Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Deputace

Výslech majora Applegate byl tedy poměrně úspěšný, dozvěděl jsem se důležité údaje. Důvod vyslání americké invazní flotily do paralelních vesmírů - a jméno jeho nadřízeného, o stupínek výš v hierarchii osob zodpovědných za celou akci. Jistě ani on nebyl nejvyšším, ale dalo se s tím uvažovat. To, že generál Redwick zmizel spolu s americkým presidentem, jsem v této chvíli nemohl vědět. Ale i kdybych to věděl, nemohlo mi to pokazit dobrý pocit, že spravedlnost přece jen nepřijde zkrátka.

Nechal jsem zdrceného majora jeho neveselým myšlenkám a vrátil se k ostatním.

Radili se právě, co dál.

„Jak dlouho se o ně budeme starat?“ byla nejčastější otázka kolem zajatců.

„Máme od tefirů slib, že nám budou dodávat potraviny, dokud to bude třeba,“ zapojil jsem se ihned do diskuse. „Pro tefiry je to maličkost ve srovnání s nebezpečím, že naše zajatce vrátíme na Zem bez trestu. Mohli bychom už asi oddělit ty, kdo se přímo podíleli na zavraždění Belial a tefirských dětí, ale domnívám se, že nikdo z té flotily nemá tak čisté svědomí, aby si propuštění zasloužil. Vrátil bych na Zem jen těch pár navigátorek, které s sebou mají - ačkoliv ani ty nejevily sebemenší výčitky svědomí, že měly zaměřovat cíle pro atomové bomby.“

„Ženy bych tady fakt nedržel,“ nadhodil Jára smířlivě.

„Já taky ne,“ přidal se Zdeněk.

„Já ano,“ řekla na to rozhodným tónem Ivanka. Všichni se na ni udiveně podívali.

„Nejsem proti nim zaujatá, naopak,“ obhajovala to hned. „Uvědomte si ale, ti lidé prošli peklem. Skutečným a především - radioaktivním. Když je pošlete na Zem dříve než je tefirové vyléčí, ublížíte jim. I pro ně bude lepší, když je tady zadržíme co nejdéle. Raději bych jim dovezla plodiny a dala jim práci - ať si zajistí soběstačnost v zásobování. Pan Vávra by se mohl plácnout přes kapsu a zakoupit pár tisíc sazenic - chlebovníky, salámovníky, hitlernaftu a třeba pár traktorů, aby to neokopávali motykami. Ať také sami pro sebe něco dělají!“

Dívali jsme se na ni udiveně, ale napadlo ji to správně.

„Co když odmítnou?“ staral se Zdeněk. „Podle ženevských konvencí nemáme zajatce nutit pracovat! To oni určitě vědí.“

„To je jednoduché!“ přidala se k Ivance Renáta. „Nikdo je nutit nebude. Žádné konvence o zajatcích nic neříkají o povinnosti dávat jim přepych. Stačí, když dostanou základní potraviny. Místo energie jim sdělíme: vážení zajatci, máte tu elektrárničku, dva traktory a pár tisíc sazenic hitlernafty. Jestli si chcete v domcích svítit a topit, koukejte ty sazenice zasázet, okopávat a starat se o ně. Zásoby paliva vám vystačí do nejbližší sklizně, další nedostanete. Místo toho tu máte destilační aparát - můžete v něm pálit whisky, ale doporučujeme vám raději destilovat benzín, traktory jsou lepší nářadí než motyky. Chcete přilepšení ke stravě? Vypěstujte si chlebovníky, salámovníky a čokoládovníky. Nutně je k životu nepotřebujete, ale když je necháte uschnout, další pro vás shánět nebudeme. Vyberte si!“

Bylo to rozumné a rychle jsme se shodli. Slíbil jsem věnovat na to peníze a vyslal Ivanku s Renátou nakoupit to podle seznamu do Nového Německa.

Pak jsem navštívil nemocnici, přesněji domek, kde bydleli a léčili tefirští lékaři. Hoši z Járovy party po dosavadních zkušenostech stále hlídali vchod do jejich atriového domku. Dovnitř směli po malých skupinkách jen neozbrojení pacienti a uvnitř dohlížel na pořádek další strážce. Osvědčilo se to - poslední neúspěšný pokus mohl zajatce přesvědčit o marnosti dalšího odporu.

Vyžádal jsem si chvilku u Belial Sarchy a optal se jí na zdravotního stav zajatců.

„Je to jistě lepší než na počátku,“ usmívala se. „Všichni jsou mimo přímé ohrožení života. Léčení ale neskončilo, někteří na tom byli hodně zle. Horší je, že občas máme práci s podivnými, úplně čerstvými zhmožděninami na hlavě. Tady by k nim nemělo docházet. Máme také pár zlomenin, obvykle rukou. Je divné, že k nim dochází - nevidím k tomu důvod.“

„Nic jednoduššího,“ navrhl jsem jí. „Každé podezřelé zranění, vzniklé až poslední dobou, předejte Kokabeelovi. On už zjistí, co za tím vězí.“

„Kokabeel by snad měl vyšetřovat jen vážné věci!“

„Však také bude,“ ujistil jsem ji. „Řekl bych, že někteří tvrdší hoši občas ztrácejí nervy a perou se mezi sebou. Kokabeela by ale mohly zajímat důvody.“

„Jaká bude budoucnost téhle osady?“ optala se mě na oplátku.

Vysvětlil jsem jí, že jednání na Zemi ještě ani nezačala, budou možná delší, ale její krajané souhlasí s tím, že nebude vhodné něco uspěchat.

„Jak vidíš to zdržení po zdravotní stránce?“ zeptal jsem se jí.

„Vlastně - k jejich prospěchu,“ přikývla. „Poslyš, Oto, což kdybychom některým nabídli, aby se stali dalšími pokusnými králíky, nebo jak jsi to říkal? Měli bychom s tím už začít, čím dřív, tím lépe.“

„Začneme, ale ne s těmito,“ mračil jsem se. „Nevadilo by, že je to nepříjemné - to by snesli. My je ale musíme vrátit domů v naprostém pořádku.“

„To přece budou, dokonce v lepším než byli!“

„Ano, ale mohli by nás obvinit z nelidského zacházení. Ta procedura příjemná není, podobá se spíše týrání. Ošetřujte je, ale nic víc. Ani kdyby se jako dobrovolníci sami nabízeli.“

„Jednou je to čeká tak jako tak.“

„Ano, ale až na Zemi po dosažení dohod pro všechny. Nemusíš se bát, tihle jsou mladí a nebezpečí z prodlení u nich ještě dlouho hrozit nebude.“

Rozloučil jsem se po všeobecné poradě se všemi a podle ujednání zamířil přes Firhoi na Xijtru. Předem jsem tam ale zavolal a vyjednal si setkání s Uaxio.

„Jistě, dalo by se to domluvit i na dálku, ale - já tě přece rád vidím, s očí do očí se nám hovoří lépe,“ ujistil jsem ji.

„Máš pravdu,“ zasmála se. „Přijeď tedy, ostatně, právě jsem ti chtěla zavolat abys přijel, čeká tu na tebe delegace ze Země. Jednali nejprve s námi, ale potřebují mluvit především s tebou.“

„No, s nimi bych to asi vyřídil raději přes vysílač,“ trochu jsem ochladl. „Nevíš aspoň, co chtějí?“

„Týká se to zajatců na Ribge,“ sdělila mi. „Možná se chtějí za ně přimluvit.“

„Mohla bys mi někoho z nich přivolat k mikrofonu?“

„Nemohla, jsou na pláži,“ ujistila mě. „Tak jsme to s nimi dojednali - požádali jsme je, aby na tebe počkali v prostorách vyhrazených lidem.“

„No dobrá, za chvíli mě čekej, už jsem na cestě,“ vypnul jsem vysílačku.

Přeskakoval jsem mezi Juzujgu a Wuduhi a uvažoval jsem o orientaci hlavního hnízda Xijtry. Vyšlo mi, že se musím přemístit asi o dvě stě kilometrů na východ.

Přeletět dvě stě kilometrů je pro vimaan otázka minuty, ale já jsem se nerozletěl plnou rychlostí. Nad Dinosaurií jsem to ještě neznal a chtěl jsem z pouhé kilometrové výšky sledovat, co se dole děje. Nechtěl jsem si nechat ujít dinosaury - ačkoliv mi Jára tvrdil, že není oč stát.

Měl jsem štěstí, ačkoliv nezahlédnout na dvou stech kilometrech žádné dinosaury by byla pořádná smůla. Spatřil jsem pod sebou stádo býložravých veleještěrů, pomalu se přemisťujících po travnaté pláni. Z výšky jsem před nimi zahlédl i dva masožravce. Krčili se v terénní prohlubni a očividně tam číhali na kořist. Škoda, že jsem neměl čas počkat si na výsledek jejich lovu! Napadlo mě predátorům lov pokazit a býložravce zaplašit, ale neudělal jsem to - nemělo to smysl. Tady panovaly jiné zákony než mezi lidmi - i když, mezi námi, živočišný druh homo militaris měl raději i u nás vyhynout.


Přistál jsem na známé plošině před zadním vchodem Xijtry. Hlavonožci už dávno obnovili hlavní vchod, zavalený hitlerovskou atomovou torzní pumou, ale já jsem podle zvyku mířil vždycky sem a Uaxio tu na mě také čekala. Pahýly stromů kolem mýtiny ještě nesly stopy po kulometných střelách - už tady se mě chtěli Američané zbavit - a to jsme v té době byli dobrými kamarády, jak jsem si tehdy myslel.

Vimaan zlehka dosedl a ve chvíli majestátně připlula Uaxio.

„Vítej u nás, Oto!“ pozdravila mě. „Kolik nových světů jste zase objevili?“

„Budeš se divit - žádný,“ přiznal jsem. „Zdržují nás jiné starosti, nemáme čas na výzkumy světů.“

„Chápu,“ zvážněla. „Přeptali jsme se oficiálně Poradní síně Firhoi, takže situaci zhruba známe. Můžeš nám to ale říci znovu, ze svého vlastního pohledu?“

Vypadalo to jako nedůvěra ke zprávám od tefirů, ale věděl jsem, že tomu není tak. Hlavonožci chtěli vědět co nejvíc, asi je konflikt na Ribge zajímá. Během cesty do jeskynních hlubin Xijtry jsem tedy Uaxio podrobně vykládal, jak jsem to sám viděl.

„Nás už také chytila vaše zaujatost pro nové světy,“ přiznala. „Chceme se s vámi i s tefiry Firhoi dohodnout na možné kolonizaci pustých planet. Bude jistě zajímavá i pro nás.“

Zamyslel jsem se. Jistě, i hlavonožci mají nárok na své místo ve vesmíru. Ostatně - dá se říci, že bez nich by to dneska bylo úplně jinak.

„Měli bychom zájem o Wuduhi,“ pokračovala Uaxio.

„To není nejkrásnější svět ve vesmíru,“ nesouhlasil jsem. „Na Wuduhi je pár nehostinných ostrovů a většinu tvoří činné sopky. Jsou tam na denním pořádku ničivé vlny tsunami, sopečné výbuchy a těžká zemětřesení. Místo vhodné pro konvertor jsme našli až u severního pólu, ale tam je zase věčný led.“

„Pro vás je to nehostinný svět,“ souhlasila se mnou. „Zapomínáš, že my můžeme žít nejen na souši, ale i ve vodě. Proti vám jsme vyšli z vody na souš teprve nedávno. Životu na souši jsme se přizpůsobili, ovládli ji stejně jako moře, dokonce nás dnes žije na suchu více než pod vodou, ale - u nás teplé pásmo pokrývá pevnina, ledové oceány nám nevyhovují a teplá moře představují jen úzké pobřežní pásy. Náš svět není typicky vodní svět. Tam by tomu bylo naopak a nám by se to líbilo.“

„Věřím ti, ale - jsou tam sopky... Příliš mnoho sopek. Nebude to tam bezpečné.“

„Uvažovali jsme o tom,“ souhlasila. „Měl bys už vědět, že jsme citlivější než vy. Sopečný výbuch poznáme dřív než vypukne, zemětřesení předvídáme několik dní dopředu. Vás to vždycky zaskočí, někdy při tom lidé hynou. Nám se to nestává - na Wuduhi se přizpůsobíme lépe a rychleji, než vy.“

Zamyslel jsem se. Kdyby tomu bylo tak, byl by tento svět pro hlavonožce podstatně užitečnější než pro humanoidní tvory. Ten bychom jim jistě rádi přenechali.

„Pak může mít Wuduhi ještě jeden háček,“ řekl jsem.

„Jaký?“ podívala se na mě pátravě.

„Musím s hanbou přiznat, že jsme se tam pořádně nerozhlédli. Hledali jsme jen kus pevné země a když jsme ji našli a postavili konvertor, šli jsme dál. Takže nevíme, zda v těch mořích nejsou rozumné vodní bytosti. Pak by asi z kolonizace nebylo nic. Nechcete přece svět, který už někomu patří?“

„Naprosto s tebou souhlasím,“ řekla vážně. „Proto jsem tě právě chtěla žádat o zakoupení několika letadel a umožnění cesty na Wuduhi. Myslím, že máme u vás jistý kredit, ačkoliv to na dolary přepočítávat asi nebudeme.“

„Jistě,“ přikývl jsem. „Letadla vám seženeme. Kódy vám dáme a ovladače propustí montujete už dávno i pro nás, proč byste je neměli využívat i pro sebe?“

„No - pro jistotu se raději řádně dohodneme,“ trvala na svém. „Problémy by nám mohla dělat také aforxita vesmírů.“

„To už umíme zařídit,“ mávl jsem rukou. „Není těžké naprogramovat propusti tak, aby prohození letadla z jednoho vesmíru do druhého trvalo tisícinu vteřiny. Takové zdržení se neprojeví. Ale - co když místo rozumných bytostí najdete na Wuduhi nebezpečné dravce, třeba podobné našim žralokům?“

„To jsem nedávno naznačila tvému synovi, když tu byl. Víš, co mi na to odpověděl? Řekl: Bůh buď milostiv žralokům!“

Aha. Takže Jára s Uaxio o tom problému už také jednal. Neměl jen čas si o tom popovídat se mnou. Pravda, na Ribge jsme měli úplně jiné starosti a na Wuduhi mohl zapomenout jako na smrt. Samozřejmě musíme splatit část dluhu, který vůči hlavonožcům máme, umožnit jim bezpečné cestování kamkoliv, na Wuduhi i jinam - jistě se chtějí čas od času domluvit s tefiry bez prostřednictví mikrofonu. Že jim tefirové ohledně Wuduhi vyhoví, tím jsem si byl jistý, bylo to rozumné. Wuduhi byl pro nás stejně nevhodný svět jako pro tefiry.

„Máš mou podporu - i naší malé společnosti,“ řekl jsem Uaxio. „Letadla opatříme - a nic vám nebude stát v cestě. Jak znám tefiry, bránit vám nebudou.“

„Předběžně už nám to slíbili, ale přece jen - budeme je muset navštívit na Firhoi,“ dodala Uaxio. „Ale abychom to nezdržovali, delegace ze Země právě přichází. Jednací síň je vám k prospěchu, můžeš se přivítat se svými krajany.“


Pozemská delegace vešla do velké jeskyně současně s námi, jen z opačné strany. Její složení mě překvapilo. Čekal jsem Američany a nedivil bych se, kdyby si jako křoví přibrali pár zástupců jiných států. Tihle ale byli podle vizáže všichni Japonci, žádného Američana jsem mezi nimi neviděl. Uaxio nás letmo představila, pak se omluvila. Trochu jsem se usmál. Že by se hlavonožci naučili pozemské diplomacii?

Vinetou tvrdil, že muži mají při jednání sedět. Nabídl jsem příchozím místo - rychle pochopili, že se bude sedět na zemi, ale podlaha jednací síně byla pokrytá vrstvou pohodlné pružné hmoty podobné silikonové gumě. Japonci se rozsadili do půlkruhu, já jsem usedl naproti nim.

„Slyšel jsem, že si přejete jednat se mnou, ale nic víc zatím nevím,“ oslovil jsem je japonsky.

Ani to je nepřekvapilo - měl jsem ostatně dojem, že jsem některé viděl již na přednáškách v Novém Německu, kde jsem se všemi jednal v jejich řeči.

„Přišli jsme za vámi, protože vás poslední dobou nemůžeme na Zemi zastihnout,“ začal rozvážně vedoucí delegace Orošito Jamašita. „Máme dojem, že se v paralelních vesmírech jedná o nás bez nás - což nepovažujeme za dobré. Je nám to líto.“

„Z vašeho pohledu se to tak jevit může,“ souhlasil jsem. „Jak ale chcete jednat s mimozemskými civilizacemi, když na ně lidé Země útočí? Ujišťuji vás, dělám všechno pro to, abychom vyšli po dobrém, ale skutečnost je taková, že jsou v současné době se Zemí v poloviční válce.“

„To přece není naše válka,“ odmítl Orošito. „Zjistěte si, prosím, jak Japonsko poslední dobou v OSN hlasovalo. Raději jsme vám přinesli přehled. Byli jsme proti okupaci Nového Německa, proti vysílání mezinárodních jednotek do Nového Berlína, naopak jsme podpořili rezoluci proti agresi v paralelních vesmírech. Není naší vinou, že nás přehlasovali.“

„Potíž je, že vás přehlasovali!“ odtušil jsem. „Většina zástupců Země má jiný názor a bohužel, ta většina rozhoduje.“

„Začali jsme jednat s umírněnými státy o nové mezinárodní organizaci,“ informoval mě. „Není to snadné, velmoci jsou kategoricky proti. Naopak se nám zdá, že se spojily i mocnosti, jaké by se jinak nedaly dohromady. Politiku OSN určují Spojené státy, Kanada, Rusko, Čína a světe drž se, islámské země! S námi sympatizuje jen Indie, menší část Afriky a pár menších zemí v Evropě, jako Švédsko, Švýcarsko a Vatikán - ale v OSN nemáme žádnou váhu.“

„No vidíte!“ opáčil jsem.

„Proto jsme přišli za vámi,“ řekl. „Přidejte se na naši stranu.“

Že by mě nezaskočili, to se nedá říci. Chvíli jsem přemýšlel, ale Japonci jsou příslovečně trpěliví.

„Nepovažuji se za mocnost, abych představoval partnera nebo dokonce protiváhu Spojeným státům, Rusku a Číně,“ namítal jsem. „Máte aspoň představu, kolik lidí Země se v paralelních světech se mnou nachází? Řeknu vám to: devět. Pouhá hrstka.“

„Ta vaše hrstka zastavila už dvě invaze Spojených států,“ podotkl jemně pan Jamašita. „V Novém Německu - a pak ve vesmíru. Proč hledět na počty? Důležité je, jakou skutečnou váhu představujete.“

„Americkou flotilu zastavil technický problém mezi Zemí a Pegsda,“ ujistil jsem je trpce. „Kdyby bylo všechno v pořádku, dopadlo by to hůř. Někdy je dobré, když technika v rozhodující chvílí selže.“

„Nemusíte jednat za žádnou skupinu, ani za národ,“ ujišťoval mě pan Jamašita. „Jednejte jako soukromá osoba, čistě podle vlastního svědomí.“

„Tak přece jednám - i když beru ohledy i na ostatní.“

„Chceme po vás, abyste na některé lidi přestal ty ohledy brát a udělal něco, co jste slíbil,“ přestal chodit kolem horké kaše. „Zveřejněte tefirské dokumenty o Zemi. Bude to k prospěchu věci a možná všech lidí Země. Dokážete tím více než vašimi létajícími talíři.“

Upřímně řečeno, nečekal jsem to.

„Proč si myslíte, že to pomůže?“ zeptal jsem se po chvilce přemýšlení.

„Rozmetáte mýty o nadřazenosti národů, které si to o sobě ještě myslí.“

„Vám to přece může ublížit také!“ upozornil jsem ho.

„Pravda může urazit falešnou čest, která se jen tak tváří,“ trval na svém Jamašita. „Japonsko už to zažilo. Naši otcové se za Druhé světové války chovali ve jménu vyvoleného národa jako zvěř. Dostali jsme od Američanů na pamětnou a dozvěděli se, že jsme národ hovad a grázlů. Bylo to trpké, ale nutné poučení. Dnes platíme za slušný a mírný národ. Také Germáni se po válce stali mírnějšími, ale není dobré, že se někteří snaží zlehčovat viny svých otců, aby mohli zvedat hlavy a chovat se stejně jako oni. Některé národy jsou ale o vlastní výjimečnosti a vyvolenosti přesvědčeny a omlouvají tím svou zpupnost k jiným. Seberte jim už konečně tu jejich vyvolenost! Čím dříve, tím lépe.“

„Opravdu to chcete, i když některé dokumenty budou svědčit proti vám?“ ptal jsem se ho znovu.

„Raději přiznáme, že jsme nikdy nebyli výjimečný národ a do budoucna vsadíme na slušnost.“

„Tím přijdete i o spojence. Kdoví, jak se zachovají Indové, až padnou jejich mýty o spravedlivém Rámovi a další.“

„Překousnou to jako jiné historické pravdy,“ vrtěl hlavou Jamašita. „Proč mazat národům med kolem úst, jaké jsou krásné a výjimečné a jak právě proto mají větší práva než ostatní?“

„Dobrá, to by šlo. Jak si představujete zveřejnění těch dokumentů? Převést tefirské holozáznamy na televizní obraz dovedu, horší bude dostat je k lidem.“

„Naše satelity pokryjí signálem celý svět a štáb překladatelů do všech světových jazyků je připraven,“ ujistil mě Jamašita. „Potřebujeme jen vaše záznamy.“

„Museli byste ovládat starověké jazyky,“ krotil jsem jeho nadšení. „Hovorová řeč je vždycky těžší než čtení písemných památek.“

„Budeme mít odborníky i na starověké jazyky,“ ujišťoval mě.

„Dobrá, nejsem proti. Naopak, pomohu vám s překladem do japonštiny. Ale připravte se, že to nebude řehole na rok nebo na dva, ale delší. Především mi jde o pravdu. Nechci mezi vámi zjistit vlastence, kteří by něco zatajili, byť se to nepříjemně dotklo vašeho národa. Pravda musí padnout všem bez rozdílu.“

„I když se to dotkne Novoněmců a Čechů?“ sondoval opatrněji.

„Bez rozdílu!“ opakoval jsem. „Novoněmci ze všech nejdéle posluhovali Hitlerovi a chystali se s ním na Zemi vraždit. Dnes si na ně ale neoprávněně stěžuje jen Brazílie, odmítli stát se její kolonií. Češi v sobě mesiášské komplexy nepěstují. Když objevíte jakoukoliv podlost o nás, na světlo s ní! Však ti kolem nás také nebudou mít důvod k vyvyšování.“

„Jak se s vámi spojíme? Jako teď, přes hlavonožce?“

„Je tu neutrální půda,“ souhlasil jsem. „Ale je sem zdlouhavá cesta a navíc, jak jsem si všiml, některým z vás vadí jejich typický pach.“

„Dá se to vydržet!“ rychle si přispíšil jiný.

„Vím,“ usmál jsem se. „Také jsem si zvykl. Ale není to pohotové. Nabídnu vám lepší spojení.“

Ukázal jsem jim mimoprostorovou vysílačku a domluvil s Uaxio dodávku dvaceti kusů. Buď něco takového čekala, nebo je měla připravené pro jiné účely, během deseti minut je přinesla. Předal jsem je panu Jamašitovi, ať je rozdělí podle vlastního uvážení, aby byly dobře využité.

„Vypadá to jako klasický mobil,“ nezdržel se.

„Vypadá,“ souhlasil jsem. „Až přeložím do japonštiny telefonní seznam, můžete jednat nejen se mnou, ale i s hlavonožci Xijtry a tefiry z Firhoi.“

„Samozřejmě, pokud jim porozumíme,“ řekl opatrně.

„Jak jste se domluvili s hlavonožci?“ usmál jsem se.

„Oni přece umí německy,“ přispíšil si Jamašita.

„Vidíte! Mezi tefiry se zase najdou znalci japonštiny.“

„Vážně? To by bylo úžasné!“

„Bylo, ale seženu vám japonsko-tefirský slovník, gramatická pravidla a písmo. A kdo má zájem, může se učit tefirštinu. Je to zajímavá řeč. Je starší než pozemské jazyky a přitom živá. V dosud známé části všech vesmírů ji používá nejvíce bytostí. I Číňanů je ve vesmíru méně.“

„Vyjednavačům se to jistě bude hodit,“ pochvaloval si Jamašita.

„Jen vyjednavačům?“ nadhodil jsem. „Na Zemi pořád citelně chybí jednotná řeč. Co nám brání používat k tomu účelu tefirštinu?“

„Nevím,“ nedůvěřoval mi. „Na to asi národy světa těžko přistoupí!“

„Jistě, každý národ považuje za jedinou vyvolenou řeč tu vlastní...“ dodal jsem jedovatě. „Číňané nám k tomu vnutí nepohodlné písmo, angličtina jsou dva jazyky v jednom... a ve vesmíru se z pozemských jazyků nejvíc používá čeština, podle vyjádření odborníků velice složitá. Já bych ji nikomu nevnucoval.“

„Vlastně máte pravdu,“ rozjasnil se. „Jen aby se za vyvolený národ nepovažovali tefirové!“

„Toho se obávat nemusíte. Tefirové mají vyvolených národů za těch čtyřicet tisíc let válek plné zuby. Považují nás za zaostalé, podle mě plným právem, ale diskriminace se od nich nebojím.“

„To by nebyla špatná zpráva,“ pochvaloval si. „Bereme vás za slovo. Máme už jen jednu méně významnou prosbu.“

„Sem s ní - dokud jsme tady a jednáme.“

„Zajímá nás konečný osud americké flotily. Neděláme si iluze, že by se jim v radioaktivní Gehenně dařilo, ale přece - jak skončili? OSN na svém posledním zasedání schválila rezoluci, že smrt těch pilotů musí být pro všechny národy Země signálem k nesmiřitelnému odporu proti mimozemšťanům.“

„I když se jich vlastní vláda oficiálně zřekla?“

„To prý nerozhoduje. Britská delegace všechny ostatní přesvědčila, že se lidstvo musí o své členy starat na Zemi i ve vesmíru. Bylo by dobré vrátit na Zem aspoň jejich těla, aby bylo zřejmé, že skutečně zemřeli na záření.“

„Oni nezemřeli,“ sdělil jsem mu. „Odzbrojili jsme je a přemístili do zajateckého tábora na svět Ribge. Tam se o ně staráme. Potravin mají dost a lékařskou péči také. A budou ji potřebovat, pobývali příliš dlouho v radioaktivitě.“

„V zajateckém táboře? Hlídají je jistě mimozemšťané, když je vás jen devět?“

„Nehlídáme je, ale nemají kam utíkat,“ dodal jsem. „Chráníme před nimi jen tefirské lékaře. Pobyt v Gehenně byl na hranici snesitelnosti. S radioaktivitou se nežertuje, několik jich na ozáření zemřelo, ale stav ostatních se zlepšuje. Chceme je vrátit na Zem, až budou v pořádku. Už proto, že by na Zemi tak dokonalou lékařskou péči nedostali.“

„Kolik jich tam zahynulo?“ zajímal se rychle.

„Přesná čísla neznám,“ přiznal jsem. „Vím o těch, kteří zahynuli v táboře na Ribge, ale netuším, kolik mrtvých zůstalo na Gehenně. Tajili před námi dokonce i kolik jich je. Ale k tomu vracení na Zem mám vlastní výhrady. Někteří z nich vraždili. Buď na Zemi, nebo své vlastní kamarády na Ribge. Ti se vrátí později. Zločiny nesmí zůstat bez trestu.“

„To už je jiná otázka. Dobrá zpráva je, že nejsou mrtví.“

„Sdělte delegátům OSN, že se nám ty hazardéry podařilo zachránit, ale národy se musí dohodnout na jejich příkladném potrestání. Uvědomte si, ta flotila vezla jaderné nálože! Pokus o rozpoutání války mezi civilizacemi je zločin, který nesmí zůstat bez trestu. Vrahy mezi nimi budeme posuzovat zvlášť. A můžete všechny ujistit, že další invazní flotila skončí podstatně hůř.“

„To bude dobré,“ přikývl pan Jamašita. „Sebrali jste našim oponentům největší argument.“

„Proto jsme to nedělali,“ nesouhlasil jsem. „Nezajímají nás malicherné pozemské spory. Paralelní světy jsou zajímavější. Ale národy Země by se měly ve vlastním zájmu postarat, aby se co nejdřív zbavily přežitků minulosti. Země je na počty vojáků nejmilitantnější svět ve všech známých vesmírech. Paradoxní je, že všechny její armády by zlikvidoval jediný vimaan a v paralelních vesmírech jsou nepoužitelné.“

