Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Sebeobrana

Belial Sarcha slíbila, že se spolu se mnou vrátí na Ribge a bude pokračovat ve výzkumech lidí, jen co předá dosavadní výsledky ostatním odborníkům.

„Nechceš mě doprovodit do lékařské university?“ nabídla mi. „Nezdržíme se tam dlouho.“

Odvětil jsem, že mě pár hodin nezabije a vydali jsme se spolu na universitu v Cudukepe. Vypadala samozřejmě jinak, než co si představujeme pod tím pojmem na Zemi. Žádná honosná budova úctyhodného vzhledu, jen další kus parku k nerozeznání od zbytku města. Akademický život se pěstoval ve stejných atriích jako jinde. Člověk se tu setkával s podivnými přístroji, což jediné dávalo tušit, že nejde o běžné obytné domy. Belial chvíli debatovala se skupinou tefirů. Pokyvovali hlavami a dělali si poznámky do náramkových gunisů, kříženců hodinek, poznámkových bloků a mobilních telefonů. Pak jsme se vrátili k budově Poradní síně, kde stál můj vimaan, nasedli a vydali se na Ribge.

Přistáli jsme vedle dalších vimaanů. Kromě Járy tu byl Zdeněk s Janou - chránili tefirské lékaře a vyšetřovatele a starali se o zabezpečení tábora.

Jára mi na úvod se zamračenou tváří sdělil, že skupina ozbrojených zajatců přepadla tefiry, ale pro útočníky to dopadlo zle. Quro je rychlejší než pistole, dva zajatci přestřelku nepřežili.

„Proč to dělali?“ zajímalo mě. „Museli vědět, že proti vám nemají naději.“

„Oni nešli po nás,“ odtušil Jára. „To bychom je zneškodnili rychleji a bez problémů. Chtěli přímo ve vyšetřovně zastřelit Kokabeela. Hlídku měl Zdeněk, na poslední chvíli jim v tom zabránil, ale musel použít dlouhé blesky - samozřejmě že byly smrtící. Musel to ale udělat, jinak by mu ho zastřelili před očima.“

„Vadil jim tedy tefirský vyšetřovatel,“ pokyvoval jsem hlavou. „Asi mají co tajit...“

„Nevylučuji to,“ přikývl Jára. „Kokabeel objevil několik profesionálních vrahů, kteří mají hříchy ještě ze Země. Označil nám i několik tajných skladišť zbraní. Ukryli je pro strýčka Příhodu ve skalách, než se vypravili na Vorgyle. Zabavili jsme jim je. Mimochodem, máme už i oba ptáčky, po kterých jsi tak toužil, majora Applegate i poručíka Normana. Můžeš se s nimi setkat, pokud o to stojíš.“

„Ovšemže je rád uvidím,“ ujistil jsem ho. „Máte už všechny uprchlíky z Vorgyle?“

„Všechny ne, ale chybí už jen jedna skupinka. Odešli pěšky do hor, nikomu neřekli kam jdou a stopy po nich zmizely. Pavel tam po nich ještě pátrá.“

„Dobře, až je najde, jistě je sem přiveze.“

Probrali jsme pár technických záležitostí, nebylo jich mnoho. O zásobování zajatců potravinami se hoši starali svědomitě. Usnadňoval jim to distribuční systém v domcích, stačilo doplňovat centrální sklad. Jídlo dováželi z Firhoi, deset tisíc porcí denně v několika desítkách druhů nepředstavovalo pro tefiry problém, nebyly stížnosti ani na množství, ani na kvalitu.

Vypravil jsem se za Kokabeelem poradit se s ním o zajatcích. Vysvětlil jsem mu o které jde a Kokabeel se hned upamatoval.

„Začnu Frankem Normanem,“ uvažoval a prohlížel záznamy. „Není to složitý případ, mezi vojáky je to obvyklý průměr. Vystudoval vojenskou školu ve West Pointu, pak sloužil na různých místech na světě. Není to složitá povaha - jedná podle rozkazů a s odpovědností si hlavu neláme. V Čechách velel komandu, které mělo zastřelit tebe, Belial Ameatu a tefirské děti. Nikdy nepřemýšlel o smyslu rozkazů, zajímalo ho jen jejich přesné splnění. Tvé přežití považuje za chybu, povražděné děti za vzorné splnění úkolu. Žádné jiné argumenty na něho neplatí. Chceš-li, přehraji ti své záznamy.“

Souhlasil jsem a přistrčil ruku s gunisem k jeho. Přesun dat byl otázkou okamžiku.

„Frank Applegate je složitější,“ pokračoval, když přenos skončil. „Jediný z Američanů je uturge, odolný proti psychoútokům. Ani jsem se nepokoušel dostat z něho nějaké přiznání a výslech jsem začal i skončil zapsáním osobních údajů, které nám podle dohody musel tak jako tak sdělit. Moje poznatky o něm pocházejí jen od jeho podřízených. I tak je toho dost, dobře si to prohlédni.“

„Odolný je jen on?“ podivil jsem se.

„Odolnost proti psychoútokům je vzácná i u nás,“ potvrdil mi Kokabeel. „Nevylučuji, že se u vás projevily naše prehistorické genetické zásahy, podle záznamů nebyli dříve žádní Kanaánci odolní. U nás připadá jeden odolný jedinec na tisíc lidí, u vás bude ten poměr ještě menší. Spolu s tebou jste jen dva na deset tisíc případů. Ale co - bez nich by vyšetřování ani nebylo zajímavé.“

Ale ale, napadlo mě! V našem rodě se netradovalo, že by nějaká pra-pra-...prababička měla pletky s ďáblem, ale vyloučit se to nedalo, ďáblova oběť by to asi sveřepě zapírala - no, raději toho nechme...

„Jak to s ním vypadá z tvého pohledu?“ vrátil jsem se raději do reality.

