Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Lidskost ďáblů

Vrátili jsme se do Nového Německa, rozloučili se s Alfrédem Schmidkem, který opět usedl do křesla ministra policie. Nový Berlín se vracel do starých kolejí, televize Gerty Wernerové právě vysílala zprávy.

„Teď to ještě musím vysvětlit OSN,“ povzdychl jsem si.

„Dávej si pozor,“ varoval mě Kurt Werner. „Američané se tě tam chystají zatknout.“

„Jen ať to zkusí! V árijském plášti se jejich šerifů nebojím. Nebudu se přece dohadovat na dálku.“

„Nepodceňuj je!“ strachoval se.

„Něco jiného je střílet bezbranné v ložnici,“ odsekl jsem mu tvrdším tónem než jsem chtěl. „Víš, že si čestných Američanů vážím a jednám s nimi na rovinu. Bohužel, mám zkušenost i s těmi darebáky. Začínám mít dojem, že tam převažují. Nebo jsou aspoň víc vidět.“

„Dělej jak myslíš,“ rezignoval Kurt.

Odletěl jsem s Uaxio, Silnurem a Bretilem do New Yorku. Za letu jsem rádiem sjednal svědecké vystoupení před Valným shromážděním OSN, přislíbili mi to nějak moc ochotně. Jestli čekali, že tam na mě políčí past, ať si to myslí.

Přistáli jsme s vimaanem před velikou budovou OSN, očekáváni nespočetným davem zvědavců. Předal jsem řízení vimaanu Silnurovi a společně s Uaxio vystoupil na chodník. Mimozemšťanka se stala samozřejmě vděčným terčem fotografů, ale nevšímala si jich. Dali jsme se zavést dovnitř, všude byli na nás připraveni, nikde nic nezaskřípalo. Brzy jsme dorazili do známého sálu plného delegátů. Dovedli mě k mikrofonu, od kterého už odcházel můj předřečník, zástupce jedné z bývalých zemí vyvážejících naftu. Pokud mluvil o mně, těžko to bylo lichotivé, měli mě rádi jako kočka myš a kdyby mohli, dávno by mě s chutí zakousli.

„Shromáždění chce přednést svědectví pan Ota Vávra,“ ohlásil předsedající. „Asi nám chce podat svou verzi událostí kolem Nového Německa, kde mimozemské síly nedávno přepadly armády OSN, vyslané k uklidnění světové veřejnosti.“

Zaregistroval jsem jeho jedovatý tón, ale ignoroval ho.

„Nevšiml jsem si tam žádných jednotek OSN,“ podotkl jsem, jakmile jsem se dostal k mikrofonu. „Ale i kdyby tam byly jiné vojenské jednotky než americké, nikomu se omlouvat nebudu, neměly tam co dělat! Zajímalo by mě, jak jste mohli vy, zástupci světa, souhlasit s agresí proti Novému Německu? Nikoho neohrožovalo, nemá armádu, nedávno zlikvidovalo Q-bomby, nikdo neměl nejmenší důvod ke stížnostem. Nové Německo byl nesmělý pokus, zda se může některý stát obejít bez armády. Zajímavé, už podruhé se stalo obětí agrese. Nejprve od Brazílie, teď od Spojených států, dvou nejbohatších zemí světa! Chápu, kdo má hodně, chce ještě víc a kdo chce psa bít, hůl si vždycky najde, jak správně tvrdí staré přísloví. Horší je, když to ostatní schválí, ačkoliv musí být každému jasné, že jde o porušení zásad OSN. Posvěcení agrese Spojenými Národy je ošklivá skvrna na tváři Země a vy všichni, co tu jste, ji nemáte čím ospravedlnit.“

Postupně jsem se dostával do ostřejšího tónu a závěr byl přímá obžaloba všech přítomných.

„Na vyslání mírových sil OSN se shodla většina členů Valného shromáždění!“ ujistil mě nevrle předsedající.

„Tam nebyly žádné mírové síly a vy to dobře víte! Byla to sprostá agrese, zahájená bez varování a až zpětně schválená! A to není všechno! Další agresi zahájily Spojené státy proti světům z paralelních vesmírů. Také tak nevyprovokovanou a neospravedlnitelnou. Trochu vás uklidním, neúspěšnou. Skončila doslova v pekle. Dostala se jen do Gehenny a tam uvízla. Ta flotila měla více než tisíc nejmodernějších letadel, pečlivě vyzbrojených vším možným, včetně atomových bomb. Nechci si ani domýšlet, co by napáchala, kdyby prošla dál. Oplakávat syny budou ale jen americké matky, vojáci jiných zemí se toho naštěstí neúčastnili. Obyvatelé paralelních světů bohužel nerozlišují, který stát to provedl a dávají vinu celé Zemi. Žádám vás v této chvíli o jasné vyjádření. Schválíte také výpravu amerických leteckých sil proti paralelním světům, nebo ji odsoudíte? Očekávám to druhé, ale hned!“

Odstoupil jsem od mikrofonu a čekal na odpověď. Shromáždění podle mého předpokladu ztuhlo překvapením. Teprve po chvíli se váhavě přihlásil o slovo delegát Brazílie.

„Tvrdíte, že jste někde zničili přes tisíc pozemských letadel? Jak jste to mohli dokázat? Jedině zbraněmi ďáblů! Spojili jsme se s nimi proti Zemi!“

„Nezničili jsme je,“ odrazil jsem jeho útok. „Chyba našich mimoprostorových propustí tu flotilu zablokovala v pekle Gehenny. To je dost podstatný rozdíl. Nemusíme je ničit, radioaktivita se o ně sama postará. Chci ale toto shromáždění upozornit, že velitelem invazní flotily byl vámi pověřený inspektor Rady bezpečnosti Pierre Lavarédé. Během inspekce se zmocnil vimaanu, na Zemi na mě připravil atentát, při kterém zahynulo osmnáct dětí a čtyři ošetřovatelky a postavil se do čela flotily, vyslané dobývat cizí světy. Zloděj a terorista s nejvyšším pověřením OSN! To je meziplanetární skandál!“

Jediný, kdo se přihlásil o slovo, byl americký delegát.

„Musím se důrazně ohradit proti osočení Spojených států z těchto neprokazatelných a od začátku vymyšlených zločinů,“ oznámil. „Toto nechutné špinění památky našeho tragicky zemřelého presidenta považují celé Spojené státy za odporný hyenismus. Americká strana vysílání letadel proti jiným světům důrazně popírá a pokud tam nějaká letadla jsou, nepatří Spojeným státům. Naopak máme důkazy, že se cizí letadla bez označení příslušnosti objevila nad územím Spojených států, kde ohrožovala Washington a další pokojná města. Trváme na vyšetření incidentu, na přísném potrestání viníků a vyhrazujeme si právo podniknout nutné kroky k zajištění bezpečnosti celého světa. Podle důvěryhodných zpráv je tu přímá souvislost s přepadením mezinárodních mírových sil OSN v Novém Německu, ale může také jít o počátek agrese mimozemšťanů, zaměřené k ovládnutí Země. V této chvíli, možná klíčové pro osud národů světa, žádají Spojené státy Organizaci spojených národů o podporu.“

Překvapila a zaskočila mě lehkost, s níž se americký delegát distancoval od lumpárny své vlastní země. Vůbec by mě nenapadlo, že by se Spojené státy tak veřejně zřekly svých vojáků. Očekával jsem, že někdo napadne naši pomoc Německu, ale ne, že to budou právě Spojené státy se svým hrncem roztopeného másla na hlavě.

Byl to tah, který jim měl uvolnit prostor k diplomatickému manévrování? Obětovat tisíc elitních pilotů za získání postavení napadené strany? To by nebyl špatný tah!

Mějte si, co chcete, řekl jsem si a přihlásil se o slovo. Naštěstí jsem s tímto požadavkem přišel jako jediný, takže mi předsedající vyhověl, ačkoliv se nejprve hodnou chvíli rozhlížel, zda se nepřihlásí někdo jiný, komu by mohl dát přednost.

„Děkuji americkému delegátovi za ujištění, že flotilu letadel do paralelních vesmírů nevyslaly Spojené státy,“ řekl jsem jízlivě. „Je to nesmírně důležité prohlášení. Na těch letounech je sice typické vojenské označení USAF, ale když se Spojené státy zodpovědnosti za ně zřekly, je každému jasné, že posádky flotily jsou nebezpeční teroristé, kteří označení letadel emblémy Spojených států zneužívají. Pro nás je to jen výhodné, můžeme ihned zastavit riskantní pokusy o jejich záchranu. Tam, kde se právě nacházejí, panuje silná radioaktivita, kterou lidé přežijí nanejvýš čtrnáct dní a to ještě za předpokladu, že se nacházejí v letadlech vysoko nad terénem. Až těm letounům dojde palivo či jiná energie potřebná ke vznášení a budou nucené přistát, bude to pro posádky poslední den života. Letadla typu lockheed se už dlouho vznášet nevydrží, také boeingům již dochází energie. Tím bude pro nás problém definitivně vyřešený. Záchrana pilotů by byla tak jako tak problematická. Jsou vyzbrojeni atomovými bombami, jednu už dokonce proti nám použili, takže je vidět, že s tím neváhají. Odpovědnost za smrt těch lidí ale ponesou ti, kdo je tam vyslali. Já jim jejich hrozící osud rozhodně nezávidím. Zbývá jediné, vysvětlit, jak je možné, že je vedl pověřenec OSN Pierre Lavarédé? Ale to už je jiná věc. Vaše, dámy a pánové!“

Byla to ovšem ťafka a jistě to všichni pochopili. Úkosem jsem pozoroval amerického delegáta. Zdálo se, že při mých slovech zbledl. Diplomatický manévr mu sice umožnil elegantně přejít z obrany do útoku, ale doma bude mít nepříjemnou dohru. Měl jsem ale další téma:

„Také já se musím ohradit, a sice proti bezdůvodnému násilnému rozmístění ozbrojených sil na území suverénního státu Nového Německa. Schválili jste dodatečně jeho okupaci takzvanými mírovými silami, abyste svět ochránili před Q-bombami. To ale nebyl dobrý nápad. Co jste zjistili? Mírové síly na území Nového Německa žádné Q-bomby nenašly. Proč? Protože tam nejsou. Na rozdíl od nukleárních bomb se Q-bomby dají poměrně snadno zlikvidovat a Nové Německo se jich zbavilo. Jako druhý důvod uvádíte nutnost potrestání německých válečných zločinů. To je neuvěřitelně pokrytecká nehoráznost. Byl jsem svědčit u soudu státu Izrael ve prospěch ministra policie Nového Německa Alfréda Schmidkeho, obviněného americkými občany z válečných zločinů za Druhé světové války. Soud státu Izrael snad nebudete podezírat ze zaujatosti, ale nevinu Němců potvrdil. V izraelském vězení teď sedí místo Alfréda Schmidkeho američtí občané, usvědčení z křivopřísežnictví. Další osud lhářů mě příliš nezajímá, spíše kdo je tam s padělanými dokumenty vyslal? Ale i kdyby se dvěma či třem Němcům podařilo nějaké zločiny prokázat, byl vrchol licoměrnosti vyslat do jejich země takzvané mírové sbory, aby napáchaly milionové škody a zcela zbytečně zabily více civilistů, než byl počet předpokládaných zločinců. Dvojnásob je mi potom líto, že se ke krytí té nehoráznosti až po jejím provedení propůjčila OSN, ale musím trvat na tom, že jste této organizace zneužili. Říká se - o mrtvých jen dobré. Americký president tragicky zahynul, ale předtím dal rozkaz k napadení cizího nezávislého státu. Považujeme ho proto za válečného zločince, kterého tragická smrt jen zachránila před odsouzením celého světa.“

„Mírové síly tam byly přece napadeny mimozemšťany!“ vyskočil ihned delegát Brazílie. „Chcete to snad popřít?“

„Ano, musím to popřít,“ neustupoval jsem. „Nebyla to akce mimozemšťanů a už vůbec ne agrese. Byla to řádně dohodnutá vojenská pomoc Novému Německu. Když jsem z vlastního rozhodnutí opouštěl funkci starosty Nového Berlína, projevil můj nástupce obavy o osud státu, který jsem pomáhal vytvářet. Nové Německo nemá armádu, jen policii. Slíbil jsem tedy Němcům pomoc v případě ozbrojeného napadení, sepsali jsme o tom smlouvu a tu jsem dodržel. Asi už víte, že jsme z Gehenny ukořistili tři vimaany. S jejich českými posádkami jsme Nové Německo vyčistili. Při této pomoci jsme ale neublížili žádnému civilistovi a nezabíjeli jsme zbytečně ani vojáky, ničili jsme jen vojenskou techniku. Mimozemšťané tam byli jen jako pozorovatelé. Pořídili dokonalé dokumentární záběry, které v případě nutnosti zveřejníme.“

„Ale co ohrožování mírumilovných měst ve Spojených státech?“ přidal se nevraživě zástupce Arabských emirátů.

„K žádnému nedošlo,“ odpověděl jsem. „Chtěli jsme pomoci pilotům flotily uvízlé na Gehenně, kterým radioaktivita odtikává poslední chvíle života. Nemůžete ale zachraňovat někoho, kdo po vás střílí. Potřebovali jsme, aby jim kompetentní místa nařídila po dobu záchranné akce zastavit palbu. V rádiové komunikaci se ti letci prohlašovali za americké mariňáky, na letadlech mají americké emblémy, logicky jsme se chtěli obrátit na americkou stranu. Americký delegát nám teprve tady, na této půdě vysvětlil, že ta letadla americké armádě nepatří. To jsme ale nevěděli a tím omylem vysvětlujeme i omlouváme naši cestu do Washingtonu. Musím ale tvrdě protestovat proti nařčení, že jsme tam někoho ohrožovali. Stříleli jsme nad Novým Německem v rámci smlouvy o pomoci. Nad územím Spojených států, nad ostatními státy po cestě ani nad neutrálním mořem jsme palbu ani neopětovali.“

„Někdo po vás střílel i nad neutrálním mořem?“ zajímal se hned živě delegát Ruska.

„Ano, ale upřímně řečeno, v této chvíli nevím kdo,“ krčil jsem rameny. „Nad Karibským mořem severně od Venezuely na nás vystřelila z obřího laseru letadla s americkými poznávacími znaky. Myslel jsem tedy, že byla americká, ale po posledních zkušenostech si nejsem jistý, zda nešlo o letadla teroristů, jako na Gehenně. Štíty to naštěstí beze škod vykryly a pátrat po tom dál nemíním. Příště taková letadla jako teroristy prostě a bez dalších varování sestřelíme.“

„A co kdyby to byla skutečně americká letadla?“ zeptal se zástupce Ruska.

„My jsme si to mysleli, proto jsme nestříleli,“ přikývl jsem. „Ale když nám tady americký delegát jasně vysvětlil, že americká letadla mezinárodní právo neporušují, budeme příště letadla, která neutralitu mezinárodního vzdušného prostoru poruší střelbou, považovat za pirátská a sestřelovat. Prostředky na to máme a vy všichni s tím jistě budete souhlasit.“

„Tvrdíte, že zneškodněná flotila měla atomové zbraně,“ vystoupil s dotazem delegát Číny. „Na to byste měl mít hodně pádné důkazy!“

„To je naprosto nepochybný fakt,“ usmál jsem se kysele. „Během vyjednávání o příměří odpálili proti mému vimaanu atomovou bombu. Vimaan to vydržel, jinak bych tu nebyl. Ale přiznám se, byl to pro mě otřes. Zejména když jsem si uvědomil, že těmi zbraněmi disponují. U amerických letadel bych to chápal, ale u teroristů jsou takové zbraně trojnásobně znepokojivou skutečností. Každého by asi mělo zajímat, kdo ty jaderné střely sestrojil, případně které atomové velmoci chybí? Dozvíme se to brzy, až radioaktivita zabije posádky a prozkoumáme zbytky letadel. Předpokládám, že získáme na tyto otázky dostatečnou odpověď.“

„Vaše letadla vydrží i atomový výbuch?“ zajímal se Číňan. „Vám nebude vadit radioaktivita ani při zkoumání zbytků letadel?“

„Naši předkové říkali tefirům ďáblové,“ odtušil jsem. „Nepochybujte o jejich vyspělosti. Dám vám ale jiný námět k zamyšlení. Jednali jsme o spolupráci na Zemi. Jejich lékařka Belial, která bohužel zahynula při teroristickém útoku namířeném proti mně, zjistila z našeho genetického základu, že jejich lékaři by mohli prodloužit lidský věk. Nedávno se to podařilo až na dvojnásobek hlavonožcům z Xijtry, ale tefirové z Firhoi by to dokázali zvýšit na desetinásobek, možná i víc. Lidé by mohli žít až tisíc let. Prodloužení života na věk Metuzalémů by bylo, nebojím se to říci, zázračným. Vaší vinou ale k tomu nedojde, dámy a pánové. Trpělivost tefirů přetekla třemi akcemi: hromadnou vraždou tefirských dětí v Čechách, agresí proti Novému Německu, ale zejména nezdařeným pokusem o invazi do jejich světů. Nejméně jednu z těchto akcí jste otevřeně podpořili, srovnejte si to se svým svědomím, jak umíte. Stali jste se vrahy mnoha miliard lidí Země. Mimozemšťané i obyvatelé Nového Německa přestávají vaši organizaci uznávat. Vyřizuji vám od obyvatel paralelních vesmírů vzkaz, který zní: dokud nenapravíte své zločiny, nedostanete svolení opustit váš vesmír. Můžeme vyřešit problém přelidnění Země, hlad a bídu, ale nemůžeme pomáhat světu, který vysílá do svého okolí teroristy. Navrhuji vám: rozpusťte Organizaci spojených národů a založte jinou, která už nebude schvalovat terorizmus. Bude to lepší, než přeměna instituce, která tak fatálně selhala.“

Zvedl jsem se a s Uaxio v patách zamířil k východu. Delegáti nevěřili svým uším, jak je ohromil můj závěr a teprve když jsme byli na poloviční cestě ke dveřím, zvedl se v sále hluk, jak se začali dohadovat.

Ve dveřích nám zastoupili cestu čtyři američtí šerifové.

„Jménem zákona...“ začal jeden z nich...

„Tady nemáte právo zasahovat,“ napřáhl jsem proti němu ruku.

Čtyři ruce sjely k opaskům a náhle na mě mířily čtyři nebezpečně vyhlížející kolty.

V té chvíli ale obličeje všech čtyř ochránců zákona zkroutila bolest a bez hlesu se složili k zemi.

„Dávej trochu pozor, nechceš je snad zabít,“ napomenula mě Uaxio. „To bylo skutečně na hranici snesitelnosti!“

„Vím,“ ujistil jsem ji. „Byl to nejmenší možný náboj, menší by ani nepřeskočil vzduchem. Nikomu tím neublížím, za chvilku se vzpamatují.“

Obešli jsme bezvládná těla a vyšli ven. Lidé nám zděšeně uhýbali s cesty, reportéři nás natáčeli z úctyhodné dálky a netoužili dostat se do naší blízkosti.

„Kdyby nás venku někdo ohrožoval, konvertuj se na Xijtru,“ navrhl jsem Uaxio tiše. „Nestarej se o mě, mám lepší ochranu než ty.“

„Zatím mě to jenom zajímá,“ odtušila nevzrušeně.

Beze spěchu jsme došli k vimaanu. Silnur otevřel vchod, a aniž by se nás někdo pokoušel zastavit, nastoupili jsme. Vimaan se plavně vznesl do výšky a vzápětí nabral rychlost směrem k Novému Německu.

„Nebylo správné končit s nimi spolupráci,“ soudila Uaxio zamyšleně.

Hovořila německy, jak jsme byli zvyklí. Asi by zvládla i češtinu, ale nebylo toho třeba. Vimaan řídil Silnur, my dva jsme měli chvíli volna pro naši diskusi.

„Ať se trochu pohádají mezi sebou,“ řekl jsem unaveně. „To jim neuškodí. Horší je, že to Belial ani těm malým tefirkám život nevrátí.“

„Co budeš dělat?“ ptala se mě. „Někde v Čechách máš ještě jeden konvertor propusti ke Gehenně, nemohli by se ho zmocnit?“

„Byl by jim k ničemu,“ odtušil jsem. „Nikdo mu nerozumí kromě členů naší party a ta pobývá většinou mimo. Máme na Zemi konvertory dva, ale nikdo je neobjeví ani nezneužije.“

„Čím jste vlastně závislí na Zemi?“

„Nakupovali jsme v Novém Německu technologii ke stavbě konvertorů,“ přiznal jsem. „Teď je celý kruh Zemí kolem dokola propojený a další propusti stavět nemusíme.“

„A co ty Země, dostupné přes Měsíce, jak jsi mi nedávno ukazoval?“

„Mapování vesmírů zpomalíme,“ musel jsem přiznat. „Beztak to je pro naši malou skupinu příliš velké sousto. Upřímně řečeno, po tomhle do toho ani nemám chuť.“

„Chybí ti hodně... ta Belial Ameata?“ starala se vážně.