„Ale na obranu Země...“

„Obrana Země proti vimaanům?“ usmál jsem se trpce. „K smíchu! Pevnosti na Gehenně jsme zničili díky neuvěřitelné souhře náhod, ale takové náhody už se opakovat nebudou! Habešané neměli proti italským tankům s luky a šípy naději, i když několik tanků v jejich pastích skončilo. Nemyslete si, že by náhoda pokaždé stála při nás! Vždyť Italové tenkrát Habeš přece jen obsadili. Jedinou naší nadějí je, že nás tefirové napadnout nechtějí. Země pro ně není zajímavá, nejde jim ani o zdroje surovin, trhy, ani o prostor pro kolonizaci.“

„To platí dnes, ale co v budoucnosti?“

„Dnes jako za dva tisíce let,“ zavrtěl jsem hlavou. „Na Firhoi trvá stabilní společnost už přes pět tisíc let, v tom máme hodně co dohánět.“

„To není špatná zpráva. Myslíte, že by se spolupráce s nimi vyplatila?“

„Spolupráce? V čem? Jsme proti nim děti. Možná časem najdeme něco, kde bychom jim mohli být užiteční, ale momentálně si na nic takového nevzpomenu. Mohou nám pomoci více než my jim, možná k tomu ještě dojde, ale nemáme čím jim to splatit.“

„Třeba se něco najde... Když ne v materiální oblasti, což takhle v duchovní?“

„Většina pozemských duchovních proudů je jen slabým odvarem jejich starých filosofií. Tefirové posílali na Zem mnohdy značně vzdělané vyhnance. Ti k nám jako vedlejší efekt dovezli i svou filosofii. Většina termínů této vědy se dodnes podle nich nazývá! Zachovaly se u nás i názvy tefirských kmenů. Árje zprofanoval na Zemi Hitler, ale jiná jména jsou u nás stále vážená, ačkoliv jejich původní význam neznáte. Neříkejte, že se vám nic nevybaví, když zaslechnete jména Baal, Buddhí nebo Zen!“

„Snad nevěříte, že veškeré duchovní bohatství Země pochází od ďáblů?“

„Veškeré jistě ne,“ usmál jsem se. „Jistě jsme si to upravovali podle svého i proti původnímu smyslu. Tefirové k nám tehdy posílali své odpadlíky, kteří s oficiální politikou nesouhlasili. Vlastně to byli naši přátelé. Gabriel a Michael mají dodnes v našem povědomí místo jako archandělé.“

„Zajímavé. Máte víc takových překvapení?“

„Ano. Dobře vím, jaké zemětřesení čekám ve všech náboženství světa,“ ujistil jsem je.

„Ach jo...“ povzdychl si starší pán ustaraného výrazu. „Máme se nač těšit... ale čím dřív pravda vyjde najevo, tím lépe. Můžeme vás požádat o úvodní slovo?“

„Dobrá, něco k tomu řeknu,“ slíbil jsem. „Seženu si videokamery a ozvu se. Náboženské společnosti dostaly varování včas a mohly se připravit, nemá cenu to odkládat.“


Rozešli jsme se přátelsky. Vrátil jsem se na Ribge do našeho hlavního stanu poradit se s ostatními, ačkoliv mi bylo jasné, že překlad historických záznamů bude ležet na mně. Nikdo jiný neměl tak široké jazykové znalosti.

A přesně tak to dopadlo. Jednomyslně se shodli, že jsem jediný jazykový expert a tím to zbylo na mě. Jára mě ale překvapil velice neobvyklým nápadem.

„Poslyš, tati, říkal jsi, že Árjové i Baalové na Gehenně vyklidili a opustili několik nepoškozených bunkrů, když pro jejich obranu neměli energii. Co je s nimi teď? Myslíš, že některé z nich budou ještě obyvatelné?“

Sáhl jsem do vzpomínek Belial Naarské, co věděla o opuštěných krytech a instalovaných pastích.

„Jako velitelka Naarského úseku obrany to vím,“ odtušil jsem. „Baalské kryty jsme zničily, naše zůstaly nepoškozené. Baalům nestály za dobývání, zřejmě správně tušili, že to jsou jen pasti.“

„Jako velitelka... sakra, už zase mluvíš jako ženská... ty víš, kde jsou, viď? Víš také, jaké pasti tam jsou přichystané?“

„Jistě,“ přikývl jsem. „Schvalovala jsem je.“

„Nedaly by se... Dokázal bys aspoň jeden takový bunkr uvést do chodu? Aby byl obyvatelný?“

„Možná bych to dokázal, ale netoužím po tom,“ ušklíbl jsem se kysele. „Máš pravdu, jsou nejspíš obyvatelné, ani štíty jsme jim nevypínaly, jen jsme je převedly na volnoběh, aby se dovnitř nedostala radioaktivita a aby si Baalové myslely, že nám na těch dírách záleží. Ale poslyš - nač to chceš? Žádný smysl takového snažení nevidím. Musel bys přijít na něco moc geniálního, aby to stálo za riziko. Nech to plavat, nebude to legrace. Hlavně tam nechoďte beze mě. Ty bunkry jsou podminované podstatně většími prskavkami než byla Hirošimská a řekl bych, že budou zatraceně funkční.“

„Měl bych pro ně využití,“ odtušil Jára vážně. „Mrzí mě, nejvhodnější svět ke kolonizaci užíváme jako zajatecký tábor. Udělal bych z Gehenny vězení pro nejhorší lotry, pro hromadné vrahy, co vymysleli vyslání invazní flotily proti nic netušícím světům. A ještě bych nechal všem před umístěním do té díry prodloužit život na tisíc let. Myslíš, že by pět set let pravého Pekla nebyl dost odstrašující trest?“

Ta krvelačnost mě překvapila a zarazila. Podíval jsem se na něho pozorně.

„To myslíš vážně?“

„Naprosto vážně, tati!“ podíval se mi do očí. „Zdržuješ se grázly, kteří si zasluhují Peklo a zatím na Zemi umírají davy lidí, kteří by si zasloužili tisíc let v míru na Ribge. Je to spravedlivé?“

Tím mě zaskočil. Pravda, spravedlivé to nebylo. Lidé na Zemi si na krátký život zvykli... ostatně, küfferlin jim už teď život prodlužuje, jen je ho na miliardy zájemců málo a ještě s ním někteří plýtvají... asi bychom se tomu měli věnovat...

Ale - trest vězení do Pekla? To mnou trochu otřáslo.

Pravda, odstrašovalo to stovky generací darebáků všech náboženství světa. Ale jen proto, že to bylo spojeno s něčím horším než všechny ukrutnosti, co si na sebe lidé dokázali vymyslet. I tak to odstrašovalo málo. Když někdo spáchal ohavný zločin, pro který měl propadnout peklu, bylo mu už všechno jedno. Nebo tu působila nereálnost té hrozby? Buď jak buď, teď už by to nebylo pravé peklo podle náboženských představ. Kdo by v něm hříšníky mučil? Ďáblové už snad z takového sadismu vyrostli. Na rozdíl od mladých jsem si to dokázal představit. Dejme tomu, že se podaří zajistit energii - ostatně, pár minireaktorů může být ještě v chodu, byly malé, utěsněné, dobře ukryté pod zemí, většina jich byla mimo oblast ničení... Árjové tam žili z vlastní vůle desetitisíce let, jiné tefirské kmeny také... Vězně by tam nemusel nikdo hlídat, neměli by kam utíkat a přitom by byli docela neškodní, když jim tam nenecháme zbraně ani letadla... Ale ta hrůza z vědomí, že není úniku a všude kolem je jen smrt...

„Poslyš, Járo, umíš si představit, co by to bylo za trest?“ vyhrkl jsem po chvíli.

„Možná horší než Alcatraz... nebo než pevnost If, jak ji popisoval Alexander Dumas v Hraběti Monte Christo. Ale na druhé straně, není ti líto krásného světa, jako je Ribge? Čím si zasloužil vrahy malých dětí? Už jsem to prohovořil s ostatními, žádali jsme o radu i tefiry. Byli rozpačití, ale připustili, že naše představy pobytu v pekle nejsou tak drsné, jak to na první pohled vypadá. Pro vězně by byla nejhorší ztráta naděje na útěk. Což je v pořádku, ne? Motýlek utekl i z Ďábelských ostrovů, ale z Pekla neuteče nikdo! Nemá kam!“

„A ty bys tam někoho zavřel? Na sto let? Máš rozum?“

„Teprve pět set let Pekla se mi zdá přiměřený trest pro grázla, který dal rozkaz k vraždění malých, nevinných dětí! Čtyři sta let bych dal bestii, která komandu velela a po stovce těm, kdo jen mačkali spouště. A nemyslím si, že je to moc. Ty malé tefirské holky dopadly podstatně hůř, nemyslíš?“

„Nevím. Snad se aspoň netrápily. Tohle by ale bylo hodně sadistické psychické mučení a to se mi vůbec nelíbí.“

„Byl bys tedy raději pro trest smrti? Když je to tak krátké...“

„To jistě ne, i když odpadne hlavní argument proti, možnost omylu a zneužití.“

„Já vím, vždycky jsi říkal, že trest smrti je opovážlivé spoléhání na neomylnost a pravdivost policie a neúplatnost a spravedlnost soudců. Když ale dosadíš za policii i soudce tefirské experty, oni takoví jsou! Já ale zastávám názor Dumasova hraběte Monte Christa. Jakápak je to spravedlnost, když darebákovi, který zákeřně zničí několik životů a pozůstalým způsobí trvalé hoře, způsobíš na kratičký okamžik fyzickou bolest a zabiješ ho? Pierre Lavarédé trpěl příliš krátce, sotva se stačil leknout, když jeho vimaan hořel sotva pár vteřin! Ba ne! Jen ať darebáci žijí, ale ať litují, že ještě žijí! Z protivníků Monte Christa dopadl nejlépe Fernando Morcerf, který se sám zastřelil. Tuto možnost bych ponechal všem. Nezajistil bych východy, ať nikomu nebrání v odchodu do okolní radioaktivity.“

„Sadisto!“ zpražil jsem ho.

„Nech si to projít hlavou, tati, než začneš soudit. Nemusí to být marný nápad. Zeptám se tě za měsíc, nebo za dva. Doufám, že nebudeš jako někteří partajní fanatici, blbej, ale zásadovej!“

„No dovol!“

„Dovolím. Raději sestav úvodní projev k náboženskému zemětřesení, to bude chuťovka. Vsadím se oč chceš, že tě dají do klatby a ajatolláhové nad tebou za urážku víry vynesou ortel smrti fatvu!“

„Z toho si nebudu nic dělat, sem fanatici přístup nemají.“

„Nemají?“ ušklíbl se Jára. „Tím bych si nebyl jistý. Máme tu ukázkové fanatiky - nést v podvěsu pod letadlem bomby určené nic netušícím civilistům, to chce hodně silný žaludek.“

„Dobrá, hádat se o tom nebudeme.“

„Taky si to myslím,“ přikývl. „Jdi na to televizní studio, ať to máš s krku.“


Jedno obrovské představení jsem ale musel uspořádat sám. Ohlásil jsem zajatcům na Ribge, že se na prostranství mezi domky bude konat předvádění zpráv ze Země.

Shromáždili se pochopitelně všichni, byli zvědaví, co pro ně mám. K jejich údivu jsem neměl promítací plátno, jen tefirský projektor.

Přímo před shromážděním zajatců se náhle objevil sál Spojených národů. Tefirské hologramy byly dokonalé, až všichni údivem vzdychli.

Nezničili jsme tu flotilu,“ slyšeli všichni zřetelně můj hlas. Zablokovala ji v pekle Gehenny chyba mimoprostorových propustí, to je podstatný rozdíl...“

„...musím toto shromáždění upozornit, že velitelem invazní flotily byl vámi pověřený inspektor Rady bezpečnosti Pierre Lavarédé...“

Mé svědectví nechalo zajatce v klidu, šok pro ně mělo představovat vystoupení jejich delegáta.

Musím se důrazně ohradit proti osočení Spojených států z těchto neprokazatelných a od začátku vymyšlených zločinů, hřměl jeho sytý hlas, zatímco všichni napjatě poslouchali.

Toto nechutné špinění památky našeho tragicky zemřelého presidenta považují celé Spojené státy za odporný hyenismus. Americká strana vysílání letadel proti jiným světům důrazně popírá a pokud tam nějaká letadla jsou, nepatří Spojeným státům...“

Na rozdíl od krátkých sestříhaných šotů, poskytovaných lidem televizními společnostmi na Zemi, trval tento záznam dlouho. Zahrnul i můj konflikt se šerify, když se mě pokoušeli na půdě OSN zatknout. Teprve tím předvádění skončilo.

„Doufám že jste to slyšeli jasně,“ promluvil jsem potom k zajatcům. „Tím se vás vaše země veřejně zřekla. Jste teď teroristé a vzhledem k atomovým zbraním nečekejte tresty malé, ale spravedlivé.“

„To muselo být nějaké divadlo!“ vykřikl kdosi v davu.

„Bylo to divadlo,“ připustil jsem. „Bylo inscenované na půdě OSN, ale ne mnou, já jsem to jen věrně zaznamenal. Nevěřícím Tomášům autentické dokumentární záznamy kdykoli zopakuji. Záznamy tefirů jsou trvanlivé, na některých je zachycena ve své největší kráse i Babylónská věž, ze které se v Baalbeku zachovaly jen základy...“

Nechal jsem je přemýšlet a odešel spolu se všemi členy Járovy party. Přišli se na to podívat všichni kromě hlídek. Zajatci se dlouho do noci nerozešli a celou tu dobu bouřlivě diskutovali. Jak se zdálo, všemi to otřáslo. To bylo dobře - jen tak dál!


Opatřit si videokameru a natočit úvod k historickým skvostům, tisíce let uloženým v archivech tefirů, byla maličkost. Nebyl problém přetočit tefirské dokonalé třírozměrné obrazy na videokazety, doplnit je překladem do japonštiny a přidat doprovodné slovo. Mělo to jedinou nevýhodu. Vyžadovalo to spoustu času. V dohodnuté době jsem předal Japoncům první přeložené videokazety, aby je upravili do ostatních jazyků světa.

Čekal jsem, že to bude bomba. A byla.

Když Japonci začali vysílat Archivy Pekel, byla velká část světa napnutá jen normální zvědavostí. Po odvysílání první reportáže, ve které se budoucí král David oddaně klaněl ďáblům kmene Baalů a za pomoc proti nepřátelům sliboval rozhojnění jejich panství na Zemi, nastalo na půlce světa ohromené ticho. Jedině muslimové to neuváženě začali slavit jako důkaz odvěké pravdy o spolčování Židů s ďábly, ale vydrželi to jen dva dny. Pak přišly záznamy o podobné smlouvě mezi Baaly a jejich prorokem Mohamedem, které se zachovaly pro změnu v mém osobním vimaanu. Měl jsem tam jen kratší úseky, ale kvůli spravedlnosti jsem je zařadil hned jako druhé v pořadí.

V muslimském světě vzplály náboženské bouře se spravedlivým požadavkem okamžitého zákazu těch nechutných a lživých ďábelských pomluv.

To už se neradoval nikdo.

Představitelé náboženských obcí měli neblahé tušení, že tentokrát nebude vítězů, jen poražených. Neradovali se ani ateisté. Ti zase museli přiznat, že víra byla podložená víc než dostatečně. Nemohli už zpochybňovat báje z náboženských textů, když i k takovým jevům, jako k biblické potopě světa, nebo k velice působivému Mojžíšovu rozhrnutí vod Rudého moře během odchodu Židů z Egypta existovaly autentické záznamy. I když se to často odehrálo jinak, než jak se to lidem tisíce let vykládalo. Mládence v peci ohnivé neochránila před žárem jejich víra, ale zelené pole tefirů, kterého si všimli jen ti, kdo o jejich daru věděli. Jako komentátor jsem samozřejmě nezapomněl diváky na tento fakt upozornit.

Japonci zveřejňovali neúprosně všechny materiály, jak jsem jim je dodával. Nešetřili ani sebe. Známý a po staletí oslavovaný božský vítr Kamikaze, který Japonsko zachránil před invazí z Číny, nebyl přírodní úkaz, ale dílo Zenů, kteří tím zabili dvě mouchy jednou ranou. Zavázali si Japonské vládce a přitom uštědřili tvrdou lekci odbojným Mongolům.

Dokumenty ukázaly rozsáhlý vliv ďáblů na lidskou společnost na Zemi. Dalo se říci, že velká část významných událostí v dávných dobách se odehrála pod jejich režií. U jiných událostí tefirové jen pořídili dokument, aniž by do děje zasahovali. Příkladem byly starověké bitvy, kde se lidé masakrovali i bez přičinění vetřelců. Jequnové si natočili zkázu města Mohendžo-daru, civilizace, kterou dobyvatelé rozvrátili a z té fatální rány se už nikdy nevzpamatovalo. Tefirové neměli přímou vinu ani na zkáze Kartága. Maršál Nero jim finančně pomáhal, ale město srovnali se zemí sami Římané. Zkázu Pompejí naopak zavinili úmyslně Baalové, když zidibadem prostřelili sopouch dávno vyhaslého Vesuvu.

Měl jsem pravdu, že si lidstvo bude muset opravit mnoho údajů ve svých dějinách. Naštěstí se většina tefirských aktivit odehrála na Zemi v dávných dobách, o kterých jsme záznamy neměli, tam se spíš jednalo o doplnění naší historie. V historicky nejbližší době jejich četnost klesala - krutost války na Gehenně vázala pozornost tefirů domů, takže se na Zemi objevovali zřídka. Před napadením Brazílie byly jejich cesty na Zem jen sporadické a záznamy jsem o tom neměl, ale nemusel jsem si dělat iluze. Samozřejmě si ani pak nebrali servítky a když se do blízkosti vimaanů dostala stíhačka kapitána Mantella, neváhali ji v troskách poslat k zemi. To ale byly jen bezvýznamné epizody. Za své největší civilizační ostudy, dvě světové války, Hirošimu či Osvětim, si nejspíš mohlo lidstvo samo.

Japonský seriál historických obrazů Archivy Pekel zaznamenal největší úspěch dokumentárních pořadů v historii televize. Vysíláním to neskončilo, diskuse pokračovala i pak. Jak Jára správně odhadl, ajatolláhové nade mnou vynesli rozsudek smrti fatvu a vypsali odměnu dvou miliard dolarů tomu, komu se podaří mě zabít. Tyto vyhrůžky splnit nemohli, nic jsem si z nich nedělal. Horší bylo, že slíbili dvacet milionů dolarů tomu, kdo vyhodí do povětří japonská studia, odkud Japonci dokumenty vysílali. To už bylo proveditelné, nebezpečnější a donutilo mě to reagovat.

Natočil jsem proto další pořad, kde jsem jejich jednání podrobil zdrcující kritice. Použil jsem dosud nezveřejněné záběry jejich proroka a konfrontoval je s činy náboženských vůdců poslední doby. Ukazoval jsem lidem rozdíl mezi Mohamedem, který sloužil ďáblům, aby získal výhody pro svůj kmen, kdežto dnešní náboženské vůdce vedou jiné zájmy a jen navenek hrají nacvičenou roli přesvědčených zastánců víry. Cíle ale mají velice přízemní, peníze a moc. Na závěr jsem jim slíbil strašlivou odplatu za jejich viny, pokud od nich neustoupí.

„Neodvoláte-li teroristické útoky na japonská televizní studia, vezmeme vaše vůdce do Gehenny a zaznamenáme tam pohled do jejich duše,“ pohrozil jsem jim. „Ďáblové to umí už tisíce let. Na Zemi vyjdou najevo všechny jejich hříchy. Lidé se dozvědí o lžích i nedodržených slibech. V případě zločinů zasluhujících trest nebude nic jednoduššího, než je jako hříšníky ponechat v pekle. Nebudou první ani poslední, koho by to potkalo. Dobře si to rozmyslete, pobyt v pekle si neumíte představit! Nedoufejte, že to dokážete odvrátit. Ďábly nezastaví žádné svaté slovo, samopaly ochranky, zdi ani pevné mříže.“


Očekával jsem bouřlivou reakci a nezmýlil jsem se. Vrhli se na nás skoro všichni, kdo měli co činit s náboženstvím, bez ohledu na církve i sekty. Označení pomocníci ďáblů se přece nabízelo samo a koho to o naší zvrhlosti nepřesvědčilo, byl tu i zločin velezrady - spojení s cizí nepřátelskou velmocí proti Zemi.

Hysterie se nevyhnula ani Japonsku. Rozvášněné davy vydrancovaly a zapálily televizní studia, odkud se záznamy vysílaly. Obávali jsme se muslimů, ale Japonci nebyli lepší.

Dalším místem, kde se lidská nenávist projevila, bylo Nové Německo. Tam šlo o připravenou a proto nebezpečnější akci. Do Nového Berlína nenápadně přicestovalo množství turistů ze všech konců světa, oficiálně k cestě na pláže Xijtry. Ukázalo se ale, že mají padělané vstupenky, většina je měla se stejným číslem, takže to bylo naprosto evidentní, ale i když nebyli na seznamu oprávněných cestovních kanceláří, dožadovali se nekompromisně vstupu do světa hlavonožců.

Cestovní kanceláře jim samozřejmě nevyhověly. Kapacitu pláží obsadily naplno a další lidé by se tam prostě nevešli. Také hotely Nového Berlína měly všechna místa rezervovaná pro pravé hosty a nemohly poskytnout ubytování tisícům neohlášených, navíc jasně falešných.

Brzy se ale ukázalo, že nejde o podvodný prodej falešných vstupenek nic netušícím důvěřivcům, jak se Němci zpočátku domnívali. Falešní turisté měli s sebou stany, takže předem počítali s tím, že je nikdo neubytuje. Přesto hotelový personál přesvědčovali o svých nárocích. Hádky dostoupily vrcholu, když vytloukli recepce tří hotelů v centru Nového Berlína, zásobili se ve vyrabovaných obchodech nakradenými potravinami a ubytovali se v parcích za městem ve směru k Nordenově pevnosti.

Již prvního večera nadělali výtržníci v Novém Berlíně škody za miliony marek. Alfréd pochopil, že nejde o náhodu, svolal zasedání Radnice a se starostou Kurtem Wernerem ostatní přesvědčili, aby v Novém Německu vyhlásili výjimečný stav, i když konstatoval, že jeho policie nemá ke zvládnutí takových nepokojů dostatek sil. Policie stanový tábor nájezdníků obklíčila a pokusila se jeho obyvatele po menších skupinách dopravovat policejními letadly k výslechu, ale falešní turisté se srotili, napadli policii kamením, prolomili kordony a vydali se na protestní pochod do Nového Berlína.

Tou dobou už mi Alfréd Schmidke volal na Firhoi s prosbou o pomoc. Zastavit takový dav bez použití hrubé síly považoval za nemožné - a hrubou sílu použít nechtěl.

„Oto, ty přece máš nějaké možnosti, nepůjčil bys mi je? Případně pár chlapců na pomoc!“

Zavolal jsem na Ribge a přivolal si Járu v čele čtyř dalších. Připojil jsem se k nim, bylo nás tedy šest. Vyzbrojeni tefirskými plášti a velikým airbusem jsme se vynořili za zády davu, dosud úspěšně zatlačujícího policisty.

Pak už to šlo ráz naráz.

Čtyři hoši s tefirskými plášti vytrhávali demonstranty z davu, odebírali jim batohy plné kamení a vhazovali je do airbusu, kde je Jára rozmisťoval v kabině. Když byl airbus plný, zavřel jsem vstup a bleskově s nimi odlétl na Ribge, kde Jára nedobrovolné pasažéry stejně hbitě z letadla dostal. Někteří se snažili klást odpor, ale nebylo jim to nic platné. Prázdný letoun zmizel za modravou propustí, aby se vzápětí objevil nad Novým Německem pro další náklad.

Trvalo nám necelou hodinu, než jsme naložili zbytky obrovského davu. Brali jsme je bez výjimek, včetně samozvaných zdravotníkůpozorovatelů. Nevadilo nám, že si nás natáčeli videokamerami, my jsme je natáčeli podstatně dokonalejšími tefirskými. Na cestě k Novému Berlínu zůstaly stovky batohů s kamením a kordon překvapených Schmidkových policistů, naštěstí včas upozorněných, aby s námi spolupracovali. Věnovali se teď jednotlivcům, kteří se ještě pokoušeli rozptýlit po okolí a poschovávat do všech možných i nemožných skrýší.

„Díky, Oto,“ stiskl mi ruku Schmidke, když jsme skončili. Dostavil se osobně a také já jsem vystoupil z airbusu, abychom si ujasnili, co dál.

„Jak to vypadá od vás?“ zeptal jsem se ho. „Pochopil jsem to jako nepovolenou demonstraci, kterou bylo zapotřebí vzhledem k tomu kamení rychle zpacifikovat.“

„Přesně tak, Oto,“ souhlasil Schmidke. „Rabovali ve městě už včera, mimo jiné ti zdemolovali recepci hotelu Rote Fahne. Přiletěli sice jako turisté nach Xijtra, ale všichni měli falešné vstupenky. Nepustili jsme je tam, tak začali dělat kravál.“

„Aha, ty bys asi chtěl, abychom ti je po menších partách vozili zpět, abys je mohl v klidu a pokoji expedovat domů.“

„Ja, tak by to bylo nejlepší,“ souhlasil.

Vrátili jsme se na Ribge. Převezení turisté zatím zjistili, že se nacházejí na nevelkém ostrově, odkud se bez pomoci sami nedostanou. Jakmile se ale nad nimi objevil náš airbus, začali na nás opět házet kamení. Měli ho kolem dost.

„Otlučou nám airbus,“ vrčel jsem. Vrátil jsem se na Firhoi a s Járou a Zdeňkem jsme přesedli do vimaanu. Jeho obranné pole dávalo jistotu, že nám nikdo nic nerozbije.

Přistáli jsme vedle skupinky mladíků. Zdeněk s Járou se vyhrnuli ven a brzy do vimaanu přivlekli čtyři zmítající se turisty. Uzavřel jsem vchod a vznesli jsme se.

„Pomahači ďáblů!“ vykřikl na nás jeden ze zadržených nenávistně italsky.

„Netvařte se tak zarputile, hoši,“ odpověděl jsem mu jeho vlastní řečí. „Brzy budete v televizi.“

„To je omezování osobní svobody!“ vykřikl další patetickým tónem. „Nepřípustné porušování lidských práv!“

„Jistě,“ souhlasil jsem. „A jak se zdá, budete omezováni ještě víc. Vězení už na vás čeká!“

„Nic jsme neudělali!“ protestoval Ital.

„To se ukáže!“ nemínil jsem se s nimi hádat. „Možná se poznáte na některém záběru ze včerejška, nebo na nějakém dnešním. Házení kamení na policii i rabování může být důvodem pro delší a nepodmíněné omezení vaší svobody. Kdyby nic jiného, máme tu podvod s padělanými vstupenkami. Jestli jste si na to vzali dovolenou, podstatně vám ji prodloužíme.“

„Ďáblovi spřeženci!“

„Pro vaši informaci, nepomáháme ďáblům, ale podle dohody o vzájemné pomoci policii Nového Německa. Jsem zvědavý, jak nás budete nazývat, až se domluvíme s papežem,“ usmál jsem se. „Řekl bych, že nám vyhoví, až ho požádáme o vaše morální odsouzení ve všech katolických kostelech. Mohlo by se vám pak stát, že na vás budou vaši spoluobčané plivat, až se vrátíte!“

Zarazilo je to víc než co jiného.

„Po těch japonských pořadech?“ vyhrkl jeden. „Vždyť to byl útok na církev!“

„Proč si to myslíte, proboha?“ zaútočil jsem na ně. „Co je špatného na zveřejnění pravdy? Ta může ublížit jedině náboženství založenému na lžích. Nedohodneme se s těmi, kdo se odmítají vzdát lží, ale všimněte si raději těch, kdo proti pravdě nevystoupili. Vatikán přece, jako jedno z mála církevních center, vůbec neprotestoval. Někdy je lépe přiznat chybu než trvat na lži.“

„Spojili jste se s ďábly - sloužíte zlu!“ vykřikl jiný.

„Tak tomu není. Objevili jsme Peklo našich prapředků. Skutečně tam vládlo zlo. Ale nemělo nad námi moc a porazili jsme je. Pak jsme objevili odpadlý kmen tefirů, který po zlu netouží, ale chce žít v míru a pokoji. Nebyli snad ďáblové původně anděly? Nechte o tom rozhodovat odpovědnější autority a zbytečně se nerouhejte!“

Nečekal jsem, že ty profesionální revolucionáře přesvědčím, ale bylo vidět, že jsem jim zamotal makovičkami. Do Nového Berlína jsme doletěli mlčky a při zatýkání už ani nekladli odpor.

 


Zpět Obsah Dále

23.01.2017 23:19