Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Kašpaři

Koně se najednou začali vzpínat a pokoušeli se vycouvat, ovšem podařilo se jim jenom zaklínit vůz na úzké cestě tak, že se nemohl ani pohnout. Vyděšená zvířata se tlačila nazpět tak, že zadky strkala až kočímu do jeho kukaně.

„Magariči, Sargo, Itine!“ ozvalo se poděšené volání ženy, která vůz do této chvíle řídila, ale přestala si vědět rady. „Poběžte dopředu, něco tam je!“

Tři muži ihned vyběhli zezadu, přeskočili přeražený kmen stromu, který zužoval cestu a nahlédli za křoví v zatáčce cesty, pro něž nebylo vidět, co vlastně koně tak vyplašilo.

„Zachraň se, kdo můžeš!“ vydechl zděšeně první a ucouvl. „Tehug!“

„Počkej - vždyť už je po něm!“ zadržel ho druhý.

Uprostřed cesty, jak byl nazýván úzký tunel, proklestěný lesem, se nacházelo podivné sousoší. Navrchu leželo obrovské zvíře. Plochá, jinak ale typicky ještěří hlava, přecházející v ozubený hřbet; dlouhé tělo krokodýla, plynule se zužující v mohutný, dlouhý ocas; nezvyklé ale byly tři páry končetin. Zadní nohy byly silně vyvinuté, svalnaté. Zřetelně musely nést téměř celou váhu tvora, jež měl od hlavy ke konci ocasu nejméně deset metrů a vážil jako pět slonů; prostřední nohy byly o něco méně vyvinuté, ale pořád by si se sloními nijak nezadaly. Těsně u krku byly umístěny přední končetiny, ovšem pro ty se označení „nohy“ nehodilo. Byly to očividně ruce, podobné rukám obrovské opice. Tento „ještěr“ s obrovskou zubatou tlamou měl celé tělo pokryté hustou, vlnitou srstí, zabarvenou oranžovými pruhy na tmavofialovém podkladě; pruhy začínaly na hřbetě, směřovaly šikmo dozadu a končily dole na břiše. Na hlavě jako královská koruna trčely kostěné trny a pokračovaly po celém hřbetě. Na hlavě byly nejdelší, téměř půlmetrové, pak byly menší asi na píď, uprostřed hřbetu byly poněkud delší, kolem dvou pídí a ke konci ocasu se opět zmenšovaly, ale nikde nebyly tak malé, aby pád lidského těla na tyto hřeby nebyl životu nebezpečný.

Obrovská tlama s deseticentimetrovými zuby se křečovitě otvírala a zavírala; zuby přitom vždy vydaly klapnutí, které všem přihlížejícím, lidem i zvířatům, nahánělo husí kůži. Všem ale bylo zároveň jasné, že tyto zuby nikomu neublíží. Ohyzdná hlava, sama mohla vážit jako dospělý kůň, ležela totiž stranou oddělená od krku a nemohla dosáhnout k další oběti. Ležela sice bezmocně, ale její rudé oči se zlostně obrátily k přicházejícím lidem. Netvor stále ještě vnímal a tedy žil, ale už nemohl nikomu ublížit a pomalu umíral. Srdce obludy také ještě tepalo. Z přeseknutého krku neustále rytmicky vystřikovala rudá krev, stékala s cesty a vytvářela na jejím okraji jezírko s krvavou pěnou, jak se nestačila vsakovat do měkké lesní půdy.

Pod ohyzdným zachvívajícím se tělem ležel člověk. Mladík, oblečený do obyčejného hnědého pláště, s hustými kudrnatými vlasy, měl obě nohy sevřené pod tělem netvora a nemohl se zpod této váhy nijak vyprostit, ačkoliv se snažil seč mohl. Pokoušela se mu pomoci mladičká, útlá dívka, ale co nebylo v silách mladíka, to bylo dvojnásob nad síly dívky, i když měla na sobě v těchto krajích velice zvláštní oblek - mužské kalhoty, plynule přecházející v přiléhavou bundu bez rukávů, obojí z téhož materiálu: stříbřitě se leskl a vypadal jakoby byl utkán ze stříbrných nitek. Kromě tak nezvyklého oblečení měla dívka na sobě ještě bílou košili jednoduchého střihu - všechno už měla pokryté šmouhami a vlhkými krvavými skvrnami od dračí krve, měla i zašpiněné ruce a zakrvácený obličej.

Když ze zatáčky vyšli tři muži, dívka se k nim otočila a němě ukázala na mladíka, ležícího u jejích nohou.

„Potřebujete pomoc, že?“ vyhrkl nejstarší z mužů, široký chlap s postavou medvěda. Měl na sobě tmavohnědou, téměř černou koženou bundu, kalhoty z téhož materiálu i barvy, silné boty, široký klobouk, který snad kdysi býval červený a široký opasek, natřený kdysi zelenou barvou, teď už na mnoha místech odprýskanou, pod níž byla vidět původní barva hnědé kůže. Muž držel v ruce cosi mezi starogermánským mečem a mačetou. Zbraň byla v těchto lesích asi nezbytná z více důvodů: kvůli divokým zvířatům, někdy proti raubířům, ovšem zejména bylo nutné neustále odsekávat větve, které by jinak v krátké době zatarasily pracně udržovanou stezku. Každý kdo tudy projížděl tak přispíval k tomu, aby mohli po něm projet i následující poutníci.

„Vypadá to tak - či si myslíte, že tu ležím jen tak pro své vlastní potěšení?“ sípěl mladík, uvězněný pod horou masa umírajícího netvora.

„Prosím vás, pomozte nám,“ našla konečně řeč i dívka.

„Co se tu vlastně stalo?“ dotazoval se mladík, který se přiblížil jako poslední. Ten měl na sobě kožené kalhoty a boty, nad nimi jen lehkou bílou košili. Byl prostovlasý, ale s vlasy až na ramena. Také on držel v ruce krátký meč. Třetí muž byl ustrojen téměř stejně, ale místo meče držel sekeru, upevněnou na dlouhé násadě. Tou osekával větve ve výšce, aby nemohly bránit v cestě vozům.

„To vám všechno povím, ale popadněte už někdo nějakou kládu a nadzvedněte tu bestii!“ zaúpěl mladík.

Přeražených kmenů bylo kolem dost, netvor se zřejmě prve dost oháněl svým mohutným ocasem. Stačilo vzít vhodný menší kmínek a zapáčit. Dívka ihned pod tělo netvora podstrkovala kameny, které zdvihla na cestě, ale muži ji brzy odstrčili se slovy, aby jim raději nepřekážela.

Konečně se všem podařilo vypáčit zpod srstnatého těla nohy neznámého a odtáhnout ho stranou. Bylo na čase; netvor se náhle začal zmítat v posledních křečích, švihal ocasem, zasažené stromy praštěly a do všech stran z nich odletovaly třísky. Mohutné nohy začaly v křečích hrabat a najednou se bezhlavé tělo netvora vzepjalo, ohromné nohy však sklouzly v kaluži sražené krve a tělo dopadlo s praskotem lámaných větví do houštiny u cesty, kde zůstalo nehybně ležet. Kdyby nevyprostili mladíka včas, bylo by se nestvůrné tělo nejspíš převalilo přes něho; co by to znamenalo, to si každý dokázal jasně představit a všem přejel mráz po zádech.

„Ty jsi měl ale štěstí, příteli,“ obrátil se k ležícímu nejstarší, rozložitý chlap. „Co nohy, nemáš je na kaši?“

„Myslím, že ne - budou celé, ale jsou tak zmáčknuté, že se na ně pár hodin asi nepostavím,“ opáčil ležící skrz zuby. „Ale myslím si, že i vy jste měli štěstí. Kdyby se nevrhl na mě a mou sestru, vrhl by se na vás. Vy byste určitě dopadli hůř, nemyslíte?“

Dívka mu mezitím stáhla obě boty, poklekla, vyhrnula mu nohavice a odmotala z nohou pásy látky. Objevila pod nimi kotníky už celé zmodralé, místy do fialova. Sáhla k pasu, vytáhla odtud váček a otevřela jej. Pak začala zraněné nohy potírat vodičkou z nevelké lahvičky. Ostatní si jí příliš nevšímali, felčarské umění je příliš nezajímalo, vzrušovala je více obrovská hlava netvora, ležící nehybně uprostřed cesty, teď už zřejmě mrtvá, se zavřenýma očima.

„Čím jsi mu usekl tu hlavu?“ podíval se nejstarší muž na ležícího mladíka s nedůvěrou. „Snad ne - tímhle párátkem?“

Zdvihl ze země odhozený meč asi metr dlouhý. Čepel byla od krve, ale nebyla nijak silná. Představa, že by se někdo s tímhle kouskem kovu postavil obludě která mohla na člověka zaútočit s výškovou převahou dvou sáhů, nebyla nijak vábná. Každý kdo si dokázal něco takového představit, trochu zbledl a otřásl se.

„Tímhle ne - to není zbraň na takovou bestii,“ mávl rukou zraněný. „Máme naštěstí něco lepšího.“

„Čarovný prsten?“ nadhodil muž nedůvěřivě. Všichni rázem zpozorněli a bylo vidět, že jsou ve střehu.

„Mít čarovný prsten, myslíš, že by mě ta bestie mohla takhle zřídit?“ mávl rukou ležící.

„No, máš asi pravdu,“ oddychl si muž. „Měl jsi namále. Ale už to je moc podivné, že jsi dokázal tuhle obludu vůbec přemoci. Po takovém setkání obvykle nikdo nevypráví, jak se mu vedlo. Teprve když tehug přepadne více než pět lidí, může jeden, nejvýš dva z nich, doufat, že utečou. A ti zase takovou nestvůru obvykle nevidí dost zblízka, aby si ještě zapamatovali, jak vypadá. Ale jak je vidět, ani tehugové nejsou nesmrtelní. To je dobře.“

Dívka mezitím skončila ošetřování a teď mladíka obouvala do bot. Pokusil se postavit na nohy, ale zas bezvládně klesl k zemi.

„Podívejte se na něho - on by chtěl odejít po svých!“ zvolal nevěřícně velký muž.

„To tady mám zůstat ležet?“ odsekl zraněný.

„Proč? Proč se trmácet pěšky, když můžete jet v pohodlí na voze?“ prohlásil muž.

„Vy nás vezmete s sebou?“ podíval se na něho zraněný nedůvěřivě.

„No ovšem, hrdino - pěšky s takhle pomlácenýma nohama dojdete na konec tohoto lesa za týden, ovšem tvá společnice tě bude muset vzít na záda. Já si také myslím, ať to obracím jak obracím, ne vy nám, ale my vám musíme být vděční. Nebýt vás, byli bychom teď nejspíš bez koní, bez vozů a kdo ví, kolik by nás vyvázlo. My bychom proti té obludě skutečně neměli nejmenší šanci. A vůbec, jak vám dvěma máme říkat? Já se jmenuji Magarič, tohle jsou mí dva synové Sargo a Itin. S ostatními se seznámíte, až sem dojedou.“

„My jsme oba Gurroa,“ řekl mladík. „Já jsem Miltia, moje sestra se jmenuje Sabier.“

Sabier si zatím zblízka prohlížela useknutou dračí hlavu, jako kdyby se s ní chtěla mazlit.

„Odvážné děvče - když se nebojí jít takovým lesem jenom se svým bratrem!“ přikývl Magarič. „Před tou obludou rovněž neutekla, to bych smekl i před chlapem.“

„Až na to, že ta obluda nebyla pouhé zvíře - to jsem ale nevěděl,“ řekl mladík smutně.

„A co by to bylo?“ vyjekl druhý muž, mladší syn Magariče Itin, který se násadou od své halapartny neúspěšně pokoušel rozevřít pevně stisknutou čelist netvora.

„Ta obluda byla myslící bytost,“ prohlásil mladík. „To kdybych věděl, neublížil bych jí.“

„Mluví s cesty,“ vzpamatoval se Magarič. „Chlapci, hodím ho na vůz, vy dva odpřáhněte Plaváka a odtáhněte stranou tu hlavu, ať mohou projet vozy. A co ty, dívenko? Tebe zajímá dračí krev? Nech ji být, je jedovatá, raději se umyj, než ti rozežere kůži.“

„Krev ani nic jiného na tom tvoru není jedovaté, ale ještě nikdy jsem se u takového dravce nesetkala s inteligencí,“ opáčila smutně Sabier.

„Co pořád máš s tou bestií? Jako kdyby ti jí bylo líto, nebo co? Vždyť vás určitě napadla, aby si z vás udělala jen dobrý oběd.“

„Možná, ale o to by bylo zajímavější se s ní domluvit,“ řekla Sabier trochu zasněně.

„Vy jste oba blázni,“ prohlásil Magarič. S těmito slovy nadzvedl mladíka a nadhodil si ho přes rameno. Pak se s ním otočil a vykročil k zatáčce, za níž stál zaklíněný vůz. Dvě ženy, starší, silné postavy a mladší, štíhlá dívka, se tam marně snažily uvolnit koňům zapletené postraňky.

„Nechte toho!“ zvolal na ně Magarič. „Stejně s tím ani nehnete! Tady budete mít jinou práci! Vykliďte lůžko, dáme tam tohohle! Jmenuje se Miltia.“

„Co je tam vpředu?“ houkla na něho starší žena. „Co jste tam tak dlouho dělali?“

„Tehug napadl poutníky před námi,“ sděloval jí Magarič. „Jednoho zraněného ti dáme do vozu. Sám by neodešel.“

„To říkáš tak klidně?“ vyjekla žena. „Co když se tehug vrátí pro zbývající?“

„Už se nevrátí, Dolío,“ ujistil ji Magarič. „Ti poutníci byli jen dva - ale místo aby se dali sežrat, usekli tehugovi hlavu. Ten už nikoho nesežere.“

„A nejsou ti dva - Mágové?“ zbledla mladší dívka.

„To asi ne, nikdo z nich nemá prsten, i když možná mají něco zázračného, čím tehuga sťali, nechtějí nám to ale ukázat. Já už ani nevyzvídám. Mága by ani tehug nedokázal zranit.“

„A ten druhý?“ vyhrkla dívka.

„Ten druhý - je děvče, asi ve tvém věku, Lio,“ usmál se na ni Magarič. Opatrně složil raněného s ramene, ale tak, že mu zůstal v náručí. Pak s ním pomalu obešel vůz, překročil při tom pahýl kmene a s pomocí starší ženy, Dolíe, složil mladíka na lůžko ve voze.

„Kdepak máš svou sestřičku?“ usmál se na zraněného, když ten celkem pohodlně ležel. „Bude tu v noci s tebou. Naše dvě dámy budou spát ve druhém voze.“

„A vy?“ opáčil mladík.

„S námi si nedělej starosti, my už se nějak zařídíme,“ mávl rukou Magarič.

Mezitím synové odvedli koně, ale ve chvilce byli zpátky. Připřáhli koně nazpět, rozpletli zručně postraňky a pohnali oba vpřed. Koně se sice plašili, když měli projít kolem obrovské srstnaté mrtvoly, ale pak se sami rozběhli, aby byli odtud co nejdál. Chlapi je opratěmi zastavili, pak je předali oběma ženám a sami se vrátili nazpátek.

„Mohu jet s vámi?“ přiběhla v té chvíli k vozu dívka, oblečená do stříbřitých kalhot a kabátku.

„Ty jsi to děvče, co patří k Miltiovi?“ otázala se jí celkem zbytečně Dolía.

„Ano, říkají mi Sabier,“ přikývla dívka.

„No, bude to tu pro tebe lepší,“ souhlasila po chvilce Dolía. „I když první vůz je vždycky víc na ráně - jenomže my máme smůlu, onemocněl nám kůň a chlapi musí vzadu pomáhat.“

Vysypala před ní jednou větou všechny hlavní problémy své rodiny.

„Se mnou se nemusíte tolik bát,“ podívala se na ni klidně Sabier. „Ale možná, že bych vám více pomohla vzadu. Já umím léčit, víte?“

„Obávám se, že Sivákovi nepomůžeš,“ broukla Dolía.

„To se uvidí,“ řekla na to Sabier a právě tak lehce opět seskočila z kozlíku. Lia ji průhledem v plachtě spatřila, jak utíká dozadu, až jí zmizela za zatáčkou, kde ležela bestie s výstražně pruhovanou kožešinou.

Dolía zastavila koně a rozhodla se počkat. Lia se zatím obrátila k raněnému.

„Nebolí to?“ otázala se ho nesměle.

„Teď zrovna ne,“ usmál se. „To začne až dvě hodiny po setmění, dřív ne.“

„Jak to můžeš tvrdit?“

„Nejen moje sestra, ale i já umím léčit,“ usmál se.

„A kam jdete?“ zeptala se po chvilce.

„Přímo za nosem,“ usmál se. „Přesněji - spíš by ses měla zeptat, odkud jdeme. Nepohodli jsme se s jedním Mágem - tak se pokoušíme dostat se co nejdál.“

„To ale nemáte šanci,“ otřásla se Lia.

„Náhodou máme,“ usmál se trochu. „Jiný, právě tak mocný Mág se postavil na naši ochranu. Unikli jsme už z území obou a prošli další dvě oblasti - a zdá se, že za námi ten druhý dokonale zametl stopy. Nestává se asi často, aby z hádky dvou Mágů měli užitek i lidé, obvykle tomu asi bývá naopak, ale my máme zřejmě štěstí.“

„A od toho Mága máte - čím jste zabili tehuga?“

„Ne, to nemáme od žádného Mága,“ řekl Miltia. „Pochází to z velké dálky, ale je to od lidí.“

„To jsi mě potěšil - víš, jakýkoliv předmět darovaný Mágy přináší lidem neštěstí, protože Mágové pak dobře vědí, kde se jejich dar a s ním i jeho nositel nachází. Ten druhý, ten váš... ochránce... - nedal vám něco?“

„Pokud tě to potěší - dal, ale zahodili jsme to na kraji jeho říše.“

„Dobře jste udělali,“ oddychla si Lia. „Ale dostat se do sporu s Mágem - to vždycky končí špatně.“

„Mohu tě potěšit ještě víc. Víme o zemi, která je úplně mimo území Mágů. Kdo se tam dostane, na toho Mágové nemají vůbec žádnou moc.“

„To vypadá příliš krásně, než aby to mohla být pravda,“ povzdychla si Lia.

„Chtěla by ses tam dostat?“ podíval se na dívku zraněný pátravě.

„Nevím,“ pokrčila rameny. „Jestli tam opravdu nejsou Mágové, pak by tam musel být hotový ráj... ale také jsem už slyšela o dalekých krajích, kde vůbec nic neroste, kde jsou jen holé skály a rozžhavený písek. Pokud tam nejsou Mágové proto, že se tam vůbec nedá žít...“

„Je tam lépe, než si myslíš,“ řekl Miltia.

Chvíli mlčeli. Druhý vůz dosud nevyjel ze zatáčky, proto stáli a čekali dál.

„Vy jste ranhojiči?“ zeptala se Lia.

„To také,“ přikývl Miltia. „A co umíte vy?“

„Umíme bavit lidi,“ usmála se na něho Lia. „Jsme rodina kašparů, kejklířů, tatrmanů, vyber si z toho, co chceš!“

„A co umíš ty?“ usmál se na ni.

„Já? Tančit na napnutém provaze. To není jednoduché, věř mi! Bratr Sargo umí házet nože - umí to tak přesně, že se ti strefí mezi roztažené prsty rukou. Bratr Itin zase umí dobře skákat - jen se odrazí, udělá ve vzduchu kotrmelec a dopadne zpátky na nohy.“

„A tatínek?“

„Táta je největší silák. Všichni si na něho vylezeme a on nás všechny udrží.“

„A maminka?“

„Maminka je taky silák, ale ne že by všechny unesla. Jen ji nikdo nepřemůže. I dva chlapy najednou přepere.“

„Opravdu - zajímavá rodina.“

„Ještě k nám patří Kasú, ale ten není náš,“ řekla Lia. „Toho jsme se ujali jako malého dítěte. Neměl rodiče, víš? Vzali jsme ho s sebou. Teď je z něho kluk, který proleze každou sebenepatrnější skulinkou, dovede se uklonit stejně dopředu jako dozadu a vyšplhá na jakoukoliv skálu.“

„Možná, že bychom mohli i my dva cestovat s vámi,“ řekl Miltia. „Já i Sabier umíme také pár kousků.“

„Vážně?“ podivila se Lia. „Ale léčení trvá moc dlouho, to se nedá předvádět před obecenstvem.“

„Nemluvím o léčení,“ usmál se Miltia. „Co bys třeba řekla tomu, kdybych před tvýma očima vzal holou rukou kus pořádně rozžhaveného kovu a zkroutil jej?“

„To umíš?“ podívala se na něho nevěřícně.

„Až někde zastavíme, předvedu ti to,“ ujistil ji Miltia. „Není to tak těžké, jak to vypadá.“

„Já jsem takového člověka jednou viděla,“ řekla Lia. „To bylo před několika lety. Chtěla jsem, aby mi prozradil své tajemství, jak to dělá, ale on se mi vysmál.“

„Budeš-li si přát, naučím tě to,“ řekl Miltia vážně.

„Nechte těch řečí, mladíku!“ otočila se dozadu Dolía. „Uvěřím tomu jedině tehdy až něco takového uvidím na vlastní oči - a ani potom nedovolím, aby to zkoušela Lia. Má na to příliš jemné ruce, co kdyby se spálila?“

V té chvíli vyjel ze zatáčky druhý vůz. Byl větší, ale táhl jej jen jeden kůň. Druhý kůň zchromle pajdal za vozem a viditelně měl co dělat, aby stačil. Místo druhého koně byli u všech čtyř kol muži a pomáhali kde bylo třeba - což bylo prakticky stále.

Před vůz vyběhla dívka ve stříbřitém obleku. Vyrazila napřed a ve chvilce vyskočila na kozlík vedle principálky.

„Můžeme jet,“ oznámila zadýchaně, ale vesele.

„Co je se Sivákem?“ otázala se jí Dolía.

„Dnes ještě bude kulhat, ale zítra už bude táhnout jako Mouřenín, Plavák a Medvěd,“ odpověděl za sestru Miltia.

„Ty jsi tam přece nebyl?“ otočila se k ležícímu poněkud rozzlobeně Dolía.

„Jak můžeš vědět, jak se jmenují naše koně?“ zarazila se i Lia. „Pojmenovali jsme tu jen dva z nich.“

„Já a moje sestra máme jednu moc zajímavou vlastnost,“ řekl tiše, ale zřetelně Miltia. „My dva spolu umíme mluvit beze slov. Nikdo nás neslyší, nikdo nic nepozná. Nejen to, ale já vždy bezpečně vím, kde se moje sestra nachází - a ona ví totéž o mně. A proto my dva umíme vždy totéž - není nic, co by jeden z nás věděl a druhý ne. To je naše zvláštnost, asi největší - ale my ji před nikým neukazujeme, jenom před dobrými přáteli.“

„Jména vašich koní mi říkal Magarič tam, za zatáčkou,“ připojila Sabier potichu.

„Jak tak nahlížím, pocházíte také z pěkné komediantské rodiny,“ rozesmála se Dolía. „To víš, že budete smět táhnout s námi - třeba se od vás něco naučíme!“

„Neporadila jste se se svým mužem,“ připomněl jí Miltia jemně. „Co když on nás nebude chtít?“

„Tak podívejte - vy dva! Já se sice se svým mužem neumím domlouvat na dálku beze slov, ale když je potřeba, vyslovím těch slov tolik, že jemu nezbývá než jediné - souhlasit,“ smála se Dolía.

Dva vozy teď jely po rovině, chlapi vzadu kráčeli vedle vozu a nemuseli se opírat do kol, koně táhli v pohodě.

„Večer budeme z lesa venku,“ řekla Lia Miltiovi. „Pro vás dva to bude o něco významnější - tímto lesem končí území Mága Tolmeka a vstupujeme do kraje Mága Fomera - a o tom se říká, že své poddané příliš netrápí. Budeme mít přece jenom klidnější spánek.“

„O Mágu Fomerovi to už víme,“ usmál se Miltia.

„No, na tom není nic záhadného,“ podotkla Dolía. „Pověst je ale pověst a dobrých Mágů není - za dobrého je považován, kdo aspoň škodí méně než ti druzí.“


Po týdenní zastávce v městečku, nad nímž se nevypínal žádný hrad, či jiné obvyklé sídlo Mágů, se rodina principála Magariče pohnula dál.

Ne že by kejklířům lidé ve městě nebyli nakloněni, právě naopak, přicházeli je obdivovat v hojném počtu a neskrblili ani na potlesku ani mincemi, ale přece jen tu panovalo divné napětí. Byl tu klid, ale jako před bouří.

Dva noví komedianti zapadli do skupiny, jako kdyby do ní patřili odjakživa. Miltia okamžitě dostal přízvisko „ohnivý muž“, předváděl záhadné kousky s rozžhavenými předměty. Oheň měl v přenosné výhni, tam předměty rozpálil, pak je klidně uchopil holou rukou a buďto je smačkal, nebo rovnal. Někdy vzal u ohně malou kovovou kuličku a vložil si ji i do úst, aby ji pak vyplivl do džberu s vodou - kde žhavá kulička vyvolala výbuch žhavé páry.

Sabier zase dělala konkurenci principálce, neboť ji též nikdo nemohl porazit. Ale zatímco principálka Dolía vítězila silou, kterou kroutila ruce i silným chlapům, Sabier měla ve znaku spíš mrštnost. Kdo ji zkusil uchopit, obvykle ležel na zemi dřív než si uvědomil, jak se to mohlo stát. Ostatní též nedělali hanbu svým schopnostem a obdivné výkřiky byly často následovány potleskem a na konci představení také deštíkem drobných i větších mincí.

Naložili vozy a vyjeli směrem k dalšímu městu.

Tentokrát už jel vpředu těžší vůz. Na něm seděl jako kočí mladý Kasú, za ním pak následoval menší vůz a vezl všechny tři ženy - Damiu, Liu a Sabier. Muži šli vpředu, aby před oběma vozy prohlíželi cestu a odtahovali z ní na stranu spadané větve.

Ujeli lesem několik mil, když se Miltia vpředu zarazil, pohybem ruky zastavil i své přátele a naznačil jim, aby byli potichu. Pak se náhle otočil a rozběhl se úprkem dozadu. Jeho přátelé ovšem vyrazili za ním. Částečně byli zvědavi, co se to vzadu přihodilo, částečně byli v obavách. Les kolem byl hustý a tmavý a to ticho bylo přinejmenším podivné.

Miltia jen proběhl kolem prvního vozu, ze kterého na něho vytřeštěně hleděl mladičký Kasú, pak kolem druhého. Tam ho sledovaly jen dvě ženy, Dolía a Lia. Sabier totiž právě před okamžikem seskočila a také vyrazila na cestu dozadu. A kdo tam pohlédl, neubránil se hrůze.

Sabier tam stála s holýma rukama, vysoko zdviženýma do výše, proti obrovskému netvorovi, jehož hlava se blížila až z výšin korun stromů. Rozevřená tlama, více než metr dlouhá, oranžově-fialové žíhané srstnaté tělo - tehug!

„Miltio - kam běžíš?“ vykřikla Lia a chtěla též seskočit dolů s kozlíku, ale Dolía ji pevně uchopila za ruku a už ji nepustila. Také dobíhající muži se zastavili jenom na úrovni vozu a neodvažovali se jít dál. Pozorovali, jak Miltia náhle zvolnil klus a blížil se ke své sestře jen trochu rychlejším krokem, několik sáhů za ní ale i on zůstal stát.

„Stůj! Jak se jmenuješ?“ vykřikla Sabier jasným, skoro pánovitým hlasem nestvůře. Chvíli tak stáli proti sobě dívka a netvor. Nestvůra se rovněž nehýbala, zřejmě byla nesmírně překvapená odvahou tohoto slabého tvora, který neutíkal jako ostatní kořist.

„Opakuji - jak se jmenuješ?“ vykřikla Sabier pomalu.

„Co na tom záleží?“ odpověděla náhle dutým hlasem obluda, až se mužům, přihlížejícím ze stometrové dálky, roztřásla kolena děsem.

„Musím vědět, jak ti mám říkat!“ vykřikla Sabier pomalu, zřetelně.

„Na tom přece nezáleží,“ zaduněla nestvůra. „Koho ještě zajímá moje jméno?“

„Mě, jak vidíš,“ křičela Sabier pomalu.

„A pročpak?“ podivila se obluda. „Stejně tě sežeru. Mám hlad. Co záleží na jednom jménu? Moje jako tvoje.“

„Třeba víc, než si myslíš!“ křičela Sabier.

„No dobrá - když ti to před smrtí udělá radost - jmenoval jsem se Viš. Máš z toho radost?“

Obluda se najednou zachechtala téměř lidským smíchem, ale lidem na cestě z něj naskakovala husí kůže, i koně nadskočili strachy.

„Kdysi? A jak se jmenuješ teď?“ zvolala Sabier.

„To je divná otázka,“ řekla obluda. „Ale asi se jmenuju pořád stejně, pořád jsem Viš. Jenomže teď je to jedno. Teď mě už nikdo jménem nenazývá. Teď přede mnou všichni prchají. A já je honím a nakonec všechny sežeru. Zasyrova. Už jsem si na to zvykl.“

„Ale proč žereš lidi? Nemůžeš žrát zvěř?“ namítla Sabier nechápavě.

„Můžu, to víš, že můžu, když mám hlad, sežeru všechno,“ řekl netvor. „Jenomže zvěř nemá lidskou lebku! Jelena můžu zchroupat i s hlavou a s parohy a k ničemu mi to není. Jen lidské lebky si schovávám.“

„K čemu schováváš lidské lebky?“ chtěla vědět Sabier.

„Protože!“ odsekla obluda. „Až jich budu mít pořádný kopec, dostanu za ně zpátky svou bývalou podobu, proto! A už mě nezdržuj, tvoje lebka bude teprve dvoustá padesátá osmá, ten za tebou bude dvoustý padesátý devátý a jak tak vidím, dnes dvě stě šedesátku překročím. Potřebuju jich ale ještě moc a moc!“

Sabier udělala rychle tři kroky zpět. Obluda se na ni chtěla vrhnout, ale náhle se na obou stranách cesty ostře zablýskalo a dva mohutné stromy se skoro současně položily přes cestu mezi obludu a Sabier. Jejich větve tu vytvořily téměř souvislou clonu, za níž netvora bylo vidět jen díky jeho výstražnému barevnému pruhování.

„Počkej chvilku!“ vykřikla Sabier, když třetí strom padl tak, že narazil obludě do hlavy. Ta rychle ucukla hlavou na dlouhém krku zpět a nechápavě se dívala na hladce odříznuté pahýly stromů, které jí tak náhle padly do cesty.

„Kolik těch hlav celkem potřebuješ?“ volala Sabier.

„Přesně tři sta, holčičko,“ odpověděla obluda.

„Nabízím ti obchod!“ vykřikla.

„Mně peníze nezajímají,“ odsekla obluda. Uchopila kmen stromu do zubů a silou stiskla. Ozvalo se zapraštění dřeva a kmen rupl vedví. Obluda potřásla hlavou a odhodila tak oba kusy stranou, rukama si pomohla rozhrnout zbývající větve, aby mohla projít.

„Dva denní pochody odtud je jeden tvůj kolega. Víš o něm nebo ne?“ tázala se Sabier.

„Vím o něm - to je Burk!“ odpověděla obluda.

„V jeho doupěti je sice méně lidských lebek, než ve tvém vlastním, ale dohromady jich je více než tři stovky!“

„No a co? Burk mi přece žádnou nedá!“

„Můžeš si je vzít všechny. Burk už nežije.“

„Jak to můžeš tvrdit, he?“

„Zabili jsme ho před týdnem,“ řekla Sabier. „Nedokázali jsme se s ním domluvit, proto jsme ho zabili. Ale ty bys teď mohl vzít Burkovy lebky...“

„Mně Burkovy lebky nezajímají,“ prohlásila obluda. „Já si svoje ulovím sám!“

S nečekanou mrštností vyskočila předníma nohama přes dva přeražené kmeny a natáhla se po dívce svou obrovskou zubatou tlamou. Dívka ale neztratila ani okamžik a vrhla se skokem stranou do lesa. Obluda se nečekaně hbitě odrazila zadníma nohama, přeskočila kmeny stromů a stočila se za dívkou, aby ji popadla do hrozivých zubů. Jakmile však ohnula hlavu na stranu, odkryla tím svůj dlouhý krk, kde se náhle prudce zablýsklo a hlava nestvůry odlétla jako odseknutá obrovským neviditelným mečem. Dopadla na kraj cesty a začala marně chňapat po dívce, zatímco bezhlavé tělo se bezvládně svalilo doprostřed cesty.

Od komediantských vozů zazněl jásot. Všichni se začali samou radostí objímat. Když dali dostatečně průchod radosti, opět se obrátili k poražené obludě.

Vedle nestvůrné hlavy, jejíž oči se stále ještě zuřivě obracely nalevo a napravo, klečeli z obou stran sourozenci Miltia a Sabier a cosi s nestvůrnou hlavou dělali. Ta je oba střídavě pozorovala s nenávistí, ale život v jejích očích už pomalu pohasínal. Zdálo se, že Miltia a Sabier si s obludou povídají - ovšem na dálku nebylo možné poznat, co říkají. Obluda byla ovšem také zticha. Její oči byly tím posledním kouskem života a i ty se pomalu kalily, až znehybněly.

„Báli jsme se o vás, ani nevíte jak!“ začal Magarič, když rodina komediantů došla v hloučku ke svým souputníkům. „Jak vás vůbec mohlo napadnout se s tou obludou domlouvat? Přece bylo od samého začátku jasné, že to špatně skončí.“

„Kdo ví - za pokus to stálo,“ řekla Sabier a vstala. „Já jsem si už myslela, že se s ním dohodneme - ale on zabíjel příliš dlouho, nebyla s ním žádná řeč.“

„Cože sis myslela? Že se dohodneš s takovou nestvůrou?“ vytřeštil oči nejen Magarič, ale i všichni ostatní.

„Moc nescházelo,“ pokrčila rameny Sabier. „Možná někdy narazíme na mladšího, který ještě nezabíjel - s takovým bych se snad dohovořila.“

„Ale - ty jsi rozuměla všemu, co říkala?“ vyhrkla Lia.

„Ne hned,“ odpověděla Sabier. „Ale postupně jsem všechno pochopila.“

„Takže víš všechno o té nestvůře?“

„Všechno zatím ne - ale dost na to, aby mi z toho bylo moc smutno,“ řekla Sabier.

Také Miltia vstal a pustil obrovské trny na netvorově hlavě, které dosud držel rukama.

„Půjdeme, myslím, dál,“ řekl. „Teď už nás dlouho nebude žádná příšera ohrožovat.“

Muži vyrazili napřed, aby uvolňovali cestu. Na předním voze kočíroval opět mladý Kasú, na druhém voze se na kozlíku tísnily tři ženy.

„Myslela jsem si najisto, že vás sežere,“ řekla Lia, když vůz opět poskočil vpřed. „Proč jsi utíkala proti té nestvůře - a navíc sama?“

„Miltia přece vyběhl spolu se mnou,“ ujistila ji Sabier. „Byl za mnou přesně tak daleko, aby mohl zasáhnout.“

„O toho jsem se také bála,“ řekla Lia. „Ale pověz mi, čím jste ji zahubili?“

Sabier chvíli přemýšlela.

„Tímhle,“ ukázala Lie nevelkou černou věc, kterou vyňala z kapsy svého oblečení.

„Co to je?“ divila se Lie.

„To je zbraň lidí, vyrobená strašně daleko odtud,“ řekla Sabier. „Je to velice silná zbraň, mnohem mocnější, než jsou meče, šípy a kuše. Není však tak mocná, jako prsteny Mágů.“

„Ale i tak je dobře, že aspoň někde mají lidé proti těm obludám více než jenom holé ruce. Je to strašné. Mágové lidi ničí, obludy také. Kdyby se aspoň Mágové a obludy obrátili proti sobě, bylo by možná na světě líp.“

„Ale vždyť tyhle obludy jsou dílem Mágů,“ podívala se na Liu Sabier pobaveně. „Což jsi to nepochopila? Mágové takové nestvůry posílají proti nám, lidem. A co horšího, posílají tím proti lidem zase lidi - jenže změněné v něco, co už ani není lidské. Jak to dělají, to nevím, ale v každém takovém strašném zvířeti je člověk, kterému Mág slíbil vrátit jeho lidskou podobu, když mu přinese tři sta lebek jako důkaz, že zabil tři sta lidí. Rozumíš tomu?“

„To je ďábelské,“ zašeptala Lia.

„Co můžeme očekávat od Mágů?“ řekla Dolía. „Nevěřím jen tomu, že Mág někdy splní svůj slib a takovému netvoru vrátí podobu člověka.“

„Oba netvory, s nimiž jsme se setkali v poslední době, má na svědomí jejich divotvůrce, Mág Tolmek,“ řekla Sabier smutně. „Ale nejsou tu jen ti dva. Vyslal jich prý najednou více, ale kolik, to Viš nevěděl. Mělo jich být více než deset, protože tolik jich prý viděl na nádvoří Tolmekova hradu, když byl sám změněn. A jestli každý z nich má už na svědomí dvě stě lidí, pak je to více než dva tisíce. To už je zločin do nebe volající!“

„Mága nikdo soudit nebude,“ povzdychla si Dolía.

„Slyšela jsem, že i Mágové mají soudy,“ opatrně začala Sabier. „I Mága prý mohou odsoudit.“

„O tom jsem také slyšela, ale nikdy není žádný odsouzen za škody způsobené lidem,“ řekla Dolía trpce. „Vždycky to je kvůli jejich rodovým záležitostem, uražené cti, vzájemným hádkám - a každý takový spor pak stejně odnesou lidé. Vítěz oslavuje tím, že bije lidi. Poražený je zas bije proto, aby si zchladil vztek. Tak už to na tom světě chodí.“

„Myslíte, že by svět bez Mágů byl lepší?“ podívala se na obě ženy Sabier zkoumavě.

„To se přece rozumí samo sebou!“ souhlasila Dolía.

„I když - někdy si i lidi sami dělají navzájem nepěkné kousky,“ dodala Lia. „Ale bez Mágů by byl svět určitě mnohem snesitelnější.“

„No - uvidíme, co bude dál,“ povzdychla si Sabier. „Máme před sebou pořádně dlouhou cestu. Tento les je rozsáhlý, asi v něm budeme muset přenocovat.“

„Ty to tady znáš?“ podívala se na ni udiveně Lia.

„Moc ne - ale něco jsem o zdejších lesích slyšela.“

„Lesy jsou v podstatě všude stejné,“ řekla Dolía rázně. „Člověk jich má vždycky dost, když spatří lidská obydlí, ale po nějaké době se všude naše kousky okoukají a my musíme dál - a jak jinak, zase lesem.“

„A nebylo by vám lépe usadit se v některém městečku, dát tam dohromady nějaké hospodářství a žít jako ti druzí?“

„To by pro naši rodinu nebylo,“ zavrtěla hlavou Dolía. „My jsme kašpaři, kterým se lidé stále smějí. Pokud se nám smějí pro naše kejklování, je to pro nás pochvala. Kdyby se nám smáli, jak nešikovně si počínáme v hospodářství, bylo by nám to určitě méně příjemné. Kdepak, každý má dělat to, pro co se narodil.“

„Takže tvoji rodiče byli také takoví kejklíři?“ smála se Sabier.

„Moji ne - ale Magaričovi ano,“ řekla Dolía. „Já jsem se narodila ve městě, ale pak jsem se zakoukala do Magariče. Co jsem pak mohla dělat jiného než jít s ním?“

„A vrátila by ses do města?“

„A víš - že ani ne?“ usmála se Dolía. „Mně se toulavý život docela zalíbil. Ostatně - já už ani nic jiného dělat neumím, všichni by se mi jenom smáli. Tak ať se smějí, čím víc tím líp, ale takhle, jak to je.“

Sabier na to nic neřekla. Tři a půl světelné sekundy od tohoto místa jiná dívka, Sabier k nerozeznání podobná, hbitě vedla obrazovku časoprojektoru uxion křížem krážem lesem, kudy se malá skupinka komediantů ubírala. Ne, nebezpečí jim nehrozilo, les byl pustý a prázdný, nebyli tu ani dravci ani nebezpeční lidé. Sabier i Miltia mohou střídavě odpočívat, než se v lese rozední a všichni se vypraví dál, blíž k lidem - ale také blíž vysokému hradu, sídlu tajemného Mága Fomera, o němž pověsti vypráví, že je na lidi ve svém území mírnější než ostatní Mágové.


Kejklíři skončili svou večerní produkci a Lia obcházela diváky. Tu a tam zazvonila do kloboučku nějaká mince. Nebylo jich mnoho, ale stačily by asi na dobrou večeři pro všechny. Dolía se chystala jako vždy penízky přepočítat, zatímco Lia s ostatními naposledy poděkovala pomalu se rozcházejícímu publiku.

Po večerním představení muži nejprve opatřili koně. Lia se Sabier zatím uklidili plochu kolem.

„Lidi - koukejte se, co tam dnes bylo!“ málem všechny omráčila principálka Dolía, když se sešli pohromadě u vozů. Na její dlani se leskl - velký, těžký zlaťák.

„Kdo mohl tímhle platit?“ podivovala se Lia.

„To není dobré znamení,“ řekl Magarič. „Bylo by asi lépe takové zlato zakopat a okamžitě odtáhnout jinam.“

„Proč, prosím tě?“ podivil se nelíčeně Itin.

„Jen trochu uvažuj,“ obrátil se k němu vyčítavě Magarič. „Kdo z lidí ve městě si může dovolit platit takovým penízem za naše obveselení? To přece není přirozené!“

„Jedině - někdo z hradu,“ odtáhla se od zlaťáku Lia.

„Jenže - když zlato zahodíme, můžeme Mága urazit,“ řekl ustaraně Magarič. „Uražený Mág je horší než stádo slonů!“

„Ten zlaťák ti vhodil do kloboučku vysoký, šedivý muž, který pak odešel do hradu,“ řekla k Lie pomalu Sabier. Měla zavřené oči a mluvila monotónním hlasem. „Ten člověk není sám Mágem, ale před nedlouhou chvílí se vrátil do Fomerova hradu a slíbil svému pánu na zítra dole ve městě zajímavou podívanou. Řekl, že dal komediantům zlaťák, aby se určitě navnadili a zdrželi. Mág Fomer ho za to pochválil.“

„Pro bohy - jak to můžeš vědět?“ vykřikla Dolía.

„Nech sestřičku být - nebo se už nic nedovíte!“ zatahal ji za rukáv Miltia. „Nerušte ji, nebo se probere a to bude konec seance!“ dodal potichu.

„Fomer se rozhodl, že se zítra zamíchá mezi lidi a sám se pobaví cizími kašpary,“ pokračovala Sabier. „Jen - nevnímám jeho úmysly. Může to být zvědavost nebo jiná pohnutka, ale také záměr.“

Sabier sebou trhla a otevřela oči.

„Promiňte - že jsme vám ještě nepověděli o tomhle našem umění,“ řekla už téměř svým obvyklým hlasem, snad jen trochu sušším než jindy. „Tady v těchto krajích není mezi lidmi moc rozšířené. My můžeme vidět minulost tak, jak se opravdu před nějakou dobou odehrála. Někdy to může být užitečné.“

„To znamená, že Fomer o nás ví,“ hlesla nešťastně Dolía a Magarič se také zatvářil ustaraně.

„To je zlé,“ pravil. „Kdybychom teď utekli, vzbudíme tím jeho nelibost - a to už je skoro jeho hněv. Ten by se mohl obrátit proti jeho služebníkovi, ale mnohem spíše by dopadl na nás. To ovšem znamená, že musíme zůstat. Budeme se muset zítra snažit vystupovat, jako kdybychom o jeho přítomnosti nevěděli. Nesmíme dát nic najevo, nic nekazit, ale na druhou stranu by asi nebylo dobré ukazovat mu všechno nejlepší, co umíme. Mohlo by se mu to zalíbit a chtěl by nás pak zdržovat i nadále - a o pozornost Mága není co stát, i když se o něm říká, že je lepší než jiní.“

„Myslíš, neukazovat mu všechno?“ zamyslel se Miltia. „To znamená - něco z našeho programu vypustit. Co by to podle tebe mělo být?“

„Především tvoje triky s ohněm a rozžhavenými předměty,“ řekl Magarič. „To je silná podívaná pro slabší povahy a budí opravdu velký zájem - tentokrát bychom se ale bez ní raději obešli.“

„To by se dalo snadno zařídit,“ uvažoval Miltia. „Mohu předstírat nemoc, která mi zabrání vystupovat. Když si ruku zabalím do hadrů, bude to vypadat, jako bych ji měl zraněnou a omluvím se, že dnes nevystoupím.“

„Výborný nápad!“ souhlasil Magarič.

Poté se podávala studená večeře. Na pruhovaný soudek, na němž obvykle balancovali Sargo a Itin, položili podnos plný ovoce, dnes odpoledne zakoupeného na trhu. Bylo ho dost pro každého - a mastné plody kačabaku byly výživné, takže jídlo všem dodalo i potřebnou dávku sil.

Než stačili dojíst, ozval se nedaleko zvuk trubek a u komediantských vozů zastavila skupinka jezdců na koních. Seskočili, obstoupili kejklíře a namířili na ně svá dlouhá kopí.

„Náš pán, Mág Fomer, chce k sobě pozvat jedno z vašich děvčat,“ ohlásil šedivý muž, dosud sedící na koni. „Ať dívka ve stříbrném oblečení vsedne do křesla našeho pána!“

„Takové pozvání není možné odmítnout,“ usmála se Sabier. „Počkáte tu na mě, přátelé?“

„Ty chceš odjet sama na hrad Mága?“ zděsila se Lia. „To špatně skončí, věř mi!“

„Nepřeje si váš pán radši celého našeho souboru?“ koktal překvapeně Magarič.

„Ne, touží spatřit jen dívku oblečenou ve stříbře,“ řekl úsečně muž na koni.

„Nebojte se o mě a počkejte tady,“ usmívala se Sabier. Sama pak došla k podivnému křeslu, vznášejícímu se nizounko nad zemí. Ohmatala jeho polštáře a pak se do nich nenuceně posadila. Křeslo se ani nezhouplo, ale právě tak plynule, bezhlučně se pohnulo za vedoucím mužem na koni. Ozbrojenci pak bez dalších povelů naskákali na své koně, obklopili jako doprovod tuto dvojici a na skupinku komediantů se více ani neohlédli.

„Tak - a máme, co jsme nechtěli,“ řekl Magarič. „Jenom jsem Miltio neočekával, že dovolíš aby tvou sestru odvezli tak hladce. Já bych na tvém místě zkusil jednat o tom, aby mě vzali také. Jak ji chceš ochránit?“

„Myslíš, že bych ji mohl chránit proti vůli Mága?“ optal se ho klidně Miltia. Magarič jen sklopil hlavu.

„Podívejte se, přátelé, skutečně pro nás nastala ošklivá chvíle,“ obrátil se Miltia ke všem. „O svou sestru se příliš nebojím - já ostatně stále vím, co s ní je. Zato o vás mám obavy. Pokud hněv Mága dopadne na mě nebo na mou sestru, my už to nějak přežijeme. Vám by se mohlo stát neštěstí, třeba proto, že jste byli s námi.“

„Já jsem ti říkala, že spor s Mágem přináší neštěstí, ale nevěřil jsi mi,“ rozvzlykala se Lia.

„Přátelé, teď je dobrá rada drahá,“ prohlásil Miltia. „Já vidím jedinou cestu, jak z téhle kaše, v níž jsme až po uši. Sbalit vozy a kalupem ujíždět ke hranici, za níž končí Fomerovo území.“

„Ty bys tu nechal svou sestru?“ vyjekla Lia. „To bych si o tobě vážně nemyslela!“

„A kromě toho se pak budeme muset rozloučit,“ nenechal se Miltia ani zarazit, ani vyvést z míry. „Já vás doprovodím až na hranici - a pak se vrátím pro Sabier. Proto vás všechny snažně prosím, nezdržujme se tu ani o chvíli déle.“

„Vrátit se pro sestru - nebude mezitím příliš pozdě pro ni i pro tebe?“ strachoval se Magarič.

„Hlavně aby nebylo pozdě pro vás,“ téměř vykřikl Miltia.

„Nevím, proč bys pak měl jezdit s námi,“ prohlásil Itin. „Když se máme rozejít, měl by ses především postarat o svou sestru a ne o nás, pravda?“

„Udělal bych to, kdybych nevěděl, že by to byla ode mne velká chyba,“ řekl Miltia rychle. „Jak víte, narazili jsme krátce po sobě už na dva tehugy. Ten druhý nám přece řekl o dalších osmi, co vyslal Mág Tolmek na území svého souseda Fomera, aby škodili lidem. Kdybyste na kteréhokoliv z nich narazili, takové setkání nepřežijete. Se mnou budete mít mnohem větší šanci, že se dostanete ke hranicím a raději ještě kus za ně. Budu s vámi, dokud nebudete v bezpečí.“

„Ale co tvá sestra, co Sabier?“ ptala se znovu Lia.

„Neboj se pořád o ni, Lio, není to žádná malá holčička, ta by si sama poradila i se dvěma tehugy najednou,“ těšil ji Miltia. „Ale dost řečí, nakládat - a pryč!“

„A co s tím zlaťákem?“ ukázala Miltiovi Dolía osudový peníz.

„Dej mi ho - aby vám nepřinesl smůlu,“ řekl Miltia.

„A co tobě?“

„Když to jen trochu půjde, vrátím ho Fomerovi,“ usmál se trochu trpce Miltia.

Pak už nepromluvil nikdo a v několika minutách oba vozy komediantů zmizely za hřbetem nedalekého kopce a zamířily do lesů, dál od města, dál od hradu obávaného Mága.

 


Zpět Obsah Dále


13.09.2015 15:45

Komentáře: