Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Země jménem Firhoi

To samozřejmě okamžitě otočilo situaci.

Je lepší znát protivníka, než se obávat neznáma. Ale na druhou stranu, tihle protivníci byli nebezpeční. Ani jsem se nedivil, kde se tam vzali. Árjá to nebyly, ale co mohla vědět Belial Naarská o jiných tefirských kmenech? Podle ní byly všechny dávno mrtvé, což očividně nebyla pravda.

Vědět, že máme proti sobě skutečné ďábly, nezdecimované vlastní vleklou válkou, nebylo příjemné. I když jsme na druhé straně věděli, co můžeme čekat.

„Povedl se ti největší úlovek, jaký se ti mohl povést,“ řekl jsem Járovi. Pro jistotu německy, aby mi rozuměl i Schmidke.

„Myslíš, tati?“ podíval se na mě Jára pyšně.

„Ty jí nerozumíš?“ odpověděl jsem protiotázkou.

„Jak bych jí mohl rozumět?“ podivil se. „Něco na mě křičeli, jako tady ta, ale jsou z jiného vesmíru!“

„Já jí ale rozumím,“ ujistil jsem ho. „Mluví jazykem Gehenny. Je to tedy tefirka, ďáblice. Její krajané se nejspíš dostali do vesmíru X, jako my přes měsíc Šestky. No, aspoň víme, s kým máme tu čest.“

„Nerozumím vám, ale znáte Gehennu a jste tedy odtud!“ vykřikla tefirka nepříliš přátelským tónem.

„Známe Gehennu, ale nejsme z ní!“ ujistil jsem ji rovněž tefirštinou, jednak aby mi rozuměla, ale také aby pochopila, že i já jí rozumím.

„Rozumíte mi, znáte Gehennu, ale nejste z ní? To tedy lžete!“ odtušila tak pohrdavým tónem, jakého jen byla schopná.

„Jsme přece jiní než vy!“ upozornil jsem ji. „Je to na nás vidět na první pohled!“

„Zdegenerovali jste zářením nebo něčím jiným, to je snad jedno! A chcete nám zničit, zkazit náš svět! Proklínám vás!“

„Proč si to myslíš?“ zeptal jsem se jí už klidněji, ale bylo mi z ní smutno. Jako všechny tefirky byla andělsky krásná, ale přímo sršela nenávistí. Pro takovou nenávist je té krásy škoda.

„Přišli jste nás vyvraždit, ale přepočítáte se!“ soptila dál.

„Proč si to myslíš?“ opakoval jsem otázku.

„Celé věky čekáme, že nás přijdete zničit,“ ujistila nás. „Jen jsme netušili, že tak snadno projdete přes vorgylské pasti! Nebyl to tedy planý poplach! Možná pro nás nastal den zkázy, ale nedáme se!“

„O čem to s ní mluvíš, tati?“ udeřil na mě Jára. „Ty jí rozumíš? Co říká?“

„Tvrdí, že jsme tefirové z Třetí Země a přišli jsme je zničit. Proto nás tak nenávidí.“

Na jeho českou otázku jsem odpověděl německy, s ohledem na Schmidkeho.

„My přece nejsme...“ přešel na němčinu i Jára.

„To se jí právě marně snažím vysvětlit,“ řekl jsem.

„Taky se jí zeptej, proč nám zabili Jirku!“ vybuchl Jára.

„Moment, k tomu se dostanu,“ ujistil jsem oba. „Zatím jsem rád, že se mnou vůbec komunikuje, něco bych z ní chtěl dostat. Nechte mě mluvit!“

„Dobře, už mlčím. Ale nenech se od ní oklamat!“

Obrátil jsem se k dívce.

„Za koho nás považuješ?“ zeptal jsem se jí přímo.

„To je snad jedno!“ zasyčela. „Arboolové, Árjá, Baalové, Zenové, všichni jste stejná pakáž. Neumíte nic jiného než zabíjet, zabíjet a zase zabíjet!“

„A vy snad nezabíjíte?“ vyčetl jsem jí.

„My se bráníme!“ odsekla. „To je něco jiného, ale to vy válečníci nikdy nepochopíte!“

„Proč bychom to nepochopili?“ namítl jsem. „Jenže to není pravda. Vy se nebráníte, ale zabíjíte bez příčiny! Zabili jste mi syna.“

Můj hlas přitom viditelně ztvrdl, ale ji to asi nezajímalo.

„Vy přece nemáte žádné syny!“ vyprskla vztekle.

„Mýlíš se, děvče,“ řekl jsem už zase klidně. „Zřejmě si myslíš, že jsme tefirové z Gehenny, ale není tomu tak. Ti z Gehenny nám kdysi říkali jelimani z Kanaánu.“

„Cože?“ ztuhla překvapením. „Vy ještě žijete? Vás už přece dávno vyhubili...“

Dívala se na mě nerozhodně a do její nenávisti přibyl náhlý stín nedůvěry.

„Nevyhubili nás,“ ujistil jsem ji. „Ještě žijeme, vidíš nás snad dobře.“

„Pak byste ale byli stejné oběti, jako my...“ její hlas se změnil od nenávisti k daleko měkčímu tónu.

„Dalo by se to tak říci,“ souhlasil jsem s ní, také co nejklidnějším tónem.

Situace se trochu pootočila. Považovala nás očividně za nepřátelský kmen tefirů, ale Kanaánci pro ni byli oběti. Musíme ji tedy přesvědčit, že tefirové nejsme.

„Ale co je s Gehennou?“ vybuchla opět nenávistí.

„Gehenna je mrtvý svět,“ řekl jsem. „Baalové vyvraždili Arbooly a pak se tak dlouho vzájemně ničili s Árjá, až měly obě strany po jednom jediném krytu. Dnes není naživu nikdo. Qualda ar Mahú...“

„Počkej, ty... chceš mi snad tvrdit, že na Gehenně už není nikdo naživu?“

„Ano. Gehenna je dnes mrtvý svět,“ opakoval jsem. „Nemůže vás vyvraždit. Nikdo tam nežije.“

„Kam ale zmizeli vítězové?“ zeptala se mě s dalším podezřením. „A jak to, že umíš naši řeč? Jelimani z Kanaánu ji nikdy neuměli!“

„Nezbyli ani vítězové,“ ujistil jsem ji. „A vaši řeč ovládám, rozumíš mi přece.“

„To není možné,“ opakovala. „Ale proč mě držíte násilím? Vždyť to bolí!“

„Protože jsme naopak my tebe považovali za tefirku z Gehenny!“ řekl jsem tvrději. „Jsi přece tefirka. Způsobili jste nám už příliš mnoho zla! Obáváme se vás a proto jsme tě zajali!“

„My nikomu neubližujeme!“ vykřikla, ale spíš uraženě než nenávistně.

„Nemluvíš pravdu. Zabili jste mi syna,“ opakoval jsem obvinění. „Chtěli jsme se s vámi domluvit po dobrém, ale náhle přiletěl blesk a zabil mi syna. A byli jste to vy, nikdo jiný!“

„To by... to by mohla být pravda,“ zarazila se tentokrát viditelněji. „Nedávno aplokjové ohlásili, že se poblíž Varvey objevilo cizí letadlo a že je zničili.“

„Poblíž Varvey? Co je to Varvej?“

„Ne Varvej, ale Varvea! Malý svět poblíž světa Firhoi, kde žijeme. Tam, odkud jste mě unesli!“

„Říkáš, Firhoi?“ přeptal jsem se ještě jednou.

„Firhoi říkáme našemu velkému světu,“ dodala rychle.

„Děkuji ti, pak víme mnohem víc. Možná všechno.“

Všichni sledovali s napětím náš rozhovor, ačkoliv nám asi nikdo nerozuměl.

„Co říká, tati?“ nevydržel to Jára.

„Budeme si muset opravit schéma paralelních vesmírů,“ řekl jsem. „Měl jsi pravdu, měsíce mají zvláštní postavení. Ale už víme o něco více. Například to, že propust na Měsíci propojuje vesmíry jinak než propust na Zemi. Země X se ve skutečnosti jmenuje Firhoi a je to naše Desítka. Znamená to, že propustí na měsících můžeme přeskočit čtyři vesmíry najednou.“

A nakreslil jsem předpokládané nové schéma.

Nebylo tomu tak. Mezi Šestkou a Desítkou to náhodou platilo a hodně nám to pomohlo. U Osmičky a Devítky by na nás podle slov tefirky čekaly pasti, určené k zadržení tefirů z Gehenny. Zřejmě souvisely se střílející neviditelnou družicí a jistě by nám nadělaly hodně vrásek. Ale bylo to lepší než prve. Místo dvou neznámých, ale nepřátelských civilizací jen jedna, kterou přece jen trochu známe.

„Ale kdo jsou tihle?“ ukázal Jára na spoutanou dívku.

„Pokud jsem to správně pochopil, jsou to tefirové původem z Gehenny, ale jiní než ti, co tam nedávno zahynuli,“ zkusil jsem to všem vysvětlit. „Zdá se mi, že kdysi Gehennu opustili a ukryli se na Desítce Firhoi a jejím měsíci Varvea. Po celé dlouhé věky se strachovali, že za nimi vtrhnou válečníci z Gehenny, proto se tam opevňovali jak mohli. Nás považovali za předvoj Gehenny. Pak se ani nedivím, že na nás stříleli vším, co měli po ruce. Kdyby to bylo tak, mohli bychom se s nimi domluvit a válku zažehnat.“

„Zabili mi bráchu,“ opakoval Jára. „Nevěřil bych jim.“

„Přiletěli jsme tam vimaany tefirů z Gehenny. Nemůžeme si za to nedorozumění částečně sami?“

„I kdyby to byl opravdu jen omyl, tomu, kdo dal povel střílet, bych stejně vrazil jednu do zubů!“ trval na svém Jára.

„Já také,“ souhlasil jsem s ním. „Ale pochopil bych ho. Měl jistě strach a ten má často velké oči. Tady tvá zajatkyně ale za nic nemůže.“

Přistoupil jsem k dívce a rozepnul pásy, jimiž byla spoutána. Všichni se na mě dívali s obavami, ale byly zbytečné, tady by nám nemohla škodit. Podal jsem jí ruku a pomohl jí posadit se.

„Přesvědčila jsi mě, že za smrt mého syna nemůžeš. Jak ti mám říkat? Máš snad nějaké jméno?“

„Jmenuji se Belial Ameata,“ odpověděla, pořád ještě váhavě.

Panebože! Už druhá Belial v mém životě, to je snad zlý sen! Vykřiklo to ve mně, ale ještě jsem se ovládl. Ne, tahle je očividně jiná než Belial Naarská, velitelka Naarského úseku... Ta považovala lidi Země za podřadný dobytek, takhle v nich vidí oběti.

„Můžeš mi říkat Ota,“ sdělil jsem jí oplátkou. „Vrátíme tě na Varveu, ale doneseš tam náš vzkaz těm, kdo rozhodují o osudech vašich světů. S Gehennou je konec a my chceme, aby to byl i konec zbytečného ničení. Nemáme zájem s vámi válčit. Máme s vámi příšerné zkušenosti, ale netoužíme po odplatě.“

Trochu se zamyslela.

„Kdybych pomohla zabránit válce, pak ráda,“ slíbila. „On mi zabil bratra,“ ukázala na Járu. „Ale i já chci zapomenout na odplatu. Uznávám, měli jste k tomu důvod, smrt za smrt.“

„Nikdo ti bratra nezabil,“ opravil jsem ji. „Můj druhý syn Jára má pádný důvod stěžovat si na vás, ale nezabíjel vás. Tvůj bratr zůstal na Varvei živý.“

„Viděla jsem přece, jak padal...“

„Byl jen na chvíli omráčený, stejně jako ty. Jára pak odnesl jen tebe, jeho tam nechal. V této chvíli už je jistě při vědomí, no, možná už tě marně shání.“

„Řekni mu tedy, že mu za bratra děkuji...“

A máme to tady, pomyslel jsem si. Nejdůležitější teď bylo uhrát s nimi mír. A vypadalo to nadějně, jen to nezkazit! Neměli bychom pak proti sobě dvě vražedné civilizace, ale jen jednu, se kterou bychom navíc mohli vyjít po dobrém. To by stálo i za nějaké oběti.

Zabili nám Jirku! Ale pomsta by zničila naději na mír a byla by tedy zločinem největším.

Válka možná nebude! Omluvíme se za vzájemná příkoří, odvoláme pohotovostní jednotky i úpravu generála Schmidkeho, zastavíme nabíjení Q-bomb. Teď jde už jen o to, aby to byla pravda. Jestli nás tahle tefirka tahá za nos, můžeme se dočkat nepříjemného překvapení! Musíme si na ni dát pozor, ale - jiskřička naděje by tu byla...

Jenže - žádný mír nám už Jirku nevrátí!


Belial se chovala zdrženlivě a nedávala na sobě znát žádné city. Její počáteční nenávist byla ta tam, ale její dík za život bratra vypadal jen jako zdvořilost. Přijala naše pozvání počkat s námi na ráno, ale držela se zpátky. Jistě byla vyvedená z míry únosem přes několikerý vesmír, možná i šokem z Járových blesků quro, kterými ji prve několikrát po sobě nevybíravě omráčil, ale zdálo se mi, že už není nepřátelská jako na počátku a už to se dalo považovat za největší úspěch.

Po dohodě se Schmidkem jsme rozhodli zrušit nejriskantnější opatření, nabíjení bomb. Zklamaní byli i chlapci z policejní jednotky, když jim Schmidke oznámil, že se pohotovost ruší, protože nepřítel přestal Zemi ohrožovat.

„My bychom s nimi zatočili,“ kasal se jeden z nich.

„Možná, doufám,“ zaslechl to generál. „Musím vám za vaši rozhodnost poděkovat, doufám, že byste ji tak ukázali vždycky. Tohle je ale lepší. Válka by byla krutá a určitě je lépe, když k ní nedojde.“

Zbývalo jen dohodnout mír, ale řeč tefirů jsem ovládal jen já, takže jednání zbylo na mně. Na dalším postupu jsme se dohadovali v nepřítomnosti Belial. Věřil jsem jí nejvíc z nás tří, ale uznával jsem argument Schmidkeho, že nesmíme ohrozit bezpečí Země. Museli jsme jednat tak, aby jakýkoliv jejich podraz ohrozil jen jednoho z nás, nejlépe mě. Dohodli jsme se jednat s nimi v jejich světě, ale kdyby nás ohrožovali, měl se Jára vrátit a dát podnět k pokračování příprav na válku.

Járovým vimaanem jsme přeletěli nejprve do domova Ciropeg Loaneb, odtud na jejich měsíc do naší stanice. Cestou na Zem se Belial nacházela v bezvědomí, zato teď mohla sledovat, kudy letíme. Nemohli jsme jí ale tak důležité informace dát jen tak, mohla by je zneužít. Požádal jsem ji proto, aby si nechala dát přes oči šátek. Pochopila to a usmála se, i když trochu trpce.

„Nevěříte mi?“ zeptala se.

„Nesmíme ti věřit,“ odpověděl jsem jí vážně. „Nejde o tebe. Nesmíme věřit nikomu z vás, dokud se nepřesvědčíme, že jednáte čestně a upřímně.“

„Máte-li zkušenosti s Gehennou, nedivím se vám,“ řekla s pochopením. „Na vašem místě bych asi jednala také tak.“

Ukázali jsme jí aspoň na krátký okamžik nevlídné pláně Třetí Země Gehenny, aby nám uvěřila, že je skutečně mrtvá. Pak si nechala uvázat šátek přes oči a letěli jsme dál.

Nejdéle samozřejmě trval přelet ze Šesté Země na její Měsíc. Když jsme konečně zapluli do hangáru a napustili tam vzduch, sám jsem Belial sundal šátek s očí.

„Jsme skoro na místě,“ řekl jsem jí.

Prošli jsme do obytných místností stanice. Belial si všechno pozorně prohlížela, ale nedala nic najevo, ačkoliv už podle menší gravitace musela poznat, že jsme na Měsíci.

Přezkoušeli jsme si vysílačky. Měl jsem ji mít trvale zapnutou, aby Jára poslouchal, i když nebude všemu rozumět. Opatrně nám pak snižoval tlak vzduchu na úroveň měsíce Varvea, museli jsme polykat jako v letadle, aby nám nezalehlo v uších. Pak Jára otevřel propust, já s Belial jsme prošli a propust se za námi zavřela. Věděl jsem, že mě Jára bude sledovat, ale vrátit bych se mohl jen na tomto malém kousku lesa, odkud Jára nedávno Belial unesl. Jen tady mohu přestoupit do stanice, všude jinde bude návrat nemožný. Na měsíci Šestky není vzduch a já jsem na sobě neměl skafandr, abychom nedali tefirům z Varvey žádné vodítko. Naštěstí se všechny dosud známé Měsíce otáčely stejnou rychlostí, nastavovaly Zemi stále stejnou tvář. Místo návratu bylo tedy, na rozdíl od paralelních Zemí, stálé.

„Jsi doma,“ řekl jsem Belial povzbudivě.

Vzduch byl velice řídký, ale měl v sobě hodně kyslíku, dal se dýchat bez potíží.

„Znám to tu dobře,“ usmála se trochu. „Chceš-li, abych tě zavedla k někomu, s kým můžeš jednat, zavedu tě k nám. Má matka Saggor Ameata má velké slovo v Poradní síni. Měl bys jednat nejprve s ní.“

Lesík byl na vršku, sestupovali jsme spolu po cestě vysypané pískem dolů. Neušli jsme ale ani sto metrů, když proti nám náhle vyvstala skupina osmi tefirů v černých kombinézách.

Vyskočili zpoza kmenů stromů a mířili na nás zbraněmi.

„Nestřílejte!“ křikla Belial, skočila přede mě a rozpřáhla ruce, aby mě chránila.

„Belial! Co tady děláš?“ vykřikl na ni jeden. „Uskoč!“

„Muíeli! Nechte toho! To nejsou nepřátelé z Gehenny, chtějí se s námi dohodnout!“

Jeden ze skupinky postoupil trochu blíž k nám.

„Lžou a ovlivnili tě!“ ujišťoval ji. „Uhni, překážíš!“

„Nelžou!“ trvala na svém a dál přede mnou držela obě ruce. „Řekli, že tě nezabili a ty žiješ. Nikomu neublížili, mně ani tobě!“

„Nevidíš do toho, sestřičko!“ okřikl ji Muíel. „Nevěř tefirům z Gehenny! Jsi pod jejich vlivem! Nastala hodina pravdy, chtějí nás zničit! Nezastávej se jich a nepřekážej nám!“

„Nejsem pod jejich vlivem, jsem uturge. Kdyby nás chtěli ničit, poslali by místo vyjednavačů bombu, nemyslíš? Slíbila jsem jim jednání s Poradní síní, to přece nemůže být chyba! Musím ti opakovat šestkrát, že nejsou odtud?“

„Odkud mohli přijít, než z Gehenny? Uhni, Belial, nebo tě rozstřílíme spolu s nimi!“

Zdálo se mi, že jsou opravdu odhodláni ke střelbě.

„Promiň, Belial, sama vidíš, že si nedají říci!“ řekl jsem dívce před sebou.

Pak jsem vyslal rozvětvený blesk quro a osmičlennou hlídku složil k zemi.

„To jim neublížilo,“ uklidňoval jsem zděšenou dívku. „Vím, co snesete. Odzbrojíme je a počkáme, až se vzpamatují. V klidu a beze zbraní se nám bude jistě jednat lépe.“

„Vyděsil jsi mě,“ vyčetla mi. „Nejsi zrovna jemný!“

„Přesně takoví horlivci mi včera zabili syna,“ odtušil jsem tvrději. „Chceme jednat, ne zabíjet, proč jen střílet, zabíjet, vraždit? Ale řekni mi, proč nás chtěli tihle zabít bez jednání?“

„Promiň. Chápu tě,“ sklonila hlavu. „Zkus chápat i ty nás. Jsme stále připravení na rozhodující útok Gehenny. Nikdo nečekal, že by právě odtud mohl někdo přijít v dobrém úmyslu.“

Pomohla mi ale ochotně. Společně jsme ochromené chlapce obešli a odebrali jim zbraně. Znal jsem je a uměl s nimi zacházet, už tisíciletí se neměnily. Postupně jsem je vybíjel střelbou do výšky a odhazoval na hromádku u cesty. Vzduch se chvěl horkem, jak jím prošla promarněná energie, ale bylo lépe ztratit energii než něco cennějšího.

Zeptal jsem se Belial, zda je někde nablízku voda a když mi ukázala na nedaleký potůček, půjčil jí kapesník, aby své krajany pomohla vzkřísit.

Nebylo to ale třeba. Postupně se začali vzpamatovávat, chvíli nechápavě hleděli na Belial a na mne, pak si konečně uvědomovali, co se stalo, ale beze svých zbraní byli najednou bezradní.

„Kdybychom byli tefirové z Gehenny, už byste nežili,“ ujistil jsem je, když už zase všichni jevili známky života. „Gehenna je ale mrtvý svět, nebude vás ohrožovat. Nás přece znáte, kdysi jste nás nazývali jelimany z Kanaánu. Nechceme válčit, chceme se s vámi dohodnout a nabízíme konec vaší věčné války.“

„Co jste to... s námi...“ zakoktal jeden z těch vzadu.

„Ano, mám zbraň a v nouzi ji i používám,“ ujistil jsem ho. „Moje zbraň ale nezabíjí. Ne že bych to nedokázal, přímo na Gehenně jsem zabil desítky tisíc tefirů, ale s vámi chci dohodnout konec války. Proč ta věčná nenávist? Skončete ji už, prosím!“

„Máš nás v hrsti a prosíš nás? Jak to jde dohromady?“

„Proč ne? Neprosím o milost, ale o mír. To je velký rozdíl!“

„A když... když vám ustoupíme?“

„Nebude to ústup,“ opravil jsem ho. „Tím nic neztratíte, můžete jedině získat. Totéž co my, klid a konec války.“

„Nabízíte nám spojenectví?“ sondoval mě Muíel.

„Proti komu? Nemáme už společného nepřítele.“

„Tvrdíš ale, že jsi bojoval proti Gehenně!“ vykřikl.

„Bojoval,“ přiznal jsem. „Gehenna nás ohrožovala stejně jako vás. Museli jsme ji zničit. Gehenna je teď mrtvá a vám nabízíme mír.“

„Zničili jste Gehennu? To vám máme věřit?“ podíval se na mě jako na strašidlo.

„Museli byste být strašní nepřátelé!“ dodal tiše druhý.

„Nejsme jako oni,“ trval jsem na svém. „Máme už dost války a zabíjení, chceme žít v klidu.“

„Proč na nás tedy útočíte? Proč jste na nás poslali vimaany? To je přece akt války!“

„Nepoužíváme vimaany jako válečné stroje. Pro nás to jsou dopravní prostředky, vhodné k průzkumu neznámých světů,“ odmítl jsem jeho nařčení. „Nikdo z nás proti vám jejich zbraně nepoužil.“

„Zničili jste Gehennu a nepoužili zbraní?“ vyjel si na mě tvrdě další. „To je lež!“

„Gehennu jsme zničili bez vašich zbraní,“ trval jsem na svém. „Máme zbraně jiné, některé i ničivější. Těmi nejtěžšími jsme nedávno rozvrátili poslední pevnost Árjů. Nepomohly jim ani proslulé neprorazitelné štíty. To byl konec Gehenny. Proti vám jsme zbraně nepoužili a nechceme použít, ačkoliv jste zaútočili na naše letadlo. Věříme, že se přece jen dohodneme v míru.“

„Obdivuji vaši důvěru!“

„Důvěru v co? V naše zbraně, nebo ve vaši čest?“

„Oboje,“ posadil se konečně mluvčí tefirů. Aplokjové nám tvrdili, že váš vimaan sestřelili až podezřele snadno!“

„Vimaan bez zapnutých štítů byl opravdu snadný terč,“ řekl jsem tvrdším tónem. „A proč jsme štíty nezapínali? Nečekali jsme, že narazíme na tefiry z Gehenny. Ani pak jsme nezačali na oplátku hromadně ničit vaše sídla, ačkoliv bychom mohli. Jak vidíte, překonali jsme i vaše vorgylské pasti. Nechceme ale další válku, chceme se dohodnout.“

„A kdybychom na dohodu nepřistoupili?“

„Vy na ni přistoupíte,“ řekl jsem klidně. „Také musíte mít válčení plné zuby! Nabízíme vám klid, to přece není tak málo. Chceme na oplátku také klid. Ani to není málo, ale vás to nebude stát nic. Klid za klid. Výhoda pro obě strany.“

„Přemožitelé Gehenny, nabízející mír?“

„A proč ne? Válku s Gehennou jsme nezačali my, ale oni. Způsobili nám nesmírné škody, ale nenávist mezi Baaly a Árjá byla pro ně důležitější, jen proto žijeme. Baalové i Árjá se tak dlouho navzájem ničili, oslabovali a nás nechávali na pokoji, až jsme vyvinuli zbraně a ukončili jejich válku i s nimi.“

„Naučili jste se od nich pronikat do dalších vesmírů? My jsme ale připraveni se bránit!“

„Právě proto s vámi chceme sjednat mír,“ řekl jsem. „Mohli bychom vás tam nechat a pokračovat v průzkumu jiným směrem, ale časem byste zjistili, že vás Gehenna neohrožuje a pak byste narazili na nás. Jenže i my jsme na ničivou válku dobře připraveni a dopadlo by to hůř. S tefiry z Gehenny se jednat nedalo, od vás očekáváme větší pochopení. Už proto, že jste už jednou dokázali přestat válčit.“

„Slíbila jsem jim jednání s Poradní síní,“ přidala se ke mně Belial. „Je-li Gehenna mrtvá, proč se nedohodnout?“

„Dohodnout s jelimany z Kanaánu? Vždyť nás nenávidí!“

„Ani tefiry z Gehenny jsme nezničili jen z nenávisti,“ ujistil jsem ho. „Mohu vám to poměrně snadno dokázat.“

„Čímpak?“

„Během naší poslední akce jsme ze zničené pevnosti Árjů zachránili několik dětí. Nezabili jsme je ale a chceme je vychovat mezi námi, ačkoliv nejsou naše. Kdybyste o ně měli zájem, dáme vám je, možná by jim bylo lépe mezi vámi než u nás.“

„Držíte je v zajetí?“

„Tak se tomu nedá říkat,“ odmítl jsem. „Jsou příliš malé, než aby to chápaly. Vychováváme je, nic víc. Ale o tom se snad můžeme dohadovat později, teď chceme jednat s vaší Poradní síní. Můžete nás tam doprovodit? Zbraně máte támhle u cesty, ale radím vám, nechte je tu, nebudete je potřebovat.“

„Celé věky se neodlučujeme od svých zbraní!“

„Opakuji, nebudete je už potřebovat. Válka skončí a zbraně budou brzy pouhou historií. Naučte se žít bez nich. Zbraně mohou někdy lidem život zachránit, ale nesmí jim život určovat.“

Belial udělala pohyb, jako kdyby chtěla bratrovi pomoci vstát, ale ten její pomoc posunkem zprudka odmítl a vstal sám. Také ostatní členové hlídky se postavili na nohy. Rozebrali si zbraně, nebránil jsem jim v tom, beztak byly vybité. Obstoupili nás, ale ne těsně, udržovali si odstup. Zato Belial mě chytila za ruku a snažila se být mi co nejblíže, ačkoliv musela dávno pochopit, že její ochranu nepotřebuji.

Pokračovali jsme po cestě z vršku. Vyšli jsme z lesíka, před námi bylo sto metrů cesty k neveliké skupině staveb. Od pozemské vesnice se hodně lišila a stavby mi ani obytné budovy nepřipomínaly. Spíš než evropské domy mi připomínaly teepee amerických indiánů, ale byly příliš pravidelné, řekl bych až technické. Dokonalý betonový paraboloid s dveřmi, průměr při základně tři metry, výška pět. Být nižší a ze sněhu, bylo by to eskymácké iglú, napadlo mě. Ale ani tomu se to příliš nepodobalo.

Dveře nejbližší stavby se náhle otevřely a ven vyšli tři lidé. Otevírání dveří bylo technické, rozpůlily se a každá polovina se rychle odsunula stranou, stejně tak prudce se zavřely, jakmile ti tři postoupili vpřed.

„Chytili jste jednoho z těch vetřelců živého?“ usmívala se žena vpředu. „Výborně!“

„Nechytili jsme ho, on chytil nás,“ odpověděla jí Belial. „Není to zajatec, ale vyjednávač.“

„Jak vás mohl chytit, devět na jednoho?“ nevěřila jí.

„Mě zajali už včera, dnes mě vracejí domů,“ řekla Belial. „Nechtějí s námi válčit.“

„Přišli sjednávat příměří?“ trochu se zachmuřila.

„Nejen příměří, úplný konec válek,“ odpověděl jsem jí. „Nemáme zájem válčit. Není proč.“

„Podivné!“ odtušila upjatě. „Nepodobá se to stylu žádného kmene Gehenny.“

„Nejsme z Gehenny,“ ohradil jsem se okamžitě.

„Jak mi tedy vysvětlíš, že mluvíš naším jazykem?“ podezírala mě.

„Umím váš jazyk, proto jsem tu. Chci s vámi dohodnout mír. Gehenna je mrtvý svět, nemusíte už žít na pokraji strachu.“

„Gehenna že je mrtvý svět?“ nevěřila. Její společníci se na mě dívali neurčitě, ale také nedůvěřivě.

„Chci jednat s vaší Poradní síní,“ požadoval jsem.

„To jsi tu správně,“ odtušila žena. „Když jste unesli Belial, začala o vás jednat Poradní síň Firhoi a dodnes neskončili.“

„Belial vám vracíme,“ řekl jsem. „Zjistili jsme, že je bez viny a za únos jsme se jí omluvili.“

„Vracíte... omluvili... a tomu máme věřit?“ zaškaredila se.

„Má pravdu, Aramielo,“ potvrdila moje slova Belial. „Nepřátelé se tak nechovají, ale tohle nejsou nepřátelé. Kdyby mi někdo z nás nechtěně ublížil, také by se omluvil a snažil se napravit chybu.“

„Můžeš být pod jejich vlivem!“ upozornila ji Aramiel.

„Mohla bych být, ale nejsem. Nesnažili se mě vůbec omámit. Tvrdili, že psychorezonanci jako my ani nepoužívají.“

„Mají něco jiného,“ řekl zachmuřeně Muíel. „Ochromil nás všechny modrým bleskem, vzpamatovali jsme se, ale úplně bezmocní.“

„Dobrá, pojďte tedy a předstupte před naši Poradní síň,“ vyzvala nás beze stopy emocí Aramiel.

„Hlásím se jako svědek,“ pospíšila si Belial.

„Budeš mít možnost svědčit,“ odbyla ji Aramiel.

Otočila se a vstoupila do dveří, které se před ní prudce rozevřely a za ní a jejími průvodci se stejně rychle zavřely. Nebyl přitom slyšet žádný zvuk ani náraz.

Belial mě vedla za nimi. Také před námi se dveře prudce otevřely. Za nimi byla nevelká prázdná prostora. Vstoupili jsme, dveře se za námi rázně, ale nezvučně zavřely, ale skoro současně se otevřely dveře před námi. Jako kdybychom bílým paraboloidem jen procházeli. Jenže před námi byla rozsáhlá a vysoká síň, sotva jsem dohlédl jejího stropu. Na mou věru, to byl ale prudký přechod! Zapátral jsem ve své paměti, či spíše ve vzpomínkách první Belial, ale nic takového se v pevnostech Árjů nevyskytovalo. Podlaha síně nebyla vodorovná, ale prohnutá skoro do polokoule, takže z každého místa bylo dobře vidět do středu síně, kde bylo poněkud vyvýšenější místo. Síň byla plná lidí. Muži měli na sobě černé kombinézy, ženy naopak bílé řasnaté šaty, podobně jako Belial. Někteří měli oblek doplněný ozdobnými límci jako měly výsadkářky Árjá, používali asi k řízení svých přístrojů mgýčna. Obličeje mužů vypadaly ďábelsky tvrdě a odhodlaně, zato tváře žen byly andělské. Nemít zkušenost s první Belial, byl bych uvěřil, že to jsou opravdu andělé.

