Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Na hradě Mága Fomera

„Posaď se u mě, děvčátko!“ vítal Mág Fomer svou novou návštěvnici, když s ní křeslo vplulo do velikého sálu.

„Vždyť sedím,“ usmála se Sabier.

„To sice ano, ale v mém hradě jsou i pohodlnější místa, než jízdní křeslo,“ ukázal na hromadu podušek na zemi vedle sebe. Dívka se rozhlédla. Byla ve velkém sále s Mágem sama, jeho služebníci, jakož i oddíl vojáků, který ji sem přivedl, všichni s neskrývaným spěchem kamsi odpochodovali, odešli, odběhli, nebo se nenápadně pozadu odplazili.

Mág Fomer byl starší muž obtloustlé postavy, s velkým černým vousem až po pás. Také jeho vlasy byly černé a sahaly mu po ramena, ale byly jako vousy pečlivě upravené, sčesané a navoněné zvláštní sladkou vůní. Oblečen byl velmi prostě, na sobě měl dlouhé černé roucho, v pase přepásané širokým opaskem z hadí kůže. Snad jedinou ozdobu měl na pravé ruce - veliký prsten s blyštivým křišťálovým kamenem.

Sabier neodpověděla, ale lehce sesedla a ostýchavě se posadila na krajní podušky. Křeslo pak odplulo ven ze sálu.

„Mohu ti nabídnout nějaké dobré jídlo?“ otázal se dívky zdvořile Mág a přisunul k ní podnos plný cukrovinek.

„Právě jsem večeřela,“ odvětila stydlivě.

„Ach - ano, promiň mé zapomnětlivosti,“ omlouval se hned Fomer. „A což takhle něco k napití?“

„Prosím tedy,“ přikývla dívka.

Mág k ní trochu přisunul stoleček, na němž stálo několik plných pohárů. Přisunul jej však jen tolik, aby dívka musela přisednout blíž, jinak by na nabízené nápoje nedosáhla.

Nadzvedla se s polštářů, nenuceně popošla blíž a pak se opět posadila. Teď snadno dosáhla na krajní pohár. Natáhla se, uchopila jej - ale okamžitě prudce ucukla rukou. Pohár převrhla a rozlitý nápoj jako modrá skvrna potřísnil několik blízkých polštářů. Mág vybuchl smíchem.

„Aha - kouzla,“ řekla dívka klidně. To ho rozesmálo ještě víc a chvíli se smíchy válel po polštářích, sotva dech popadal.

„To bylo jenom nulmo,“ chechtal se Fomer.

„Už jsem se s podobným jevem kdysi setkala,“ řekla dívka klidně. „Dal by se možná dobře využít v našem představení.“

„Vezmi si jiné pití - a počkej, já tu uklidím,“ trochu zvážněl Mág a prstenem ukázal na modrou skvrnu. Pak jasně vyřkl několik slov neznámým jazykem. Po podlaze zavířil bílý prach a modrá skvrna se okamžitě vypařila - i s potřísněnými polštáři.

Sabier se na to zvědavě dívala, ale neřekla nic.

„Tedy, děvčátko, obdivuji tvůj klid,“ řekl Mág a trochu zvážněl. „Když jsem tohle ukázal komukoliv z lidí, každý až dosud vyskočil - přinejmenším.“

„Co bych mohla očekávat na hradě Mága jiného, než kouzla a čáry?“ usmála se dívka.

„No - máš pravdu,“ připustil Fomer. „Jsi na hradě Mága, očekáváš tedy kouzla. To souhlasí. Já bych od tebe měl zase očekávat nějaké kousky z umění kejklířského, že? Ty jsi, jak už vím, zápasnice. Dala by ses do zápasu se mnou?“

„To těžko - člověk přece nemůže zápasit s Mágem,“ klidně odvětila Sabier.

„Ani bych ti to neradil,“ souhlasil Fomer. „Ale buď jenom klidná, zápasit nebudeš - i když bych si mohl zavolat nějaké silné chlapy z mých stráží, abys mi na nich předvedla svoje umění...“

„To by bylo přirozenější - totiž pokud to jsou lidé jako já,“ přikývla vážně dívka.

„Ano, správně - pokud to jsou lidé, jako ty,“ pokyvoval hlavou Fomer. „Pak by to bylo, zdá se, vyrovnané. Vezmi si ale konečně ten pohár - nebude už dávat rány!“

Poslechla a nepatrně se napila, přesněji řečeno nabrala jazykem trochu té tekutiny a nechala ji v ústech. Chvíli tak stála, pak se ale sklonila k poháru a vypila jej naráz až do dna. Pak pohár položila na podnos a opět pohodlně usedla na jeden z polštářů.

„A co kdyby v tom poháru byl jed?“ ušklíbl se Mág.

„Mohl by tam být, ale nebyl - nejspíš.“ odvětila dívka.

„Proč si to myslíš?“ vybafl na ni.

„Proč bys obětoval tolik námahy a kouzel? Jen abys mě tu viděl přijít a umřít? Nevidím v tom smysl,“ odtušila.

„To je pravda - ale mohla tam být šťáva z květin, která činí ženy povolnější,“ sondoval Mág.

„Zbytečná námaha - která z lidského rodu by se opovážila vzepřít se Mágovi?“ pokrčila rameny Sabier.

„To ovšem také souhlasí - a víš že už nevím, čím bych tě mohl pořádně vystrašit?“ rozesmál se Fomer.

„Ani tomu nevěřím - Mág má vždycky dost prostředků, aby mohl obyčejné lidi vyděsit k smrti,“ lehce zavrtěla hlavou.

„Opět jsi uhádla - ale já tě doopravdy vystrašit nechci, víš, děvčátko?“

„Dal jsi mě sem jistě přivést s jiným úmyslem, i kdyby to byla jenom touha pobavit se,“ zkusila hádat Sabier. „Řekla bych skoro s určitostí, že jsi mě sem nepozval, abys mě jen jaksepatří vyděsil.“

„Opět máš pravdu,“ přikývl. „Původně jsem měl v úmyslu sám v přestrojení navštívit vaše představení za městem, ale napadlo mě prohlédnout si už to dnešní. Vskutku, skoro samá vrcholná čísla, na samé hranici lidských možností... Zvláště ty kousky s ohněm, které předvádí tvůj bratříček Miltia! Od kohopak se dozvěděl, za jakých podmínek oheň lidskou kůži nespálí? K tomu jsou přece nutné znalosti vysoce přesahující možnosti přirozeného lidského chápání!“

„Takových lidí jako Miltia je mnohem víc,“ řekla Sabier. „Svá tajemství si pečlivě střeží, protože svému majiteli přinášejí obdiv zástupů a zasloužený výdělek. Nevím ani, kdo první přišel na tyto triky.“

„Triky, říkáš?“ podíval se na ni tázavě. „No, podívaná je to opravdu pěkná, což o to. Nedivím se, že takové tajemství každý z vás střeží jako oko v hlavě. A co ty? Prozradíš mi své tajemství? Teď, hned, tady na tomto místě?“

„Můj zápas neobsahuje žádná tajemství,“ usmála se dívka. „Je to jen několik desítek naučených chvatů, využívajících slabých míst lidského těla. Necvičený člověk proti nim ovšem nemá příliš velkou naději. Pokud ses dobře díval, musel sis všimnout, že já i mnohem silnější muže odzbrojím a porazím, ale přitom jim ani neublížím. Chvaty nejsou těžké, ale může dlouho trvat, než se je člověk naučí, aby nedělal chyby.“

„Nemluvím teď o tvém zápasení,“ podíval se Mág na Sabier pátravým pohledem. „To mě sice trochu zaujalo, ale spíše jen tak, jak muže zaujme pohled na svižné dívčí tělo. Já teď mám na mysli jinou tvoji schopnost, tvé skutečné tajemství.“

Chvíli si ji prohlížel, ale Sabier se usmívala se stále stejným úsměvem. Zato Mágův úsměv byl okamžik od okamžiku tvrdší a studenější.

„Chtěl bych vědět, jak vlastně můžeš vidět do minulosti. To je tvoje pravé tajemství, ne?“ zaútočil. „Ve mně zatrnulo úžasem, když jsi svým přátelům vykládala, co se dělo v mém hradu. Popisovala jsi to několik okamžiků poté co se všechno odehrálo - a přesně tak, jako bys to viděla na vlastní oči. Ano, já dovedu totéž, já také mohu vidět, co se stalo daleko ode mne - ale já jsem Mág! Ty jsi ale pouhý člověk, patříš k prachobyčejné lidské chátře - jak tedy můžeš vidět, co je dovoleno pouze Mágům?“

Neodpověděla mu ihned.

Nesmírná telepatická inteligence Gurroovy civilizace se na okamžik zachvěla nad tím odhalením. Ale zaváhání netrvalo dlouho. Stačil okamžik - a Gurroa zvolil jinou strategii než jakou používal do této chvíle.

„Proč si myslíš, že jsem viděla totéž, co můžeš vidět ty sám, nebo i jiní z Mágů?“ usmála se Sabier nenuceně.

„Opakuji to tedy znovu: popisovala jsi docela přesně, co se u mě na hradě odehrálo - i když jsi netlumočila všechno do písmene, ale opisovala svými slovy!“

„Svými slovy?“ usmála se Sabier.

„Počkej!“ zarazil se Mág. „Co když to nakonec nebyla tvá vlastní slova? Vlastně ano, mohla ti být dána do úst někým, kdo opravdu mohl... to je pravda. Někdo ti mohl našeptávat, co tys pak jenom opakovala - tak je to! Kdo to byl?“

„Vždycky jsem se domnívala, že říkám svoje vlastní slova, nevím o tom, že by mi někdo něco našeptával,“ usmívala se stále Sabier.

„Nelži! Vlastně - já vím, ty teď ani lhát nemůžeš, když jsi přece vypila plnou dávku slezdoru, nápoje pravdy,“ obrátil se Mág stranou. „Já už to začínám chápat! Vždyť ty jsi jen loutka - krásná, vnadná loutka, kterou někdo poslal na mé území, aby si ze mě udělal dobrý den! Sám si teď sedí někde ve svém hradu a asi se dusí smíchem, jak pouštím hrůzu na jeho homunkula. Vlastně homunkulu, protože jak vidím, dal ti i parádní dívčí tělo. Všechna čest, skvostně jsem tvému pánovi naletěl, trvalo mi dlouho, než jsem tě prokoukl, milá Sabier! Ale nakonec jsem to prohlédl - při dokonalosti tvé postavy bych se měl možná pochválit, že jsem poznal tvou podstatu vlastně dost brzy.“

Vstal a pomalu dívku obešel, nespouštěl z ní přitom oči.

„Nejsem homunkula, jsem člověk, skutečná žena,“ řekla na to Sabier tiše.

„Tím hůř - to musela být práce zbavit tě tvé vlastní vůle a udělat z tebe to, co jsi.“

Dívka neodpověděla.

„Který Mág tě vlastně udělal?“ zaburácel na ni Fomer znenadání.

„Mě nikdo neudělal, já jsem se narodila, tak jako každý člověk,“ protestovala Sabier.

„Ale ovšem, ty máš ke všemu i zablokované vědomí, aby z tebe za žádných okolností nikdo nic nedostal,“ mávl Mág rukou a opět začal obcházet kolem ní. „Tebe zpovídat je asi totéž, jako zpovídat dřevěnou loutku. Ty se od ní lišíš, pravda, ale jen vnějškem. Kdybys vypila deset sudů slezdoru, nic by se na tom nezměnilo, ten účinkuje jenom na obyčejné lidi. Musím ale přiznat, kromobyčejnou práci si s tebou dal tvůj pán. Já bych nic takového nesvedl, pravda - jenomže já se homunkuly ani nezabývám.“

Najednou se zase zastavil a zabodl do dívky oči.

„To nemůže být samo sebou, aby někdo posílal na moje území takové dokonalé výtvory, schopné oklamat nejen prostou chátru, ale i mě samotného! Za tím musí něco vězet! Jestli si ten dotyčný myslí, že to tak nechám být, pak se šeredně zmýlí, já nejméně ze všeho snáším zasahování do své říše!“

„A co chceš dělat, velký Fomere?“ zeptala se Sabier.

„Ty zmlkni!“ rozkřikl se na ni Mág. „Aby mi homunkul či homunkula mluvili do mých rozhodnutí, to by mi tak scházelo! Co udělám, vůbec nezáleží na tobě - ale jestli ještě krapet cekneš, uklidím tě jako ten rozlitý slezdor!“

Sabier poslušně sklonila hlavu. Nebylo radno dráždit tak rozzlobeného Mága.

„Ale já si zjistím, kdo se míchá do mých věcí, já si to zjistím - a ten dotyčný pak bude litovat!“ hřměl dál, i když se jeho křik blížil více samomluvě, než aby tím chtěl něco sdělit dívce.

„No nic - především se podívám, kdo tě sem poslal!“ zase se trochu uklidnil a posadil se tam, co seděl původně. Pak řekl dvě, tři nesrozumitelná slova.

Na podnose před Mágem zasvítila křišťálová koule, veliká jako lidská hlava. Uvnitř se míhaly blesky a jiskérky.

„Dobrá, začneme - dnešní večer už jsem viděl, podíváme se teď trochu dál do minulosti,“ brebentil Mág. „Tak třeba touž dobou včera. Kdepak byla naše umělecká skupina?“

V kouli se objevil obraz lesní cesty, na níž jely dva vozy. Právě v té chvíli Sabier seskočila ze zadního vozu, otočila se dozadu a rozeběhla se.

„Tak co - mohu i já vidět do minulosti?“ obrátil se Mág jen jako mimochodem k dívce. „Jak vidíš, nám Mágům není nic v minulosti skryto. Ale co je zase tohle?“

Koule ukázala, jak se Sabier zastavila a zdvihla ruce do výšky. Zůstala stát - a několik metrů před ní se překvapením z její odvahy zastavil netvor, tehug.

„Pojď se taky podívat - a dívej se dobře, protože mi asi budeš muset něco vysvětlovat,“ natáhl se Mág a pevně stiskl dívčinu ruku. Jeho hlas byl překvapený a přísný.

Koule zopakovala včerejší dialog mezi Sabier a netvorem, ale když se zablýsklo a hlava netvora odlétla stranou, Mág pohybem ruky zhasl obraz v kouli, otočil se k dívce, a silou ji uchopil za obě ramena.

„Tak - a teď mi řekni, co se tam včera odehrávalo!“

„Jak jsi viděl, na tvé území kdosi poslal několik dobře míněných oblud, aby snížily počet tvých poddaných,“ řekla dívka jako by se nechumelilo. „První z nich nás napadla před týdnem. V té době jsem ještě putovala sama s bratrem, jistě se o tom můžeš sám přesvědčit. Po této události jsme se já a Miltia přidali ke kejklířům.“

„Jak ale víš, že právě s těmito obludami můžeš mluvit?“

„Už nevím, od koho víme, že některé obludy jsou vlastně bývalí lidé, jenže v jiné podobě. Jestli si ale myslíš, že se s nimi dá hovořit, pak to není nijak slavné. Například tuhle potvoru zajímaly jen lebky. A i když jsme jí nabízeli výměnou jiné - stejně se na nás vrhla.“

„A vy jste jí usekli hlavu. Čím?“

„Něčím, co jsme nevymysleli,“ řekla vyhýbavě Sabier. „Tu zbraň máme už dlouho. Vypadá skoro jako kdyby byla kouzelná, ale není. Důležité pro nás je, že je velice dobrá proti všem obludám, se kterými jsme se až dosud setkali.“

„Tvrdíš, že není kouzelná?“

„Myslím si to,“ řekla dívka. „Už proto, že nás poslouchá...“

„Přesvědčíme se!“ řekl Mág. Opět vstal a zazvonil malým zvonečkem, který vytáhl ze záhybu oděvu.

Okamžitě přiběhl velitel skupiny jezdců, která nedávno přivedla Sabier.

„Přivedeš sem bratra této dívky,“ přikázal mu Mág. „Moje jízdní křeslo je ti poslušné. Jeďte!“

Voják odběhl.

„A ty mi zatím něco povíš, kašpařinko,“ obrátil se Mág opět k Sabier. „Neopovažuj se mi odporovat, protože já lidi uklízím velice rychle, i kdybych toho měl o chvíli později sám litovat. A když něco uklidím, už to nikdo zpátky nevrátí - dokonce ani já sám ne.“

„Jsi přece Mág,“ sklonila hlavu dívka.

„Ano - a proto mě neprovokuj,“ řekl výhružně, ale přece jen o poznání klidnějším tónem.

„Co ty víš vlastně o nás, o příslušnících velké rodiny Mágů?“ zeptal se už skoro přívětivě.

„Žijete v hradech a máte nesmírnou moc,“ řekla rychle.

„To je jen první pohled,“ přikývl.

„Vaše přání se vždy vyplní,“ pokračovala. „Cokoli chcete a přejete si, stane se.“

„Cokoliv?“ pozvedl obočí. „Což jsem ti právě před chvílí neřekl, že jsou přání, která se ani Mágům nesplní?“

„Promiň - do dnešního dne jsem to nevěděla,“ sklopila oči dívka. „Ale poslouchá vás všechno - lidé i zvířata, domácí i divoká, obludy, dokonce prý i věci.“

„A dál?“ prohlížel si nezúčastněně svůj prsten.

„Aha - vaše moc pochází od některých kouzelných předmětů a zaříkávadel. Například tvůj prsten - či tahle podivná bílá koule. Kouzelné předměty se poznají podle toho, že obyčejný člověk na ně nemá žádný vliv, neposlechnou ho,“ vyhrkla.

„Pošetilé lidské představy!“ usmál se Fomer. „Omlouvá tě jen to, že podobné skazky si lidé povídají a věří jim.“

„Což tomu tak není?“ podivila se.

„To víš loutko moje, není všechno tak, jak si lidé o nás povídají,“ usmíval se Fomer. „Některé z kouzelných předmětů mohou poslouchat i obyčejnou lidskou chátru - a proto jim příkazy dáváme jinou řečí, než jakou mluví lidé. Kdyby někdo z lidí ukradl kouzelný předmět a naučil se i slova příkazů, jak se už několikrát stalo, kouzelný předmět bude poslouchat zloděje jen nějakou dobu. Stačí, aby dostal příkaz vyslovený obyčejnou lidskou řečí - a přestane rozumět i těm správným příkazům. Tak je to.“

„Což se někdo opováží...“ zajíkla se hrůzou.

„Ale opováží,“ přikývl Mág. „Vám lidem, se nedá věřit ani ranní pozdrav. Musím čas od času i tady na zámku některého člověka uklidit přede všemi ostatními, aby byl zachován klid a pořádek.“

„Ano - a lidé se vás Mágů bojí!“ vzpomněla si Sabier.

„Bojí se právem,“ přikývl Fomer. „Protože být Mágem není tak snadné, jak si asi myslíš. I když se o ničem takovém mezi lidmi příliš nemluví, i Mágové jsou smrtelní. Je ovšem pravda, že žijeme mnohem déle, než lidé. Vám není dáno více než sto let ubohého života - a to jen nemnoha z vás, většina lidí žije sotva polovinu - kdežto Mágové žijí i více než desetkrát tolik.“

„Tisíc let?“ podívala se dívka udiveně.

„Ano - tisíc.“

„To už je opravdu požehnaný věk!“ sepjala ruce.

„Neříkej požehnaný,“ zamračil se.

„A co mám tedy říkat?“ naklonila se a očekávala odpověď.

„Říkej si co chceš, jen ne tohle slovo,“ odtušil.

„Proč vlastně Mágové nemají rádi obyčejné lidi?“ řekla dívka potichu. „Lidi bych chápala, ti od Mágů mohou očekávat jen to nejhorší, ale proč Mágové nenávidí lidi, když se jich bát nemusí?“

„To už je takový zvyk,“ pokrčil rameny Fomer. „Lidé ale nemusí od Mágů čekat jen samé zlo. Mnoho lidí Mágům slouží, většina z nich přijala tuto službu sama a dobrovolně, ti se ovšem nemají nijak špatně. Sám mám na hradě spoustu sluhů, všichni to jsou lidé jako ty, rozumíš?“

„Chtěl bys snad, abych ti také sloužila?“ zeptala se.

„Ne, po tobě netoužím,“ odtušil. „Ty přece nejsi člověk a nemůžeš vstoupit do služby k Mágovi, když už jinému Mágu sloužíš. Dvěma pánům nelze sloužit, pamatuj si to!“

„Nikdy jsem si nepřála sloužit Mágovi,“ řekla dívka tiše, ale zřetelně. „Taková služba může být výhodná příliš krátce. Sluhové Mágů se prý dožívají kratšího věku, než lidé okolo ve městech.“

„A podívejme se!“ obrátil se k ní pobaveně. „Homunkula má dokonce vlastní filosofii!“

„Nejsem homunkula,“ řekla tiše stejným tónem. „Jsem žena a pocházím ze vzdáleného národa.“

„Neopravuj mě, maňásku,“ zasmál se jí do očí. „Já přece vím, že nemluvím s tebou, ale tvým prostřednictvím hovořím s tvým pánem. Tak ať rovnou ví, co na mě může zkoušet, ale v čem už mu nenaletím. Nikdy, rozumíš?“

„Tys řekl,“ pokrčila rameny a odmlčela se.

„Možná, kdybych o to stál, dozvěděl bych se všechno, co mě zajímá - i ze tvé zablokované hlavičky,“ podíval se na ni tak podivným hlasem, až se otřásla.

Všiml si toho a usmál se pýchou.

„Předpokládám, že ti tvůj pán ponechal většinu lidských vlastností, pokud tě stvořil ze skutečné dívky. Nebo ti dal většinu lidských vlastností, jaké jen dokázal napodobit. Dal ti jistě i bolest, nemýlím se?“

„Jsem člověk,“ odpověděla tiše. „Vím, co je to bolest, nejen bolest těla, ale i bolest vnitřní, znám žal, lásku, cit i svědomí. Nejsem žádný výtvor, narodila jsem se jako každý jiný - člověk.“

„Bolest by sice ze tvé hlavy nedokázala dostat tvá tajná spojení, protože ta budou asi dobře blokována i proti mučení a trýzním, ale kdybych tvou hlavinku rozkrájel kousíček po kousíčku, objevil bych zajisté, kde ta závora vězí. Jenomže to by tě nejen bolelo, ale asi bych tě pak už nikdy nedal do pořádku. Jsi mistrovské dílo, na které se nesmí jít palicí, to by se roztříštilo. Ale víš, já si teď myslím, že ten tvůj bratříček bude z téže podstaty jako ty. Budu tedy mít taková mistrovská díla dvě. Jedno z nich si budu moci rozebrat, jak budu potřebovat - druhé mi zůstane. Je to tak?“

„Obávám se, že budeš zklamán,“ podívala se na něho.

„Vidíš - chytil jsem tě,“ zasmál se Mág.

„Jak?“ vytřeštila oči.

„Kdybys byla opravdovým člověkem a kdyby tvůj bratr byl tvým skutečným bratrem, nemohla by ses chovat tak klidně, když jsem ti teď jasně naznačil, že jeden z vás dvou bude na kousíčky rozkrájen. Buď to budeš ty - a pak tě měl uchvátit strach o tvůj vlastní lidský život, nebo rozeberu na kousky tvého bratra - a pak bys měla mít strach o něho. Kdybys měla skutečně lidské city, nemohla bys zůstat tak klidná!“

„Ach tak,“ usmála se opět. „Vždyť nás tu přece nemáš, máš jenom mě.“

„Veliký Fomere!“ ozvalo se náhle od vchodu. „Nemohl jsem splnit tvůj příkaz - komedianti zmizeli!“

Na prahu ležel na zemi velitel vojáků, chochol přílby na koberci, neodvažoval se ani vzhlédnout.

„Cože?“ vyskočil Mág.

„Odtáhli zajisté již dávno, protože nejsou vidět na žádné cestě. Dovolil jsem si sám usednout do tvého křesla, vzletěl jsem s ním výš a doufal jsem, že je lépe uvidím, ale nejsou nikde na dohled!“

„Pak se mi kliď s očí - než tě uklidím sám!“ vykřikl Mág rozzlobeně. Voják okamžitě pozadu vycouval ze sálu.

„Neschopní, ubozí lidé, chátra jedna,“ mumlal si Fomer a vrátil se na své podušky. „Co si sám nenajdu, to nemám!“

Na jeho příkaz zasvítila magická koule a brzy v ní byla vidět scéna, jak komedianti spěšně nakládají vozy a vyrážejí z města na cestu k lesu.

„Máš pěkného bratříčka,“ zavrčel na Sabier. „Jestlipak víš, že tě tu nechal a odjel s ostatními?“

„Ano, vím,“ přikývla klidně.

„Ale já je chytím, i kdyby mezitím dojeli ke hranicím mé říše, což by jim při rychlosti koní muselo trvat mnohem déle než kolik měli času. Pošlu pro ně svého draka! Zakrátko je dohoní a pak se uvidí, zda může někdo uprchnout z mé moci!“

Zavolal několik povelů v neznámé řeči. Venku se ozvalo zděšené volání sluhů a pak zaburácení obrovských křídel. Na místě, kde Sabier seděla, nebylo sice vidět ven, tam navíc už byla tma, ale závany vzduchu dávaly tušit, že tvor, který právě vzlétl na svých křídlech, nebude rozhodně malý.

„Za chvilku tu budeme mít i tvého bratříčka,“ ušklíbl se Fomer. „Možná jsem měl svému draku nakázat, aby sem přinesl všechny. Ale už ho nebudu zdržovat. Ostatní si může slupnout za odměnu. I s koňmi.“

Sabier na to neřekla nic. Také Mág mlčel.

„Moment - tebe to nechalo klidnou?“ vyskočil náhle Fomer z polštářů. „To není přirozené - a nelíbí se mi to!“

Ihned zadal několik příkazů tajemnou řečí. Křišťál koule mu ukázal obrovského křídlatého netvora, kroužícího ve výšce nad lesem. Opisoval kruhy a přitom rychle postupoval podél lesní cesty dál a dál.

„Sem se přece nemohli dostat! Zpátky!“ zamumlal Mág.

Pak opět vydal několik nesrozumitelných povelů.

Koule teď opět ukázala dva komediantské vozy, řítící se nočním lesem, až koním hřívy vlály. Najednou na prvním voze vstal Miltia a začal křičet.

„Zastavte! Zastavte!“

Sám uchopil opratě a donutil koně zabrzdit jejich šílený let tmavou lesní cestou.

„Co je? Co se děje?“ přiběhl k němu zezadu Magarič.

„Koně na Mága nestačí,“ řekl chvatně Miltia. „Pojďte teď sem, nedržte se za ruce a udělejte kruh kolem mě.“

„Co zamýšlíš?“ ptala se ho v obavách Lia.

„Když hrozí smrt, smím použít něco, co nás všechny rázem dostane z moci Mága,“ řekl Miltia.

„Cože?“ vyskočil Fomer a sklonil se blíž ke kouli.

Kolem skupinky překvapených komediantů se zablýsklo řadou oslnivých záblesků. Fomer zahlédl, jak byli všichni lidé obklopeni podivnou družinou trpaslíků, ale trvalo to jen okamžik, pak náhle byla lesní cesta prázdná. Zmizeli nejenom trpaslíci, ale i lidé, vozy i koně. Koule ukazovala prázdnou lesní cestu, nad níž krátce poté ve výši zakroužil stín obrovského okřídleného draka, vyslaného za uprchlíky. Drak se snesl níž, ale pak zamával křídly a letěl dál podél lesní cesty. Pochopitelně - nenašel nic.

„Homunkulo!“ vykřikl Mág skoro nepříčetně. „Tys to předem věděla, viď? Tys to věděla dopředu! To snad ani není možné, vždyť to není dáno ani Mágům!“

„Nevěděla jsem to dopředu,“ zavrtěla hlavou Sabier.

„Takže mám opravdu jenom tebe!“ zařval Mág. „Proto jsi byla tak klidná!“

„Nemáš ani mě,“ řekla Sabier. „Ale jestli chceš, mohla bych si s tebou ještě popovídat.“

„Já že tě nemám?“ vyskočil Mág. Rychle něco řekl a kolem dívky se náhle objevila pevná kovová klec.

„Máš pravdu, musím si tě pojistit,“ zasmál se nervózně.

„Taky mě můžeš uklidit,“ navrhla mu nevzrušeně. „Ale tím mě definitivně ztratíš.“

„To až nakonec,“ řekl mrazivě. „Nejprve si přece s tebou popovídám. Začneš ty - a řekneš mi dobrovolně všechno, co ti tvoje blokáda dovolí. Pak budu chvíli povídat já, což ovšem bude tvé krásné dívčí tělíčko cupovat na malinké kousky, než se dozvím, co se v tobě doopravdy skrývá. A nakonec přijde to uklízení, jak správně navrhuješ. Zamlouvá se ti to tak? Možná bys teď raději řekla ne, ale já už jsem se rozhodl.“

„Krásné vyhlídky - ale budiž,“ řekla dívka. „První část se mi docela líbí. Povím ti dobrovolně a ráda všechno co mi mé svědomí dovolí - jinou blokádu totiž nemám. Ale necháš mě mluvit, i kdybych ti říkala něco, co slyšet nechceš? Jinak by naše povídání nemělo smysl.“

„Jen se neboj - já jsem sám zvědav, co mi můžeš povědět. Nechám tě vymluvit, dokud budeš mít co říci. Moje slovo Mága na to, platí?“

„Platí,“ přikývla vážně. „Pak si budeš dělat, cokoliv se ti zachce. Souhlasíš?“

„Tak jsem to přece sám vymyslel,“ uchechtl se Mág a zase se pohodlně posadil. „Nechceš si ještě během vyprávění něco sníst? Nebo se napít? Později to bude horší!“

„Nebudeme se zdržovat,“ zavrtěla hlavou.

„Dobrá - tak začni. O čem chceš - nechám to na tobě.“

„Tak poslouchej,“ posadila se dívka v kleci na polštáře, další si nenuceně upravila tak, aby se neopírala jen o holou mříž. Jako by se nejednalo o rozhovor oběti a jejího kata.

„S vámi Mágy je hrozně těžké pořízení. Příliš jste si už zvykli na svou neomezenou moc, na své výsady a práva. Můžete o svých poddaných rozhodovat naprosto podle své libosti, zda je necháte žít, nebo zda je zabijete a jakou smrtí. Nikdo se vám nemůže postavit, než jen opět Mágové. Mezi sebou jste si dohodli jistá pravidla a ta jediná musíte dodržovat.“

„Tak tomu ale bylo odpradávna, děvenko,“ podotkl Fomer a usmál se. „Takový je už svět!“

„Tak tomu nebylo odedávna,“ zavrtěla hlavou Sabier. „Je ti snad známo, že Mágové nejsou nic víc, než také jenom lidé jako ti ostatní?“

„To si troufáš!“ vykřikl Mág.

„Nemůžeš popřít, že je tomu tak,“ pokrčila rameny.

„Lidé? Který člověk se může postavit na roveň Mágům? Já ti říkám - žádný! Odvažuješ se příliš mnoho, děvenko!“

„Já už nemám co ztratit. Ale dovol mi odvolat se na tvůj slib, že mě necháš domluvit. Nebo snad váží míň slovo Mága, než slovo člověka?“

„Já už jsem viděl lidi tolikrát porušit slovo, že to ani nespočtu,“ ušklíbl se Fomer.

„Já též - ale spousta lidí své sliby dodržuje, těm ovšem Mágové nesahají ani po kotníky!“

„Ty mě chceš zřejmě vyprovokovat!“ vykřikl Mág. „Jestli řekneš ještě jednu takovou nehoráznost, tak...“

„Tak mě zabiješ, co jiného mohu od tebe čekat?“

„Počkej - to by se ti možná líbilo, ona vlastně taková rychlá smrt není zas tak špatná, viď? Víš co? Mluv si dál co tě napadne - protože až budu mluvit já, postarám se, aby to trvalo nejméně tak dlouho, jako tvoje řeč. Rozumíš mi?“

„Ale ovšem - kdybych teď zmlkla, trvalo by tvoje mučení možná dost krátce, že? Jenomže svědomí mě nutí mluvit dál.“

„Takové svědomí je velmi výhodné - ale pro mě.“

„Nevím. Dovolíš mi tedy mluvit dál?“

„Jen žvatlej, maňásku.“

„Kdybys dal kterémukoliv člověku kouzelnou moc, stal by se i on Mágem,“ pokračovala Sabier. „To přece dobře víš, vědí to i všichni Mágové. Kdyby tomu tak nebylo, kdyby vaše kouzelná moc pramenila z odlišné podstaty Mágů, potom byste byli víc než lidé a nemuseli byste se stále bát o svou moc. Vaše příkazy by nemusely být vydávány ve staré, zapomenuté řeči Kečkún, v řeči, kterou na tomto světě už nikdo nemluví - protože národ Kečkún jste vyvraždili do posledního dítěte. Je tomu tak?“

„Jen povídej, homunkulo,“ usmíval se Fomer. „Přiznám se, docela mě tvoje báje začínají bavit. Mimochodem - jak ses dozvěděla o národu Kečkún? Na obyčejného člověka vskutku ovládáš pozoruhodné znalosti.“

„Dobrá - tak tedy dál,“ nenechala se vyvést Sabier. „Jak dále víš, vaše příkazy nestačí vyslovit, a to ani ve správné řeči, musí tu být něco, co požadovaný příkaz uslyší. Kdyby ses postavil doprostřed lesa a zapomněl si doma všechno, co teď nosíš u sebe, to znamená prsten, kouli, amulet a takové ty předměty, stal by ses obyčejným člověkem. Neměl bys o nic víc kouzelné moci než třeba já, či kdokoliv z lidí.“

„To lžeš! Mágova podstata...“

„V tom případě musel lhát tvůj bývalý soused,“ pokrčila rameny Sabier. „Pamatuješ se na něho, ne? Jmenuje se Maibon, soudil ses s ním a Rada Magie ho odsoudila ke dvaceti letům lidského údělu - a on teď kouzlit neumí. Mágova podstata tedy sama ke kouzlům nestačí.“

„K některým kouzlům je zapotřebí kouzelných předmětů, to je pravda, ale některá kouzla žádné předměty nepotřebují,“ řekl Fomer nespokojeně. „Například naše dlouhověkost!“

„Pravda, cosi jste zřejmě v sobě změnili,“ přikývla na to Sabier. „Ovšem - stejnou změnu můžeš uskutečnit i s tělem kteréhokoliv člověka. I ostatní lidé by mohli žít tisíc let, kdybyste je upravili tak jako sebe. Ta úprava není přece tak složitá, nebo je?“

„Až na to, že by se Mág musel snížit, aby sloužil chátře a ne naopak, jak je jedině správné,“ ušklíbl se Fomer.

„Takže jediná překážka k tomu jste vy, Mágové,“ shrnula dívka. „Jedině vy jste pravou příčinou, proč na tomto světě lidé strádají, není tomu tak?“

„Já si lidí nevšímám. Pro mě za mě, ať si klidně žijí, ať se batolí v tom svém bahně - občas si z nich vychovám pár sluhů, kteří ke mně vstupují do služby sami a dobrovolně. Ostatní mi mohou být ukradení. Jestli strádají, je to jejich věc. Dokonce se o mně říká, že jsem na své poddané mírnější než ostatní Mágové. Co ode mě ještě můžeš chtít?“

„Ty že jsi mírný?“ opáčila dívka. „Ano, tvoji sluhové se k tobě hlásí dobrovolně - ale není to náhodou proto, že jim připravuješ takový osud, aby se jim služba u tebe zdála být menším zlem? Ani ty, tak jako ostatní Mágové, své služebníky nešetříš. Když se ti znelíbí, zavraždíš je - pardon, ty tomu říkáš vznešeněji - uklidíš je. Pak si bez výčitek najmeš jiné. Tomu říkáš mírnost?“

„Mají se u mě ovšem daleko lépe než by se měli venku. Já na nějaké dobré jídlo nekoukám, služba není těžká, vyžaduji od nich pouze přesné plnění mých příkazů. A že sem tam občas některého zlikviduji? Není to často, věř mi!“

„Pak mi ukaž alespoň jednoho, kdo se ve tvé službě dožil stáří. Máš snad aspoň jednoho takového? Ne, ty všechny sluhy zabiješ mnohem dřív. A to není nic proti tomu, jak se svými sluhy zachází ostatní Mágové! To ale není všechno. Jako každý Mág, i ty máš celou družinu dívek, které ve tvém hradu čekají jenom na smrt. Je tomu tak?“

„To jsou už teprve husičky!“ ušklíbl se. „Ale ty si aspoň před smrtí něco užijí, nemohou tvrdit, že nikdy ve svém životě nepoznaly pořádného chlapa!“

„Jsou to živoucí a myslící bytosti.“

„Ženy jsou hloupé všechny! Ty taky - ale nebudeš mít štěstí, aby ses dostala do mého harému. Podívej se ale, jak často od sousedních Mágů lidé prchají, aby v mé říši získali naději na lepší život. Myslíš, že to je pro moji krutost?“

„Očekávají snesitelnější život, to je pravda. Ale má to snad být tvoje přednost? Ty si jich aspoň nevšímáš, budiž. Jenže to nestačí, vždyť si ostatní Mágové na tvém území dělají, co mohou nejhoršího! Když soused Maibon vtrhl na tvé území osobně, dočkal se jakéhosi trestu, jenže ostatní to dělají chytře a proti nim jsi krátký. Posílají k tobě nestvůry, aby se vedlo špatně tvým poddaným.“

„To není pravda! Já žádné zasahování na svém území nikdy nestrpím! Pokud takový případ zjistím...“

„Jenomže ty nic nezjistíš, ty se přece o poddané nestaráš. Jak jinak vysvětlíš, že některé obludy už mají ve svých doupatech úctyhodnou sbírku - více než čtvrt tisícovky lidských lebek?“

„No - je pravda, nemám náladu neustále zkoumat, co moji sousedé provádí na území mé říše. Ale pár oblud ještě není takové neštěstí. Zlikviduji je třeba během zítřka. Krom toho se necítím povinen někomu něco vysvětlovat!“

„Pár oblud není takové neštěstí...“ opakovala po Mágovi posměšně dívka. „To je ovšem tvůj pohled, pohled Mága. Lidé se ale na to dívají úplně jinak.“

„A ty se na to díváš jako lidé!“

„Vždyť jsem člověk, jak jinak bych se mohla dívat na to, že taková obluda během týdne dokáže vyvraždit celou vesnici do posledního nemluvněte? Čí je to vina? Vás, Mágů! Předně těch, kdo tyto příšery stvořili a poslali proti lidem - ale i tvoje, že je necháváš bezuzdně řádit!“

„Přesto jsem považován za nejmírnějšího z Mágů široko daleko!“ řekl vzdorovitě jako děcko.

„A také nejhloupějšího, promiň mi tu upřímnost. Tvoji poddaní si říkají: »Máme snad dobrého pána, ale kdekdo kolem mu může věšet na nos, co se mu zachce.« A ostatní Mágové? Ti to možná neříkají nahlas, vždyť pomlouvat souseda je hluboce pod jejich úroveň, ale chovají se tak. Věší ti na nos, co se jim zachce.“

„Kdo že to o mně řekl? Pověz!“

„Už si nevzpomínám - promiň mi, moje blokáda paměti...“

„Ty se mi budeš vysmívat? Však já si to zjistím i bez tebe, moje magická koule na to stačí!“

„A co tím dosáhneš? Můžeš u lidí opravit jedině první část věty; budou tě i nadále považovat za hlupáka, ale navíc za kruťase. A nebudou to říkat, jenom si to budou myslet.“

„Ty jsi ale jedovatá!“

„Však už ti toho jedovatého moc neřeknu, neboj se.“

„Proč? Vždyť já jsem se tak dobře bavil...“

„Ještě tě trochu pobavím,“ usmála se trochu trpce. „Není toho mnoho, co bych mohla Mágům přiznat jako klady. Jedině to, že skutečně hodně znáte, zejména ve znalostech přírody se vám lidé nemohou rovnat. Částečně je to dáno tím, že jste skutečně byli vždycky velmi chytří, žijete oproti ostatním mnohem déle, můžete tedy v klidu shromažďovat své vědomosti. Částečně je to ale tím, že lidem ani nedovolujete přírodu zkoumat. Máte strach, že by lidé časem odhalili i tajemství vašich kouzel? Nejspíš, proto pronásledujete především lidi, kteří vědí víc než ostatní.“

„Já nikoho nepronásleduji,“ zahučel Mág.

„Ale ano, jedna ukázka sedí před tebou,“ usmála se opět smutně dívka. „Jakmile jsi zjistil, že znám nějak podezřele víc, než se na průměrného člověka tvé říše sluší, nemeškal jsi a poslal jsi pro mě vojáky. Hned od počátku jsem věděla, že mě zpátky nepropustíš. Nemíním to jako pokus zviklat tvé rozhodnutí, jen jako důkaz, že dokážeš uvěřit vlastní lži. Prosím tě, alespoň přede mnou si nehraj na dobráčka, který lidem vlastně ani neškodí. Jsi totiž především Mág - a až potom člověk.“

„Říkáš to tak, jako kdyby člověk byl víc než Mág!“

„Ano, nepřeslechl ses. Já to tak totiž cítím, domýšlíš se docela dobře,“ přikývla dívka.

„Víš ale, co to znamená? Tím urážíš nejenom mě, ale také všechny Mágy po celém světě! I kdybych tě chtěl ušetřit, po tomhle tě budu muset zahubit tou nejstrašnější smrtí, jakou si vůbec mohu vymyslet!“

„Jenom si zase nehrej na dobroděje! Ty mi stejně chystáš smrt takovou, že horší si těžko kdo může představit. Neříkej ani, že bys mě ušetřil, kdybych ti pochlebovala - už ses tak rozhodl, nelži sám sobě! Jenže když má pytlák viset za zajíce, proč ne raději rovnou za jelena?“

„Stejně budeš litovat každého slova, každého písmenka!“

„Nevyhrožuj - za prvé vím, že máš pravdu, za druhé jsem ještě neskončila. Přece nechceš aspoň přede mnou vypadat jako muž bez kouska cti.“

Fomer neodpověděl, jen si cosi zahuhlal.

„Takže stojím před velkou otázkou, na kterou se ani nedá lehce odpovědět. V jednom světě žijí dvě skupiny lidí - nepřerušuj mě, i vy jste lidé jako ostatní! Přece jsme se už shodli na tom, že aspoň ve výjimečných případech je možné Mága zbavit kouzel a udělat tak z něho obyčejného člověka, naopak by bylo možné z obyčejného člověka udělat Mága. Stačí změnit cosi v jeho těle, dodat mu dlouhověkost a pár kouzel. První možnost se dokonce používá, i když zřídka, druhá ale nepřipadá v úvahu pro nepřekonatelný odpor Mágů. Ti se ovšem k lidem chovají hůř než k dobytku, obyčejní lidé proto žijí jenom tak, aby nějak přežili. Kdybych uvažovala spravedlivě, asi bych měla sympatizovat s lidmi - nejen proto, že se k té skupině sama počítám.“

„Hovoříš skoro tak, jako kdybys předsedala soudu, který má nad Mágy vynést rozsudek - a zatím se jen víc a víc sama odsuzuješ. Není to zábavné?“

„Zábavné to příliš nevidím,“ zavrtěla hlavou. „Moje řeči jsou zatím čistě teoretické. K jejich naplnění chybí síla, která by dokázala přivést Mágy před nějaký soud - jistě se neobáváš planého filozofování jedné dívky.“

„Zábava to je asi čistě pro mě - a ještě zábavnější část nás teprve čeká! Ale zase se budu bavit jenom já!“

„To už jsme probrali - věnujme se raději otázkám, které tady dosud nepadly,“ navrhla dívka.

„Tak povídej! Co bys dělala, kdybys měla moc nejen planě filozofovat, ale kdybys měla i sílu, schopnou překonat Mágy? Zničila bys nás, aby se obyčejným lidem vedlo lépe?“

„To by bylo jedno z možných řešení,“ řekla Sabier. „Ale bylo by příliš jednoduché a asi ne dobré. Mágové představují cosi ohromného, co by se nemělo ztratit. Jejich moc je velká a oni sami ji využívají sotva z tisíciny. Kdybych já opravdu byla soudcem, uložila bych lidem i Mágům, aby spolu uzavřeli smír. To by snad bylo lepší řešení pro obě skupiny. Obyčejní lidé by ovšem získali mnohem více, ale Mágové by neztratili nic než neomezenou moc nad životem a smrtí svých poddaných.“

„Říkáš, že by neztratili? Děvenko, ty bys mě rozesmála až k pláči! Pamatuj si - ani ne kouzla, ale především právo nad životem chátry je to, co dělá Mágy!“

„Dovedete si přece udělat homunkuly, kteří jsou pro vás lepšími sluhy než lidé! Poslouchají vás, splní všechna vaše přání a dokonaleji než lidé.“

„Ale netřesou se před námi strachy!“ vybuchl Mág. „Tady ostatně vidíš další důkaz, že ty sama nejsi člověk - dobře víš, co tě čeká, každý člověk by se přede mnou dávno plazil po zemi, ale my dva se bavíme jako Mág s Mágem na přátelském večírku. Což nemáš strach ze smrti?“

„Právě ten strach je to, co dávám Mágům za největší vinu před lidmi,“ řekla Sabier. „Dobrá - uvažovala jsem i o tom, že žádná moc v celém všehomíru nedokáže přimět Mágy, aby se s lidmi smířili a žili s nimi v pokoji. Pak - kdybych měla sílu a soudní pravomoc - oddělila bych tyto skupiny od sebe tak dokonale, aby se spolu už nikdy nemohli setkat. Oddělila bych je - zdí, mořem, nebo třeba kouzelnou stěnou, ale tak, aby ji ani jedna strana nepřekonala.“

„Ještě že takovou moc nemáš - brr, to by byla katastrofa pro nás Mágy!“ afektovaně se otřásl Fomer. „To by byl skoro stejný případ jako úplné zničení!“

„Však vy byste si zvykli!“ mávla rukou Sabier.

„Naštěstí pro nás Mágy není v lidských silách takovou stěnu postavit. A teď mi laskavě dovol trochu poopravit tvé nebetyčné plány, máš v nich totiž podstatnou chybu. Ba, řekl bych, že by pro nás Mágy byla osudová - jaké štěstí, že se pohybujeme pouze na úrovni plané filozofie! Samozřejmě, ty si to nemůžeš uvědomit. Řeknu ti jenom to, že Mágové a lidé nemohou žít odděleně jedni od druhých. V tom je chyba tvého plánu! Trochu mi lichotí, že bys chtěla zachovat lidi i Mágy - jak šlechetné od člověka! Ale ono to tak udělat nejde!“

„Myslíš si, že by lidé nedokázali žít bez vaší tyranie?“ usmála se Sabier. „Já si to představit dovedu.“

„Já taky,“ souhlasil Fomer. „Potíže by nebyly s lidmi, ti by se bez nás určitě protloukli a nejen že by přežili, ale vedlo by se jim mnohem lépe, v tom máš pravdu. Oddělení lidí a Mágů by totiž nepřežili Mágové! A nejen proto, že bychom neměli koho tyranizovat. My bychom bez nich v krátké době úplně vyhynuli!“

„To je pro mě naprostá novinka,“ zarazila se Sabier. „Vy že jste na lidech závislí svými životy? To je divné!“

„Víš, kašpařinko, svět není jen divadlo,“ prohlásil Fomer pateticky, jako by byl sám hercem. „Svět, to je krev, slzy a spousta neštěstí, ze kterého jsme byli vyňati jedině my, Mágové. Ale nebylo nám to darováno, museli jsme se sami postarat - dlouho nám trvalo, než jsme se dopracovali všeho, co nám teď slouží. Kouzla opravdu nejsou jen příkazy, které tajemné síly splní. Poslyš, ty si už také přede mnou přestaň hrát na pouhou komediantku, nebo na homunkulu, která mě přišla škádlit pro zábavu některého mého souseda! Ty jsi docela určitě člověk - jenže vůbec ne obyčejný!“

„Proč si to myslíš?“ opáčila.

„Tak předně - vůbec se mě nebojíš. Kdyby nic jiného, už tohle tě vylučuje z řad obyčejných lidí. Nevím také, který Mág by zašel tak daleko, aby dal svému homunkulu vědomosti, jaké máš ty. Homunkula by byla pitomější. Nechci tvrdit že víš o nás všechno, naopak jsem rád, že o nás znáš jen malou část pravdy, ale už toho víš příliš mnoho. Odkud? Tohle ses nemohla dozvědět v žádné vesnici, v žádném městě. Musím přiznat, pochopila jsi toho dost, abys získala poměrně přesný pohled na vztahy Mágů a lidí, ale to hlavní tajemství neznáš - a to je dobře.“

„Asi by vám mohlo uškodit, kdybych věděla víc, že?“

„Teď už ne - protože tě mám pěkně v kleci, víš?“ ušklíbl se Fomer. „Není to obyčejná kovová klec, ačkoliv tak vypadá navenek, ale magická. Ta sice dovolí, abychom spolu mluvili, ale nedovolí, aby tě někdo osvobodil.“

„Myslíš tak, jako zmizel můj bratr a naši přátelé?“

„Třeba,“ přikývl.

„Můj bratr ví přesně to samé co já - ale toho asi těžko dostaneš do klece,“ usmála se Sabier.

„Naštěstí on už neví přesně to, co ty,“ zašklebil se na dívku Fomer. „Předně neví, o čem si my dva tady povídáme. Možná ještě neví, že jsem zjistil co jsi zač. A jakmile se tu objeví, spadne klec.“

„Pokud ho napadne, aby se vracel, řekla nejistě.“

„To ho napadne docela určitě - slyšel jsem dobře, jak to sám říkal. On ti nijak nepomůže, naopak ho tu čeká také taková klec jako ta, ve které sedíš. Sedí se ti tu pohodlně? Zatím ano, viď?“

„Tvá klec je vybavena polštáři - takže se tu sedí docela pohodlně,“ opáčila kysele. „O to ale nejde. Když si myslíš, že Miltia přijde, mysli si to. Ale říkal jsi, že jsou Mágové na lidech závislí. Ale to přece nedává smysl! Místo lidí můžete mít homunkuly, nejste tedy odkázáni na služebníky. Máte vše, co se vám jenom zachce, a to i bez nich - kouzla vám vytvoří, co vás napadne. Tak v čem jste tak závislí? Mohlo by to být tím, že všichni Mágové jsou výhradně muži?“

„Myslí ti to dobře, děvenko!“

„Dobrá! Vyjdu z toho, že Mágové mezi sebou nemají jedinou ženu,“ začala Sabier opatrně. „Samozřejmě že úplně bez nich nejste, živočišné potřeby máte stejné jako lidé, tahle není výjimkou. V každém hradu je proto žen dost, ale všechny jsou výhradně lidského rodu a slouží vám jen jako ostatní sluhové a jiný živý inventář. Cit, náklonnost nebo dokonce láska, to je Mágům naprosto cizí. Občas by vám sice některá z vašich konkubín mohla porodit dítě, ale vy je vždy zavraždíte dříve než se jim může narodit. Ach tak, pardon - zapomněla jsem, vy je jenom uklidíte - jako tu rozlitou číši. Nemáte zřejmě zájem rozmnožovat se - což při vaší dlouhověkosti částečně chápu, jinak byste se už dávno mačkali jeden přes druhého. A proto byste časem vyhynuli, neboť bez lidských žen by váš rod neměl pokračování...“

„Výborně, kašpařinko! Zatím jsi sice pořád trochu vedle, ale když budeš chvilku usilovně přemýšlet, možná přece jenom sama uhádneš, v čem je zakopaný pes.“

„Říkáš, že na to mohu přijít sama? Jen s mými dosavadními znalostmi o vás?“ zamyslela se Sabier.

„To nevím, možná ti chybí víc, možná už docela maličko,“ usmíval se Fomer jako liška nad spadlým ptačím hnízdem. „Přiznávám, tak otevřenou debatu jsem od tebe rozhodně ani v nejmenším nečekal.“

„Tak dobře, zkusím dát dohromady všechno, co vím,“ řekla dívka a vzdorně pohodila hlavou.

„Jen do toho!“ povzbuzoval ji Mág poťouchle.

„Nerozmnožujete-li se, je vás pořád stejný počet jako na počátku vaší vlády,“ opakovala si. Zdálo se, že soustředěně přemýšlí. „Ani nechcete, aby vás přibývalo, nemusíte pak měnit zavedené zvyky, vztahy a hranice. Lidské ženy jsou pro vás zárukou, že v případě potřeby bude váš rod pokračovat, tomu bych rozuměla. I když každý z vás žije celé tisíciletí, žádné lidské tělo nemůže žít věčně, stárnutí můžete zpomalit až do neznatelné úrovně, ale ne zcela zastavit.“

„Vida, homunkula má i biologické vzdělání jak se patří na úrovni - kde se to v tobě bere, děvčátko?“

„Počkej - no ano, to bude to řešení!“ chytila se Sabier náhle za hlavu. „Je báječně logické - a znamenalo by navíc, že každý z vás je díky lidem vlastně nesmrtelný! Ano, tak to bude! Vždyť přece vím, že umělí netvoři, draci a tehugové, nejsou dílo přírody - a mají tak složitý mozek, že do něho dokážete přenést i úplné lidské vědomí. Umíte-li vtěsnat je i do mozku nestvůry, pak přenést vědomí z hlavy člověka do hlavy druhého člověka bude jednodušší, že? Museli byste jako příjemce použít novorozence, jehož vědomí je naprosto čisté a který ještě nemá svou vůli. Byla by i druhá možnost. Nejprve mozek člověka - příjemce vygumovat, aby v něm nezůstala ani stopa po původní osobnosti. To by bylo určitě mnohem obtížnější.“

„Ty nejsi žena, ale démon v ženském těle!“ vydechl náhle Fomer. „Ano, tohle je naše největší tajemství! Ukrýváme je už déle než třicet tisíc let a dosud nikdo nebyl tak blízko, aby je dokázal odhalit jen na základě nepřímých náznaků, jako se to podařilo tobě. Třicet tisíciletí! Můžeme upravit lidské tělo, aby vydrželo tisíc let, ale to je nejzazší možná hranice, kdy už občas hrozí neočekávaná ztráta funkce. Proto si každý z nás střídá tělo dříve než uplyne polovina té doby - jistota je jistota. Nepoužíváme dnes novorozence jako na počátku éry Mágů, ale skutečně gumujeme dospělé, dobře vyvinuté muže, ačkoliv je to obtížnější, jak správně tušíš. Používat hotová těla je ale bezpečnější než přenášet se do nemluvňat, ta jsou zpočátku příliš bezmocná. Já jen zírám, jak tě to vůbec mohlo napadnout?!“

„Takže každý z vás musel zahubit nejméně šedesát lidí jen proto, aby si jejich těly prodloužil život!“ zašeptala Sabier úžasem. „Pravda, je to zlomek z počtu vražd, které už máte na svědomí. Každý z vás tedy žije už třicet tisíc let! Přiznám se, jímá mě z toho závrať!“

„Ani se ti nedivím, děvenko,“ přikyvoval Mág. „To už je opravdu nad lidské chápání.“

„Vy jste už před třiceti tisíci lety dokázali přenášet úplné vědomí člověka z jednoho jedince na druhého - to ovšem znamená, že už tenkrát jste museli vědět...“

„A co si myslíš, kašpařinko? Ty máš totiž pořád nesmírně zkreslený pohled na svět, víš? Je to pochopitelné, jsi mladá a nevíš, jaký byl svět ani před sto lety, natož před třiceti tisíci! Jenom my Mágové skutečně pamatujeme, jak svět tenkrát vypadal! A řeknu ti - teď už na tom nezáleží - byl to zajímavý svět! Před třiceti tisíci lety žili lidé radostněji než dnes, jejich civilizace byla bohatá, že si to snad ani představit nedovedeš. To ovšem ještě nebyli žádní Mágové, všichni lidé byli stejní - nebo skoro stejní. Vládla v něm docela pohoda - a lidé byli šťastní. Tenkrát každý mohl žít asi do tří set let - na tisícovku jsme to dotáhli až my, ale to už se lidí netýkalo.“

„A kam se ta vyspělá civilizace ztratila?“ vyhrkla dívka nedůvěřivě.

„Neztratila se přece, naopak, rozvinula se a je dnes tak mocná, že nemá soupeře! Ale už tenkrát jsme vytvářeli kovové stroje, které uměly spousty věcí! Pak jsme se věnovali více biologii. A objevili jsme, jak překopírovat kompletní lidské vědomí do jiného, čistého mozku. Přišel s tím jakýsi Dorgej, snílek, ale kapacita. Měl utkvělou myšlenku - starce a lidi nemocné nevyléčitelnými nemocemi vracet k životu tím, že je přenese do nových těl. Bylo to perfektní, účinek byl zaručený a takto přenesený člověk mohl okamžitě po převtělení pokračovat v tom, co dělal do této chvíle, protože se spolu s jeho vědomím přenesly i veškeré jeho znalosti. Ten projekt měl jen jednu vadu. Potřeboval neustálý přísun novorozenců. A ten nebylo možné zajistit - rozhodně ne pro tolik miliard lidí, kolik jich na světě v té době bylo. Ano, každý by rád žil dalších tři sta let - ale nikomu se nechtělo obětovat té možnosti své vlastní děti, rozumíš?“

„Rozumím - a proto jste se rozhodli tuto myšlenku udržet v tajnosti a využívat ji jenom pro hrstku vyvolených.“

„To by přece napadlo každého, ne?“ usmíval se Fomer. „My jsme jen včas pochopili, že lidé tu myšlenku vůbec nejsou schopní přijmout. Co by to vyvolalo? Každý by chtěl žít více životů po sobě, ale kde brát tolik dětí? Možná bychom časem dokázali změnit psychiku lidí, aby věnovali své novorozence pro potřeby druhých dobrovolně s vyhlídkou, že jim také někdo poskytne další život, až jej budou potřebovat sami, ale mezitím nastaly nepřekonatelné konflikty a všechno by mohlo skončit v celosvětové válce o dětská těla. Kromě toho byly problémy s kapacitami - ani kdybychom chtěli, nestihli bychom převtělovat všechny, každé převtělení je náročné. Lidé nám navíc házeli klacky pod nohy od samého začátku. Když se záhadně ztratilo několik novorozenců, nastal poprask a dav by jistě únosce roztrhal, kdyby je dopadl. Museli jsme se držet v ústraní, kde musel každý převtělený nejprve tajně vyrůst, než se mohl opět objevit na veřejnosti, navíc pod novým jménem.“

Sabier poslouchala pozorně. Tajemství, která se právě dozvídala, byla zřejmě pro civilizaci na Agaborilu klíčová.

„To trvalo první tisícovku let. Naučili jsme se střídat svá těla postupně, ne všichni najednou, ale i potom problémy trvaly. Lidé zdokonalovali pátrací metody, dokonce zabránili únosu dítěte, jehož tělo jsme velice nutně potřebovali. Přitom byli čtyři z nás zabiti, mezi nimi i otec převtělování Dorgej. Rozhodli jsme se, že to tak dál nepůjde. V biologii jsme byli daleko před ostatními lidmi už tenkrát a naštěstí nás napadlo, že vědomosti mohou mít sílu zbraní. Vypěstovali jsme spolehlivě smrtící nemoc, tisícovce vybraných lidí - a pochopitelně i sobě - jsme naočkovali ochrannou vakcínu a nemoc jsme rozšířili do celého světa. Byla spolehlivě smrtící - lidským biologům a lékařům nedala čas k výzkumům, zabila je dřív. Během dne jsme zlikvidovali celou tu prohnilou lidskou civilizaci a skoncovali jsme tak navždy s nadvládou lidské chátry...“

„Vy vrazi!“ zbledla Sabier.

„Pochopitelně jsme byli na takovou akci připraveni tak dobře, jak to bylo možné. Měli jsme podzemní sídla, nádherně vybavená všemi vymoženostmi tehdejší vědy. Každý z nás byl už tenkrát odborníkem v několika oborech. Měli jsme podzemní továrny, elektrárny, sklady plné všeho možného, ale hlavně - byli jsme vzdělaní a tu tisícovku prosťáčků, kterou jsme nechali žít, jsme stokrát převyšovali. Počtem pochopitelně ne, jen vědomostmi, které skutečně měly cenu největší. A tak, zatímco my jsme ve svých sídlech dále rozvíjeli, co z naší původní civilizace bylo nejlepší, lidé na povrchu nedokázali udržet ani to co jim zůstalo, ačkoliv jim zůstalo původně všechno. My jsme si pod zem vzali nepatrný zlomek bohatství našeho světa. Jenomže ti nahoře nedokázali vůbec nic. Těm nekňubům se nejprve zastavily elektrárny - bez nich jim nebyly platné továrny. Došlo jim palivo a zapomněli, jak se získává další, zastavily se jim tedy i všechny pohyblivé stroje. Museli se vrátit až do dob primitivního zemědělství, protože uměli využít jenom sílu zvířat. Pět tisíciletí stačilo - a po jejich civilizaci neštěkl pes, kdežto ta naše se rozvíjela takovým tempem, že se nám samotným z toho točila hlava. Dnes už není ani stopa po vyspělé civilizaci lidí! Kovy se rozpadly, umělý kámen zvětral, ostatní zavál prach, během deseti tisíc let vybledly dokonce i ústně předávané pověsti a mýty. Každodenní dřina a starost o zachování holého života jim nedovolila udržet zbytky vzdělání, zapomněli dokonce i písmo - až teprve před dvěma tisíci lety jsme jim dovolili vynalézt jiné.“

„A vy jste jim nejen nepomohli, ale starali se, aby klesli co možná nejhloub,“ šeptala Sabier.

„Samozřejmě - protože lidé se nám pak nemohli protivit! Sami nám přinášeli své novorozence jako oběti, kdykoliv jsme je potřebovali. Každý z nás, kdo se objevil mezi lidmi, byl uctíván - my jsme totiž uměli létat, naše oděvy podle potřeby svítily, ale především - při jakékoliv známce odporu jsme lidi krutě trestali. Až si všichni zvykli považovat nás za nedotknutelné, za mocné - za Mágy.“

„A co takhle svědomí - to vás ovšem netížilo, co?“

Fomer vyprskl smíchy.

„Kašpařinko, to slovo ať používají lidé, my je chápeme od pradávna jako příliš hluboko pod naší úrovní, rozumíš? Máš pořád tak omezené, lidské chápání světa.“

„Lidské chápání světa... no dobrá, ale pak jste nakonec vyšli z podzemí - a postavili si hrady, je tomu tak?“

„Ale ovšem - upřímně řečeno, vydrželi jsme pohromadě moc dlouho, pět tisíc let, až se tomu sám divím. Nakonec jsme se přestali snášet, dělali jsme si naschvály, jenže jsme si to včas uvědomili a dospěli jsme k závěrům, že nemůžeme takhle žít. Rozdělili jsme si proto spravedlivě svět - a na každého z nás připadalo docela slušné království - dohodli jsme se, že si nebudeme škodit, nebudeme si zasahovat do svých záležitostí - a sbohem kamarádi, užili jsme si spolu víc než dost! Rozešli jsme se včas, spory mezi námi se časem obrousily a dnes už se zase navštěvujeme a vzpomínáme přitom na staré, zlaté časy. Tenkrát to byl pokojný rozchod, dokonce jsme si vzájemně pomáhali i při stavbě našich hradů. To víš, do nějaké barabizny by se žádný z nás nesnížil, naše hrady vydrží i nejničivější zemětřesení, i kdybychom se je mezitím nenaučili krotit. Zvenčí je vidět jenom špička, každý hrad pokračuje dolů a prostory pod zemí jsou tisíckrát větší než to, co je nad zemí. Ale to není tak důležité jako naše magické síly. Teprve ty nám dávají neomezenou moc - ovšem jen na našem území a jen proti chátře, neboť Mág Mága naštěstí ohrozit nemůže.“

„Svoje chování k lidem jste za celou tu dobu nezměnili, takže lidé teď živoří jen z vaší milosti...“

„Proč bychom měli měnit, co se tak výtečně osvědčilo?“ podíval se na dívku Mág pobaveně. „Co nám chybí? Máme nač si vzpomeneme. Základní - jak říkáš, živočišné potřeby - máme již desetitisíce let neustále uspokojovány tak, jak se ti nezdá. Vybraná jídla, jemné nápoje, křehké dívky, které nedovedou říci ne, kouzelná, obluzující, vidiny přinášející hudba - co nám chybí? Nic, naprosto nic! Chátra se nám dnes plazí u nohou, ačkoliv nás její prapředkové pronásledovali jako zločince! Kdykoliv mě napadne, mohu některého ze svých sluhů rozkrájet na nudličky - ostatní mi ho budou přidržovat, aby sebou neházel a budou se jen třást, aby je nepotkalo totéž. Přiznám se, mě už unavilo pouštět na lidi hrůzu. Posledních pět set let si jich nevšímám, věnuji se jen své vědě - a svému umění. Takové obrazy, jaké dovedu namalovat, neumí nikdo na světě - Mágové mě uznávají jako nejlepšího malíře všech dob!“

„Ty obrazy bych snad jindy chtěla vidět - ale dnes by se mi z nich asi zvedl žaludek,“ řekla Sabier s odporem.

„Jsi přece jen pouze člověk,“ odtušil Fomer shovívavě. „Nedokážeš ocenit žádné pravé umění, prostě na to nemáš. Jak říkám, třicet tisíc let našeho náskoku není už v lidských silách dohonit. Zvláště když vy obyčejní lidé stále umíráte a noví, kteří se rodí místo vás, se musí všechno znovu od začátku učit. Nemůžete dosáhnout takových znalostí, jakými vládneme my. Zanech vší naděje, je pozdě měnit svět!“

„To byla ale příšerná historie,“ otřásla se dívka. „Tak strašlivou duchovní facku jsem za celý život nedostala. Ale děkuji ti i za ni. Teď aspoň vím, na čem skutečně jsem.“

„Nelíbilo se ti to, že? Když se to tak vezme, máš pravdu - mně by se také nelíbilo, kdybych byl na opačné straně než jsem a slyšel tuto holou pravdu. Pomyšlení, že můj život nemá naprosto žádnou cenu, bych také nesnesl. Jenže já jsem Mág - a člověk jsi ty. Co mi můžeš kázat o nějakém svědomí?! Mě nemůže dojmout, když se tady otřeseš nad jedním zabitým člověkem. Na každého z nás Mágů připadá odhadem už více než padesát miliónů mrtvol! Ale aspoň budeš vědět, že tvoje smrt je také tak logická a nevyhnutelná - třeba se ti bude i lépe umírat. Ačkoliv - jsi velice chytrá, stejně víš, co tě čeká - musím teď naplnit zásadu, že každý člověk, který se dozví příliš mnoho, musí o to bolestivěji zemřít.“

Obrátil se k dívce a natáhl k ní ruku s velkým prstenem.

„Nenechal jsi mě ale domluvit,“ připomněla mu a opět se na něho usmála, tentokrát velice záhadným úsměvem. Napřažená ruka klesla.

„Tak povídej - máš ještě něco, co by mohlo alespoň málo dodat k našemu rozhovoru? To nejzávažnější jsme si přece už řekli, nebo ne?“

„Ovšemže mám co dodat,“ usmívala se dívka. „Nebude to jistě tak příšerné, ale bude to také zajímavé, věř mi!“

„Nu dobrá - nespěchám. Spěchu jsem dávno odvykl.“

„Vrátila bych se k tomu filozofickému problému, vzpomeň si, s tím soudním dvorem, kde všichni Mágové sedí na lavici obžalovaných...“

„To není nové, o tom jsme mluvili,“ mávl rukou znuděně. „Jestli nemáš nic víc...“

„Ten problém jsme přece nedobrali až do konce,“ trvala na svém dívka. „Nedohodli jsme se, zda by bylo lépe Mágy prostě vyhubit jako parazity, nebo je jen oddělit od lidí. Jak je vidět, Mágové by nepřežili ani jednu z těchto variant. Něco se ale přece změnilo - a je to důležitější, než si myslíš. Už mi totiž není líto, že nevím, jak zachovat obojí, Mágy i lidi.

„Tak vidíš - všechno zůstane tak jak bylo, i když tě teď rozcupuji na kousíčky; po tobě přijde na řadu tvůj bratříček a pro jistotu i všichni komedianti. Podívám se, odkud jste ke mně přišli, kde jste své podivuhodné znalosti získali. Bude tam asi zase nějaká tajná vědecká společnost - nejste první, komu se podařilo objevit pozůstatky zaniklé lidské civilizace. To bude konec - a na to se můžeme napít. Ten pohár si ale vypij pomalu - bude to poslední potěšení ve tvém životě.“

„Předtím bych měla opravit několik fatálních omylů, ve kterých se pro změnu nacházíš ty,“ řekla s klidným úsměvem dívka.

„Omylů?“ podíval se na ni pobaveně.

„Je jich mnoho, ale jeden z nich bude i pro tebe nesmírně velikým překvapením.“

„Používáš velice silná slova, děvenko!“ usmál se Mág. „Mě že by mělo něco překvapit? No - povídej!“

Sabier uchopila pohár a bez ohledu na Mágovo tvarování jej naráz dopila do dna, jako by tím chtěla naznačit, že ani nemá zájem pokračovat déle v hovoru.

„Tak poslyš - tušíš aspoň, jak jsem uhodla, že vy Mágové jste nesmrtelní, i když jen díky lidem? Netušíš, viď! Abys věděl, způsobů jak dosáhnout praktické nesmrtelnosti je více a já sama používám jiný než vy. Proto se tě nebojím. I kdybys mě roztrhal na kousky, budu žít dál, i když to zatím nechápeš, jak vidím. Ale tvůj druhý omyl je mnohem důležitější pro tebe. Myslíš si, že jsi mě chytil do nepřekonatelné magické klece. Netušíš, že pravý opak je pravdou.“

„Chceš říci - že máš v kleci ty mě?“ podíval se Fomer na dívku s neskrývaným pobavením.

„Jsi velice chytrý - a máš pravdu!“ řekla šelmovsky.

V sále Mágova hradu v té chvíli zhasla světla. Aniž by se pohnul vzduch, všechny pochodně, svíce, lampy i uzavřená svítidla rázem zhasly jakoby je sfoukl - nic tu zřejmě nehořelo přirozeným plamenem. Ozvalo se hrozivé zahučení a zavrčení, jako kdyby venku škrtal kovem o kovovou mříž a v sále se přímo v Mágově kleci ostře zablýskalo.

Světlo pak stejně náhle opět vzplálo, čarovné pochodně se rozhořely, křišťálové lustry se v plné nádheře rozzářily - jenomže zkoprnělý Mág ještě chvíli nevěřícíma očima zíral před sebe na neporušenou - ale prázdnou klec, v níž se na poduškách ještě držel otisk, tam, kde před okamžikem seděla dívka... Na zemi pak ležel prázdný pohár a nevelký třpytivý předmět - zlaťák, který měl komedianty pro Mágovo potěšení zdržet ve městě.

 


Zpět Obsah Dále


13.09.2015 15:45

Komentáře: