Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Pokusný králík

Vrátil jsem se na Firhoi uklidnit tefiry. Americká invaze skončila, nikdo se jí už nemusí obávat. Část lékařů odletěla se mnou, sotva se mi vešli do kabiny. Zbývající dohlíželi na doléčování Američanů. Měli to snadnější, všichni měli první ošetření za sebou.

Poradní síň přijala mou zprávu v plném počtu. Přítomní se chvíli radili, ale výsledek byl příznivý. Podle nich jsme prokázali, že na Zemi není všechno v pořádku, ale že se dokážeme zasadit, aby jiné bytosti nedoznaly od našich lidí úhony. Díky nám tefirové spolupracují s bytostmi Xijtra, neboť se ukázalo, že je to spolupráce pro obě strany výhodná. Ale ani s námi spolupráci nepřeruší. Musíme jen pečlivěji sledovat dění na Zemi, aby už nikdy nemohlo dojít k opakování pokusu o invazi.

Vzal jsem jejich doporučení za naši skupinu na vědomí. Bylo příznivé - mohli jsme si přát víc? Naše nepočetná skupina zastupovala v paralelních vesmírech Zemi a měla váhu, jakou se Organizace spojených národů rozhodně chlubit nemohla.

Chtěl jsem se s tím výsledkem vrátit na Ribge, ale dříve než jsem opustil Poradní síň Firhoi, zastavila mě lékařka Belial Sarcha z týmu Ribge. Znal jsem ji, vraceli jsme se spolu.

„Pane Vávra, mám pro vás jednu velice dobrou zprávu,“ řekla hned na úvod. „Budeme ale potřebovat vaši spolupráci.“

„Pro dobrou věc - kdykoliv,“ přikývl jsem.

„Potvrdily se výzkumy Belial Ameaty,“ pokračovala věcným tónem. „Máte skutečně v sobě od našich předků genetickou past, navíc značně zafixovanou generacemi, které od té doby uplynuly. Jsme schopni ji odstranit, ale na druhé straně - nebude to nic příjemného. Budeme potřebovat na pokusy pár lidí ze Země.“

„Na jaké pokusy?“ zpozorněl jsem. „U nás je zvykem dělat nebezpečné pokusy na zvířatech, například na krysách.“

„Tyhle pokusy nemůžeme provádět na zvířatech. Budou cíleně geneticky zaměřené na vás, musí se jim tedy podrobit lidé Země. Proto potřebujeme vaši spolupráci.“

„Proti spolupráci nejsem, ale chtěl bych o tom něco vědět. To je přirozený zájem, ne?“

„Chápu,“ odtušila klidně. „Přestavba genetiky je možná více způsoby. Naši předkové použili nejméně nápadný, ale nejzdlouhavější. Nespěchali, času měli dost. Ta poťouchlá změna se pak po několik generací fixovala. Odpovídá to i vašim záznamům - podle nich se to projevovalo zvolna. Nejspíš to vymyslel jeden z kmenů Gehenny a utajil to i před ostatními, ale to už se nikdy nedozvíme. My Asbeelové jsme to nebyli, to jediné mohu vyloučit, záznamy našeho kmene nic takového neobsahují. Teď to ale chceme co nejrychleji napravit. Naše změna bude rychlejší, ale nápadnější - a také nepříjemnější. Pokud chceme stihnout nápravu již u současné generace, nic jiného nám nezbývá. Kdybychom to prováděli zvolna, věk by pozvolna narůstal pět až šest generací, ale to by nebylo správné. Potřebujeme proto pár lidí, na kterých bychom naše metody vyzkoušeli.“

„Jak to chcete zkoušet?“

„Na dobrovolnících ze Země, jinak by to nemělo smysl. Chceme použít specificky stvořené viry, které námi opravenou genetickou informaci vnesou do všech buněk. Viry jsou k tomu účelu vhodné. Nebudou nebezpečné životu, ale bude se to zpočátku podobat nemoci s vysokými horečkami a v další fázi to bude ještě horší - zejména odstraňování virů nebude příjemné. Přesto se domníváme, že to i vaše slabší tělesná konstrukce snese bez úhony. Můžeme nechat na vaše rozhodnutí, jaký typ přeměny si zvolíte, ale nám se zdá nepříjemný, ale rychlý lepší než méně nepříjemný, ale méně účinný a pomalejší.“

„Byl bych samozřejmě také pro ten rychlejší,“ ujistil jsem ji. „Máme-li jen takový výběr, je ta pomalá cesta nepřijatelná.“

„Z demografického hlediska vám ale rychlejší metoda přinese problémy,“ varovala mě. „Aplikace budou náročnější a bude hrozit přeplnění Země. Ani kolonizace to nevyřeší, lidí bude přibývat rychleji, než si myslíte.“

„Nedávno jsme od hlavonožců Xijtry získali nástroj, který by nám v tom směru mohl pomoci,“ ujistil jsem ji. „Vyvinuli pro nás účinnou antikoncepci na bázi rostlin, brudete. Ostatní bude organizační problém, ten snad zvládneme.“

„S rychlým přechodem nemáme zkušenosti,“ řekla nerozhodně. „Uvidíme, jak si s tím poradíte.“

Místo návratu jsem na Ribge zavolal mezivesmírným telefonem, že nepřiletím, protože mám jiné starosti. Jára mě zato ujistil, že je u nich všechno v pořádku a mohu se na ně spolehnout.

„Něco jsme se dozvěděli,“ oznamoval mi, abych o to nepřišel. „Pamatuješ se, jak jsi unášel na Ribge americká letadla? Jedno ti prý zavadilo o okraj propusti, rozpadlo se a zřítilo do radioaktivního oceánu. Jeho posádku už nikdo nikdy neviděl.“

„Ano, vzpomínám si,“ zabručel jsem. „Nebylo to úmyslné, prostě se mi tam nevešli. Měli smůlu, že byli trochu stranou.“

„Říkáš to, jako kdyby tě to mrzelo,“ opáčil Jára. „Kdybys věděl, že tam byla většina komanda, které postřílelo malé tefirky, Belial a málem i tebe, jistě by sis to tak nevyčítal. Věřím ti, že to byla nešťastná náhoda, ale dalo by se to chápat i jako boží soud. Konečně dopadl trest na ty pravé!“

„Možná,“ připustil jsem. „Jde o to, kolik nevinných to s nimi odneslo. Hlavní viník, poručík Frank Norman, je stále naživu a na svobodě.“

„Už jen on a dva další,“ připomněl mi Jára. „Není co jim závidět. Ale k těm nevinným - nevinný není z té bandy nikdo. Všichni jsou to profesionální zabijáci a všichni se na to přihlásili dobrovolně.“

„Aspoň někoho z toho komanda bychom měli dostat před soud,“ řekl jsem. „Kdyby všichni zemřeli, vypadalo by to jako jejich úmyslná likvidace.“

„Ani to by nám nesměl nikdo vyčítat,“ řekl Jára. „Neboj se, nikdo se jich zastávat nebude, vždyť se jich jejich vlast veřejně zřekla.“

„To ještě není tak jisté,“ opáčil jsem.

Pak jsem se s nimi rozloučil a vrátil se myšlenkami k Belial Sarcha, která tu stála a čekala na mě.

„Jsem ti k službám,“ řekl jsem jí.

„A dobrovolníci ze Země?“

„Jeden stojí před tebou. Měl bych asi vědět, co je to za nepříjemnost, než ji začnu nabízet jiným.“

„Ty to ale nutně nepotřebuješ, Xijtrané ti nedávno více než trojnásobek věku přidali.“

„Jde mi o to nepříjemné,“ ujistil jsem ji. „Chci vědět, jestli se to dá vydržet. Proto chci být první.“

„Když to bereš takhle, nejsem proti. Nebude to ale tak průkazné, úpravy Xijtranů tě prý dělají odolnějším.“

„Máš pravdu - ale jde o princip. Nemohu po nikom žádat snášet nepříjemnosti, kterým bych se sám vyhýbal. To by nebylo spravedlivé.“

„Pak mi nezbývá než souhlasit. Připrav se ale, nic příjemného to opravdu nebude.“

Odvedla mě z Poradní síně do města. V tefirském městě, odlišném od našich, jsem byl poprvé. Město Cudukepe tvořil rozsáhlý park s rozložitými věkovitými stromy a nepravidelně rozsetými patrovými domky bez oken, porostlými popínavými rostlinami a květinami všech barev. Ve městě ale úplně chyběly vysoké budovy. Výjimkou byla Poradní síň, ale ani ta se mi zvenku nezdála tak velká a také se celá ztrácela mezi starými rozložitými stromy.

Procházeli jsme čistě upravenými parkovými cestičkami mezi domy. Ani ulice tu nebyly, nic, co by se za ulice dalo vydávat. Město bylo jediným obrovským parkem plným zeleně a květů.

Belial mě přivedla k domu se vchodem překrytým květinovou pergolou. Prošli jsme chodbou do vnitřního atria. Teprve tady měl dům okna - život tu byl soustředěný v atriu jako ve starém Římě.

Ze žertu jsem to tak Belial nadhodil.

„Nejsi daleko od pravdy,“ usmála se na mě. „Nero, jeden z maršálů Baalů, si v Římě zařídil rekreační rezidenci. Ovládl celý Řím, ale Římané ho v lásce neměli, ačkoliv jim pomohl porazit jejich největšího soupeře Kartágo - podporoval Scipia Afrického, který pak Kartágo srovnal se zemí. Už tehdy si většina římských patricijů stavěla vily podle maršála Nera jako klidné a nerušené atriové domy, jaké si stavíme už celá tisíciletí. Nero se prý do Říma rád vracel. Jednu dobu tam byl i císařem, ale válka na Gehenně se v té době vyhrotila a za jeho nepřítomnosti se mu říše vymkla z rukou. Vzbouřenci založili v Římě obrovský požár, který mu později připsali. Nero tehdy nezahynul - až když o pět set let později použili Árjové kumulativní lithiové nukleární bomby, převyšující odolnost tehdejších Baalských krytů.“

„Máte udivující znalosti o Zemi,“ lichotil jsem jí.

„To není nic divného,“ odtušila. „Po vašem překvapujícím objevení na Varvei se dostaly do módy historické záznamy. Nastal útok na archivy, kdekdo chtěl vědět, co jste zač a jaký to bude mít vliv na naše vztahy. Nejangažovanější, mě nevyjímaje, se přihlásili vám pomoci. Máte u nás hodně příznivců, ale také hodně těch, kdo se vás obávají.“

„To se ukáže,“ usmál jsem se. „Necháme to vyvinout. Musíme se naučit vzájemně se respektovat. Co budeme dělat dnes, teď, tady? Tento dům se mi zdá nějak prázdný...“

„Aby nebyl!“ usmála se. „Bydlí tu parta nadšenců, která z větší části odjela na Ribge, menší část je na druhém konci Firhoi. Je snad šikovné, když spolu bydlí lidé stejné profese i zájmů, ne? Vy to tak necítíte?“

Podotkl jsem, že výhodné to asi bude, ale někdy nebývá všechno proveditelné.

„Nevadí,“ usmála se. Trochu mě zmátla podobným úsměvem jako Belial Ameata. Evropanům se zdají navzájem podobné všechny Japonky a obecně Asiatky, podobně se Belial Sarcha podobala své jmenovkyni Belial Ameatě. Při pohledu na ni jsem nemohl být veselý a bezstarostný. Byla jako ona - andělský obličej a dokonalá postava, jaká se na Zemi jen tak nevidí. Standard krásy je u tefirek nastaven na vyšší úroveň než u nás, kde přísná měřítka splňují jen výjimečné krasavice. Tefirky byly krásné všechny, rozdíly mezi nimi byly z našeho pohledu nepatrné. Tefirové musí mít pro krásu jemnější smysl než my, aby si mohli vybírat.

Belial Sarcha brzy vycítila, že jsem trochu zesmutněl.

„Dáme se do toho,“ řekla.

Zavedla mě do dveří napravo, za nimiž byla téměř prázdná místnost. Na podlaze ležel obdélník pružné hmoty - lůžko, jinak tu nebylo nic. Jak vidět, tefirové se zbytečnými věcmi neobklopovali.

„Mám svolení lékařské rady Firhoi uskutečnit klíčové pokusy. V případě komplikací si mohu přivolat pomoc, ale veškeré obavy jsou zbytečné, rozumím tomu dostatečně.“

„Což ti dávám najevo nedůvěru? Snad jsi viděla, že nemám strach!“

„Právě to mě udivuje,“ přiznala. „Po zkušenostech s našimi předky bych čekala větší ostražitost. Nebyli jsme nedávno nepřátelé? Na Varvei jsi naší vinou přišel o syna - jak nám můžeš tak slepě věřit?“

Trochu jsem se zamyslel.

„To je správná otázka... Všichni sledujeme své cíle a není možné, aby byly vždycky stejné. Stává se, že cíle jedné strany jsou v protikladu s cíli druhé, pak je nedůvěra na místě. Ale podle mých zkušeností to v našem případě nehrozí. Můj zájem je stejný se zájmy většiny lidí Země. Chceme klid a mír. Řekl bych, že si přejete totéž. Je přece dostatek případů, kdy jsou vztahy dvou partnerů výhodné pro oba. Společné zájmy jsou zárukou spolupráce. Proto vám - snad - mohu věřit.“

„Co kdyby ses mýlil?“ nadhodila.

„Mýliti se je lidské,“ přikývl jsem. „Kdybych to zjistil, musel bych svůj postoj změnit. Nedávno se to stalo na Zemi, kde jsou zájmy některých lidí jiné. To není nic divného, horší je, že odlišnost našich zájmů dostoupila až ke konfliktu. My chceme klid a mír, druhá skupina se rozhodla pro válku. Co s tím? Nezbylo nám než se jim postavit na odpor - což jsme udělali.“

„Hezky řečeno - ale nepočítáš s možností, že bychom před vámi jiné zájmy utajili. Mohli bychom vás později zaskočit takovým způsobem, že by vám to nebylo milé.“

Na její příkaz jsem svlékl oděv a lehl si na lůžko. Bylo měkké, pokryté jemnou huňatou dekou.

„I to by se stát mohlo,“ připustil jsem. „Zkušenosti nám radí očekávat i tyto varianty a my jsme na ně připraveni. Proto jsme uzavřeli spojenectví s další civilizací, která má také zájem na udržení míru, s Xijtrou. Trojité zajištění znamená pro každou stranu více jistoty. Vaše civilizace by nám byla nebezpečná, kdyby nás chtěla ovládnout nebo zničit. Musíme vás tedy přesvědčit, že to není ve vašem zájmu. Nesmíme pro vás představovat nebezpečí, abyste se museli bránit, ani kořist, která by vás lákala. Uvážili jsme rizika, jaká nám může přílišná důvěra přinést, případně jak je snížit. Udržet dobré vztahy je pro nás ale cennější, než by bylo vaše zničení. Doufám, že je tomu tak i u vás.“

„Zatím tomu tak je,“ přikývla. „Mír nám také vyhovuje, válek jsme zažili dost. Přesvědčili jsme se, že byste nás mohli citelně napadnout, ale máte zájem na míru. To je pro nás výhodné - a nestálo nás to žádné oběti. Navíc jste nám věnovali tajemství Árijských vimaanů - byla to od vás velká důvěra a nás to posílilo. Nebudeme-li sílu v nově objevených šestnácti světech potřebovat - tím lépe. Nevíme ale, jaké světy nás čekají dál. Síla neřeší všechno, ale při setkání s nepřátelskou civilizací je někdy vítaná.“

Během těch slov vybalila z nevelkého kufříku přístroj na analýzu krve, používaný i místo pozemských injekčních stříkaček, několik ampulek a bílých nástrojů.

„Začneme?“ otázala se mě.

„Jistě,“ usmál jsem se.

Přístroj se mi na okamžik přisál ke kůži předloktí - a to bylo všechno. Belial mi doporučila dál ležet, účinky se prý brzy projeví. Poslechl jsem ji - a udělal jsem dobře.

Takovou zimnici, jaká na mě padla, jsem ještě nezažil. Belial mě přikryla měkkou huňatou a jistě teplou přikrývkou, ale já jsem pod ní klepal kosu jako naháč na Sibiři v zimě. Odběhla do vedlejší místnosti a v krátkosti přinesla hrnek horkého, hustého a sladkého nápoje. Napil jsem se trochu, ale zuby mi pořád cvakaly o porcelán, či co to bylo, víc bych toho rozlil než vypil.

„Příjemné to rozhodně n-n-není, ale v-v-vydržet se to dá,“ pokusil jsem se o úsměv.

„To je jen začátek, bude hůř,“ usmála se na mě povzbudivě, i když mi nic nezastírala.

Jako každý člověk jsem byl párkrát v životě nemocný, takže jsem měl své zkušenosti s horečkami, ale tyhle opravdu stály za to. Musím Belial přiznat, starala se o mě. Málo nemocných má u sebe lékaře trvale, jako já. Seděla vedle mého lůžka na zkřížených nohách jako anděl strážný. Nabízel jsem jí, ať si jde na chvíli odpočinout, horečku přece zvládnu, ale odmítla.

„Bude hůř a budeš mě potřebovat,“ ujistila mě klidně a nezbylo mi než se na ni spolehnout. Ležel jsem na lůžku zabalený jako zámotek bource, třásl se zimnicí, ale stihl jsem se na ni občas usmát.

Čekal jsem něco nepříjemnějšího než horečku, ale první náraz bolesti mě překvapil. Bylo to ostré bodnutí nad loktem, jako nějakým trnem. Ztuhl jsem - jasně jsem cítil, jak mi nějaký hrot probodává kůži, ale - ne zvenku, nýbrž zevnitř ven.

„Á, už to začalo,“ všimla si toho Belial. „Teď to bude horší, vydrž!“

Ačkoliv horečka ani zimnice nepřestávala, strhla ze mě nadýchanou deku. V její ruce se objevil nástroj, stejný ať pochází z kterékoli civilizace - veliké ploché kleště.

S údivem jsem pozoroval silné černé vlákno, vyčnívající z mé kůže na lokti. Připomínalo černý silon a rychle rostlo. Belial je popadla kleštěmi a prudce škubla. Nepříjemně to zabolelo, ale vlákno povolilo a vytrhlo se. Na jeho druhém konci byla ztluštěnina, připomínající hlavičku zápalky. Z rány vystříklo pár kapek krve, ale rychle se zatáhla a dál už nekrvácela.

Belial vhodila černé vlákno do sklenice, veliké jako láhev od okurek.

Oddychl jsem si, ale to byl teprve začátek. Najednou mě zabolelo na noze a další bolest přišla skoro současně z krku. Dvě černé jehly začaly růst někde pod kůží, pak ji prorazily a rostly ven, ne milimetr po milimetru, ale centimetr po centimetru.

Belial byla s kleštěmi pohotově a rychle obě vyškubla. Ale to už mě píchalo na několika dalších místech. Černé jehly se množily jako houby po dešti. Jen jsem zatínal zuby, jak to bodalo a píchalo.

„Nemáš ještě jedny kleště?“ požádal jsem Belial.

„Raději se nehýbej,“ řekla a rychle vyškubávala další kapkovitě zakončené černé vlasce, rychle vyrůstající z mého těla. Vždyť to jsou vousy, napadlo mě, jenže v měřítku dvacet ku jedné! To přirovnání by bylo výstižné, kdyby se i bolest nepodobala bolesti při vytrhávání vousů, zvětšené ve stejném měřítku.

Nejhorší bylo, když některá z těch jehel začala vyrůstat někde v obličeji. Jakmile prorazila ven, Belial ji bez slitování vytrhla, ale chvíli předtím jsem měl co dělat, abych nezačal skučet.

Ještě nepříjemnější byly jehly v břiše a když se jedna objevila v hrudi, i Belial na okamžik strnula. Jehla mi nejspíš prorůstala srdcem, které vypadlo z rytmu a začalo se chvět. Měl jsem sice tacuky, takže mě nezabilo ani když mi střelné rány prošly hrudí a jedna prý i srdcem, ale to bylo krátkodobé, i když velice zničující působení střely, po kterém hned nastalo nerušené hojení. Tohle působilo déle, až se srdce třáslo v křečích a nepracovalo. Bolest se vystupňovala, rozlezla se po celé hrudi jako při infarktu, kromě toho se mi začala točit hlava, bylo mi slabo...

„Asi ti tu omdlím,“ řekl jsem ještě omluvným tónem.

Pak jsem najednou necítil žádnou bolest. Ležel jsem, na obličeji sáček s mentolově vonícím přípravkem, dýchal jsem volně a cítil klid a pohodu.

„Co myslíš?“ ptala se mě Belial s andělským úsměvem, „dá se to vydržet?“

„To už je - všechno?“ podivil jsem se.

„Teď už ano,“ přikývla. „Měl jsi toho v sobě hodně, až jsem se divila.“

„Čeho?“

„Podívej se,“ ukázala mi velikou průhlednou nádobu, až po okraj plnou černých jehel.

„To je ale vousů!“ podivil jsem se.

„Žádné vousy, ale ebotte, produkty virů pyrugr,“ uvedla to na pravou míru. „Byla v nich špína, kterou v sobě tvé tělo až dosud na všech světech nastřádalo.“

„Černé to tedy je, jen co je pravda,“ souhlasil jsem.

S divnými jehlami se cosi dělo. Nebyly rovné, ale zkroucené do spirálek. Jak jsem je pozoroval, ztrácely tvar a pozvolna se rozplývaly do podoby černého rosolu.

„Budeme je muset spálit,“ ujistila mě Belial. „Řekla bych, že bude lépe použít při druhé fázi nějaké účinné znecitlivění, i když jsi to snášel lépe než jsem čekala.“

„V narkóze by to jistě bylo lepší!“

„Ty už to potřebovat nebudeš,“ usmála se na mě.

„O mě nejde, jde o ostatní,“ ujistil jsem ji. „Jak dlouho to vlastně trvalo?“

„Jeden a čtvrt dne,“ usmívala se. „Zdá se, že to skutečně pomáhá. Zkusíš už vstát?“

Povzdychl jsem si. Zase jeden den, který úplně vypadl z mého života. Ačkoliv - není čeho litovat, ta ztráta může být bohatě nahrazena. Sedm set let za tu chvilku opravdu stojí! Raději jsem se malátně posadil.

„Ještě to asi zkorigujeme,“ přiznala. „Ty jsi to vydržel, ale jak říkám, máš úpravy od Xijtranů. Člověk bez nich by na tom byl hůř.“

„Co na tom chcete ještě upravovat?“

„Musíme omezit tvorbu ebotte na oblasti těla, kde nebudou problémy, například na končetiny,“ ubezpečila mě. „Zakázali jsme je uvnitř lebky, ale tvorba ebotte je nežádoucí i v okolí jiných důležitých orgánů. Budeme potřebovat ještě několik pokusů, ale tebe už se týkat nebudou. Teď to bude na jiných.“

„Proč? Vydržím to i vícekrát po sobě!“

„Jenže podruhé se to už neprojeví,“ usadila mě. „Teď už v sobě nemáš nic co musí pryč, žádné ebotte tedy nevznikne.“

Zavedla mě do další místnosti a nabídla mi jídlo. Měla je pro mě přichystané, podobalo se trochu zákuskům, obloženým chlebíčkům a hodně vzdáleně hamburgerům. Jedla je se mnou, ale při jídle se mě vyptávala - na Zem, rodinu, syny i na dobu, kdy jsem žil s Belial Ameatou.

„Myslím, že se s vámi dokážeme shodnout,“ řekla po chvilce. „Ale máte u vás na Zemi i takové, kteří na mě dělají dojem - asi jako Baalové nebo Árjové na Gehenně.“

Nevymlouval jsem jí to. Ani v jejím kmeni nebyli všichni stejní. Byla jich také celá paleta, od tvrdých válečníků z Gehenny po jemnější obyvatele Firhoi, ale - i ti nám dokázali zabít Jirku. Nemohl jsem také zapomenout, jak se bráška Belial Ameaty chystal spolu se mnou zabít i svou sestru. Ačkoliv ti dva k sobě chovali sourozenecké city, obětoval by ji. A nějak příliš snadno!

„Budeme se muset více poznat,“ řekl jsem. „Belial Ameata to začala, ale to byl ojedinělý pokus. Až se trochu stabilizujeme, navrhnu vaší Poradní síni společnou kolonizaci některého z volných světů. Pro ten účel se mi zdá nejlepší Ribge. Země to bude potřebovat víc, ale k takovému podniku se raději spojíme.“

„Nevím...“, odtušila nejistě. „Přece jen se trochu lišíme. Ne příliš, ale...“

„To se dá určitě překonat,“ oponoval jsem jí. „Máme hodně společného, odlišností není tolik.“

„Nemáte mgýčna,“ upozornila mě.

„Je více cest, jak to obejít,“ pokračoval jsem. „Můžeme je buď přidat do genetické výbavy lidí, nebo se obejít bez nich. Nejlépe by asi bylo mgýčna opustit, quro je mnohem šikovnější.“

„To nemůžeš posoudit,“ zamračila se.

„Právě já jediný to posoudit mohu!“ usmál jsem se. „Mgýčna jsem měla a dobře si pamatuji, jak se používají a quro sám používám.“

„Ach tak, zapomněla jsem,“ usmála se omluvně.

„Nevadí,“ vzal jsem to velkoryse. „V mnoha oborech jste před námi, ale ne ve všech. I vy můžete mít užitek z nás a možná právě tam, kde to nečekáte.“

Bohužel - bylo to opět nechtěné proroctví...

 


Zpět Obsah Dále

23.01.2017 23:19