„Vždyť nás znáš,“ vzdychl jsem si. „Máme jiné vztahy, ale pochopit jeden druhého můžeme.“

„Poradila bych ti,“ navrhla mi. „Věnuj se teď tefirům na Firhoi. Budou pro vás důležitější než lidé Země. Ne protože jsou technicky vyspělejší, naopak. V poslední době se jim změnil celý vesmír, víc než vám. Žili celá tisíciletí v očekávání rozhodující bitvy s Gehennou. Napětí jste je zbavili, ale vzali jste jim nepřítele. Měli byste jim pomoci najít smysl života.“

„Nepotřebujeme žádnou pomoc od Kanaánců,“ promluvil až dosud mlčící Silnur, také německy. „Vyřešíme si to mezi sebou sami.“

Okamžitě mi bylo jasné, že všemu rozuměl. Ale proč ne? Nepomlouvali jsme nikoho a tefiry nejméně.

„Nikdy neodmítejte pomoc, ať přichází odkudkoliv,“ obrátila se k němu Uaxio. „Lidé ze Země, vámi zvané Kanaán, jsou možná vývojově opožděnější. V biologii máme nad nimi vrch i my, ale občas nacházejí geniální řešení problémů. Ota nás překvapil neočekávaným použitím konvertoru, když během půl hodiny odstěhoval z našeho světa milion Němců, ačkoliv jsme předtím pochybovali, že to stihne za pět let. Právě jeho nečekané nápady ho v našem světě nejvíc proslavily. Kromě toho byste už sami měli pochopit, že mu můžete věřit. Je to sice tvor chybující, ale nestalo se, že by nedodržel slovo z vlastní viny. Jak známe ostatní lidi Země, takových je tam poměrně málo.“

„Nechci nikoho podceňovat,“ ohradil se Silnur, „ale naše dílo musí být naším dílem.“

„Proč?“ opáčila Uaxio. „Na vašem místě bych se snažila udržet přátelské vztahy se všemi, s lidmi nebo s námi, s obyvateli Pegsda, Cifuri, Loanebu i dalších světů. Někteří jsou na nižším stupni vývoje, pomozte jim, ale nepohrdejte jimi. Nevíte, čím mohou pomoci oni vám.“

„Naše věda je po zkáze Gehenny, bez urážky, ve všech světech nejlepší,“ opáčil Silnur sebejistě.

„Věda? Máte lepší techniku, možná i biologii,“ připustila Uaxio. „Vaše rasa zato krutě zklamala ve vztazích, sama k sobě i k jiným. Naše společnost není tak vyspělá technicky, ale pětadvacet tisíc let žijeme bez násilí. Můžete se něčím podobným pochlubit? Nedávno jsme utrpěli šok ze setkání s lidmi Země. Nepamatujeme tolik zla, nenávisti a úmyslného utrpení, co nám přinesli. Museli jsme přestavět naše myšlení, abychom to přežili. Pak k nám přišel člověk ze Země a docela upřímně nás obvinil ze stejné krutosti, jakou projevovali jeho krajané. A víte, co bylo nejhorší? Že měl pravdu! Po vyvraždění Nového Hamburku, kterému ještě nezabránil, ale právem nám je vyčetl, jsem to pochopila. Dnes se lidé Země opět provinili, ale soudit je šmahem nemůžete. Nepodceňujte je. Může se stát, že právě oni vyřeší nejen své problémy, ale i vaše.“

Podíval jsem se na Uaxio udiveně. Už jsem ji trochu znal, pravda. Ale ne dokonale. Byla z nás konec konců nejstarší, pět tisíc let zkušeností musí být někde znát. Její víra v lidstvo poté, co jsme se zase předvedli v tom nejhorším smyslu, byla skutečně nečekaná.

Na druhé straně, bylo to povzbuzení ve chvíli nejpotřebnější. Cítil jsem se poslední dobou příliš unavený. Možná se na tom podepsalo nedávné těžké zranění, průstřel srdce bývá obvykleji vstupenkou do krematoria, ztráta Belial a dětí, ke kterým jsme stačili přilnout jako k vlastním. Z první rodiny mi zůstal aspoň syn Jaroslav, z druhé jen trpký pocit bezmocnosti. Uaxio teď přemlouvala tefira Silnura, aby nás nepodceňoval. Bylo to určeno pro něho, nebo pro mě? Možná pro oba.

Pochopil jsem ale, že nesmím rezignovat.


V Novém Německu jsme se zamýšleli zdržet jen na chvíli, ale dopadlo to jinak. Rozhodl jsem se prodiskutovat situaci s přáteli, hlavně s manželi Wernerovými, s Němci, kteří se vrátili z izraelského vězení, generálem Schmidkem, Maxmiliánem Hurtigem, Heinrichem Ascherem a ředitelem Deutsche Bank Ernestem Hauptmannem. Poslali jsme tedy Silnura, aby odvezl Uaxio a sám se také vrátil domů.

„Teď se tu nějakou dobu nic dít nebude,“ ujistil jsem je.

Uaxio mi připomněla, abych se šetřil, má zranění nejsou ještě zahojena, ale jinak nic nenamítala. Silnur se na náš návrh usmál, ale neřekl nic. Odletěli pak modrou propustí do Xijtry a my jsme se odebrali jednat do mého bytu.

Werner mi vykládal o chystaném referendu o vystoupení Nového Německa z OSN. Němci jsou prý rozhořčeni, že ta organizace beze skrupulí schválila jejich okupaci, takže nejspíš většina odpoví na otázku vystoupení ano, to zas bude ve světě bouře! Když ale uslyšel, že jsem dnes navrhl rozpuštění této organizace jako takové, vřele se mnou souhlasil.

Cesty na Xijtru budou řídit hlavonožci, tam se nic nemění. Němci je stihli varovat, než Američané v Novém Německu obsadili středisko pro komunikaci, takže hlavonožci přenosy zastavili.

V Čechách asi zasypeme opuštěný důl, ukrývající vchod ke konvertorům propusti do Gehenny. Místo toho aktivujeme konvertory tajné základny pod Krkonošemi. Energii jim budeme doplňovat přes Xijtru, ale do paralelních vesmírů se dá cestovat i opačnou stranou takže pozemské propusti nebudeme ani potřebovat. Při každém otevření se nám beztak dostává na Zem i na Pegsda radioaktivita z Gehenny.

Járova parta bude podle technických možností stavět propusti do dalších světů. Byla tu ale důležitá otázka, zda je smíme na obydlených světech stavět přes odpor místních obyvatel. Wernerovi, Maxmilián Hurtig i doktor Ascher navrhovali prohlásit takové světy za zakázané a nezasahovat do nich. Schmidke, Hauptmann a já jsme byli pro dosavadní praxi umístit tam konvertory tajně. Výčitky o nepřípustném porušování práv domorodců jsme odmítali.

„Navazovat kontakty není zlo,“ tvrdil generál Schmidke. „Nebudou-li některé civilizace souhlasit, abychom na jejich území vkročili, budeme je respektovat, ale nemají právo bránit nám v hledání těch rozumnějších. Navíc si myslím, že můžeme plným právem poskytovat i asyl členům civilizací, kteří se svou vládou nebudou spokojeni.“

„Nemůžete nepřípustně zasahovat do jejich práv!“ namítal Maxmilián Hurtig. „První prstenec beztak obsahuje více neobydlených světů, nic nás nežene dál.“

„Nepřípustné zasahování do práv civilizací vidím pouze tehdy, kdybychom je poškozovali v jejich světě,“ rozhorlil se Schmidke. „Umožníme-li ale nespokojencům z těchto civilizací svůj svět opustit a hledat útočiště jinde, civilizací samých se to nedotkne. Ubudou jim nespokojenci a utlačovaní. Má vůbec nějaká civilizace právo zadržovat své členy proti jejich vůli?“

„A co zločinci?“ nadhodil Hurtig. „Budeme přijímat zločince všeho druhu jen proto, že se jim doma nelíbí?“

„Můžeme uplatnit metodu osvědčenou v Novém Německu,“ navrhl Schmidke. „Tady má každý přistěhovalec nárok na rozumnou lhůtu k adaptaci. Když se ale projeví jako zločinec, dostane příležitost jinde a kdyby ho nechtěli nikde, vrátíme ho do jeho světa.“

„Nebereme žádné ohledy na zákony těch světů,“ pokračoval dotčeně Hurtig. „Můžeme jim narušit civilizační rovnováhu.“

„Bylo by větší chybou slepě se řídit špatnými zákony,“ přidal jsem se ke Schmidkemu. „Kdysi jsem odmítl respektovat nemravné zákony Čtvrté říše a při první příležitosti jsem je porušil. Dodnes si myslím, že to bylo správné, většina Němců díky tomu vůbec žije. Zákony se mají respektovat jen když nejsou v rozporu se základními svobodami.“

„A co uděláme s prázdnými světy, myslím tím světy bez vlastní civilizace?“ zeptala se Gerta, aby převedla téma jinam.

„Měli by z nich mít užitek všichni: tefirové, hlavonožci, lidé i další,“ odtušil jsem. „Vyvoláme se všemi jednání o jejich budoucnosti. Až pak se můžeme vrátit k problému Země a zapojit do osídlování vesmíru další lidi.“

Dohadovali jsme se dlouho do noci a rozešli se až po čtvrté hodině ráno.


Nespal jsem dlouho. V osm začal zvonit zvonek na dveřích mého bytu. Rozespalý jsem šel otevřít, ale včas jsem si uvědomil, že bych měl být na Zemi opatrnější. Rychle jsem si připnul aspoň tefirský ochranný plášť a až pak otevřel dveře.

Muž v černém obleku, který za nimi zvonil, na násilníka naštěstí nevypadal, ani se tak nechoval.

„David Steinfeld,“ představil se mi zdvořile. „Mohl bych vás úpěnlivě poprosit o malou chvilku vašeho času?“

Usmíval se přitom docela normálně a tím mě odzbrojil.

„Podle toho, k čemu mě potřebujete,“ také jsem se na něho usmál. „Pojďte dál. Dáte si mimozemské kafe? Já si dám hrnek, budu to potřebovat.“

„Dám si rád,“ přikývl. „Abych se přiznal, neměl jsem ještě příležitost něco takového ochutnat.“

Podíval jsem se na něho udiveně. Kafe od hlavonožců bylo povzbuzující stejně jako starodávné pozemské, jen místo kofeinu obsahovalo zdraví neškodící, nenávykový dumiog. Domníval jsem se, že dokonale opanovalo trh na celé Zemi, zřejmě ne všude. Zapnul jsem kávovar a nabídl hostu místo.

„Sladíte-li, tady máte cukr,“ nabídl jsem mu ještě cukřenku a podal i krabici sladkostí, kterou mi Gerta včera večer prozřetelně vnutila.

„Ach, ty přízemní požitky!“ vzdychl si. „Málokdy jim odolám! Abych se přiznal, nečekal jsem od vás kafe na úvod. Na člověka, který bez mrknutí oka jedná s pravými ďábly, se chováte příliš... jak bych to řekl... příliš civilně, obyčejně. Viděl jsem včera v televizi, jak na vás vytáhli revolvery. Přiznám se, hrklo ve mně. Musel jste je vyřídit nějakou mimozemskou zbraní, že? Hypnózou, či co to bylo? Bylo to velice působivé. Jako kdyby je něco zkroutilo...“

„Viděl jste to? Takže jste viděl, jak na mě vytáhli revolvery. Měl jsem tedy pádný důvod k obraně. Nevypadáte ale, že byste chtěl vyzvídat technické detaily, které za tím vězí.“

„Ty mě opravdu nezajímají,“ přikývl. „Přesněji řečeno, zajímají mě, ale až hodně daleko v pozadí. Přišel jsem za vámi vyzvídat úplně jiná tajemství.“

„Pokud to jsou tajemství, nic se nedozvíte,“ ujistil jsem ho. „Některé naše informace ale tajné nejsou. Třeba se strefíte do toho soudku.“

„Doufám,“ kývl hlavou. „Něco z toho jste už řekl jiným, snad mě nevyhodíte.“

„Řekněte rovnou, oč jde!“ poprosil jsem ho. „Včera jsem měl dlouhá jednání, spal jsem jen pár hodin. Tak - ven s tím!“

„Na soudu v Jeruzalémě jste naznačil, že si budeme muset opravovat dějiny,“ začal vážně. „Už předtím jste způsobil zmatků víc než dost. Ďáblové našich předků skutečně existují, jsou viditelní, hmatatelní a dokonce smrtelní; i když je těžké je zabít... Objevovali se kdysi na Zemi, sváděli naše předky a památky na ně máme ve spoustě písemných dokumentů i tradicí. To jsou úžasná fakta! Ale mě zajímá něco jiného. Nenašel jste v dokumentech ďáblů i nějaké zmínky o Bohu? Slyšel jsem, že znáte tefiry nejlépe ze všech lidí...“

Podíval jsem se na něho zkoumavě.

„Na tuto otázku vám odpověď nedám,“ přiznal jsem po chvíli přemýšlení. „Mohu jen potvrdit, že jsem se u nich s ničím takovým nesetkal, ale tím nic nevyvracím. Občas se chlubím, že mám v sobě ďáblici a znám všechno co ona. Proto je znám ze všech lidí Země nejlépe, ale ani já nemohu vědět všechno.“

„Jsou věci, o kterých byste žertovat neměl,“ zamračil se trochu. „Přiznám se, mám vedle vás divný pocit. Máte v sobě něco... skoro bych také řekl - něco ďábelského. S tím si ale člověk nemá hrát a už vůbec byste se tím neměl chlubit. Žerty toho druhu jsou tak trochu nepatřičné. Připadá mi to jako žertovat o smrti, tam také končí každá legrace!“

„Bohužel to není žert, ale pravda,“ řekl jsem tišeji. „Opravdu v sobě nosím velitelku Árjů Belial. Znala toho hodně, o zbraních Gehenny věděla všechno. Teď to znám i já. Je to možná hrozné pomyšlení, ale rozhodlo to o osudu Země. Belial žila patnáct tisíc let, ale Boha neznala, neměla o něm ani tušení. Vím to naprosto jistě, protože ji mám v sobě. Co to ale dokazuje? Vlastně nic. Nevyplývá z toho, že Bůh neexistuje. A jsme tam, kde jsme byli předtím.“

„Tvrdil jste Židům, že tefirové mají mnoho dokumentů. Myslíte si, že by stálo za pokus najít v jejich archivech Boha?“

„Hledat tam můžete, ale nemyslím, že něco najdete,“ vrtěl jsem hlavou. „Dejme tomu, že Bůh existuje. Pak ho ale nehledejte u ďáblů!“

„Proč si to myslíte?“

„Ďáblové nejsou vševědoucí,“ řekl jsem. „Znalosti mají větší než my, ale ani oni nevědí všechno. Viděli jsme to na paralelních vesmírech. V dobách, kdy nás ohromoval první paralelní svět Xijtra, kdy jsme o dalších vesmírech nevěděli zhola nic, měli jich zmapováno už několik tisíc let jedenáct. Teď jsme se do toho pustili my a musím se pochlubit, za krátkou dobu jsme objevili dalších devět a zjistili, že jich je šestnáct uspořádáno do kruhu. Je to nádherný úspěch, ale ještě větší výzva - čtyři z nových světů totiž do toho kruhu nepatří.“

„Víte už aspoň kam patří?“ zajímal se živě.

„Nevíme, ale zdá se, že paralelních vesmírů je mnoho a kdoví, co na nich ještě najdeme. Gehenna byla světem zla. Tím ale nemohu vyloučit ani existenci světů dobra a nebudu se divit, kdyby nebyly daleko. Vysvětlovalo by to pověsti o protikladech dobra a zla. Zatím jsme z nich potvrdili jen to, že pověsti o Pekle a ďáblech měly velice reálný základ.“

„Není tomu dávno, kdy jsme jako lidstvo doufali, že myslící bytosti objevíme někde u vzdálených hvězd,“ nadhodil.

„Kdoví, třeba tam jsou! Hvězdy jsou ale nepředstavitelně daleko a cesty k nim by trvaly celá staletí. Proč se hnát daleko, když máme spoustu světů na dosah? Prvních dvacet jich je na stejném místě jako Země. Nepotřebujeme obrovské hvězdné lodi ani střídání generací. Čtyřiašedesát tisíc lidí přešlo z amerického Denveru do paralelního světa pěšky - to bylo tenkrát překvapení!“

„Četl jsem o tom, bylo to neuvěřitelné.“

„Däniken i jiní hledali na Zemi stopy bohů z vesmíru. Byly to bohužel stopy falešné. Däniken se od nich nedokázal odpoutat a křečovitě hledal ke své teorii o příchodu bohů potvrzení existence raketových monster vesmířanů. Neříkám, že to nebylo užitečné, shromáždil přitom spoustu faktů, ale vysvětlení je jiné. Vimaany skutečně existovaly, dnes je používáme, ale s raketami nemají nic společného. Dänikena zmátlo, že mimozemské zbraně kdysi na Zemi působily zkázu a jejich popisy obsahovaly oheň, mnoho ohně.“

„Dobrá, vraťme se k Bibli. Tvrdil jste, že má hodně pasáží chybných a měli bychom je opravit.“

„Bohužel jsem to už viděl. Uvažte sám. Bible je historií židovského národa, považovaného dlouho za vyvolený. Všimněte si ale, jak často popisuje případy, kdy hrdinové tohoto národa získali důležité výhody v rozporu s dnes uznávanými zásadami slušnostmi a byli za to bohatě odměněni. Proč? Jen proto, že patřili k vyvolenému národu? Zkuste o tom uvažovat. Přečtěte si také Bibli důkladně slovo od slova a najdete pasáže, kdy Bůh nejedná jako spravedlivý a laskavý otec, ale jako nerudný, vzteklý démon. Obvykle se mu tam něco připisuje neprávem. Bible byla chráněná proti zkreslování jak to jen šlo, ale systém ochrany byl novější než původní zápisky a bohužel, dostalo se do nich spousta balastu. Uvažujte třeba potopu světa. Bůh se rozhodl vyhladit lidstvo, neboť se mu znelíbilo. Bylo to podle vás laskavé a spravedlivé? Nechme stranou spravedlnost, možná si to ti hříšníci zasloužili, ale ani laskavost z toho nečiší. Vysvětlení je totiž jiné. Za potopu světa mohli Árjové. Napěchovali do horních vrstev atmosféry přechlazenou vodní páru, nad centry pozemských civilizací vytvořili ionizujícím zářením kondenzační jádra a brzy měli zábavnou podívanou, jak se lidé topí v záplavách. Čistě pro svou kratochvíli tehdy smetli civilizace od Středozemního moře až po Čínu.“

„To je snad jen vaše domněnka, že?“ zvedl káravě obočí.

„Žádná domněnka!“ zachmuřil jsem se. „Mohl bych vám z tehdejší potopy nakreslit autentické obrazy, ještě si je pamatuji.“

„Vy jste tam přece nemohl být!“ vyhrkl nedůvěřivě.

„Jako Ota Vávra ne, jako Belial Naarská ano. Belial to tenkrát viděla na vlastní oči. Byla to strašlivá katastrofa. Ona z toho měla švandu, mně už to tak zábavné nepřipadá.“

Chvíli na to mlčel, jen si mě zkoumavě prohlížel.

„Poslyšte... je asi strašné žít s ďáblem či ďáblicí v těle! Nešlo by proti tomu něco dělat...?“

„Slyšel jste někdy pojem vymítání ďábla?“ zavrtěl jsem hlavou. „Pokud ano, zapomeňte na to. Vstoupí-li za přispění hlavonožců z Xijtry do člověka ďábel, je to trvalé. Aby vás to neznepokojovalo, uklidním vás. Belial nade mnou nemá moc a neovlivňuje mě. Vzpomínky a vědomosti mi poskytuje proti své původní vůli. Pomohly nám vyhubit její krajany a zbavit Gehennu posledních ďáblů. Proto je dnes Peklo mrtvé.“

„Peklo bez ďáblů, zajímavé,“ trochu kysele se usmál.

„Peklo bez ďáblů - a ďáblové bez pekla,“ vrátil jsem mu úsměv. „Jsou to kotrmelce, že? Řekl byste někdy, že se část ďáblů rozhodne z pekla utéci? V náboženské terminologii je to ještě pikantnější. Ďáblové přece měli být padlí andělé a teď se jich část vrátila k andělské podstatě... Když se podíváte na tefiry, jejich muži přesně splňují naše představy o ďáblech. Většinou mají strohý vzhled, ostře řezané rysy, jako z ilustrací Mefista k Faustovi. Je v nich jistý druh krásy, neváhám říci, že jsou dokonalejší, ale je to tvrdá krása. Kdysi navštěvovali Zemi častěji a lidé si povědomí o nich zachovali. To vysvětluje naše představy o ďáblech, pokud vynecháme hloupoučké čerty z pohádek, vzniklé jako reakce na ty první. Vezměte si ale jejich ženy. Značně se od tefirů liší, podle našich měřítek jsou ještě krásnější. Připočtěte k tomu jejich schopnosti ovlivňovat lidi hypnózou a psychoútoky a máte anděly z našich pradávných představ, bohužel také falešných. Tefirky lidem na Zemi nikdy dobro nepřinášely. Mohly ale takový dojem vzbudit, člověk bývá v hypnóze nekritický. Tefirští muži lidské ženy čas od času zneužívali. A poznávali synové boží, že krásné jsou dcery lidské a vstupovali k nim... i to se dá pochopit. Zato andělské tefirky lidmi pohrdaly a nikdy si je k tělu nepřipustily. Proto si pamatujeme anděly jako nepohlavní bytosti. Nechtěl bych být teologem, pro ty to musí být strašné zemětřesení! Dosavadní chrámy jistoty se sypou jako domečky z karet... Pravdě ale neutečeme, pravda si nás najde.“

Omlouvá mě asi jen to, že jsem těm slovům sám věřil... Považovat tefirky za anděly našich předků se sice samo nabízelo, ale nebyla to pravda, praví andělé byli mnohem dál než na Firhoi...

Ačkoliv, když se to vezme důsledně, ďáblové byli skutečně padlými anděly! Ten příběh ale patří do úplně jiného světa a do úplně jiné doby. Se Zemí by nemusel mít nic společného, kdyby se tyto tři druhy bytostí na ní nesetkávaly už v šerém lidském dávnověku... Ani ve snu mě tenkrát nenapadlo, že je jednoho dne spatřím - a že bych už dnes na Zemi našel očité svědky, kteří anděly na vlastní oči viděli...

„Máte velké štěstí, že se vás to netýká,“ řekl můj návštěvník trpce. „A já mám smůlu, protože tím teologem jsem. Díky vám aspoň za to, co jsem se od vás dozvěděl.“

Chvíli jsem se na něho díval. Ale ovšem, mít kněžský šat, nedivil bych se. Připadal mi ale ještě nešťastnější než prve. Skoro mi ho bylo líto.

„Víte, rád bych se teď pro změnu dotázal já vás,“ obrátil jsem naše úlohy. „Co vás za mnou přivedlo? Nejspíš jste nevěděl o ďáblici v mé hlavě, ani že jsem prokazatelně posedlý ďáblem. Musel jste ale vědět, že s nimi jednám. Není vám to nepříjemné?“

„Za to mohou vaše narážky před izraelským soudem,“ přiznal. „Jeden soudce byl křesťanské víry, se soudcovskou funkcí to nemá žádnou souvislost, víra je každého soukromá věc. Po vašem odchodu tam ale vypukla bouře. Většina soudců se rozhodla uvědomit nejvyšší židovské náboženské autority. Křesťan zase informoval nás. Proč mají být na to náboženské zemětřesení, jak tomu říkáte, připraveni jen Židé? My bychom to zjistili, až by se nám obrazně řečeno třásla půda pod nohama? No řekněte!“

„Dozvěděli byste se to včas,“ odtušil jsem. „Nejen Židé, všichni teď musí uvažovat, co dál. Týká se to většiny náboženství světa, až na animistická, kterým je existence ďáblů lhostejná. Co s tím asi uděláte? Zavírat před tím oči nestačí. I kdybyste na mě vytáhl pistoli, pravdu neutajíte.“

„Pistole by mi nepřipadala jako vhodný prostředek,“ otřásl se. „Nebudu vám nic zastírat, pro nás duchovní je to noční můra. Představte si, že něco stavíte tisíce let a pak přijde vaše výstižně nazvané zemětřesení. Ano, bude to pro nás katastrofa. Všechno, co jsme kdy postavili, vidím už teď v troskách. Řekněte ale sám, nebude to škoda?“

„Na Zemi skončily v prachu různé říše,“ odvětil jsem klidně. „Některé jste pomáhali zničit i vy. Říše Inků a Mayů rozvrátili křesťané. Přivedli k pádu starodávnou říši Čínskou, podrobili si Indii. Křesťané rozšířili po světě spousty zla. Nebojte se, nemluví ze mě ďábelská zloba velitelky Árjů Belial Naarské. To je prostě historie našeho světa. Mnohé se pomalu ale jistě změnilo. Pryč jsou doby, kdy křesťanští misionáři hromadně křtili divochy a pak je křesťanští vojáci povraždili, aby nechápající divoši od víry neodstoupili. Pryč by měly být i doby, kdy kněží žehnali zbraním. Ale dodnes jsou na světě místa, kde se ve jménu Kristovy víry křesťané navzájem zabíjejí. Proč? Je to protismyslné, Kristus byl přece pacifista k pohledání, určitě by s tím nesouhlasil. Nevadí vám, jak o něm mluvím?“

„Já s vámi souhlasím,“ přiznal. „Spousta křesťanů se nechová křesťansky. Misionáři ale také nosí jídlo hladovějícím, starají se o nemocné. I to je dnešní úloha křesťanů ve světě!“

„Pak mám pro vás dobrou zprávu,“ ustrnul jsem se nad ním. „Budete to mít jednodušší než jiní. Na seznamech tefirských kolaborantů nenajdete Krista.“

„Tomu říkáte dobrá zpráva?“ usmál se trpitelsky. „Kristus přece ke křesťanství patří!“

„Neříkám, že by neexistoval!“ upozornil jsem ho. „Jen nepatřil mezi služebníky ďáblů. Nemají ho na seznamech kolaborantů, to je ta dobrá zpráva! Postavte v Bibli důraz na Nový zákon a to předtím si můžete klidně opravovat. Co by jiní dali aspoň za takové pevné místo!“

„Kéž by to byla pravda...“ povzdychl si. „Víte, ještě víc by nám pomohlo...“

„Víc ode mě nechtějte,“ přerušil jsem ho. „Netušíte, k čemu je co dobré. Ptali se kosmonautů, zda tam nahoře viděli Boha a oni po pravdě řekli, že ne. Neměl by úspěch ani ten, kdo by se chtěl do pekla prohrabat kutáním do skal. A přece leželo peklo přímo pod námi, pokud má smysl označení nahoře a dole v jedenáctirozměrném prostoru. To je další divný příznak. Směr nahoru a dolů jsme si určili pracovně podle směru snadnějšího prolomení prostorů. Pak je pro nás peklo skutečně dole. Zajímavá shoda? Ani bych neřekl, ke stejnému označení došli už před desítkami tisíc let ďáblové. Také zjistili, že je jeden směr snazší než druhý. Vyvstane nám zajímavá otázka, když je peklo dole, kde je vlastně nahoře? Co to vůbec označuje? Já zatím jako ten filosof vím, že nic nevím, jen nic nemohu ani nechci kategoricky vyloučit.“

„Chcete snad říci, že Bůh může být tam, kde je to pro nás nedostupné?“

„Nechci tvrdit nic. Může to tak být, ale nemusí. Řeknu vám ještě něco: budete-li od nás putovat neustále směrem nahoru, dostanete se nakonec zase do pekla Gehenny. Je totiž od nás směrem dolů i nahoru. Světy jsou uspořádané do kruhu jako lopatky mlýnského kola. Přeberte si to sám. Pomohu vám jen tím, že vám ušetřím námahu marného hledání. Nehledejte Boha u ďáblů, tam ho nenajdete.“

„Díky i za to málo,“ usmál se smutně. „Aspoň pár dobrých zpráv přinesu. Snad to nějak ustojíme. Měl bych ještě poslední otázku. Navzdory tomu, že máte v sobě ďáblici, cítíte se aspoň trochu křesťanem?“

Chvíli jsem přemýšlel.

„Tím si nejsem jistý,“ nebral jsem ohled k jeho neskrývaným a zvětšujícím se chmurám. „Kristus měl úžasné myšlenky. Škoda, že se jeho imponující pacifismus neprosadil v jeho následovnících. Ani mně se nedařilo být za všech okolností pacifistou. Snažil jsem se a snažím se o mír, ale dal jsem svolení k odpálení torzní bomby. Zabila desetitisíce lidí a pro mnohé jsem dnes hromadným vrahem. Předtím jsem zabil spoustu Němců, včetně Hitlera. A nezabíjel jsem jen v sebeobraně. Hitler neusiloval o mou smrt, sám jsem ho napadl a kdyby zabil on mne, byla by to z jeho strany sebeobrana. Možná se vám to bude zdát strašné, ale nelituji toho. Dobro a zlo jsou složitější kategorie než si myslíme.“

„Přál bych vám, abyste se s tím zlem setkával co nejméně. A už vůbec ne z vaší strany.“

„Také bych si to přál,“ přitakal jsem mu. „Bohužel, současný svět není zrovna láskyplný. Osobně jsem vyhodil do povětří poslední pevnost ďáblů v Gehenně. O tom se nedá pochybovat, mám na to svědky, ale skoro to vypadá, jako kdyby ďáblové našemu světu vládli dál.“

„Tak to přece stojí v Bibli!“ upozornil mě jemně. „Mají nám vládnout do příchodu Krista.“

„Vím,“ přikývl jsem. „Ale vždyť i v Bibli je spousta nepřesností a chyb! Ani nevíte, jak bych si přál, aby právě tohle nebyla pravda!“


S Davidem Steinfeldem jsem se rozloučil s úsměvem, ale klid jsem tím nezískal. Také mi to vrtalo hlavou. Ano, objevili jsme Peklo přesně tam, kde být mělo, pod námi. Co ale znamená pojem nahoře? Nebude to souviset se světy dostupnými přes Měsíce? Anebo - a napadlo mě něco horšího - co se věnovat Marsu a dalším planetám? Měsíce jsou u každé čtvrté Země. Konvertorem se z nich ale přejde jinam, než stejným konvertorem z odpovídající Země. Sice také na Měsíc, ale na jiný a především úplně jinde. Kam se potom dostaneme z Marsu? Na jiný Mars? Bude se nacházet v jiném vesmíru? Je dvacet objevených vesmírů konečné číslo? Kdysi se hovořilo o nekonečnosti vesmíru, ale co je to proti nekonečnosti mnoha vesmírů?

Spát už jsem nešel. Osprchoval jsem se a odletěl do Čech zasypávat náš fiktivní důl.

Cestou mě ale napadlo lepší řešení a hned jsem je také provedl. Není směšné zasypávat důl, jehož poloha je díky ekologickým demonstracím světoznámá? Každý jistě pochopí, že tu něco bylo. Nebude lépe přemístit konvertor jinam?

Naštěstí jsem neměl od nápadu daleko k provedení.

Spustil jsem záložní pevnost pod Krkonošemi a když jsem se ujistil, že funguje, vyměnil jsem ovladačem konvertoru Xijtra pevnost pod Vysočinou za odpovídající kus skal Rheinlandu. Za pár dní docestuje pod Jeseníky. Ani nemusím čekat tak dlouho, zítra tady bude Chotěboř a nikdo nebude tušit, že pouhých tři sta metrů pod náměstím pracuje konvertor nadprostorů.

Usmyslil jsem si ale podívat na trosky našeho domu, kde jsme byli s Belial tak šťastní. Ale už při pohledu z vimaanu na ruiny se mi sevřelo srdce. Tady jsem měl zemřít já, ale ne Belial! A už vůbec ne naše krásné holčičky! Nebyly to naše vlastní děti, vždyť nebyly lidské, ale jak byly andělské! Kdyby se nám podařilo dobře je vychovat, mohly znamenat zásadní obrat ve vztahu lidí a tefirů.

Přistál jsem na zahradě, vystoupil z vimaanu a šel se podívat do trosek. Chvíli jsem postával jen tak v dětské herně, kde ještě na zničené podlaze ležely zbytky zničených, ohořelých hraček. Co to bylo za bestie, vraždící usmrkané děti? Kdo a proč střílel na Belial, která se měla stát dobroditelkou lidstva?

Vyšel jsem pomalu z domu do zahrady.

Na ulici mezitím zastavilo policejní auto a tři policisté vbíhali brankou přímo proti mně.

„Jste Ota Vávra, obžalovaný z vraždy... Jménem zákona...“ začal drmolit nejodvážnější. Zbývající se raději kryli za zděnými sloupky vrátek. Asi viděli v televizi, jak dopadli američtí šerifové.

„Nechte toho, pitomci!“ okřikl jsem je. „Američané mi tady zabili ženu a vy to dobře víte!“

„Porušujete zákony České republiky!“ křičel na mě, ale už také zpoza sloupu, policista. Mířili na mě pistolkami, ale z těch jsem si nic nedělal.

„Já vám dám zákony!“ hromoval jsem. „Místo abyste to pořádně vyšetřili, na rozkaz shora jste to odflákli! Skutečné pachatele už mám, jsou zaživa v pekle, rozumíte mi? Jestli mě budete provokovat, pošlu vás tam za nimi, beztak tam patříte! Někdy není marné kamarádit se s ďábly! Naposled vás varuji, spakujte se a nechoďte mi na oči, dokud to pořádně nevyšetříte!“

„Porušujete zákony!“ nedal se policista. „To byste měl vysvětlovat soudu, ne nám!“

„Nic z toho jsem neudělal a vy to dobře víte!“ odvětil jsem. „Naopak, zabili mi tu ženu a svěřené děti. Mám dost důvodů k pomstě a vy buďte rádi, že vás nechám být. Z pozemské spravedlnosti se mi dělá nanic! Vrahy nechává být a oběti sekýruje! Naštěstí nemají pozemské soudy pravomoc nad peklem a vrahové už jsou tam. Vy jste nic nevyšetřili a jestli ceknete, smetu vás na hromádku popela, protože víc z vás nezbude!“

Otočil jsem se a zamířil k vimaanu. Policisté zůstali schovaní za sloupky a neudělali nic, aby mě zadrželi. Upřímně řečeno, rozešel jsem se s pozemskými institucemi natolik, že jsem je neuznával. Ani jako spojence, ale ani jako protivníky...

Nasedl jsem a vznesl se. Budu se muset podívat na Ribge. Tam někde jsou ti, kdo za to mohou, vrahové Belial. Ribge má k peklu daleko, neměl bych ty grázly nechat čekat na trest, který si zasluhují.

Rozhodl jsem se nečekat do zítřka. Mohu za cenu vyšší spotřeby energie poslat konvertor i na jiné místo, než kde se právě nachází. Konvertor si paralelní vesmíry posune tak, aby se kryly, vysvětlovalo by to aforxitu vesmírů, nemožnost otevřít současně dvě propusti.

Na chvíli jsem se zamyslel. Abych si usnadnil zaměřování, naletěl jsem vimaanem nad Chotěboř a za chvíli poté byla pevnost pod městečkem.

Na Zemi to bylo všechno. Zbývá Ribge, pak uvidíme.


Vzal jsem to na Ribge opačným směrem. Nejprve jsem se zastavil u přítelkyně Uaxio v jeskyních Xijtry. Dohodl jsem s ní cestování přes Xijtru. Věděla, že jsem nedávno něco přesouval, ale nevyčítala mi to. Uznala, že cesta přes Gehennu je nebezpečná, ale chtěla, aby to projednal jejich sněm. Zatím mohu Xijtru používat, pro mě se najde výjimka vždycky, pokud té výsady nebudu zneužívat.

Pak jsem se zastavil na Firhoi. Chtěl jsem seznámit s naším plánem i tefiry. Pohotovost Poradní síně mě zdvořile vyslechla, ale rozhodla, že sněm svolávat nebude. Něco takového prý očekávali.

Osmělil jsem se požádat o nějaké lékaře jako doprovod na Ribge. Vysvětlil jsem jim, že posádky pozemských letadel dostaly nemalé dávky záření a bylo by vhodné podívat se na ně po této stránce.

„Vrátíme vám váš árijský vimaan,“ navrhla mi služba. „Naši technici už přišli na princip jejich štítů a v pořádku vám jej vracejí. Na lékaře si jen malou chvilku počkejte.“

Odešel jsem převzít svůj starý vimaan, původně patřící velitelce Belial. Byl v pořádku a jak mě ujistil tefirský technik Amodisal, doplnili mu i potřebnou energii. K cestě za mariňáky vyzbrojenými nukleárními hlavicemi jsem si nemohl přát nic lepšího.

Než jsem stroj převzal, přišli slibovaní lékaři. Byli čtyři, právě tolik míst bylo ve vimaanu. Tři byli muži neurčitého věku, mohlo jim být právě tak dobře třicet let, jako tisíc. Čtvrtá byla mladičká dívka, hádal bych jí nejvýš sto let - a samozřejmě špatně. Měli s sebou zavazadla a lékařské kufříky.

„Děkuji vám, že jste přišli,“ přivítal jsem je. „Snad vám řekli, jaká cesta nás čeká.“

„Jistě,“ usmála se na mě mile dívka. „Zajímáš se o zdravotní stav a možná i o záchranu těch, kdo nás chtěli napadnout. Vyjednávat budeš ty? My vašim lidem ještě... dost nerozumíme.“

„Ano,“ přikývl jsem. „Oni tu snahu těžko ocení, ale nemám svědomí nechat je bez pomoci zemřít na Gehenně ani na Ribge.“

„Svědomí... dobře, že se odvoláváš na svědomí,“ kývla vážně. „Proto jsme přišli i my.“

„Tolik se zase nelišíme,“ usmál jsem se. „Poznal jsem už několik vašich lidí, zatím jsme se nejen domluvili, ale v mnohém jsme se nádherně shodli.“

„S námi se shodneš také,“ odtušil muž nejmenšího vzrůstu, ale pořád vyšší než já. „Máme jako vy ve zvyku říkat si před společným jednáním jména, pokud se neznáme z dřívějška. Říkají mi Baraquel.“

„Můžeš mi říkat Ota Vávra,“ podal jsem mu ruku. Chvíli váhal, až mě napadlo, že tohle gesto tefirové neznají, ale pak mi podal svou a lehce jsme si je stiskli.

„Já se jmenuji Bretil,“ přidal se druhý.

„Já Arakiel,“ rychle dodal třetí. „Kromě tebe jsem jediný, jehož jméno nezačíná na B.“

„Také si libujete v hříčkách s písmenky?“ nezdržel jsem se úsměvu.

Přiblížilo mi je to víc než co jiného, někdy stačí k prolomení ledů jen málo.

„Ano, někdy to bývá zábavné,“ přidala se dívka. „Proč ne? Asi tě překvapím maličko víc. Jmenuji se totiž - Belial Sarcha.“

Kdyby do mě uhodil blesk, asi bych ztuhl stejně. To byla - už třetí Belial v mém životě!

„Máte i jiná ženská jména než Belial?“ vyhrkl jsem nešťastně.

„Jistě,“ usmála se. „Vím o tvé zabité ženě, ale je to jen shoda jmen. Připouštím, že by byla zábavná, kdyby se tě to osobně netýkalo. Promiň mi to, ale nemohu za to.“

„Jsi už dokonce už třetí tefirská žena jménem Belial, se kterou jednám o vážných věcech. Opravdu podivná shoda jmen.“

„Možná. Některá jména se ale používají častěji než jiná. Jako u vás na Zemi Marie. Ačkoliv i to je vlastně tefirské jméno. Tak se jmenuje i jedna moje kamarádka, María Lucifer...“

Ve světle pozemských legend to bylo opravdu nezvyklé spojení jmen!

Raději jsem se tomu nedivil a pomohl jim uložit zavazadla do schránek.

„Oblékněte si tohle,“ podal jsem jim čtyři ukořistěné tefirské pláště.

„Nač to?“ namítal Arakiel. „Bude nám to jenom překážet.“

„Možná to budete potřebovat,“ řekl jsem. „Pak se uvidí.“

Sice na to pozemsky pokrčili rameny, ale pláště si navlékli a usadili se. Vimaan vzletěl a modrá kola se kolem nás rychle zamíhala. Na Ribge jsme byli za pár vteřin a rozlétli jsme se na jih, k ostrovu s nouzovým městečkem.

Letadla tu stála vyrovnaná jako na přehlídce, ale když jsme se objevili na obzoru, část jich vzlétla a zamířila nám naproti.

Ihned jsem zpomalil let a zapnul si pozemské rádio, potřebovali jsme jednat.

