Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Qualda ar mahú

Messerschmidt se vznesl a zamířil domů. Během našeho pobytu se Země a Druhá Země navzájem pootočily, museli jsme nejprve doletět až kamsi nad západní Prusko, abychom se na Zemi vynořili nad Novým Německem, ale bylo to tak jistější než za dnešní politické situace letět nad Atlantikem. Svět byl proti Novému Německu sjednocený jako za krátké války s Brazílií, není divu, zářící radioaktivní mrak nad Atlantikem je opravdu závažný argument, ale bylo by to tisíckrát horší, kdyby si Jára nevšiml osamělého vimaanu tefirů. Objevil se nad Novým Berlínem jen krátce, zanechal v našem světě rychle padající bombu a zmizel. Járu naštěstí nenapadlo nic jiného než ji okamžitě prohodit zpátky na Třetí Zem, ale bylo to jediné správné, co udělat mohl, zachránil Nové Německo a nejspíš i celý svět, současně zničil poslední citadelu Baalů... ne, nesmíme nechat Árjá vzpamatovat se... padám na bok ze sedačky, to už není šedočerná jeskyně hlavonožců, ale modravá kabina Messerschmidtu...

„Tati, prober se, přistáváme!“

„Nespěchejte na mě, kluci, nechci do nemocnice, tam si se mnou beztak nebudou vědět rady...“

„Uaxio, nedej mě, víš nejlépe, jak to se mnou je, musím provést svůj plán proti tefirům, než bude pozdě... Oni to se mnou jistě myslí dobře, ale je tu něco důležitějšího, vysvětli jim to, prosím tě...“

Svištění pneumatik sanitního auta. Ne, to není sanitka, to je Alfréd, můj kamarád, generál Alfréd Schmidke...

„Alfréde, pamatuješ se na plán Vejce? Ne, nezkouším tě, já jen pro jistotu... až dojedeme, dejte naplno nabít třiadvacítku, ano, tu největší... vím, je napůl nabitá, doplňte ji, ano, potrvá vám to pět dní, počítám to dobře, je to plný výkon Berlínské elektrárny i s obsahem vyrovnávačů, zastavte továrny, vypněte podzemní dráhu i dodávky do bytů, je to životně nutné... ne, není to jako za války, v této chvíli jsme ve válce na život a na smrt, ačkoliv o tom svět kolem nás ještě neví...“

Bílý strop a starostlivé obličeje kolem... Obrovské žluté chápavě se dívající oči mimozemšťanky Uaxio, sedí u mého lůžka a sleduje... co vlastně?

„Ochlaďte mi hlavu, ta horečka je příliš velká...“

Myšlenky víří jako podzimní listí ve větrném víru, tohle je přece Uaxio, ale tohle dítě... aha...

„Christinko, taky ses přišla podívat na kmotříčka? Ty naše hodná holčičko... nebreč, neboj se, zase si budeme hrát. To přestane, vidíš, už udržím skleničku... to nic, střepy přinášejí štěstí... Zavolejte mi generála Schmidkeho, ano, teď hned...“


„Járo, pověz mi konečně, jak jsi to dokázal... už ti snad při řeči neomdlím... Uaxio mi dala nějaký nový dryák...“

„Vzpomínám si na všechno, jako by to bylo před hodinou,“ začal Jára, sedící u mé postele. „Slyšel jsem v rádiu Jirku, jak se rozplýval nad krásami Čtvrté Země, najednou umlkl v půli slova, vzápětí se pod námi zatřásla zem...“

„Podle zpráv které dostávala Belial, shodily Baalové na naši pevnost jednu z největších bomb...“ doplnil jsem ho tiše.

„Však to stálo za to...“ pokračoval Jirka. „Díval jsem se právě na obrazovku kamery, umístěné na střeše Nordenovy pevnosti, viděl jsem ten obrovský mrak, který vyšlehl z kruhu nahoru, ale hned se zase sám vtáhl nazpět. Pochopil jsem, že se něco stalo...“

„Štěstí pro Zemi, že v pevnosti explodovaly plně nabité kondenzátory... Uvolněné torzní pole do sebe v okamžiku vtáhlo mrak výbuchu Baalské bomby. Musel být příšerně radioaktivní, ale větší část ho zůstala na Třetí Zemi.“

„I to co zůstalo, stálo za to,“ odtušil Jára. „Když jsem to viděl, sám jsem zrušil propust od nás na Třetí Zem, popadl telefon a zavolal na pomoc Kurta. Byl u mě rychle, posadil jsem ho do křesla, půjčil si jeho Messerschmidt a letěl se na to podívat shora. Pochopitelně jsem zbledl, když jsem na místě naší pevnosti spatřil jen obrovský doutnající kráter... Došlo mi, že jsme se tam měli lépe rozhlédnout, protože jsme až teď objevili - obyvatele Třetí Země!“

„Vyšlo by to nastejno, ničeho bychom si nevšimli. Odhadl jsem to správně, život na Třetí Zemi za těchto podmínek nemůže existovat, ale neuvažoval jsem podzemní kryty. Baalové i Árjá žily na Třetí Zemi už dvě stě tisíc let hluboko pod zemí. Nad zemí bychom si všimli jedině létajících talířů vimaanů, ale museli bychom mít štěstí, aby byly právě v akci. Všechno mají uschované hluboko pod zemí, čím výše postavený papaláš, tím hlouběji žije.“

„Ta Belial patřila k papalášům, nebo k vojáčkům?“

„Velitelka sektoru byla velké zvíře,“ kývl jsem. „Na Pegsda ale byla náhodou. Umanula si vítězství Árjů nad říší Baal oslavit soukromou loveckou výpravou na nebohé lidičky Čtvrté Země. Tam objevila nás, k její smůle a našemu štěstí.“

„Jirka říkal, že i tak vyvraždili celou vesnici.“

„Nejen tu, i větší městečko nedaleko. Ty bestie se bavily střílením nešťastných obyvatel Pegsda, smály se, jak se zaživa smaží v plamenech, působilo jim to radost, ostatně, ani u nás na Zemi není málo sadistů, při každé válce mají žně, kropí lidi napalmem...“

„Tati, ty si pamatuješ její pocity? Vzpomeň si, měla aspoň krátce, jednou v životě, někoho ráda?“

„Bude se ti to zdát divné, ale ne. Za patnáct tisíc let nikdy neměla chlapa... jako malé dítě občas vídala poslední muže své rasy, tvrdé vojáky maršály Mefi, Efira, Ariela a Apadiela, ale ti už tenkrát dobře věděli, že jsou odepsaní.“

„Ona si je pamatovala patnáct tisíc let?“

„Ano. Byli jejím vzorem. Byli to jistě dobří vojáci, skvělí chladnokrevní zabijáci, ale každého jednou potkal jeho osud. Kdo válčí tisíce let a bere ztráty jako kalkulovatelné riziko, nepočítá, že by přežil, jen se snaží vydržet co nejdéle. Poslední muži kmene Árjů věděli, že je velitelky posílají do nejhorších akcí, odkud se málokdo vracel, vlastně na smrt. Geneticky byli na vrcholu tefirských lékařských věd, dožívali by se pětinásobného věku standardních bojovnic, ale byli poslední svého druhu. Kněžny rozhodly, že klonování má větší výtěžnost než dosavadní metody rozmnožování a muže už nebudou pěstovat...“

„Proč se nevzbouřili?“

„To je ani nenapadlo. Postavit se proti zájmům kmene se neslučovalo s jejich myšlením. Občas si své poslední roky zpestřovali nájezdy k nám na Zem. Říkali jí Kanaán, to jméno se nám dochovalo do dnešní doby. Ve starých dokumentech máme pověsti o bozích, sestupujících s nebes, měli dokonce děti s ženami lidí... i poznávali synové boží, že krásné jsou dcery lidské a vstupovali k nim... Tehdy se ani u lidí nelišil výraz brali si ženy od znásilnění, natož u tefirů, a že nechávali své oběti žít? Co jim na nich záleželo! Ostatně, kde jinde by našli vhodné ženy? Doma? Ty jejich si dávno odvykly žít s muži, odvykly si i rodit děti, nechávaly zárodky odnosit jiným bytostem, třeba Ciropegám z Loanebu, inteligentním kočkolidem, po genetické stránce jim nejvíc vyhovovali... Belial ve svém dlouhém životě nikdy nepoznala lásku ani vášeň, snad kromě lovecké a bojové. Mít někoho v oblibě nebo ho mít rád byl u Árjá handicap, důvod k přemazání osobnosti ve prospěch jiné zasloužilé bojovnice. Od malička byly vychovávány k tvrdosti k sobě i k jiným. Belial neměla jako všechny v té době matku ani otce a nikdy po nich nepátrala. Párkrát se disciplinovaně podrobila odběru vajíček, takže měla nejspíš i nějaké děti, ale sama je nerodila a nikdy je ani nepoznala. Je dokonce možné, že některé z nich jako mladé kadetky sama poslala na smrt.“

„Poslyš, tati, nech už toho... unavuje tě to. Napadá mě, nemáme na ně na Zemi nějaké památky, když se u nás tak často objevovali?“

„Máme,“ přikývl jsem. „Především jména, některá se používala dlouho. V indických bájích jsou sice primitivně, ale dost přesně popisovány létající stroje vimaany. Některé lidské kmeny si zase dávaly jména podle mocných dobyvatelů. Je nebetyčnou ironií osudu, že nacistická představa árijské rasy má za základ Árje z pekla Gehenny, stejně může působit Hitlerova vidina Třetí říše podle Třetí Země, ale to už je náhoda, jméno Třetí Země jsme tomu světu dali až teď my, ony svému domovu říkaly měkčeji, Gehenna...“

„Dobře, to jsou jen jména. Ale něco... hmatatelného...“

„Máme na Zemi základy stavby, nazývané Baalbek. Kdysi tam stála vysoká věž s konvertorem Baalů pro spojení se světem nad naší Zemí, propust do světa xijtranů, ano, tak nazývali vás, Uaxio. Ano, byla to ta proslulá Babylónská věž. Používaly ji ale necelé století a nestavěli ji lidé, ale tefirové. Lidé si jen nadlouho zapamatovali, že tvůrcům té věže nerozuměl nikdo ani slova. Tenkrát bylo mezi Árjá a Baaly jedno z mnoha příměří, takže se ke xijtranům, ano, Uaxio, k vám, vypravilo pár průzkumných výprav, obsazených paritně: třetina Árjů, třetina Baalů, třetina Arboolů. Víc tefirských kmenů už tenkrát nežilo. Arboolové byli navíc po návratu z poslední společné výpravy povražděni. Příměří mezi Baaly a Arbooly skončilo a v nastalé bitvě Baalové všechny kryty Arboolů zničili. Árjá se ale ke svým dostaly a jako kořist si přivezly osm živých hlavonožců, na kterých dělaly různé pokusy až do jejich smrti. Ne, Uaxio, Belial u vás nebyla, ale jako mnoho jiných bojovnic se účastnila přednášek o světě xijtranů. Z té doby věděla o vaší smrtící frekvenci. Nepamatovala si přesně, jaký tón to je, ale to si vyzkoušela až na vás a dobře víte, s jakým úspěchem.“

„Strašný svět!“ hučela Uaxio.

„Nezapomeň, že ten svět stále existuje a zůstali na něm Árjá, poslední z původních kmenů a zřejmě nejtvrdší, když zůstali sami. Vítězové mají Gehennu pro sebe, ale podle slov Belial budou až teď nerušeně řádit ve všech okolních světech!“

„V horečce jsi mluvil o nějakém nápadu, který proti nim uplatníš,“ řekla Uaxio vážně. „Doufám, že to nebylo jen blouznění.“

„Také doufám,“ ujistil jsem ji. „Můj plán ale závisí na tom, co se potřebuji dozvědět od Járy.“

„Proč se mě tedy neptáš?“ vyhrkl.

„Protože ses do této chvíle ptal ty,“ usmál jsem se.

„Už mlčím,“ špitl Jára. „Ptej se!“

„Potřebuji vědět, co se dělo tady a především, jak jsi nás ze Čtvrté Země dostal domů. To jediné mi ještě nehraje...“

„To bych ti řekl hned, kdybyste se nesoustředili na tu andělskou démonku,“ řekl Jára vyčítavě. „Tady to neskončilo tím prvním radioaktivním mrakem, i když to dodnes ve světě vyvolává hysterické protesty. Zakrátko se nad Novým Berlínem objevila letka tří létajících talířů, pokropila město ohněm a opět zmizela.“

„Jaké škody napáchali? Jen odhadem, prosím!“

„Přes pět set mrtvých a dvacet tisíc zraněných. Hmotné škody nepočítám, hodně domů vyhořelo jako za války. Tobě vyhořelo šest horních pater hotelu Rote Fahne, ale pojišťovna to určitě zaplatí.“

„Dobrá, to budeme řešit později. Co dál?“

„Další letka se objevila nad Brazílií, podnikla nálet na hlavní město Brasil. Tam to bylo ještě horší, spousta lidí žila na periferiích v chatrčích, které po zásahu vypadaly jako kremační pece... počet obětí tam převýšil pětimístné číslo, ale co horšího, Brazílie nás na půdě OSN obvinila ze zákeřného útoku a dosud to není uzavřené. Schmidke odletěl na poradu na velitelství US Army a US Air Force, ale než se vrátil, napadla další letka tefirů Buenos Aires. To už bylo příliš, Američané se rozhodli dodat tam rakety Patriot, ale letadlová loď ještě nedorazila.“

„Podle toho, co o vimaanech vím, patrioty si proti nim ani neškrtnou, zato Američané by mohli přijít o další letadlovou loď.“

„Co vlastně o nich víš?“ nedůvěřivě se na mě podíval Kurt Werner.

„Více než kdo na světě!“ ujistil jsem ho. „Znám je teď do posledního detailu, vím co snesou i co si mohou dovolit.“

„To by nám možná mohlo proti nim pomoci!“ rozjasnil se Jára.

„Možná jejich motory použijeme k výrobě vlastních letadel, ale teď mě to nezajímá. Jak se ti podařilo Árje přelstít, že si nevšimli tvého konvertoru? Mám takové tušení, že je to nesmírně důležité!“

„Přitom je to snadné jako Kolumbovo vejce,“ usmál se pýchou Jára. Právem, jestli ho napadlo něco spolehlivého.

„Nenapínej mě a mluv!“ vyzval jsem ho stručně.

„Pokud vím, Norden i Kopffüsslerové používali propust výhradně ve vzduchu,“ začal rozvláčně a ignoroval přitom mou netrpělivost. „Ty jsi tati poprvé použil propust ve vodě, když jsi přemisťoval na Druhou Zem dvě americké letadlové lodě. Pak jsi otevřel propust i na povrchu, nejprve staticky, kdy jsi ji jen otevřel a projel tudy autem, tak to ale udělali už před tebou hlavonožci. Vrcholem bylo, vyměnit propustí dva kusy pevniny, mělké dno Atlantiku s kusem pevniny. To byl vážně husarský kousek - a tak vznikl ostrov Nové Německo.“

„Nás tím hodně překvapil,“ podotkla Uaxio. „Uvědomili jsme si ale, že tím nic neporušil. Dohoda zněla, že si od nás mohou Němci odvézt cokoliv v rámci jejich enklávy, nebo jak jsme tomu říkali. Že si ji vezmou celou se vším všudy, bylo nečekané, ale nebylo to proti dohodám. Beztak si myslíme, že to byl náhlý nápad, následovaný okamžitou realizací.“

„Přesně tak,“ usmál jsem se. „Vzali jsme si sice o něco víc, ale na jednom Fríském ostrovu jsem to musel vyzkoušet, abych nikomu neublížil.“

„Nechte mě domluvit,“ přerušil mě Jára. „Zkrátka jsem to zobecnil ještě víc. Umístil jsem náš konvertor pod zem. Naši pevnost jsem umístil dvacet kilometrů od první pevnosti a skoro kilometr hluboko pod jedno pohoří. Jednak jsem tím na Nové Německo přenesl čistou horninu, nezamořenou radioaktivitou. V té hloubce jsou totiž skály ještě čisté, jednak ji tefirové tak hluboko pod zemí ani nezaregistrovali. Konvertoru je jedno, jak hluboko se nachází, ovládá planetu z kteréhokoliv místa. Musel jsem tam dát přesnější ovládání, abych se mohl sám v případě potřeby konvertovat přímo doprostřed sálu. Tak jsme to ale plánovali ještě všichni tři.“

„Takže, jestli se nemýlím, funguje tvá pevnost dosud?“ zeptal jsem se už jen pro jistotu.

„Samozřejmě, tati,“ vypjal se Jára hrdostí. „Jen jsem musel vyřešit, jak dobíjet akumulátory. Mám na to pojízdný akumulátor na podvozku, dá se přesunout do centrálního sálu pevnosti, tam se připojí na kontakty...“

„...a dost!“ zarazil jsem ho. „Máš pravdu, to je ono Kolumbovo vejce. To mi snad jediné chybělo.“

„Chybělo?“ opáčil Jára. „Nechybělo! Vrátili jste se bez velkého spěchu, v klidu a pohodě a naše pevnost tam zůstala připravená pro další akce!“

„To je ono!“ řekl jsem. „To je to pravé! Nebudu bombu převážet letadlem, vložím ji konvertorem přímo do jejich bunkru. Bude to možná energeticky náročnější, ale půjde to. Konvertory pracují nejlépe, když se souřadnice prohazovaných objektů kryjí, ale menší posun zvládnou. Měl jsem jen nejasné tušení, že to bude snadnější než klasické bombardování shora. To je přesně to, co jsem potřeboval! Teď mi chybí jen hlášení generála Schmidkeho, že jsou hotovi.“

„Schmidke na tebe čeká vedle v pokoji, až se s tebou vybavíme,“ podotkl Jára.

„Zavolej mi ho, prosím tě,“ požádal jsem ho.

Jirka byl blíž ke dveřím, vstal a odběhl pro generála. Hned se s ním vrátil, generál čekal venku disciplinovaně, ale jinak byl také napnutý.

„Jak jste na tom?“ optal jsem se ho, když mě pozdravil.

„Sigismund ji před dvaceti minutami odpojil,“ hlásil mi řízně jako bývalý voják. „Tvrdil, že má plný stav. Víc nechce riskovat, i tak je plášť zahřátý na sto dvacet Celsia.“

„Výborně,“ pochválil jsem si. „Automobil máte?“

„Třiadvacítka je naložena,“ odsalutoval Schmidke. „Jen jsi mi neřekl, kam ji chceš zavézt, kde ji budeme nakládat a do čeho?“

„Přišel jsem na něco nového. Ať ji nedovezou na letiště, ale na pole před Nordenovu pevnost. Až tam budou, ať opustí auto, nastaví a odjistí nárazovou roznětku a zavolají nám. Teď zbývá už jen jedno. Naložíte mě do auta a odvezete na letiště.“

„Neblázni, tati!“ obořili se na mě unisono oba synové, zatímco ostatní se dívali - přinejmenším dost udiveně. „Kam chceš v tomhle stavu letět? Vždyť se ani neposadíš! Máš přece ležet!“

„Když budu ležet, Árjá zaútočí,“ namítl jsem. „Právě teď je musíme předejít! Ti předtím, Baalové, k nám podnikali jen ojedinělé lety, spíš výzkumné než vražedné, kolik lidí to ale stálo život? Árjá proti nám chystají nefalšované vyhlazovací tažení. To by teprve byla pravá Apokalypsa!“

„Co chceš dělat? V tomhle stavu snad nechceš pilotovat Messerschmidt? Vždyť ani nepohneš řídící pákou?“

„Proč bych měl pilotovat Messerschmidt, když nás na letišti čeká krásný stříbrný vimaan? Ten se dá řídit tak lehce, že by to zvládlo i malé dítě!“

„Sám jsi říkal, aby na to nikdo nesahal! Vždyť to nikdo řídit neumí!“

„V pořádku,“ řekl jsem. „Generále Schmidke, pilotka Belial se hlásí k bojovému letu nad citadelu Árjů. Povolte mi odlet! Alfréde, potřebuji hlavně, aby mě tam tvoji hlídači bez problémů pustili.“

„Oto, ty blouzníš!“ zděsil se Schmidke.

„Já?“ podivil jsem se okatě. „Vždyť jste tam se mnou byli! Nevíte, že mám v hlavě Belial, která umí řídit vimaany už patnáct tisíc let? Nikdo jiný na světě je neovládá a ani bych to nikomu nedoporučoval, ale já - podržte se něčeno - já to teď umím! A docela rád si to vyzkouším naostro!“

„Nikam nepoletíš!“ postavil se proti mně Jára. „Jsi nemocný!“

„Je to přece prosté, milý Watsone,“ usmál jsem se na něho. „Jen já vím, kde se nachází citadela Árjů, nikdo jiný! Jen já také umím pilotovat vimaany. Jsem jediný člověk na světě, kdo to dokáže, proto to musím udělat! Poletím na Třetí Zemi a dálkovým ovládačem prohodím třiadvacítku do jejich pevnosti. Nebudu na to ani potřebovat otevírat hangár. To bude konec ohrožení Země áríjskými ďábly.“

„No, Oto...“ nadechl se Schmidke k protestu. „Zrovna ty abys nám vyčítal...“

„Alfréde, pohov!“ uklidňoval jsem ho. „Ty jsi tu nebyl od začátku a nevíš, že Árjové jsou právě ten národ ze Třetí Země, který nás ohrožuje. S Němci to nemá nic společného!“

Nebylo to přesné, společný byl přinejmenším základ slova, vlastně nejen to, ale o tom jsem se nechtěl šířit. Zkusil jsem přimět kluky, aby mi objednali sanitku, ale zarazila mě Uaxio.

„Vezmu tě na hlavu,“ řekla prostě.

Dvěma chapadly mě zdvihla s postele a opustila se mnou místnost. Místo do výtahu se mnou zamířila na schody a byla dole dřív než výtah. Zatímco ostatní rychle nasedali do Gertina auta, Uaxio se mnou vyrazila napřed.

Takovou podívanou Nový Berlín ještě neviděl!

Středem ulice plula majestátně Uaxio. Nikde nezpomalovala, hnala se pořád stovkou. Už mě nedržela v náručí, ale posadila si mě na hlavu. Dvěma chapadly mě přidržovala, zbylých sedm se jen míhalo dole. Předjížděla pomalejší auta, křižovatky pro ni neznamenaly žádné zdržení. Nevěděla, co znamená červené světlo semaforů, ale probíhala je s naprostou jistotou. Nechala daleko za sebou Gertino auto i policejní vozy. Nestíhaly nás, uvolňovaly nám cestu. Jistě to tak zařídil generál Schmidke.

Na letiště jsme dorazili v čase, který nám sanitka mohla leda závidět. Vimaan hlídala jednotka rychlého nasazení, museli jsme proto počkat na Schmidkeho, aby vydal svým hochům povely, jinak by nás k tomu pekelnému stroji nepustili.

„Poletíš se mnou, Uaxio?“ zeptal jsem se jí. „I kdybys tam nebyla nic platná, podíváš se jistě ráda na svět, který jsi nikdy neviděla a nejspíš už nikdy neuvidíš.“

„Překážet ti tam nebudu,“ souhlasila. „Měl by být s tebou někdo, kdo si bude vědět rady, kdyby ses znenadání složil.“

Mezitím dojelo auto s generálem Schmidkem. Okamžitě odvelel své policisty stranou.

Uaxio se mnou v pohodě vplula do vimaanu. Byl jsem příliš slabý, ale vtiskla mě do pilotního křesla, které teď bylo hlavou dolů, a přidržovala mě, dokud jsem se nepřipnul pásy. Pak jsem ji naopak požádal, aby se držela sama - a jediným pohybem jsem otočil vimaan do normální podoby!

Tefirské antigravitační motory poznaly svoji paní a velitelku, zabraly razantně, ale naprosto přesně.

„Vezmu s sebou Uaxio a mohu vzít ještě dva lidi!“ křičel jsem ven na Schmidkeho, když jsem vimaan postavil na přistávací vzpěry.

„Mám s sebou kameru!“ hlásila se rychle Gerta.

„To nebude cesta pro ženy,“ zachmuřil se Kurt.

„Jen pojď, Gerto,“ usmál jsem se. „Aby ses nemýlil, Kurte! Bude to naopak čistě ženská posádka. Uaxio, Belial a Gerta, tři ženy ze tří různých světů!“

„Nebude to nebezpečné?“ staral se Kurt vážně.

„Árjové nebudou střílet na vimaan s identifikací jejich velitelky, kněžny pekel Belial,“ usmál jsem se na něho povzbudivě. „Pojď s námi, ještě je tu místo.“

„Ale co ta bomba? Jak to chceš...“

„Už jsou od ní pryč?“ obrátil jsem se na generála.

„Už dvě minuty,“ zasalutoval Schmidke.

Pohodlněji jsem se usadil, posunkem ruky rozmístil Kurta, Gertu i Uaxio. Ta zabrala dvě sousední místa po výsadkářkách Belial, jejichž těla bez hlav teď ležela v začouzené a opálené jeskyni plné jedu na Čtvrté Zemi, spolu s nebohými domorodci.

„Pozor - letíme!“ oznámil jsem svým pasažérům.

Chyběla mi mgýčna, nebyl jsem připojen na vnější senzory a nemohl jsem dávat příkazy, ale vimaan se dal nouzově ovládat i bez nich. Neměl jsem tak dobré informace o okolí letounu, ale vizuální kontakt mi stačil. Jako Ota Vávra jsem takový stroj řídil poprvé v životě, jako Belial to pro mě nebylo nic nového, řízení nevyžadovalo fyzickou námahu. Vimaan bezhlučně uzavřel vchod, tiše a plavně se vznesl, pak prudce vystoupal do výše čtyř kilometrů, proletěl modrým kolem a zamířil severním směrem.

Pod námi byla bílá spálená půda Třetí Země, tefiry nazývané Gehenna, pokrytá sněhem a ledem nukleární zimy. Znetvořený, zmrzačený svět, radioaktivní a nebezpečný, nikdo si tady ani nepamatoval, že by kdy byl jiný - a přece musel být kdysi krásný, když se tu vyvinuli lidé...

Ano, lidé! Než se vlastní krutostí stali ďábly...

„Žádost o identifikaci úspěšně podána,“ komentoval jsem suše zprávu, když se přede mnou objevila. Rozuměl jsem tomu písmu, znal jsem je už patnáct tisíc let. Mohl bych mluvit tisícovkou živých i mrtvých jazyků, číst bez slovníku klínové písmo Sumerů i egyptské hieroglyfy, hebrejština mi byla stejně přátelská, jako Dalimilova staročeština...

„Dotaz, zda potřebuji pomoc v nouzi - odmítám ji,“ řekl jsem krátce po prvním dotazu. „Podávám hlášení o návratu z Pegsda, po přistání mám podat ostatním kněžnám vysvětlení svého zdržení... Toho už se nedočkáte, kamarádky...!“

Vimaan neslyšně svištěl mrazivým vzduchem. Kolem nás poletovaly tuny radioaktivního prachu, uvnitř jsme ale byli bezpeční.

