Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Bariéra

Nepotřeboval jsem složitě cestovat na Sedmou Zemi, abych viděl všechno. Kluci pořídili na místě bohatou fotodokumentaci. Bohužel z těch snímků vyplývalo, že někomu dosud neznámému překážíme. Ale proč? Ten svět měl být přece prázdný!

Jára tam potom ještě jednou zavítal. Zvolil si k tomu večer, Jirka ho jistil. Kde zůstaly doby, kdy jsme podnikali průzkumy neznámého světa s vrtulníkem bez hermetické kabiny! Kluci se naučili pilotovat rychlé, obratné a mnohem lépe chráněné vimaany. Nebyli tam ale dlouho. Radioaktivita v celé sledované oblasti znatelně stoupla, takže o způsobu zničení naší pevnosti nemohlo být pochyb.

„Kde jsou ale ti, kdo to způsobili?“ zeptal jsem se.

„To je to!“ odtušil Jára. „Na Osmé Zemi jsme nikoho nenašli. Možná se skrývají pod zemí jako na Třetí Zemi, ale tady bych to nečekal. Na místě naší pevnosti je sice zvýšená radiace, ale nikde jinde ne, kamkoliv jsme se dívali.“

„To znamená jedno. Jsou tu někde bytosti, říkejme jim pro jistotu lidé, válečnického založení. Schovávají se před námi, ale neválčí mezi sebou tak soustavně, jako na Trojce.“

„Ale jsou také od rány,“ potřásl hlavou Jára. „Naše pevnost tam nestála ani čtvrt hodiny. Co s tím budeme dělat?“

„Máme několik možností,“ usmál jsem se. „Předně začít po těch bytostech soustavně pátrat. Za druhé přeskočit je Járovou metodou podzemní pevnosti. Tady bych byl opatrnější než Jára na Trojce, počkejme raději měsíc či dva, až si budeme jistí, že nás neobjevily. Nespěcháme přece. Další možnost, vzdát se výzkumů, odložíme až kdyby to opravdu jinak nešlo.“

„Mám nápad,“ nadskočil náhle Jirka. „Postavíme tam další stavbu a budeme pořádně sledovat, co se bude dít.“

„Škoda námahy,“ ohrnul nos Jára. „Tobě by se chtělo plahočit se s nějakou stavbou jen proto, aby ti rošťáci měli další terč?“

„Musíme stavět skutečnou pevnost?“ opáčil Jirka. „Proč? Při troše trpělivosti vykousnu během pěti vteřin z nejbližší skály na Sedmičce tak nádhernou polokouli, že bude vypadat jako nějaká stavba.“

„Jen aby se měli do čeho strefovat?“ opakoval Jára.

„Jistě, brácho! My to budeme filmovat, abychom se dověděli, odkud ten výbušně radioaktivní pozdrav přiletí.“

„Moc se mi to nelíbí,“ zavrtěl jsem hlavou. „Vystavovat se nebezpečí toho druhu je asi jako tahat tygra za ocas.“

„Ten tygr bude zavřený v kleci,“ trval na svém Jirka. „Můžeme udělat tak malou propust, že se skrz ni do Osmičky prostrčí jen objektiv videokamery.“

„To jistě dokážeme, ale ani pak se mi to moc nezdá,“ sýčkoval jsem.

„Já bych také radši postavil pořádnou strojovnu a dal ji na Osmičku někam kilometr pod povrch a ať se třeba kočky pudrujou!“ přidal se ke mně Jára.

„To můžeme potom,“ nevzdával to Jirka. „Měli bychom na tom začít pracovat, stejně nám to nějakou dobu potrvá. Ale nebude marné zjistit, kdo se nám staví do cesty. Přinejmenším by nám mohli místní obyvatelé dělat potíže s transportem.“

„Ach jo,“ vzdychl si Jára. „Já mám pro tátu taky jednu záhadičku. Nevím sice, jaký to má význam, ale záhady jsou od toho, abychom je vysvětlovali.“

„Povídej,“ vybídl jsem ho věcně.

„Jde mi o Měsíc,“ nedal se Jára pobízet. „Proč existuje jen v některých vesmírech a v jiných ne?“

„To se dá pochopit,“ zkusil jsem mu to vysvětlit. „Sousední vesmíry se od počátku gravitačně ovlivňují, proto se hmota v každém z nich zkoncentrovala na stejném místě. Čím víc se koncentrovala, tím víc ovlivňovala své sousedy. Proto je Slunce na témž místě v našem vesmíru i ve všech sousedních, proto má Země své dvojníky. Což už ale nemusí platit o menším měsíčku. Někde se stačil vytvořit, jinde ne. Asi bychom se měli rozhlédnout po ostatních vesmírech, zda někde nechybí Mars, případně Jupiter, to by mohlo narušovat rovnováhu. Ostatně se prý Kopffüsslerům podařilo podle chybějícího měsíce paralelní světy objevit.“

„Právě!“ odtušil Jára. „A co když v některém dalším vesmíru nebude na svém místě i Země?“

„Pak tam skončíme s průzkumem,“ pokrčil jsem rameny. „Naše dosavadní představa paralelních vesmírů jako nekonečného schodiště může být přece mylná. Může to být i něco jako kniha, kde jsou jako listy jednotlivé světy. Dvourozměrné bytosti by to tak jistě chápaly. Přeskočit z listu na list by pro ně bylo jako pro nás projít propustí. Tahle analogie souhlasí i v tom, že je mnohem těžší přeskočit mezi sousedními listy než provrtat se skrz list, jako je pro nás směr nahoru. Knihy ale mají omezený počet listů a pak můžeme narazit na desky, za kterými už nic nebude.“

„Analogii s knihou neberu,“ řekl Jára. „To by se snadné přeskoky střídaly s obtížnými, kdežto my postupujeme pořád jen dolů.“

„Kniha je vzdálená a nepřesná analogie, tak ji také musíš chápat,“ namítl jsem klidně.

„Dobře, tedy na to půjdeme jinak,“ mávl rukou Jára. „Svět Kopffüsslerů měsíc nemá. Náš ano, Trojka, Čtyřka a Pětka ne. Ale Šestka má měsíc, dokonce obíhá na stejném místě jako u nás. Budiž, ovlivňují se gravitací, ačkoliv je to přes tři paralelní vesmíry přinejmenším podivné. Sedmička měsíc nemá, Osmička také ne. Vsadím se oč chcete, že u Desítky měsíc bude. Co ty o tom víš, tati?“

„Zajímavé je, že máš pravdu,“ zvážněl jsem. „Belial to věděla, ale nepřikládala tomu váhu. O přírodní oběžnici naší Země věděli tefirové od její první návštěvy, což je už hodně dávno. Věděli o měsíci u Šestky i u Desítky. Tvrdili, že je to ve všech vesmírech výjimka. Asi jako měsíc, obíhající kolem Venuše u Třetí Země. Ten zase chybí u nás.“

„Tahle měsíční výjimka se ale naprosto pravidelně opakuje každý čtvrtý vesmír!“ dodal rychle Jára. „Proč každý čtvrtý?“

„To může být náhoda,“ vrtěl jsem hlavou. „Existují tři nám známé vesmíry, které měsíc u Země mají. Čirou náhodou jsou od sebe vzdáleny o čtyři stupně. Další Měsíc ale může být až u Dvanáctky. Kdyby byla další oběžnice Země u Čtrnáctky, asi by to stálo za zkoumání.“

„Tak bychom si mohli vyzkoušet, tati, co se stane, až narazíme na ty tvoje desky,“ rozvíjel to Jára dál. „Postavme konvertor na Měsíci a zkusme to. Měsíc u Třetí Země chybí, uvidíme, jak se to projeví. Otevře se tam propust do prázdna? Nebo ji aforxita zablokuje? Vždyť je to další záhada! Aforxita nám nedovolí otevřít druhou propust mezi dvěma vesmíry, pokud už mezi nimi jedna otevřená je, ale dovolí otevřít propusti mezi různými vesmíry. Proč?“

„To nevím,“ pokrčil jsem rameny. „Zasluhovalo by to důkladnější bádání, na které nemáme čas. V současné době se ženeme jako závodní koně přes překážky a základní výzkum necháváme plavat.“

„Možná je to chyba,“ odtušil opatrně Jára. „Je to ale na obě strany. Kdybychom pilně bádali nad základy, nic neobjevíme. Ženeme se dopředu, protože tam jsou nové vesmíry. Vezmi si třeba Sedmičku, Ribge, Ideální svět pro lidi Země, prázdný, vhodný ke kolonizaci. Možná je takových víc. Nemusíme jako kobylky zaplavit všechny, třeba se některý z dalších světů bude hodit i jiným!“

„Myslíš to hezky, ale...“ přibrzdil jsem ho. „Doprava mezi paralelními vesmíry není jednoduchá. A kromě toho, cesta vede často přes cizí světy, které k nám nemusí být tak blahosklonné, jako civilizace Čtvrté, Páté i Šesté Země. U Osmičky máme ostatně podobné potíže jako u Trojky.“

„Už bychom měli ty světy pojmenovat,“ zabručel ne zrovna nadšeně Jirka. „Pořád je číslujeme. Je to jistě lepší na orientaci, ačkoliv máme hned na začátku anomálii, když naší Zemi říkáme Jednička a domovu Kopffüsslerů Dvojka. Tím se nám pořadí prohodilo na Dvě - Jedna - Tři - Čtyři. Světy si pojmenovaly i ty necitelné tefirky. Xijtra, Kanaán, Gehenna, Pegsda, Cifuri, Loaneb, Ribge, Vorgyle...“

„Pěkně děkuji, raději bych zůstal u těch čísel,“ otřásl se Jára. „Když jména, pak ta, která používají místní obyvatelé.“

„Vyjde to nastejno. Xijtra, Země, Gehenna, Pegsda, Cifuri, Loaneb, bezejmenná, bezejmenná, bezejmenná,“ jmenoval jsem je. „Liší se to u Země, která je přece jen víc než pouhý Kanaán. Poslední Ribge, Vorgyle a Ydlecoge nemají vlastní obyvatele, tudíž ani jméno. Jméno Xijtra navíc platí jen pro nás, lidi. Skutečné jméno toho světa je složitější, Xijtra je jen to, co zbude, když vynecháš, co my lidé nejsme schopni ani slyšet, ani vyslovit.“

„Tefirská jména se mi nelíbí!“ trval na svém Jára.

„Tefirská jména jsou Gehenna, Ribge, Vorgyle a Ydlecoge,“ upozornil jsem ho jemně. „Gehenna byla jejich domov. Odmyslíš-li, co to u nás znamená, bylo to jméno libozvučné a mohlo mít svoji krásu.“

„Pro mě za mě,“ mávl rukou Jirka. „Na jménech asi nezáleží, navrhuji tedy pokračovat, kde jsme přestali. Můžeme na Sedmičce, tedy Ribge, začít stavět konvertor pro podzemní umístění, já zatím na Osmičku Vorgyle přemístím falešnou pevnost, ať už konečně víme, odkud nás kdo ohrožuje. Otázku jmen necháme na Indy. Beztak se mi zdá, že jméno vimaan je mi nějak indicky povědomé.“

„To se ti nezdá, je tomu tak,“ vzdychl jsem si. „Některá jména se uchytila na Zemi. Lidé je slyšeli od tefirů a zapamatovali si je. Ačkoliv, vimaan v původním indickém pojetí létá s mocným burácením a vichrem na mocném paprsku, zářícím jako slunce... Skutečné vimaany tefirů létají skoro neslyšně.“

„Pokud nepoužiješ některou ze zbraní,“ namítl Jirka. Rodzot také vypadá jako mocný paprsek, zářící jako slunce, dokonce včetně burácení a ohnivého vše spalujícího vichru. Nemluvím o bombách, jaké smetly Sodomu a Gomoru.“

„Dobrá, nechme toho,“ pokusil jsem se to ukončit. „Můžeš umístit falešnou pevnost na Ribge. Uvidíme, co dál.“


Nechtěl jsem, aby se kluci rozdělili. Dokud se vzájemně jistili, měl jsem o ně menší obavy, ačkoliv se pouštěli sami do výzkumů, nebezpečných pro celé dobře vybavené vědecké týmy.

Konečně jsem se trochu vzpamatoval, abych se toho mohl účastnit s nimi. Jára stále trval na tom, že nemůžeme vést výzkum jen jedním směrem, podle něho bychom měli vyzkoušet i pevnost na Měsíci.

„To neudržíme v tajnosti,“ varoval jsem ho. „Měsíc je příliš na očích a je na něm rušno, nic tam potají nepostavíme. Tři až pět výprav týdně, ba ne, zase bychom museli pracně vysvětlovat světovému veřejnému mínění a dobře víš, jak jsou na nás už teď lidé nabroušení.“

„Bez tebe by tam nelétal nikdo,“ vrčel nesouhlasně Jirka. „Měl sis dát tefirské motory patentovat! Chybělo málo, patent by měl podvodník Robertson a ještě abys mu platil za něco, co jsi mu předtím sám tak podrobně a pečlivě vysvětloval!“

Jára ale nemínil tuto záležitost komentovat a šel k věci:

„Nemusíme stavět na našem Měsíci. Na Měsíci Šestky se na nás nikdo dívat nebude.“

„Dobrá, zkusit to můžeme,“ ustoupil jsem. Také jsem na to byl velice zvědavý.

Stavěli jsme tedy dvě pevnosti najednou, jednu na Zemi Sedmičce, druhou současně s ní na měsíci Šestky, která nám samozřejmě dala zabrat víc už proto, že měsíc Šestky neměl atmosféru, stejně jako jeho dvojník u Země. Sami jsme pochopitelně něco tak komplexního stavět nemohli, museli jsme do tajemství částečně zasvětit pár kamarádů, ale mezi Čechy vždycky najdete dost odvážlivců, kteří půjdou i do tak grandiózního projektu, zejména při platových podmínkách, jaké jsme nabízeli.

Naštěstí mě napadlo další Kolumbovo vejce, postavit konvertor na Pětce a na Měsíc Šestky jej přenést pomocí nadprostorového konvertoru. Znamenalo to ovšem obrovskou spotřebu energie. Naštěstí jsme místním obyvatelům na Cifuri poskytli hitlernaftu a vyrovnávače elektráren, které neznali, takže nám naopak v rámci zkoušek přispěli nezanedbatelným množstvím energie.

Přemístění konvertoru s celou betonovou pevností na měsíc Šestky skončilo bez mimořádných událostí. Jirka měl pevnost na Sedmičce hotovou dřív, ale ani Jára neměl důvod k námitkám. Naštěstí jsme se neodhodlali postavit první konvertor na pozemském Měsíci.

Tam bychom se teprve dočkali překvapení!


Jirkovy pokusy s fiktivní maketou pevnosti dopadly přesně podle očekávání. Obě kamenné polokoule se na Osmičce neohřály, pokaždé se do deseti minut zablesklo a maketa se změnila v radioaktivní trosky.

Jirka ale přitom zjistil, že ničivé střely přilétají z oběžné dráhy, kde brzy objevil velikou umělou kosmickou stanici, nebo spíš dobře vyzbrojenou bitevní loď. Jára navrhl ve snaze pomoci bratrovi vyslat na oběžnou dráhu sondu, která by se stanici přiblížila.

„Poletíme vimaanem,“ měl Jirka protinávrh. „Chráněný je přece dost.“

Tentokrát jsem se tomu vzepřel. Sonda nám dostatečně prokáže, co je to zač, nemá cenu riskovat.

Poslali jsme tedy sondu, nevelkou kouli se skleněným okem kamery. Vypustili jsme ji na odvrácené straně Osmičky a pomocí jiné nepatrné propusti ji sledovali až ke kosmické stanici.

Nejprve se zablesklo, to byla naše sonda. Stanice ji zničila jedním krátkým zábleskem, jen oblak kovových par se na tom místě rychle rozplýval. Vzápětí stanice prudce změnila oběžnou dráhu, přitom byla průhlednější a průhlednější, až nám úplně zmizela.

Další sondu potkal stejný osud až na to, že jsme už nezjistili vůbec nic. Mohli jsme hovořit o štěstí, že jsme tu stanici vůbec zastihli, dokud byla viditelná.

Neviditelná kosmická bitevní loď, ničící, cokoliv se pod ní na povrchu tohoto světa objeví i co se pohybuje kolem, byla dalším neznámem, se kterým jsme se setkali. Nevěděli jsme proč tu byla a jaký měla smysl. Svět Vorgyle byl pustý a prázdný. Připadalo nám to nesmyslné a pěkně zákeřné.

Na další válečné poradě jsme rozhodli umístit naši další pevnost do hloubky pod jedno z mnoha pohoří. Mezitím jsme se zabývali Járovou variantou, konvertorem na měsíci vedle Šestky. Ani tady jsme nesměli zapomínat na opatrnost. Průlet propustí neměl být obtížný, půjde o to, že nad Sedmičkou nebude měsíc, takže jediné místo vhodné k přistání je Sedmá Země. S vimaanem by to neměl být problém, Sedmička Ribge pro nás byla známá, ale čert nikdy nespí. Rozhodně stálo za to připravit se na všechno, co jsme mohli předvídat. Neměli bychom otevřít propust co nejdál od povrchu měsíce? Místo chybějícího nebeského tělesa bychom na tom místě mohli čekat ledacos, od gravitační anomálie po kosmické kamení, zdola neviditelné, ale tím nepříjemnější.

Cesty na měsíc Šestky se účastnili Jirka s Járou, já jsem je měl jistit zdola. Letěli tam samozřejmě vimaanem, já jsem na Šestce seděl v druhém. Mohl bych se buď vypravit za nimi na měsíc, nebo proletět na Sedmou Zemi.

Cesta na Měsíc nám netrvala dva dny jako Američanům v dávných dobách legendárních lodí Apollo. Dnes má NASA upravené boeingy vybavené dokonalými hermetickými kabinami. Let na Měsíc je záležitostí i větších cestovních kanceláří, let na Mars, další skok pro lidstvo, už dávno nepředstavuje cestu na dva roky. Přesto jsem seděl u své vysílačky patřičně napnutý.

Byl bych někdy uvažoval o tom, že moji synové poletí na Měsíc? Těžko. A že to bude měsíc u Šesté Země? Vůbec ne. Že tam budeme stavět základnu, schopnou prolomit si otvor do sousedního vesmíru? Třikrát ne. Ale bylo to tu a já jsem poslouchal dech Jirky, pilotujícího vimaan, legendární létající talíř.

„Tati, slyšíš nás?“ ozval se, jako by mi hovořil do ucha. Řekl to už před vteřinou, tolik potřebují rádiové vlny k cestě z Měsíce ke mně dolů.

„Slyším. Zkuste to!“ souhlasil jsem.

Dvě vteřiny, než můj hlas doletěl tam a jejich odpověď zpátky, se daly vydržet. Na Šesté Zemi byl klid, byla tu noc, rovněž Sedmá Země bude mít noc. Jak jinak v soustavě, kde všechna nebeská tělesa, až na chybějící měsíc u Sedmičky, jsou na geometricky stejných místech?

„Zapínám propust...“ řekl Jára slavnostně.

Okamžik ticha. Oni teď už jistě vidí skrz modravé kolo do Sedmého vesmíru, ztemnělou Sedmou Zemi. Zajímavé, včerejší krátká zkouška ukázala, že modravé kolo se objeví i tehdy, není-li kolem vzduch. Předpoklad že jde o ionizovaný vzduch byl tedy očividně špatný. Co to tedy bylo? Vzduch ne, tedy něco jiného. Ve vakuu neměla ta modrá aureola žádný hmotný podklad, přesto existovala.

„Tati...“ vydechl mi náhle do sluchátek Jirka užasle. „To je neuvěřitelné! Tohle není Sedmá Země! Předně je tu měsíc, takže musíme být někde úplně jinde, ale nad jeho obzorem je i jiná Země a proboha - je plná světélek!“

 


Zpět Obsah Dále

23.01.2017 23:19