„Dobré jitro přeji, boys. Nepřiletěli jsme střílet. Jste naladěni k jednání? Opatřil jsem vám lékaře a chci dohodnout příměří na lékařské prohlídky a na ošetření nemocných. Bude to určitě více ve vašem než v mém zájmu.“

„To je hezké,“ ozval se v rádiu jedovatý hlas. „Nemáte ale na letadle žádné viditelné označení, že vezete doktory.“

„Snad nemyslíte červený kříž?“ opáčil jsem stejně jedovatě. „Nechcete toho od ďáblů trochu moc? Měli byste vědět, že kříž není jejich oblíbené znamení!“

„Oh, yes, to mi nedošlo,“ odtušil kysele hlas. „Tak poleťte!“

Letadla změnila směr a začala kolem nás kroužit ve velkém kruhu, zatímco jsme se pomalu blížili k domkům.

„S kým budeme jednat?“ upřesňoval jsem si. „Kdo vám teď vlastně velí?“

„Jednat můžete se mnou,“ ozval se opět ten jedovatý. „Jmenuji se major Frank Applegate a jsem tu momentálně velitelem.“

Při tom jménu jsem sebou trhl. Frank měl být - vrah Belial a dětí! Kéž by to byla jen shoda jmen, utěšoval jsem se. Nevím, zda bych dokázal jednat s vrahem Frankem.

„Můžete zajistit dodržování příměří?“ zeptal jsem se ho stroze.

„Jednat bych o tom mohl,“ připustil. „Jde o to, jestli se mi bude chtít.“

„Poslyšte, majore, nejste v situaci, kdy byste si mohl klást podmínky,“ vyjel jsem na něho tvrději, než jsem měl v úmyslu. „Ve zdejším pustém světě vás můžeme nechat bez povšimnutí třeba sto let. Na rozdíl od Gehenny vám záření nehrozí, svědomí bychom mohli mít klidné. Jde o to, že vaši lidé během pobytu v pekle určitě dostali pořádné dávky záření. Čím dřív se na ně doktoři podívají, tím lépe pro ně. Přírodní zákony platí všude stejně. Ostatně, nesnažte se mi tvrdit, že právě vám se záření vyhnulo.“

„Dá se to vydržet,“ odtušil klidně.

„Záření nemůžete beztrestně podceňovat!“ napomenul jsem ho.

„Mluvíte jako kdybyste si se zářením tykal. Vážně si myslíte, že si s námi můžete dělat, co je vám libo? Že nás máte jako na talíři, jen osolit a opepřit?“

„Aby bylo jasno, moji doktoři nejsou ze Země,“ ujistil jsem ho klidně.

„Vždyť to chápu!“ opáčil. „Nemíním se jim ale vzdávat!“

„Vy to nechápete, majore!“ povzdychl jsem si. „Nechceme a nebudeme si s vámi hrát a už vůbec ne na vašem hřišti. Válka není hra! Střelba mě nikdy nebavila. Během návštěvy nebudu střílet, ale nebudu vám ani dělat terč. Moje letadlo vydrží skoro všechno, včetně atomové exploze, ale jestli si na mě ještě jednou zbytečně vystřelíte, zmizím vám jako pára a víckrát mě neuvidíte. Ale neradil bych vám to. Musíte přece vědět, jaké svinstvo je radioaktivita. Čím později se s ní začne něco dělat, tím hůř. Až vám začnou padat vlasy, budete se na to dívat jinak!“

„Dobrá, co tedy chcete?“ zkrotl trochu.

„Nic víc než aby na nás vaše ovečky nestřílely. Mám v letadle tefirské doktory, aby se na vaše hochy podívali, případně se je pokusili léčit. Bylo by asi vhodné, kdyby k nim přicházeli po menších skupinkách, nejlépe po čtyřech. Případně se můžeme dohodnout na dalším příměří. Jsem optimista, ale neočekávám, že by to doktoři vyřídili napoprvé. Snad to jsou přijatelné podmínky, ne? Tohle může odmítnout jedině sebevrah a to snad nejste.“

„Nic víc nechcete?“

„My od vás nic nepotřebujeme, majore,“ odsekl jsem. „Děláme to jen pro vás, můžeme to oba chápat jako humanitární akci. Nanejvýš to děláme pro naše svědomí, pokud mi ještě rozumíte.“

„I tak budete mít pěknou fušku,“ upozornil nás. „V tom letadle vás nemůže být mnoho, odhaduji vás na jednoho pilota a tři až čtyři doktory.“

„I kdyby vás byly dva tisíce, do týdne vás zvládneme,“ ujistil jsem ho.

„Do týdne to nestihnete,“ odtušil. „Je nás mnohem víc.“

„Pak buď zůstaneme déle, nebo si pozveme posily. Na Firhoi najdeme více lékařů ochotných vám pomáhat.“

„No dobrá. Přistoupím na vaše příměří,“ ustoupil trochu. „Ale jen v okruhu této základny a pouze k ošetření nemocných. Nikdy nepřiletíte bez řádného ohlášení a nebudete nad námi dlouho provokovat.“

„Fajn, to beru. Můžete to začít organizovat na vaší straně. Ale to vám povídám, zařiďte, ať se na nás nikdo nepokusí vytáhnout zbraň. Doktoři ozbrojení nejsou, ale já ano a kdyby měl někdo ztřeštěný nápad zmocnit se rukojmí, ať si to včas rozmyslí. Nejenže bych pro něho nelitoval blesk, jaký okusila pěkná řádka esesáků, ale zvedli bychom kotvy bez ohledu na zbytek vašeho manšaftu. Rozumíte?“

„Nemusíte nám vykládat podmínky příměří. My Američané víme, co je čest!“

„Právě u vás bych o cti dost pochyboval,“ odsekl jsem. „Mám k tomu dobré důvody. Vaše vojska při obsazování Nového Německa zbytečně postřílela dvě stě osm civilistů a dvacet policistů. Když jsme vás vyháněli, byly ztráty na civilistech sedm lidí a všechny zabili vaši vojáci. My s civily neválčíme.“

„To byla náhoda!“

„Žádná náhoda! Vy se tak chováte všude. Nám na nevinných životech záleží. Jen nepočítáme mezi nevinné vojáky, kteří napadnou cizí zem. A teď pozor, přistáváme. Můžete je k nám hned posílat.“


Co následovalo potom, bych přirovnal k maratónu.

Vojáci přicházeli po malých hloučcích. Před vimaanem se jich vyskytovalo sotva pět - šest, čtyři byli v péči tefirských lékařů, dva jsem vyslýchal sám. Zprvu nám nechtěli říkat jména, ale s majorem Applegatem jsem dohodl, že nám každý ošetřovaný prozradí své jméno, hodnost a osobní číslo, tedy jen to, co by musel sdělit při zajetí, nic víc. Pro evidenci by nám stačila osobní čísla, ale na číslování lidí jsem byl od Hitlerovy Čtvrté říše háklivý, což po chvilce váhání uznal jako důvod i Applegate.

Tefirským lékařům to odsýpalo, doktoři i Belial potřebovali na jedno ošetření jen dvě minuty, ale vojáků bylo na Ribge příliš mnoho. Stovka za hodinu, rychleji to nešlo. Při střídání pacientů jsme se dohadovali, co dál. Všichni tefirové mě ujišťovali, že jsou odpočatí a vydrží nonstop i dvacet hodin, ale jednoduché počty tvrdily, že za tu dobu zvládnou dva tisíce lidí. To by stačilo, kdyby byli v každém letadle pouze dva piloti, ale většina letadel byly výsadkové stroje plné mužstva. I když hned první den zvládneme celé dvě tisícovky, další dny to bude díky únavě horší a horší.

Nejhorší byla jazyková bariéra. Anglicky jsem uměl jen já, Američané neuměli ani slovo tefirsky. Tefirům to nevadilo, nepotřebovali se pacientů vyptávat, ticho mi ale připadalo nepřirozené, raději jsem s příchozími skoro bez přestání hovořil.

„Nechápu, jak chcete dobývat cizí světy, když neumíte ani slovo z řeči, kterou se tam hovoří,“ podivoval jsem se před nimi nahlas.

„Proč? Když na někoho namíříte pušku, každý dá ruce nahoru,“ šklebil se na mě jeden z pilotů.

„Už na Pegsda byste zjistili, že to všude neplatí,“ krotil jsem ho. „Pegsdové nedávají k naznačení mírumilovných úmyslů ruce nahoru, ale dozadu.“

„No tak bychom je zastřelili, když mají tak pitomé zvyky!“

„Nic o nich nevíte, nesuďte je!“ napomenul jsem ho. „Ještě že jste se tam nedostali! Na všech světech nás znají jako mírné tvory se smyslem pro čest a spravedlnost. Vy byste nám to jen pokazili!“

„Vy se ke všem chováte spravedlivě?“

„Zatím se nám to daří. Poslyšte, umí mi někdo srozumitelně vysvětlit, co jste za výpravu? Tisíc letadel, vyzbrojených jako nikdy v historii Země a poslaných úplně do neznáma...“

„Úplně do neznáma?“ usmíval se potutelně jiný. „Měli jsme plány všech světů a věděli jsme, že jediná civilizace, která za něco stojí, budou tefirové na Firhoi.“

„Nepočítáte zřejmě hlavonožce z Xijtry, kteří by se vám také postavili a nejspíš ubránili. Útok na civilizaci tefirů byl ale útok hodný kamikaze, stejně sebevražedný a stejně marný. Vždyť byli ještě nedávno připraveni na útok z Gehenny!“

„Gehennu jste prý zvládli hladce s deseti lidmi,“ namítl. „Stejně snadno jste prý zaskočili Firhoi!“

„Tefiry na Firhoi byste nepřekvapili tak snadno, jako my Baaly a Árje, navíc nám přála náhoda, jaká se už nikdy nebude opakovat,“ zavrtěl jsem hlavou. „Na Firhoi to rozhodně snadné nebylo, zahynul mi tam syn. Nezaskočili jsme je zbraněmi, ale mírem. Očekávali těžší boje než byste jim přinesli vy, zato mír je překvapil a odzbrojil. Vás by ale smetli rychle, nedělejte si iluze.“

„Neměli prý žádné zbraně.“

„Neměli,“ souhlasil jsem. „Ale postavit tisícovku letadel o třídu lepších než vašich byla pro ně otázka týdne. Dva, možná tři dny byste je ničili, pak by s vámi zametli.“

Bohužel, tyto diskuse mi připomínaly házení hrachu na stěnu. Jedna čtveřice odešla, další přišla. I když jsem některé vojáky o marnosti války přesvědčil, další přicházeli plní sebevědomí a v pevné víře, že by to při troše štěstí a méně smůly každé mimozemské civilizaci patřičně natřeli. Jen kdyby neuvázli na té nešťastné Gehenně! Oni jsou přece světová elita!

„Co si to vlastně o nich píšeš?“ usmála se na mě Belial mezi dvěma pacienty.

„Jména a čísla,“ řekl jsem. „Možná by tam měly být i vaše závěry. Jak to s nimi zatím vypadá?“

„Nedobře,“ zvážněla. „Všichni mají horečku, většina i průjmy a začínají jim padat vlasy. Na Gehenně by začali někteří brzy umírat a bez pořádného ošetření by to potkalo většinu. Vždyť oni proti té nemoci ze záření vůbec nic nedělali.“

„To jsem tušil, ale jak jste na tom vy? Můžete na tom něco změnit? Nebude lépe předat je do péče Kopffüsslerům z Xijtry?“

„Není třeba, zvládneme je. Budeme je léčit přinejmenším půl roku, ale není to nemožné. Záření je poškodilo, takže jsou v nestabilním stavu a ten se navíc spontánně zhoršuje. Do vyléčení mají daleko, rychlé uzdravení u nich čekat nemůžeš, ale - my to zastavíme.“

Převzala ode mě dalšího a já jsem pozval jiného.

Pokračovali jsme skoro do noci, ale se soumrakem jsem navrhl vyšetřování a léčení přerušit.

„Řeknu jim rádiem, že další pacienty vezmeme až ráno v šest,“ řekl jsem. „Vrátíme se na Firhoi a ráno zase sem.“

„Kolik jsme jich ošetřili?“ zeptal se mě Baraquel.

„Skoro tisíc jedno sto,“ řekl jsem. „To není málo.“

„Není. Ale byla by škoda přerušit to. Tady ve vimaanu je i v noci světlo jako ve dne a fyzicky to také vydržíme. Některým z těch lidí vážně není dobře, čím dřív je dostaneme do ruky, tím lépe.“

„Nebudeme riskovat,“ řekl jsem. „Až si odpočineme, půjde to lépe. Navíc počítám s jejich psychikou. Lidé Země by byli po namáhavé šichtě unavení, měli by sníženou pozornost, situace by byla jako stvořená k nečekanému přepadení. Třeba je to nenapadne, ale nechci jim dávat naději na úspěch.“

„Ani ty nevypadáš unaveně,“ podívala se na mě pátravě Belial.

„Nevypadám ani na skrz naskrz prostříleného,“ odtušil jsem, ale vysvětloval jsem jí dál: „Kdysi mě Kopffüsslerové upravili, proto jsem odolnější. Tihle vojáci to ale nevědí, mohlo by je to svést hádat podle sebe, mohli by doufat, že jsem na konci sil a jejich komando mě překvapí. Nevyšlo by jim to, ale nemám zájem při zbytečné rvačce někoho likvidovat.“

„To zní rozumně,“ přikývla. „Ale máme příliš mnoho práce a žádné zdržení není vítané. Nebylo by lépe vysvětlit jim pravý stav věcí? Snad pochopí, že jsi jiný než oni.“

„Dobrá, zkusit to můžeme,“ ustoupil jsem. „Za chvilku jim zavolám.“

Pokračovali jsme tedy dál.

Za půl hodiny mě ale zavolal rádiem major Applegate, zda už nejsme příliš unavení.

„Nemějte obavy,“ odtušil jsem. „Ďáblové snesou i to, co by našince zlikvidovalo.“

„Ale vy jste člověk jako my!“

Z jeho hlasu jsem vycítil takovou dychtivost, až jsem zpozorněl. Že bych se nemýlil?

„Ani na to vám nepřikývnu,“ ujistil jsem ho úmyslně lhostejným tónem. „Vydržím podstatně víc než si myslíte. Jednak mě kdysi upravili Kopffüsslerové a za druhé asi nevíte, že mám v sobě ďáblici.“

„Myslím to vážně! Pohádky si nechte!“ zavrčel Applegate.

„To nejsou pohádky,“ odtušil jsem. „Pokoušelo se mě zabít už víc lidí. Neupravený člověk by byl na mém místě dávno mrtvý. Třeba ten poslední neúspěšný atentát v Čechách, ale první, kdo se takhle divil, byl Němec Ernest Norden. Poslal na mě blesky, které by složily slona nebo nosorožce. Já nejen zůstal naživu, ale oplatil jsem mu je ve větším. Nezůstala z něho ani špetka prachu.“

„Jak myslíte!“ vypnul Applegate vysílačku.

Zapisoval jsem pacienty a tefirové je ošetřovali. Párkrát jsem zpozorněl, když se někdo ohlásil jako Frank. Bylo jich hodně a jen jeden z nich mohl být ten pravý. Však i na něho dojde, pomyslel jsem si. Vojáci se trousili a neošetřených ubývalo. Někteří na tom byli lépe, jiní hůř. To bylo normální, záření má individuální účinky a hodně záleželo na výšce, ve které letadla letěla. Nejhůř na tom byli chudáci, kteří na radioaktivním povrchu Gehenny přistáli. Dva nám dokonce přinesli na nosítkách, byli už tak zesláblí, že nemohli ani sami přijít. Tefirové se k nim vrhli přednostně a já jsem opět zapnul vysílačku.

„Poslyšte, majore,“ začal jsem ostřeji, jakmile se Applegate ohlásil, „neměl byste přednostně posílat ty, kdo jsou na tom hůř? Dva poslední případy byly na hranicích možností! Proč jste je neposlal dřív?“

„Pořadí nechte laskavě na mně,“ odsekl Applegate. „To je moje starost. Já za ty lidi odpovídám!“

„Nezajímá mě, jak a komu to chcete vysvětlovat. Tefirové jsou sice ďáblové, ale i jejich možnosti jsou omezené. Radioaktivita se lidí dotýká různě, ale když jim přinesete mrtvolu v pokročilém stupni rozkladu, mohou ji už jen politovat.“

„Opakuji, to je moje starost,“ trval na svém major. „Já už si to zodpovím. V naší dohodě o příměří nic takového nestojí.“

„To sice ne, ale jsou to snad vaši lidé, majore,“ kývl jsem hlavou. „Dohodli jsme se na ošetření, o zázracích nebyla řeč.“

„Kdo by čekal zázraky od ďáblů?“ odtušil jedovatě Applegate. „Zázraky snad nejsou jejich obor!“

„To jistě ne,“ souhlasil jsem. „Bez ohledu na vaše uznání vám dáváme to nejlepší, čeho je věda tefirů schopná, ale na úspěchu byste měli mít zájem především vy!“

„Dojemné snahy, poté, co jste nám připravili tu past!“

„Musím vás opravit. Past na Gehenně nevznikla úmyslně, ale technickým nedopatřením. Nemáme všechno tak ideální, jak to vypadá. Tohle bylo mimochodem selhání naší pozemské techniky. Jsme ale tomu technickému problému vděční, že vás zastavil ještě než jste stačili něco vyvést. Kdyby měl pan Pierre Lavarédé rozum a tuhle akci si odpustil, nikdo by do té pasti nespadl. Teď už jste naštěstí úplně mimo hru, proto vám pomáháme.“

„Myslíte, že už jsme mimo hru?“

„Jsme o tom přesvědčeni,“ ujistil jsem ho suše. „Palebná síla tady nerozhoduje, Ribge je pustý svět, nemáte tu komu škodit.“

„Myslete si to tedy,“ odsekl a vypnul vysílačku.

Pokračovali jsme dál. Kromě zapisování pacientů jsem se staral tefirům o občerstvení, připravoval jim snídani i oběd. Tefirové se jídlem moc nezdržovali, spokojili se vším, co jsem jim naservíroval. Vyšetřování pacientů šlo hbitě a brzy nakousli třetí tisícovku. Kolik bude celkem pacientů, jsme se ale nedozvěděli. Všichni dosavadní to považovali za vojenské tajemství. Nepomohlo ani naše ujišťování, že se to tak jako tak brzy dozvíme. Pokračovali jsme proto dál, jakoby se nechumelilo.

Obrat nastal večer. Byli jsme unavení všichni, nejen já, ale i tefirové.

Povzbuzoval jsem je, že máme ošetřeno dva tisíce pacientů a jen tak mimochodem jsem se jednoho rozumně vyhlížejícího Američana zeptal, co našemu tempu říká.

„Berete to fakt rychle,“ kývl uznale. „Takhle vám to nebude trvat ani týden.“

„Už se vás tu vystřídalo přes dva tisíce!“ ujistil jsem ho.

„Právě!“ souhlasil. „Je nás deset tisíc, vydělte si to. Vyjde vám to samé.“

„Vás je deset tisíc?“ vyhrkl jsem. „To je ale víc, než jsme čekali! Proč jste nám to neřekli dřív?“

„Přesné počty jsou vojenské tajemství,“ řekl Američan - a víc jsem z něho nedostal.

„Trochu jsme se přepočítali,“ sdělil jsem tefirům, aby věděli, na čem jsme. Aniž bychom přerušili vyšetřování, udělali jsme si malou poradu.

„Takové množství naráz nezvládneme,“ tvrdil jsem. „Je jich víc než jsme čekali. Navrhuji přerušit práci, návrat na Firhoi a odpočinek. Asi by bylo dobré vzít sem posily.“

Teď už nikdo nenamítal. Spojil jsem se vysílačkou s majorem a sdělil mu, že odletíme pro posily, neboť jsme se dozvěděli, že má vojáků podstatně více než byl náš odhad.

„To jste nám mohl orientačně sdělit dřív, pane majore,“ vyčetl jsem mu.

„Do mých věcí se nemontujte,“ odmítl mou výčitku.

„Dobrá, vrátíme se za osm hodin a přiletí nás víc,“ sdělil jsem mu. „Doufám, že příměří bude trvat i potom.“

„Jak říkám, když se včas a jasně ohlásíte...“ řekl neurčitě...

Dalo se to chápat jako slib. Jisté to ale nebylo.

Dobrali jsme pacienty z fronty před vimaanem, další už nepřicházeli. Uzavřel jsem dveře vimaanu a vznesl se. Rychle jsme prolétli modrými propustmi a přivítaly nás nádherné zelené parky na Firhoi.

 


Zpět Obsah Dále

23.01.2017 23:19