„Major Frank Applegate nám něco tají,“ uvažoval Kokabeel. „Horší je, že o tom jeho podřízení nic určitého nevědí. Může plnit tajné rozkazy, může jít o jeho vlastní rozhodnutí. Podřízení ho svorně obdivují, jak si ví rady v každé situaci, ačkoliv se mi zdá, že to bylo jen přesné plnění předem dobře vypracovaného plánu. Podle původní hierarchie velel výpravě Pierre Lavarédé, Applegate se staral o předávání rozkazů podřízeným, ale o výpravě zaručeně věděl všechno. Po Pierrově smrti převzal velení bez nejmenšího váhání. Jeho odolnost je pro nás obzvlášť nevýhodná.“

„Uvidíme,“ kývl jsem hlavou. „Chci ho navštívit. Nechceš tam jít se mnou?“

„Může mít zbraně,“ varoval mě. „Tvoji hoši jim skrýše vybrali, ale v některých bylo zbraní méně, než jich tam mělo být. Obávám se, že něco stihli přemístit. Považuji za nemožné najít mezi deseti tisíci vojáky v nejbližších dnech ty, kdo to prováděli, ani jejich nové skrýše.“

„Myslíš si, že riziko přepadení je veliké?“

„Příliš velké - ve srovnání s malou hodnotou informací, které získáš. Uvažuj! Cokoliv ti Applegate řekne, všechno může být lež.“

„Může,“ přiznal jsem. „Budu ho brát s rezervou. Netrvám na tvé přítomnosti - jestli je major Frank Applegate proti vašim prostředkům odolný, pak nám touto cestou nic nového nepoví.“

„Přesně tak,“ přikývl Kokabeel.

„Zkusím ale z něho vytáhnout aspoň něco,“ řekl jsem.

„Přeji ti úspěch,“ přikývl. „Na rozdíl ode mě ho můžeš mít, když využiješ znalosti vašich zvyků.“

Pak mě seznamoval se svými výsledky. Pravda viděná z více stran měla stále ostřejší kontury, ale zdála se mi víc a víc obludná. Poděkoval jsem mu a vypravil se za majorem Applegatem.


Našel jsem ho v domku, obklopeném balvany velikosti slona a obrostlými mechem, které tu stály už v dobách, kdy byla tato planeta pustá a prázdná.

„Věnujete mi chvilku svého času?“ otázal jsem se ho a aniž bych čekal souhlasnou nebo zamítavou odpověď, vstoupil jsem do místnosti.

„Také bych se vás chtěl na něco zeptat,“ odtušil zamračeně. „Bude toho víc než dost.“

„Nemůžete si stěžovat, že jsme vás odzbrojili. Dohoda o příměří se týkala léčení nemocných,“ odrazil jsem ho. „Na sousední svět se nevztahovala. Nemohli jste čekat, že vás s vaší palebnou silou pustíme dál. Nu - aspoň konečně přestanete doufat v úspěch.“

„S vaším odporem jsem počítal,“ nedal se vyvést z míry. „Ani vy mi nemůžete nic vytýkat, dělali jsme jen, co jsme udělat museli. I kdybychom byli vašimi zajatci, jako že jsme jimi tou dobou nebyli, bylo naší povinností pokusit se o útěk z pasti. Tím spíše, když šlo jen o dočasné příměří.“

„Dobrá, podívali jste se na Vorgyle,“ odtušil jsem klidně. „Teď už nic utajovaného neprozradím, když vám řeknu, že jste měli nebetyčné štěstí. Tefirové tam mají pasti proti silnějšímu nepříteli. Deaktivovali je na poslední chvíli - jinak by vás během vteřiny změnily ve veliký ohnivý oblak. Když jste přežili i tohle, začínám věřit, že se s vaším štěstím vrátíte v pořádku až na Zem.“

„Asi nám nic jiného nezbude,“ přikývl kysele. „Úkoly jsme nesplnili, ale ne naší vinou. Podcenili jsme vaši lest, převezli jste nás.“

„Měli byste být rádi, že to dopadlo takhle,“ zkusil jsem ho přesvědčit.

„Kdybychom se dostali na Firhoi, viděli byste ten tanec,“ odtušil Applegate klidně. „Dříve než by se ti ďáblové vzpamatovali, byla by jejich říše v prachu. Neříkejte, že si myslíte něco jiného.“

„Na rozdíl od vás si umím leccos představit,“ zavrtěl jsem hlavou. „Předně si myslím, že byste neprošli přes aktivní pasti na Ydlecoge. Ale i kdybyste se dostali na Firhoi, nevyhráli byste. Zpočátku byste mohli mít úspěch, to vám neberu, ale vaše letadla nemají proti vimaanům naději. To už jsme vám snad dostatečně předvedli.“

„Kolik máte těch čertových mašin?“ vybuchl major. „Pierre tvrdil, že jednu, nejvýš dvě! Ďáblové na Firhoi mu lhali, že nemají žádné. Podvedli nás - a vy s nimi!“

„Jaký podvod?“ odmítl jsem jeho nařčení. „Tefirové vojenská letadla skutečně neměli a my jsme měli zpočátku jen dvě. Na Pierra jsem stačil jeden proti jednomu. Zbraně nejsou k ničemu, když s nimi neumíte zacházet. Působili jste na mě dojmem divochů ozbrojených luky a šípy, kteří by na dřevěných džunkách přepadli Spojené státy. Také by mohli pár lidí postřílet, zejména kdyby měli ty šípy otrávené. Pak by se jim postavil do cesty první šerif s revolverem - a  bylo by po invazi.“

„Nedělejte z nás takové chudinky!“ zamračil se Applegate.

„Ale vždyť jste chudinky!“ zvýšil jsem hlas. „Jste primitivové, když si ani teď neuvědomíte křehkost vztahů mezi lidmi a tefiry! Pořád nechápete, že jde o pravé ďábly našich praotců, kteří až vloni připustili, že i na Zemi mají lidé právo na život? Hádejte, co by se stalo, kdybyste napadli jejich města? Možná byste jich pár tisíc povraždili, oba dobře víme, jaké svinstvo jsou atomové bomby, ale možná byste jim ani neuškodili! Tefirové byli už tisíce let připraveni na podstatně horší bombardování. Zjistili by vás nejpozději na Vorgyle a dokázali by vyhlásit poplach. Pár měst byste možná zničili, ale prázdných, obyvatelé by se stačili ukrýt. Nejpozději do tří dnů by vaši eskadru rozprášil šik vimaanů, které by si stačili vyrobit, jak nám ostatně předvedli.“

„Náš předvoj byl malou jednotkou,“ připustil major. „Měli jsme se zmocnit konvertorů a zajistit cestu dalším. Máte pravdu, na úplné zničení tefirů by pár atomových bomb nestačilo, ale kdyby se nám podařilo zajistit si přísun posil, mohlo by se to otočit...“

„Žádné posily by vám nedorazily. Opakuji, tefirové byli připraveni na válku s tisíckrát silnějším protivníkem. Na Vorgyle i Ydlecoge mají pasti, schopné ničit i vimaany, natož vaše létající skořápky. K vašemu štěstí byly na Vorgyle vypnuté, ale nepochybuji, že by je v nouzi aktivovali i tam.“

„Kdyby...“ pochyboval Applegate. „Co o těch pastích víte? Třeba žádné neexistují!“

„To není žádné kdyby,“ ujistil jsem ho. „Do jejich pasti padl můj syn. Naštěstí se to pak vyřešilo smírem, ale dostali jsme lekci, že ani vimaany nejsou nezničitelné. Tefirové by s vámi udělali krátký proces, neměli byste ani kam utéci! Současné dohody by pak právem považovali za porušené a nejsem si jistý, zda by převálcovali jen Spojené státy, nebo rovnou celou Zem. Výsledkem vašeho hazardu by bylo nepřátelství dvou civilizací a miliardy mrtvých - ale lidí na Zemi!“

„A vy se s takovým nepřítelem spojujete!“ vybuchl. „To je tak nebetyčná zrada lidstva, jaká nemá v dějinách obdoby! Jste sketa - a já vámi hluboce pohrdám!“

Trochu mě nadzvedl, ale rychle jsem se uklidnil. Co mě může urážet takový darebák...

„Omyl, majore,“ řekl jsem. „Dělám z našich bývalých nepřátel přátele, kteří chtějí Zemi pomoci. To je něco jiného. A nenechám si to zkazit hrstkou grázlů, jako jste vy. Měli byste mi být vděční, že jsem vás nenechal na Gehenně. Tam by z vás byla naživu sotva setina a i ta by už umírala na radioaktivitu. Jako těch pár, které jste nechal umřít bez pomoci. Netěšte se, že vám to projde, soud vám je určitě připočítá. Všichni zdejší experti i experti hlavonožců Xijtry se shodli, že by bylo spravedlivé vás tam prostě nechat nebo vás smést, obojí by vyšlo nastejno. Já jsem trochu víc riskoval, ale z toho pekla jsem vás dostal. Ale bez trestu vám to neprojde, s tím nepočítejte.“

„Smrt by pro nás možná byla lepší než potupný návrat domů,“ ušklíbl se. „Beztak každý národ miluje jen hrdiny.“

„Váš národ to překousne, nemějte obavy,“ ujistil jsem ho jedovatě. „Ve Vietnamu dostali vaši rekové na kalhoty - a jak dlouho je vaši krajané oslavovali! Ale o to nejde. Nedělám si iluze o vaší upřímnosti, ale na něco jsem se vás chtěl zeptat. Jedno totiž nemohu pochopit. Co vedlo tak vyspělý národ, honosící se svou kulturností, k akci podobné sebevražednému útoku kamikaze? Pár Američanů přece znám, ale ti by s něčím takovým určitě nesouhlasili.“

„To je tak těžké pochopit?“ ušklíbl se major. „Vy naivko, vážně nechápete, že se snažíte rozvrátit náš svět? Nám ve jménu spravedlnosti a civilizace nezbylo nic než se vám i ďáblům postavit na odpor!“

„To nechápu,“ zavrtěl jsem hlavou. „Tefirové ani jiné bytosti se u nás nechtějí vměšovat, natož aby se nám otevřeně postavili. Napadli snad někoho? Chystali se k něčemu takovému? To vy velíte invazní flotile, vyzbrojené atomovými zbraněmi! Měli jste za úkol zničit civilizaci tefirů - a chcete mi vykládat pohádky o rozvracení Země? Nevěřím vám, že byste to dělali ve jménu spravedlnosti! To už je přímo výsměch! Tefirové nám mohou ke spravedlnosti pomoci více než kdo jiný!“

„O jejich pomoc se neprosíme!“ odsekl major. „Jste tak naivní, nebo drzý? Všechno, co jste kdy udělal, bylo zaměřené proti naší pozemské civilizaci. Vzpomeňte si, co už jste na Zemi vyvedl!“

„Asi mě budete muset poučit, co jsem udělal špatného,“ ušklíbl jsem se. „Nejsem si vědom ničeho zlého. Naopak si myslím, že jsem pro naši lidskou civilizaci udělal podstatně víc dobrého než vy.“

„Svatá prostoto!“ zaúpěl Applegate. „Vám nestačí, že jste k nám přitáhl milion hitlerčíků, nota bene jste jim vymohl za jejich zločiny beztrestnost?“

„Vážně vidíte v Novoněmcích hitlerčíky?“ vrtěl jsem hlavou. „Vy Američané jste přece vraceli jiné hitlerovce mezi demokratické národy světa - měli byste mít větší pochopení, když totéž dělá jiný.“

„Ale my jsme Němce porazili ve válce! V Německu nezůstal kámen na kameni, to byl ten klíčový moment jejich obrácení! Jim nezbylo než vděčně přijmout naši pomoc. Zato vy jste je k nám přitáhl v plné síle i s jejich průmyslem, navíc vybavené technologiemi mimozemšťanů! To byly zatraceně jiné podmínky! My jsme v Norimberku válečné zločiny odsoudili, vy jste je amnestoval!“

„Jiné podmínky to byly,“ připustil jsem. „Byla také jiná doba. Netvrdím, že se všichni Novoněmci chovali demokraticky, ale - kde se dnes více hajluje? V evropském nebo v Novém Německu? Fašistům se přece v Novém Německu nedaří. Není to dost přesvědčivý argument?“

„Není,“ oponoval Applegate. „Novoněmci jsou příliš silní. Odmítají se podřídit OSN a ohrožují své sousedy atomovými zbraněmi! V Německu žijí jejich krajané pokojně a v míru.“

„Z toho omylu vás asi rychle vyvedu,“ namítl jsem. „Při vaší invazi se zjistilo, že se Novoněmci už všech svých Q-bomb zbavili.“

Chvíli na mě koukal dost vyjeveně.

„To byl jistě nějaký úskok!“

„To připouštím,“ přikývl jsem. „Nové Německo své Q-bomby světu předvedlo a pak se jich zbavilo. Nemínilo je totiž použít a své hrabivé sousedy ohrožovalo už jen strachem z nich. To má ale ke skutečnému ohrožení daleko. Brazílie měla na Nové Německo od počátku zálusk, ale netroufla si na ně čistě z obavy před Q-bombami. Vy jste ale Nové Německo napadli bez ohledu na tu hrozbu. Buď jste počítali s rychlou likvidací jeho policejních sborů, aby neměli čas Q-bomby použít, nebo jste doufali, že nemohou Spojené státy ohrozit, protože nemají letadla. V každém případě to byl příšerný hazard, kdyby je přece jen použili.“

„Jak jsem slyšel, mírovou misi OSN rozbili,“ nedal se. „Takže navzdory odzbrojení zbraně mají!“

„Nové Německo zbraně nemá,“ tvrdil jsem. „Nebránilo se a vaše námořní pěchota je obsadila za pár hodin. Dobře jste věděli, že na odpor nenarazíte. I tak jste tam zbytečně postříleli přes dvě stě lidí. Netušili jste ale, že máme s Novým Berlínem smlouvu o vojenské pomoci.“

„Smlouvu? Jakou smlouvu?“ vyskočil.

„Mezi Novým Německem a světem Bykyle,“ řekl jsem. „Na tu smlouvu vaše mírová mise narazila - jako automobil do betonu. Vaše letectvo i námořní pěchotu smetly naše vimaany.“

„Tak vidíte! Za pomoci mimozemských mocností jste zasáhli do něčeho, co se vás vůbec netýkalo!“

„Jakých mimozemských mocností?“ usmál jsem se. „Vimaany jsou naše válečná kořist. Pilotovali je Češi, mimozemšťané tam byli jen jako pozorovatelé. Požádali jsme je o svědectví a dokumentaci.“

„Český stát se do toho už vůbec neměl co míchat!“ vybuchl zlostí.

„Česká republika se v tom neangažovala,“ ujistil jsem ho klidně. „Piloti byli dobrovolníci z Bykyle. Češi už v tom mají tradici. Pomáhali Španělsku proti Frankovi, sundávali za britské královské letectvo nad kanálem La Manche německé dorniery, my jsme měli smlouvu s Novým Německem. To je snad normální.“

„Bylo to proti vůli vaší vlastní vlády?“ vyštěkl. „Pak to byla pirátská akce se vším všudy!“

„Myslíte si, že by za Hitlera Česká protektorátní vláda souhlasila s účastí československých pilotů v bitvě o Anglii?“ pokrčil jsem rameny. „Ale!“

„Ti měli za sebou aspoň vládu exilovou, ne?“

„Měli,“ připustil jsem. „Opravdu si myslíte, že k tomu, aby se někdo angažoval, musí mít nutně za zády loutkovou vládu? Vy jste tady přece také bez podpory vlády! Americká se vás zřekla a žádná se vás nezastala! To je tedy podle vás také pirátská akce - jenže piráti se obvykle věší na ráhna!“

„To je lež!“ zaťal pěsti. „Ďábelská lest!“

„Záznam vám předvedeme zítra,“ sliboval jsem mu. „Sami to uvidíte. Ale ať je to jak chce, v Novém Německu je klid jako před vaší agresí a nikdo se tam neodváží zasahovat. Váš útok na Nové Německo byl chybou. Ten ostrov je mojí pýchou a já se vždycky postavím proti těm, kdo ohrozí jeho nezávislost. Byl to můj nápad přemístit z paralelního vesmíru na Zem pevninu o rozměrech stovky kilometrů. Vypadalo to bláznivě, ale ukončilo to válku s Xijtrany a byl to nejlepší ze všech možných tahů.“

„Že jste tím převrátil vzhůru nohama pozemskou ekonomiku, to vás nenapadlo, co?“ odtušil jedovatě.

„Napadlo,“ usmál jsem se. „Pozemská ekonomika na tom jen získala. Nové Německo si přivezlo od mimozemšťanů velké bohatství, od té doby se mimozemské plodiny pěstují po celém světě. Některé opatřily lidem poprvé v historii dostatek potravin, hitlernafta zastavila pád do katastrofy vyčerpáním fosilních paliv, mimozemské léky lidem prodlužují život - můžete něco z toho označit za chybu, nebo rozvracení Země?“

„Ale samozřejmě!“ vybuchl. „Z mimozemských léků má díky absolutně nepřípustnému monopolu zisk jen Nové Německo. Rozložil jste mezinárodní obchod potravin - je jich všude dost, jsou levné a nedá se na nich vydělat. Bojkotem OSN jste zlikvidoval i rozumné snahy stanovit na jejich produkci kvóty. Hitlernafta zničila trh s naftou i s uhlím, vyrovnávače energie odvrátily lidstvo od jaderných technologií! To byl tedy skok - od atomových elektráren ke hnoji! Všechno je teď v rozkladu, dřívější prosperita je ta tam.“

„To myslíte vážně?“ podíval jsem se na něho pátravě.

„Jistě! Zničil jste prosperitu Země tím, co jste k nám spolu s Novoněmci přivezli z Druhé Země. Říká vám něco slovo dumping? A jako by to nestačilo, chystáte lidstvo vystavit šoku od ďáblů - odkud se k nám nikdy nic dobrého nedostalo a nedostane.“

„Od tefirů už toho moc nedostaneme,“ ujistil jsem ho. „Od hlavonožců jsme získali tolik, že od tefirů můžeme očekávat jen pár drobností.“

„Těch pár drobností náš svět úplně dorazí!“ zasyčel.

„Myslíte?“ zkusil jsem ho zviklat. „Co kdybyste se nad tím zamyslel? Nedávno jsme od nich získali letecké motory. Zničilo to automobilový průmysl - letadla znamenala konec automobilů, struktura dopravy se zvrátila v jejich prospěch - je to ale problém? Většina automobilek se přeorientovala na výrobu letadel - to je vše. Navíc s tím začaly americké firmy Boeing a Lockheed.“

„Letadla neničí jen automobilový průmysl, ale i silnice. Stavbou a údržbou dálnic se zabývaly na světě miliony lidí a všichni skončili na dlažbě!“

„Budou se starat o údržbu parků,“ pokrčil jsem rameny. „Po přechodnou dobu budou mosty, dálnice, nadjezdy, podjezdy, tunely, železniční tratě i nádraží bourat. Změkčovače mění použitý beton do podoby umělého mramoru - jděte se podívat do Nového Berlína, jaké krásné domy se z toho staví!“

„Na automobilový průmysl navazovala spousta odvětví! Ta se při výrobě letadel neuplatní! Letadla už například nepotřebují pneumatiky - ty přece dávaly práci milionům lidí v celém světě!“

„Co vás pořád spojuje s automobily? Nostalgie k Fordce modelu T? Vadí vám, že letecké továrny vyrostly i mimo Spojené státy?“

„Hitlernafta znamenala úplný konec dolů na uhlí!“

„Zaplaťpánbůh! Bylo už na čase! Horníci přišli o práci, ale získali jinou při zpracování hitlernafty. Zlepšilo se tím na Zemi ovzduší? Bravo!“

„Víte, co u nás máme podzemních garáží, které jsou teď úplně k ničemu?“

„Ty prostory se snad dají využít jinak. Letadla parkují na plochých střechách domů, kam se auta nedostanou. Francouzi přišli s domy s plošinami pro osobní letadla místo balkónů.“

„Letadla ničí i dosud nejlevnější lodní dopravu.“

„Protože jsou levnější než lodě? To je snad dobře, nemyslíte? Skončila éra obřích tankerů? Zmizí obrovské skvrny mazutu na hladině oceánů? Výborně!“

„Víte, že někteří rybáři už loví ryby pomocí letadel? Hrozí, že tím vyhubí ryby ve všech mořích!“

„Nemají náhodou americká letadla firmy Boeing? Já bych řekl, že se rybáři modernizují. Aby vyhubili ryby v mořích, musí je někdo nutit nadbytečný úlovek neúčelně spalovat. To je podle mě pravý zločin, který by měl být trestán. Spalování ryb se ale dělo dávno před leteckými rybáři, na tom nemám vinu. Bohužel to překročilo meze, ale vinu za to hledejte jinde, třebas ve vašich rozumných kvótách.“

„Všechno otočíte ve svůj prospěch!“ stěžoval si. „Technické problémy jsou ale vedlejší. Když se chystáte potopit civilizaci, na detailech nesejde.“

„Co pořád máte s potápěním lidské civilizace?“ podivil jsem se okatě.

„Chystáte se rozvrátit samotné základy naší civilizace a proto jsme v konfliktu!“ odsekl.

„Nic nerozvracím, ani se k tomu nechystám,“ odmítl jsem i to. „Připouštím, že náš pokrok lidskou civilizací zamíchal, ale nedá se to chápat jako rozvrat. Všechno funguje jako dřív. Lidé mají blahobyt, státy se nerozpadly, ubyli dokonce i permanentní nespokojenci. Chápu, lidé vždycky přijímali technický pokrok nerudně, zejména ti, koho stroje připravily o živobytí. To dnes ale nehrozí, aspoň ne tak silně. Asi máte na mysli, co jsem naznačil o světových náboženstvích. Ano, těch se to dotkne. Mohl jsem to přinést naráz a způsobit jejich rozvrat během pár dní. Místo toho dostali varování a čas na přípravu. Nemohlo to být ohleduplnější. Ujišťuji vás, že lhát nepomůže, pravda nakonec vyjde najevo.“

„Náboženství ať vezme čert!“ vybuchl major Applegate. „I kdybyste to udělal naráz, nic by se nestalo! Pár zbytečných lidí by se zastřelilo nebo oběsilo - žádná škoda! Vy se chystáte rozbít něco víc! Chcete zničit samotnou lidskou identitu, chcete zbavit lidi jejich Já! To nemůžete obhájit pokrokem a právě to by byl konec civilizace jako takové!“

„Dovolte, to je snad trochu silné tvrzení,“ zamračil jsem se. „O jaké ztrátě identity to mluvíte?“

„Mluvím o těch ďábelských psychoútocích! Vysvětloval jste je Pierrovi! Člověk se stane loutkou v rukou ďáblů! Úplně ztratí osobnost! Nemůžete to zapřít, Pierre si to natáčel a přinesl to ze světa ďáblů jako nejstrašnější důkaz!“

„Ano, to jsem chápal jako problém,“ připustil jsem. „Psychoútoky jsou jako oheň. Mohou sloužit, ale mohly by se stát prokletím. Hodně záleží na společnosti. Árjové je zneužívali k odstraňování jedinců, kteří nebyli pro jejich válku dost tvrdí. To by nejspíš hrozilo i u vás na Zemi. Vím o tom, ale budu se snažit tohle nebezpečí minimalizovat.“

„Ano, diskutoval jste o tom s Pierrem,“ zamračeně se na mě díval. „Potíž je jedna - kde seženete neúplatné a poctivé soudce, kteří by nezneužili moc nad lidmi? Takové na Zemi prostě nenajdete!“

„Časem si je vychováme,“ ujišťoval jsem ho.

„Naivko!“ zpražil mě. „Ačkoliv - nejste takový naivka, za jakého se vydáváte! Do Pierra jste hučel, že chcete na Zemi zrušit parlamentní demokracie, je to tak?“

„To Pierre zkreslil,“ zamračil jsem se. „Tvrdil jsem, že můžeme převzít osvědčené a dokonalejší zákony tefirů, čímž odpadne největší práce parlamentů světa - vymýšlení dalších právnických kliček na občany. Zůstali by kolektivní starostové oblastí aplokjové a Poradní síň. Ta na Firhoi funguje asi jako naše parlamenty i vlády - zákony ale mění jen výjimečně.“

„Kdo je tedy u nich vymýšlí?“

„Pokud je k tomu důvod, jakože za posledních tisíc let nastal jen jednou, řeší to společně všichni. Až na to, že neodpovídají jen na otázky referenda ve stylu Ano-Ne, ale podílejí se i na tvorbě textu.“

„To musí být ale guláš!“

„Nezdá se mi,“ ujistil jsem ho. „Naopak, jejich pořádek jim můžeme jen tiše závidět. Stejně jako justici. Téměř neznají kriminalitu, až na drobnější spory, které se řeší často jen pohovorem s aplokji.“

„Prý tam nemají peníze! Komunismus přece na Zemi způsobil nekonečné zlo, pokud vím! K tomu se chcete vracet?“

„To zase Pierre překroutil!“ usmál jsem se. „Řekl jsem mu, že tefirové nemají peníze v našem pozemském smyslu. Neplatí mezi sebou mušličkami, korálky, dolary ani zlatem. Nemají kreditní karty - ale evidenci mají lepší než my. U nich se nekrade a neloupí. Nikdo si tím nepomůže.“

„Tvrdil jste, že se to nedá zneužít! Všechno se dá zneužít!“

„Ve spojení s jejich justicí - nedá. Na Firhoi tisíce let neznají loupeže, krádeže ani podvody.“

„To by museli být všichni andělé - ale dobře víme, že je tomu přesně naopak!“

„Andělé jistě nejsou - i když jejich ženy tak vypadají,“ místo abych se usmál, trochu jsem se zamračil, neboť jsem si vzpomněl na Belial Ameatu.

„Tak vidíte! Kdo ví, jaká je to bouda. Co jste to Pierrovi říkal? Že jejich vyšetřovatele pozvete na Zem, aby nám zavedli pořádek? Kdo ale zaručí, že se nad námi okamžitě nezmocní vlády? Ďáblové jsou zlo a chtějí nás zničit! Pomocí kolaborantů, jako vy.“

„Jste opravdu hodně podezřívavý, majore,“ pokyvoval jsem hlavou. „S Pierrem Lavarédé jsme diskutovali, ale když jsem viděl jeho zatvrzelý odpor, došlo mi, že to nebude jednoduché. My lidé se cizinců často bojíme a u tefirů máme k obavám pradávné historické zkušenosti. Jenže je to jinak, než se obáváme. Tefirové byli v počátcích své historie stejnými padouchy, jako část lidstva, která nám vládne dnes. Podívejte se na naši civilizaci nezaujatě. Co uvidíte? Chystáme se opakovat nejhorší chyby tefirů. Ve většině zemí má armáda nejlepší možnosti. Lidé nemají na chleba, ale armáda má poslední modely bitevních letadel. Lidé ráno nevědí, co budou mít k obědu a zda vůbec budou něco večeřet - ale jejich přežraná armáda má dost jídla, chlastu i munice. Co má armáda na práci? Většinou zdůrazňujeme, že chrání občany. Někdy přiznáme, že pacifikujeme jiné země, ale většinou jde o terorizování vlastních lidí i sousedů na státní úrovni.“

„Armáda musí především chránit demokracii!“ vypjal se major.

„Jistě - nejlépe pomocí bomb a raket, a když je k tomu příležitost, i atomových - kde jinde jste chtěli zkoušet jaderné pumy, než na lidech ve světě Firhoi? Na to nemáte rozumnou odpověď, majore!“

„Vy jste nás ohrožovali,“ trval na svém. „My se jen spravedlivě bráníme!“

„Braňte se jako Nové Německo! To přece žádné zbraně ani torzní bomby nepoužilo mimo své území! Já jsem podle smlouvy o pomoci likvidoval vaši agresi na území Nového Německa, ale palbu vašich letadel jsem neopětoval ani nad mořem - ačkoliv tam také neměly co dělat!“

„Obrana Spojených států začíná daleko od jejich hranic. Nemůžeme dopustit, abyste se dostal nad naše území!“

„Především mi v tom nemůžete zabránit - vimaany jsou vašimi zbraněmi téměř nezničitelné. Nemáte k tomu ale důvod - my na vás neútočíme.“

„A co vaše letadla nad Pentagonem a Washingtonem?“

„Přiletěli jsme vyjednávat o vaší flotile,“ opáčil jsem. „Cílem naší cesty byla OSN - nemohu za to, že má sídlo přímo ve Spojených státech a že nás tam vaši vojáci napadli - ale ani tam jsme je nestříleli.“

„Ať je to jak je, chcete nám vnutit ďábelský státní režim, který by z lidí udělal pouhé loutky! Kdo má smysl pro čest a svobodu, musí se vám postavit!“

Od něho, který byl sám téměř bezvýznamnou loutkou, jak se později ukázalo, to znělo hezky, ale bylo to pokrytectví největší ráže. Ještě že jsem to v té chvíli nevěděl!

„S loutkami to není tak zlé,“ oponoval jsem mu. „Nebránil jsem se jejich psychovyšetření, kterému se podrobilo i mužstvo vaší výpravy. Odkud jsme se asi dozvěděli o vašich skrýších zbraní tady na Ribge? Víme, že jste před námi část zbraní zachránili a máte je připravené - je nás málo na to, abychom vás úplně zpacifikovali, ale my vás ani nepovažujeme za nebezpečné.“

„Vy jste - vy jste to už vyzkoušeli na nás...?“ zesinal. „Pierre měl pravdu! Jste nebezpečný kolaborant a zákeřný padouch!“

„Ale, pane majore! Jak se to vezme. Překazil jsem vaše plány, možná nečekaně tvrdě. Vy jste asi něco tušili, když jste na mě předem poslali komando profesionálních zabijáků.“

„O tom nic nevím,“ ujišťoval mě rychle. „Pierre trval na tom, že vás musí za každou cenu vyřadit. Bohužel se ukázalo, že měl pravdu, jenže to někdo neuvěřitelně zfušoval, když žijete.“

„Ten někdo byl přece poručík Norman,“ ušklíbl jsem se jeho snaze nic neprozradit. „Neřekl bych, že to zfušoval. Střílel přesně, to jediné mu přiznám. Jen nečekal, že zůstanu i s prostřeleným srdcem naživu. Vaši hoši byli profesionálové, postříleli v mém domě děti i ošetřovatelky. Nečekejte ale, že je za to budu sportovně hodnotit podle přesnosti střelby. Ty zastřelené děti jsou válečný zločin, za který se budete všichni zodpovídat. A vy jako první, pane majore.“

„Já jsem tam ani nebyl!“ ohradil se zprudka.

„Nebyl,“ přikývl jsem. „Ti co tam byli se ovšem budou ohánět, že jen plnili vaše rozkazy, majore. Vy jste svému podřízenému poručíku Normanovi předal plány mého domu a rozkaz všechny postřílet, který vaše komando splnilo. Hlavním viníkem a vrahem těch dětí jste tedy vy! Poručík Norman bude dalším obžalovaným a soud nemine ani zbývající čtyři členy komanda - ostatní spadli s letadlem do moře na Gehenně a jejich stíhání je tedy bezpředmětné.“

„Na nic z toho nemáte důkazy!“ zasyčel vztekle.

„Nemám důkazy, které bych musel mít pro porotu vašich soudů,“ pokrčil jsem rameny. „Tefirské soudy nemají poroty, ale důvěru k vyšetřovatelům.“

„Takové soudy jsou už z principu zmanipulované!“ vykřikl.

„Rozhodně ne tak, jako vaše poroty,“ ujistil jsem ho. „Jen u vás je přece možné, aby jeden soud zprostil obžalovaného viny, ale další soud ho z téhož zločinu uznal vinným, ale aby přitom osvobozující rozsudek prvního soudu zůstal platný! Taková urážka spravedlnosti je možná jen u vás, ne u tefirů!“

„Ďáblové se nemýlí?“

„Mýliti se je lidské - podobné přísloví mají i oni. Jejich soudy jsou proto důkladnější a omyly řídké. Hlavní rozdíl je, že jejich soudci dostávají případy lépe zpracované - včetně pravdivých výpovědí svědků i viníka. To je největší výhoda psychovyšetřování - nemá při něm místo lež.“

„Měli jsme kdysi detektory lži - ale upustili jsme od nich! Bylo to příliš drastické zasahování do osobnosti člověka, jaké nesmí být už nikdy používáno!“ řekl vítězoslavně.

„To jsem si náhodou pečlivě prostudoval,“ zavrtěl jsem hlavou. „Pravda, přestali jste je používat. Ale ne proto, že to byl drastický zásah do osobnosti, jak tvrdíte vy! Spíš pro jejich lživost. Nebyly to detektory lži, ale detektory strachu. Zkušený inkvizitor své oběti nahnal strach kdy chtěl a dokázal co chtěl. Jediným výsledkem byly desítky nevinně popravených. To byl pravý důvod zákazu detektorů lži. Lidé pochopili, že to je další zneužití techniky proti nim.“

„Vaše psychometody jsou ještě horší než detektor lži!“

„Horší?“ pokrčil jsem rameny. „Opakuji vám, souhlasil jsem s nimi sám na sobě, ani mého syna to neminulo, ale nevadilo nám to, neměli jsme co tajit.“

„A od té doby jste jejich loutky!“ vyjekl.

„Pročpak?“ podivil jsem se. „Cítíte se snad jako loutka vy sám? Nebo si myslíte, že se zrovna vám psychovyšetření vyhnulo?“

Nebyla to pravda, major Applegate vyšetření nezažil, neboť byl proti němu odolný. Ale - mám snad morální právo trochu na něho blufovat!

„Nedal jsem k tomu souhlas - a nikdo mě nevyšetřoval!“

„Na to se zeptejte svých podřízených, každý vám bude tvrdit totéž. Nikdo nikoho nevyšetřoval, nikdo se na žádné vyšetřování nepamatuje. To je v pořádku. Třeba by se za své hříchy někteří i styděli.“

„Vy ďáble!“ řekl bezmocně. Postřehl jsem přitom nejen jeho bezmocný vztek, ale také zlověstný záblesk v očích.

„Na vašem místě bych to nedělal,“ poradil jsem mu dobrácky. „Když na mě tu pistoli vytáhnete, seberu vám ji. Myslíte, že bych k vám vstoupil bez svého ochranného pole?“

„Daru ďáblů, že?“ vybuchl bezmocně.

„Válečné kořisti,“ opravil jsem ho. „Patřilo výsadkářkám Árjů - náhodou jsme se strefili do jejich slabého místa a přemohli jsme je, ale vy na to nepřijdete, takže se vás neobávám. Nemáme jen tefirské pole, účinné proti kulkám, ale i útočnější zbraně. Ty použít nechci, zabily by vás.“

„Jaký důvod máte k takovým ohledům?“ sklesl trochu. „Kdybyste věděli všechno...“

„Víme, co potřebujeme vědět,“ přikývl jsem. „Kdo střílel v mém domě i kdo vydal rozkazy. Opakuji, pravý vrah jste pro mě vy. Pierre Lavarédé už vinu zaplatil a na lavici obžalovaných bohužel sedět nebude.“

„Dopadne to jako na Zemi - malé ryby to odnesou, velké uplavou!“ odfrkl si nenávistně.

„Na ně dojde později,“ vrtěl jsem hlavou. „Nejsem tak naivní, abych si myslel, že můžete za všechno sám. Neměl byste miliardy dolarů na nákup letadel, vaše slovo by nestačilo ani na uvolnění jaderných hlavic pro tu akci. Vaší hlavní vinou jsou ty postřílené děti - ale to bohatě stačí na to, abyste se už s ostatními do Států hodně dlouho nevrátil.“

„A ti, co to vymysleli, kromě Pierra?“

„Jak říkám, v další etapě dojde i na ně,“ ujistil jsem ho. „Nemějte obavy, v příštích dvaceti letech se tomu budu usilovně věnovat. Přesněji - musím tu meziplanetární ostudu vyřešit, a pokud to půjde, napravit.“

„Dáváte si na to dlouhou lhůtu,“ ušklíbl se. „Většina pravých viníků sejde sešlostí věkem, než se k nim vůbec dostanete.“

„Tím lépe,“ odtušil jsem. „Nedočkají se doby, kdy na Zemi začneme lidem hromadně prodlužovat život, nemusíme se o ně starat. Uvažte - k čemu by vám bylo prodloužení života na tisíc let, když všechny ty roky navíc strávíte v kriminálu? Škoda je nevinných lidí, které to kvůli vám postihne.“

„Vy se chystáte prodlužovat lidem život?“ podíval se na mě udiveně. „To už přece dokázali ti... hlavonožci!“

„U tefirů Firhoi je běžný věk dva tisíce let. K tomu bude nutná důkladnější změna genetického fondu, ale tisíc let je pro nás i tak dost. Pierre to přece ode mě věděl!“

„Nikdy jsem o tom od něho neslyšel,“ odtušil zaraženě.

„Jistě,“ souhlasil jsem. „Pierre se soustředil na ohrožení lidstva. Účel světí prostředky, že? Tím se od něho přece nelišíte.“

„Já jen plním svou povinnost!“ urazil se.

„Já to chápu,“ pokrčil jsem rameny. „Konáte jen nejvyšší povinnost ve službě své vlasti. Se stejně ušlechtilým vlasteneckým cítěním vraždili a za svého císaře umírali Japonci. Bansai - to je vaše heslo!“

„To přece nemůžete srovnávat!“ vybuchl.

„Proč ne? Jak se s vaším smyslem pro povinnost srovná vraždění malých holčiček? Kdybyste měl místo vlasteneckého cítění svědomí, nemohl byste nic takového spáchat, ani to nařídit jiným. Uvažujete ve stylu Bansai - jen to nazýváte jinak: povinnost, služba vlasti, záchrana civilizace - bansai!“

„Vy se zase spojujete s ďábly! Není to horší?“

„Dělat z nepřátel přátele není špatnost. Nemyslete, že jsem nad tím neuvažoval. Nechtěl jsem lidem ublížit ani neúmyslně. Když mi na Firhoi sestřelili letadlo se synem, byla to pro mě pořádná rána, ale víc ve mně hrklo, když jsem si představil válku s bytostmi, které tak snadno ničí vimaany. Víte, co jsem udělal? Nejprve jsem dal v Novém Německu připravit na obranu Země Q-bomby - to tam ještě byly. Až pak jsme pokračovali v navazování kontaktů.“

„Totéž jsme přece udělali i my!“ vyskočil Applegate.

„Totéž?“ ušklíbl jsem se. „Když jsem se přesvědčil, že Zemi nebezpečí od tefirů nehrozí, dal jsem Q-bomby zajistit, aby ani náhodou někomu neublížily.“

„My bychom je třeba také nepoužili!“ chytal se stébla.

„Ale, ale!“ zastavil jsem ho. „Předně - nesnažte se to nalhat někomu, na koho jste už jednu z těch atomovek hodili. Jak vám mám věřit, že byste odolali pokušení použít je, když jste je už použili? Cílem vaší výpravy nebylo nic jiného než rozvrácení říše tefirů. I tefirové jsou ale lidé, rozumíte? Přinejmenším s nimi máme stejný genetický základ od dob, kdy k nám vozili své vyhnance, jako Anglie v Austrálii.“

„Oni - jsou naši... prapředci?“ chytil se na hlavu.

„Možná - do jisté míry,“ přikývl jsem. „Ale to už je jiná debata - o tom budu diskutovat s vědci. Pro nás je důležité, co s vámi. Zpátky na Zem vás nevrátíme. Pro vaše nadřízené je jen otázkou peněz doplnit zničená letadla, těch mají dostatek. Obstarat nové atomové hlavice bude těžší, ale ne pro ně. Nejtěžší bude získat pro takový podnik všeho schopné darebáky. Vy proto zůstanete tady.“

„To odporuje ženevským konvencím o zacházení...“

„Neodporuje,“ zarazil jsem ho. „Váš diplomat udělal neuvěřitelně hrubou chybu - před světem se vás pokusil zalhat a zřekl se vás. Od této chvíle jste soukromé osoby - tedy teroristé. Nikdo o vás nestojí. Nám to umožňuje nechat vás tady na Ribge. Nevede se vám špatně, jídla máte dost, ani na kvalitu si nikdo z vás nestěžuje, jen výměna či propuštění zajatců je trochu... v nedohlednu.“

„Na jak dlouho to tu vidíte?“ zajímal se.

„To nevím,“ pokrčil jsem rameny. „Rozhodně nepočítejte s tím, že se letos vrátíte domů. Na nápravu vaší agrese jsem si dal dvacet let, ale i to se může prodloužit, pokud se vyskytnou nepředvídané překážky. Naplánovali jsme si to optimisticky, vaše invaze patřila k těm horším překvapením.“

„To tady máme hnít - dvacet let?“ došlo mu.

„Dvacet let vyhnanství není mnoho,“ ujistil jsem ho. „Pro ty, kdo se dali najmout k hromadnému vraždění na Firhoi, nebude dvacet let na Ribge těžký trest. Kdo má k tomu na krku i nějakou další vraždu, může počítat s ještě větším prodloužením zdejšího nedobrovolného pobytu. Vy ovšem také.“

„Vynášíte rozsudek bez soudu? Máme nárok na americký soud!“ soptil.

„Nemáte,“ ujistil jsem ho. „Spojené státy se vás zřekly. Vyřiďte si to s vaším nadřízeným. Poslal vás sem a pak vás hodil přes palubu. Měl jste s tím počítat, znáte ho snad dost dobře!“

„Generál Redwick je náhodou čestný chlap!“ vybuchl major Applegate. „Na holičkách nás nenechá! Vsadím se oč chcete, že to s tím diplomatem vyřídí! A počítejte s tím, že pro nás Amerika udělá všechno!“

S potěšením jsem zaznamenal drobný úspěch - jméno majorova nadřízeného, generála Redwicka.

„Redwick si to s nikým nevyřídí, pane majore,“ odtušil jsem. „Nevsázejte se, prohrál byste. Ten diplomat hravě dokáže, že jednal ve vyšším zájmu. Jste přece vojáci a musíte počítat i s tím. Nevíte nic o vyšších zájmech, které sleduje někdo nad vámi.“

„Čert aby vzal vyšší zájmy!“ sklesl náhle major. „Nechápu je a rozhodně s nimi nesouhlasím.“

„Vyšší zájmy není přece těžké pochopit,“ pokrčil jsem rameny. „Stačí si uvědomit, jakou cenu máte pro ty nahoře . Vojáci mají odjakživa jen cenu své palebné síly, nic víc. Piloti mají palebnou sílu větší a lidé vašeho postavení jsou ještě cennější, ale opět jen do výše vašeho přínosu. Jakmile vaše cena klesne a vaše záchrana se přestane vyplácet, letíte přes palubu. Musíte se snažit být nepostradatelný a vyhýbat se situacím, kdy hrozí snížení vašeho významu. Naději máte jen jako vítěz.“

„Jste cynik, pane Vávra!“

„Občas naivka, jindy cynik,“ pokrčil jsem rameny. „Asi se vám to jeví jinak ale takový už je život.“

„Přiznám se, nejraději bych vás zastřelil,“ povzdychl si.

„Výjimečně vám to věřím. Ještě kdyby to šlo, že? Při jednání se mnou máte jednu jistotu. Nemůžete čekat, že na vás budu brát ohledy. Pro mě nemáte cenu žádnou. Zabil jste ženu, kterou jsem miloval. Zabil jste nevinné děti, které jsem vychovával. Vaší upřímnosti nevěřím. Mám pro vás jen jednu dobrou zprávu. Spravedlnost má u mě větší cenu než pomsta. Na rozdíl od vašich nadřízených se vás nepotřebuji zbavit. Samozřejmě se vás nebudu ani zastávat před soudem. Nechám spravedlnost, komu náleží. K vaší smůle ale dodám, že vaše americké soudy to nebudou.“

 


Zpět Obsah Dále

23.01.2017 23:19