Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Čip

Ráno přišla za Oldou Marie neobvykle brzy a vážně.

„Mám tu něco pro tebe,“ podávala mu včerejší noviny. „Podle mě je to důležité, měl by sis to přečíst.“

Musela mu nakonec ukázat, co má na mysli, Olda to hledal úplně jinde než kde to bylo a Máňa neměla trpělivost čekat, až to najde.

„Tady ten článek, vidíš?“ ukázala mu.

Článek byl spíš mrňavý a Olda jej přelétl očima.

„Hele, ty myslíš?“ vytřeštil na Máňu oči.

„Jo,“ přikývla. „Uvědom si, měl tě tam nějakou dobu omráčeného. Nebudeš se asi na to pamatovat, ale kdyby to bylo tak...“

„Sledování dětí z družic...!“ četl Olda šeptem. „Po implantování nepatrného mikročipu mohou rodiče sledovat na obrazovce svého domácího počítače přesnou polohu svých dětí, což někdy napovídá i co dělají... Zvyšuje to pravděpodobnost odhalení únosců. Využívá toho již několik desítek rodičů, zejména těch, kteří se obávají únosů svých dětí...“

„Určitě máš v sobě něco takového!“ nadhodila. „Něco, co tě přes nejbližší komunikační družici zjistí a ihned to bonzuje Johanovi, nebo jiným. Gangsterům se to může hodit více než těm starostlivým rodičům, perfektně jim to označuje případné zámožné oběti...“

„To by vysvětlovalo, proč mě pokaždé tak rychle najdou,“ zbledl Olda.

„Všimni si dále, že to sledují družice,“ pokračovala Máňa. „Těch potvor špionážních si ani nevšimneš. A co když mají možnost rovnou udeřit? Co potom? Objevíš se na Zemi, ale jen co se nejbližší družice dostane do palebné pozice... prásk! A kolem tebe je přitom pusto, nikde ani živáčka... odpovídá to?“

„To by vysvětlovalo úplně všechno,“ šeptal Olda užasle. „Díky tacuky od hlavonožců se nám hojí všechno rychle a bez jizev, takže nás žádná jizva nevarovala... Mančo, jestli je to tak, byla bys moje záchrana!“

„Nechceš, abych tě rovnou prohlídla?“ nabízela se. „Neboj se, vezmu to jako normální zdravotní prohlídku.“

„Řekneme to ale také Alexijevovi,“ staral se Olda. „Kdoví, co s ním mohli dělat, když byl ve vazbě!“

„Alexijevovi se na Zemi nic neděje,“ namítla Máňa. „Tyhle problémy máš jen ty. Sedni si zády ke mně, začala bych jako u těch poznačených dětí od ramenou. Vezmu tě po vrstvách, neunikne mi ani špendlíková hlavička.“

„Tady na nákresu je to zrnko rýže,“ ukazoval jí Olda, ale poslušně se k ní otočil zády.

„Ano, ale to je pro lidi, ďáblové by to mohli mít i menší.“

Začala na ramenou a pomalu postupovala po tenkých vrstvách svalových vláken. Pohled na odkryté maso by podle většiny rodičů byl vhodný ještě tak pro válečné chirurgy, zvyklé na ošetřování obětí pumových atentátů, určitě ne pro děvčata jejího věku, ale Máně to nevadilo. Kolikrát si už ze zvědavosti po vrstvách prohlížela sama sebe! Zaměřila se teď na všechno, co by tam nemělo být. Pozvolna, důkladně prošla ramena i záda, zatímco Olda zkoumal, na co si sám dohlédl, od přední části ramen, přes předloktí po dlaně.

„Kam ti to mohli schovat?“ hudrovala Máňa, když nic nenacházela. „Dětem to dávali do ramene, ale tam nic nemáš.“

„Asi ti nepomohu, taky si nikde nic nevidím,“ vzdychl si Olda, zatímco si prohlížel po vrstvách nohy od stehen po prsty nohou.

„Že bys to dostal do zadečku?“ usmála se Máňa, i když to její žertování vyznělo trochu smutně. „Otoč se, ať na to líp vidím!“

Olda se poslušně otočil. Za jiných okolností by to byl určitě pro rodiče a pro pedagogy zábavný pohled, pomyslel si. O soukromých dětských studiích anatomie se přece vyprávějí celé legendy. Tady to mělo úplně jiný náboj. Kdo by sem přišel, asi by neměl chuť pohoršovat se. Tady šlo o víc. Možná i o život.

Po půldruhé hodině trpělivého hledání jim ale počáteční nadšení vyprchalo. Hledali to už jen ze vzdoru. Někde to přece musí být!

„Zapomněli jsme na hlavu!“ vykřikla náhle vítězoslavně Máňa. „Mělo mě to napadnout hned na začátku!“

„Myslíš, že si Johan troufl na otevírání lebky?“ pochyboval Olda. „Vždyť by to musel dělat přímo před mojí mámou!“

„Dáš za ni ruku do ohně pravdy?“ pokrčila rameny Máňa. „Proč by si na to netroufl? Neříkal jsi, že to byl ďábelský doktor?“

Olda si jen nešťastně vzdychl.

„Vezmu to od uší,“ navrhla rázně.

Neodporoval. Co kdyby měla pravdu? Bylo to dost pravděpodobné.

Klečela vedle něho, zatímco on seděl. Procházela pozorně po vrstvách chrupavky jeho ušních boltců, krční svaly, slinné žlázy, pak zepředu bradu, nos a tváře. Díval se jí zblízka do očí a pozoroval její napjaté soustředění.

„Budeš mě znát stokrát líp než moje vlastní máma,“ zažertoval smutně.

„Drž! Je to nutný!“ namítla a oběma rukama mu sklonila hlavu. Možná aby si nevšiml, že má v očích slzy bezmoci? Olda je ale viděl. Úprava od andělky mu je přiblížila ještě víc. Mohl si je vrátit i fotografickou pamětí. Byly tam.

Pomalu mu očima pročesávala mozek. Tam by už nemělo být nic, ale co když..?

„Jsem to ale husa domácí!“ rozbrečela se najednou a objala jeho hlavu. „Musela jsem to někde přehlídnout! S tímhle chci studovat na lékařku?“

„Třeba jsem to přehlédl já,“ pokrčil rameny a jak klečela proti němu, objal ji jen tak, zlehka a nesměle, v pase. „Měl jsem na starosti přinejmenším třetinu.“

„Neutěšuj mě!“ vybuchla a trochu se od něho odtáhla. Pak se rozbrečela naplno a zase se k němu přitiskla. Ano, byla to kapitulace. Nevěděl si rady stejně jako ona.

Ačkoliv, co se změnilo? Nebyla to změna k horšímu, předtím to bylo totéž. Nevyšla jim jedna naděje, co má být? Zato teď aspoň věděl, na koho se může spolehnout. Pravého přítele člověk nepozná v dobách hojnosti, ale v nouzi.

„Půjdeme za Alexijevem,“ řekl už zase zdánlivě klidně. „Na rozdíl od nás má na to zkoušku z anatomie.“


Alexijev je vyslechl velice pozorně. Máňa ještě trochu vzlykala, když mu jeden přes druhého líčili svůj neúspěch.

„Nic si z toho nedělejte,“ těšil je. „Kdybyste to objevili, zasloužili byste si oba na místě napsat výbornou z anatomie, ledaže by to bylo někde na povrchu.“

„Když ono to tak opravdu vypadalo,“ vzlykla Máňa. „Bylo to tak logický...“

„Ale ono to tak opravdu může být,“ řekl Alexijev. „Máš veliké plus, že sis všimla toho článku. Jde o to, co na to mají a taky, kam to dali.“

„Těm dětem to dávají do ramene,“ řekla Máňa.

„Zřejmě jim na umístění nezáleží,“ řekl Alexijev. „Podle mě je to ale chyba. Olda má pravdu, čip únosům nezabrání, naopak by je mohl vyprovokovat. Gangsteři se to naučí dětem z ramene vyřezávat a bude to ještě horší. Ochrana před únosci by musela být víc utajená. Do ramene bych to nikomu nedával. Zkusme společně uvažovat, kam to mohli dát ďáblové.“

„Kam bys to schoval ty?“ zajímala se Máňa.

„Určitě ne tam, kde je to nápadné,“ uvažoval Alexijev. „Kdybych to chtěl zatajit, dám to někam, kde to splyne s okolím. Aby se to nedalo nahmatat ani zrentgenovat. Zrnko rýže by se podle mě dobře vešlo do nějaké prohlubně pánevní kosti.“

„Tam jsme se dívali,“ ujistila ho Máňa. „Olda zepředu, já zezadu. Nikde nic.“

„Dobře, přistoupím na tvou domněnku,“ obrátil se na Máňu. „Co když to není zrnko rýže, ale zrnko máku?“

„Hledala jsem tak, aby mi neuteklo ani to zrnko máku,“ dušovala se Máňa.

„Do zrnka máku to nenacpeš,“ tvrdil Olda. „Současná technika na to nestačí. Už jen baterie potřebuješ větší! Podívej se!“

„Ano,“ souhlasil Alexijev, jen letmo omrkl novinový obrázek. „Kdyby to byla destička křemíku jako u těch dětí, potřebovala by zdroj... ale co když je to biočip? Tvrdil jsi, že mají ďáblové něco společného s Ogdury. V pozemských pověstech jsou to padlí andělé, ani andělka ti to nevyvracela. Proč by nemohli mít některé z ogdurských biotechnologií? Pecička nervové hmoty se vejde kamkoliv. Ogdurskou paměť by ti záviděly i superpočítače, ne co do rychlosti, ale organizací. A jaký má objem? Vyživuje ji okolní tkáň, nepotřebuje baterky...“

„Toho bych se vážně bál,“ zachmuřil se Olda. „Jehla v kupce sena by byla proti tomu hotový maják na pobřeží. Hledejte pak něco!“

„Možná máš pravdu,“ vzdychl si Alexijev. „Nebylo by to nic snadného. Musíme se o to ale pokusit, jinak budeš odsouzen k doživotnímu vyhnanství ze Země.“

Máňa i Olda se na Alexijeva podívali zoufale.

„Poslyšte, mládeži, musíme se na to zaměřit pořádně,“ řekl, když to viděl. „Nesmíme to vzdát, ani kdyby se nám to nepovedlo napotřetí. Kdyby se ukázalo, že je to nad naše síly, byl by to důvod zavolat Přítele andělů. I ten Čert už musí uznat, že jde o život.“

„Myslíš, že to ještě zkusíme sami?“ podíval se na něho Olda.

„Ano,“ potvrdil své odhodlání Alexijev. „Předem říkám, nečekám, že to najdeme hned napoprvé. Uvědom si, stojí proti nám ďáblové! Mohou mít technologie o pár desítek tisíc let před pozemskými. I andělka se cítila nesvá, když se s nimi měla utkat. Hledali jste zrnko rýže, ale může to být biologické zrnko máku, k nerozeznání od okolní tkáně. Může to být i nad mé znalosti. Kdybychom to nenašli, začneme uvažovat, jak na to jít jinou cestou. Vždyť to vysílá až na oběžnou dráhu! Může se to projevovat elektricky nebo magneticky, pomůže nám pitomá magnetická střelka. Vyzkoušíme infračervené světlo a pro mě za mě třeba i siderické kyvadlo. Přítele bych volal po vyčerpání všech našich možností, to by byla poslední instance. Přiznali bychom, že si bez něho nevíme rady, ale lépe přiznat tohle, než přenechat ďáblům vítězství.“

„Takže jsem si to, já husa, představovala příliš jednoduše?“ mračila se Máňa.

„Nic si z toho nedělej, přišla jsi na nesmírně důležitou stopu,“ těšil ji Alexijev. „Navíc máme ještě další možnosti. Můžeme Oldu zavřít do Faradayovy klece, aby od něho nemohlo ven žádné elektromagnetické vysílání. Pak by to bylo neškodné.“

„To má žít celý život v kleci?“ vytřeštila na něho oči.

„Faradayova klec mu nemusí příliš vadit,“ řekl Alexijev. „Mohl by to být například oděv s vetkanou kovovou sítí pod podšívkou.“

„Zapomínáš na jedno,“ namítl Olda. „Faradayova klec neizoluje telepatii. Směrovou telepatií se můžeme bavit i v hlubokém dole nebo v tunelu. Neprojde jen přes hranice vesmírů, ačkoliv u Čerta neplatí ani to. Co když je ten biočip na bázi telepatie? V tom případě ho nezjistíme žádnými metodami.“

„Pak bychom jednali jinak,“ řekl Alexijev. „Zjistíme, které satelity byly viditelné ve chvíli, kdy některý z nich podnikl útok na Oldu - a sestřelíme je.“

„Sestřelíme?“ nedůvěřovala Máňa. „Čím? Máš snad nějaké antirakety?“

„Podle mě nám postačí středně silný dalekohled,“ ujišťoval ji ni Alexijev. „Satelit stačí přibrzdit a shoří sám, zejména na nízkých oběžných drahách. Ty na vyšších by daly víc práce, ale je to totéž. Možná se nevyhneme ani barbarskému zničení užitečných družic. Špionážních litovat nemusíme a už vůbec ne těch, které mají na palubě zařízení, schopné ohrozit člověka.“

„Takové zařízení bude jistě velké a těžké a velkou hmotu snadno nepřibrzdíš,“ namítal Olda. „Věděl bych o jednodušším způsobu likvidace.“

„S velkou hmotou to nemusí být pravda,“ pokrčil rameny Alexijev. „Nevíš, který satelit patří lidem a který ďáblům. Mohou je tam ostatně posílat společně. Může tam být malý biočip s výkonnými orgány, všechno jako kopací míč, nalepený na obyčejné telekomunikační družici. A jaký jednodušší způsob likvidace bys vymyslel?“

„Poslal bych je branou rovnou do Pekla, beztak tam patří,“ řekl Olda zamračeně. „Bylo by to rychlejší, daly by se okamžitě likvidovat i stacionární družice. Prohozením do jiného vesmíru se parametry jejich drah nezmění a ty neškodné bychom později mohli i vracet.“

„Anebo tak,“ souhlasil Alexijev. „Dobrá, uznávám, tvůj způsob je lepší. Jen mi ještě řekni, jak chceš zjišťovat ty neškodné?“

„Co takhle prohodit je na oběžnou dráhu kolem Útočiště,“ nadhodil Olda.

„A vracet jako neškodné jen ty, které tě nezabijí?“ zvedl obočí Alexijev. „Poslyš, Oldo, na to musíme vymyslet něco inteligentnějšího, nemyslíš?“

„Bylo by to aspoň rychlé zjišťování,“ řekl vzdorovitě Olda.

„Rychlé? Možná. Ale snad nečekáš, že ti na to kývnu! Ani kdyby nebyla jiná možnost, kdyby všechno selhalo a tady začaly vybuchovat sopky, až by tu byl pobyt nebezpečnější než na Zemi, tolik riskovat nemůžeme.“

„Opravdu bych si přál, aby to bylo jenom to zrnko máku,“ řekl Olda procítěně.

„Tak pojďte oba na sál,“ navrhl lékař. „Lehneš si na operační stůl pod reflektory, ať na tebe dobře vidíme.“

„Mám tam jít taky?“ zarazila se Marie.

„No jistě!“ řekl Alexijev. „Jednak to byl tvůj nápad. Za druhé, víc očí víc vidí, co když spatříš, co jsi prve přehlédla? A za třetí nevykládej, že se budeš stydět, prve jsi Oldu prohlížela po milimetrech!“


Ačkoliv se Oldovy prohlídky věnoval i Alexijev, nenašli spolu nic. Máně to paradoxně spravilo mindrák, který už začínala mít. Když nenašel nic ani Alexijev, jak mohla něco objevit ona? Náladu ale měli i nadále pohřební.

Alexijev chtěl navštívit při nejbližší cestě na Zem svého bývalého spolužáka astrofyzika s prosbou, zda by mu mohl zjistit, které družice byly ve známou dobu v dosahu viditelnosti Prahy a Pardubic. Také se s ním chtěl poradit, jak se dá objevit křemíkový čip, voperovaný do lidského těla.

Vrátil se s další várkou pacientů, všichni se jim věnovali a nastal obvyklý mumraj, ale Alexijev stačil Oldovu trojlístku sdělit dobré zprávy, že jeho přítel sežene parametry oběžných drah známých družic a také že zná metodu zjišťování křemíkových čipů, i když nejsou pod proudem. Přístroj na vyhledávání odposlechových štěnic používají bezpečnostní složky, nebývá sice běžně na pultech obchodů, ale už to zase bylo veselejší. Kamarád měl další nápad, hledat i pomocí měřiče záření a Alexijevovi zapůjčil i malý radiometr.

Alexijev v Útočišti přístroj vyzkoušel, ale spokojeně pokýval hlavou.

„Nic to nenaměřilo,“ řekl. „Pozadí srovnatelné s pozemským je v pořádku, radioaktivitu bych tu nečekal, ale je přece jen dobré o té mršce neviditelné vědět, aby se později neprojevilo něco nepříjemného.“

Čert se teď v rámci vědeckého pokusu neúčastnil léčení. Nejhorší pro něho bylo, že mu doporučili přestat létat, co kdyby to s tím náhodou souviselo! Jitrnice ale rostly až v korunách stromů, ne na keřích, ani na zemi. Chytrý pes ale začal využívat otcovské pravomoci. Jitrnice mu trhali a házeli potomci, ale patřilo to prý do dobrých mravů smečky a dělali to rádi.

Olda se pořád nemohl odvážit na Zem, ale ostatní vesmíry mu zůstaly otevřené, mohl se tedy věnovat jejich objevování. Máňa ho doprovázela, aby mu nebylo smutno. Spolu se starali o přestěhovanou zahrádku s rostlinami od hlavonožců. Čerta tam nejvíc zajímaly salámovníky, ale z lékařského hlediska byly důležitější keříky küfferle, jak je už padesát let nazývali Němci žijící u hlavonožců. Umožňovaly jim léčit těhotné ženy, které by jinak museli odmítat.

Nejvíc si prázdninové volnosti užívala Jarča. Do Útočiště docházela jednou denně rozdat energii a pak se vracela na Zem, kde trávila čas chozením po obchodech. Mělo to jen jednu drobnou chybičku. Policisté nevěřili jejímu dušování, že už má prázdniny, párkrát ji zadrželi a dovezli rodičům. Maturitní vysvědčení bylo sice dostatečným důkazem, ale Jarča pak musela pokaždé doma objasňovat, cože to zase bylo.

Olda a Máňa jí nabízeli, aby byla raději s nimi, ale Jarča si postavila hlavu.

„Nepotřebovali jste mě při hledání špionážní štěnice, teď zase nestojím já o vás,“ odsekla na jejich nabídku.

Olda i Máňa to ale považovali za zbytečný truc a když je Jarča odmítla napotřetí, šli za Alexijevem, aby je vyslechl a případně rozsoudil.

„To máte těžké,“ zamyslel se. „Vyčítá vám, že jste ji nechali stranou. V tom má pravdu, nepopřete to a vlastně se o to ani nesnažíte. Na druhé straně chápu, že jste v té chvíli nemohli čekat. Pravda je tedy na obou stranách. Chápu vás i ji. Nechte to koňovi, má větší hlavu. Já si s ní promluvím.“

Od Alexijeva odletěli pomalým letem na zahrádku potěšit se pohledem na fialové květy küfferle, pod nimiž byly lodyhy obalené šišticemi krychlovitých semen. Küfferle jim kvetly a dozrávaly od jara do podzimu, sklízeli je několikrát za rok a každá sklizeň dávala z jednoho keříku až pět kilogramů másla. Podle rady chobotnic zasázeli vedle políčka s küfferle veliké melouny, chobotnice tomu říkaly uzavírací pole.

„Když do küfferle sjede blesk, je hned celé pole v plameni, ale melouny oheň zastaví. Ještě víc je to potřeba u hořlavějších naftovníků.“

Naftovníky jim rostly také, ale vyhradili pro ně jen malé políčko. Pěstovali si je spíš ze zvědavosti než z potřeby. Mohli by je lisovat a destilovat benzín, ale toho měli od zdejších robotů dostatek, i když Alexijev říkal, že je to výraz jejich pohodlnosti a toho, že na všechno nestačí, když jich je tady tak málo.

Melouny ale byly velice chutné a daly se sklízet také tak průběžně jako ostatní plodiny. Zralé melouny dopravovali do Útočiště, kde je nechávali ve velkých koších k volné spotřebě pacientům. Ovšemže se jich sami také vždycky dosyta najedli.

Máňa zůstávala v Útočišti každý den až do večera, kdy se červené slunce dotklo obzoru.

„Tak ahoj, musím domů!“ loučila se s Oldou.

„Pozdravuj rodiče a sestřičky!“ usmíval se Olda, ačkoliv ho zase čekala noc osamění, rušená jen občas pacienty, dožadujících se obsluhy.

„Ségry už se nemůžou dočkat, až je sem vezmeme,“ usmívala se.

Pak vyletěla spolu s Oldou do výšky a proletěla nevelkým otvorem, kterým byla vidět střecha jejich paneláku. Vždycky ji doprovázel a vždycky pak padal volným pádem skoro až k zemi, jako kdyby ztratil vládu nad vznášením.

Trénoval odhad, aby se mu už nestala havárie, při které si jednou rozbil obličej? Nebo to bylo obyčejné klukovské furiantství?

Asi by ho zaskočilo, kdyby se ho na to někdo zeptal...


Rozhovor s Jarčou měl Alexijev až třetího dne. Po obvyklé proceduře předávání energie pacientům si všechny tři zavolal do své kanceláře, jak honosně říkal místnosti, kde měl kromě počítače stůl, židli a skříň na dokumenty, přestěhované kdysi z kliniky, když ji hlídali policajti. Přišli pobledlí od vyčerpání, Olda odevzdal jednu dávku nad obvyklý průměr, ale ani dívky léčení nešidily, takže vypadali unaveně všichni tři. Unaveně, ale spokojeně.

A to netušili, co je čeká!

„Mám tu něco pro vás,“ sliboval jim suše Alexijev. „Tohle je pro tebe, tohle pro tebe, na Oldu zbyla tahle...“ řekl a všem podal novoučké výkazy o studiu na vysoké škole s titulem lékařské fakulty a s emblémem Karlovy univerzity.

„Jé!“ otevřela knížku Máňa. „Kde jsi sebral moji fotku?“

„Pořídil jsem je, když jste léčili,“ usmál se Alexijev. „Ani jste si toho nevšimli.“

„Takže jsme ode dneška všichni studenti?“

„To jste od přijímacích zkoušek,“ usmál se Alexijev. „Tady to jen máte černé na bílém. Mimochodem, mohlo by vám to na Zemi sloužit i jako náhradní průkaz, když jiné legitimace nemáte. Je na tom fotografie a potřebná data, to musí uznat i policie.“

„To myslíš na mě?“ začervenala se Jarča.

„Třeba,“ přikývl Alexijev. „I když si myslím, že čas můžete trávit užitečněji. Co byste řekli na soukromé přednášky? Myslím to hlavně pro Oldu, ale nechci nikoho diskriminovat. Budou se vám hodit.“

„No príma!“ zamračil se Olda. „To jako že se nedostanu ani na zahájení roku?“

„Nevím,“ mračil se trochu i Alexijev. „Zkoušel jsem dohodnout, aby za vámi někteří přednášející docházeli až sem, ale slíbili mi to jen dva. Ostatní sem nedostaneme ani na vidinu paralelního vesmíru a neznámého světa. Jo, někteří kolegové jsou tak vytížení, že na ně ani taková nabídka nezabere. Zapomněli už, že byli kdysi jako vy.“

Bohužel ani on neměl odpoledne čas, i když to vysvětloval nutností zastavit se na Zemi u kamaráda pro další zprávy.

Jarča se rozhodla jít na Zem v jeho doprovodu, Olda s Máňou zůstali zase sami.

„Nechceš jít raději s Jarčou?“ nabízel Máně opatrně Olda.

„Ty mě vyháníš?“ podívala se na něho přísně. „Já myslela, kdovíjak nebudeš rád, že tu s tebou někdo dobrovolně zůstane! No, jestli chceš, abych odešla, prosím.“

„Nevyháním tě, ale nechci, aby ses kvůli mně zazdila,“ vysvětloval jí rychle. „Připadá mi to blbý, máme celý svět pro sebe, ale občas se tady cítím jako ve vězení.“

„Tak mě nevyhazuj!“ odsekla. „Nebo tady zůstaneš úplně sám.“

„To bych vážně nerad,“ snažil se honem o smířlivý tón. „Mohl bych se více věnovat pacientům, nebo se bavit s Hedvikou a Soňou.“

„Já ti dám Hedviku!“ zahrozila mu. „Beztak tě neberou vážně!“

„Ale berou!“ protestoval.

„Jenom když se tě musí na něco zeptat,“ řekla. „To ti pak mažou med, jak všechno víš. Tuhle Soňa říkala Lence: ten mrňousek nám to zase natřel... A to je ono! Uznávají jenom tvé vědomosti, ale vždycky nás budou brát jako malé děti, na tom nic nezměníš.“

„Ale vždyť mají pravdu,“ povzdychl si. „Jsme proti nim mrňouskové a hádám, že ještě aspoň deset let budeme. Někdy si říkám, ta Bísíája nám to ale zamotala! Bez ní by nám nikdo neusiloval o život a měli bychom to lehčí, asi jako ti, co se k nám nepřidali. Neřešili bychom otázky života a smrti, ale pitomosti. Chodili bychom spořádaně do školy, třásli se před každou písemkou, doma si hráli s počítačem a venku jezdili na kole. Je vůbec správné předbíhat dobu? Aby se děti jako my hrabaly lidem v mozku?“

„No a?“ pokrčila rameny. „Už se stalo, co s tím naděláš? Proč bys neměl dělat, co umíš? A že jsi z nás tady nejmenší? Z toho si nic nedělej. Však ještě všichni vyrosteme a nebude to trvat dlouho. Co je to pár let proti věčnosti?“

„Nevím,“ řekl bezradně. „Bísíája mi říkala, že to dělá proti jejich pravidlům. Mockrát už mě napadlo, že ta pravidla nejsou vymyšlená jen tak. Víš, někdy mám hrozné pocity. Před prázdninami jsem měl plno kamarádů. Zrádce Luboše nelituju, ale Michal... je to hrozný, ale nemám se s ním o čem bavit! Jeho starosti ve mně vzbuzují úsměv a on vůbec nechápe moje.“

„To jsme na tom stejně,“ zvážněla Máňa. „Taky nevím, o čem bych se ještě mohla bavit s holkama ze třídy. Spíš bych si rozuměla s Lenkou, Hedvikou a Soňou, kdyby ve mně pořád neviděly malou holčičku na hraní. Přitom bych je mohla učit matematiku, chemii a možná i tu anatomii! Alexijev je fajn, ale je od nás přece jen věkově daleko, takže mám vlastně taky jen dva kamarády, tebe a Jarču. Vlastní ségry jsou zatím moc malé, ale už teď je mi jasné, že je nesmím nechat bez ogdurských vymožeností, jen nevím, jestli bude lepší počkat, až jim bude aspoň deset let, nebo je sem vzít rovnou.“

„Sebereš jim dětství!“ varoval ji. „Radši s tím počkej, až budou větší, ať si trochu užijí bezstarostnosti! Když si to vezmeš nestranně, nebyla Bísíája tak trochu uličnice?“

„Uličnice?“ nesouhlasila Máňa. „Když nám přinesla takový pokrok?“

„Uličnice, protože to jen nakousla,“ trval na svém Olda. „Hned zpočátku litovala, že na pořádný průzkum našeho světa nestačí a musí to přenechat odborníkům. Pak se jí to zvrtlo, nemohla se vrátit, takže se do toho pustila sama. V pořádku, nic jiného jí nezbývalo. Nakonec se ale přece jen domů vrátila a kde nic tu nic, žádní odborníci se tu od té doby neobjevili.“

„Tím bych si na tvém místě jistá nebyla,“ zvedla Máňa káravě prst. „Třeba nás už půl roku pozorují.“

„Kdyby nás jen pozorovali, divil bych se ještě víc,“ řekl Olda. „Uvažuj, prosím tě! Jsou tady praví ďáblové, jejich úhlavní nepřátelé. Ohrožovali nás, zkazili nám, co mohli. A nikdo proti nim nehnul prstem...“

„Máš ty ale divné představy!“ zavrtěla nesouhlasně hlavou. „Co vlastně čekáš? Válku Ogdurů proti ďáblům? Armagedon? Uměla bych si živě představit takovou pomoc od ďáblů: Poslat někam profesionální zabijáky, aby na jednu hromadu postříleli vinné i nevinné a přitom zplundrovali co se dá, přesně jako to dělají lidé. Ogdurové se snad nebudou chovat jako sloni v porcelánu! Vážně si myslíš, že vojenská pomoc je to pravé a jediné?“

„Kdo mluví o válce?“ urazil se Olda. „Přítel andělů to minule zmákl jako nic. Trochu se probral ďábelskou organizací, vymazal asi stovce lidí část vzpomínek, možná se přitom dotkl i některých ďáblů, ale pak byl klid.“

„Jenže ten klid netrval ani rok a máme je na krku zase,“ připomněla mu.

„No právě!“ chytil se toho. „Odešli a nechali nás smažit se v tom samotné. Nějak mi to na ně nehraje. Já na jejich místě...“

„Jenže nejsi na jejich místě,“ řekla jemně. „Za prvé, nevíš, co jim do toho vlítlo. Země je pro ně mezi sto tisíci světů jen okrajovou záležitostí. Třeba mají horší problémy jinde (netušíc, že je to tak...). Za druhé, měli by se tu nejprve vyznat, aby se nechovali jako ti sloni v porcelánu. Za třetí, tolik se nám neděje, aby se to nedalo unést. Jsi na tom nejhůř, ale žiješ, ne? A když si dáš říct...“

„...a nebudu chodit na Zem...“ dokončil rychle. „Akorát mi uteče rok, protože nebudu moci s vámi chodit na fakultu. Už teď mě to žere!“

„Ještě není konec prázdnin!“ snažila se ho utěšit. „Alexijev jistě na něco přijde!“

„Kéž by!“ ulevil si povzdechem.

„Hele, Alexijev má pravdu. Máš plno práce i tady. Co kdybychom spolu začali pátrat po zdejší původní civilizaci? Využíváme ji, ale nic o ní nevíme.“

„Víme, jak skončila,“ odvětil. „To je snad nejdůležitější.“

„Dobře, ale proč tak skončila?“ nadhodila. „Musely to být inteligentní bytosti, když to všechno dokázaly vytvořit, proč tak najednou...?“

„Irena tvrdila, že degenerovaly v průběhu několika dlouhých století, tomu se snad nedá říkat tak najednou,“ opáčil.

„Irena se ptala zdejších robotů,“ nedala se Máňa. „Co jí řekli, je pro ni svaté. Co když to ale trochu upravili?“

„Proč by to dělali?“ mávl rukou Olda.

„Co já vím?“ pokrčila rameny. „Víme o tom ještě míň než Irena. Spolehli jsme se na její zjištění jako na absolutní pravdu. A ta, jak víš, neexistuje.“

„No dobře,“ ustoupil trochu Olda. „Můžeme to zkusit. Když tě to zajímá, nebudeš se tu aspoň cítit jako v dobrovolném vězení.“

„Neboj, i tobě to bude k prospěchu!“

„Kéž by!“ opakoval svůj povzdech.

Netušil, že měla - úděsnou pravdu.

 


Zpět Obsah Dále

22.02.2017 15:37