„Pojď dál, ať mohou přijít další!“ táhla mě Belial Ameata dopředu. „U vás nemáte tak velké síně?“

„Velké síně máme i u nás, ale na Gehenně neměli takové vchody,“ vysvětloval jsem jí, ale nechal se táhnout dál.

„Ty jsi byl uvnitř některého krytu?“ shlížela na mě ohromeně. „Gehennu znám jen z vyprávění, sama jsem tam nikdy nebyla. Býval to prý nádherný svět, vy jste mi ukázali jen mrtvou poušť.“

„Gehenna je skutečně mrtvý svět,“ ujistil jsem ji. „Dnes už nic nepřipomíná, že byl obydlený. Nikdy jsem nebyl v jejích krytech, jen vím, jak vypadaly. I zevnitř. I ty zničené dávno předtím, než jsem se narodil.“

„Mluvíš trochu záhadně... ale pojď, volají nás.“

Nic jsem neslyšel, ale Belial mě vedla dál, doprostřed davu, až na to vyvýšené... pódium? Tak to aspoň vypadalo. Čekala nás skupina tefirů a tefirek. Ačkoliv ženy byly andělské, nezdálo se mi, že by na mě hleděly s nadšením. Vážní ale byli všichni a nedivil jsem se. Takový okamžik může rozhodovat o mnohém.

Jakmile jsem vystoupil na pódium, nastalo ticho.

„Přišel jsi vyjednávat!“ obrátila se na mě vysoká bílá tefirka. „Tedy mluv!“

Zopakoval jsem klidným hlasem svůj návrh na ukončení válek a všech projevů nepřátelství.

„Říkáš, že jste zničili poslední bunkry Gehenny. Můžete nám to dokázat?“

„Můžete se o tom jít přesvědčit. Nebudeme vám v tom bránit, naopak vám poskytneme náš řetěz retransferů.“

„To by ale mohla být past Gehenny,“ namítla okamžitě.

„Pak udělejte totéž co my. Pošlete vyjednavače, ať se sám na místě přesvědčí. Jsem tady také sám, z vlastní vůle.“

„Chceš, abychom obětovali jednoho z nás? To by byla přílišná oběť. Nastrčit ke zdánlivému jednání Kanaánce není špatná lest a obětovat ho je přece snadné! Vím, že někteří jelimani ochotně spolupracovali, když jim kterákoliv strana slíbila výhody, ale my na tak jednoduchý trik nenaletíme. Proč neobětujete i vy někoho z tefirů?“

„Protože žádní nejsou. Žije posledních osmnáct dětí, zachráněných při zkáze Gehenny...“

„Děti byste obětovali?“ řekla znechuceně.

„Ne,“ řekl jsem. „Proto jsme je nezachraňovali. Navrhoval jsem, že vám je vydáme, aby měly mezi vámi lepší život než u nás. Kdybyste se k nim ale chtěli chovat jako k dětem nepřátel, nedáme vám je.“

„Takže je chcete obětovat, nebo ne?“ útočila na mě.

„Nenuťte mě, prosím, vysvětlovat vám rozdíl mezi předáním k výchově a obětováním. Dáme vám je, kdyby tím získaly lepší život. Kdyby jim u nás mělo být lépe než u vás, vychováme je raději sami.“

„Snad nechcete rozhodovat o dětech tefirů? Jste přece jiní, jste Kanaánci!“

„Samozřejmě o nich chceme rozhodovat. Každý může jen za vlastní tvrdost, ale děti nemohou za své předky. Otázku dětí ale nepovažuji za důležitou. Vede se jim v rámci našich možností dobře, jednejme i bez nich. Ano, unesli jsme vaše děvče, Belial Ameatu. Nic se jí nestalo a v pořádku vám ji vracíme, ačkoliv jste mi zabili syna. Neporovnávejte ale život Kanaánce proti životu tefirky! Pro mě to byl můj syn, na mně jste se těžce provinili. Uvědomte si, nejsme ti primitivní jelimani z Kanaánu, za jaké nás asi považujete. Možná námi pohrdáte neprávem. Sám jsem zabil dvacet tisíc elitních bojovnic Árjů, ale přitom jsem zachránil děti, které za nic nemohly. Tvrdím, že to bylo spravedlivé! Co chcete vy? Bojíte se obětovat vyjednavače? Neobětujete ho, nic se mu u nás nestane, stejně jako Belial Ameatě. Ve válce by zahynuly statisíce tefirů i našich lidí, právě proto jí musíme zabránit. Opakuji, Gehenna je mrtvá, ohrožovat vás nebude a my přicházíme s nabídkou míru.“

„Co když to ale není pravda?“

„Přesvědčte se! Belial Ameata byla u nás na Kanaánu, viděla i rozsáhlé mrtvé pláně Gehenny. Může to dosvědčit, je přece tady mezi vámi.“

„Mluví pravdu,“ přidala se ke mně Belial. „Vzali mě na Kanaán i na Gehennu a je to tam opravdu, jak říká. A to není všechno. Před malou chvílí se ho pokusila zajmout hlídka, vedená mým bratrem Muíelem. Odzbrojil je rychle a kdyby se rozhodl unést i je, nic by mu v tom nezabránilo. To je už devět našich životů, které nám věnoval. Je vám to málo? Tady opravdu nejde o to, obětovat život tefira za život Kanaánce.“

„To pořád ještě může být lest!“ trvala na svém žena.

„Ale není! Nechápete to? Naopak, obviňuje nás z první vraždy při zákeřném přepadení jejich letadla.“

„Zabití Kanaánce není vražda!“ řekla prudce žena.

Čím dál jsem měl ale jasnější dojem, že jednání nedopadne dobře. Zabití Kanaánce není vražda, to už hovořilo samo za sebe. Považovali nás za hmyz, či co? Jejich nechuť přesvědčit se o pravém stavu věcí byla znásobená pohrdáním lidmi Země. Bude to těžké přesvědčování. Belial Ameata vypadala slibněji, ale její krajané... škoda slov.

„Zabití Kanaánce není vražda,“ opakoval jsem po ní zvolna. „Uvědomujete si vůbec, jak strašná slova říkáte? Mohli bychom totéž tvrdit o vás, ale my uvažujeme jinak. Vaše životy jsou cenné i pro nás. Ale ne jako životy dokonalejších tvorů. Vážíme si jen nevinných. Proto jsme po zničení poslední bašty na Gehenně zachovali naživu pár posledních tefirských dětí, které bezpochyby za nic nemohly. Životů tefirských vrahů jsme ale nešetřili. Belial jsem se omluvil za únos, neboť byla nevinná a za vraždu mého syna nemohla. Vy se ale chystáte odmítnout nabízený mír. Budete tedy vinni smrtí všech obětí, které si vaše neústupnost na obou stranách vyžádá. Litovat vás potom nebudeme, škoda bude jen nevinných.“

„Hovoříš, jako kdybys nám chtěl vyhrožovat!“ ušklíbla se trochu bílá tefirka. „Uvědom si ale, kde se nacházíš! Bez našeho svolení se domů nikdy nevrátíš.“

„Nevyhrožuji vám,“ řekl jsem. „Myslím to vážně. Tady ten přístroj je pouhý vysílač, ale spojuje mě s mým synem. Důležité je, že mě jeho pomocí slyší. Kdybych přestal na delší dobu mluvit, vyzve mě, abych se ozval. Když mě zabijete a neozvu se, dá pokyn k zahájení války. Jsme si dobře vědomi síly vašich zbraní, včetně vašich neviditelných družic u Vorgyle. Už jsme na ně narazili, naštěstí to pro nás u Vorgyle skončilo beze ztrát. Zbraně ale máme i my. Jiné než vaše, ale také děsivé. Uvědomte si, neodolaly jim ani vyhlášené štíty Árjů! Budete-li nás ohrožovat, použijeme je proti vám. Bude to pro vás katastrofa.“

„Ne!“ vykřikla zoufale Belial vedle mě. „Nedělejte to!“

„Považujete nás stále za jelimany?“ podíval jsem se na ni smutně. „I my máme přece právo bránit se smrtelnému ohrožení našich světů. Nejen Kanaánu, ale i dalších.“

„Ne!“ vykřikla opět Belial. „To nemůžeš udělat!“

„Já to přece neudělám, Belial Ameato,“ oslovil jsem ji jménem. „Kdybych chtěl vyvolat válku, stačilo by mi vypnout tuhle vysílačku. Neudělám to, dokud budu mít jinou možnost.“

„Já ti věřím!“ chytila se mě oběma rukama. „I to, že jsi zničil poslední tefiry Gehenny a měl bys teď právo zničit i nás, já to tak cítím, ale nechci!“

„To bys byla, Belial, asi jediná v tomhle shromáždění, kdo se mnou souhlasí.“

„Nejde o souhlas!“ opáčila rychle. „Máme vinu na smrti tvého syna, ale ta vina není snad tak velká, aby se stala hrobem všech! Chci ti pomoci zastavit zkázu, věř mi!“

„Budeš se divit, Belial, věřím ti,“ přikývl jsem. „Setkal jsem se s jinou Belial z Gehenny. Byla vtělené zlo, mám největší podíl na její smrti a nelituji ji. Tebe bych litoval, už protože jsi jiná. Věřím ti, ale všimni si sama, já nechci zkázu. Přišel jsem s tebou vyjednat mír a mojí vinou další válka nezačne.“

„Já vím, Oto,“ oslovila mě poprvé jménem. „My celé věky žijeme na Firhoi v obavách z bojovnic Gehenny. Celé věky si říkáme, jak jsme jiní než ony. A když konečně přijde posel míru, zneuctíme ho tak, že mu nezbude nic jiného, než vyhlásit nám válku. A ke všemu tím, že se nechá od nás zabít. Dokážeme tím ale jen jedno. Tefir zůstane tefirem a bránit se mu je spravedlivé.

„Belial!“ okřikla ji pohoršeně tefirka v bílém.

„Styď se ty, mami!“ pustila se Belial i do ní. „Celý život jsi vykládala, jak jsme lepší! Dnes nastal den pravdy a co zbylo z tvých pohádek? Že vražda není vraždou? To je přece heslo Gehenny: Nic než my! Tam se to říkalo také, ne? Baalové vykřikovali: Nic než Baal, Árjové: Nic než Árjá, a my? Nic než Asbeel? Čím se lišíme od Árjů, když se ani my nedokážeme zbavit toho věčného pohrdání?“

„Belial! Mlč už!“ vykřikla tefirka v bílém. Byla to dokonce její matka? Ach jo!

„Tak nesmíš mluvit!“ pokračovala mírnějším tónem. „Máme odpovědnost za miliony, my nesmíme podlehnout psychoútokům vrahů z Gehenny! Obětovali bychom všechny ostatní, rozumíš?“

„Obětujete tedy Kanaánce?“ vrátila jí to Belial trpce.

„Třeba i Kanaánce!“ trvala na svém její matka.

„A s nimi samozřejmě Ciropegy, které se s nimi přátelí, Pegsdy, Xijtry a další, až zůstaneme ve všech vesmírech sami. Nic než Asbeel!“

Belial úplně planula vášní, s jakou diskutovala.

„Čím tě tak omámili?“ zaúpěla Belialina matka. „Vždycky jsi přece byla uturge!“

„Kanaánci nepoužívají psychoútoky,“ uklidnila se náhle Belial. „Působili na mě ale pravdou, kterou jsi nás ty sama učila ctít. Oni používají pravdu. Tvrdili mi, že Gehenna je mrtvý svět a ukázali mi ji. Viděla jsem, že je Gehenna mrtvá. Znali tefiry z Gehenny a obávají se nás, ale nabízejí nám mír a myslí to s námi upřímně, ačkoliv jsme to my, kdo je zase začal zabíjet! Kdyby na nás použili bomby, kterým neodolaly ani nejlepší štíty Gehenny, nezmohli bychom se na odpor. Dokázali by to, stejně jako se nepozorovaně dostali do naší citadely na Varveu. Ta přece měla být proti Gehenně bezpečná! Co dalo našim předkům námahy, než sem dovezli vzduch, který stále obtížněji doplňujeme, a teď máme Kanaánce přímo tady! Zničit Varveu a pak z ní ničit Firhoi, jak by to pro ně bylo jednoduché! Ale oni, než aby využili překvapení k útoku, přišli s mírem. Proč jim pořád nechcete věřit?“

„Nevyzrazuj naše slabiny!“ rozkřikla se matka na svou dceru zle. „Snad jim nechceš pomáhat?“

„Pomáhat?“ opáčila Belial. „Vždyť ani nevím, jak dokázali projít přes Vorgyle i Ydlecoge! Místo mě mohli na Varveu dopravit bombu. Z náznaků, co jsem už o jejich zbraních pochytila, i ta jediná bomba by odsála vzduch a zničila všechno živé. Proč to tedy neudělali? Protože chtějí mír. Když se jim postavíme, dopadne to špatně, ale obávám se, že špatně pro nás.“

„To nemůže být pravda! Jsme na agresi dobře připraveni!“

„Jsme připraveni na agresi z Gehenny, co ale víme o Kanaáncích? Že se spojili s Xijtrany a společně zničili Gehennu? To není dost vědomostí na účinnou obranu proti jejich zbraním, ale dost na to, abychom se jich obávali! A pokud jde o obětování, nebojím se, že by mělo k nějakému dojít. Dejte mi oprávnění jednat za Asbeel! Pořídím na Gehenně dokumenty, které každého přesvědčí, že nám říkají čistou pravda.“

„Ty bys tam šla znovu? Poté, co ses zázračně vrátila?“

„Nevrátila jsem se zázračně,“ odmítla. „Vrátili mě sami Kanaánci. Přesvědčili se, že nemohu za smrt jejich průzkumníka . Tu vinu ale nese Asbeel. Nechápete to? Ráda bych ji napravila, jen nevím jak.“

„Jakápak vina za smrt Kanaánce?“ opakovala po ní její matka přezíravým tónem, ale přece jen už ne tak sebejistě.

„Stejná, jako za smrt tefira,“ odtušila tvrdě Belial. „Vina stojí i za oběť, ale všimněte si, oni po nás žádné oběti nechtějí. Ani život těch, co je zabíjeli. Mír je pro ně přednější. Přijměme jejich nabídku!“

„Ty si vážně myslíš, že nám něco dají jen tak?“ přidal se vážným tónem jeden z nejbližších tefirů.

„Věřím tomu.“

„Já ne,“ odsekl tefir. „Že nás nenapadli, může být také známkou jejich slabosti. Válka s Gehennou je vyčerpala a možná zlomila vaz jejich armádě. Kdoví, zda jim nějaké bomby vůbec zbyly! Dáme-li jim čas, vzpamatují se a napadnou nás, až budou opět silní.“

„Tvrdili mi, že už byli připraveni, ale odvolali to,“ řekla naprosto jistě Belial. „Bratr toho zabitého mě neunesl, aby se nám pomstil. Jen se chtěli dozvědět pravdu, dříve než zahájí protiútok. Dlužíme mu za to dík. Oni se obávali Gehenny stejně jako my, uvědomte si to. Nebyl by div, kdyby bomby, původně určené pro Gehennu, naházeli na nás.“

Musel jsem ocenit, Belial od začátku očividně stála se mnou proti svým krajanům. Jen aby to bylo co platné! Nečekal jsem od ní tolik zaujetí pro nás, ale ani ne tak houževnatý odpor jejich krajanů.

„Sama připouštíš, že měli v úmyslu nás napadnout!“ útočil na ni jiný z tefirů.

„Nedivila bych se jim, ale překonali to. Mnohem lépe než my. My jsme při prvním objevení jejich vimaanu stříleli.“

„Pak musíme požadovat přinejmenším jeho psychozkoušku!“ řekl rozhodným tónem a ostatní mu horlivě přikyvovali.

Belial se ke mně obrátila s úzkostí.

„Svolíš k ní?“ zeptala se mě. „Psychozkouška je našimi soudy vyžadována k důkazu, že mluvíš pravdu. Můžeš k tomu svolit. Kdo má svědomí čisté, nemá se čeho bát.“

„Nevím, co to je,“ pokrčil jsem rameny. „Neznám to. Svolím, pokud to není destruktivní... kdyby to ale mělo pomoci, proč ne...“

„Destruktivní to není, ale... přijdeš dobrovolně o vlastní vůli,“ ujišťovala mě. „Jen na čas, pouze po dobu zkoušky.“

Na okamžik jsem se zamyslel.

„Vidím v tom nebezpečí,“ řekl jsem po chvíli. „Mohli byste mě přinutit oklamat vlastního syna a stal bych se pohromou pro náš svět.“

„Bez zkoušky ti zase nemůžeme důvěřovat my,“ trvali na svém naopak tefirové.

„Dobrá, podstoupím ji,“ rozhodl jsem se. „Ale necháte mě domluvit se synem. Počkejte chvilku.“

Nikdo na mě naštěstí nenaléhal ke spěchu.

Zavolal jsem Járu a vysvětlil mu, na čem jsem se s tefiry dohodl. Upozornil jsem ho, že zkouška může znamenat, že by mi podstrčili jejich vůli.

„Až se ti ozvu, zkus se mě co nejrychleji zeptat na pár otázek, nad kterými bych za normálních okolností nemusel přemýšlet. I kdyby mě ovládli, určitě by mi nestačili podstrčit správné odpovědi.“

„Nebude to příliš velké riziko?“ strachoval se Jára.

„Riziko to bude pro mě, ale ne pro náš svět,“ filozofoval jsem, ačkoliv mi také nebylo volně. „Buď teď, prosím tě, na pozoru, ať jim nenaletíš, kdyby se potvrdily mé obavy.“

„Dobře, ale nevypínej vysílačku, ani kdybych tě o to sám prosil,“ řekl ustaraně.

Rozloučili jsme se jako před nebezpečnou akcí, ale nebylo tomu tak? Není to sen všech diktátorských režimů, aby jeho oponenti přišli o vlastní vůli a stali se pouhými loutkami? Na druhé straně to snad pomůže překonat jejich nedůvěru. Žádné agresivní úmysly neskrýváme, ostatně i u nás na Zemi ustupuje soukromí svědků před soudem. Na druhou stranu, mohli by ze mě vytáhnout naše slabiny. To, že proti nim stojí už jen Jára. Naši přátelé v Novém Německu nás podporují, možná by pomohli jak mohou, Schmidke má pořád pod komandem Q-bomby, ale jen Jára by je sem dokázal dopravit. Kdyby ho vyřadili, a mohli by to dokázat i na dálku, bude Země proti nim bezmocná. Nezbývalo mi než věřit, že to dopadne dobře. Byla to hra va bank, všechno nebo nic. Risknu to? Na nic jiného ale není čas...

„Jsem připraven,“ obrátil jsem se k tefirům.

„Jakékoli obavy jsou zbytečné,“ ujišťoval mě ten, který ke mně přistoupil. „Není to ani bolestivé, ani nebezpečné.“

„I kdyby bylo, ledacos vydržím,“ opáčil jsem klidně.

Jen ať si nemyslí, že lidé ze Země jsou pořád ti jelimani, jaké znala Belial Naarská!

Tefir ke mně přistoupil a chvíli jen tak syčel, jako kdysi v temné jeskyni Pegsda Belial Naarská na Jirku. Nezdálo se ale, že by byl úspěšný. On to po chvilce pochopil také, ale ještě to nevzdal. Zřejmě si pro zvýšení účinků na ruku navlékl koženou rukavici, takový dojem alespoň budila, ale obyčejná jistě nebyla, táhl se z ní tenký kablík ukončený konektorem, který tefir zastrčil do zdířky ve svém límci. Pak natáhl ruku ke mně, až měl svou dlaň na mé hlavě.

Chvíli jsme stáli nepohnutě. Pod jeho rukou jsem cítil teplo, jako kdyby měl tu rukavici vytápěnou. Pociťoval jsem sílící tlak v hlavě, jako by se mi měla rozskočit, kroutilo mě to, ale dalo se to vydržet. Pak to najednou přestalo.

„Zkouška je nemožná,“ řekl tefir a stáhl ruku zpět. „Je uturge, psychoútok se ho nedotkne.“

„Co to znamená?“ obrátil jsem se rychle na Belial jako vždy, když jsem slyšel něco, co jsem ještě nechápal. A bylo toho nějak moc, na to, že jsem měl v sobě duši Belial Naarské...!

„Patříš k jedincům, kteří psychoútokům odolávají,“ nejevila nadšení Belial. „Pro tebe osobně je to výhodné, jsi odolnější než většina lidí, ale na druhou stranu nemůžeme provést psychozkoušku a jsme tam, kde jsme byli.“

Nedá se popřít, že mě to potěšilo. Každý člověk rád slyší, že se od jiných liší něčím užitečným. Potvrdilo se mi oficiálně, co jsem už věděl, že na mě Belial útočila tehdy na Pegsda marně. Nemusel jsem se obávat ztráty vůle, ale přišel jsem o pádný důkaz, jakým by ta zkouška zřejmě byla.

„Kanaánci nikdy nebývali uturge,“ řekla s určitostí tefirka, dosud se držící vzadu. „Znamená to, že ho museli úmyslně upravit, aby nás snáze oklamal.“

„Ba ne,“ postavila se jí Belial náhle. „Oni psychoútoky neznají. Ani se nepokusili vyzkoušet je na mě. Jsem také uturge, takže bych si toho určitě všimla. Může jít o přirozenou odolnost, což je možné a dokonce pravděpodobné, i oni se mohou měnit. Všimněte si ale, jak se choval. Kdyby věděl o své odolnosti, nemusel by se jistit rozhovorem se synem. On si nebyl jistý, že odolá a přece ke zkoušce svolil. Není to alespoň nepřímý důkaz jeho pravdomluvnosti? Já ji navíc potvrzuji svým slovem!“

„Kdysi jsme to jako důkaz uznávali,“ řekl zvolna jiný. „Jedno je mi ale podezřelé. Tvrdí, že jsme mu zabili syna. A přece je prvním, kdo jedná o míru. To je přece nelogické.“

„Nelogické? Možná. Pro nás. Záleží na pořadí hodnot. Jejich touha po ukončení válek může být silnější, než jsme si ochotní připustit... mír potom může mít větší váhu než pomsta.“

Bylo vidět, jak zoufale přemýšlí. Uvědomil jsem si, že je pro mě lehčí vcítit se do jejich myšlení než naopak. Měl jsem v sobě šablonu jejich uvažování, Belial Naarskou, oni o nás nevěděli nic a neměli se čeho zachytit. Přesto se mi zdálo, že nás poměrně dobře vystihla.

Náhle se rozjasnila.

„Zabili jsme jim syna a bratra,“ řekla. „Uznejme jim, že mají větší právo na nedůvěru než my. Ti dva, kterým jsme zabili blízkého, mají velké slovo v jejich radě, či co tam mají. Proto je ta smrt tak nebezpečná. My máme naopak dluh. Není dobré začínat naše vztahy dluhem. Být to obráceně, trvali bychom jistě na jeho vyrovnání. Musíme tedy nepříznivé působení naší viny zastavit a nejprve jim dát náhradu. Bude to tak jedině spravedlivé.“

„To se ti lehce řekne,“ zarazila se Saggor a spolu s ní to trhlo i většinou tefirů v síni. „Koho chceš ale obětovat? Střelci plnili pouze svou povinnost, stříleli po nepříteli, není důvod je trestat ani obětovat.“

„Nemusí jít o oběť,“ tajemně se usmívala Belial. „Nechtějí přece smrt za smrt. Náhrada může být i jiná, život za život.“

„Tomu nerozumím,“ zarazila se opět Saggor. „Není to totéž?“

„Není,“ pokrčila Belial rameny. „Napadlo mě to až tady a teď. Vím už, jak jim můžeme nahradit zabitého syna i bratra. A nemusíme obětovat nikoho z nás. Mohli bychom uzavřít mír bez obav z toho, že oni příměří nedodrží.“

„Co to říkáš?“ peskovala ji její matka. „Představuješ si to jednoduše, ale taková jednání budou ve skutečnosti nesmírně komplikovaná...“

„Ale ono to je opravdu jednoduché,“ zarazila ji. „Vás to ještě nenapadlo? Vydám se Otovi a dám mu za zabitého syna jiného. Geneticky je to přece možné, jen si vzpomeňte! Jeho syn dostane nového bratra a všechno se vyrovná. Oba ztratí důvod k nenávisti a naše světy spojíme lépe než smlouvou.“


Bác ho!

To tedy bylo nečekané!

Ještě nečekanější ale byla reakce tefirů v síni. Protože se tu všichni dívali na nás, viděl jsem všem do obličejů a všichni najednou jako kdyby si oddychli. Chvíli jsem ostražitě pozoroval jejich obličeje. Síní to šumělo, jak spolu začali tlumeně diskutovat. Zdálo se ale, že to berou vážně.

Podíval jsem se rychle na Belial. Obětovala by se pro mír. Tohle řešení by mě ani ve snu nenapadlo. Ačkoliv i na Zemi to bylo kdysi běžné, z hlediska tefirů dokonce nedávno. Co jiného byly královské sňatky, než promyšlené politické tahy? My jsme těm starým praktikám odvykli, ale náhle mi došlo, že ani já nebudu mít na výběr. Neuvážené odmítnutí by mohlo mít strašlivé následky. Nepochyboval jsem, že to Belial chápe jako oběť míru, ale určitě to myslela upřímně. Přímo zářila nad nápadem, jak zachránit situaci. Nedělal jsem si nejmenší iluze, že by to bylo z lásky ke mně, nedávno ke mně přece cítila stejně upřímnou nenávist, ale chtě nechtě jsem to musel ocenit. Koneckonců, stejně jako já chtěla zažehnat hrozící konflikt.

„Nemůžeme po vás žádat takovou oběť,“ odpověděl jsem po chvilce.

Shromáždění zašumělo. Všichni se na mě dívali najednou ne nepřátelsky, ale ohromeně.

„Ale chápu ji,“ pokračoval jsem klidně. „Je-li to ze tvé vlastní vůle, Belial, nesmím to odmítnout. U nás na Zemi se to tak dříve dělávalo a někdy to i pomáhalo. Přijali bychom mír i bez tvé oběti, ale s ní to může být lepší.“

Jednání skutečně dostalo náhlý obrat a dál to šlo hladce, jak jsem před chvílí nečekal. Nikdo nemluvil o neúspěšné zkoušce, všichni se najednou spokojili s tím, že jsem byl ochotný ji podstoupit. Možná to kdysi uznávali jako důkaz, ale návrh Belial byl najednou přednější než jiné. Přímo na místě jsme se dohodli na trvalém míru. Předáci Asbeel trvali na prohlídce Gehenny, což jsem jim bez váhání slíbil. Už se neobávali o osud svých vyjednavačů? Tím lépe! Byl to ostatně i můj zájem. Jen ať se přesvědčí, že je neklameme.

Za druhé jsme sjednali osud tefirských dětí na Zemi. Asbeelové přišli překvapivě s tím, že nám je nechají. Už jsme je beztak začali vychovávat a tyto děti, rodem tefirské, mohou jen více spojovat naše světy. Na Zemi už beztak dávno koluje krev tefirů z pradávných dob, i když se na ni zapomnělo. Tyto děti budou představovat jen novější a pevnější pouto mezi našimi světy.

Tefirové, snad aby se nedali zahanbit, přišli pak sami se vstřícným návrhem kolonizovat další světy společně. Podle jejich názoru byl nejvhodnějším světem pro založení kolonie Ydlecoge. Sami by tam už dávno kolonii založili, kdyby na ní neumístili pasti proti vojskům Gehenny. Po jejich demontáži by ale nic nebránilo společnému osídlení.

Na dotaz, zda jsou všichni lidé Země jako já, jsem ale musel pravdivě odpovědět, že ne. I u nás žije mnoho barbarů neschopných soužití s jinými. Mohl jsem jim jen slíbit, že je nikam nepustíme. Na oplátku nám tefirové slíbili rychlé odstranění pastí a společný výzkum vesmírů.

Během jednání jsem se několikrát obrátil vysílačkou na Járu. Pochopitelně byl celou dobu jako na trní. Nerozuměl nám, jen podle tónu hlasů mohl soudit, co se tady děje. Pro jistotu mi dal pár otázek, týkajících se Pardubic a když jsem na ně bez zaváhání odpovídal, oddychl si. Neměl o úspěšnosti mé mise valné iluze, ale nemohl by pro mě nic udělat, musel disciplinovaně čekat, jak to dopadne.

Omluvil jsem se tefirům a stručně Járu seznámil s dosavadními výsledky, především s nečekaným obratem v jednání, způsobeném Belial.

Jára chvíli přemýšlel.

„Ber to, tati,“ řekl rozhodně. „Jirku nám nahradit nemůže, to je nesmysl, ale ať si to připustíš nebo ne, mír za to stojí. Ta holka je přitom atraktivní a vypadá docela fajn, přiznej si to. Nemůžeš ji odkopnout, ani kdyby vypadala na deset tisíc let.“

„Musel bys jí říkat maminko!“ varoval jsem ho.

„To by ještě šlo, co když má věk praprababičky?“

„Přežije nás oba!“

„No a? Kdyby nás dva měl o pár tisíc let přežít i mír, nestálo by to za to?“

Podruhé jsem se zeptal Járy na názor, zda bude možné pustit na Firhoi kdekoho, nebo jen pečlivě vybírané s čistým štítem, aniž by hrozilo nebezpečí dodatečného konfliktu.

„Zpočátku některé, pak uvidíme,“ souhlasil po krátkém uvažování. „Všichni lidé nejsou vynikající vizitkou Země, to my dva těžko změníme.“

Rozloučili jsme se až po osmihodinovém maratónu. Bylo to dlouhé, ale vydržel jsem. Pak jsem si ve shodě s pozemskými zvyky potřásl rukama se šestašedesáti členy rady, tím klíčové jednání s tefiry skončilo, i když ne mojí zásluhou. Snahu mi nikdo nemohl upřít, ale všechno rozhodla Belial. Díky její oběti nebyli najednou jelimani z Kanaánu podřadnými tvory, ale uznávanými partnery v jednání. Toho bych zaručeně nedosáhl ani kdybych se rozkrájel.

Vraceli jsme se opět dva, já i Belial Ameata, ale v úplně jiném vztahu.

Belial se krátce rozloučila s matkou a s bratrem. Neloučila se na věky, měla slib kdykoliv navštěvovat známé na Varvei. Zavedla mě do své kajuty, tak malé, že se jí nedalo říkat byt, sbalila si věci a s batohem na zádech odešla se mnou do lesa, odkud ji předtím přinesl Jára.

V přechodové komoře na Šestém Měsíci nás Jára velice srdečně přivítal.

„Vítám tě k nám, nová maminko!“ podával ruku Belial. „Promiň, že jsem ti prve ubližoval. Bylo to nutné, ale víckrát se to nestane, slibuji ti to.“

„Udělal jsi pro mě víc než dost,“ řekla a také mu stiskla ruku.

„Mám jen jednu obavu,“ obrátil se ale na mě Jára s trochu poťouchlým úsměvem.

„Myslíš, jak ji přijmou ostatní?“

„Jestli myslíš Wernerovy, ti asi dobře. Ale jsem zvědavý, kde na Zemi najdeme kněze, ochotného oddat tě s pravou ďáblicí z pekla.“

 


Zpět Obsah Dále

10.08.2017 12:25