Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Skrýš

Odpoledne se pod košatými stromy na návsi konal veliký sněm celé vesnice, jak bychom to nejspíš nazvali my, lidé Země. Vesničané se všichni shromáždili pod stromy, já a Jirka jsme byli zčásti pozváni Rudhugem, zčásti trpěni.

Hlavním tématem byli, jak jinak, tefirové.

Strach z nich čišel z každého. Nebylo divu, měli tady pověst profesionálních zabijáků bez slitování. Nejčastějším názorem bylo odstěhovat se do skal a přečkat tam pár týdnů, než se ukáže, co bude dál. Kdyby se tefirové neukázali, znamenalo by to, že šlo o ojedinělý nájezd. Odpovídalo by to domněnce, že mají svých problémů na vlastní planetě víc než dost a nemají čas ani sílu šířit zkázu v jiném světě. Kdyby ale mělo nastat delší období zkázy, bylo by to podstatně horší a právě toho se všichni obávali.

Rudhug se svým uklidňováním tentokrát neuspěl. Asi bych se za něho postavil, zdál se mi ze všech nejrozumnější, ale nemohl jsem posoudit, do jaké míry oprávněně tvrdil, že je vesnice kryta stromy, takže se shora musí jevit jako les. Ten argument mohl asi jako jediný rozhodnout Jirka. K velkému Rudhugovu zklamání potvrdil, že vesnici je shora dobře vidět, neboť stromy charakteristické kupole stavení dokonale nezakrývají, zejména na okrajích a kolem návsi, kde jsou shora značně nápadné. Rudhug tedy ustoupil a všichni se rozhodli přestěhovat se do skal alespoň na dobu, než se situace vyjasní.

Pro vesničany to znamenalo opustit domovy, odstěhovat si movitý majetek do jeskyň a docházet na pole z velké dálky. Pohodlí obětovali pocitu bezpečí, neboť, jak se všichni shodli, do skal se tefirové za nimi ještě nikdy nedostali.

Pro nás to znamenalo odejít s nimi, nebo zůstat. Rychle jsme se rozhodli neopouštět je. Jirka se nabídl jít s prvními uprchlíky na místo obhlédnout, zda by tam nenašel volné místo pro Messerschmidt. Nechávat náš jediný prostředek záchrany opuštěný by jistě rozumné nebylo.

Problémem se ukázalo i samotné stěhování. Domorodci nechovali velká domácí zvířata, jen malé semryky, vzdáleně připomínajících pozemská selátka s obličejovou částí trochu opičího vzhledu. Měli je ve společném kotci na opačném konci vsi než byla Rudhugova škola a jednou denně jim nosili krmení. Krmník nebyl velký. Byla to bedna položená na kozách, po jedné straně s korýtkem, kudy pod krmník vytékaly do nádoby na kolečkách exkrementy. Lejty měla vesnice dvě, po naplnění jedné je vesničané vystřídali a plnou odváželi na pole. Také celý krmník mohli postavit na kola a odvézt. Vozů měli dost, problém byl s tažnou silou. Zapřahali se do popruhů sami, jen jeden řídil vůz pomocí voje. Tak by ale cesta do skal trvala dlouho.

Nabídli jsme se jim proto s pomocí. Jirka si nechal dát na konec voje rukověť a sliboval jim, že bude nejen řídit, ale také potáhne a měl jistě větší sílu než pět vesničanů. Kromě toho uvažoval, až si prohlédne cíl putování a najde vhodné místo, přestěhujeme jim větší část majetku Messerschmidtem.

První konvoj se vydal na cestu hned po sněmu, vezli si krmník a dva vozy. Zůstal jsem ve vesnici pomáhat nakládat. Vesničané mnoho majetku neměli, při pečlivém ukládání se do Messerschmidtu vešlo všechno. Zbývající vozy měly odjet prázdné.

Při této práci jsem opět diskutoval s Rudhugem. Učitel měl mezi vesničany velké slovo, ale ne vždy rozhodující, jako právě teď, když se rozhodovalo o útěku do skal. Rudhug se ale diktátorům nepodobal. Bez protestů se podřídil rozhodnutí ostatních, ale po chvíli prohlásil, že bezpečí je asi důležitější než jeho vlastní domněnky.

Při práci jsem si všiml, že vesničané často používají slova, která ještě neznám. Rudhug mi je metodicky s klidem vysvětloval. Podivil jsem se ale, proč používají dvě různá slova na totéž.

„Je mi to divné. Dům řeknete jednou gev, podruhé pegufo. Košíkům na spaní říkáte tygoc, ale i tyzut. Považuji to za zbytečné plýtvání slovy.“

„Vysvětlení je prosté,“ usmál se Rudhug. (Zdejší lidé se neusmívali ústy. Obličejovou mimiku měli jinou, ale úsměv znali, šlo u nich o lehké zešikmení očích koutků.)

„Používáme dvou odlišných jazyků,“ pokračoval. „Ten, který vás učím, je jazykem říše Pegsda, jejíž jsme součástí. Kromě toho máme i vlastní jazyk našeho národa Zaggokijt.“

„Proč jsi nás tedy neučil řeč Zaggokijt?“

„Protože jsme jen malým nárůdkem,“ opáčil klidně. „Určitě bude lépe, naučíte-li se řeč Pegsda. Domluvíte se s ní po celé říši. Náš nárůdek je malý, naše řeč není tak zajímavá. Staráme se, aby nezapadla do zapomnění, ale spíš z historického pohledu, než že by měla praktický význam.“

Podíval jsem se na něho udiveně.

„Nejen vy, ale i já a můj syn pocházíme z podobného menšího nárůdku,“ odvětil jsem pomalu. „Také umíme jazyky velikých říší našeho světa, abychom se po světě dorozuměli. Mezi sebou je ale nepoužíváme, naopak si přednostně udržujeme svůj vlastní.“

„Proč to tak děláte?“ podíval se na mě pátravě.

„Udržuje nás to pohromadě,“ řekl jsem. „Jazyky se také vyvíjejí, některé se rozrůstají, jiné upadají, ale dokud má národ vlastní řeč, není mrtvý. Stává se, že velké národy do své řeči převezmou slova těch malých. Jistě ne všechna, jistě ne ta, která již jsou v jejich řeči pevně usazena, ale když někde vznikne něco úplně nového, nová věc, pro kterou dříve nebylo žádné slovo, pak může toto slovo vytvořit i malý nárůdek.“

„Zajímavé,“ odtušil Rudhug. „Tak jsme nikdy neuvažovali.“

„To záleží na tom, jak se cítíte. Chcete-li být příslušníky silného národa, převezměte jeho řeč. Chcete-li se dál rozvíjet, byť jako národ malý, udržujte si tu svou.“

„Příslušníky národa Pegsda se stát nemůžeme,“ řekl rychle Rudhug. „Pegsda mají nahoře vyšší srst a na nás, kteří ji nemáme, se dívají s odstupem.“

„Pak máte o důvod víc udržovat si vlastní řeč,“ dodal jsem. „Tím se vaše rozhodování zjednoduší. Musíte se snažit, aby váš nárůdek nebyl přehlížený a aby se na vás Pegsdové nedívali jako na něco méně než jsou sami.“

„Myslíš si, že je něco takového možné?“

„Myslím si to,“ přikývl jsem. „A co víc, příklad našeho také tak malého národa může být pro vás povzbuzením. Také my jsme se dlouho krčili pod mohutným sousedním národem, než jsme se rozhodli osamostatnit a dnes nás ten sousední národ musí chtě nechtě brát jako rovnocenné. Tím spíše, že se kromě nás oddělilo takových menších národů víc a ukázalo se, že ten doposud silný, mohutný národ není ani větší, ani významnější než ostatní.“

„Opravdu zajímavé,“ řekl Rudhug. „Škoda, že se u nás objevili tefirové. Bez nich by byl život mnohem veselejší.“

„Tefirové, pořád tefirové,“ potřásl jsem hlavou. „Co je to za tvory? Proč se chovají jako bestie?“

Na tuto otázku ale nikdo neznal odpověď.


První kolona vozíků odvezla objemné, ale na váhu lehké předměty. Do Messerschmidtu jsme naskládali především vaky se zásobami. Těžké pytle se do nákladního prostoru vešly, ale s obavami jsem počítal přípustné zatížení. Mělo by nám zbýt palivo na cestu na Zem.

Konečně přijela první skupina vesničanů zpět.

„Je tam místo, ale ať je to jak chce, všude jinde to asi bude horší,“ řekl Jirka, když si sedal do pilotního křesla.

Značně přetížený Messerschmidt se vznesl ztěžka nad koruny stromů a rozletěl ke skalám.

„Tam dole, vidíš?“ ukazoval mi Jirka.

Plošina vhodná k přistání nebyla velká a měla v těsném sousedství strmé skalní sloupy a z druhé strany stromy. Jirka tvrdil, že si to změřil a mělo to být s rezervou, ale bylo by to asi velice riskantní, kdyby zafoukal vítr. Totéž bude platit při startu. Vítr by nás tam mohl uvěznit a to by nebylo dobré.

Na vrcholu jednoho skalního sloupu na nás už mával hlídkující vesničan Kafon. Měl tam svůj úkryt mezi třemi mladými stromky, které rostly až nahoře. Nebránily mu ve výhledu, ale mohly by ho dobře skrýt před zraky tefirů.

Jirka mířil dolů a za chvíli Messerschmidt tvrdě dosedl na skalnatou půdu. Zničené pneumatiky nepružily a než se rotor zastavil, kov podvozku nepříjemně skřípal o skálu. Po návratu na Zem budeme muset vyměnit nejen pneumatiky, ale celý podvozek, napadlo mě.

Těsně před přistáním jsem si stačil prohlédnout, co nás čeká v nejbližších dnech.

Plošinka byla jediné místo vhodné k přistání. Do všech stran by se nenašlo jiné příhodné místo. Cesta, kudy sem přijely vozy, byla úzká, strmá a překrytá korunami stromů, všude kolem husté keře. Otvor jeskyně zacláněla koruna lesního velikánu, takže shora nebyl vidět, ale zdola nebyl nijak maskovaný. Proti leteckému průzkumu by to snad stačilo, ale výsadek by vchod objevil příliš snadno.

„Musíme Messerschmidt něčím přikrýt, aby nebyl tak nápadný shora,“ připomněl jsem Jirkovi.

To jsme ale mohli promýšlet později, teď bylo třeba složit náklad dozadu do jeskyně. Jeskyně ostatně nebyla příliš rozsáhlá. Několik skalních pilířů ji členilo na menší díly, ale hlavní prostora byla hned od vchodu dobře přehledná.

V jeskyni na nás čekal Legstulf, starší vesničan, kterého tu ostatní ponechali, protože jedna cesta byla na něho už dost obtížná. Dobře se tu vyznal a hned nám ukazoval, kam máme náklad odnést, aby se nic nezkazilo. Levá část jeskyně byla níž a byla vlhká, pravá část se táhla výš a byla suchá. Nalevo už byl umístěn krmník se semryky, napravo jsme do úzkých výklenků nosili zásoby. Pytle jsme pečlivě urovnávali a Legstulf je opatrně přikrýval kameny.

Sotva jsme vrtulník vyložili, dorazila kolona vesničanů s vozy. Pravda, měli je naložené jen napůl, proto se jim jelo rychle a rychle jsme také náklad uložili. Vesničané potom na Rudhugovu radu rozptýlili prázdné vozy po lese, pevně je přivázali ke stromům a překryli chvojím.

Potíž byla, co s Messerschmidtem. Nechat jej stát by bylo totéž jako postavit si tu maják. Asi by stačilo odtlačit jej pod stromy a nemít zničené pneumatiky, snad bychom s ním pohnuli, ale takhle jsme na to nestačili ani spojenými silami.

„Zamaskujeme ho trochu větvemi,“ rezignoval jsem.

S Jirkou jsme v lese nařezali chvojí se spirálovými listy, donesli k vrtulníku a pokryli trup i rotor.

„Je to dobré, kdybych nevěděl, co tam je, ani bych si nic nepoznal!“ volal na nás Kafon shora, ze strážní skály.

Pak jsme spolu s ostatními vešli do jeskyně. U jednoho skalního pilíře už hořel nízký oheň, rozdělaný až vzadu, aby od vchodu nebyl vidět. Na dřevěné třínožce nad ním visel kovový kotlík, kde se zřejmě připravovala večeře.

„Zítra nanosíme kameny, kterými zatarasíme vchod,“ plánoval Rudhug. „Zůstane úzký otvor pro jednoho člověka. Kameny zasypeme hlínou a překryjeme drny.“

„Jak ale budete chodit na pole?“ staral jsem se.

„Teď bychom stejně na pole nechodili,“ uklidňoval mě Rudhug. „Pole potřebují klid, déšť a slunce. Lidé by teď beztak opravovali nářadí potřebné ke sklizni. Venku musíme být velice opatrní.“

Nastal večer a všichni jsme se shromáždili v jeskyni. Byl tu i strážce Kafon, který by teď venku nebyl nic platný, protože byla tma. Kromě toho venku mohli létat kikima a o ty také nikdo nestál.

Uvnitř jeskyně ještě probíhalo rozmisťování spacích košů. Každý chtěl být co nejdál od vchodu, ale nikdo nezvýšil hlas, dohadování bylo klidné. Do nejzadnějších výklenků se nakonec logicky naskládaly nejmenší košíky dětí, ty do nich byly zahnány ke spaní.

„Očekával bych, že do bezpečnějších míst vzadu dají... jak se tady vlastně řekne - ženy?“

„Jé, tati, ty to nevíš?“ podíval se na mě Jirka. „Že ty ses o to nezajímal, viď? Oni přece nemají oddělená pohlaví, jsou to obojetníci, hermafroditi. Tady rozeznávají jen věk, mládí či stáří, nic jiného! Já už jsem se na to informoval. Mají rodiny, ale každá má pět až šest členů, obývá společnou chajdu, společně dělají na polích a starají se o mláďata, ale je to věc dohody, žádnou instituci z toho nedělají.“

„Degenerace se nebojí?“ podivil jsem se.

„Asi ne,“ pokrčil rameny Jirka. „Dodržují pravidlo, že se odrostlé děti stěhují do jiné vesnice, což jim asi stačí.“

„Tím asi mají život hodně zjednodušený,“ napadlo mě.

„Zdá se,“ souhlasil Jirka. „V takové zdejší rodině jsou si všichni rovni. Starší děti vychovávají mladší, ale když mladší odrostou, starší jim předají starost o nejmenší a vypraví se do světa. Občas se stává, že do vsi dorazí mladý člověk, všichni ho přivítají a hostí a on pak buď odejde dál, nebo některou rodinu požádá o přijetí a stane se jejím členem.“

„Rodiny, které žijí na nějakém výhodně položeném místě, se jistě rozrůstají do velkých klanů...“ napadlo mě.

„To tu mají vyřešeno jinak. Když počet členů rodiny přestoupí jedenáct, rodina se rozdělí na dvě menší. Obvykle mívají postavené další stavení, na stavbě se podílejí všichni rovným dílem. Někdy se stává, že rozdělení neproběhne hladce, ale mají pravidlo, že do roka může kdokoliv z rodiny přestoupit do druhé, aniž by ho někdo zadržoval nebo odháněl. Prý se jim to brzy srovná k největší spokojenosti.“

„Takovou pohodu bychom jim mohli jen závidět.“

„Nevím,“ zvážněl Jirka. „Tady každý nárůdek drží při sobě, ale mezi sebou už si tak pohodově nevedou. Sousedící národy se k sobě často chovají nevraživě a málokdy přijmou mezi sebe cizince. Takže mezi nimi pochopitelně vznikají spory a čas od času i příhraniční nepokoje.“

„Takže tu mohly být i války,“ zvážněl jsem také.

„Prý byly,“ potvrdil Jirka. „Ale nic moc jsem se o nich nedozvěděl. Jednak se Rudhugovi do těchto kapitol historie nechtělo, ale také jsme se k tomu dostali až poslední hodinu a od té doby nemáme kvůli tefirům na tohle téma čas.“

„Tefirové, pořád jen tefirové,“ zabručel jsem. „Jsou to snad noční můry, či co? Proč nesedí doma, proč terorizují tyhle lidi?“

„Zeptej se jich,“ pokrčil rameny Jirka.

 


Zpět Obsah Dále

23.01.2017 23:19