Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Sněm

Toho večera přišly Kwierane a Lumiel jako obvykle do předpokojů svého pána, ale nalezly tu jen Šahrazád. Vlídně je přivítala a nabídla jim, aby se posadily. Nebylo tomu tak poprvé, kdy je vítala, ale tentokrát si Mág nějak dával na čas. Šahrazád jim zatím nabídla připravenou večeři a všechny tři se do ní pustily.

„Kde dnes vězí?“ povzdechla si Kwierane.

„To se ti po něm tak stýská?“ usmála se Šahrazád.

„Už abych to měla dnes za sebou,“ povzdechla si trpně Kwierane. „Nějak mi není dobře.“

„Včera jsme se vůbec nevyspaly,“ přidala se Lumiel.

„Dnes se nevyspíte také, ale úplně jinak,“ prohlásila Šahrazád tajemně. „Jestlipak víte, co jíme za hostinu?“

„No - asi jako vždycky!“ podivila se Kwierane.

Hlad už neměla žádná, teď jen popíjely z pohárů.

„Ba ne, děvčata,“ vrtěla hlavou Šahrazád. „Naše dnešní hostina je velice slavnostní. Ale teď si budeme něco přát, něco, co byste chtěly splnit nejvíce.“

„Já bych si přála, aby dnes nepřišel,“ šeptla Lumiel.

„Aby ho rovnou odnesl Rarach!“ řekla potichu Kwierane, a to tak procítěně, až Lumiel ztuhla hrůzou.

„A aby se už nikdy nevrátil!“ dodala Šahrazád klidně.

Dopily poháry do dna.

„Děvčata, musím vám teď oznámit velmi radostnou novinu,“ řekla Šahrazád. „Naše tři přání se dnes vyplní. Vlastně už jsou splněna. Rázid dnes nepřijde - a nepřijde už nikdy.“

„Odnesl ho Rarach?“ vydechla Kwierane.

„Neodnesl ho Rarach, ale já,“ řekla dívka svým zděšeným kamarádkám. „Rázid je pryč, už se nevrátí.“

„Takže ty jsi žena - Mág?“ řekla zděšeně Kwierane.

„Nejsem Mág,“ ohradila se prudce. „Ale nejsem obyčejné děvče - to už jste snad poznaly. Jsem něco mezi tím. Pro vás musí být důležité, že na rozdíl od Mágů lidem neškodím, ale pomáhám, jako jsem pomáhala vám.“

„Ale - co potom jsi?“ vyjekla Lumiel.

„Dnes už vám mohu říci všechno,“ řekla Šahrazád. „Přišla jsem do tohoto kraje z velké dálky - to už víte. Ale nevíte, že můj domov je úplně jiný svět než Agaboril, svět Mágů.“

„Ale vždyť jsi Rázidovi musela být také často po vůli, jako my, viděly jsme to přece kolikrát... Proč?“

„Vy jste Rázida mnohokrát objímaly a přitom jste věděly, že objímáte svoji smrt, že?“ řekla Šahrazád mírně. „Když ale Rázid objímal mne, netušil že také on, nedotknutelný Mág, ve mně objímá svoji smrt. Dnes se jeho osud naplnil.“

„Zabila jsi ho?“ zeptala se dychtivě Kwierane.

„Ne, já zabíjím jedině když nemám žádnou jinou možnost, jak zastavit zlo,“ zavrtěla hlavou. „Udělala jsem ale z něho obyčejného člověka a zanesla ho na vzdálený svět, kde nikdo jiný nežije. Je tam bez svých kouzel bezbranný jako dítě, na ostrově obklopeném nepřemožitelnými mořskými netvory. Tam teď bude živořit celý zbytek života.“

„Jak dlouho tam bude žít?“

„Nevím,“ pokrčila rameny. „Na tom už nezáleží, třeba sto let, třeba pět set. Ale žít mezi těmi obludami - to bude asi horší než smrt.“

„Ale co teď my, když už tu Rázid není? Co bude s námi?“

„To bude záležet na vás,“ řekla Šahrazád. „Můžete se teď konečně rozhodnout podle své vůle. Mohu vám otevřít Rázidův hrad a vy se můžete vrátit domů. Mohu vás pozvat k sobě, do mého světa, ale také bych vám mohla ukázat úplně jiný svět, kde byste mohly žít bez Mágů, jenom s lidmi jako jste samy. Nelíbilo by se vám to? Lidí jako jste vy je mnohem více a já mám pro vás připravený celý nový svět.“

„Co tam budeme dělat?“

„Žít jako ostatní lidé,“ řekla Šahrazád. „Každá z vás tam pro začátek dostane, co bude potřebovat. Domek s kusem pole, nebo krámek ve městě. Najdete si každá hodného muže a budete normálně žít tak, jak jste byly až dosud zvyklé. Nejsou tam Mágové ani obludy, nebudete se muset ničeho bát.“

„V životě se nebudu moci na žádného muže ani podívat!“ vykřikla Kwierane a Lumiel jí souhlasně přitakala.

„Ani kdyby to byl člověk?“ podívala se na ní Šahrazád zpytavě. „Uvažte, nebudete přece hledat tyrana, který by vám stále hrozil smrtí! Můžete si najít takového, který vás bude mít opravdu rád, bude si vás vážit a bude vám pomáhat. Až s ním budete mít dítě, bude je na svět vítat spolu s vámi.“

„A ty - ty si teď také najdeš muže?“ obrátila se na ni nedůvěřivě Kwierane.

„Já jsem opravdu jiná bytost než vy,“ řekla Šahrazád se smutkem v hlase. „Já si nemohu najít muže, jakého si určitě najdete vy. I kdyby se takový našel, kdo by mě měl opravdu rád, já sama bych ho nesměla chtít, protože by to byl ode mě podvod - a to já nechci - nemohu.“

„Proč podvod?“ zajíkla se Lumiel. „Protože jsi před ním měla Rázida?“

„To bych za podvod nepovažovala,“ zavrtěla hlavou. „Sama bych mu po pravdě všechno předem řekla a kdyby mě chtěl i pak, nebylo by to ani ode mě, ani od něho nečestné.“

„Tak co by bylo tím podvodem?“ chtěla vědět Lumiel.

„Protože já opravdu nejsem obyčejná žena,“ tvrdohlavě opakovala Šahrazád. „Především proto, že moje děti nebudou obyčejné děti. Já se o ně nebudu vůbec starat. Až se narodí, odejdu od nich a nechám je samotné.“

„Ty že bys byla taková krkavčí matka?“ nechtěla slyšet Lumiel. „Tomu nevěřím!“

„Moje děti budou totiž hned po narození mluvit jako mluví dospělí lidé,“ řekla Šahrazád. „Týden po narození budou samy chodit a za měsíc budou umět i létat. O takové děti se matky nestarají, není to zapotřebí.“

„Jak to můžeš tvrdit?“

„Jak?“ usmála se Šahrazád. „V našem světě jsou všechny děti takové. I já jsem mluvila hned po narození.“

„Takže ty opravdu nejsi člověk?“

„Jen částečně,“ přikývla. „Jsem hvězdná bytost, vám lidem se velice podobám, ale stejná - ne, stejná nejsem.“

„Říkala jsi mi, že neumřeš, ani kdyby tě Rázid zabil,“ vzpomněla si Kwierane. „Je to pravda?“

„Ano,“ přikývla. „Jak ti říkám, nejsem tak úplně člověk, i když vypadám jako vy.“

„Škoda!“ povzdechla si Kwierane.

„Ale nebojte se, já vás teď neopustím,“ usmála se na ni opět Šahrazád. „Jste přece pořád moje kamarádky a musíme už dnes večer ostatním oznámit, že jsou svobodné!“

„Opustíme Rázidův hrad, viď!“

„Ano,“ přikývla. „Pozvu vás všechny na návštěvu našeho světa. A pak - pak se budete samy rozhodovat, jak dál.“

„Ale co bude s Rázidovými sluhy?“ zeptala se Lumiel.

„Také oni budou svobodní,“ usmívala se Šahrazád. „Nikdy vám přece neubližovali. Vezmeme je s sebou a kdo ví - kdyby se vám některý z nich líbil...“

„Vždyť to nejsou muži,“ povzdechla si Kwierane.

„To ale bylo z vůle Rázida,“ řekla Šahrazád. „Moje vůle bude, aby nikdo pro Mágovy rozmary netrpěl. Což jste už obě zapomněly, že umím léčit? Způsobila jsem, že ani vy dvě teď nemůžete mít děti. Jenomže já vás zase uzdravím, abyste byly opět docela normální ženy. No - a totéž udělám s nimi!“

„Šahrazád, ty nejsi žena - ty jsi anděl,“ řekla Lumiel tiše. „Jaká jiná hvězdná bytost bys mohla být?“

„Anděl nejsem,“ usmála se. „Rázid mě dnes naopak nazval démonem, ale ani on neměl pravdu. Jsem co jsem, trochu žena, ale ne docela - hlavně ráda pomáhám lidem, aby byli lidmi, když už sama člověkem nejsem.“

Opustily pak Rázidovy komnaty a obrátily se na správce. Ten byl jako vždy připraven splnit jakékoliv jejich přání, ale když chtěly rozeznít velký zvon, přece trochu zbledl.

„Mé dámy - tohle po mně nechtějte,“ varoval je. „Já mám ovšem příkaz splnit vám, cokoliv je v mých silách, ale náš pán se bude zlobit! Velký zvon - to je jenom jeho právo.“

„Zlobit se bude,“ přikývla Šahrazád. „Už se zlobí. Jenže mu to není nic platné, nad námi už nemá žádnou moc.“

Správce vytřeštil oči, ale pak jako v snách spustil hlas zvonu. Do velkého sálu krátce poté začaly přibíhat rozespalé dívky, aby obsadily výhodnější místa za sloupy a v koutech.

Šahrazád počkala, až budou všechny pohromadě. Pak se před ně postavila, tak jako to dřív dělal Rázid.

„Milé kamarádky, musím vám sdělit novinu,“ začala. „Dnes skončila vláda našeho pána. Žádnou už tady nebude čekat smrt z jeho vůle. Podívejte se!“

Pak si přede všemi strhla s hlavy korunku vyvolených, upustila ji na podlahu a rozšlápla ji.

Správce, který stál stranou, zezelenal hrůzou. Ale ani ostatním nebylo zřejmě volně. V sále bylo naprosté ticho.

„Vy to nechápete? Rázid už není naším pánem!“ vykřikla Kwierane a podle příkladu Šahrazád i ona s gustem rozdupala svou korunku.

„Ode dneška jsme všechny svobodné!“ prohlásila trochu nesměle Lumiel, ale i ona svou korunku zničila.

„Nešťastnice! Až se náš pán vrátí!“ vykřikl správce.

„On se nikdy nevrátí!“ řekla Šahrazád.

„Ale co když přece jen...“

„Nebudeme se na něho ohlížet,“ řekla Kwierane sebejistě. „Všichni v tomto hradě jste se dostali z moci pána. Všichni máme rovněž pozvání do světa, kde nejsou žádní Mágové a kam se za námi nikdy nedostanou. Kdo chce jít s námi?“

První se přihlásily Aga a Kionei. Teprve pak se začaly hlásit i ostatní. Ale právě když se začaly objevovat první úsměvy na dosud zděšených tvářích, ozvalo se zvenčí hrozivé zaskřípění a světlo na okamžik pohaslo.

„Rázid se vrací!“ vykřikla některá z dívek.

Nastal hrozný zmatek. Šahrazád marně na dívky volala, ať se nebojí, ty utíkaly do svých komůrek tak zděšeně, až se na konci sálu vytvořila u východu hrozná tlačenice. Ozýval se zděšený křik, nebylo slyšet vlastního slova. Konečně všechno utichlo a Šahrazád s ostatními, které u ní zůstaly, mohly začít ošetřovat několik ležících, pošlapaných děvčat.

„Takhle to nepůjde,“ řekla Šahrazád. „Zavřete na chvíli oči - i ty, Ago. Pozvu si několik kamarádek z našeho světa.“

I přes zavřená víčka spatřily dívky několik rychle po sobě následujících záblesků. Pak je otevřely. U každé ležící dívky se objevila jiná. Všechny byly oblečené do stříbrných šatů a podobaly se Šahrazád. V několika minutách se omdlelé a potlučené dívky začaly probouzet.

„Tak - a konec paniky,“ prohlásila Šahrazád. „Pojďte pro ostatní a půjdeme!“

Trvalo jim dlouho, než přesvědčily ostatní děvčata, poschovávaná ve svých komůrkách. Po dvou, po třech je pak bývalé „vyvolené“ vodily do pokojů, dříve patřících Mágovi. Tam stálo na podlaze veliké kovové vejce, jaké tu nikdy předtím nebylo. V boku mělo nevelká dvířka. Dívky vstupovaly dovnitř a když se po krátké chvilce dvířka opět otevřela, nikdo tam už nebyl.

V jednom okamžiku vznikl dokonce problém, protože jednu z čekajících dívek napadla myšlenka, že podivné vajíčko je všechny usmrcuje, ale když se pak po chvilce dohadování dvě dívky vrátily nazpět a nadšeně tvrdily, že byly v podivném, krásném světě, žádná překážka už nenastala.

Během půlhodiny byla všechny děvčata pryč. Došlo také na sluhy. Správce až teď pochopil, že Šahrazád nelže. Mágova moc byla zlomena, poslední sluhové zmizeli ve „vajíčku“ a hrad úplně osaměl.

To už byly všechny dívky shromážděny v jiném sále, jenže tento sál byl prosvětlen slunečním světlem, které dovnitř svítilo jeho skleněnými stěnami. Tady nebyla noc, ale jasný den a dívky se konečně začaly usmívat a klidně spolu hovořit o svých nových dojmech.

„Děvčata, jak vidíte, jsme tu všechna,“ ujala se slova opět Šahrazád. „Tady nás nemůže ohrožovat žádný Mág, nejen Rázid, který už dočaroval, ale ani ostatní, kteří ještě svou moc neztratili. Ale má to také nevýhody. Nikdo vám tu nebude nosit jídlo až k postýlce, nikdo vám je nebude připravovat v kteroukoliv denní i noční hodinu. S kouzly je konec, ale myslím si, že nebudete příliš litovat.“

„Co s námi bude?“ zeptala se opatrně jedna z dívek.

„Budete se muset mnohému naučit,“ řekla Šahrazád. „Teď se vás ujmou hvězdné děti. Nemyslete si, jsou sice malé, ale umí mnohem víc než vy. Naučí vás, jak se tu budete o sebe starat. Zpočátku vám budou i vařit, ale to se jistě naučíte ze všeho nejdříve.“

Pak se do sálu nahrnuly desítky malých dětí, oblečených také ve stříbrných oblečcích. Rozebraly si dívky a zavedly je do jejich nových domovů. Každá tu měla svou komůrku, tak jako na hradě Rázida. Jenomže tím veškerá podoba skončila. Místo celodenní zahálky nastoupilo už prvního dne společné učení, kde malé děti učily dívky, co všechno budou v novém domově potřebovat.

„Smím mít jednu prosbu?“ přitočila se ještě předtím k Šahrazád její dávná kamarádka Amodai, když se dívky začaly rozcházet, jak si je jejich noví malí průvodci odváděli.

„Myslím, že vím, co ode mě chceš,“ dočkala se vlídného úsměvu. „Ale mohu tě potěšit. Vigi na tebe dosud nezapomněl. Chceš-li, vezmu ho sem. Jen nevím, jak ho přemluvím, aby mi uvěřil.“

„Ukaž mu tohle,“ podala jí Amodai malý prstýnek, který u ní Šahrazád dosud neviděla.

„Myslíš, že ho tím přesvědčím?“

„Určitě!“ řekla Amodai.

„Dobře. Zavři oči a neotvírej je!“

Amodai poslechla. Uplynulo několik minut, než se před ní podruhé blýsklo. Proti ní stála opět Šahrazád. Objímala trochu otřeseného chlapce.

„Tady ho máš,“ řekla s úsměvem. „A važ si ho, protože od té doby, co tě od něho odvedli, pořád na tebe vzpomínal, ani se za jinými dívkami neohlížel.“

„Vigi!“ vykřikla Amodai radostně.

„A ty si jí také važ, Vigi!“ řekla Šahrazád chlapci. „Ta zase celou dobu, co byla v Rázidově hradu, myslela jenom na tebe. Dokonce měla neustále u sebe tvůj prstýnek.“

Už ji oba téměř neposlouchali. Šahrazád zmizela tak tajemně, že se ani nezablýsklo. Ale možná jen splynula se stíny za nejbližší stěnou...


Jiný rozhovor ale čekal Kwierane, Šahrazádinu kamarádku z „vyvolených“.

Sotva osaměla ve svém pokojíčku, trochu podobném tomu, ve kterém žila dosud, ozvalo se na dveře zaťukání. Když dala najevo, že příchozí může vstoupit, vešla Šahrazád.

„Pojď dál,“ vítala ji Kwierane radostně.

„My dvě si musíme pořádně popovídat,“ řekla Šahrazád, když se obě usadily.

„Já tomu pořád nemohu uvěřit,“ přiznala Kwierane. „Rázid že nad námi nemá moc? Neuvěřitelné!“

„Mnohem neuvěřitelnější je to, co se dozvíš teď,“ řekla Šahrazád vážně. „Poslyš, Kwierane, když jsme se my dvě prvně setkaly, musela jsem tě připravit o dítě. Určitě se na to ještě pamatuješ...“

„Ano - a už tisíckrát jsem Rázida od té doby proklela,“ řekla Kwierane zamračeně.

„Dnes se budeš moci se svým dítětem setkat,“ řekla na to Šahrazád. „Jak jsem ti řekla, nemohla jsem je zabít. Bylo sice Rázidovo, ale také tvoje.“

„Kde je?“ vydechla tiše Kwierane.

„Tady,“ ukázala Šahrazád na dveře. Otevřely se a dovnitř vstoupila jiná dívka, trochu podobná Šahrazád, ale přece jen jiná. Na rukou držela malé spící miminko, zavinuté podle způsobů, jakým opatrují své děti matky na Agaboril.

„Toto je tvé dítě, Kwierane,“ řekla hvězdná dívka měkce. „Rázid nedovolil, aby se ti narodilo, ale ono žije.“

„Jak se jmenuje?“

„Je to holčička - a nemá dosud jméno,“ řekla dívka. „To jí dáš ty, její matka, tak jak je zvykem.“

„Já přece nejsem její matka.“

„Já jsem ji nosila, já jsem ji porodila, ale přesto její matka nejsem,“ řekla hvězdná dívka. „To jsi ty, neboť u tebe začala svůj život. Měla bys ji přijmout, i když jsi ji až do této chvíle nespatřila.“

„Je ale přece i Rázidova...“

„Ten své děti zabíjel,“ řekla Šahrazád. „Zabil by i tvé - a dokonce i s tebou. Rázid na ni nemá právo.“

„Myslíš, že ji mohu vychovat?“

„Měla bys,“ usmála se hvězdná dívka. „Lidé patří k lidem, tak to má být.“

„A co ty - vždyť ty jsi kvůli ní...“

„Kdybys ji teď zavrhla,“ řekla Šahrazád mírně, „kdybys ji nepřijala, pak bychom ji vychovali. Ale tohle dítě nepatří do našeho světa. Naše děti už v tomto věku mluví i chodí, kdežto tohle je obyčejné, bezmocné lidské dítě. Potřebuje matku - svou matku, aby se o ně starala, aby je učila mluvit a chodit, ale především, aby je měla ráda. Až vyroste, bude muset žít mezi lidmi, protože naše děti si spolu nehrají, jako lidské. Když své dítě zavrhneš, vezmeme je a vychováme - ale nebude nikdy stejné jako ostatní děti.“

„Jestli je pravda, co říkáte,“ zašeptala Kwierane. „Pak mi ji dejte... Já si ji vychovám... Udělám všechno, aby si mohla hrát s ostatními dětmi!“

Popadla dítě a přitiskla je k sobě. Dítě se neprobudilo, spalo dál, jen jemně zamávalo pěstičkami.

„Tvoje dítě má teď dvě matky. Tebe - a mě,“ řekla tišeji hvězdná dívka. „Jen jedna z nás je ale pravá. A to jsi ty, já jsem tě jenom zastupovala. My ti s tvou dceruškou trochu pomůžeme, kdykoliv ji budeš potřebovat pohlídat, chceš?“

„Já... já to pořád nemohu pochopit!“ vzlykala Kwierane. Dívala se do spící tvářičky dítěte. Bylo její, ale poprvé je spatřila až dnes.

„Je to na tebe složité,“ přikývla Šahrazád. „Ale je moc dobře, že jsi svou holčičku nenechala nám. Mezi vámi, lidmi, jí bude lépe.“

 


Zpět Obsah Dále


13.09.2015 15:45

Komentáře: