Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Sonda do duše

Chvíli jsem namáhavě oddychoval. Nevolnost mě nepřešla. Ačkoli jsme jekot démonky přerušili, nepříjemné pocity přetrvávaly. Gerta se shýbla, aby zvedla kameru, ale pak se odvrátila a začala úporně zvracet. Kurt se jí snažil pomoci, ale v modravém světle svítícího krystalu bylo vidět, jak jsou oba bílí. Kromě mě a Jirky se nejdřív vzpamatoval generál Schmidke.

„Co to bylo?“ vydechl těžce. „O čem to mluvili? Co je to - smrtící frekvence?“

„Nemáme čas na vysvětlování,“ odmítl jsem ho. „Musím se domluvit s Kopffüsslery. Jirko, prosím tě, zůstaň tady a dávej na ni obzvláštní pozor. Kurt s Alfrédem tě podpoří. Kdybyste si nevěděli rady, zastřel ji. Možná tím ztratíme velice důležité informace, ale...“

„Já ji zvládnu,“ zamračil se Jirka. „Když se soustředím, nedovolím jí vydat ani zvuk.“

„Dobře, ale hlídej ji pozorně. Kurte a Alfréde, kdybyste se domnívali, že se Jirka chová podivně, dejte mu pořádnou ránu pěstí. Neublížíte mu, naopak ho můžete zachránit a s ním i sebe. To je má rada i prosba.“

Doběhl jsem ke skalním dveřím a pokusil se soustředit na Uaxio. Když se mi to podařilo ze Země až sem, proč ne tady? Stačilo by, kdyby mi na chvilku pootevřela dveře.

„Pospěš si,“ ozvala se mi v hlavě odpověď. Současně se skála pohnula. Ne úplně, ale mohl jsem se protáhnout. Ještě jsem se ohlédl. Kamarádi byli ve střehu, ale jen Jirka by byl něco platný, kdyby démonka začala vyvádět. Už se zase vzpamatovala, ale byla připoutaná ke kameni, nemohla pohnout hlavou, aspoň za mnou otáčela oči. Na rtech jí stál opět ten její milý, laskavý úsměv. Zdálo se, že je pobavená a nad věcí. Zatočila s námi jak se patří! Dávala to najevo svou pýchou?

Protáhl jsem se na druhou stranu a rozeběhl se prázdnou chodbou ke dveřím na opačné straně. Dveře se za mnou prudce zavřely, ale teprve když dosedly, začaly se pootevírat ty přede mnou.

Hlavonožci na mě čekali za nimi.

„Na tebe to nepůsobilo?“ zajímala se Uaxio.

„Trochu ano,“ přiznal jsem. „Naštěstí méně než na vás.“

„Stal ses nežádoucím svědkem naší slabosti,“ promluvil jiný Kopffüssler. „Nebo jsi věděl, že tenhle tón nesnášíme?“

„Nevěděl,“ odmítl jsem jeho podezření. „Ta bytost se nám ale vychloubala, že už u vás kdysi byli. Neznáte je přece jen z dřívějška?“

„Ne, nevíme o nich,“ odmítla Uaxio.

„Věřím vám, může tomu tak být,“ řekl jsem. „Nevím kdy vás navštívili, ani co všechno tu dělali. Mohli tu být příliš dávno a jen krátce. Mohli odvléci několik vašich k sobě, dokonale je po všech stránkách poznat a tak zjistit, co je pro vás nebezpečné.“

„To je skutečně znepokojivé,“ řekl další. „Všechny pochyby o závažnosti tvého svědectví jsou teď zbytečné.“

„Tím víc trvám na sondáži jejího nitra,“ řekl jsem. „Jen si uvědomte, co by se stalo, kdyby ty bytosti vyvraždily nás, lidi Země. Svůj svět už úplně zničily, obsadily by náš. Vy byste pak byli jejich přímými sousedy a chodily by vás navštěvovat jako nepříliš dávno nás. Znají-li vaše slabé místo, je to pro vás tím horší. Mě se bát nemusíte, ale jich ano.“

„Sondáž jejího nitra je nemožná, bude-li nás ohrožovat,“ namítal věcně jeden z odborníků. „Snad to dokážeme řídit na dálku, ale příjemce musí být přímo u té bytosti. Kdyby na něho zaútočila, zabila by ho. Je to pro nás neřešitelná překážka.“

„Budeme ji hlídat a kdyby začala útočit, umlčíme ji,“ řekl jsem. „Quro na ni nepůsobí smrtelně, jen ji ochromí.“

„Kdyby nasadila smrtící frekvenci, ochromíte ji pozdě,“ odtušil hlavonožec. „Nejspíš nás zachránilo, že na smrtící kmitočet najížděla odspodu a pomalu.“

„Tak to není,“ odmítl jsem. „Kdybych věděl, že je to její zbraň proti vám, zarazil bych ji hned zkraje. Vyslat quro je přece tak snadné! Nemáme iluze o úmyslech těch bytostí, víme že jsou zlé, ale nevěděli jsme, že proti vám mají nějakou zbraň. Napadlo mě zasáhnout, až když jsem spatřil účinky jejího zpěvu na vás. Podruhé bych zasáhl dříve.“

„Podruhé by byla rychlejší i ona,“ namítl mi odborník. „Viděl jsem, jak se jí zaleskly oči, když jsme se hroutili. Jistě si tu nebezpečnou frekvenci od té chvíle pamatuje. Potíž je, že ji po celou dobu sondáže nesmíte qurem napadnout. Jinak zahyne a s ní i příjemce. Opakuji, je to naprosto neřešitelný úkol.“

„Musíme něco vymyslet,“ řekl jsem. „Nemůžeme tím ztrácet příliš mnoho času. Což takhle ji zabít a dříve než se její mozek rozloží...“

„To nejde,“ odtušil odborník.

„Říkali jsme mi, že vyjmete mozek a připojíte...“

„Omlouvám se, ale informovali jsme vás chybně,“ trochu se sklonila Uaxio. „Tohle jste neměli znát. Ani ty, Oto. Ty bys toho nezneužil, ale jsi smrtelný a mohl bys to prozradit jiným. Ten prostředek je příliš strašný a na jeho použití máme velmi přísné zákony. Podmínkou je, že sondovaný musí být až do konce při vědomí, jinak to selže. Holografický obraz se dá trochu zkrátit, ale ne libovolně.“

„Což ji něčím omámit!“ napadlo mě.

„Ani to není možné,“ odmítl. „Jednak nevíme, co na ty bytosti působí a nemáme ani čas to zjišťovat. Naše zkušenosti říkají, že sondovaný musí být na počátku při plném vědomí. Později se jeho vědomí zakalí, ale to už přenos končí. Ona může každého z nás zabít dříve než se k ní připojí, je to tedy zcela vyloučené. Můžeme ji jen zabít.“

„Aha...“ povzdychl jsem si. „Kdo jiný může být příjemcem? Jak odhadujete možnost, že bych to byl třeba - já?“

Zarazilo je to. Chvíli mlčeli.

„Snad by to bylo možné,“ odtušil odborník. „Snad to váš mozek snese, možná i bez podstatné újmy, ačkoliv...“

„Je to hodně nebezpečné?“ zajímal jsem se. „Nehrozí třeba, že bych převzal její zlo?“

„Převzít její zlo je vyloučené. Ale neškodné to není,“ přiznal. „Rozhodně bych to nechtěl zkoušet na někom, kdo nemá tacuky. Bez toho by nejspíš hrozila smrt.“

„Tacuky mám já a můj syn Jirka,“ řekl jsem. „Ostatní ještě nejsou upraveni.“

„Musíme je tedy z dalšího uvažování vynechat. Jednou za život to snad snesete, ale dvakrát bych to neriskoval ani s tacuky,“ přemýšlel nahlas.

„Proč ne dvakrát?“

„Ani my si to dvakrát po sobě netroufneme, ačkoliv máme větší mozek a sneseme víc než vy, ovšem s výjimkou smrtící frekvence, kde máte výjimečně větší odolnost vy.“

„Takže jen jednou: šlo by to? Pochopte, strašně na tom záleží. V nejbližších dnech nebo měsících se ty bytosti vzpamatují z dlouhé vzájemné války, ale až se dají do pořádku, máme je u nás. Pokud s tím v této chvíli už nezačaly...“

„Snad to půjde,“ uvažoval. „Jestli na tom záleží samotná existence vašeho světa...“

„Obávám se, že i vašeho,“ dodal jsem rychle. „Náš osud leží na vašem rozhodnutí. Váš osud bude zase záviset na nás. Jsme na jedné lodi, vy i já. Snažte se tedy!“

„Dobrá,“ rozhodl se konečně hlavonožec. „Půjdu tam, všechno připravím, ale kdyby mě napadla, musíte mě před ní chránit. Máte pravdu, jsme na jedné lodi.“

„Musíme vás ale varovat,“ pokračoval druhý. „Až to začne, nesmíte ji poškodit, dokud to všechno neskončí. Ta bytost tak jako tak zemře, ať to dotáhneme do konce nebo to přerušíme na začátku. Bude to příšerné narušení holografického pole mozku. S lidmi jako příjemci to není odzkoušené, ale snad dokážeme odhadnout, kdy přerušit přenos, aby nedošlo ke zničení mozku příjemce. Opakuji ale, šok může znamenat katastrofu.“

„Necháte-li ostatní opustit sál, já ji nenapadnu.“

„Dobře, ale ručíte i za svého syna,“ upozornil mě ještě.

