Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Blokáda

Požádal jsem Poradní síň planety Firhoi o posily, ale přišel jsem nečekaně a nemohli mi tak narychlo vyhovět. Ne že by na Firhoi neznali zdravotnickou pohotovost, ale šlo přece o cestu na cizí svět a navíc k nepřátelům. Museli k tomu vybírat dobrovolníky a upozornit je na možná rizika, to nešlo uspěchat.

Rozhodl jsem se využít chvíli k odpočinku. Rozložili jsme si v kabině vimaanu sedačky, udělali z nich lehátka a všichni jsme zalehli. Každá hodinka spánku byla dobrá.

Probudilo mě neurvalé zatřesení ramenem.

Rozespale jsem se ohnal jako po obtížném hmyzu, ale nechtěně jsem k tomu přidal náboj qura, takže mě definitivně probudilo až bolestné zaúpění.

„Co děláš?“ uslyšel jsem vyčítavý hlas. Otevřel jsem rychle oči. Vedle mého nouzového lehátka se s podlahy vimaanu těžce sbíral Arakiel. „Chceš mě zabít, či co?“

„Promiň,“ vyhrkl jsem. „Zapomněl jsem tě varovat. Nesmíš mě budit tak zhurta.“

„Proč máš zapnutý štít i ve vimaanu?“ vrčel Arakiel smířlivěji. „Byli jsme na invazi vždycky dobře připraveni, ale tak důsledně jsme to nebrali. Anebo se chráníš i proti nám? To je opravdu zbytečné!“

„To nebylo štítem,“ ujistil jsem ho a vysvětlil mu, že quro není zařízení, které by se před spánkem dalo odložit nebo vypnout jako zbraň.

„Naštěstí máte silnější náturu než pozemšťané,“ vzdychl jsem si. „Člověka ze Země by to možná zabilo, vám je to jen nepříjemné.“

„Stejně nechápu, jak to mohla Belial Ameata s tebou vydržet, když se tě nesměla ani dotknout,“ řekl trochu kysele.

Sáhl tím na mé bolavé místo, jako by mi tu nechtěnou ránu vrátil úmyslně.

„Belial by to neuškodilo,“ odsekl jsem. „Měla už stejnou úpravu jako já. Upravený člověk nevnímá náboj qura jako smrtící. Náš vztah byl rovnoprávný, vyměňovali jsme si i vědomosti. Proto o vašem světě vím tolik, ona zase znala všechno co já o Zemi i o světě Xijtra.“

„Oj, vy jste to vzali fofrem! Ale o to teď nejde,“ přerušil mě. „Musím ti sdělit něco nepříjemného. Vaši lidé, přesněji lidé z pozemské invazní flotily, opustili před pěti hodinami Ribge. Jsou na Vorgyle a chystají se na Ydlecoge. Za pár hodin by tu mohli být v plné kráse, včetně atomových střel.“

„To snad ne!“ vyskočil jsem. „Jak se tam dostali?“

„Nevíme. Na Vorgyle je objevily neviditelné družice. Zatím jsme neaktivovali ničivé složky jejich programů, ale proti hrozící invazi něco udělat musíme. Na Ydlecoge už jsou družice zapnuté.“

„Obáváte se jich?“ zeptal jsem se celkem zbytečně.

„Máme snad k tomu důvod,“ přikývl Arakiel. „Poradní síň zasedá už deset minut a rozhodla se přivolat tě k jednání.“

„Pojďme tedy, ať nečekají,“ souhlasil jsem.

Arakiel mě odvedl k nejbližšímu teleportu, aby to urychlil. Za chvíli jsem byl v Poradní síni.

„Je to záhada,“ končil příspěvek do diskuse Baraquel z našeho lékařského týmu. „Nikdo kromě Oty Vávry s pozemšťany nejednal. Ale ani on jim nic nesdělil ani nepředal, jeho komunikace s nimi probíhala výhradně ústně.“

„Nemohl jim o kódování něco prozradit nechtěně?“ otázal se kdosi z pléna.

„Mluvili zřetelně anglicky, takže jsem jejich rozhovoru rozuměl,“ odvětil Baraquel.

Potvrdil tím moje podezření, že aspoň někdo z tefirů anglicky uměl, ačkoli to nedali znát. Nebyl to podraz, vlastně jsem se jich nikdy neptal, zda někdo z nich pozemské jazyky umí či neumí.

„Vávra s nimi nemluvil o technických detailech a vůbec ne o propustech. Můžeme se ho ostatně zeptat, už je tu, snad nám něco objasní.“

Vysvětlili mi, že se dohadují, jak dokázali Američané získat kódy ovladačů propustí. Podle jejich mínění se přes bariéru paralelních vesmírů jinak dostat nemohli a nové kódy mohli získat jedině ode mě, nikdo jiný s nimi nejednal. Nepodezírali mě, že bych jim to prozradil úmyslně, ale obávali se možného psychorezonančního útoku, kdy bych se v hypnóze stal loutkou v rukou útočníků.

„Tento druh útoku na Zemi neznáme,“ odmítl jsem podezření. „Někdo z vás by Američanům musel dát tajemství psychoútoků. Navíc nám chybí yvoro. Ba ne, vysvětlení musíme hledat jinde.“

„Chceš tvrdit, že pozemšťané psychické útoky nepoužívají?“

„Na Zemi se používaly a používají různé druhy psychického nátlaku i teroru,“ vrtěl jsem hlavou, „ale k dokonalosti yvora mají daleko. Kromě toho přece víte, že jsem vůči tomu druhu útoku odolný. Nevím sice proč, ale odolal jsem mu už několikrát.“

„Vyloučením psychorezonance by se záhada stala ještě záhadnější,“ namítl kdosi.

„Proč?“ namítl jsem. „Je více způsobů, jak zjistit kód propustí. Mohli proniknout do řídícího centra naší pevnosti. Schopný chlap s programátorskými zkušenostmi zvládne ruční řízení i intuitivně. Otevřel by propusti a sám odletěl posledním letadlem. Propust se bez řídících signálů po krátké době sama uzavře.“

„Tak by se mohli dostat i dál a Firhoi je následující svět za Ydlecoge.“

„Na Vorgyle nenajdou konvertor,“ připomněl jsem jim. „Tam je bez přístupové cesty, hluboko pod zemí. Kdybychom vám jeho polohu neprozradili, dodnes byste o něm nevěděli.“

„Ale co když je to jinak? Nezapomínejte, že Američané mají vaše ovladače! Sice s neplatnými kódy, ale funkční. Můžete vyloučit, že by zjistili současný kód čistě náhodně?“

„K čisté náhodě je ten kód příliš složitý,“ nesouhlasil jsem. „Ačkoliv, co víme o jejich výpočetní kapacitě a možnostech? Kdysi se hackeři na Zemi čistě pro zábavu zabývali luštěním tajných kódů a když spojili své počítače, padl před nimi i kód vytvořený pro armádu Spojených států, silnější než naše kódy. Potřebovali by mít v letadlech pár šikovných lidí a dostatek počítačů. Ani jedno ani druhé nemůžeme vyloučit a tím ani tuto možnost.“

„Co takhle zničit konvertor na Vorgyle?“ navrhl kdosi. „Tím bychom jim tu cestu odebrali úplně.“

„Ale znemožnili bychom ji i sobě,“ napadlo mě včas, co by to znamenalo. „Raději bych umístil do řídícího centra konvertoru posádku. Konvertor na Vorgyle nemá vchod, je tam přístup jen nadprostorem a v nouzi se dá ovládat ručně. Místo přímého řízení budeme pomocí gunisu žádat obsluhu o vytvoření propustí, Američané tu možnost nemají a budou mimo hru. Na rozdíl od nich znají naši lidé tefirštinu. Za Druhé světové války používali Američané jako radisty indiány kmene Navaho, ti se otevřeně volali svou řečí, ale Japonci to nikdy nerozluštili.“

„To by šlo za předpokladu, že Američané využívají vaše konvertory,“ souhlasil Baraquel. „Ale kdyby si postavili vlastní, nezastavili bychom je. Dá se tato možnost vyloučit?“

„Nedá,“ pokrčil jsem rameny. „Uvědomte si, že téměř stejné konvertory nezávisle na vás postavili vědci Xijtry. Vědci Země mají výhodu, vědí o jejich existenci. Nám lidem někdy stačí vědět co hledat a na správné řešení časem někdo přijde. Potíž je jen v tom, že oni v těch letadlech nemohou mít dost materiálu.“

„V každém z těch případů nám hrozí válka,“ řekl ustaraně Baraquel.

„Nevidím to tak katastroficky,“ oponoval jsem. „Žádná válka Firhoi nehrozí. Protivníkem by byla jen malá flotila poměrně slabých letadel.“

„Ale dobře vybavených k ničení.“

„Dobře vybavených k ničení,“ připustil jsem. „Proti bezbranným lidem jsou to zkázonosné stroje. Kdyby skutečně hrozilo, že proniknou na Firhoi, zničily by je neviditelné družice na Ydlecoge, případně bych je všechny smetl jediným náletem vimaanu.“

„Ty bys to udělal?“

„Ano, ale nezáleží to jen na mně,“ pokračoval jsem. „Vimaany odolné proti pozemským zbraním máte přece také. Neviditelné družice na Ydlecoge také představují úděsnou sílu a jistě by se našlo i něco jiného. Ničení bych odložil, až kdyby všechno ostatní selhalo. Nejprve bych se pokusil zjistit, co se skutečně stalo. Za druhé bych pro jistotu obsadil pevnosti konvertorů našimi posádkami. To by mělo invazi na Ydlecoge znemožnit.“

„A když ne?“

„Vždyť už jste na Ydlecoge aktivovali neviditelné družice,“ řekl jsem. „Pro Američany je už teď tento svět neprůchodný.“

„Používali jsme identifikační kodéry, chránící naše hlídková letadla před útokem neviditelných, ale byly součástí starých letadel a nová letadla jimi vybavená nejsou.“

„Nebudeme je potřebovat,“ ujistil jsem je. „Nějaké kodéry vyrobte, možná budou potřebné. My se přeneseme měsíční zkratkou na Loaneb a dostaneme se k nim odzadu. Kdyby skutečně dokázali luštit kódy našich ovládačů, neposkytneme jim nic víc než ty, které už znají.“

„To zní rozumně. Kolik dobrovolníků budete potřebovat pro posádky konvertorů?“

„Asi to tak nevypadá, ale nás pozemšťanů je dost. Obsadíme je dvojmo, aby se posádky střídaly. Chcete-li, sežeňte si i vlastní posádky, ať nejste úplně mimo. Budeme se vhodně doplňovat.“

„A naši lidé se naučí řídit vaše konvertory ručně,“ dodal s úsměvem Arakiel. „Věříte nám více než svým krajanům.“

„Kdybychom si nedůvěřovali, jak bychom mohli spolupracovat?“ kývl jsem hlavou.

Nedodal jsem, co mě hned napadlo.

Britský instruktor při školení nových agentů IS prý nikdy neopomněl zdůraznit: „Pánové, jedno si dobře zapamatujte - na světě neexistují spřátelené tajné služby!“

Kdyby mi ale někdo tvrdil, že se jednou setkám s člověkem, který pokynem ruky otevře propust mezi vesmíry kdekoliv ho to napadne, aniž by tam měl obrovské konvertory jako my, nevěřil bych mu.

A už vůbec ne, že to bude krajan ze Země.

A co hůř - Čech jako já.

A navíc - děcko.


Musel jsem odletět pro Járu a jeho kamarády poradit se, co dál. Přeletěl jsem vimaanem na Varveu, odkud jsem proskočil na Loaneb, kde jsem Járovu partu zastihl. Dívky ani hoši zatím neztráceli čas a konvertor už obsadili. Přechod Ribge-Loaneb měli pod kontrolou, žádné letadlo by neproniklo dál.

„Á, tati,“ vítal mě Jára. „Dobře, že jsi tu. Musím ti něco dát, ať nás nehoníš po všech čertech.“

Podával mi cosi jako mobilní telefon bez tlačítek.

„Tohle jsme vyvinuli spolu s hlavonožci Xijtry,“ vysvětloval mi rychle. „Přesněji, podílel se na tom od nás jen Zdeněk. Vypadá to jako mobilní telefon, ale funguje to skvěle nejen po celém světě, ale i přes hranice paralelních vesmírů. Vnitřní hlas hlavonožců, který prý znáš, umí něco podobného, ale jen mezi sousedními vesmíry. Technické zařízení má jednu výhodu. Až dostavíme řetězec retranslátorů, bude náš telefon fungovat neomezeně přes všechny. Zatím nám chybí spojení s Vorgyle, ostatní už jsme stihli nainstalovat.“

„Výborně!“ komentoval jsem. „Kolik přístrojů máte?“

„Dostalo se na každého,“ ujistil mě Jára. „Zdeněk hlavonožce usměrňoval, aby ta věcička měla správné vlastnosti. Ovládá se pomocí qura, jak je u nich zvykem, což nám nevadí, to máme také. Můžeme se tak domlouvat i s nimi a kdoví, třeba se to bude hodit.“

Kromě přístroje chtěl dát paměťovou borůvku s návodem, ale pak si to rozmyslel. Abych nemusel čekat na její vstřebání, předvedl mi na místě, jak se spojit s jiným účastníkem této zvláštní telefonní sítě.

„Američané asi během vaší návštěvy zachytili kód ovládačů,“ nadhodil. „Proto jsme jim zastavili dálkové otevírání propustí a po nezbytnou dobu je budeme řídit ručně.“

„Přesně totéž jsem navrhl Velkému sněmu na Firhoi,“ přikývl jsem. „Navrhl jsem jim domlouvat se tefirštinou, tu kromě nás nikdo z lidí Země nezná.“

Jára se na mě podíval udiveně, ale pak mávl rukou.

„Zřejmě uvažuješ jako my,“ komentoval to spokojeně. „Tím lépe, schválíš nám to další.“

„Povídej, co jste ještě vymysleli?“ vybídl jsem ho.

„Víc jsme zatím nestihli,“ přiznal. „Máme v plánu pochytat je a vrátit sem na Ribge. Jednak to pro ně máme připravené, za druhé, nechali tu své nemocné, za třetí, Vorgyle je pustý svět, kde se nesežene obživa. Na Ribge si přilepšovali lovem zdejších pabizonů. Chovali se jako jejich prapředci a všechny by brzy vyhubili, budeme jim muset vysvětlit, že je smějí lovit jen pro obživu, ne pro zábavu.“

„Zkusím to s nimi dohodnout,“ slíbil jsem mu.

„Nemusíš, sebereme jim pušky, nebudou mít čím lovit,“ pokračoval Jára. „Pavel s Monikou jsou v podzemí Vorgyle a nikoho dál nepustí. Já s ostatními zkusím postavit na Loanebu záložní pevnost pro Ribge. Přesuneme ji do podzemí, aby nebyla dosažitelná jinak než mimoprostorem. Tuhle pak vypneme a odmontujeme řízení, mohli by ji objevit. Tím bude vězení na Ribge dokonalé.“

„Co jsi to prve říkal o jejich nemocných?“ vrátil jsem se trochu s tématem hovoru.

„Oni neodletěli všichni,“ sdělil mi ochotně. „Mají na palubách letadel jen zdravé, ostatní nám tu nechali na krku. Trochu se o ně postarali, ale nenechali jim tu žádné lékaře.“

„Možná žádné neměli,“ nadhodil jsem. „Nevadí, my se jim zase věnujeme.“

„Vy byste je jen ošetřovali, tati,“ zavrčel nespokojeně Jára. „Tak si to nepředstavujeme.“

„Co byste na tom změnili?“

„Rozhodli jsme se odzbrojit je. Obešli jsme všechny nemocné a odebrali jim zbraně. Až budeme chytat letadla na Vorgyle, vezmeme je sem po jednom a odzbrojíme je všechny.“

„Dohodl jsem s nimi příměří,“ zachmuřil jsem se.

„Ano, ale pokud vím, to platilo tady, na ošetřování a porušili je oni,“ vrtěl hlavou Jára. „Taky jsem ochoten respektovat dohody, ale dohoda porušená jednou stranou přestává být platná i pro druhou. Nemůžeš jim přece pořád ustupovat!“

„Cožpak jim ustupuji? Jen se snažím držet slovo.“

„Na Ribge by se ještě mohli odvolávat na příměří,“ trval na svém Jára. „Jakmile vyrazili dál, příměří skončilo. Můžeme je ale odzbrojovat už na Vorgyle. Z toho si nic nedělej, bude se vám lépe pracovat, když budou beze zbraní. Mohl bys sehnat víc lékařů, budou tu mít určitě co dělat!“

„Už je mám,“ ujistil jsem ho. „No dobrá. Zavřeme Američany na Ribge. Co s nimi dál?“

„Měl bych nápad, ale zdá se mi samotnému... zkrátka, Anglie osídlovala odsouzenými zločinci Austrálii. Proč bychom to nemohli zopakovat a osídlit Ribge zajatci? Má to jednu menší vadu, uchytili by se tu a měli by proti dalším výhodu známého prostředí. Nerad bych, aby tu vznikla druhá Amerika.“

„Ani já ne,“ souhlasil jsem s ním. „Kolonizace by měla být vedená lépe než všechny, co jich kdy na Zemi bylo.“

Po této dohodě jsem se rozhodl vrátit na Firhoi, ale ještě jsem se chtěl zastavit na Pegsda, kde jsme měli v jeskyni uskladněný materiál. Rozloučil jsem se s Járou a jeho partou a vzlétl. Požádal jsem o propust a proletěl jí.

Okamžitě jsem ale poznal, že pode mnou není Cifuri, kam jsem chtěl letět. Tenhle svět byl jiný. Naštěstí jsem jej také dobře znal. Byla to desátá Země, zvaná Firhoi.


Rychle jsem uvažoval, jak je to možné. Registroval jsem automatický identifikační dotaz, na který můj letoun stejně automaticky odpověděl. Nedávno obnovené opatření tefirů proti invazi naštěstí neselhalo. Mohli by mě považovat za vetřelce - se všemi důsledky.

„Co tu děláš, Oto?“ ozvala se vysílačka. „Tvrdil jsi přece, že přes Ydlecoge nepoletíš!“

Kontrolní středisko aplokjů na Firhoi bylo zřejmě překvapené stejně jako já sám, ale poznalo mě.

„To v téhle chvíli nevím,“ odvětil jsem jim zamračeně. Ale dalším pohledem jsem zjistil příčinu. Zapomněl jsem přepnout kódy, takže jsem ovládal - proboha - konvertor na měsíci Loanebu! Ten mi bez protestů vytvořil propust, jenomže ne na Cifuri, ale do Firhoi. Znamenalo to, že konvertor neovládá nejbližší vesmírné okolí! Vytváří propusti kdekoliv, jenže mezi jinými vesmíry než stejný konvertor na odpovídající Zemi. Cestování Země-Měsíc je tedy úplně zbytečné, na Země, svázané prostřednictvím svých Měsíců, můžeme ve vhodném případě - přejít i pěšky!

Byla to náhoda? Jistě. Jiná náhoda byla, že jsme na to ještě nepřišli. Ale jednou by nutně nastala.

Bez vysvětlování jsem se vrátil na Loaneb a pokračoval dále na Cifuri a Pegsda. Vyzvedl jsem si v jeskyni vybavení a stejnou cestou se vrátil na Firhoi. Nikdo z aplokjů se nedivil, když jsem nový poznatek přednesl jejich odborníkům. Stihl jsem to v krátké chvíli, než jsem převzal velení osmnácti letadel s lékaři. Předal jsem jim také telefonní přístroj Xijtranů, aby měla Poradní síť spojení se všemi stranami. Přístroj byl ovládatelný qurem, ale přepnul jsem jej na příjem, což momentálně stačilo.

Naše lékařská flotila se pak nově poznanou oklikou Firhoi - Loaneb - Ribge přemístila do tábora, kde už na nás čekali pacienti. Situace ale byla jiná než při našem předchozím pobytu. Přivítala nás otevřená nenávist - a trochu strach. Járova parta se při odzbrojování Američanů chovala stroze a nevyjednávala. Hoši, oblečení do tefirských ochranných plášťů, znehodnotili mariňákům pomocí qura pušky. Nebrali ohled ani na jejich bezmocné zděšení, ani na několik kilogramů munice, které na ně přitom mariňáci neškodně vystříleli. Také několik boxerů a karatistů skončilo na nosítkách, když se chtěli stavět na odpor. Z omráčení se sice vzpamatovali, ale zůstal v nich pocit bezmoci po marném útoku na obranné tefirské zelené pole. Velitel flotily Frank Applegate odletěl s údernou částí na Vorgyle a k jeho zastupování se tady nikdo nehlásil, ale to nám nevadilo. Tefirští lékaři po skupinkách procházeli montované domky, aby ošetřili nemocné, zatímco Járova parta dohlížela, aby pacienty nenapadlo stavět se na odpor.

„Přišli jsme pozdě,“ přivolali mě lékaři do posledního domku v řadě. Ukázali mi osm mrtvol, ležících jen tak na zemi, které tu objevili. Nebyli prý mrtví dlouho - ale na pomoc už bylo pozdě. Tihle mariňáci na tom byli určitě nejhůř od začátku, ale major Applegate nám přesto posílal k ošetření jen ty méně postižené. Uvažoval jsem, co ho k tomu vedlo? Nechtěl přiznat, jak jsou na tom špatně - nebo potřeboval obnovit jen bojeschopnost své elity a ostatní hodil přes palubu? Buď jak buď, chtěl jsem mu to přičíst k vině. Měl se o své lidi starat a ne pro ty nejpotřebnější pomoc odmítat.

Odpoledne přistál na plošině u domků transportní boeing se zamalovanými americkými hvězdami. Pilotem byl Zdeněk z Járovy party. Byl to ukořistěný transportní letoun plný zajatců. Zdeněk je vyhnal z letounu mezi ostatní. Zahlédl jsem přitom blikání jeho ochranného zeleného pole, někteří se zpěčovali. Nebylo jim to nic platné a Zdeněk opět s prázdným letounem odletěl.

„Tomuhle říkáte dodržování příměří?“ rozkřikl se na mě jeden důstojník, když mě spatřil. Byl bez čepice a v obličeji celý rudý vztekem. „Porušili jste dohody!“

„My?“ podíval jsem se na něho udiveně. „Neporušili jste je náhodou vy? Dohoda o příměří platila jen na území tohoto tábora? Hoši vás snad odzbrojili jinde, nebo ne?“

„Tábor jste ale odzbrojili také!“

„Jistě - poté, co jste vyrazili k dalším výbojům,“ pokrčil jsem rameny. „Nemůžete si stěžovat, dohodu jste porušili první. A mám tu další stížnost. Místo abyste nám přednostně předávali nejhorší případy, zatajili jste, že někteří umírají. Neposkytnutí pomoci se i na Zemi chápe jako zločin, majora Applegate bude čekat krajně nepříjemný výslech.“

„To není vaše starost, ale naše a jeho!“

„Omyl,“ zavrtěl jsem hlavou. „V tomto světě nespadáte pod jurisdikci Spojených států. Zdejší zákony jsou přísnější.“

„Na to nemáte právo!“ zarazil se, ale nemínil ustupovat.

„I americké zákony znají zločin neposkytnutí pomoci v nebezpečí smrti. Nestěžujte si!“

„Tady přece nemůžete zajistit regulérnost soudu!“

„Asi se budete divit - máme odborníky i na americké právo. Jen se musíte spokojit s obhájcem ex offo, vašeho advokáta sem těžko dostaneme.“

„To je nepřípustné!“

„Asi to nevíte, ale během jednání na Zemi se vás Spojené státy veřejně zřekly. Můžeme vás odsoudit jako teroristy bez příslušnosti, ať už podle amerických, nebo podle místních zákonů.“

„To je lež!“

„Zástupce Spojených států před fórem OSN prohlásil, že vláda nemá s vaší flotilou nic společného. Připustil dokonce, že jste banda teroristů, pro kterou neplatí ani americké zákony, ani ženevské konvence o zacházení se zajatci. Můžeme vás soudit podle zákonů kterékoliv země, kterou jste se chystali napadnout. Nechci vám radit, ale nejshovívavější by k vám byly zákony Firhoi. Pegsda, Cifuri i Loaneb jsou barbarské světy, tam ještě znají trest smrti.“

„To není možné! Spojené státy se za nás jistě postaví! Není možné, aby byl kterýkoliv americký voják souzen podle nějakých barbarských zákonů!“

„Nic není nemožné,“ ujistil jsem ho. „Americkému zástupci v diplomatickém manévrování hodně pomohlo hodit vás přes palubu, bohužel jste od té chvíle zločinci bez vlasti. Nezajímá nás, jak si to s ním vyřídíte, důležité je, že se na americké zákony odvolávat nemůžete.“

„To je lež! To žádný Američan nemůže udělat!“

„Až budete všichni, ukážeme vám záznam, abyste to viděli. Zatím se ubytujte a počkejte na své kamarády. Budou tu brzy.“

„Vy jste - zrádce celého lidstva!“ vybuchl bezmocně.

„Naopak, pane, naopak,“ odtušil jsem. „Věc lidstva poškozujete vy. Bez vás by mělo lidstvo pověst mírné a spravedlivé civilizace, která se už dokázala dávného barbarství zbavit. Vy jste nám to na pár set let zkazili! Ujišťuji vás, že se to objeví i ve vaší obžalobě.“

„Takový paragraf neexistuje!“

„Ale existuje - poškozování zájmů USA v zahraničí! Rozšíření na celou Zemi je jen otázkou měřítka.“

Otočil jsem se a odcházel k vimaanu. Důstojník se ale za mnou rozběhl.

„Pane... pane... nemůžete přece... proti vlastním...“

„Mohu, dokonce musím,“ otočil jsem se k němu. „A není to zrada lidstva. Lidstvo jste zradili vy.“

„Plnili jsme jen rozkazy!“

„Rozkazy?“ podíval jsem se na něho. „Na to se vymlouvají všichni váleční zločinci, Hitlerovými SS počínaje. Kromě toho jsem zvědav, zda budete mít odvahu prozradit před soudem zdroj vašich pokřivených rozkazů. Řekl bych, že budete držet basu a vytrvale mlčet. Počítám s tím - ale nepomůžete si. Kdo tuhle akci vymyslel, měl by se zaživa smažit na rozpáleném oleji - kdysi to skutečně ďáblové s lidmi Země dělali. Nemáte nač se vymlouvat, všichni jste dobře věděli, do jaké války jdete. Jste od prvního do posledního zločinci. Navíc - a to je příznačné - se vás zřekla vlastní země. Co ještě od nás chcete? Milosrdenství? Měli byste nějaké, kdybyste se dostali na Firhoi? Pochybuji - vždyť jste si tam vezli i atomové střely!“


Mezitím mě zavolali k jednomu domku, kde dva tefirští lékaři objevili další nález. Šlo o vojáky zavražděné nedávno. Tefirové určili okamžik jejich smrti na dobu, kdy naše letadla přilétala k táboru.

Kdo je zabil? To byla záhada. Věděli jsme jedno - mezi vojáky je vrah - nebo vrahové, pokud jich je víc. To bylo další tajemství této skupiny. Jaký motiv v tom byl? Neshody mezi vojáky? Nebo něco jiného? Ať jsem se tázal kohokoliv, všichni mlčeli, jen se na mě škodolibě dívali. Rozhodl jsem se to odložit, ale Arakiel s tím očividně nesouhlasil a obrátil se na mě s nabídkou, zda nepotřebuji pomoc s vyšetřením těchto případů.

„Těžko něco zjistíme,“ namítl jsem mu. „Všichni mlčí, nikdo nic neví.“

„Někdo to udělal a skrývá se mezi ostatními,“ trval na svém Arakiel. „Čím později vyšetřování začne, tím hůř. Teď je tu pět tisíc lidí, až jich bude dvakrát víc, jen se to ztíží.“

„Já ale opravdu nevím, jak na to,“ přiznal jsem.

„Pozvi si sem některého našeho psychorezonátora,“ navrhl mi. „Tvrdil jsi, že tu metodu neznáte - naše soudy ji s úspěchem používají odedávna.“

„Vím o ní - ale v našem světě je nezvyklá,“ opáčil jsem. „Chápal bych ji jako poslední zoufalý prostředek ke zjištění pravdy.“

„Řekl bych, že její použití je namístě, situace je opravdu zoufalá,“ ujistil mě. „Jestli nemáš nic jiného, využij naši nabídku, jinak se ti vrahové vysmějí.“

„Dobrá - zavolám sem někoho takového,“ svolil jsem.

Použil jsem telefon od Járy a spojil se s Poradní síní na Firhoi. Když jsem jim sdělil důvod, slíbili mi vyšetřovatele od jejich soudu se znalostí angličtiny. Uznali, že neobjasněná vražda by byla skvrnou na našem působení mezi zajatci.

„Projdeme k vám na Ribge?“ starali se jen.

Popsal jsem jim znovu měsíční zkratku přes Loaneb.

Než dorazili, přiletěl Zdeněk dvakrát s kořistním boeingem, pokaždé plným zajatců, vyložil je a letěl pro další.

„Jak to jde?“ zeptal jsem se ho.

„Jako po másle,“ odvětil. „Vyhlédneme si letadlo, prohodíme je propustí na Ribge sto kilometrů odtud a dáme posádce půl minuty na vystoupení. První se zdráhali, další už vidí hromádku ohořelých vraků a nekladou odpor.“

„Proč je ale vozíš sám? Je jich na tebe příliš mnoho.“

„Tefirský plášť vydá za stovku svalovců,“ pokrčil rameny. „Boeing má proti teroristům pevné dveře pilotní kabiny, za letu na mě nemohou a tady jsi to snad viděl sám.“

„Kolik jich tam odhadem je?“

„Do jednoho boeingu se nouzově vejde mužstvo pěti výsadkových letadel,“ počítal. „Lockheedy mají dvoučlennou posádku, ani ta nezabere moc místa. Horší je, že se všichni na Vorgyle rozprchli a skrývají se v horách. Dolujeme je pracně z kdejakých roklí a mám dojem, že se jich spousta schovala v jeskyních.“

„Když je zbavíte letadel, bude to stačit,“ ujistil jsem ho. „Nezbude jim než se vzdát, na Vorgyle se nikdo dlouho neuživí.“

„Také si to myslím,“ souhlasil Zdeněk. „Dáváme si pozor hlavně na lockheedy s velikými žlutými raketami, prý mají jaderné hlavice. Dáváme je na pustý ostrov, budeme se jimi zabývat později. Schováváme si i ostatní ukořistěná letadla, pro výstrahu jsme jich už rozstříleli dost.“

„Dobrá - ale dávejte pozor, opatrnosti není nikdy dost,“ souhlasil jsem.

Zdeněk odletěl pro další várku zajatců, my jsme se věnovali pacientům.

Lékařů teď bylo více než prve a šlo jim to rychleji.

Odpoledne dorazil z Firhoi vimaan s vyšetřovatelem, představil se mi jako Kokabeel. Byl to, jako většina tefirů, stroze působící muž. Přivítal jsem ho a pomohl mu obsadit jeden domek, seznámil jsem ho se situací a upozorňoval ho, nač by se měl zaměřit.

Začal jsem mu vodit k výslechu zajatce, počínaje sousedními domky. Bránili se, ale brzy pochopili, že odpor nemá smysl - zelené pole tefirského pláště skutečně vydalo za stovku siláků. Odpor ještě zeslábl, když se začali první Američané vracet od výslechu a sdělili ostatním, že vlastně o nic nejde - chtěli jsme po nich jen osobní čísla a jména. Nebyla to pravda, ale nikdo z nich si nepamatoval, co se s ním skutečně dělo.

Výslechy byly dlouho bezvýsledné, ale ještě ten večer si mě vyšetřovatel Kokabeel mezi dvěma zajatci zavolal.

„Ten poslední seržant střílel tefirské děti ve tvém domě,“ řekl mi vážně. „Nevelel tam, ale zabíjel. Podotýkám ale, že radostně a s nadšením. Zaznamenej si ho, prosím.“

„Víš to jistě?“ zarazil jsem se.

„Nebyl ve stavu, aby dokázal lhát,“ ujistil mě Kokabeel. „Ale nestřílel je o své vůli. Dostal k tomu rozkaz a dokonce se mu divil. Jeho velitel mu pohrozil trestem, bude-li váhat. Tím jeho odpor skončil - pak už střílel bez váhání a s uspokojením. Zabil tři holčičky, ostatní mají na svědomí jeho kamarádi. Pro jistotu - on všechny znal, tady máš jejich jména.“

Dostal jsem od něho zápisník, kde bylo tefirskými znaky zapsáno dvanáct jmen, z toho jedno tučnými. Byla to jména členů přepadového komanda, které u nás vraždilo děti a Belial. Jejich velitelem byl poručík Frank Norman. Nedávno jsem si ho zapisoval po běžném ošetření - chlap jako každý jiný, až na to, že tenhle dal rozkaz střílet do bezbranných dětí a spolu s Pierrem Lavarédé tu špinavost naplánovali. Dobrá, bude mít brzy příležitost toho litovat!

Porovnal jsem svůj zápisník s Kokabeelovým. Osm jmen bylo v mém seznamu také, čtyři chyběli. Osm jsem jich už viděl, ale nepoznal. Pochopitelně - na Zemi v mém domě měli začerněné obličeje.

Co se dá dělat - počkám si na všechny. Nemají kam utéci.

Na noc jsme léčení přerušili. Nejhorší případy byly ošetřené a z Vorgyle se vraceli jen zdravější, co již ošetřením prošli. Chyběl nám vrchní velitel major Frank Applegate. Zatím unikal - ale byla to otázka času. Na Vorgyle se na odpor nezmohl nikdo, Zdeněk to přirovnal k lovu králíků v kopcích a norách pusté planety. Jen pro mariňáky to muselo být nepříjemné. Buď se trapně skrývali, nebo na své pronásledovatele stříleli, ale tím se obvykle prozradili. Naši chlapci si střelby všímali jen když je zavedla k protivníkům. Pak jim brali zbraně, jen tak rukama je ohýbali a mačkali. Tak asi působili v pradávných dobách ďáblové i na naše předky na Zemi. Hodně amerických hochů chtělo uplatnit karate, ale po silovém poli plášťů jim ruce jen bezmocně klouzaly a údery všeho druhu neměly nejmenší vliv.

Ráno jsme pokračovali v ošetřování i ve výsleších. Lékaři za dopoledne probrali nejhorší případy - spínali nad nimi ruce, ale žádný nevzdali. Jen mrtví měli smůlu - a špatného velitele.

Před polednem se vysvětlila i záhada nalezených povražděných vojáků. Kokabeel vypátral vrahy. Zavraždění měli po přistání štěstí, aniž by tušili, jaká je to vlastně smůla. Nedaleko od tábora objevili rokli s ložiskem zlata, dalo se tam snad nabírat lopatou. Samozřejmě se nálezem nikomu nepochlubili, ložisko potají vytěžili a kořist ukryli do různých dutin v letadle. Valounků zlata měli dvacet kilogramů. Asi by se jim to podařilo - nebýt kamaráda, který je špehoval. Když závistivec zjistil, že se ti dva stanou po návratu na Zem milionáři, přemluvil další tři kumpány, aby se s ním podíleli na spravedlivém dělení. Ti první dva to ovšem nepřežili.

Sdělili jsme vrahům obvinění z úkladné vraždy, oddělili od ostatních a zamkli. Američané ihned proti jejich uvěznění protestovali a vysvětlení o vraždě kamarádů odmítli. V protestech vynikal poručík Adam Kowalski. Představil se mi jako vojenský právník a žádal jejich okamžité propuštění.

„Ti čtyři spáchali vraždu vašich kamarádů,“ řekl jsem suše po jeho dvanáctiminutovém proslovu. „Máme tu vyšetřovatele, který vraždu objasnil a umožnil nám zajistit pachatele. Jako právník byste měl mít zájem na jejich spravedlivém potrestání.“

„Nemůžete tvrdit, že jsou to vrahové,“ namítl Kowalski naléhavě. „Bez právoplatného odsouzeni jsou nevinní.“

„Ti čtyři vraždili, podle našich zákonů jsou vrahové od okamžiku smrti zavražděných,“ odrazil jsem jeho argument. „Nic na tom nemění, zda byli či ještě nebyli odsouzeni.“

„To je neslýchané! V naší civilizaci jsme zvyklí na presumpci neviny, bez soudního výroku nemůžete nikoho uvěznit!“ začal poručík pyšně, ale nenechal jsem ho domluvit.

„Presumpce neviny je pozemská instituce, která chrání nevinné před lynčováním. Proto na Zemi končí nevina vynesením rozsudku. Tady nevina končí spácháním zločinu. Je to logičtější. Rozsudkem tady začíná spravedlivý trest. Vás jsme jen zajistili, abyste nemohli pokračovat ve zločinech. U těch nejnebezpečnějších ale běžné opatření nestačí. Vyšetřovací vazba přece existuje i na Zemi.“

„Ano, ale pro vyšetřovací vazbu musí být splněné podmínky, které tady očividně splněné nejsou. Nemůžete držet v nedůstojné vazbě americké občany, to je nezákonné.“

„Nezajímají mě podmínky na Zemi. Jste v jiném vesmíru,“ namítl jsem. „Zdejší soudy jsou jiné než poroty, na které jste zvyklí. Porotu může vrah přesvědčit o své nevině, zejména když má dobrého právníka a umí dobře lhát. Soudy na Firhoi rozhodují jinak. Nezáleží na porotě ani na právnících. Na to si budete muset zvyknout.“

„Vy nedáváte obžalovaným možnost obhajoby?“ zděsil se Kowalski. „To je přece proti lidským právům! Proti tomu musím důrazně protestovat!“

„Hájit se může každý, nezáleží ale tolik na kvalitách žalobce ani obhájce,“ krčil jsem rameny. „Nejdůležitější institucí u soudů na Firhoi je vyšetřovatel. Dodá soudu přesný popis skutku a soud jen vynese rozsudek, nic víc. Není nezbytně nutné přesvědčovat o vině či nevině porotu.“

„To je nepřípustné!“ kohoutil se.

„Nepřípustné? Není horší, když porotci odsoudí nevinné, když nemají peníze na dobré právníky, nebo jsou porotě nesympatičtí, zatímco jiní beztrestně vraždí? Co váš návrh zákona beztrestnosti lidí s majetkem nad patnáct milionů dolarů?“

„Nemůžete argumentovat zákonem, který neprošel!“

„Mohu argumentovat zdůvodněním toho zákona, že za posledních dvě stě let beztak nebyl nikdo takový odsouzen! Máte až příliš mnoho beztrestných zločinců a naopak nevinně popravených!“

„To jsou, jak bych to řekl, výjimky.“

„Výjimky, které usvědčují z hanebného selhání váš právní systém. Nechtěl bych být tou nevinnou výjimkou! Ukažte mi zemi, kde jde soudům vždycky o spravedlnost! Vaše to rozhodně není, vy máte roční průměr pěti nevinně popravených. Ostatní státy jsou na tom podobně! Nedostatky v justici jsou hanbou celé pozemské civilizace, nejen vaší.“

„Američané mají nezpochybnitelné právo na soud podle amerických zákonů a před americkým soudem!“ opakoval zarputile.

„Měli by - v Americe. Tady nejste nic než banda teroristů. Uvědomte si, že se vás vlastní země zřekla a zacházíme s vámi více lidsky, než si zasloužíte.“

„To je lež, to prostě není možné!“

„Záznam vám ukážeme už brzy,“ slíbil jsem mu. „Na půdě OSN se vás americký delegát veřejně zřekl a prohlásil, že nemáte se Spojenými státy nic společného.“

„To není možné, to musí být podvrh!“

„Poručíku, nebylo by to poprvé,“ odrazil jsem jeho námitku. „Přinejmenším oba víme o jiném takovém nezdařeném podniku, kdy se americké jednotky neúspěšně pokusily zasáhnout v Teheránu. Také tam se od nich vláda distancovala. Vás na takovou možnost před odletem ze Země neupozornili?“

„Ne,“ tvrdil poručík Kowalski s jistotou.

„No, možné to je,“ připustil jsem to. „Jenže - ať si to přehazujete jako horký brambor z jedné ruky do druhé, nemůžete tvrdit, že jste nevěděli, do čeho jdete. Věděli jste, co je vaším cílem - přepadení světa Firhoi, o kterém jste se domnívali, že je bezbranný. Měli jste s sebou nukleární hlavice a to už jde humor stranou. Obávám se, že vražda dvou vojáčků je proti vině ostatních maličkost, ale - bez obav, vyšetříme všechno.“

K večeru přiletěli kromě Zdeňka i další účastníci honu na Američany.

„Nedalo by se z nich nějak dostat, kolik jich na Vorgyle zůstalo?“ staral se Pavel. „Jsou tam dobře schovaní, jak máme poznat, kolik jich tam ještě je?“

„To bude těžké, žádný z vojáků nám to neprozradí,“ pokýval jsem hlavou. „Mohl by nám pomoci jen jejich velitel major Frank Applegate, ale ten je dosud na Vorgyle.“

„Už tam nemají žádné letadlo,“ hlásil Pavel. „V elektromagnetickém spektru se nic neprojevuje, jako kdyby pečlivě vypnuli všechno elektrické, ale podle počtů, jaké zjistila Uaxio, tam ani žádné další letadlo nemá být. Zásob mají tolik, kolik jich stihli vyložit a uschovat. Obávám se, že jim nadlouho nevystačí. Ke své smůle se usadili na ostrově, kde kromě mořských řas není vůbec nic. Ani ty řasy bych za slušné jídlo nepovažoval. Nejbližší pevnina je poušť, kde by se neschovali vůbec.“

„Budete je muset z těch nor vytahat,“ přikývl jsem. „Nechat je tam nemůžete. Za Druhé světové války zahynulo na ostrovech Pacifiku více Japonců hladem a nemocemi než v bojích. Největší hrdinové si raději zvolili sebevraždu. Nedokázali přiznat porážku a dát se zajmout.“

„Mohlo by se to opakovat i tady,“ souhlasil Pavel. „Jsou také příliš hrdí, je to na nich vidět. Naštěstí nedělají hned harakiri.“

„Mohli by si vpálit kulku do hlavy,“ řekl jsem. „Zejména ti dva, na kterých nám záleží - major Frank Applegate a poručík Frank Norman s jádrem svého komanda, které střílelo děti.“

„My ti je najdeme,“ sliboval Pavel unaveně. „Důležité je, že jsme zneškodnili letadla. Pár velitelů nemá žádnou váhu. Skončili jsme, finito. Kdybychom je tam nechali osudu - qualda ar mahú.“

 


Zpět Obsah Dále

23.01.2017 23:19