„Pod námi je citadela Árjů,“ upozornil jsem pasažéry. „Dívejte se dobře, ten kopec je klenba, pokrytá vrstvou radioaktivní zeminy a navíc chráněná zeleným silovým polem, zatím neviditelným. Je to poslední obydlený prostor Gehenny, přinejmenším ještě do této vteřiny...“

Gerta i Uaxio se vrhly k oknům, přesněji k plochým obrazovkám, které okna nahrazovaly. Dole pod námi ale nic nebylo. Stejná bezútěšná pláň jako jinde, jen mírně zvlněná.

„Signál pro navedení do hangáru...“ upozornil jsem je. „Držte se, zapínám konvertor! V každém případě to bude překvapení! Doufám, že pro ně! Nebo taky pro nás, kdyby nám to nevyšlo!“

Stranou v kopci se jako gigantická tlama obřího netvora otevřela země, objevila se dlouhá chodba hangáru. Náhle byla po celé délce prozářena oslnivým světlem jako od nesmírně silných reflektorů. Ne, to není světlo svítidel, to je uvolněné torzní pole - bílý oheň. Obrovská kilometrová klenba nad tunelem hangáru se zdánlivě pomalu prolomila a začala padat do hloubky. Záblesk vystřídala černá tma, vimaan se za letu na místě obrátil a místo dopředu jsme letěli na plný tah dozadu.

Z rozsáhlého, byť nepříliš vysokého kopce přímo pod námi se rychle stávala úchvatně hluboká jáma. Drcené pancéřové přepážky tam vířily jedna přes druhou, padala na ně a drtila je klenba, rozpadávající se na kusy jako ledové kry na řece za jarního tání. Kyklopská stavba se hroutila zdánlivě pomalu, ve skutečnosti děsivě rychle. Účinnost torzních bomb je větší než jedna. Černá díra v centru výbuchu do sebe spolkla i část časoprostoru, tím se uvolnilo více energie, než kolik jsme jí do torzního pole nadupali my.

„Všechny to tam rozmačká...“ ukázala mi bledá Gerta.

„Teď už tam nikdo živý není,“ ujistil jsem všechny ledově. „Výbuch torzní bomby uprostřed stavby sežmoulal ve vteřině bojovnice Árjů na krvavé skvrny. Andělská těla ďáblic jsou odolnější než lidská, ale torznímu poli nic vzdorovat nemůže. Teď se tam hroutí už jen prázdný želví krunýř.“

Kdyby mi někdo řekl, že peklo přímo v těch vírech trosek dokáže někdo přežít, považoval bych ho za blázna. Nikdy by mě nenapdalo, že proti někomu takovému budu jednou sedět a hovořit s ním...

„Muselo to tak být,“ řekla klidně a lakonicky Uaxio.

„Qualda ar Mahú...“ řekl jsem. „Odpočívejte v pokoji.“

Vimaan, až teď zasažený torzním polem, se zhoupl, ale tady už bylo příliš slabé, než aby ohrozilo stroj, chráněný zeleným obranným polem Árjů. Hnali jsme se zpět rychlostí družic... teď ještě otevřít otvor do našeho světa, jen nakrátko, aby toho k nám proniklo co nejméně.

Stříbrný létající talíř pozvolna dosedl na plochu letiště.

Uaxio mě musela vyzvednout ze sedadla. Pokusil jsem se jít sám, ale nohy mě neposlechly. Uaxio mě vynesla jako nemluvně, zatímco Gerta přivolávala sanitáře s nosítky.

„Něco jste zapomněli?“ volal na mě generál Schmidke.

Nepochopil, že to je konec. Splnili jsme svůj úkol.

„Zapomněli jsme koupit věneček na hrob,“ odtušil jsem. „To se snad dělá, ne?“

„Vracet se tam ale nebudeme,“ doplnil Kurt.

 


Zpět Obsah Dále

23.01.2017 23:19