„Ručím i za něho,“ odtušil jsem. „Jen bych tu bytost preventivně hned zpočátku ochromil. Ona se jistě vzpamatuje, ale nebude nám aspoň chvíli činit potíže.“

„Souhlasím,“ odtušil hlavonožec. „Ale potom musíme počkat, až se vzpamatuje.“

„Malá chvilka zpoždění vyváží eliminaci nebezpečí pro vás,“ ujistil jsem ho.

„Máte pravdu. Jsme na jedné lodi.“

Zřejmě se mu to pozemské úsloví zalíbilo. Hlavonožci nikdy lodě neměli, ale znali je od nás.

Vrátili jsme se do chodby. Nejprve se za námi zavřely skalní dveře, pak teprve se začaly otevírat druhé, před námi. Pečlivě se starali, aby obojí dveře neotevřeli nikdy současně.

Nejprve jsem se protáhl a hned ode dveří jsem poslal dlouhý blesk quro na ďáblici, aby se zhroutila. Současně jsem zarazil Jirku, který chtěl zasáhnout také.

„Nech ji být,“ řekl jsem mu. „Jeden úder stačí.“

Pak jsem požádal ostatní, aby opustili místnost.

„Hlavonožci se o vás postarají,“ sliboval jsem. „Tady nebudete nic platní, nemůžeme se na nikoho ohlížet, opravdu byste tu jen překáželi.“

„Ty tu chceš zůstat, Oto?“ zděsila se Gerta.

„Já musím,“ usmál jsem se trpce. „Jděte ven, nebude to nic příjemného pro lidské oči. Myslím tím i Alfréda a Kurta.“

„A co já?“ staral se Jirka.

„Teď tu ještě počkej, ale potom... víš, musel bys vydržet nic nedělat, ať se bude dít cokoliv. Jinak bys zabil nejen ji, ale i mě.“

„Dám si pozor, tati,“ řekl, ale trochu zbledl.

„A vy už jděte,“ pobídl jsem ostatní. „Nač ještě čekáte?“

„Nemůžeme ti nějak pomoci?“ váhal Kurt.

„Ani prstem pro mě nehnete,“ ujistil jsem ho. „Ztížit mi to snad nechcete!“

Pochopili a rychle opustili sál pootevřenými skalními vraty. Hlavonožec mě hbitě připásal k druhému balvanu. Byl hladký, ale studený, cítil jsem to i přes bundu. Především si dával záležet na upevnění hlavy.

„Jirko, zůstaneš-li tady, nesmíš proti ní použít quro,“ obrátil jsem se naposledy na syna. „Jinak mě zabiješ. Slib mi to, prosím tě.“

Řekl jsem to česky v dobré víře, že tu řeč ďáblice nezná.

„Slibuji, tati,“ vyhrkl Jirka také česky.

„Nebude vám to nic platné,“ zasyčela rovněž česky. „Znám tisíce mrtvých i živých jazyků Kanaánu, všechno jsem slyšela. Netěšte se, že mě přemůžete. Vydržíte zřejmě víc než ostatní, nechápu to, ale mám na vás ještě jinou účinnou zbraň.“

Bylo to vychloubání odsouzence, přivazovaného k elektrickému křeslu? Hlavonožec ulehčeně skončil a odplul do pootevřených vrat, která se za ním zabouchla s kamennou ranou. Zůstali jsme sami s ďáblicí, bez spojení s okolím, mohlo být ještě něco horšího?


Najednou jsem ale pocítil, jako by se mi v hlavě otevřel úplně cizí svět...

Svět ponurých tmavorudých chodeb, jen slabě osvětlených červenými pásy podél stropu.

Svět podzemních bunkrů Třetí Země. Jsem malá holčička, říkají mi Belial a v doprovodu dozorkyň radostně poskakuji na první vycházce po chodbách starodávné pevnosti Árj-allu.

Zakopnutí, pád a zoufalý pláč...

Kopanec do boku od dozorkyně. „Vstávej, nemehlo, to chceš být pilotka?“

Říká se, že někdy člověku v jediném okamžiku proletí hlavou celý jeho život. Právě to se teď dělo se mnou, až na to, že mi v hlavě neuvěřitelnou rychlostí probíhal život bytosti, který započal...

Proboha!

Už před patnácti tisíci lety!

Ta malá holčička jsem já, Belial Naarská, současnice Neandrtálců!

Ďáblice Belial také pochopila, že se něco děje. Stále se líbezně usmívala, ale opět začala kvílet stále vyšším a vyšším tónem, až její zpěv přešel v šumění. Byl to zřejmě ultrazvuk, neslyšel jsem nic, ale pořád ze sebe cosi vydávala, jen jsem náhle pocítil prudkou bolest hlavy.

Jsem kadetkou vojenského učiliště na mínus šestém patře Árj-allu. Učím se znát všechny zbraňové systémy, abych je dokázala nejen použít, ale v nouzi opravit, případně na místě sestavit z trosek jiných. Učili nás opravovat létající stroje vimaany, zneškodňovat nástražné miny Baalů, kteří je rádi pokládali až ke vchodům, buď těsně za ochranné pole, nebo dál, abychom si myslely, že je všechno v pořádku. Zkoušky probíhaly naostro. Miny každého oznámkovaly, kdo dostal nevyhovující hodnocení, obvykle přišel i o ruku, nohu nebo o oči. Odnášely jsme neúspěšné kamarádky do lazaretů, během výcviku se každé přihodila aspoň menší nehoda... Dvě zahynuly, když byla jejich zranění příliš velká...

Mina mi utrhla chodidlo, ale v lazaretu mi narostlo nové. Na nářky nebyl čas, byla to součást výcviku, tady se nikdo bolesti nedivil a postižené nelitoval.

V jedné chvíli mě její ultrazvuk zasáhl naplno, rána jako pěstí, ale tu jsem přečkal a snažil se nedávat nic najevo. Tak jako ona jsem měl oči otevřené, ale ona nesledovala mě, sledovala Jirku a když se otřásl, pochopila, že našla hledanou smrtící frekvenci lidí. Nic jsme neslyšeli, ale Jirka si přitiskl ruce na uši, aby zastavil nesnesitelnou drásavou bolest hlavy, která nás oba postihla. Připoutanýma rukama jsem nemohl udělat totéž, ale ani Jirkovi to nebylo nic platné, smrtící zvuk se nepřenášel přes sluchové kůstky v uchu, ale kostmi přímo do hlavy a působil na mozek, ruce na uších byly zbytečné gesto... tacuky to zachytilo, napadlo mě, jinak bychom už byli možná oba mrtví...

Můj první bojový let nad územím Baalů. Instruktorka Ezariel, já vedle ní, kadetka na svém prvním letu. Katastrofa úderné eskadry Árjá v protiletecké pasti Baalů vytrhla mě a několik dalších z obvyklého kariérního postupu. Árjá měly znenadání akutní nedostatek pilotek a proto mě po mimořádných zkouškách vybraly do pilotní školy, aniž bych strávila povinná léta jako výsadkářka. Byla to veliká pocta a také naděje přežít déle než ostatní, průměrná délka života pilotek hodně přesahovala výdrž výsadkářek. Z harců se často vracely pilotky samy, ale zničení vimaanu nepřežil nikdo, ani když byl vimaan zničen, když výsadkářky prolézaly úzké chodby nepřátelských krytů a instalovaly tam nálože. Svou pilotku nepřežily, bez vimaanu neměly ani nejmenší naději na návrat, obvykle přes stovky kilometrů radioaktivních plání.

Zásah menší dávkou energie, štít ji vykryl, ale letoun se otřásl jako zraněné zvíře. Co je to vlastně zvíře? Proč se ještě používají ty staré slovní obraty, když žádná zvířata dávno neexistují?

Sloup ohně nalevo, dvojitý zásah sousedního vimaanu, to bylo nad možností štítu - a kilometr dlouhá ohnivá čára, jak se zničený stroj rozmázl třením o atmosféru. Smůla.

Démonka Belial, vlastně už já, anebo ne? se teď zajíkla bolestí hlavy. Přestala na okamžik vydávat ultrazvuk, její implantované hlasové generátory na okamžik vysadily, ale ještě se vzchopila, nemůže přece bez boje podlehnout tomu hmyzu, co ji mučí, musí je ničit, ničit, zničit... Jen ať se zase drží za hlavy, je jim to málo platné, ačkoliv vydrželi víc než ostatní lidé jejich rasy, vlastně ne, tady něco nehraje, měli by už být mrtví, jak to, že ten hmyz ještě žije?

Hostiny na počest dílčích vítězství nad Baaly, vítězné hostiny, na každé se oslavovalo veliké krvavě planoucí číslo, udávající odhad počtu zabitých Baalů, současně se věnovala poslední vzpomínka těm, které se z vítězného tažení nevrátily. Jen málokdy bývá místo hostin zajímavé zpestření, popravy zbabělých. Jsou zřídkavé, Árjá jsou statečné, jen občas je obžalovaná některá, když se rozhodne včas ustoupit přesile, což by soudkyně za jiných okolností možná přijaly jako záchranu svěřeného vimaanu... Lépe je neustupovat, ani když hrozí zkáza... Vědomí se mi kalí... ne, Belial ještě nikdy nevzdala boj, ani s Baaly, ani se smrtí. Musím vydržet, ten hmyz vedle musí být přece rozdrcený, rozšlápnutý, ale on žije, je houževnatý skoro jako my, to snad není možné... že by se Kanaánci za ty tisíce let z našeho genetického znehodnocení vzpamatovali?

Povýšení do sekce speciálních strojů, konec náletů, byly jich ostatně tisíce, osmnáct nouzových přistání v radioaktivní zemi nikoho, dvakrát záchrana na poslední chvíli, udivený pohled lazarnice, že ještě žiji... zasloužený odpočinek na dvě stě let, jen kontroly důležitých agregátů podzemních krytů, hodinu po inspekci krytu Urgas-sial prorazil ochranné štíty zásah lithiovou bombou, třicet tisíc tefirek uvedených do stavu páry a rozfoukaných po celém světě, chystaný soud pro podezření z nedbalosti, ale ne, to Baalové zvýšili účinnost svých bomb, rychle vyvinout silnější štíty, instalovat je během krátké přestávky v náletech nad všemi kryty, dva se vypařily s veškerou posádkou dříve než nové štíty dorazily, osm krytů zasaženo během výměny, tři sta tisíc mrtvých, nevadí, osladíme jim to taky, naše bomby jsou teď účinnější než jejich, navíc aktivují ještě více izotopů v okolí jejich pevností, vyjít ven mimo štít bude poukázka do lazaretu, pokud se kdo vůbec vrátí, venku je všude modravý svit, celé moře světélkuje, to je dobře, aspoň se nad ním naše letadla lépe orientují, rozbily jsme jim již pět krytů, ale oni si nainstalovali silnější štíty jako my, teď zkoušíme, zda to stihli na všech, samozřejmě ne, další tři zápisy na vítězný seznam...!

„Jirko, nech ji,“ varuji syna. Pokusila se ho omámit a on to zřejmě nevydržel, psychoútoky ovládala už od svých pěti set let, Jirko, nedotýkej se jí, nerozepínej jí pásy... ...promiň, musel jsem...

Jiří bezvládně padá po zásahu qurem, to by žádný člověk nepřežil, ale jeho to snad vytrhne z hypnózy jako na Čtvrté Zemi, Belial se vztekle zašklebila, má obličej zpocený, ani pro pot nevidí, ale je to tuhá bojovnice, dál syčí na Jirku své útoky, jenže ten se ještě chvíli nevzpamatuje a nevnímá ji...

První regenerace po tisíci letech, opotřebované tělo potřebuje výměnu. Regenerací se smaže osobnost dárkyně a nahradí se osobností příjemkyně, je to jev nevratný a choulostivý, kde brát pořád nová mladá těla, využívají se ty, které neprošly zkouškami, případně ty, u kterých psychorezonance odhalila nedostatečnou tvrdost. Ty nemají pro národ Árjá žádnou cenu a musí ustoupit osvědčeným bojovnicím.

Mám teď nové, svěží tělo, je mi opět dvacet let, to se musí oslavit.

Mezitím nastal po tisíciletích bitev neočekávaný konec náletů, nejspíš to bude jen příměří s Baaly, kněžny z hlubin se snaží sjednat mír či spíše, jak je znám, získat výhody do dalších bojů... Můžeme si aspoň zapnout konvertory a krátce navštívit jelimany v okolních světech.

Dostala jsem povolení odstřelu deseti tisíc lidí v horním světě, jsou nám fyzicky podobní, někteří se před námi neskrývají, jen se bázlivě klaní k zemi, vyskakují pozdě, až když je náš oheň mění v planoucí pochodně, ale není s nimi žádná zábava, jiní utíkají, ale nemají naději, z faraonova vojska nepřežije nikdo a vítr je zavěje pískem, ani do historie se tohle tažení nedostane...

Jeden z jelimanů je slabší, ale druhý je silné zvíře! Ačkoliv ho připoutali jako mě, vysílá nepříjemné blesky... ten slabší je povolnější, ale ten silný mu nic nedovolí... je mi mdlo, toho silnějšího nezdolám, soustředím se aspoň na toho slabšího... on mi ho sejmul přímo před očima, i oni už vědí, co mají dělat se slabými... ale ne, nezabil ho, jen ho na chvíli vyřadil... musím spěchat... psychoúder? Ne, ten také snesli...

Návrat z výletu přímo do další bitvy, vimaan je zasažen, naštěstí jen okrajově, uniká energie, blesky oblévají kabinu, přístroje na to reagují úplným zmatkem, tohle příměří trvalo setsakra krátce, jdu k zemi, plížím se domů, no tohle, místo rodného krytu jen veliký modravě svítící kráter, radioaktivita, že by se s ní daly spravovat díry po průstřelech, nestabilní vimaan se kolébá, rychle nouzové instrukce, podél horského pásma k nejbližšímu dalšímu krytu, teď hlavně pozor na jejich identifikační kódy, aby mě nesestřelily jako nepřítele, jako se nám stalo nedávno, chyba byla na jejich straně, asi měly zničený kodér, vyšetřovalo se to sotva noc, můj kodér je také v háji, už to vidím, nesmím se přiblížit, co teď? Opustit vimaan a přeběhnout to pěšky, naštěstí je tu radiace slabší, dá se to přežít, identifikační biočip snad mám v pořádku, kde tu mají průchod minami, au, levá noha pryč, měly to špatně vyznačené, rychle bandáž, zaškrtit tepny, aspoň si mě všimly, to jim to trvá, aha, slídí tady někde záškodnice sebevražedná, v tom vražedném záření nevydrží déle než pár hodin, pak chcípne, ale střely měla přesné, obě lazarnice jsou jen krvavý flek na stěně, štíty na to nestačily, bodejť, lazarnice dostávají staré, opotřebované modely, musím se tam doplazit sama, ano, ptejte se mě, ale nic nevím, byla jsem na povoleném odstřelu jelimanů z Kanaánu, musí to být v mém biočipu, to se přece dělá. Vimaan je použitelný, poškození opravitelné, jistě, byla to má povinnost...

Belial přestala s ultrazvukem i s hypnózou, zkrvavené oči jí lezou z důlků, krev teče z uší, mozek se uvnitř lebky vaří, tomu hlavonožci říkají sondáž nitra, už se nebrání, ani neútočí, jen její oči, převalují se v důlcích jakoby chtěly vyskočit ven, krev kolem nich, z hrdla se ještě line naříkání... Jirka se pomalu zvedá ze země - a zase neví, co se dělo.

Poslední dva superkryty Baalů padly podezřele klidně bez boje, bez obrany. Jako velitelka šestého sektoru Naarského úseku nařizuji pěší výsadek do dalšího krytu, mé výsadkářky pronikají dovnitř, nic je nepřivítalo, žádná střelba, žádný odpor, hlásí, že Baalové kryt opustily, asi jim nestačila energie na krmení nenasytného štítu, může to být pravda, nové štíty Baalů jsou perfektní, sebevětší rána je neprobije, ale mají větší spotřebu, než je pro jakoukoliv energetickou síť únosné, museli zredukovat počet krytů, aby se jim pro ostatní podařilo získat energii, odvolávám výsadek, nikoho tam nenajdou, to jsem si měla myslet, měly tam aspoň bombu, dvě stě výsadkářek je na prach a páry, smůla, ale na druhou stranu, kryt je zničen, takže úkol splnily, oslavíme to jako vždycky...

Další jejich kryty jsou na mraky, snad jim opravdu zbyl jediný, poslední, ale největší a nejsilnější, postačí jednoduchý výpočet, když dávají všechnu energii do jediného štítu, bude to pro nás neprůstřelný problém, ale ony dál posílají ven své vimaany, musí mít v tom štítu díru, kudy vylétají a vracejí se po akci, nejspíš to bude prostorový uzavíratelný otvor jako máme my, nevypínají přece celý štít, jako se to dělalo ještě před třemi sty lety, zjistit jak tomu je, byl by konec Baalů i války, ale poslední špionku nám přímo před očima popravily před dvanácti tisíci roky, nevíme o nich nic, jen podle účinků jejich zbraní odhadujeme, jak na tom jsou, máme nové štíty, ty by konečně vydržely i výbuch slunce, ale spotřeba energie tomu odpovídá, budeme muset udělat to co Baalové, vyklidit kryty kromě dvou, ne, neuděláme tutéž chybu jako ony, jeden kryt, to není žádná záloha...

Za pět set let je ani nenapadlo přesvědčit se, zda jsou naše přebytečné kryty opuštěné. Ovšemže jsme do nich daly bomby, asi s tím počítaly a nenapadlo je obětovat pár výsadkářek pro pocit jistoty... já bych to udělala... ukázalo se, že jsem měla pravdu, ocenily to i kněžny. Baalové zasáhly kryt sousedů do otevřených vrat hangáru, jsme poslední Árjá, ale dáváme si obzvlášť pozor, nás bez krytu nikdo nepřekvapí...

Krev, krev, plná ústa krve, kape i z nosu, všechno je od krve, oči praskly a obličej zčernal, to už není andělsky krásná žena, to je... to je smrt...

Baalové si vyžádaly podezřelé příměří... copak to na nás šijou? Poslaly nám obraz něčeho, co se prý objevilo v jejich zóně... Vysmály jsme se jim, na to jim neskočíme... ale obětovaly na to bombu, ty přece začínají být vzácné... prastaré záznamy tvrdí, že na jejich území bývala největší naleziště thoria, nicméně bombu na tak malý objekt? Aha... tak proto, to přece není možné, jelimani z Kanaánu prý mají konvertor, to by nás mohlo brzy mrzet... jestli na nás půjdou shora... Jako kněžna na to musím reagovat, ale bude to těžké rozhodování...

Co to říkáš? Opakuj to, jsou tam nějaké poruchy... Že je hlavní sídlo Baalů rozvalené? To není možné! Jestli nelžeš, máš pět set let dovolené v kterémkoli dostupném světě, tedy, zatím jen u Pegsdů, na výlety v Kanaánu nemáme konvertor ani energii a pro cesty dál retransfery, ale brzy si je postavíme... Je možné, že by byl s Baaly definitivní konec? Naši věční nepřátelé... Cože? Pošli mi ten záznam! Nesmysl, že by Baaly zničili jelimani z Kanaánu? Ti ubožáci? Že to od nich přilétlo přímo do otevřeného hangáru, když se vracel jejich vimaan? Měli to ale smůlu, my je usilovně bombardujeme desetitisíce let a jelimani z Kanaánu první ranou... ach tak, ona to byla střela Baalů, bombardovali jelimany a oni jim jen vrátili jejich vlastní pozdrav, šikulkové, ještě aby je nenapadlo udělat totéž nám, musíme ihned postavit konvertor nahoru, ale než bude hotový, vezmu si dovolenou a půjdu si zastřílet, dlouho už jsem neviděla zaživa smažené Pegsdy, jsou príma směšní, ale ani chuť na ně nemám, umělé maso je lepší...

...podivné, že by Pegsdové měli tak pokročilé stroje? Ať je to jak chce, vyzkoušíme jejich štíty... juj, to byl ohňostroj! Určitě tam byla nastražená bomba, bodejť, nechráněný stroj bez štítů je klasický vojenský nesmysl, navíc to neodpovídá úrovni Pegsdů, hleďme, ta jeskyně vypadá skoro jako přírodní útvar, ale je to podezřelé, pošlu tam trochu ohně... to by bylo, pro jistotu tam půjdou na obhlídku mé kadetky... co tam tak dlouho dělají... půjdu jim zvednout bojovou morálku... Kdo to mohl udělat? Mé výsadkářky! Hlavy úplně na kusy, co se jim stalo? ...auvajs, to byla rána... to snad není možné, to jsou přece... jelimani z Kanaánu, co to se mnou udělali, tak děsivé ochromení nepamatuji, já je... pole štítu ho jen odhodilo, ale nezabilo, mají snad silnější osobní štíty než my? Ne, to není možné... auvajs, je to tak, mají něco jiného, to není ochranné pole, co je to za modrou energii... tady máš, ty hmyze... nesahej na mě, ani popadnout dech mě nenechají, jak můžeš vědět, jak se rozepíná má kombinéza... nech mi ji... myslíš si, že bez ní a bez štítu budu bezmocná? Jak to můžeš vědět... ale já se nevzdám, au, už zas... to je nad mé síly... kde jsou mé další vimaany, jsem tady sama na dva jelimany, ale jsou silnější, než jak je známe... sebrali mi výstroj i štíty, kdo jim to poradil, nahou mě omotali hrubými vlákny, ani pohnout se nemohu... Dávejte pozor, číhají na vás... au, zase ten jeliman, měla jsem křičet dřív, co děláte s tím plynem, musíte je dostat živé... pozdě, honem se nadechnout, snad je napadne vyčistit to tady dřív než mi dojde dech... Pegsdové černají docela zábavně, ale jelimani ne, to přece není možné... nechoďte sem tak hloupě... plameny jsou naše, do nich, kadetky! Ale ty krátké rány... ne, to ne, jelimani přežili... až se vrátím, nemine mě příšerné vyšetřování, na blbém Pegsda přijít o tři vimaany i s posádkami, nikdo mi to neuvěří, ale vběhly jim do pasti stejně jako já i jako mé výsadkářky... ne, to není možné, další primitivní létací aparát, točící se křídla jsem viděla naposledy v muzeu v Urgas-sialu, unikáty staré čtyřicet tisíc let, dávno jsou i s muzeem na prach... ono to opravdu létá... neměla jsem na ně mluvit, proč mě nezabili, mohli už dvacetkrát... já se snad musím smát, oni si asi myslí, že jim něco prozradím... snad by na nás nešli, naše štíty neprorazí ani výbuch slunce, aha, spojili se s xijtrany, to jsou tvrdší potvory, naštěstí vím jak na ně... co se mnou chceš dělat, obludo, já tě... au, zase ten jeliman, vážně mě chce zabít, předhodit obludám xijtranským... co to plácají o jakém vraždícím stroji, budu křičet, až vám poteče mozek z hlavy, na jelimany to vždycky platilo... jak to, že by našli protizbraň? Néé, nechte mě, tohle není čestná smrt pro kněžnu tefirů, jsem přece Belial, velitelka Naarského úseku... moje hlava... hořím, ta nesnesitelná bolest hlavy, obrovská kladiva mi v ní buší, radši mě zabijte... co mám s očima, hoří mi oči, nevidím... krev mi teče do krku, nestačím ji polykat, zpočátku to nebolelo, ale teď... oni mě snad zabíjejí!!! Nééé, zakazuji vám to! Když jsme jejich zajatce vařily v oleji, to také zpočátku nic nebylo, zábava začala až potom, nemůžete mě tahle uvařit, přikazuji vám, nechte mě, jsem kněžna Belial, nejsem nějaká podřadná jeliman, za to vás usmažíme zaživa všechny, nechte mě, néé... zastavte to, strašně to bolíííí...!

Zajiskření - a ticho. Tma, ticho a smrt.

„Jak se cítíš?“

„Hlava se mi vaří...“ zamumlal jsem.

„Víš aspoň, kdo jsi?“

„Neboj se, nejsem démonka Belial, ale Ota Vávra.“

„Dozvěděl ses, co ses potřeboval dozvědět?“

„Dozvěděl... je tomu tak, jak jsem se obával. Árjá mají podle odhadů Belial deset dní do postavení konvertoru. Pak budou schopní všemi vimaany napadnout Zemi. Promiň, vím, že to nevíš, vimaan říkají těm létajícím talířům... Jsou to strašné zbraně. A Belial byla pekelná kněžna, velitelka Naarského úseku obrany Árjů, druhého největšího kmene Třetí Země, měla perfektní přehled o všem co se dělo, musíme podniknout protitah, než nám ty bestie udělají ze Země peklo, stejné jako mají na své vlastní planetě...“

„Teď se nemůžeš dva-tři dny hýbat, dřív se ti poškozené nervy nezacelí, tacuky na to nestačí... Přerušili jsme spojení v posledním okamžiku před závěrečnou agónií, nechat to doběhnout do konce, zkolaboval bys, i tak to trvalo... dvě minuty...“

„Ať mě odvezou domů na nosítkách, jako jsme přivezli Belial... Co uděláte s jejím tělem? Je mi to jedno, žila patnáct tisíc let, ani nevíte, co všechno přežila, aby našla smrt tady u vás...“

„Chceme ji... nevím, jestli je to správný výraz, snad byste řekli, že vycpat... Máme tu panoptikum... Velitele německých kolon, tanků i pevností, německé vojáky, piloty, co nouzově přistali na padácích v lese, ale už se nevrátili, řidiče auta naloženého Q-bombou...“

„Chápu vás, Uaxio, také my máme na Zemi Poslední minuty Hitlera... jenže figuríny z vosku a umělé hmoty, ne skutečné... Přidáte k nim tedy skutečnou ďáblici, kněžnu pekel...“

„Lež, nezvedej se, jsi ještě slabý, musíš odpočívat...“

„Odpočívat budu v hrobě, teď musím domů, na Zem!“

„Nebudu tě zdržovat. Svolíš, abych tě tam doprovázela? Připomenu ti tvá vlastní slova, jsme na jedné lodi a musíme teď držet spolu...“

„Nezapomněl jsem... Dobrá, poleť s námi. Ale tady mě nezdržuj. Nikdo z lidí našeho světa neví, co vím já! Myšlenky se mi v hlavě motají jako opilci, ale musím domů, musím...“

 


Zpět Obsah Dále

23.01.2017 23:19