

„Ty jsi přece jiný,“ řekl Rudhug a naproti portrétu anděla namaloval mou věrnou podobiznu. Přiznám se, proti té andělské tváři mi můj vlastní obličej připadal dost gorilí.

Rudhug počkal chvilku, až si to prohlédnu. Pak smazal oba portréty a jediným dalším pohybem nanesl na zeď dvě postavy.

Opět jsem je poznal. Postava, která měla k opicím blíž, jsem byl já, ta andělsky dokonalá patřila bytosti zvané tefir. Byla to očividně žena, celkový dojem jen podtrhoval její krásný obličej. Andělská postava však držela v rukou cosi, co mi až nebezpečně připomínalo - zbraň.

„Tefirové tu nikde nežijí,“ vysvětloval mi Rudhug dál. „Jen se občas náhle objeví a pokaždé zabijí mnoho našich lidí. Zabíjejí nás a odvlékají... ani nevíme kam. Už jsme pátrali, kde mají domov, ale nikdy jsme se jim nedostali na dohled.“

„Jak se objevují?“

„Umí létat,“ řekl nejistě Rudhug. „Občas za námi přiletí, někdy na nás házejí oheň z výšky, jindy se snesou dolů. Kdo se před nimi včas neskryje, stane se jejich kořistí.“

„Odkud přilétají?“ zajímalo mě.

„To je pro nás záhada,“ řekl Rudhug. „Ale ty jsi přece také přiletěl, aspoň mi to Ímšita tvrdil. Mohl bys možná vědět, odkud se to zlo bere.“

„Nevím to,“ přiznal jsem. „Bytosti zvané tefir vidím poprvé, ačkoliv se nám opravdu podobají více než vám. Nezdá se mi ale, že by pocházely od nás.“

„Někteří z nás je viděli mizet,“ pokračoval Rudhug. „Bylo to nepochopitelné. Jejich létající obydlí náhle mizela, ani dým po nich nezůstal. Prostě - teď tu letěla - teď už ne.“

Náhlé mizení... až mě zamrazilo.

„Poslyš, Rudhugu, neobjevovala se náhodou ve chvíli, kdy létající obydlí tefirů mizela, kolem nich nějaká záře?“

„Ano, modrá,“ souhlasil Rudhug. „Modrý kruh, ale jen na krátký okamžik. Víš o tom snad něco?“

„O tom už něco vím,“ přikývl jsem vážně. „My přilétáme odjinud než tefirové a při našem příletu se ty modravé kruhy objeví dva. Neznám tefiry, ale tuším, odkud jsou. Říkáme tomu Paralelní svět. Tefirové nejspíš pocházejí odtud, jenže z opačné strany než my.“

„Vy víte, odkud přišli? Pak jste u nich museli být!“ ožil. „Jak je ale možné, že je neznáte?“

„Nebyli jsme u nich,“ vysvětloval jsem mu rychle. „Jak říkám, jsou z opačné strany než my. Víme o nich jen to, co víme od vás, ostatní si jen domýšlíme. Jen mám nejasné obavy, že bychom na ně brzy tak jako tak narazili.“

V tom případě bychom se museli připravit na to, že tefirové pochází z další Země Pětky a pokud zdejší lidé mluví pravdu, mohli by být nebezpeční i pro nás...


A opět nastal večer, den druhý.

Po dohodě s Rudhugem, jehož souhlas s naším pobytem znamenal souhlas všech ostatních, jsem zavolal Jirkovi a navrhl nastartovat vrtulník a přeletět sem do vesnice.

„Poletíš nejprve na jih, pak podél řeky na východ, takže vesnici nemůžeš minout,“ ujišťoval jsem ho. „Náves je poměrně rozsáhlá, tam se Messerschmidt vejde.“

„Dobrá, roztáčím turbíny,“ souhlasil Jirka. „Ale řekni mi konečně, jak jsi pokročil s domorodci.“

„Skvěle, uvidíš,“ sliboval jsem mu.

Během letu jsem ho stručně seznámil s průběhem učení, ale zmínil jsem se mu také o andělsky vyhlížejících tefirech, domorodci popisovaných jako krvelačné stvůry.

„Panebože, tati, proč si myslíš, že musí být z Páté Země?“ zaúpěl Jirka na mou hypotézu. „To je přece strašný omyl! Mám jinou domněnku, odpovídala by lépe, do posledního kamínku!“

„Jakého kamínku?“ nechápal jsem.

„Kamínku mozaiky našich znalostí o těch bytostech,“ pokračoval Jirka.

„Dobře, řekni mi tvoji verzi.“

„Souhlasí skoro všechno, jenže nejsou z Páté, ale ze Třetí Země. Pak věřím zdejším lidem, že jsou to bytosti zlé, vždyť si nedávno atomovou válkou vlastní svět zničily! Ale víš, tati, co mě ještě napadlo? Nemohly se už v minulosti dostat až k nám na Zem? Tvrdil jsi přece, že to bude opačným směrem jen trochu energeticky náročnější.“

„Ty jako myslíš...“ zatmělo se mi před očima.

„Myslím,“ souhlasil Jirka. „Vysvětlovalo by to naše pověsti o ďáblech a andělech. Nemusely se u nás chovat jen jako ďáblové, mohly se nám jevit i andělsky. Kdo ví, jaké přetvářky jsou schopné.“

„Proč se ale na Zemi stále častěji neobjevují?“

„Protože to jsou ďáblové,“ odtušil Jirka. „Možná k nám kdysi pronikali, ale pak se mohli o něco pohádat a začít válčit mezi sebou. Když si obě strany navzájem zničily konvertory, jejich návštěvy na Zemi přestaly. Od středověku přece anděly ani ďábly nikdo okem nespatřil. Mohly jim zbýt úspornější konvertory směrem dolů, proto se tady na Čtvrté Zemi objevovali ještě donedávna. Teď se naštěstí pro nás vyvraždili úplně a nevyskytují se ani tady. Definitivně.“

Během rozhovoru jsme s Rudhugem vyšli ze školy na náves, kde postávaly hloučky zdejších lidí. Učitel si nejprve zjednal klid a pozornost a pak všechny varoval, aby opustili střed návsi a stáhli se až k obydlím.

„Přiletí sem druhý člověk z jiného světa,“ sdělil všem.

Výkřiky nesouhlasu zastavil jedním pokynem ruky. Pak všechny ujistil, že nemáme s obávanými tefiry společného nic než částečnou podobu.

„Mohla by to být lest!“ zněla nejčastější námitka.

„Mohla, ale nejspíš není,“ odvětil Rudhug. „Víte přece, že jsou jiní. Tamti s námi nemluví.“

Náves se samozřejmě vyprázdnila, jako kdyby se náhle rozpršelo. Všichni se schovali pod stromy. Byl nejvyšší čas. Z dálky jsem už slyšel sípavý svist turbín a pleskání rotoru Messerschmidtu, Jirka se blížil přímo k nám. Brzy se také vynořil zpoza stromů, nalétl na náves a začal ihned klesat.

„Ať všichni ještě počkají,“ požádal jsem Rudhuga. „Dokud se točí nahoře ty nože, mohou být velice nebezpečné.“

Rudhug hned zahnal zvědavější vesničany pod stromy.

„Proč má váš létající dům nahoře ty nože?“ zeptal se mě pro jistotu.

„Nejsou to nože a nejsou ani ostré, jen se jim podobají,“ ujistil jsem ho. „Pomocí nich létáme. Až se zastaví, nikomu neublíží, ale teď se ještě točí příliš zprudka.“

Rotor se dotáčel, až se zastavil. Jirka na mě z pilotní kabiny radostně zamával. Spolu s Rudhugem jsme vykročili k vrtulníku.

„Pojď ven,“ vyzval jsem Jirku. „Tihle nejsou zlí.“

Musel jsem to ovšem přeložit místním, protože chtěli vědět, co si spolu povídáme. Někteří se ozvali, zda to není přece jen řeč ďáblů, ale Rudhug je rychle zastavil.

„Není to nějaké... rozbité?“ ukázal na vytlučená okna.

Vysvětlil jsem mu tedy, že nás v horách navštívili jiní zdejší lidé a trochu nám stroj pocuchali.

„Našli jsme po nich jen nůž a tohle,“ vytáhl jsem z kapsy šperk s portrétem zdejšího obyvatele.

Rudhug si šperk chvíli prohlížel.

„To je vzácná ozdoba,“ řekl. „Je na ní obraz vůdce horského národa Molpka. Byli to asi lidé toho národa, nejspíš vás považovali za tefiry. Kdyby tomu tak bylo, nemohli bychom se jejich chování divit.“

„Nedivíme se, ale nepřišlo nám to vhod,“ řekl jsem. „Vaši krajané nám zničili co mohli. Že nám snědli zásoby, dobrá. Že ale zničili i to co nesnědli, nás mrzí víc. Horší je, že nám už předtím všechno nešlo tak jak jsme si představovali a každá další nesnáz je tím nepříjemnější.“

„Co se vám ještě nezdařilo?“ zeptal se hned s účastí.

„Nemůžeme se vrátit, kdykoliv se nám zachce,“ řekl jsem po pravdě. „Ztratili jsme spojení s naším světem. Modrá kola, umožňující přílet a odlet, zmizela a nevíme proč.“

„Možná bychom vám mohli nějak pomoci my,“ nabízel se Rudhug ochotně. „Snad bychom vám mohli nahradit aspoň nějaké jídlo, když už to naši krajané tak pomýlili...“

Poděkoval jsem mu za jakoukoliv pomoc. Rudhug své sousedy požádal, aby nám přinesli něco k jídlu, dříve než se setmí. Brzy jsme od ostražitých, ale teď už ochotných vesničanů dostali každý jednu misku jakési červené kaše a průhlednou láhev vody. Nebyla ze skla, protože místnímu nešikovi vypadla z ruky a nerozbila se.

Poděkovali jsme.

„Víc vám dát nemohou,“ řekl Rudhug omluvně. „Tato vesnice je chudá. Zítra s vámi budeme počítat již od rána.“

„Ve svém světě se považuji za bohatého,“ odvětil jsem. „Až se vrátíme, neustanu, dokud vám to nevynahradím.“

„To nic není, přátelé si mají pomáhat a my vás chceme za přátele považovat,“ ujistil nás Rudhug.

Pak se ale omluvil, že už je skoro tma a venku budou v noci létat kikima.

„To slovo neznám, co je to?“ zeptal jsem se ho.

„Nakreslím ve škole, teď jen rychle vysvětlím,“ zastavil se jen na okamžik. „Malé zvíře s křídly, létá tiše tmou, vrhá se na lidi i na zvířata, omámí je a pije jejich krev. Do domů nevniká, ale venku je značně nepříjemné.“

Poděkoval jsem za varování. Už jsem ho nezdržoval, ostatně náves byla prázdná, byl tu poslední.

Jirka udělal z potrhaných zbytků na podlaze lůžko, bylo jen o trochu měkčí než plech. Snědli jsme oba rychle kaši, podle chuti byla masitá, ale to bylo velice nejisté. Vzpomněl jsem si na své první jídlo na Druhé Zemi. Od esesáků, kteří mě zajali, jsem dostal eintopf, o kterém jsem nemohl soudit vůbec nic. Až druhého dne jsem se začal divit oranžové kávě a později jsem se dozvěděl, že na Druhé Zemi nikdo nejí maso a to co jako maso vypadá, roste na keřích. Salámovníky, špekovníky i šunkovníky dnes rostou i na Zemi, ale tenkrát to pro mě bylo exotické. Kdoví, čím nás překvapí Čtvrtá Země.

„Rozdělíme si hlídky,“ navrhl jsem Jirkovi. „Dnes jsem vyspalejší já, takže spát budeš první ty.“

Byla to pravda, o které nemělo cenu diskutovat. Jirka proto bez řečí zalezl do svého pelechu a v mžiku usnul.

Domorodci na noc pečlivě zavírali okna i dveře, ale my jsme neměli čím zakrýt rozbitá okénka Messerschmidtu. Pro jistotu jsem si nechal uvnitř svítit nouzovou lampičku, abych viděl, kdyby se na nás potmě něco zdejšího vrhlo. Sedl jsem si do pořezaného pilotního křesla a pozoroval okolí. Nic se ale nikde nepohnulo, noc proběhla bez zvláštních událostí.

Až k ránu jsem vzbudil Jirku. Brblal, že jsem hlídal déle než on, že si beru víc než půlku zátěže.

„Potřebuješ být vyspalý víc než já, protože zítra půjdeš za mě do školy, aby ses také naučil zdejší řeč,“ ujistil jsem ho.

To ovšem byla jiná a Jirka hned ožil.

Zalezl jsem si do jeho pelechu. Do rozednění nezbývalo mnoho času, proto jsem okamžitě usnul, abych i tu chvilku využil.

 


Zpět Obsah Dále

23.01.2017 23:19