Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Doly na ostrově Kečísvut

„Pozor! Uhni! Co stojíš?“

Tři výkřiky, jeden za druhým, přišly už pozdě. Převržená kára dopadla na bok, ozval se nepříjemný praskot dřevěných postranic - a drcených kostí. Jednomu z dvou mužů padající kára rozdrtila hruď; z úst mu hned vytryskl proud krve a muž zemřel téměř okamžitě, ani nevykřikl. Zato druhý, kterému kára přimáčkla nohy, začal řvát z plných plic.

Nikdo se ale nepohnul, aby mu pomohl. Dva muži pomalu odepli popruhy od postraňků; převržená kára znamenala pro ně aspoň krátkou úlevu, než přijde dozorce a zjedná pořádek. Ostatní si hleděli svého. Většinou pracovali ve dvojicích, kdy jeden z nich držel veliký sekáč, do kterého druhý bušil kladivem. Všichni tu byli téměř nazí, až na krátké kalhoty, sešité tlustými stehy z hrubě utkaného plátna. Všichni měli tento oděv nabarvený pruhy oranžové a černé barvy, takže každý muž byl jasně patrný na pozadí vyprahlých bílých skal. Tito lidé byli nazýváni trestanci, ačkoliv mnozí z nich tu byli za nepatrné provinění a většina ani nevěděla, co je jim dáváno za vinu. Věděli, že jsou na ostrově zvaném Kečísvut, ale nikdo nevěděl, jak dlouho tu ještě bude. Práce, kterou tu všichni namáhavě vykonávali, byla těžká, ale podle jejího množství se každý večer přidělovalo jídlo a kdo nesplnil své „povinnosti“, dostal méně. Ale ani „plné dávky“ nestačily, takže se tu všichni časem stávali hubenými troskami. Ostrov byl pokryt jenom kamením a pouští, která sahala od pobřeží k pobřeží. Uprostřed ostrova byl lom, kde se těžil oslnivě bílý kámen. Ten vozili na kárách k moři - a tam jej házeli do vody. Nebylo zřejmé, zda tam cesta kamene končí, nebo zda je využíván k nějakým podmořským pracem. Zdálo se, že se jedná spíše o nesmyslné házení kamení do moře.

„Na co čekáte, pomozte mu!“ vykřikl jeden z mužů. Pustil těžké kladivo a několika skoky doběhl k převržené káře. Zády se o ni opřel, rukama popadl postranici a nohama se silou vzepřel. Kára se nadzvedla jen o pár centimetrů, bohatě to však stačilo, aby se dosud živý nešťastník odplazil ven. Vstát ale nemohl, obě nohy měl zřejmě rozdrcené.

To už přibíhal dozorce, tlustý, zpocený muž, oblečený v jasně bílém obleku, s kulatým kloboučkem na hlavě.

„Všichni snad máte práci, ne?“ začal vřískat pisklavým hláskem, který nijak neodpovídal jeho vzhledu. Muži se ihned odvrátili a začali opět bušit do kamenů.

„Tobě se u perlíku nelíbí?“ vyjel si dozorce na muže, který unaveně povolil svaly a nechal káru opět dosednout na bezduché tělo mrtvého.

„Budeš raději u vozby?“ pokračoval dozorce.

Muž neodpověděl, jen ztěžka oddychoval.

„Víš co? Nahradíš tuhle mrtvolu!“ prohlásil dozorce, ale ukázal na zraněného, který konečně omdlel a ležel teď bez ducha na zemi.

„Ty - ty a ty!“ rozkřikl se dozorce na nejbližší muže. „Zahoďte nářadí, pojďte sem! Zvednete tu káru. Ty samozřejmě také, to bude od nynějška tvůj chleba,“ obrátil se k muži, který prve káru nadzvedával sám.

Více paží více zmůže a kára se celkem hladce postavila opět na kola. Všichni „pomocníci“ se pak rychle rozprchli ke svému nářadí, aby si to snad dozorce nerozmyslel. Kára přece přišla o dva lidi, jeden člověk je nemohl nahradit.

Dozorce to zpozoroval též. Jeden muž tu byl ostatně bez svého parťáka a tím přitahoval pozornost.

„Pojď sem, ty sirotku!“ přivolal si ho dozorce. „Tady se oblékni do postroje, budeš teď taky u vozby!“

„Aby tě čert vzal, citlivko!“ sykl muž ke svému druhovi, který si prohlížel zakrvácené, odřené popruhy po mrtvém muži. Než se všichni opřeli do postrojů, obrátil se, zdvihl raněného muže a jeho tělo vhodil nahoru na káru.

„Zbláznil ses?“ vyjel si na něho jeho bývalý parťák. „Co to má znamenat? To chceš, abychom se s ním ještě tahali?“

„Nenecháme ho přece tady,“ utrousil nedbale muž.

„Necháváme tu jednoho, proč ne oba?“

„Tamten je mrtvý.“

„Tenhle také,“ odsekl muž. „Shoď ho dolů, však se o něho někdo postará!“

„Kdo asi, když ne my?“

„Hyeny takovou práci zbožňují, ty blbečku!“ Muž uchopil ležícího za nohu a chtěl jím smýknout dolů, ale v té chvíli ho jiné ruce nadzvedly, takže nemohl nohama zabrat.

„Nech ho tam,“ řekl první muž mírně.

„Tebe se tak budu ptát! Pusť mě!“

„Necháš ho nahoře, rozumíš?“ zasyčel najednou přísně muž a současně zkroutil svému protivníku ruku, až ten vykřikl náhlou bolestí.

„Co je to tam? Táhněte - chátro!“ zavolal dozorce, který už byl na odchodu. Všichni napjali svaly a kára se pohnula po kamenité cestě.

„Stejně zemře, dnes nebo zítra!“ sykl vztekle muž, který chtěl prve raněného shodit s káry.

„Myslím, že bude žít,“ odtušil jeho soucitný soused. „Ty se snad chceš vrátit ke kladivu, ne?“

„Nejde o nohy, troubo, ale docela určitě ti zemře hlady. Když nemůže pracovat, nedostane najíst - to ti pořád ještě nedošlo?“

„Uvidíme,“ odtušil ochránce raněného a plnou silou se opřel do postrojů. Kára se pohnula vpřed, ale začala se i stáčet ke straně, což donutilo všechny ostatní, aby také oni pořádně zabrali.

„Nech ho být - je vidět, že tu není dlouho,“ ucedil další muž, zapřažený do káry. „Někteří jsou takoví, pomáhali by i mrtvolám. Každého to tady přejde, neboj se!“

„To vím, jenomže kvůli němu jsem teď tady!“

„I u káry se dá přežít.“

„Možná - ale rozhodně tu jde o krk mnohem víc.“

„To máš pravdu,“ připustil utěšovatel. „Tak zaber hrome, nebudeme všichni dřít na nějakého flákače!“


„Proč se o mě staráš?“ hekal ztěžka raněný.

Ležel na hromadě suché trávy, ošetřován svým neznámým zachráncem. Kolem porůznu leželi ostatní trestanci, někteří spolu tiše hovořili, jiní byli potichu.

„A dal jsi mi svou večeři,“ pokračoval raněný tiše. „To už vůbec nechápu.“

„Nepotřebuji ji,“ pokrčil rameny mladík.

„Ale potřebuješ,“ nesouhlasil raněný. „Kdo tady pořádně nejí, dlouho nevydrží. Takových už jsem viděl...“

„Prosím tě, lež klidně a nesahej si na ty nohy,“ obracel řeč mladík a pokoušel se mu srovnat přeražené kosti nohy do správné polohy. „Nepleť se do toho, dokud to nebude hotové.“

„Ty jsi ranhojič - nebo jsi u nějakého dělal, že?“

„Tak nějak, proč myslíš?“

„Je vidět, že to umíš. A mohl bys mi prozradit, jak to děláš, že mě nic nebolí? Jenom to strašně svědí.“

„To bych ti prozradit nemohl, stejně bys to nepochopil,“ utrousil mladík a konečně srovnal nohy do podoby, jakou měly zřejmě ještě včera. „A teď počkej, musí se to zpevnit, jinak to praskne znovu.“

„Jen si nemysli, já znám i takové věci, o jakých chátra nemá ani ponětí!“ chvástal se zraněný.

„Taky ranhojič?“

„Něco víc, hošíčku,“ usmál se samolibě muž. „Já jsem byl totiž kdysi Maibon. Mág Maibon, rozumíš?“

„Nějak mi to nic neříká,“ pokrčil rameny mladík.

„No jo, ty jsi štěně, tenkrát jsi ani nebyl naživu,“ povzdychl si Maibon. „Já žiju v tomhle vražedném dole skoro dvacet let.“

„To je dost dlouhá doba,“ řekl mladík udiveně.

„No právě,“ vzchopil se muž. „Stačí, abych vydržel půl roku, pak mě budou muset pustit. Já tu nejsem jako ostatní sběř, já mám slovo, že po dvaceti letech moje trápení skončí a já budu zase tím, čím jsem byl dřív.“

„Mágem?“

„Ano,“ přikývl Maibon.

„To je zajímavé,“ řekl mladík.

„Tys to nevěděl? Myslel jsem, že to víš - proč by ses se mnou jinak trápil?“

„Věděl jsem jen to, že tě přimáčkla kára,“ řekl mladík. „To bylo jasné na první pohled. Také mi bylo jasné, že ten druhý, co tam ležel, je mrtvý. Proto jsem se zabýval tebou, ne proto, co jsi býval nebo čím budeš.“

„Zajímavé. Co ty jsi vlastně býval zač?“

„To ti nic neřekne. Jmenuji se Gurroa.“

„Víš aspoň, proč ses dostal až sem?“

„Nevím.“

„To je nejhorší, co tě mohlo potkat,“ litoval ho Maibon. „V tom případě už odsud živý nevyjdeš.“

„Myslíš?“

„Kdo je odsouzen za známý přečin, může pořád doufat, že se dožije konce trestu. Kdo ani neví, co mu je dáváno za vinu, je na tom skoro stejně jako ten, kdo ví, že jeho trest bude trvat do konce jeho dnů.“

„A proč jsi tady ty?“ vyzvídal Gurroa.

„Ále - protože jsem se nudil,“ mávl rukou Maibon. „Už mě ani nebavilo, že se přede mnou moji poddaní třásli jako ovce před tygrem, chtěl jsem se povyrazit trochu víc. Mág Fomer, můj severní soused, se o své poddané skoro nestaral a ti už se ho ani nebáli, jak to má být u chátry. Jednoho dne jsem se proto rozhodl, že je naučím, jak se mají chovat. Vtrhl jsem do jejich vesnic, několik jsem jich nechal rozplynout, jiné jsem spálil ohněm, lidi jsem lámal na kousky magickými silami, moc jsem se přitom bavil! Jenže ten měkkota Fomer mě naprosto neočekávaně zažaloval u Rady a dosáhl toho, že mě na dvacet let zbavili magické moci. Mě, Mága!“

„Kolik lidí jsi zabil?“

„Ani nevím, tím se nikdo nezabýval,“ mávl rukou Maibon. „Rozuměj, s chátrou se nemazlí nikdo, tu můžeš mlátit jak se ti zlíbí, proti tomu nikdo neřekne ani »ň«. Jen to nesmí být na cizím území. To je pak omezování svrchovanosti, poškození cizího majetku, vytáhli na mě asi padesát takových zločinů, stačilo to právě na dvacet let.“

„No - já bych to asi rozsoudil jinak, ale míchat se do toho nebudu,“ řekl Gurroa.

„Taky nečekám, že bys mě osvobodil,“ uchechtl se Maibon. „Jak se tak dívám, teď snad možná lituješ, že jsi mi pomohl, nebo se mýlím? Mág nejsi - a chátra nás zrovna ráda nemá. Kdo ví, možná teď zase já budu litovat, že jsem ti prozradil něco, co jsi neměl nikdy ani tušit.“

„Mě se bát nemusíš,“ řekl klidně Gurroa. „Já po tvé krvi nebažím. A když jsem řekl, že tě uzdravím, tak to platí. Do týdne budeš v pořádku.“

„To bys musel vědět aspoň něco, chlapče,“ podíval se na něho podezřívavě Maibon. „Žádný obyčejný člověk přece nikoho neumí uzdravit tak rychle.“

„Nemám žádná kouzla,“ řekl Gurroa. „Ten týden si trochu protrpíš, rychleji to neumím.“

„Ale stejně... No nic, jestli se ti to povede, mohl bych si tě koupit, až budu opět Mágem.“

„Před tebou se přece všichni třesou jako ovce,“ pokrčil rameny Gurroa. „Kdybys mě koupil, bylo by to nakonec stejné jako teď, nebo i horší.“

„No - to nevím,“ zamyslel se Maibon. „U mě nikdo dlouho neslouží, to máš pravdu. Každý mě jednou rozzlobí - a já pak soudím rychle.“

„Jenže máš před sebou ještě půl roku, které budeš muset nějak přežít,“ řekl Gurroa. „Poslyš, tebe za těch dvacet let nikdy nenapadlo utéci?“

„To napadne každého,“ uchechtl se Maibon. „Jenomže to je to poslední co tu každý udělá, víš? Já vím, vypadá to docela jednoduše - prostě se sebereš a jdeš... Nejsou tu ani mříže, ani ploty a těch pár strážných tolik vězňů nemůže uhlídat. To je všechno pravda - jenomže není kam utíkat, víš? Jsme tu na pustém ostrově, kde nic neroste. Kdyby sem nedopravovali jídlo, všichni bychom za pár dnů umřeli hlady. Okolo ostrova Kečísvut je hrozné moře, přes ně se nikdo živý nedostane. Je plné všelijakých netvorů, jaké si kdo dokázal vymyslet. Říká se, že tam kdysi nebyli, lidé v moři kdysi lovili ryby a jedli je, ale pak si asi některý z Mágů hrál a zaneřádil všechna moře a jezera tohoto světa obludami podle svého gusta. Ne nadarmo se našemu světu říká Agaboril, svět Mágů. Mágové mohou všechno!“

„To je ovšem dost smutné,“ řekl Gurroa.

„Naopak, je to velmi chytře vymyšleno,“ pochvaloval si Maibon. „Zvířata si přece mohou chodit kam chtějí a jejich působení na území sousedů není možné trestat. Kdybych tehdá nevtrhl k Fomerovi sám, ale vypustil mu tam pár pořádných oblud, nebyl bych teď tady. Však já ty obludy do jeho říše zase s radostí pošlu, jen co se vrátím!“

„A co kdybych ti přece jen nabídl, abys se mnou utekl?“ řekl Gurroa a pátravě se na Maibona podíval. „Já zde totiž nechci zemřít, ani zestárnout. Nebudu tu ani o okamžik déle, než bude nutné. A mohl bych tě vzít s sebou.“

„A kam, prosím tě?“ vyprskl Maibon. „Umíš snad létat?“

„Možná,“ pokrčil rameny Gurroa.

„A mohl bys mě přenést - kamkoliv?“ podíval se na něho Maibon tázavě.

„Kamkoliv? Proč?“

„Kdybych se dostal na jedno místo, kde mám schovaný svůj kouzelný prsten...“

„Stal by ses Mágem dřív?“

„Ovšem,“ zasnil se Maibon. „Třeba bych sem mohl dopravit někoho jiného, kdo by sehrál moji roli vězně ještě toho půl roku, co mi zbývá. Až by ho pak pustili, toho mého dvojníka, byl bych už Mágem podle spravedlnosti.“

„To je zajímavé - poslat někoho za sebe trpět,“ podivil se Gurroa.

„Samozřejmě by to musel být někdo z chátry,“ řekl Maibon rychle. „Stejně bych ho nakonec musel zabít, aby to nemohl nikomu prozradit.“

„Mágova odměna za službu...“ povzdychl si Gurroa. „A mě bys pak zahubil také, že?“

„Tebe ne - kdybys uměl létat, nemůžeš patřit k chátře, to dá rozum,“ vrtěl hlavou Maibon. „Copak já vím, co se mezi Mágy seběhlo za dvacet let? Ty můžeš být stejně postiženým, jako já - nejsem první Mág zbavený na čas kouzel a vím, že některým se část kouzelné moci ponechávala - a to může být i tvůj případ. Já tě možná znám, jenže v jiné podobě a to se bez magické moci poznat nedá. Pověděl jsi mi sice své jméno, ale já takové neznám a kdo ví, jaké máš skutečně. Ani já si pořádně nepamatuji, jaká jména jsem kdy nosil. Bylo by to na dlouhé vzpomínání.“

„Jenomže já bych tě mohl přenést někam daleko, odkud by ses možná už nikdy nevrátil,“ řekl Gurroa. „Neměl by ses tam špatně, ale nebyl bys už nikdy Mágem.“

„Nikdy?“

„Nejspíš nikdy.“

Bývalý Mág se na svého zachránce podíval tak nevěřícím pohledem, až mu oči vylézaly z důlků.

„To přece nemyslíš vážně!“ řekl po chvilce. „Pak ale nejsi bývalým Mágem - toho by to nikdy ani nenapadlo!“

„Proč ne? Co je na tom špatného, být obyčejným člověkem, ale svobodným? Žít v klidu, bez strachu o život, není to pro tebe lákavé?“

„Jenomže ty bys mi tím možná nadobro sebral možnost být zase Mágem!“ zavrčel Maibon. „To vůbec není žádné dobrodiní, já nechci být člověkem, když budu zase Mágem!“

„To budeš raději dál živořit v tomhle lágru?“

„I kdybych měl před sebou dalších dvacet let galejí, ale s vidinou stát se Mágem, je to tisíckrát lepší, než život obyčejného člověka, pamatuj si to!“

„Divné!“ řekl Gurroa.

„Jenom ti radím - zanech naděje, že se odtud dostaneš,“ řekl Maibon spiklenecky. „Pokud nejsi Mágem, nemáš naději, ani kdybys skutečně dovedl létat. Já bych jakous naději měl, ostatně - i kdyby mě dopadli, Mága zabít nemohou. Ale jestli se rozhodneš pro útěk ty, nečeká tě nic dobrého.“

„Já si to musím ještě pořádně rozmyslet,“ řekl Gurroa.

„Tady není co rozmýšlet,“ opáčil Maibon. „I kdybys uměl létat - kdo ví, co už Mágové lidem dovolili - odtud se můžeš dostat, ale křišťálovým koulím neunikneš.“

„Křišťálovým koulím?“

„Ty vlastně nevíš vůbec nic,“ povzdychl si Mág. „Moc ti toho neřeknu, nebylo by to ani k tvému dobru, abys věděl víc než je zdravé, ale každý Mág má svou magickou kouli. Když se do ní podívá, může v ní spatřit jakékoliv místo na světě, ale může dokonce i sledovat, co se stalo v minulosti. Tak Mágové snadno zjistí, kam uprchneš - a pak bych byl opravdu nerad ve tvé kůži, to mi věř!“

Takže máte i uxiony, nebo něco s podobnými vlastnostmi, pomyslel si Gurroa. Nahlas neřekl nic, jen uvažoval. Existence časoprojektorů byla závažným faktem, který mohl podstatně ovlivnit průzkum této planety. Pokud mohou Mágové sledovat cokoliv na světě, mohou sledovat i cokoliv do osmi světelných let od něho - ledaže by jejich prostředky byly jiného druhu, než uxiony. Že doposud nepřišli na hlídková letadla, pozorující planetu Agaboril, je pak jen věcí čiré náhody a snad i nezájmu. Dosud neměli důvod pozorovat okolí svého světa - ale tuto možnost mají, pozor na ni!

„Tak vidíš,“ pokračoval po chvilce Maibon, neboť si Gurroovo mlčení vyložil po svém. „Jestli jsi byl odsouzen na doživotí do takového pekla, jako je tady, pak by pro tebe bylo možná výhodnější, abys vstoupil do mých služeb, až budu zase Mágem.“

„Nechám si to projít hlavou,“ řekl Gurroa. „Ale teď už klidně lež, ať ti nohy srostou rovně - jinak budeš do smrti pajdat jako kachna!“

„To by mi tak nevadilo, já bych si je potom spravil. Ale stejně jsi mě dost překvapil,“ řekl Maibon. „Jsi snad první člověk, který sám od sebe pomáhá Mágovi v nesnázích. Navíc ve chvíli, kdy tvoji službu opravdu potřebuji a nemohu si ji ani vynutit, ani zaplatit. Jsi podivný, mladíku.“

„Dal jsem ti přece své slovo,“ řekl Gurroa klidně. „Ani jsem netušil, co jsi zač. Dané slovo se ale má plnit, i když to není výhodné.“

„Teď to je výhodné pro mě,“ zašklebil se Maibon.

„Samozřejmě,“ přikývl Gurroa. „Ale až se uzdravíš, moje pomoc skončí. Zvlášť když o ni ani nestojíš, jak vidím.“

„To, co jsi mi nabízel, není žádná pomoc,“ řekl Maibon shovívavě. „Uznávám, že z tvého pohledu člověka by to určitě pomoc byla - ale z hlediska Mága je naprosto nepřijatelné, aby už nebyl Mágem. Omlouvá tě jenom, že nevíš, co jsi řekl. Pamatuj si to pro příště!“

Leželi dál pod hvězdnou oblohou. Kolem nich syčel vítr, unášející solný prach.

Takže - obyvatelé planety Agaboril jsou rozděleni na dvě kasty, uvažoval Gurroa. Jedni - Mágové - používají podivné moci, kterou jim dávají kouzla, kdežto druzí, obyčejní lidé, kouzla nemají. A žádný Mág nesnese ani pomyšlení, že by se měl stát obyčejným člověkem bez kouzel. To je pro ně zřejmě horší, než vidina možné smrti. Nu což, vím zase něco navíc o této podivné civilizaci.

 


Zpět Obsah Dále


13.09.2015 15:45

Komentáře: