Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Obsah Dále

Andělský svět

(Andělská trilogie 3)

Andělský svět (Andělská trilogie 3)

 

Dětská sci-fi z paralelních vesmírů (9 - 99 let)

© 2004 Václav Semerád, Praha


Probuzení

V této knize pokračuje příběh Oldy, Máni a jejich přátel.

„Oldo, vstávej!“

Olda nemohl otevřít oči. Nešlo mu to, měl je jakoby slepené.

Konečně se mu podařilo pootevřít víčka. Ležel ve spacáku na podlaze, měkčí než lesní mech, nad sebou slyšel přerývané funění a zdálky jakési starostlivé hlasy.

„To jsi ty, Čerte?“ chtěl zamumlat, ale jak se ještě úplně nekontroloval, neozval se slovy, ale telepaticky.

„Sláva! Probudil se!“ vykřikla radostně dívenka v kombinéze se vzorkem jaguáří kůže, klečící u něho.

Místnost byla vzápětí plná lidí a psů.

Kromě černého, rozježeného psíka Čerta, ostražitě hlídajícího každý dech ležícího chlapce a občas ho starostlivě očichávajícího, se nejprve horempádem přihnala tři stejně černá odrostlejší štěňata, následovaná dívenkou v kombinéze jako poseté tisíci kamínky. Za nimi přispěchali ještě tři dospělí.

„Konečně!“ neodpustil si doktor, oblečený jako jediný v bílém. „Ti tě zase zřídili! Jako kdybych ti to neříkal!“

Olda se chtěl posadit, ale nešlo mu to. Připadal si jako přejetý parním válcem.

„Poslyš, Oldo, takhle to opravdu nejde,“ domlouval mu starostlivě doktor. „Vracíš se ze Země pokaždé v horším a horším stavu. S tím budeme muset něco dělat.“

„Ale co?“ zabručel Olda telepaticky, šlo mu to tak snadněji. „Nemůžu přece za to, že mě tam pokaždé vyhmátnou! Náhoda je zkrátka blbec!“

„To už ani nevypadá na náhodu!“ mračil se doktor. „Třikrát jsi Zemi navštívil, pokaždé jen na skok - a bác ho! Vždycky tě něco strašně zvalchuje do bezvědomí, ani sám nevíš, co to bylo. Divím se, že jsi ještě naživu. Naposled ti tekla krev z nosu i z uší, to už není žádná legrace. Tak to dál nejde! Na Zemi nejsi v bezpečí. Věříme ti, že na tebe číhají ďáblové, ale sem za námi nemohou, tak proč tam pořád lezeš?“

„Zatím jsem se vždycky vrátil,“ namítal uraženě Olda.

„Zatím!“ souhlasil významně doktor. „Proč se tam pořád hrneš jako mezek? Co když to příště dopadne hůř, co pak? A už vůbec bys tam neměl chodit sám. Proč odmítáš doprovod Máni a Jarči, proč tam nejdeš se mnou? Dohlédli bychom na tebe.“

„Nechci na nikoho přitáhnout neštěstí,“ opáčil Olda. „Když jdou domů holky, taky se o ně strachujeme, ale nikdo je tam ještě neobtěžoval, nejspíš o nich ďáblové nevědí. Kdyby se tam ale objevily se mnou, kdoví, třeba by ty bestie napadlo, že ke mně patří a mohly by jim škodit nebo mě skrze ně vydírat.“

„Tak tam prostě nechoď!“ navrhl mu doktor.

„A to mám pořád trčet tady?“ odmlouval Olda.

„Bylo by to rozumnější,“ řekl doktor. „Co tě pořád žene na Zem? Není to nutné a tady máš taky co dělat, ne? Počkej, až na tebe ďáblové zapomenou, až je číhání omrzí. Domů tak jako tak nemůžeš, buď rád, že se ti tam občas podívám já nebo Čert.“

To byla smutná pravda a Olda se ještě víc zachmuřil. Doktor Alexijev i jeho věrný psík Čertík mu ze Země občas přinášeli novinky, ale ty poslední dobou nebyly povzbudivé. Maminka, které tak věřil, všechny zradila. Oldu, jeho bratra Jirku, ale především tátu.

A právě o tátu Oldovi šlo.

Pro něho se odvažoval zpět na Zem, navzdory čtyřem příšerným výpraskům, které ho tam postihly. Ačkoliv nikdy nikdo nebyl nablízku, pokaždé schytal nečekanou ránu do hlavy, ani nezjistil odkud. Nevěděl si s tím rady. Byl si jistý, že to nebylo pěstí a že ho neudeřil člověk. Sám se pokaždé divil, že to přežil a dokázal se vrátit, i když jen díky schopnostem od andělky. Po každé ráně ho neposlouchaly svaly, nemohl se ani hnout, nedokázal se ani nadechnout. Jen andělský idarchon a slýrib ho nezradily. Z posledních sil si vždycky otevřel okno do Útočiště a vletěl tam, i když naposledy se tam už jen bezmocně převalil, než ztratil vědomí. Neřízená brána přitom vypálila esovitou stopu do podlahy, to už bylo opravdu nebezpečné...

Všechno přitom vyznělo nadarmo. Nepodařilo se mu tátu najít, vždyť ani nevěděl, kde ho hledat. Zmizel mu jako duch, jako pára, jako by se po něm slehla zem. Máňa Hadrbolcová mu chtěla pomoci, celý týden po jeho tátovi na vlastní pěst pátrala, ale vrátila se také bez výsledku.

Od osudného setkání s ďáblem Johanem se Oldovi všechno hroutilo. Nic se mu nedařilo, byl stále zasmušilejší. Doktor Alexijev měl pravdu. Proč se tam vrací jako mezek, když tím nic nezíská? Místo aby léčil pacienty, museli se po těch úderech naopak všichni starat o něho. Měl by svou silou pomáhat a ne ji spotřebovávat. Škodil i rozjíždějící se klinice, která začínala mít první nesporné úspěchy. Vždyť to byl jeho nápad, zařídit se na tomto světě. Nikdo mu zatím nic nevyčítal, ale...


Cestovní kancelář Cesty za zdravím na Zemi rychle získala popularitu. Cesty za zdravím nebyly jen cestami do neznámého, tajemného světa, zdraví tam bylo očividně důležitější než cesty. Ačkoliv byla řádně registrovaná jako cestovní kancelář, na prospektech i plakátech uváděla, že zdravé klienty neobsluhuje. Nebylo obvyklé, že na přepážce cestovní kanceláře sloužili lékaři a zákazníky nenazývali jinak než pacienty.

Světové tiskové agentury nedávno přinesly neuvěřitelné zprávy o objevech Američanů v mimozemském světě. Šlo o zázračné léky a nikdo nepochyboval, že i Cesty za zdravím jsou mimozemská záležitost, ačkoliv to kancelář Cesty za zdravím výslovně neuváděla. Ačkoliv byly ceny nabízených zájezdů srovnatelné s cenami jiných cestovních kanceláří, mezi lidmi se brzy rozkřiklo, že mají opravdu zázračné léčebné výsledky. Kupovali je lidé nemocní, vraceli se zdraví a známým po návratu vykládali neuvěřitelné zvěsti o neznámém divukrásném světě, kde je uzdravili. Zdraví by jistě nikdo nevyměnil, ale někteří přece jen litovali, že se tam už nepodívají. Brzy se to rozkřiklo jako nepopiratelný fakt, klienti se hrnuli a pokladnou cestovní kanceláře procházely miliony.

Na Zemi byl přitom vidět jen pověstný vrcholek ledovce. Kancelář byla nevelký krámek se třemi lékaři, právníkem a sekretářkou, vybavený výprodejním nábytkem a třemi ošuntělými počítači z bazaru. Zakladatelé, manželé Alexijevovi s Oldou, se od samého počátku dohodli, že nebudou pěstovat zbytečný přepych, aby jim nikdo nemohl citelněji škodit. Neobvyklá byla jen silná neprůstřelná skla přepážek, podobně jako u velkých bank. Kdo ale věděl o milionech, které kanceláří protékají, ani se tomu nedivil.

Maskotem cestovní kanceláře bylo černé štěně. Nejen to namalované na vývěsním štítě nad vchodem, za přepážkou se úplně volně pohybovalo i skutečné, na povel štěkalo a někteří zákazníci, ačkoliv jim to nikdo nevěřil, se dušovali, že je slyšeli mluvit.

Málokdo z klientů tušil, že je to pravda a ještě méně lidí vědělo o tom, že se štěňata střídají a nejsou to jen maskoti. Nejenže mluvila, ale zajišťovala lidem telepatický kontakt mezi Zemí a Útočištěm.

Důležitou osobou byla proto i nenápadná sekretářka Věra, která se jako jediná uměla se štěňaty telepaticky domlouvat.

Svět v sousedním paralelním vesmíru, nazvaný jeho současnými obyvateli Útočiště, dnes obývalo jen několik desítek lidí ze Země. Nebylo tomu tak vždycky. Jeho původní obyvatelé se lidem natolik podobali, že jim tak zjednodušeně všichni říkali, ačkoliv to nebyli praví lidé druhu Homo Sapiens. Kdysi dávno kuriózně nešťastným způsobem vyhynuli, doplatili totiž životy na televizi. Zkázu této vyspělé civilizace prý způsobil televizní pořad s příliš sugestivním obsahem, bohužel to byl návod k bezbolestné sebevraždě, kterému nikdo neodolal...

V podzemním paláci, který roboti celé tisíce let udržovali v nejlepším pořádku, se nyní zařídili pozemšťané. Neviditelní služebníci plnili lidem s udivující rychlostí jejich telepatická přání. Mohli mít nač si pomysleli. Lůžka, přikrývky, obleky, chutná jídla.

Když ale po nich chtěli krátce před otevřením kliniky uklidit mrtvá těla původních lidí do sousedního podzemního sídla, neviditelní služebníci je neuposlechli. Nebyla to porucha. Ve svých starodávných instrukcích měli zanesenou úctu k mrtvým a při nesplnění všech přísných podmínek odmítali s mrtvolami manipulovat.

Lidé si museli pomoci sami, ale zvládli to. K mrtvým se chovali s respektem, ale podle pozemských konvencí, což jim nebránilo přemístit jejich těla jinam. Teprve pak mohli přivítat první pacienty.

Podle Alexijevova očekávání přijel první mikrobus poloprázdný. Na neznámou cestovní kancelář se lidé zpočátku dívali pro zdánlivě nereálné sliby zdraví nedůvěřivě, ale jakmile se vrátili první klienti, ledy se prolomily a šlo to jako po másle. Brzy začal mikrobus na Zem jezdit dvakrát týdně a nakonec se ustálili na denním dojíždění.

V podzemních palácích by možná rozmístili tisíce lidí, ale nestihli by je obsluhovat, proto je brali jen po dvanácti. Léčebné pobyty rozvrhli podle závažnosti léčení na čtrnáctidenní a měsíční, tak aby celkový počet pacientů nepřesahoval dvě stovky. Ve skutečnosti by mohli léčení zkrátit na týden, ale Alexijev říkal, že si zákazníci za tu cenu zaslouží i nějakou rekreaci.

Největším problémem bylo, že lidé bez telepatických schopností nemohli zdejším robotům poroučet, neotevřeli by si sami ani dveře. Irena Alexijevová navrhla průchozí režim, kdy lidé zdánlivě pevnou stěnou volně procházeli, aniž by si ji museli otevírat.

Jednotlivé pokoje teď byly trvale otevřené a přece v nich lidé měli soukromí, byť za cenu menšího nepohodlí, či spíše nezvyku. Zejména pro starší pacienty byl psychický problém vkročit rovnýma nohama do pevné skály, i když se dal překonat tím, že se orientovali po hmatu a procházeli dveřmi se zavřenýma očima. Opatrným trochu vadilo, že se pokoje nedaly zamykat, ale všichni dostali při příjezdu nabídku svěřit cennosti po dobu pobytu do bezpečné úschovy. Naštěstí byly obtíže nepatrné a výhody převážily nad nevýhodami.

Hlavní výhodou bylo samozřejmě léčení.

Nezvyklou léčebnou metodu pomocí volné kosmické energie začala používat na vesnici andělka Bísíája. Naučila ji Oldu a ten ji dlouho zkoušel po nemocnicích jen se svým psíkem Čertem. Až si ho všiml doktor Alexijev, primář Vinohradského oddělení popálenin, kterému neušlo, jaké zázraky ten kluk na jeho oddělení dělá.

Kosmická metoda vypadala skutečně zázračně. Obvykle se dva lékaři, ale často jen děti a občas jim vypomáhal i malý černý psík, postavili vedle lůžka pacienta, nadechli se jako před namáhavým sportovním výkonem, soustředili se a pak to začalo. Místností se rozlilo divné nepozemské světlo, vzduch se zachvěl sálavým teplem, ale to bylo všechno. Lékaři spokojeně, i když zadýchaně odcházeli a s pacienty se začaly dít nevídané věci.

Nemoci ustupovaly jako po švihnutí kouzelným proutkem. Nejpozději do druhého dne vstávali na smrt nemocní z lůžek, ačkoliv byli někteří z nich předtím po dlouhá léta připoutaní na invalidní vozíčky. Nemocní rakovinou, s hlavami olysalými po marných pokusech o léčbu zářením, přestávali cítit bolest a obvykle jim už do rána začínaly rašit nové vlasy. Popáleným, pokrytým jizvami, narůstala nová kůže a jizvy obvykle do tří až pěti dnů mizely. Odborníci tomu nechtěli věřit, ale i odborník může onemocnět, takže se tu v roli pacientů sešlo i několik lékařů, kteří jen nevěřícně zírali.

Když se ale ptali po způsobu léčení, dostávali jen vyhýbavé odpovědi.

Málokterý lékař pochopil teorii o miniaturních zakřiveních prostoru, nesoucích energii, která prochází volně hmotou, aniž se v ní zachytí. Na Zemi nebyl jediný měřicí přístroj, schopný kosmickou energii zachytit a změřit. Vypadalo to tajemně, ale ti, kdo tu energii využívali, si tím hlavu nelámali. Když Olda kdysi zkoušel své možnosti, zvedl jen tak očima traktor a mohl na dálku dvaceti metrů zapálit nejen svíčku, ale i střelný prach přímo v nábojích pistole, kterou proti němu chtěla použít jedna ze Zlých.

Bohužel si jeho vlastností všimli i Zlí. Těm by se také hodily, ale určitě na něco jiného než k uzdravování nemocných...

V současné době léčilo pacienty kosmickou metodou pět dospělých, tři děti a pět psů, ačkoliv čtyři psíci byli pouhá štěňata, která dávala jen jednu nejmenší dávku denně, zatímco dospělí lidé zvládli až pět silnějších dávek. Naštěstí nebyli ani zdaleka vytížení, ale to se mělo brzy změnit, neboť Alexijev přemlouval známé doktory i sestry, aby jejich řady posílili a umožnili kliniku podstatně rozšířit.

Většině pacientů stačila jediná dávka kosmické energie, aby odcházeli vyléčení. Zbytek pobytu byl pro ně skutečně jen příjemnou rekreací. První den je sestřičky ještě obsluhovaly, zejména ty nepohyblivé, ale dalšího dne je vozily na sluníčko a zkoušely s nimi vstát a chodit. Většině se to podařilo a pak už po místních atrakcích chodili sami.

Těch atrakcí mnoho nebylo, ale stály za to. Většina byla přírodního původu. Byla tu dvě přírodní koupaliště a hlavně mimozemský les, plný nevídaných rostlin. Stačilo pacienty před první vycházkou poučit, že zvířata jsou krotká, ale chráněná, takže je smějí pozorovat, ale nikdo jim nesmí ubližovat. Všichni to ochotně dodržovali; nepřijeli sem přece na lov, ale za zdravím. V lese rostla spousta podivných jedlých plodů, takže tam nikdo nemusel hladovět. Komu to nevyhovovalo, mohl si kdykoliv dojít do podzemní jídelny na vydatný oběd a večeři.

Jako průvodci nechodily na vycházky s pacienty sestřičky, většinou zaměstnané u ještě nepohyblivých denních přírůstků, ale psi. Ano, právě ta štěňata z vývěsního štítu cestovní kanceláře. V tomto světě své mimořádné vlastnosti neskrývala a tady se tomu nikdo nedivil...

Čert i jeho štěňata si na to tak zvykli, že se nováčkům jako doprovod sami nabízeli. Lidé s překvapením zjišťovali, že zdejším psům rozumějí a většinou na jejich nabídku přikývli. Psi je vodili po okolí, zdůrazňovali jim oblíbená místa, občas jim předváděli své létací schopnosti a házeli jim plody, rostoucí vysoko v korunách stromů. Naštěstí tam bylo jitrnicovníků dost, takže se plodů dostalo pro všechny. Alexijev byl rád, že psíci pacienty doprovázejí. Při jakékoliv nehodě dokázali telepaticky přivolat pomoc, nehledě k tomu, že by i štěňata mohla sama pomoci těm, kdo spadli do vody, nebo uvázli někde na skále. Dozor nad pacienty jim svěřoval rád a psíci byli na jeho důvěru nadmíru pyšní.

Alexijevovi a Olda teď bydleli trvale v Útočišti. Sestřičky Hedvika, Soňa a Lenka létaly na soboty a neděle domů na Zem, děti Máňa a Jarča sem naopak létaly z domova jen přes den. Kromě nich bydlel přímo v Útočišti zamračený řidič Franta Bulis se svou ženou. Nedávno mu ji Alexijev zachránil a Bulis se mu nabídl jezdit s mikrobusem. Byl to starý autobusák, jezdil spolehlivě a i když to byl tak trochu morous, Alexijev si ho chválil.

Ani Bulis, ani jeho žena nepřistoupili na úpravu, která by jim v Útočišti zajišťovala lepší život. Olda jim sice nabídl operaci s přidáním telepatického orgánu, ale když se dozvěděli, že to dělá vrtáním díry do hlavy, rozhodně to odmítli. Alexijev je pak už k ničemu nenutil.

To bylo veškeré osazenstvo nové kolonie zvané Útočiště, jediného venušského světa, kde nevládly pro lidi vražedné podmínky.


Alexijev splnil dávný slib a vyjednal trojici dětí přijímací zkoušky na lékařské fakultě. Kvůli Oldovi dovezl zkušební komisi mikrobusem do Útočiště, ale prošlo to hladce. Komisi nadchl pobyt v neznámém světě a děti při zkoušce excelovaly, takže je mohli přijmout s čistým svědomím. Jarče, Máně i Oldovi se tak až do začátku školního roku splnil sen většiny školáků, nevídaně prodloužené prázdniny.

Všechno by bylo ideální, nebýt ...nebýt jednoho ďábla...

Od setkání s Johanem dělal Olda všem starosti.

Ačkoliv mu to nechtěli věřit, podařilo se mu vyklouznout z ďábelských spárů. Johan ho něčím omráčil, Olda dokonce tvrdil, že psychickým úderem, přivázal si ho k pohovce a chystal se na něm dělat pochybné pseudolékařské výzkumy, ale Olda se stačil probrat, z posledních sil si otevřel vesmírnou bránu a i s pohovkou mu uletěl do sousedního vesmíru, kam už za ním Johan nemohl. Dlouho mu to ale nikdo nevěřil. Své přátele musel přesvědčovat, že se sám nemohl tak pevně přivázat, jak ho našli.

Pochopitelně o další setkání s ďábelským otčímem nestál, ale s matkou se chtěl domluvit aspoň o tátovi. Aby se nemusel setkat tváří v tvář s Johanem, půjčil si na to od sestřičky Soni mobilní telefon a vydal se na Zem telefonovat.

Vrátil se bez půjčeného mobilu a v zuboženém stavu po dalším nečekaném úderu.

Dlouho byl bez vědomí a když se probral, neměl tušení, odkud to na něho přilétlo. Zdálo se nemožné, aby se o něm ďáblové dozvěděli, stalo se to na opačném konci města a opět tomu nikdo nechtěl věřit. Přesto Oldu málem zabili.

Další pokus podnikl v Pardubicích. V Útočišti na tom místě stála veliká, záhadná pyramida se sochou zlatého telete. Olda se vynořil v lukách za městem na břehu Labe, ale dřív než se dovolal domů, přišel znenadání další útok, opět stejným způsobem. Z posledních sil se Olda vrátil do Útočiště. Mobil měl tentokrát na šňůrce na krku, takže by ho mohl Hedvice vrátit... kdyby nebyl uvnitř úplně spálený...

To už i Oldovi došlo, že to nebude jednoduché. On sám přece také dokázal ničit zapnuté mobily větší porcí energie. Zřejmě měly s energií něco společného i údery ďáblů. Pak s tím ale nebyly žádné žerty.

Olda nedbal varování a zkoušel to dál, vytrvale jako mezek. Alexijev ale tvrdil, že to není žádná náhoda, jak ho pokaždé rychle objeví a zaútočí na něho. Když se Olda probudil, využil shromáždění těch, kdo Oldu přišli přivítat zpátky mezi živé, k vyvolání společné porady o tom, co s tím budou dělat.


„Poslyš, Oldo,“ začal, sotva Oldu všichni ubezpečili o tom, jak jim chyběl. „Ty cesty na Zem musí přestat. Aspoň do doby, než zjistíme, co tě tam pokaždé napadne.“

„Jak to ale chcete zjistit beze mě?“ vrtěl hlavou Olda.

„To nevím, ale nemůžeme riskovat, že tě někdo zabije,“ trval na svém lékař.

„Holky chodí spát domů a nikdo jim neubližuje. Ty tam jezdíš každý den a také tě ještě nikdo nepřepadl. Proč mám zrovna já takovou smůlu?“

„Třeba pro tvého otčíma,“ mínil Alexijev.

„Tebe zná taky a dokonce tě považoval za hlavní postavu kliniky,“ namítal Olda. „Pak říkal, že na tebe a na Irenu neudeřili jen proto, že si nebyli jistí, zda jste zrovna vy ti praví. Říkal, lépe neudeřit vůbec, než si odkrýt předčasně karty úderem na nepravého.“

„Na tebe ale udeřil,“ opáčil Alexijev a zkoumavě si Oldu prohlížel. „Znamená to, že si byl jistý? Je mi to divné. Většinu tvých schopností přece máme i my.“

„Jednu mám navíc,“ řekl zasmušile Olda. „Neúčinkují na mě podprahové psychické metody. Ani ultrazvuk, ani podprahové obrázky z televize.“

„To ale nemůže Johan vědět!“ namítal Alexijev.

„Může,“ nesouhlasil Olda. „Jen já jsem v té soudní síni reagoval na poťouchlosti jeho poskoků. Spálil jsem jim rychle po sobě úderem volné energie čtyři inhibitory, jak jim říkali. Pak teprve to vzdali, nejspíš jich už víc ani neměli.“

„Dobře, to by ledacos vysvětlovalo. Trochu ses unáhlil a prozradil ses jim,“ přistoupil na to Alexijev. „To ale nic neříká o nás. Proč se tak soustředil na tebe?“

„Třeba měli příležitost vyzkoušet si tě už dřív,“ napadlo Oldu. „Stačilo by jim podplatit někoho od policie a ovlivňovat tě během výslechů. Toho by sis nemusel ani všimnout, zato oni by zjistili, že tě snadno ovlivní a k soudu by šli s jistotou předem vyhraného sporu. Teprve tam pochopili, že proti nim stojí někdo, kdo se nejen nedá sám ovlivnit, ale může jejich poťouchlému ovlivňování bránit. Prohraný soud Johana rozzuřil, ale jeho poskoci se neodvážili udeřit ani na tebe, ani na Irenu. Možná se báli případné odplaty z neznáma.“

„A když Johan zjistil, že se bál jen tebe, praštil tě plnou silou,“ doplnila ho Máňa.

„Možná,“ připouštěl Olda. „Teď si vzpomínám, jak se divil, že jsem to byl právě já, kdo jim ničil inhibitory. Do té doby jsme se bavili jakž takž normálně, pak už si na mě žádné servítky nebral. Zjistil jsem ale, že on sám žádné takové pomůcky nepotřeboval.“

„Ať je to jak chce, ať má Johan vztek právem či ne, jisté je, že proti tobě podniká hodně drsné útoky,“ řekl Alexijev. „Nikdo nepochybuje, že jde o život. Opakuji, tvoje přítomnost na Zemi není tak nezbytná, abys musel riskovat život. Bude nejlépe, když zůstaneš v Útočišti, dokud na tu záhadu nepřijdeme. Můžeš tady být správcem, uděláme tě pro mě za mě třeba primářem. Na Zem se ale nebudeš vydávat, rozumíš?“

„Ty mi to chceš zakazovat?“ vyjevil se Olda.

„Inteligentnímu klukovi nemusím nic zakazovat,“ řekl Alexijev. „Jen ti to nedoporučím. Měl bys ale vědět, že s tvým nebezpečným riskováním nesouhlasíme. Nejsi batole, aby ti musel pořád někdo říkat: Pozor, pálí! Až najdeme nějaký protitah, budu první, kdo ti bude přát další návraty na Zem, ale takhle...“

„No jo,“ zavrčel neochotně Olda. „Chtěl jsem si jen popovídat s tátou.“

„Můžeme se ti po něm podívat a kdyby tě chtěl vidět, vezmeme ho sem. Bylo by to lepší než abys za ním chodil do nebezpečí.“

„Třeba nebude mít na cestu,“ napadlo Oldu.

„Pro takové případy uděláme výjimku a vezmeme ho sem zadarmo.“

„Zadarmo by to mělo být pro všechny,“ zavrčel Olda.

„A to zase ne!“ vrtěl hlavou Alexijev. „Kdybychom lidi léčili zadarmo, nevážili by si toho. Víš přece, jak nad naším léčením na Zemi ohrnovali nos poslanci, že je to pro všechny a zadarmo. Teď je to stojí pěkné peníze, ale nikdo nebrblá!“

„Máme tu zadarmo všechno a neplatíme ani daně,“ vrčel pořád Olda.

„Musíme živit naše zaměstnance na Zemi,“ namítl Alexijev. „A ti daně platí. Znovu ti opakuji, hlavní důvod proč požadujeme peníze je, aby si nás lidé vážili. Až se vrátíme, musíme mít postavení, jaké nám patří. Ne aby zdravotní pojišťovny milostivě odbývaly lékaře pouhými drobky z koláčů, kterými se samy nenasytně cpou.“

„Nezdá se mi spravedlivé, aby lidi platili pojišťovnám a ještě nám!“

„Máš pravdu, spravedlivé to není,“ souhlasil Alexijev. „Pojišťovny nefungují, jak mají. Nahradil bych je nějakou rozumnější institucí, ale to chce čas.“

„To nedokážeš!“ věštil mu chmurně Olda.

„Proto přece potřebuji ty peníze,“ usmál se Alexijev. „Až se vrátíme, založíme na Zemi novou zdravotní pojišťovnu, která bude platit poctivě. Manažery najdeme, už jsme pár schopných ekonomů vyléčili, byli by ochotní jít do toho. Potřebujeme jen zákonem vyžadovaný základní kapitál; bez toho to prostě nejde, zákony už jsou takové. Pak nabídneme lidem, kteří se u nás pojistí, léčení andělskými metodami a uvidíš, jak se k nám pohrnou!“

„To by mohlo zase zruinovat ostatní pojišťovny,“ řekl Olda.

„Ať krachnou, když nepochopily, oč jde!“ krčil rameny Alexijev. „Nelituj je.“

„Jenže to odnesou i ostatní lékaři,“ sýčkoval Olda. „To přece nechceš!“

„Jak se to vezme,“ řekl Alexijev. „Když někdo přijde za námi, že chce vyzkoušet naše metody, vyhodíme ho? Jistěže ne!“

„Leda by to byl ďábel,“ uznal Olda. „Ale kdyby za námi opravdu nějaký přišel, nevím, jak je včas poznat. Ti by toho přitom mohli strašně zneužít.“

„Komu dáš jen telepatii a idarchon, může léčit, ale nedostane se na Útočiště, aby tě mohl ohrozit,“ řekl Alexijev vážně. „Slýrib jsi nedával kdekomu, mně a Ireně až teď.“

„Ani lékaři nejsou svatí!“ připomněl mu Olda. „Zabíjet se dá i idarchonem.“

„Na vraždu stačí i kuchyňský nůž,“ odpálil ho Alexijev. „Lékařskou fakultu vystudovala jistě spousta kariéristů, ale drtivá většina se na to dala, aby pomáhala lidem. Měl bys jim trochu víc věřit.“

„Johan je taky doktor,“ namítl Olda. „Lékař... a přitom ďábel.“

„Ďáblové budou výjimkami i v jiných směrech,“ přikývl Alexijev. „Potíže by nám mohli dělat velké, to uznávám. Chtěl bych být ale optimista.“

„To se ti řekne,“ sykl Olda. „Spíš se obávám, že budeme muset požádat o pomoc Přítele andělů. Doufám jen, že se ho Čert dovolá.“

„To by ale muselo jít o život!“ připomněl mu Čert.

„Hele, a nejde o život?“ podíval se na něho Olda. „Co kdybych se teď vypravil na Zem? Mám nejasné tušení, že bys měl hnedle vážný důvod přivolat ho.“

„Možná... ale nedělej to, Oldo,“ zrazoval ho Čert. „To by bylo vážně o kožich! Měl ses vidět, když jsme tě naposled našli. Tak bledého jsem tě ještě neviděl. A taky ti moc dlouho trvalo, než ses vůbec probudil!“

„Tak vidíš!“ opáčil Olda. „Jestli se něco stane Alexijevovi nebo holkám, bude to i tvoje vina. Neměl jsi být takový pedant!“

„Nejsem žádný pedant,“ urazil se Čert. „Jen držím čestné slovo.“

„No dobře,“ vzdychl si Olda. „Já už tam nepůjdu. Nakonec i tady se dá ledacos udělat. Třeba tady budu cvičit štěňata.“

„To není nutný,“ ňafl ihned Čert. „Už jsem je naučil všemu. A ty jsi jim zase dal ty nový játra, co chceš ještě víc?“

„Je jich nějak málo,“ připomněl mu Olda. „Kdo se mi chlubil, kolik desítek jich můžeme očekávat? Při zakládání Fondu ohrožených štěňat jsme počítali se stohlavou smečkou. A teď jsou jen čtyři. Kde máš další?“

„Bylo jich deset,“ zavrčel Čert. „Macoun jich větší polovičku utopil!“

„Neexistuje žádná větší polovička!“ opravil Čerta Olda. „Polovičky jsou zásadně stejné, jinak to nejsou polovičky.“

„Kdo z nás dvou je tady pedant?“ opáčil důstojně Čert.

„Přiznej se radši, že sis většinu fenek vymyslel, abys byl zajímavější,“ popichoval ho Olda. „Přitom to bylo zbytečné, my tě uznáváme i bez pověsti Dona Juana.“

„Ňafej si co chceš, nevymýšlel jsem si ani blechu,“ vyštěkl uraženě Čert. „Ale je mi to taky divný. Být u tolika fenek... a nic?“

„Máš pravdu,“ zastala se ho Máňa. „A je to vážně divné. Kdybys byl fenka, dalo by se to vysvětlit, ale ty jsi přece pes!“

„Jak bys to vysvětlovala?“ zpozorněl Olda.

„Jednoduše,“ řekla Máňa. „Když dáváš někomu kosmickou energii, část jí jde skrz tebe. Například Alexijevovi za těch pár měsíců, co to dělají, viditelně omládli. Ale může to i škodit. Třeba při graviditě. A co když to způsobuje sterilitu? Neměl náhodou Čert všechna štěňata ještě předtím, než dostal idarchon a začal s léčením?“

„Měl,“ rozsvítilo se i Oldovi. „Proto jsem přece musel dávat štěňatům idarchon až tady, zatímco telepatický orgán, slýrib a xeri měla vrozený.“

„A sakryš!“ zarazil se Alexijev. „Sterilita by mohla být pořádný malér!“

„To by tedy byla!“ přidala se sestra Hedvika kysele a bylo znát, že pořádně zbledla. „To by byl hodně krutý trest za dobrou vůli! Vědět to předem... Vám to může být jedno, vy už děti máte, ale já bych bez nich být nechtěla!“

Nebyla sama. Alexijevovi se na sebe bezradně podívali. Pravda, děti měli odrostlé a vystudované, ale Alexijev jako první dospělý cítil větší míru zodpovědnosti i za ostatní.

„Tak to asi nebude,“ řekl rychle Olda. „Kdyby to vadilo a mělo to navíc trvalé následky, Ogdurové by to nenechali dělat své děti, jako je Bísíája.“

„No jo, ale Bísíája nikdy nedávala víc než jednu dávku denně,“ uvažoval Čert.

„Čert může mít náhodou pravdu!“ vyhrkla Máňa. „Co když to škodí teprve ve větším množství?“

„Můžeme si ověřit, nakolik to spolu souvisí,“ dostal spásný nápad Olda. „Navrhuji udělat pokus s Čertem, jistě proti tomu nebude protestovat. Přestane dávat energii, beztak ji všechnu nevyužíváme, a až se to s ním trochu usadí, řekněme po měsíci, pošleme ho na Zem najít si nějakou fenku. A uvidíme. Když budou štěňata, bylo by to v pořádku.“

„Takové pokusy beru,“ olízl se mlsně Čert. „Ale proč až za měsíc?“

„Teď to nemá cenu,“ odsekl Olda. „Kdyby za to opravdu mohla energie, musíš počkat, až její působení pomine.“

„Na to bych nečekal,“ nesouhlasil Čert. „Jak chcete zjistit, kdy už to skutečně přestává vadit, když ten správný okamžik propásnete zbytečným čekáním?“

„Protože to přesně na den nepotřebujeme,“ řekl Olda. „Stačí nám zjistit, jestli je to tak, nebo ne. Naprosto přesně to vědět nepotřebujeme.“

„Myslel jsem, že jsi větší kamarád,“ olízl se Čert. „Ty mi ty fenky závidíš?“

„To bych to nenavrhoval,“ odrazil ho Olda. „Hele, každému je jasné, že tě na Zemi čekají ve vědeckém zájmu příjemné časy. Přejeme ti je, ale teď hned to nemá cenu.“

„No jo, najednou to je vědecký zájem,“ bručel Čert.

Telepatie nezná mumlání ani bručení pod vousy, takže tím vzbudil všeobecné úsměvy. Všichni Čerta dávno znali jako psího Casanovu. Ale aspoň trochu povolilo napětí, vznášející se ve vzduchu.

„Ten pokus je dobrý nápad,“ řekl Alexijev. „Ještě že máme Čerta!“

„Lidi dělají nebezpečné pokusy na psech odjakživa,“ ňafal nesouhlasně Čert.

„Jestli ti to připadá nebezpečné, opatříme si na to pokusné krysy,“ navrhl Olda.

„Nevyhrožuj!“ ohradil se Čert. „Já přece nic neříkám! Zrovna tenhle pokus se mi nezdá tak nebezpečný. Ale někdy jindy, hanba povídat!“

„Jak myslíš,“ pokrčil rameny Olda. „Když se ti to nelíbí, vezmu si na průzkum nových světů nějaké štěně, určitě o to budou stát všechna.“

„Kdo říká, že tam s tebou nechci chodit?“ naježil se Čert.

„Nikdo,“ opáčil klidně Olda. „Ale uznávám, není to vždycky úplně bezpečné. Když tak nesnášíš nebezpečí, nutit tě do toho nebudu.“

„Počkej!“ nesouhlasil Čert. „To je přece něco jiného! Neposíláš mě tam samotného, aby ses na to koukal pěkně z dálky a z bezpečí, chodíme tam spolu. Pak je to ale společná věc naší smečky a být ve stejném nebezpečí s ostatními je psí čest! Necítíš ten bernardýní rozdíl?“

Jeho psí filosofie všechny zaujala. Nakonec měl na svět jiný pohled. Přinejmenším se na něj díval z jiného úhlu.

Olda se konečně ztěžka posadil.

Ti mi zase dali zabrat, pomyslel si, ale jen pro sebe, aby to nikdo nevnímal.

Všichni ale věděli své.

 


Obsah Dále

22.02.2017 15:45