Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Rázid

Les skončil náhle, jako by jej uťal. Poslední stromy zde stály v řadě jako bitevní šik vojska, dlouhé větve vyčnívaly nad pole jako kopí s vlajkami. Stromy byly téměř černé a to jim dávalo ponurý ráz.

Pole naproti tomu hýřila všemi možnými barvami. Rostly zde květiny, uspořádané do políček tvaru proužků, mezi nimiž byly úzké cestičky.

Uprostřed šiku stromů se černala ponurá jeskyně - lesní cesta, posetá spadanými větvemi, ale přece jen průchodnější než okolní houštiny. Cesta pokračovala mezi poli a byla tu i lepší, udržovanější. Bylo tomu tak nejspíš proto, že ji používali rolníci k cestě na svá políčka.

Slunce zapadalo za vrcholky stromů a krajina se pomalu připravovala k nočnímu spánku. Dosud bylo světla dost, ale stíny lesa se rychle prodlužovaly a kladly se na pole, takže i jejich barvitosti ubývalo.

Z lesa se pomalu ploužila postava v rozdrásaném, vlajícím černém plášti s velkou kapucí. Na nohou měla ploché dřevěné střevíce - jenom prkénka z tvrdého dřeva, připevněná k noze velkou spoustou šněrovacích řemínků. V ruce držela silnou hůl. Poutník zřejmě padal únavou, neboť hned za posledními stromy klesl k zemi a usedl. Mechanicky natáhl ruku, utrhl jeden z květů a začal jej okusovat. Plochý květ byl tvarem podobný slunečnici, ale místo semínek měl mezi okvětními plátky silnou, kulatou, šťavnatou dužninu.

„Zloději!“ ozvalo se najednou mezi poli. Poutník vzhlédl a spatřil přibíhat sedláka se dvěma výrostky, ale byl zřejmě příliš unavený na to, aby se dal na útěk. Povstal, těžkou hůl si přehodil do pravé ruky a vyčkával, nepřestal však ani na okamžik žvýkat a okusovat utržený květ.

Sedlák k poutníkovi doběhl plný zlosti, ale teprve teď si zřejmě všiml těžké hole v poutníkově ruce a zarazil se. Také oba jeho pomocníci doběhli k němu a rovněž zůstali stát.

„Zloději!“ opakoval sedlák nenávistně.

„Proč zloději?“ opáčil poutník. „Utrhnout si jediný květ bývá právo hladovějících, či to snad u vás neplatí?“

Podle hlasu byla poutníkem žena, ale do tváře jí nebylo vidět a nebylo možné poznat, zda je stará nebo mladá.

„A budeme mít pole holé!“ vykřikl jeden z výrostků.

„To zde chodí tolik lidí?“ zeptala se žena unaveně.

„Občas tudy chodí procesí, ale o něm vždycky víme napřed a postavíme tu krámek se sladkými »rumeži« - jenže za ty nám každý musí zaplatit. Pak nikdo nemůže trhat květy isú, neboť nemá žádnou výmluvu,“ řekl sedlák zamračeně.

„Mám hlad, proto jsem si utrhla květ,“ opakovala žena. „Bylo to mé právo. Pokud navíc zaplatím, nebudete mít důvod ke zlosti. Kolik si ceníte jednoho květu isú? Stačí tohle?“

Hodila sedlákovi třpytivou minci. Sedlák ji zachytil ve vzduchu - a udiveně se na ni podíval.

„Jediný květ za zlaťák? Za zlaťák můžeš mít několik košů takových květů!“ vykoktal zmateně.

„Nechci zůstat dlužna,“ řekla žena. „Ale nechci už slyšet ani slovo o zlodějích. Z vaší nadávky jsem se přece poctivě vyplatila.“

„Dokonce víc, než je zvykem. Ale - co v těchto končinách vůbec pohledáváš?“

„Hledám svého bratra,“ odpověděla vážně.

„Toho neznám. Tady poslední dobou neprošel nikdo cizí.“

„Když neznáš, asi mi neporadíš. Nedá se nic dělat.“

„A kam půjdeš?“

„Pořád dál - dokud nenarazím na lidi, kteří o bratrovi slyšeli a mohou mi poradit.“

„Obávám se, že tady široko daleko nenarazíš na žádného,“ pokrčil rameny sedlák. „Já jsem aspoň o nikom cizím dávno neslyšel. A to jezdívám často i do města!“

„Však mi říkali, že to nebude jednoduché,“ řekla.

Sedlák poslal výrostky nazpět pro veliký koš, který prve zanechali na cestě, jak se hnali za „zlodějem“. Všichni tři potom začali trhat zralé květy, zatímco poutnice je jenom pozorovala při práci. Květy byly velké, takže trvalo chvíli a koš byl plný. Pak se sedlák se svými pomocníky obrátili na cestu domů.

„Dovedete mě do vesnice?“ zeptala se jich poutnice.

„Pojď s námi,“ zavrčel sedlák nepříliš ochotně.

Kráčeli spolu skoro půl hodiny, než dorazili ke skupince nízkých stavení, obklopujících nevelký rybníček. Poutnice už šla z posledních sil, ani krátký odpočinek v polích ji úplně nepostavil na nohy.

„Po večerech se obvykle scházíme u šenkýře, možná tě tam nechá přenocovat,“ zabručel sedlák. „Tamto modré stavení.“

Modré stavení nebylo možné přehlédnout, neboť všechna ostatní měla stěny bílé. Poutnice tam zamířila a brzy vešla do veliké místnosti, nacházející se hned za vchodem.

„Co je? Jdete nějak brzy!“ ozval se nevrlý hlas šenkýře. „Už byste mohli vědět, že otevírám až po setmění!“

„Máte také ubytování?“ zeptala se nevzrušeně poutnice.

„A ták, přespolní!“ bručel šenkýř, ale vstoupil do šenku z vedlejší místnosti. „Pro kolik lidí?“

„Jenom pro mě,“ odtušila poutnice.

„A peníze, nebo něco na zaplacení, máš?“

„Už skoro nemám, ale tohle by snad stačilo - i na nějaké dobré jídlo, ne?“

Podala šenkýři další zlatou minci a šla se posadit ke stolu doprostřed místnosti.

„Tam ne - tam je obsazeno,“ upozornil ji šenkýř. „Vedle také, všude sedají moji stálí hosté. Jestli chceš, posaď se na kraji u zadních dveří. Tam bývá volno.“

Poslechla jeho pokynu, posadila se na vykázané místo, svou těžkou hůl však předem odložila za sebe. Pak teprve si odhrnula kapuci z obličeje. Ukázalo se, že je to mladá dívka s černými vlasy a hnědýma očima, málo opálené, jemné pleti.

Šenkýř odešel a vrátil se až za dlouhou chvíli, kdy do šenku postupně přibyli čtyři další hosté. Přinesl mísu horké masité kaše a pak už nosil poháry stálým hostům.

Dívka bezmyšlenkovitě snědla jídlo. Pak se obrátila na šenkýře, aby jí ukázal nocleh, že je unavena. Odvedl ji do malé komůrky v podkroví a spěchal zpátky do šenku.

„Co to máš za návštěvu?“ otázal se zvědavě jeden muž.

„Nevím,“ odpověděl nevrle. „Zaplatila, tak přenocuje. Co je komu do ní?“

„Bude tu i zítra?“

„Vím já? To není moje starost!“

„Tebe nenapadlo, ty bambulo, že by mohla nahradit Bongovu Siunu? Zítra si pro ni přece mají přijít - a asi víš, že jim bude jedno, koho si odvedou.“

„Na to jsem nepomyslel,“ vrčel šenkýř. „Kdyby mě to včas napadlo, mohl bych jí vnutit pohár »míngí« - a spala by až do zítřejšího poledne.“

„Tak utíkej - třeba ještě nespí!“

Šenkýř odběhl - ale za chvíli se rozmrzele vrátil. Jeho klepání na zamčené dveře zůstalo bez odezvy. Poutnice zřejmě spala, byla asi příliš unavená.

„Tak bys jí mohl aspoň zvenčí uzavřít okenice,“ dotíral muž, který prve přišel se záměnou. „Ráno bude mít tmu, bude spát déle. Mezitím přijdou vojáci pro Siunu a my jim dáme místo ní tuhle. Bongo ti to do smrti nezapomene!“

„To teď nemá smysl,“ prohlásil šenkýř. „Pohár »míngí« jí mohu dát až ráno u snídaně.“

„Co když po ránu pít nebude?“

„Určitě se bude chtít nasnídat, ne? Stačí, aby dostala jíst něco, po čem se bude muset napít, ať chce nebo ne.“

„Dokážeš to?“ sesypali se všichni na šenkýře.

„Pokusím se,“ slíbil mrzutě.

„Dobře uděláš,“ chválili ho. „Měl by to ještě někdo říci Bongovi! Od losování sem nepřišel, truchlí pro dceru!“

„Já k němu zajdu!“ nabízel se kdosi a rázem byl venku.

Ostatní ještě chvíli diskutovali, ale pak se neobyčejně brzy rozloučili a odešli...


Když ráno sešla poutnice do šenku, bylo zde už kupodivu několik hostů, ačkoliv bylo ráno. Dívka se posadila rovnou na vykázané místo u zadních dveří, hůl si opřela o stěnu za svými zády.

„Přeješ si něco ke snídani?“ zahlaholil bodře šenkýř.

„Ano - ale nemám už zlaťáky,“ řekla poutnice. „Stačí ti tohle?“

„Za stříbrný by byla nejen snídaně, ale i bohatý oběd!“ usmíval se šenkýř. „Kromě toho - platila jsi mi včera přece zlaťákem, to by stačilo na celý týden. Noclehy, jídlo, pití, všechno se vším přepychem, jaký jen mohu poskytnout.“

„Nebudu tu déle, než je třeba,“ usmála se dívka. „Ponech si i ten stříbrný, ale připrav mi snídani a nějaké jídlo na cestu, takové, které dlouho vydrží i ve vaku.“

„Ovšem, hned to bude, jak si přeješ,“ ukláněl se šenkýř a pozpátku vycouval do vedlejší místnosti.

Tentokrát byl zpátky obratem, bylo vidět, že měl snídani už připravenou. Poutnice dostala peprně kořeněnou omáčku, ve které plavalo množství malých kousků pečeného těsta, k tomu pak velký pohár pro zahnání žízně. Jedla mlčky, na šenkýře se přitom dívala trochu smutným pohledem.

Ostatní popíjeli ze svých pohárů. Někteří ji pozorovali přímo a nepokrytě, jiní jen úkradkem. Poutnice dojedla, mísu od sebe jemně odstrčila a pálivé jídlo zapila z připraveného poháru. Všichni v šenku na ní v té chvíli viseli dychtivýma očima - poutnice jim ale nevěnovala téměř žádnou pozornost. Jen první doušek chvíli převalovala v ústech, ale pak vypila pohár naráz. Ostatní však v té chvíli věděli, že její osud je už zpečetěn.

„Přinesu ještě nějaké jídlo na cestu,“ prohlásil šenkýř, vzal prázdnou mísu i pohár a odkvačil vedle.

Dívka čekala, ale pak jí pojednou klesla hlava na stůl a v minutě usnula hlubokým spánkem...


Probudila se hrkáním vozu. Ležela v něm na slámě, vedle se choulily další dvě dívky. Zevnitř bylo vidět, že vůz je krytý, uzavřený plachtou, napnutou na bytelné kovové mříži, jen nevelkými skulinkami prosvítalo dovnitř světlo.

Dívka se posadila.

„Odkud jsi?“ zeptala se jí smělejší černovláska.

„Já nevím,“ pokrčila rameny poutnice.

„S tebou je taky řeč...“ povzdychla si tazatelka.

„Kam vlastně jedeme?“ zeptala se nesměle poutnice.

„Ty nic nevíš?“

„Ne.“

„Ty ani nevíš, že jsi byla vylosovaná?“

„Nevím.“

„Jak je to, prosím tě, možné? Vždyť nevíš vůbec nic!“

„Nevím,“ přejela si rukou přes čelo. „Byla jsem v nějaké hospodě na noc, ráno jsem ještě snídala, to je poslední, na co se pamatuji.“

„Aha - už je mi to jasné. Tebe vyměnili!“

„Vyměnili?“

„No ovšem, vyměnili. Za tu pravou, vylosovanou.“

„Za jakou vylosovanou?“

„Ty snad ani vůbec nejsi zdejší, viď?“

„To nejsem. Jak to víš?“

„Kdybys byla, neptala by ses tak hloupě,“ odpověděla jí tmavovláska. „Každý rok se u nás přece losují děvčata pro našeho pána. Já i tady Amodai jsme byly vylosované, ale tebe nejspíš uspali a podstrčili místo jiné. To se občas stává. V tom případě máš smůlu, že tě potká totéž co nás.“

„A co nás má potkat?“

„Ty jsi vážně spadla z nebes!“ durdila se tmavovláska. „Co by tě asi mohlo potkat, když tě vezou k Mágovi? Budeš mu sloužit, rozumíš?“

„On potřebuje každým rokem nové služebnice?“

„No vidíš, už chápeš! Nebo ti to mám vysvětlovat ještě podrobněji? Víš, zpočátku to ujde. U Mága dostaneš dobrého jídla, o jakém se ti ani nezdálo. Můžeš sníst i vypít, co sneseš. Jenom nesmíš pánovi odporovat, to on nesnáší a které ho neposlechnou na slovo, ty on hned zabije.“

„Rozumím - a proto musí být pro něho občas losována nová děvčata namísto těch neposlušných. To by se dalo snést, já si myslím, že to není nemožné?“ pokrčila rameny poutnice.

„Kdyby tomu bylo jen tak...“ povzdychla si dosud mlčící světlovláska Amodai. „Jenomže on zabije každou, která...“

Pak začala tiše vzlykat a nebyla k utišení.

„Abys konečně pochopila, povím ti to na rovinu,“ řekla tmavovláska. „Vezou tě k našemu pánovi jako konkubínu. Budeš tam žít a čekat, až si tě pozve k sobě. Může to nějakou dobu trvat, on svoje milostnice nestřídá denně. Může se ti naopak stát, že si tě vybere při první příležitosti. Jsi hezká, což pro tebe není nijak výhodné, ošklivější mívají delší život. Jakmile se dostaneš do jeho »přízně«, musíš mu být po vůli, jak a kdy se mu zachce. Odporovat mu nemůžeš - zabil by tě. Žiješ pak nějakou dobu v přepychu, o jakém se ti nikdy ani nesnilo, na co pomyslíš, hned dostaneš, ale přitom stále jen trneš hrůzou. Nemůžeš přece žít s mužem bez následků - ale co je pro jiné ženy radostí, pro tebe bude znamenat smrt. Místo aby se ti narodilo dítě, budeš dřív utopena, upečena, zaživa roztrhána na kusy - já ani nevím, jakou smrt si pro tebe pán vymyslí, jakmile pozná, že... A on to pozná, netěš se, že by to přehlédl.“

„Ale vždyť by pak se mnou zabil i dítě, které by se mělo narodit - a to by přece bylo nejen moje, ale i jeho! On si klidně vraždí i své vlastní děti?“ strnula poutnice.

„Vidíš - konečně ti to došlo!“ řekla tmavovláska. „Tak to přece chodí u všech Mágů, jak je možné, že to nevíš?“

„To jsem nevěděla,“ řekla poutnice zaraženě.

„Neměla jsem ti to možná říkat, byla bys klidnější, ale jednou se to dozvíš, dříve nebo později. Co se dá dělat, máš už takový osud.“

„Ale já nechci tak brzy zemřít!“ vykřikla tiše Amodai. „Já mám ráda Vigiho, proč vybrali právě mě?“

„Máš ráda Vigiho, ale vezou tě k Rázidovi,“ řekla na to tiše tmavovláska. „To už je osud, Amodai!“

„K čertu s takovým osudem! A k čertu s Rázidem!“

„Nešťastnice - tohle křič hodně nahlas a budeš zahubena hned po příjezdu na hrad!“ varovala ji tmavovláska. „Když mu nebudeš odporovat, když budeš pokorná, máš naději aspoň před smrtí si něco užít, ale jestli se mu takhle zprotivíš, stačí mu vyslovit pár slov - a v okamžiku je z tebe popel!“

Amodai neodpověděla, jen opět začala tiše kvílet.

„Ona se bojí, to chápu. Je taky hezká a navíc má světlé vlasy, takové se prý Rázidovi líbí více. Vlastně - ona je na tom opravdu o stupínek hůř, než my dvě. Tebe se to ale pořád nedotklo?“ obrátila se tmavovláska na poutnici. „Až ti to dojde, aspoň mi tu takhle nebreč! Nijak si tím nepomůžeš - a kdo to má poslouchat! Zvláště když se chce brečet každé z nás. Ale jak se vlastně jmenuješ? Já se jmenuji Mirais.“

„Já se budu jmenovat Šahrazád,“ prohlásila poutnice.

„Divné jméno - není ale tvé pravé, viď?“ podívala se na ni Mirais. „A víš, že to není špatný nápad? Můžeš si myslet, že se to netýká tebe, ale nějaké jiné. Jenomže já se svého jména nevzdám. Když mám mít takový osud, nedá se nic dělat. Žila jsem jako Mirais, zemřu jako Mirais.“

„Je to ale hrozný osud!“ řekla Šahrazád tiše.

„Až teď ti to došlo?“ podívala se na ni Mirais s obavou.

„O mě nejde - ale o stovky dívek, které žijí na hradech Mágů a čekají na smrt,“ řekla Šahrazád. „Jestli je to všude stejné, je to hrůza.“

„Však to poznáš na vlastní kůži,“ nelitovala ji Mirais. „Můžeš žít několik let, než si tě Rázid zvolí mezi ostatními - ale můžeš žít také jen půl roku. Hezké to mají těžší.“

„No - uvidíme,“ povzdychla si Šahrazád.

„Myslím, že my tři bychom se měly skamarádit,“ navrhla po chvilce Mirais. „Nemáme si co závidět, nemusíme se hádat ani nenávidět. Tam budeme soupeřky - i když v opačném smyslu, než je tomu venku. Každá z nás, která se dostane do přízně Mága, prodlužuje život dalším.“

„Dobře, Mirais,“ přikývla Šahrazád.

Vůz hrkal po cestě. Zvenčí byl občas slyšet klapot kopyt koní, ale jinak tam bylo ticho. Bylo tu čím dál větší vedro, jak se slunce opíralo do plachty vozu. Světlovlasá Amodai se konečně utišila. Ležela teď tiše a dívala se nehnutě nahoru na plachtu.


Vyplašené dívky převzal od ozbrojenců správce a uvedl je do jejich nového domova. Ke hradu dorazili večer, už za tmy. Zvenčí byla vidět jen jakási mohutná stavba, docela tmavá. Uvnitř bylo jasné světlo a dívky se udiveně rozhlížely po veliké síni, jejíž stěny byly plné koberců, podlaha byla zelená a měkká a celý strop jasně svítil tisíci světélek.

Správce, docela mladý chlapec, se ke všem choval uctivě. Každá dostala svůj pokojík, kde už měla všechno připravené. Dvě skříně plné krásných šatů všech možných, zářivých barev, k tomu samé jemňoučké rukavičky a střevíčky. Stál tu stolek s velikým zrcadlem a spoustou různých šperků, zlaté hřebeny, spony do vlasů, prsteny. Další velká skříň byla plná různých pamlsků. V pokojíku bylo nevelké lůžko plné těch nejměkčích podušek. Všechny dívky pak byly pozvány do veliké síně, kde bylo mnoho stolků a židlí. Posedávalo tu už několik desítek nádherně vystrojených děvčat. Bylo vidět, že některé jsou tu už déle. Na pozvání do sálu přišly první a okamžitě zaujaly místa za sloupy a v koutech, kde bylo aspoň trochu šero. Tři nové, Amodai, Mirais a Šahrazád, si musely sednout dopředu.

„Dámy, máme tu několik nových,“ oslovil všechny správce, když se dívky usadily.

„Sedíme nešťastně, je na nás nejlépe vidět,“ zašeptala bázlivě Amodai.

„Tak buď zticha a neupozorňuj na sebe,“ odsekla jí na to Mirais.

„Novým dámám musím vysvětlit jak to tu chodí,“ prohlásil správce. „Buďte, prosím, chvilku zticha!“

Sál okamžitě umlkl.

„Každá máte svůj pokojík,“ začal správce. „Tam jste paní vy, do vašich pokojů nikdo - kromě našeho pána - nesmí vejít bez vašeho svolení. Která byste si přála zvláštní vybavení, můžete se obrátit na mě, zařídím co budu moci - a protože mám pro vaše pohodlí kouzla, doposud se mi nestalo, že bych nemohl některé přání splnit. Do pokoje si můžete pozvat koho chcete, ovšem pouze ze zdejších lidí.“

Vykládal jim to s účastí v hlase - byl to také jen sluha, který se nesměl zprotivit vůli svého pána, jinak...

„V této hale se budete scházet,“ pokračoval. „Můžete sem chodit kdykoliv, v kteroukoliv denní i noční hodinu tu bude pro vás připraveno jídlo, na jaké si jen vzpomenete. Můžete je sníst zde, nebo si je odnést do svého pokojíku, jak libo. Když se ale ozve veliký zvon, pak se sem musíte dostavit všechny, to je vaše povinnost. Pak se ani nesmíte nikde zdržovat, náš pán nesnáší, aby sem některá přišla až po něm, nebo aby sem nepřišla vůbec. To považuje za neposlušnost a trestá ji. Jak víte, trestá přísně, jediným trestem je smrt - a byla by vás škoda, děvčata.“

„Jakoby nevěděl, co tady čeká každou...“ šeptla Mirais.

„Dívky se zlatými korunkami jsou ovšem pánovy vyvolené. Ty zde mají vždy přednost. Ostatní jsou povinny jim ustoupit s cesty, kdyby se potkaly ve dveřích. Pokud se vás sejde víc najednou, obsloužíme nejprve je. Víc není vaše povinnost, vy jim sloužit nebudete - od toho jsme tu my.“

Dívek s korunkou ve vlasech bylo pět. Seděly pohromadě u vedlejšího stolu a novicky si je zvědavě prohlížely.

„Já jim nezávidím,“ řekla Amodai tiše. „Chudinky!“

„Můžete chodit, kamkoliv se vám zachce,“ ujišťoval dále správce. „Máme tu veliký sad, dokonce kousek lesíka, všechno ovšem jen tak velké, abyste na zavolání velkého zvonu mohly včas přiběhnout do tohoto sálu.“

„Ven z hradu ovšem nemůžeme?“ zeptala se jen pro jistotu Šahrazád.

„To opravdu nemůžete,“ rozesmál se trochu správce. „Ne že by vám v tom někdo bránil, žádné dveře tu nikdo nehlídá, ani tu nikde nenajdete strážné, jen věrné služebníky. Jenomže žádné dveře nevedou ven z hradu. Ani vy, ani já se už odsud nikdy nedostaneme.“

„On to má ale trochu lehčí,“ zašeptala Amodai.

Pak byla uspořádána společná slavnostní večeře na počest nových příchozích. Dívky dostaly báječná jídla, jaká dosud nikdy v životě nejedly. Perlivé nápoje, nevídané ovoce.

„Kdyby na konci toho ráje nečekalo peklo, dalo by se tu snad žít,“ povzdychla si potichu Mirais.

Šahrazád se při hostině přitočila k jedné s korunkou.

„Mohla bych s tebou mluvit - někde o samotě?“ zeptala se jí nepříliš hlasitě.

„Ty jsi tu teprve ode dneška, viď?“ usmála se na ni dívka smutně. „Přijdu za tebou ráno, chceš? Teď už ne - za chvíli si nás náš pán zavolá.“

Šahrazád se pak vrátila k Amodai a k Mirais. Hostina se chýlila ke konci, žádná už ani nejedla, většina jen upíjely z pohárů. Jídlo bylo dobré, ale bylo ho příliš mnoho.

Nakonec se dívky rozešly do pokojů. Mirais a Amodai se vrhly na lůžko, jako by doufaly, že se ráno probudí a budou se tomu snu srdečně smát. Šahrazád ještě chvíli přemýšlela - aspoň tak to vypadalo pro toho, kdo by se díval do jejího pokoje.


Ráno, sotva začalo svítat, kdosi zvenku nesměle zaklepal na dveře Šahrazádina pokojíku. Nevzbudilo ji to, byla už vzhůru a dokonce byla oblečená do krásných okrově žlutých šatů. Svůj poutnický šat večer složila do balíčku, převázala a vhodila do odpadního otvoru, který jim včera mimo jiné ukazoval správce, jakoby se tím navždy loučila s minulostí.

„Smím k tobě?“ ozvalo se za dveřmi.

Souhlasila. Dveře se zlehýnka otevřely a vstoupila dívka s korunkou na hlavě. Její obličej prozrazoval, že v noci ani na chvíli nespala.

„Jistě chceš, abych ti poradila co a jak,“ začala dívka, když jí Šahrazád nabídla židli a sama se posadila na okraj lůžka. „Ale ode mě se toho moc nedozvíš. Já jsem se dostala sem do hradu krátce před tebou a náš pán si mě vybral hned při prvním... střídání. Já si ale říkám, co se má stát, ať se stane raději hned. Můžeš mi říkat Kionei, chceš?“

„Samozřejmě by mě mělo zajímat, jak to tu chodí,“ řekla Šahrazád a také se jí představila. „Nejprve ze všeho bych ti chtěla něco nabídnout.“

„Vždyť mám všechno stejné jako ty?“ podivila se dívka.

„Já mám proti tobě něco navíc,“ řekla Šahrazád. „Dovedu léčit - a doufám, že mě moje znalosti dosud neopustily. Měla jsem úspěchy, zejména u žen. Umím léčit neplodnost...“

„To je umění, které tu potřebujeme nejméně ze všeho,“ zavrtěla rychle hlavou Kionei. „Tím se tu nikdy a před nikým nechlub, mohla by ses mít zle!“

„Jenomže já umím neplodnost u ženy také vyvolat,“ dodala rychle Šahrazád.

„Vážně?“ strnula Kionei. „Ty dokážeš, aby...“

„Zatím pro tebe nemohu víc udělat, ale když budeš chtít, způsobím abys nemohla mít dítě ani kdybys žila s deseti muži najednou,“ řekla Šahrazád.

„To bys mě možná zachránila!“ zbledla Kionei. „Pokud už teď není pozdě. Jestli to dokážeš, budu...“

„Tak mi podej ruku a pevně zavři oči,“ řekla Šahrazád. „Budeš mít na ruce nepříjemné pocity, ale vydrž!“

Kionei okamžitě natáhla ruku. Šahrazád se k ní sklonila a jemně její ruku podržela ve své. Tak ji držela pár minut, pak zase její ruku pustila.

„Můžeš otevřít oči,“ řekla klidně. „Nemusíš se bát, náš pán, Mág Rázid, tě sice má v moci stejně jako dosud, ale ode dneška ti už nemůže dát dítě, pokud nějak nepřijde na to, co jsem s tebou udělala.“

„A když na to přijde?“

„To, co jsem udělala, není žádná neposlušnost,“ odvětila klidně Šahrazád. „Tohle nám přece nikdo nezakazuje.“

„Máš pravdu,“ rozjasnila se Kionei.

„Může mu být po nějaké době podezřelé, že s ním žiješ bez následků, ale to se přece stává a moje zásahy jsou téměř stejné jako přírodní neplodnost.“

„Tebe mi seslal dobrý osud,“ objala ji Kionei. „Jestli je pravda, co říkáš...“

„Myslíš, že bych byla tak klidná, kdybych nedůvěřovala svým léčitelským schopnostem? Závisí na tom také můj život, stejným způsobem chráním i sama sebe. Já si totiž věřím.“

„Pak jsi zázrak, jaký jsem ani nečekala,“ řekla Kionei. „Byla bych moc ráda, kdybys byla mou přítelkyní.“

„Jsme na tom obě stejně - proč bychom si nepomáhaly? Ale teď poprosím o něco já tebe.“

„Udělám pro tebe cokoliv, Šahrazád!“

„Máš jistě bližší vztah k ostatním vyvoleným, já jsem tu přece nová. Promluv s nimi a pošli je za mnou. Možná nebude pozdě ani pro ně.“

„Vždyť jsem tě právě chtěla prosit i za ně, ale když jim sama chceš pomoci, nebude to ode mě žádná služba.“

„A teď už jdi, ať se také trochu vyspíš,“ přikývla jí na to s úsměvem. „Za ostatními můžeš jít až po obědě.“


V průběhu toho dne navštívily Šahrazád dvě další dívky, které už nesměly odložit své zlaté korunky. Hned po obědě za ní přišla Lumiel, mladá, hezká dívka se žlutými vlasy. Hned za dveřmi před ní padla na kolena, objala jí nohy a prosila, ať jí pro všechno na světě pomůže, jako pomohla Kionei.

Šahrazád ji utišila a po chvilce ji mohla ujistit, že je od této chvíle v bezpečí, pokud se ovšem vůbec dalo mluvit o bezpečí v hradu náladového Mága.

„Já se tak bojím, Šahrazád!“ vzlykala Lumiel. „Kdybys věděla, kolik nocí jsem nespala! Nechtěla jsem se strojit do těch nádherných šatů, ponechávala jsem si svoje, ačkoliv už byly roztrhané. Doufala jsem, že mě pán přehlédne, když budu vypadat chudě a uboze. Marně.“

Šahrazád ani nemukla, aby nepřerušila její příběh.

„Když potom byla popravena má předchůdkyně Guriol, byly jsme svolané, aby si pán mohl vybrat další oběť. Rozhlédl se po nás, pak se usmál a kývl na mě, abych si přišla pro svoji korunku. Že jsem jiná než ostatní, snad se mnou přijde i na jiné myšlenky. Ani nevím, jak jsem přijala z jeho rukou ten nenáviděný symbol ponížení a smrti, svět se se mnou točil, bála jsem se, že omdlím hrůzou - ale přemohla jsem se, abych nebyla jako neposlušná ztrestaná na místě. Naštěstí mi pán dal čas, abych se trochu vzpamatovala. Několik dní jsem sice musela s ostatními pobývat noc co noc v jeho komnatách, ale on se věnoval jim a mě si nevšímal. Pak jsem poznala, že to tak dělá s každou. Řeknu ti, byly to příšerné dny, ale aspoň jsem si zvykla, že jsem zase blíž k smrti a pak už mi to ani nepřišlo tak hrozné.“

„Chudinky,“ povzdychla si tiše Šahrazád.

„Po několika dnech jsem se ale přece jen poprvé ocitla v jeho náručí,“ pokračovala Lumiel se slzami v očích. „Jako muž na mě ani nebyl hrubý, naopak, on je v takových chvílích docela něžný - jenom se mě neptal, zda si to přeji nebo ne. Já jsem pak zbytek noci nespala, jak mi z něho bylo špatně. Ale i to jsem přežila, jako ostatně každá - a pak už se mnou jednal jako s ostatními. Obvykle nás přivítá a hned dvě, někdy i tři propustí. Ty jsou volné a mohou jít spát. Zbylé vezme k sobě, má tam vždy připravenou hostinu, no a pak...“

„Já vím. Odporovat mu nemá smysl,“ přikývla Šahrazád.

„Právě. Mně se skoro vždycky dělá špatně, když je přitom jiná. On to poznal, aspoň si mě teď bere stranou, aby mě při tom nikdo neviděl. Možná tak se mnou zachází proto, že jsem předtím na sobě měla své původní šaty. Ostatním nesmí vadit ani to, že se na ně díváme - ani otočit se nesmíme. Já jsem radši, když to mám za sebou první.“

„A jinak?“

„To víš, strach máme pořád,“ otřásla se. „Když dochází měsíc, je každá jako na trní. Většinou si oddechneme, že se nic nestalo - a pán nám dává volno mimo pořadí, abychom se aspoň jednou za čas uvolnily, jak říká. Každá je ráda, že se jí smrt opět vyhnula, jenomže potom si nás pán zase pozve a všechno se opakuje. Já už tu jsem skoro tři čtvrtě roku - a nic. Ale to je prý normální.“

„A co ty před tebou? Ty, co měly smůlu?“ zeptala se tiše Šahrazád. „Ty jsi to přece už zažila, ne?“

„Já jsem viděla jen Šartu. Ta s pánem žila půl roku, pak se jí začalo dělat znenadání špatně, ale chodila dál s námi jakoby nic, jen vím, že často potají plakala. Pán na to nic, ale to už musel vědět, co se stalo a co se stane. Jednoho dne nás svolal, ať se přijdeme podívat na něco mimořádného. Já jsem ještě netušila oč půjde, ale ostatní byly bledé jako křída. Přišlo nás všech pět, ale on ukázal na Šartu. Odvedl si ji vedle, byla bledá a sotva šla, pak se odtamtud ozval její hrozný, zoufalý nářek. To už mi došlo, co se děje. Ani nevím, jak dlouho křičela, se mnou se všechno zatočilo a asi jsem omdlela. Probudila jsme se opět ve své komůrce, bylo mi hrozně zle, třásla jsem se horečkou - a odpoledne se potom rozezněl velký zvon - a Šartinu korunku dostala Kionei. To ovšem znamenalo, že Šarta už nežije. Ten večer si mě náš pán vyvolil - a já jsem cítila, že mě vlastně vraždí. I když se mi pak nic nestalo, ten hrozný pocit nikomu nepřeju.“

„Teď to budeš mít přece jen lepší,“ utěšovala chvějící se dívku Šahrazád. „Možná časem přijdu na něco jiného, zatím si netroufám na víc, než co jsem s tebou učinila. Nezbavím tě ponížení ani nepříjemných pocitů, ale aspoň strachu. Potom uvidíme, co se dá dělat dál.“


Třetí vyvolená přišla za Šahrazád pozdě odpoledne a byla alespoň zpočátku velmi upjatá. Jmenovala se Aga, což ironií osudu znamenalo „kouzelná“. Doporučení Kionei i Lumiel brala velice opatrně.

„Ty jsi nová - a prý léčíš,“ začala, když spolu osaměly v Šahrazádině pokojíčku.

„Jistě už víš, co bych pro tebe mohla udělat,“ ujistila se Šahrazád, jak se dívky vzájemně informovaly.

„Říkala mi to Lumiel, ale ta by uvěřila každému, kdo by jí nabídl sebemenší naději.“

„Nabízím skutečně jen naději,“ kývla Šahrazád. „Nemohu přece vědět, zda náš pán nepoužije proti mému léčení nějaké kouzlo. Víš dobře, že proti kouzlu nemá žádný člověk šanci.“

„A pokud kouzlo nepoužije?“

„Potom je má ochrana velmi spolehlivá,“ ujišťovala dívku Šahrazád. „Svěříš-li se mi, nebudeš litovat.“

„Já to tedy zkusím,“ přivolila i Aga. „Ale ujišťuji tě, jestli mě zklameš, pak dřív než zemřu, vlastníma rukama tě zaškrtím, abys věděla.“

Šahrazád se na to usmála a požádala ji nejprve o ruku, pak aby zavřela oči. Vzala její dlaň do své a sklonila se k ní. V té chvíli však Aga vytrhla svou ruku z její dlaně a zděšeně od ní odskočila.

„To ne! To nechci!“ tiše vykřikla.

„Ty ses dívala, viď!“ změřila si ji přísně Šahrazád.

„Ano - nevydržela jsem se nedívat. Ale to je strašné, ty máš v ústech hada!“ vyrážela ze sebe vytřeštěně Aga.

„Není to tak jak si myslíš,“ zamračila se Šahrazád. „Ale to, co jsi viděla, není v těchto krajích známé.“

„Co je to?“ šeptala Aga zděšeně.

„Možná už víš, že pocházím z dalekých krajů. Z domova jsem si přinesla neveliké zvířátko, jaká si u nás pěstujeme. Právě to zvířátko dovede léčit.“

„Ale ty je nosíš v ústech?“

„Mám je až tady, v břiše,“ ukázala prstem. „Má tam svou zvláštní komůrku vedle žaludku, kde si žije. Když potřebuji, vstrčí mi svou ruku krkem až do úst a pomáhá mi. Dovede zjišťovat jedovaté nebo i jinak nebezpečné jídlo či nápoje a některé dokáže hned na místě zneškodnit protijedem. Jeho ruka se podobá hadu, je ale naprosto neškodná jak pro mě, tak pro tebe.“

„To je ale strašné!“ zašeptala Aga.

„Možná by sis zvykla jako já,“ řekla Šahrazád. „Musela bys ale mít v sobě vytvořenou tu komůrku - ty ji tam nemáš a proto ani nemůžeš používat agisar; rozhodně ne stejným způsobem, jako já. Není to ale nutné, stačí, když s ním dovedu zacházet já. Ovládám staré znalosti lidí a chci je dát do tvých služeb. Tak co, svěříš se mi?“

„Slyšela jsem ale, že tě uspali a vyměnili,“ nedůvěřivě se dívala dívka. „Jak je to možné, když tvrdíš, že ti takové nápoje nemohou uškodit?“

„Já jsem se dala uspat dobrovolně,“ řekla Šahrazád tiše. „Věděla jsem, že mě chtějí vyměnit, ale vypila jsem nápoj, aniž bych se pokusila jej zneškodnit. Mně bylo líto dívky, která byla vybraná. Myslím si, že já budu v menším nebezpečí než ona - a se mnou i vy ostatní.“

„Je to podivné, hrozné - ale je to lepší než smrt. Tvoji pomoc, Šahrazád, přijmu, nic jiného mi ostatně nezbývá.“

Šahrazád pak ani netrvala na tom, aby Aga zavírala oči. Ta viděla, jak malé šupinaté chapadlo vykouklo z úst dívky, dotklo se její ruky a pocítila podivné mravenčení v žilách. S vyděšenou dívkou se točil svět, jenom silou vůle přemáhala chuť zvracet. Pak ale všechno zmizelo a před ní stála opět usměvavá Šahrazád.

„Jsi strašná - ale už věřím, že mi můžeš pomoci. V tom případě ti ovšem děkuji za novou naději,“ řekla Aga, než se rozloučila. Když však opouštěla její komůrku, div se nedala do běhu.

„Pošli za mnou další,“ řekla jí Šahrazád na rozloučenou. „A už se neboj, jsi v dobrých rukou.“


Až následujícího dne, brzy po ránu, přišla k Šahrazád čtvrtá z „vyvolených“ dívek.

Přišla skoro za tmy a jen tiše ťukala na její dveře. Když se otevřely, vklouzla poplašeně dovnitř a neřekla ani slovo, dokud dveře opět pevně nedolehly.

„Poslala mě za tebou Lumiel,“ začala opatrně. „Prosím tě ale, slib mi nejdříve, že nikomu neřekneš, co se teď ode mě dozvíš!“

Šahrazád jí to s úsměvem slíbila.

„Jmenuji se Kwierane,“ řekla tiše. „Lumiel mi říkala, že umíš zařídit, aby se nemohlo...“

„Ano, to mohu,“ odpověděla jí skoro tak tiše.

„Pro mě je ale pozdě,“ rozplakala se Kwierane. „Já už to vím skoro dva měsíce...“

„Ukaž,“ zvážněla Šahrazád.

Vyšetřovala dívku poněkud déle než ostatní, dokonce ji požádala, aby si lehla na lůžko.

„Je už pozdě, viď?“ vzlykla Kwierane.

„Jak pro koho,“ řekla vážně Šahrazád. „V podmínkách jaké jsou tady nemohu zachránit současně tebe i Rázidovo dítě. Nevidím jinou možnost, než to nešťastné dítě zabít. Všechno ostatní by bylo nepřirozené. Nedělám takové věci ráda, ale u tebe asi budu muset udělat výjimku. Musím ale slyšet i tvůj souhlas. Zabít dítě je hrozný čin.“

„Vždyť by se stejně nemohlo narodit!“ zbledla dívka.

„Mohla bych tě i odnést daleko odtud, ale to by jistě vyvolalo Mágův hněv a ten by mohlo zaplatit mnoho jiných nevinných lidí životem. To si zatím netroufnu.“

„Ty můžeš víc než obyčejní lidé, viď?“ otřásla se.

„Ano, mohu,“ přikývla Šahrazád. „Ale tak mocná jako Mág přece jen nejsem. Kdybych se proti němu postavila, zabil by mě a ze vzteku i jiné. Nemohla bych mu v tom zabránit.“

„A tamto aspoň dokážeš?“

„Ovšem - i když nerada,“ řekla Šahrazád.

„Tak to udělej!“ naléhala Kwierane.

„Dobrá, nemám lepší návrh. Ale musím tě na nějakou dobu uspat. Neboj se, nebude to bolet.“

„Prosím tě, jen ať se to nikdo nedoví!“ šeptala dívka, dříve než ji přemohla nesmírná ospalost...

Když se probudila, seděla Šahrazád u jejího lůžka. Hned jí podávala číši sladkého, posilujícího nápoje, který dívka dychtivě vypila.

„Co mi řekneš teď?“ zeptala se Kwierane potichu.

„Dnes budeš určitě jako rozlámaná, ale zítra budeš možná v pořádku,“ ubezpečila ji Šahrazád.

„A dítě?“

„Už je neporodíš,“ řekla lékařka. „Ale nemohla jsem je ani zabít. Když jsem nemohla odnést tebe, odnesla jsem odtud aspoň tvé dítě. Bude je za tebe nosit jiná a pokud to jen trochu půjde, možná se jednou se svým dítětem setkáš.“

„Cožpak je něco takového možné?“ zděsila se Kwierane.

„Je - a proto jsem musela riskovat trochu víc.“

„Nemohu si pomoci - ať je prokletý Rázid a s ním všichni Mágové!“ zašeptala Kwierane.

„Chápu tě a souhlasím s tebou,“ řekla a pohladila ji po vlasech. „Ale ty teď budeš muset zůstat tady, jinak to zatím nejde. Musíš dál chodit k Rázidovi a být mu po vůli tak jako ostatní - a nesmíš podlehnout citům a veřejně ho proklít. To by všechno zkazilo. Vydržíš?“

„Snad ano...“

„Kdyby ses prozradila se svou nenávistí k tomu tyranovi, pak by tě zabil, ale nejen to, mohl by tě mučit a donutil by tě prozradit všechno. Pamatuj, že tvůj konec by mohl být též mým koncem - a pak by už nikdo nechránil ani ostatní. Pokud budeš mlčet, je naděje, že Rázid nic nepozná.“

„Budu jako hrob,“ slíbila Kwierane.

„Jsi statečné děvče, musím tě obdivovat,“ řekla Šahrazád.

„Ty mě? Já tebe!“ ohradila se dívka.

„Mně ale nehrozí to, co tobě,“ řekla Šahrazád. „I kdyby mě Rázid zabil, budu žít dál... Teď tomu určitě nerozumíš, ale někdy ti snad všechno vysvětlím.“

Kwierane si přitiskla ruku Šahrazád ke své tváři.

„Máš pravdu, nerozumím ti, ale jsem ráda, že jsi teď se mnou. Prosím tě, dovol mi, abych za tebou mohla přicházet častěji. Cítím se u tebe skoro v bezpečí...“

„Samozřejmě můžeš,“ přikývla Šahrazád. „Ale dnes bych tu měla přivítat vaši poslední kamarádku, tuším, že se jmenuje Belta, nebo tak nějak.“

„Belta nepřijde,“ řekla Kwierane. „Lumiel ji přemlouvala spolu s Kionei, ale neúspěšně. Belta prohlásila, že věří jen svému vlastnímu štěstí, ale ne tobě.“

„To není moudré,“ zavrtěla hlavou vážně Šahrazád. „Jak může věřit vlastnímu štěstí, když se nejprve dostala sem do Mágova hradu, pak byla dokonce vybrána a teď už kdo ví jak dlouho žije s Mágem - to nemůže dopadnout dobře! Leda že by byla neplodná od přírody - pak by měla vskutku štěstí. Budu ji muset vyšetřit jinak.“


Při obědě doprovázela Kwierane a spolu s ní se dostala do blízkosti poslední z pětice vyvolených dívek, Belty. Ta si jí však ostentativně nevšímala a schválně se posadila tak, aby byla od Šahrazád co nejdál. Nejevila zájem o jakýkoliv bližší kontakt.

Po obědě, kdy se dívky začaly rozcházet a přitom se také promíchaly, rozhodla se Šahrazád riskovat. Přitočila se jako mimochodem k Beltě a tiše ji požádala o schůzku mezi čtyřma očima. Ale dívka se jí vyškubla, podívala se na ni pohrdavě a nepřátelsky, nahlas, tak aby to slyšely i dívky okolo, jí řekla:

„Ty nevíš, že nás, vyvolené, nemáte obtěžovat?“

Šahrazád takové jednání neočekávala. Že jí Belta nevěří, to sice věděla, ale se čtyřmi předchozími dívkami byla aspoň řeč, nakonec i ta pyšná Aga pochopila, že nabízenou pomoc odmítnout nemůže, když jde o její život. Belta Šahrazád tak příkře odmrštila, že se těžko dalo něco dělat. Šahrazád překvapením couvla a pak nechala vítězně se tvářící Beltu odejít.

Mezitím se mezi dívkami rozneslo, jaké má jejich nová kamarádka schopnosti. Do Šahrazádiny komůrky se začaly postupně trousit další a další. Ta neodmítla žádnou, protože bylo stále nebezpečí, že Mág Rázid její činnost svými kouzly odhalí a zabije ji. V jeho moci bylo zabít kteroukoliv dívku nejen pro neposlušnost či jiné „provinění“, ale i naprosto podle své libovůle - byl přece Mágem. Bylo proto rozumné mít tím jednoduchým způsobem zabezpečené všechny - a to Šahrazád vzala za svůj současný úkol.


V téže době na jiných místech několik rozptýlených lidí Gurroovy civilizace zjistilo některá závažná fakta. První se týkal magických křišťálových koulí. Podle dostupných zpráv měly vlastnosti uxionů, časoprojektorů, jaké se používaly v Galaktickém společenství a jakými sama civilizace Gurroa sledovala planetu Mágů. To bylo závažné zjištění. Rázem bylo jasné, že žádný hovor, žádné jednání nemůže být před zrakem Mágů dostatečně ukryté a tím bezpečné.

V současné době působilo na planetě už několik desítek Gurroových průzkumníků. Největší nebezpečí hrozilo na hradě Mága Rázida. Ne jen krásné Šahrazád, ta by se mohla okamžitě teleportovat do bezpečí, ale spíš by se dala zahubit, aby se Mágům nic neprozradilo předčasně. Nebezpečí se vznášelo spíš nad ostatními obyvateli Rázidova hradu. A to byli místní lidé, kteří by mohli ztratit život nenávratně.

Gurroa nepřemýšlel dlouho. Jakmile si uvědomil nebezpečí, okamžitě vylovil z paměti své možnosti a ihned našel vhodnou protiakci. Mají-li magické koule vlastnosti uxionů, bude snad možné vyřadit je stejnou metodou. Pokud jsou ale jiného druhu, vyřadil by tento pokus pouze Gurroovy časoprojektory, což by znamenalo další nevýhodu. Riziko tu bylo, ale možná výhoda by byla tak důležitá, že se Gurroa rozhodl rychle.

Magický hrad, rozkládající se jako velké město do značné šířky, ale též do hloubky pod terénem, se nepatrně zachvěl. Všimnout si toho mohly citlivé přístroje, z lidí jen ti, kdo by ono nepatrné zachvění očekávali. Hrozilo sice nebezpečí, že hrad střeží nějaké neznámé kouzlo, ale záchvěv se příliš nelišil od vzdálené ozvěny přírodního zemětřesení.

V té chvíli se obrazovky časoprojektorů, sledující klíčová místa Rázidova hradu, pokryly jiskrami a zhasly. Gurroa sám sobě přetrhal spirály času, ale doufal, že je pak nebude moci využívat ani Mág Rázid pomocí své křišťálové magické koule.

Až po několika dalších minutách opět zazářily obrazovky uxionů a ukázaly vnitřek Rázidova hradu. Mohly ale ukázat pouze jevy, které se staly až po Gurroově zásahu. Vzdálenější minulost, obsahující zejména pletichy Šahrazád, byla samotnému Gurroovi nedostupná.

Zda bude nedostupná i křišťálové magické kouli Rázida, to by se mohl Gurroa dozvědět, až ji Mág požádá o zobrazení nějakého staršího děje. Rázid teď ale nepotřeboval nahlížet do minulosti a Gurroa musel opět čekat. Zatím se nic zlého nedělo a nikdo z Mágů pravděpodobně netušil, že jsou všichni dávno pozorně sledováni cizí civilizací, která na rozdíl od obyčejných lidí planety Agaboril disponuje prostředky, aspoň částečně srovnatelnými s magickými silami.

 


Zpět Obsah Dále


13.09.2015 15:45

Komentáře: