Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Není domov jako domov

„Bacha, Šlajsna!“ vykřikl najednou Fred, hlídkující u dveří.

V pokoji nastal úprk. V několika vteřinách leželi všichni v postelích a když se rozsvítilo světlo, zůstal uprostřed pokoje ležet jen vyhublý kluk, zamotaný do deky.

„Co tady děláš?“ vyjela na něho nerudná ošetřovatelka kredenciózní postavy. „Co je to za pořádek? Jak to, že nejsi v posteli?“

„Já... já...“ koktal kluk. „...já jsem tady uklouzl.“

Z nosu mu tekla krev a obličej měl samou modřinu, špinavé pyžamo nejméně na třech místech natržené.

„Jó, uklouzl!“ protahovala po něm tlustá sestra, přezdívaná Šlajsna. „A co ta deka?“

„...já nevím...“ špitl vystrašeně kluk.

„Teď to soudit nebudu,“ řekla rázně zdravotnice. „Vezmi si cvičky a jdeme!“

„...já nemůžu...“ nesměle odporoval kluk.

„Jak to? Nemáš cvičky?“ změřila si ho Šlajsna přísně.

„Mám, ale...“ koktal kluk.

„No tak? Leze to z tebe jako z chlupatý deky! Když máš, proč si je neobuješ?“

„Někdo mi do nich... nakadil!“

„Cože?“ vybuchla sestra. „Kdo to byl?“

Za jejími zády se zpod nejbližší přikrývky nakrátko vysunula zaťatá pěst, aby ji zmlácený kluk nemohl přehlédnout.

„Já nevím!“ rozbrečel se. „Vážně, nic nevím!“

„Jo ták! Nevíš!“ zatřásla s ním hrubě Šlajsna. „Jakpak bys něco viděl, když tě zmlátili pod dekou, co? Vypadá to jako vždycky na Kráječe! Grázlové, nemůžete ho nechat na pokoji? Já vám tu šikanu jednou zatrhnu!“

Chvíli bylo ticho. Pak se ozval zvuk k nerozeznání podobný hlasitému prdění.

„Kdo to byl?“ otočila se Šlajsna po zvuku, jenže marně. Její hromování očividně nemělo na nikoho polepšující účinky.

„Víš co?“ obrátila se raději ke zmlácenému klukovi. „Vezmi si zatím Fredovy cvičky, pak mu je vrátíš.“

„Budou mi po něm smrdět!“ nesouhlasil rychle Fred.

„Vyřiď si to s tím prasetem, co nakadilo do cviček Víťovi, pokud jsi to nebyl ty sám!“ řekla Šlajsna rezolutně.

„Rozbiju mu za to držku, smradovi brejlatýmu!“ řekl Fred.

Šlajsna to ponechala bez povšimnutí, zato droboučký Vítek se celý roztřásl.

„Kde máš brýle?“ zeptala se ho nepřátelsky sestra.

„Já nevím...“ řekl tiše. „Asi jsem si je spláchl.“

„Sám?“ zamračila se ještě víc. „To jsi ale pěkný pako!“

Vítek provinile mlčel.

„Tak jdeme bez nich!“ řekla Šlajsna. „A tady bude klid!“

Otočila se zpátky do chodby. Vítek rychle cupital za ní. Teprve před ředitelnou se na něho ohlédla a zastavila se.

„Kde máš ty cvičky?“ vybuchla. „Neříkala jsem, že si máš vzít Fredovy?“

„On by mě zabil,“ vymlouval se bosý Vítek nesměle.

„Pitomče!“ zpražila ho Šlajsna. „Ale co, mně to může bejt fuk, jdeme! Máš to ale u mě schovaný, to si piš!“

Jejího hromování se nebál, nikdy nic nesplnila. Z návratu na cimru měl větší vítr.

V ředitelně byl kromě tlustého ředitele přezdívaného Hroch ještě neznámý lékař v bílém plášti, kterého Vítek ještě nikdy neviděl.

„To že je on?“ podíval se na Vítka překvapeně.

„Jo,“ přikývl Hroch, ale srdečně to zrovna neznělo. „Vít Perner, syn Michala a Vlasty Pernerových. Zabili se v autě před měsícem.“

„Není nějaký... potlučený?“ trochu zvážněl cizí lékař.

„To nic není, kluci se pořád vochlují,“ mávl rukou ředitel Hroch.

„Vždyť mu teče krev z nosu! A co ty hematomy...?“ opáčil vyčítavým tónem cizí lékař. „Staré i čerstvé. To je tady běžné?“

„Poslyšte, pane kolego, do toho vám nic není,“ zachmuřil se Hroch. „Chtěl jste ho vidět, tady ho máte. Víc pro vás udělat nemohu.“

„Vaši chovanci chodí bosi?“ nedal se vyvést z míry cizí lékař.

„Prej mu zase nasrali do cviček,“ vysvětlovala rychle sestra Šlajsna.

„Aha...“ řekl cizí lékař. „A to se tady taky děje normálně?“

„Jistěže ne!“ opáčil ředitel. „Však on si je před spaním vyčistí.“

„On?“ podíval se lékař na zbitého chlapce nevěřícně. „Necháte ho čistit, co mu očividně udělají jiní?“

„Měl si je líp hlídat!“ opáčil bohorovně Hroch.

„Pane kolego,“ narovnal se lékař v bílém. „Tohle jsem vážně netušil... Nelíbí se mi to. To dítě potřebuje ošetření! Dovolíte mi ošetřit ho?“

„Helečte se, pane kolego!“ zhrubl ředitelův hlas. „Tady vůbec není váš rajón. Tady za to zodpovídám já, rozumíte? Jestli do toho chcete rejpat, ouřední hodiny máme od dvanácti do jedné v pondělí a ve středu. A teď koukejte opustit náš ústav! Maucta!“

Pokynem ruky naznačil Vítkovi, aby uskočil ode dveří, což mu vyděšený chlapec ihned splnil a jen se přikrčil. To nedopadne dobře, říkal si. Není zdravé být svědkem hádky Hrocha. Brunátný ředitel zatím cizímu doktorovi rázně otevřel dveře na chodbu.

„Nebojte se, já váš ústav opustím,“ usmál se cizí doktor trochu smutně. „Ale toho kluka vám tady nenechám.“

„Až si vyběháte papíry, prosím!“ zavrčel Hroch. „Jestli se nepletu, trvá to přinejmenším rok. Na tak slabý lejstro vám ho nedám, to by teda nešlo! Nenechám se kvůli vám od nikoho popotahovat! A teď mažte!“

„Podle mého skromného mínění je to tak na dvě trestní oznámení,“ odvětil na to klidně, i když zamračeně cizí lékař.

„A ven!“ zaburácel Hroch, až zbrunátněl. „Sestro! Zavolejte policii!“

„Poslyšte, pane kolego!“ založil si neznámý lékař ruce na prsou. „Zkuste se aspoň před tím dítětem chovat zdvořile! Viděl jste někdy tohle?“

Ve stěně mezi dvěma okny se najednou objevilo třetí, menší a oválné. Vítek tam neviděl, ale okamžitě ucítil štiplavý zápach.

„Co to má bejt?“ odsekl Hroch, i když trochu zaraženě.

Okno do cizího vesmíru se stejně náhle zavřelo, jen zápach síry byl v místnosti cítit.

„To bylo Peklo, pane kolego!“ řekl cizí lékař. „To není žert. Už byste mohl ledacos slyšet o paralelních vesmírech, Američané se tam nedávno dostali. Xijtra je obydlená inteligentními nehumanoidy, ale vy jste se podíval přímo do tlamy pekelné!“

„Říkáte?“ zasmál se zle Hroch.

„Ano, to byla Gehenna, peklo našich praotců,“ řekl lékař temně. „Mohl bych vás tam oba hodit, ale já tam nepatřím. Jen jsem vám oběma ukázal, pro koho pracujete.“

„Já za nic nemůžu!“ zaúpěla zdravotní sestra Šlajsna.

„Poslyšte, vy dobytku!“ vybuchl Hroch. „Jestli hned nevypadnete, vyhodím vás osobně! Dveřmi nebo oknem, mně je to fuk!“

„Nevyhodíte!“ podíval se na něho klidně cizí lékař.

V té chvíli obávaný ředitel zděšením vykřikl. Vznesl se totiž jako balón deset centimetrů nad podlahu, kde jen bezmocně mával rukama a nohama.

„Toho kluka si odvedu hned teď!“ řekl cizí lékař rozhodně. „Dám mu lepší domov než vy. Nemá smysl vyšetřovat, co se tady dělo, podle mě úplně stačí, jak ten kluk vypadá.“

„Sestro! Policii!“ křičel vztekle Hroch.

„Nikam volat nebude,“ řekl cizí lékař. „Jistě se nechce také tak bezmocně vznášet jako vy. Můžete mi to věřit, zvednu očima i lokomotivu. To není plané vychloubání, ale výstraha!“

Šlajsna ustupovala až ke stěně. Dál nemohla, ale celá se roztřásla. Brunátný Hroch lapal po dechu, ale hlas jakoby mu najednou vyschl. Oba pochopili, že ten chlap nemluví do větru a že jim jen tak pro nic za nic neukázal Peklo.

„Víťo, tvůj táta byl správný chlap a já jsem se s ním kdysi kamarádil,“ obrátil se cizí lékař na chlapce. „Původně jsem se na tebe přišel jen zeptat, ale jak vidím, nemáš se tady dobře. Neměl bych tě tu nechat už ani hodinu. Půjdeš se mnou?“

Chlapec bleskově uvažoval. Kamarád táty? I kdyby to nebyla pravda, i kdyby ho ten divný doktor vzal jenom do jiného děcáku, horší to tam snad nebude.

Rychle přikývl.

„Máš tu něco, co bys nerad ztratil?“ zeptal se ho ještě cizí doktor.

„Nemám,“ zavrtěl rychle hlavou Vítek. „Fotky už mi všechny roztrhali!“

„Někdy je lépe odejít bos s tím, co má člověk na sobě,“ pokýval smutně hlavou cizí lékař. „Aspoň nemusíš být žádným darebákům vděčný. Dej mi ruku a neboj se, poletíme!“

Vítek mu ruku podal nejistě, ale doktorova ruka byla docela měkká. Náhle pocítil, jak se vznáší. Bylo to jako na horské dráze, když ho tam táta vzal...

„To je ale únos!“ zavřeštěl Hroch. „Pomóc!“

V té chvíli ho ale cizí lékař nadnesl ještě o půl metru výš a pak ho přestal nadnášet. Ředitel Hroch dopadl na podlahu jako žok. Nohy ho neunesly, podlomily se pod ním, až se v otevřených dveřích rozplácl jako ropucha. Zahradil je svým tělem, ale nikomu tím v odchodu nepřekážel.

Vítek s údivem pozoroval, jak se s doktorem vznáší výš a výš, až ke stropu. Nezastavili se ale o něj. Byla v něm veliká kruhová díra, lemovaná modrým plamenem. Proletěli jí vzhůru a modrý kruh pod nimi zmizel. Víťa ale nevycházel z údivu.

Dole nebylo město. Vznášeli se nad vodou velikého jezera. Jako obrovští ptáci zamířili k nejbližšímu břehu a brzy letěli rychlostí vlaštovky nad podivnou tichou zalesněnou krajinou.

„Kde to jsme?“ zeptal se udiveně létajícího doktora. „A jak to, že létáme?“

„To se u nás taky naučíš,“ usmál se na něho lékař. „Všechno se dozvíš. Tohle je jiný svět, chápeš?“

„My jsme u Američanů ve světě chobotnic?“ vydechl užasle.

„Svět chobotnic je jenom jeden z mnoha sousedních světů,“ ujistil ho lékař. „My našemu světu říkáme Útočiště. Uvidíš, že se ti u nás bude líbit.“

„U vás? Kdo vlastně jste?“

„Člověk jako ty!“ usmál se na něho lékař. „Je nás tu víc, bát se nás nemusíš, nebudeme ti ubližovat. Tady se nic takového nedělá, víš?“

„To by bylo príma!“ vydechl Vítek.

Les zůstal za nimi, snesli se pozvolna na planinu.

„Počkej, ne že by na tom záleželo, ale nejsi oblečený,“ usmál se na něho létající doktor.

Postavili se opatrně na nohy. Před Vítkem se na zemi znenadání objevila pečlivě složená hromádka. Kalhoty, bunda, k tomu docela pěkné nové boty.

„Obleč si to,“ vybídl ho doktor. „Ať k nám nepřijdeš jako trhan.“

„To ani nemuselo být!“ špitl Vítek, ale když viděl doktorův pobavený úsměv, rychle se začal oblékat.

„Nemuselo,“ přikývl doktor. „Ale bude lepší přijít mezi nás jako civilizovaný člověk, než hned napoprvé vzbudit dojem vandráka.“

„Kam máme přijít?“ zajímal se rychle Vítek.

„K nám do osady,“ dostal odpověď.

V té chvíli Vítek vytřeštil oči. Večerní šero již začalo pohlcovat okolí, ale proti světlému obzoru spatřil něco podivného. Letěl tam vzduchem pes. A přímo k nim.

„Pojď sem, Lailo, tady jsme!“ přivítal psa lékař. „Máš ještě jednu dávku, viď! Víťa ji bude potřebovat.“

Pes nebyl velký, spíš jen trochu odrostlejší štěně. Bylo černé, takže se proti tmavé hlíně ztrácelo. Očividně ale doktorovi rozumělo. Vztyčilo se na zadní, pak se kolem na okamžik rozlila podivná bledá záře a Vítek pocítil teplo, jako když mu nedávno kluci v děcáku nalili do krku vodku, aby nemohl tvrdit, že ji nepil. Tohle teplo bylo ale jiné, bez pálivé chuti.

„Máš hlad?“ napadlo najednou doktora.

„Byl jsem na večeři,“ řekl Vítek neurčitě.

„To nerozhoduje. Dal by sis něco dobrého?“ opáčil doktor.

„Dal bych si...“ špitl Vítek.

Styděl se přiznat, že na večeři byl, ale nic nesnědl, když mu pět kluků naplivalo do talíře. Obrovské jablko, které se znenadání ocitlo v jeho ruce, ho překvapilo, ale neztrácel čas a zahryzl se do něho. Jedl hladově, jen mu od pusy kapala šťáva.

Bylo to ale divné jablko. Bez jádřince, jen se šťavnatou dužinou. Chutí více připomínalo broskev, nemělo ale ani pecku.

„Jak se tak dívám, sníš ještě jednu večeři,“ usmál se doktor. „Ale až u nás. Máme to k nám vzduchem deset minut a u stolu bude večeře civilizovanější.“

„Mně je to jedno,“ odvětil Vítek.

„Jak chceš, nakonec i v přírodě se může člověk najíst. Vlastně bych na to zapomněl, dnes máme táborák a opékáme špekáčky, to bude ještě lepší.“

Vítek už nenamítal, když měl doktorovi podat ruku. Těšil se na divný vznášivý pocit.

Přeletěli rychlostí vlaštovky nevysoký vršek a ještě než přistáli na malé plošince, ozářené velikým táborovým ohněm, uslyšel Vítek drnkání kytar a mnohohlasý zpěv.

Bylo tu asi padesát lidí, sedících na dřevěných lavicích i jen tak na špalcích, rozložených do kruhu kolem ohniště. Nad ním se na prutech opékaly špekáčky. Většinu tvořili dospělí, ale Vítek tu spatřil i nějaké děti, i když jich nebylo mnoho. Na velikém kmeni jako na hřadě seděli dvě dívky a kluk, staří jako on sám, nebo jen o trochu starší, v rukou pruty se špekáčky. Za sborového zpěvu je pečlivě nad ohněm opékali.

Létající pes se od nich oddělil a letěl jinam, zatímco doktor se svým chráněncem přistál vedle dětí u ohně a přidržel Vítka, když se pod ním podlomila kolena, jak si i za krátkou dobu letu odvykl gravitaci.

„Seznamte se!“ ukázal ho dětem. „Tohle je Vítek. Nemá kam jít, takže bude doma u nás v Útočišti. A tohle jsou Jarča, Máňa a Olda.“

Vítek se na všechny díval plaše a neřekl ani slovo.

„Už o nás ví všechno?“ zeptala se doktora dívenka, představená jako Máňa.

Měla na sobě kombinézu z jaguáří kožešiny. Určitě je to umělá kožešina, napadlo Vítka, a nejspíš jen natištěná. Druhá dívka měla totiž na sobě podobnou kombinézu, pokrytou mořskými škebličkami. Jen Olda měl normální hnědé kalhoty a okrově žlutou košili.

„Neví o nás skoro nic,“ zvážněl doktor. „Ale podejte mu to šetrně, ano?“

„Ví aspoň, kde jsme?“ přidal dotaz kluk nazývaný Olda.

„To snad ano,“ přikývl doktor. „Ubytuj ho, Oldo, někde poblíž u sebe.“

„Teď hned?“ podíval se na něho Olda vyčkávavě.

„Nechám ho ve vaší péči,“ navrhl doktor. „Táborák nemíváme každý den, ať si ho taky užije! Možná ale bude unavený, ne abyste ho tady drželi dlouho přes půlnoc!“

Zvedl se a odletěl do tmy. K Vítkovu údivu se nad tím nikdo nepozastavil, jako by to bylo úplně normální.

„Tak ahoj, Víťo! Pojď do houfu mezi nás!“ řekla vesele ta, co ji doktor nazval Jarčou. Spolu s Máňou si hned odsedly a udělaly mezi sebou příchozímu místo. Olda zůstal na kraji, ale zřejmě mu to nevadilo.

„Na, vezmi si! Tenhle buřt bude brzy akorát, dopeč si ho, ale pozor, ať ti neshoří!“ podal Víťovi proutek, na jehož konci byl nabodnutý veliký špekáček.

„Ten je přece tvůj!“ zdráhal se Vítek přijmout dárek.

„Já si vezmu jiný,“ řekl Olda. „Ty bys pečení neurychlil, neumíš ovládat oheň!“

Vítek převzal pochoutku, ale díval se na Oldu nevěřícně. Co to mělo znamenat? Že neumí ovládat oheň? Co je tohle za hloupost?

Olda sáhl do tmy za trám, na kterém seděli, jednou rukou vytáhl další prut, druhou špekáček, nabodl jej a natáhl nad plameny.

Pak se stalo něco divného. Z plamenů táboráku vylétl se zahučením ohnivý jazyk, objal Oldův špekáček, jehož naříznuté konce se v mžiku rozevřely.

„Jaks' to udělal?“ podíval se Vítek udiveně na Oldu.

„To tě časem naučíme, když budeš mít zájem,“ řekl Olda, jakoby o nic nešlo. „Ovládat oheň není těžké. A dávej pozor, hoří ti prut!“

Vítek se polekal a vytáhl prut z plamenů, bylo však už pozdě. Přehořelý prut se ulomil a špekáček padal přímo do ohně. Najednou se v pádu zastavil, plameny kolem něho vytvořily podivnou plápolající aureolu a opečený špekáček, vznášející se jako mýdlová bublina, pomalu vyplul zpátky z ohně až k Vítkovi.

„Neber ho do ruky, ale na chleba, spálíš se!“ varovala Vítka Máňa a podávala mu rychle krajíc. Vůbec se přitom nepozastavila nad vznášejícím se špekáčkem. Asi to také považovala za něco normálního.

Vítek ji poslechl a dychtivě si přičichl k voňavému špekáčku na krajíci chleba. Však se mu na tu pochoutku sbíhaly sliny!

„Dobrou chuť!“ popřáli mu všichni tři.

„Dobrou!“ přál jim také.

Všichni si položili opečené špekáčky na krajíce a opatrně se do horké pochoutky pustili. Vítek jedl s nimi. Vzali ho mezi sebe, jakoby k nim patřil, bylo to tisíckrát lepší než v děcáku. Ale ty děti nebyly normální, Vítkovi z nich šla hlava kolem. Poslouchal je oheň a špekáček se proti zákonům přitažlivosti vznášel vzduchem.

Čemu se ale divím? Jsou to přece mimozemšťané, uvědomil si Vítek.

Táborové písně ale mimozemské nebyly. Byly ryze české. Jedné mladší paní či slečně přehořel prut jako Vítkovi, špekáček spadl do ohně a zmizel mezi hořícími poleny. Jen se nad vlastní nešikovností zamrzela, ale nic si z toho nedělala, vzala další a pokračovala v opékání.

Ta paní, či slečna, zřejmě neuměla zařídit, aby se špekáček vznášel!

Takže to neumí všichni! Jsou to vůbec mimozemšťané, nebo ne? vrtalo Vítkovi hlavou. Ačkoliv, část lidí může být na návštěvě ze Země, mimozemšťané mohou být jen tyhle tři děti. A jistě i doktor. I když tvrdil, že znal dobře tátu.

Pak se ale Olda s Máňou a s Jarčou přidali ke zpěvu a zdálo se, že znají česky stejně dobře jako Vítek. Héééj šup, do nich, námořníci...

Vítek si zprvu nesměle pobrukoval, ale když viděl, že to nikomu nevadí, osmělil se a dal se do zpěvu s ostatními. Bylo to lepší než jen tak sedět. Občas zpěv přerušoval, aby si ukousl voňavého špekáčku s chlebem, ale na celkovém dojmu to nebylo znát, tady s vervou zpívalo několik desítek lidí.

Byla to neuvěřitelná, ale velice příjemná změna.

Ještě před hodinou byl otloukánkem bandy malých, bezcitných darebů. Teď si připadal jako na vysněném dětském táboře. Jen stany nikde neviděl, ale ty mohly stát v blízkém lese.

Zaplaťpámbu za toho doktora, říkal si v duchu. Zjevil se, když mu bylo nejhůř, ale přišel včas a vytáhl ho z té špíny.

Jako nějaký - anděl strážný...


Ráno se Vítek probudil pozdě. Nejprve si nemohl vzpomenout, kde je. Ačkoliv už bylo světlo, nikdo ho nebudil, ani ke snídani. Tu jsem asi prošvihl, napadlo ho. Rychle se rozhlédl. Ležel na zemi, měkčí než huňatý koberec. Přikrýval se měkkou bílou přikrývkou, udělanou jako z husího peří. V místnosti ale nic jiného nebylo. Jen čtyři stěny bez oken a dveří a strop.

„Haló! Je tu někdo?“ vykřikl tlumeně, aby nedělal velký rámus.

Ze stěny vyskočil černý psík.

„Dobré jitro!“ řekl Vítkovi.

Vítek se chytil za hlavu.

„Dobré jitro! To ty?“ ukázal na psíka.

„Promiň, nerozumím ti,“ řekl psík. „Říkej mi Alík. Nabízím se ti jako průvodce po našem světě. Kdybys chtěl někoho jiného, stačí zavrtět hlavou nebo říci Ne, ale když řekneš Ano nebo přikývneš, nebudeš litovat. My psi umíme vás lidi vodit po zdejších zajímavostech.“

„Jak to, že mluvíš?“ divil se Vítek.

„Jestli se divíš, proč mi rozumíš a já tobě ne, je na to jednoduché vysvětlení,“ řekl Alík. Očividně Vítkovu otázku jen hádal, ale strefil se. „Mluvíme telepaticky, ale rozumí nám i ten, kdo sám telepaticky neumí. My sami ale lidské řeči nerozumíme. Já z ní rozpoznám jen AnoNe. Chceš mě za průvodce?“

„Ano!“ souhlasil Vítek. „Kudy se ale dostaneme ven, když tu nejsou dveře?“

„Počkej, ne tak zhurta!“ napomenul ho psík. „Nezapomeň, že ti nerozumím nic víc než to Ano. Chtěl ses snad zeptat na dveře?“

„Ano!“ potěšilo Vítka, jak se psík přesně strefuje do jeho přání.

„Dveře jsou otevřené, ale vypadají jako stěna. Můžeš jimi projít, ale když si to budeš přát, umíme je otevřít úplně. Chceš je otevřít?“

„Ano!“ přál si Vítek.

Dveře se otevřely podivným způsobem. Jako by stěna odspodu mizela, aniž by se přitom pohnula. Vítek najednou viděl otvorem do široké, dlouhé chodby.

„Kde je Olda?“ zeptal se pejska.

„Ptáš se na Oldu?“ ujišťoval se psík.

„Ano,“ odpověděl Vítek.

„Léčí,“ snažil se mu Alík vyhovět. „Možná to ještě nevíš, ale my umíme léčit lidi. To je naše hlavní práce. Hele, máš hlad?“

Bylo to trochu kostrbaté, ale srozumitelné.

„Ano, mám hlad,“ odvětil Vítek. „Nenašlo by se tu někde něco k snědku?“

„Počkej, tolik ti zase nerozumím,“ opáčil psík. „Držme se hladu. Můžeš si vybrat jídelnu, kde vždycky něco dostaneš, nebo můžeš jít se mnou do lesa a já ti tam určitě najdu něco dobrého. Lidi ze Země se u nás často cítí jako v pohádce. Na stromech rostou jitrnice a salámy. O ovoci neštěknu, i když lidem taky chutná.“

„Radši jídelnu,“ vzdychl si Vítek.

„Takže jídelnu... Dobrrá,“ zavrčel Alík, trochu rozmrzelý Vítkovým odmítnutím jeho nápadu, ale otočil se a vykročil do chodby.

Vítek šel rychle za ním. Takže i psi tady mluví. Konečně, je to jiný svět, proč ne? Co tu bude ještě zajímavého?

Jídelna byla nedaleko, ale byla skoro prázdná. Kdyby tu neleželo pár nemocných, bylo by tu úplně pusto. Pět lůžek obcházela jediná zdravotní sestřička.

„Máš hlad?“ usmála se na Vítka, když viděla jeho bezradné rozhlížení a hledání pomoci očima. Vítek mlčky, ostýchavě přikývl.

„Vezmi si tam na tom stole,“ ukázala mu na veliký stůl plný jídel.

Pak se zase věnovala nemocným. Pomáhala jednomu staršímu pánovi posadit se a když se jim to společně podařilo, rychle mu za záda nastlala hromadu polštářů, aby se o ně mohl opřít. Zajímavé bylo, že je brala jen tak ze vzduchu, protože předtím tu Vítek tolik polštářů nikde neviděl.

„No vidíte, jak vám to jde!“ chválila sestřička pacienta.

Stůl byl plný jídla. Bylo tu hodně balíčků, zřejmě připravených pro ty, kdo by si chtěli vzít jídlo s sebou, ale i spousta připravených krajíců a ovoce. Vítek si vzal do ruky chleba se salámem a s sebou taštičku s obloženými chleby a průhlednou láhví jakéhosi žlutého nápoje.

„Pojď radši ven!“ lákal ho Alík. „Tady je nuda.“

Vítek se rozhodl poslechnout ho. V jídelně by se stejně nic důležitého nedozvěděl, zato venku je přece jiný, neznámý svět!

Vyšli spolu z chodby na denní světlo a Alík úplně samozřejmě zamířil k lesu.

„Na Zemi nenajdeš tolik nádherných stromů,“ pochvaloval si zdejší les jako reklamní agent. „Pozemské stromy mají plody, hanba štěkat! Žaludy a kaštany žerou ještě tak prasata, šišky jsou jen pro veverky. Máš rád šišky? Já tedy ne a divím se, že zvířata v lesích na Zemi nepojdou hlady. Nám se to stát nemůže. Ukaž mi na Zemi strom, na kterém rostou jitrnice? Žádný tam není. Tady rostou jitrnice i salámy, stačí si vybrat. Světlejší jitrnice jsou kořeněné, tmavé mastnější. Světlé salámy jsou měkké, tmavé tužší a slanější.“

„Jenže rostou nějak vysoko,“ upozornil psíka Vítek. „Ve výšce jsou ti na nic.“

„To se ovšem mýlíš,“ řekl Alík důstojně a - vznesl se. Pomalu vystoupal až do koruny stromu, packou srazil tři jitrnice a stejně tak pomalu se snesl dolů.

„Předně umíme létat,“ ujistil Vítka. „Můžeš namítnout, že to není běžné, většina zdejších zvířat to nedokáže. To je pravda, ale jakmile jitrnice uzrají, padají na zem. Že dole žádné nejsou? Asi to bude tím, že většina lesních zvířat už posnídala. Ochutnej jitrnici a budeš sem chodit radši než do jídelny!“

„Neumím létat,“ připomněl Vítek Alíkovi.

„No a?“ opáčil psík. „Od čeho máš mě? Já ti nějakou podám. A nemusíš se bát, že bych ti ji olízal, umím to bez dotyku tlamy i packy!“

Podíval se upřeně do koruny stromu na jednu jitrnici. Odlomila se od stopky a pozvolna se snášela až k Vítkovi. Chytil ji ve vzduchu a zvědavě si přičichl. Voněla majoránkou.

„Se mnou se neztratíš,“ ujišťoval Alík Vítka, zatímco si jeho chráněnec zblízka prohlížel podivnou jitrnici. Opatrně si k ní znovu přičichl, pak do ní ze strany kousl.

„Ale to není pravá jitrnice!“ obrátil se na Alíka. „Jen tak vypadá, ale jsou v ní zrníčka, je to nějaký rostlinný plod.“

„No a?“ opáčil psík. „Musí mít každá jitrnice na konci špejle? Náhodou nám sem Máňa nedávno přinesla na ochutnání pravé pozemské. Neměly na konci špejle, jen nějaké ošklivé kovové svorky, ale chutnaly úplně stejně jako zdejší. V čem vidíš rozdíl?“

Vítek na to neměl co říci. Jitrnice opravdu chutnala jako jitrnice, chuť majoránky měla, mastná byla asi tak stejně, zrníčka uvnitř byla měkká a nepřekážela.

„Poslyš,“ napadlo ho najednou a obrátil se k Alíkovi. „Jak to, že mi najednou rozumíš? Tvrdil jsi, že česky neumíš ani slovo, nanejvýš anone!“

„No...“ sklopil Alík provinile jedno ucho. „Když už sis toho všiml, řeknu ti to. My psi samozřejmě žádnou řečí, tedy ani česky, mluvit neumíme. Na mluvení nemáme to... hlasivky. Umíme jen kňučet, výt a štěkat. Ale těch pár slov jsme od vás odposlouchali už dávno. Aspoň uznej, že to vypadá zajímavěji, když vám jako nerozumíme.“

„Takže to jenom fintíte?“ svitlo Vítkovi.

„Ne tak docela,“ ohradil se psík. „Tady v lese na nás lidi jako jsi ty používají jen pár desítek slov a to už známe. Kdybys na mě ale mluvil odbornou hantýrkou, nerozuměl bych ti opravdu ani slovo. My psi máme jiné zábavy než lidé. Třeba fotbal. Fotbalovým pravidlům nerozumím ani za blechu. Fotbal by bylo docela príma běhání za kulatým míčem, ale nechápu, proč ho nohama pořád odstrkujete. Na fotbalu je mi sympatický jen brankář. Je jediný, kdo ten míč aspoň občas prackama uloví. Ale než aby si ho odnesl někam stranou sežrat, vždycky ho zase nakopne, to ti teda štěknu, nechápu to. I když vím, že se ten míč ani sežrat nedá.“

Vítek se opět usmál nad tím psím výkladem fotbalu.

„Jak ti včera chutnaly buřty?“ pokračoval Alík. „Vidíš, taky rostly na stromech a chleba jak by štěk‘.“

„Chleba taky?“ podivil se Vítek.

„A jak ti chutnal!“ opáčil Alík.

Vítek na to neměl slov, raději se zakousl do jitrnice. Alík se otočil a pyšně vykročil dál do lesíčka.

„Tady přijdeme ke studánce,“ upozorňoval Vítka. „Je v ní minerální voda, chutná trochu nakysle, ale je lepší než džusy.“

U studánky ale pilo jakési velké zvíře a Vítek se zarazil. Levhartí kožich kočkovité šelmy vzbuzoval respekt.

„Hele, pusť nás taky k vodě!“ obrátil se na zvíře klidně Alík.

Levhart byl proti štěněti hotový obr, ale poslušně uhnul stranou.

„Pojď se taky napít!“ lákal psík Vítka.

„Neudělá nám něco?“ staral se Vítek.

„Na Zemi bychom se takovým koukali vyhnout co nejdál,“ souhlasil psík. „Ale tady jsme jediné pravé šelmy my psi. Hele, ukaž nám zuby!“

Levhart zívl, vycenil chrup a po očku se díval na Alíka.

„Podívej se!“ ukazoval psík Vítkovi packou. „Vůbec nemá špičáky. My je máme, proto jsme šelmy. On žádné nemá, je býložravec. I když mu taky nejvíc chutnají jitrnice a salámy, jako nám. Má moje sympatie, že nežere spadané, ale šplhá si pro ně nahoru.“

Levharta ale očividně nebavilo dát si studovat zuby. Otočil se a plavným skokem zmizel v nejbližším houští.

„My psi jsme tu jediné skutečné šelmy,“ pokračoval hrdě Alík a ukázal také zívnutím své zuby. „Ačkoliv, pravda, zvířata nelovíme. To znám jen z bájí, co nám občas vypráví Čert. Nevím, koho by bavilo lovit, když je jitrnic všude jako naseto a zdejší zvířata před nikým neutíkají, takže lov nemá ani tu pravou sportovní hodnotu.“

Vítek se usmál. Sportovní hodnota lovu, má ale to štěně výrazy!

„Co kdyby ses ocitl na Zemi?“ nadhodil psíkovi. „Co kdyby ti tam hrozila smrt hladem a musel by sis prostě něco ulovit?“

„Jdi mi s tím někam!“ mávl psík tlapkou. „Jsem tam každou chvilku, ale o tomhle jsem ještě neuvažoval. Asi to bude tím, že se pohybujeme jen mezi lidmi. Viděl jsem už filmy, kde šelmy loví a žerou jiná zvířata. Kdybych měl žít někde v přírodě, asi bych je taky musel lovit, ale nebavilo by mě to. Honit se jen tak se zvířaty jako tady, prosím, to je docela zábava. Ale abych je musel zakousnout... no, přiznám se, nelíbilo se mi to ani ve filmu. Vždyť ta zvířata přitom trpěla! Radši bych je uzdravoval.“

„Jakápak jsi ale šelma, když nelovíš?“ nadhodil Vítek.

„Já že nelovím?“ vycenil zuby Alík. „Ještě mi žádná jitrnice neutekla! Nemůžeš mi ani vyčítat, že bych žral mršiny. Jitrnice lovím nahoře ve větvích, nečekám, až spadnou!“

Vítek se usmál. To je asi lov! Na jitrnice!

„Mimochodem, jak spadnou, hned začnou sládnout,“ pokračoval Alík. „Některá zdejší zvířata je tak mají radši, ale my šelmy sladké maso nežereme.“

To my šelmy znělo velice hrdě. Až se Vítek usmál.

„Poslyš, když jsi tak chytrý, nemohl bys mi říci, co mě tady čeká?“ napadlo ho.

„To se dozvíš brzy, nejspíš ještě dneska,“ ujišťoval ho Alík.

„Já to chci vědět už teď!“ řekl Vítek.

„Úplně přesně to nevím,“ vytáčel se psík. „Alexijev říkal, že jsi mimořádně chytrej kluk, ale že tě musel ze Země odnést protiprávně.“

„Alexijev je ten doktor, co mě sem přinesl? To souhlasí,“ řekl Vítek.

„A potom tě předal na starost Oldovi,“ pokračoval psík.

„Olda je ten kluk, že?“ ubezpečoval se Vítek.

„Kluk jako ty, až na to, že je tady nejchytřejší,“ dodal Alík. „Nejspíš ti nabídne, aby ses k nám přidal. Může tě naučit všemu co potřebuješ: telepatii, neviditelnosti, létání, ovládání ohně, ale především posílání léčivé energie. Mohl bys potom s ostatními léčit lidi.“

„Dobře, ale co když žádné lékařské schopnosti nemám?“ zarazil se Vítek.

„Když je nemáš, dostaneš je,“ odvětil Alík. „Spíš jde o to, jestli chceš.“

„A kdybych nechtěl?“ vyzvídal Vítek. „Rozuměj, třeba mám úplně jiné zájmy!“

„Olda tě do ničeho nutit nebude,“ ujišťoval ho Alík. „Ale budeš sám proti sobě, kdybys cokoliv od něho odmítl. Tady se najde pro každého něco, určitě si vybereš.“

Pokračovali zatím do lesa a po chvilce dorazili k jezírku, pokrytém spoustou velikých listů. Na některých seděly obrovské žáby, nadouvaly krky a skřehotaly.

„Tady se někteří koupou,“ informoval Alík Vítka. „Já ale ne. Ne že bych se bál žab nebo vodních hadů, je jich tu hodně, ale jsou neškodní, jen se mi nechce do vody.“

„Neumíš plavat?“ nadhodil Vítek.

„No dovol!“ urazil se Alík. „Už jsi viděl psa, který by neuměl plavat? Jen znám sto lepších způsobů zábavy.“

Ani Vítka voda moc nelákala. Žáby neměl rád a hady tuplem. A že se jich tu hemžilo!

„Šel bych radši za Oldou,“ řekl psíkovi.

„Dobře,“ souhlasil psík. „Dovedu tě k němu, jistě se brzy skamarádíte, už se na tebe těší, je rád, že už jsi vstal.“

„Jak to víš?“ zajímalo Vítka. „A jak on ví, že už jsem vstal?“

„Telepatie!“ upozornil ho Alík. „Ve chvíli, kdy jsi projevil přání setkat se s ním, zeptal jsem se ho, jestli má na tebe čas. Ujistil mě, že se už na tebe těší. Půjdeme teď do pavilónku, je to jen lesní přístřešek před deštěm, ale můžete si tam v klidu popovídat, nic vás nebude rušit.“

Změnil směr na pěšinku doprava a za chvíli spatřili pavilónek. Byl to opravdu jen malý dřevěný přístřešek, až se Vítek pousmál. Měl ale pevnou černou střechu, prosklené stěny a byly tam lavičky, ideální místo k vyprávění.

Shora proletěl hradbou lesních korun kluk, starý jako Vítek. Vítek zvážněl a podíval se na Alíka, ale ten nic. Kluk přistál před vchodem, zhoupl se v kolenou a pak se postavil rovně.

„Ahoj, Vítku!“ pozdravil.

Vítek zvážněl ještě víc. Na Oldu se, pravda, těšil. Ale také se ho trošičku bál. Měl pro to dobré důvody, především pro jeho podivné čáry.

Že by ho něco z toho naučil?

Uvidíme, řekl si v duchu Vítek.


Alík se jejich rozhovoru nezúčastnil. Předal Vítka Oldovi a odletěl. Krátce předtím přijel mikrobus s novými pacienty a bylo tam zapotřebí všech. Olda si vymohl výjimečné předání veškeré energie hned na počátku, aby měl na Vítka čas. Alexijev mu s úsměvem vyhověl, Olda rozdal své denní porce a odletěl za Vítkem do lesa.

Vrátili se spolu až na oběd, ale Olda se už předtím telepaticky radil s Alexijevem.

„Dám mu všechno sám,“ řekl mu. „Ale co bys řekl na jeho nápad? Chce se na Útočišti věnovat technice. Prý ho biologie ani léčení nebaví.“

„Možná to bude proto, že o těch oborech nic neví,“ zhodnotil to Alexijev.

„Tím to nebude,“ namítal Olda. „Vítek je výjimečně chytrý kluk, nejspíš chytřejší, než jsem byl já před Bísíájou. Všechno chápe tak nějak snadněji.“

„To mi o něm tvrdili už ti, kdo mě na něho upozornili,“ souhlasil Alexijev. „Měl to být napůl Einstein. Zřejmě měli pravdu. Dobře, o co jde? Co se tím změní?“

„Dal bych mu víc technických znalostí a nechal bych ho dělat, co se mu zlíbí,“ navrhl Olda. „U mě technické znalosti zahálejí. Když už jsme je od Bísíáji dostali, ať jsou k něčemu. Třeba bude dobré, když se tomu někdo věnuje soustavněji.“

„Nevím,“ zamýšlel se Alexijev. „S takovým zaměřením zůstane mezi vámi osamocený a to by jistě nebylo dobré. Pak by stálo za úvahu vzít sem podobně postižených chytrých kluků víc, aby se dali dohromady.“

„Nemuseli by být ani postižení,“ dodal rychle Olda. „Mohli by sem klidně docházet jako Jarča nebo Máňa. Na techniku bych sem možná nalákal i Michala z naší třídy.“

„Dobře, podíváme se po nějakých,“ slíbil Alexijev. „Tento týden sem chci vzít pár mých známých doktorů, aby se tu porozhlédli. Možná některé přesvědčíme.“

„Řekl bych, že je tady skutečných doktorů až trestuhodně málo,“ usmál se Olda. „Kde jsou ty slibované zástupy?“

„Kolegové jsou opatrnější, než jsem doufal,“ posteskl si Alexijev. „Nedůvěřují mi, jak by podle našich výsledků měli.“

„Možná je to tím, že by museli měnit celé vzdělání,“ vysvětloval si to Olda. „Nebylo by lepší začínat už v našem věku? My jsme nebyli ničím zatížení.“

„Ano, ale u většiny svých spolužáků jsi taky neuspěl,“ připomněl mu Alexijev.

„Já vím,“ připustil Olda. „Čas utíká a kdyby nás ďáblové nezdrželi, už nás mohlo být víc než stovka. A kdyby Vítkovy rodiče přivezli po havárii k nám, nemusel by si Vítek prožít menší peklíčko v děcáku.“

„Dobře, dobře,“ zastavil Oldu Alexijev. „Kdyby - chyby. Implantuješ mu všechno sám? Pro mě za mě, ale chtěl bych ti asistovat, rozumíš? Chci se taky něčemu přiučit.“

„Jasně,“ přikývl Olda.


Vítek brzy zjistil, že s pacienty nemá smysl zapřádat rozhovory. Nikdo o zdejším světě nic bližšího nevěděl. Ti, kdo sem přijížděli, neznali vůbec nic. Kdo se chystali domů, stačili mezitím něco pochytit, ale většinu z toho znal brzy Vítek lépe než oni.

Vědomosti mohl získat pouze od místních obyvatel. Nebylo to ale tak snadné, jak si to maloval. Zdravotní sestřičky na něho neměly čas a navíc ho považovaly za kloučka. Ne že by ho to vyvedlo z míry, nakonec si přiznal, že je proti nim opravdu malý klouček, ale moc se od nich nedozvěděl. Manželé Alexijevovi, jediní skuteční lékaři, byli příliš vytížení, než aby na něho měli čas. Prakticky měl na výběr jen mezi Oldou, Máňou a Jarčou. Brzy ale pochopil, že se mu výběr zúžil jen na Oldu.

Jarča i Máňa měly proti němu omračující znalosti v oborech lékařství a biologie, ale o technice, která Vítka jedině zajímala, nevěděly skoro nic. Snažily se mu dokázat, že technika není všechno a biologickou cestou se dá dosáhnout víc, ale na technickém poli jim argumenty snadno unikal. Měly znalosti na úrovni maturantů a byly na tom lépe než většina Vítkových dosavadních kamarádů, ale Vítka tím neomráčily.

U Oldy ale se znalostmi narazil na víc než rovnocenného protivníka. Tady musel poprvé uznat, že ten kluk, starý jako on sám, je na tom i v jeho oblíbeném oboru lépe. Olda toho znal víc než Vítek očekával. Nejenže byl dobrý v biologii, kde se mu ani nesnažil vyrovnat, ale znal toho víc i v technice. Tvrdil sice, že to jsou staré zaostalé mechanické vědomosti, ale když se mu pokusil přiblížit teorii antigravitace, Vítek jen lapal po dechu. Nikdy nic takového neslyšel, ale Olda znal do detailů i konstrukci měničů, jaké na Zemi ještě nikdy nikdo nepostavil.

„Poslyš, proč se tím nezabýváš víc?“ zeptal se nakonec Oldy přímo.

„Je to dávno překonané,“ odvětil Olda. „A když nemůžeme stihnout všechno, musíme se omezit na to nejdůležitější a to je podle mě biologie. Technika má obrovskou nevýhodu. Vždycky a všude ji v našem světě nejdříve zneužijí vojáci. Ne že by se biologie nedala zneužít taky, tajné armádní laboratoře se tím zabývají jako vším, čím se dá zabíjet, ale války se vedou především technikou.“

„Proč si myslíš, že se biologie nezneužívá?“ chtěl vědět Vítek. „Biologické zbraně jsou přece stejně obávané jako atomové.“

„Ano, ale vojáci považují biologii za příliš pomalou, než aby se dala použít na bojišti. Potřebují něco, co zabíjí ihned, ne až za týden. Biologické zbraně se proto nepoužívají proti vojákům, ale proti civilistům. Podle mě je to jen neznalost věci. Biologie, alespoň ta, kterou jsme nedávno dostali, může být taky pěkně agresivní. Náš úkol je zabránit, aby se dostala do rukou těm, kdo by ji zneužili.“

„Prosím tě!“ opáčil Vítek. „Jak bys chtěl zneužít toho, že umíš létat? Nebo že umíš léčit? To se snad zneužít ani nedá!“

Olda se jen usmál. Vzpomněl si, jak mu to kdysi připadalo také tak jednoduché.

„Jak by se dalo zneužít létání? Jednoduše, barbaři například své oběti vynášeli do výšky a házeli je dolů. Nebo naopak, do výšky vynášeli balvany a házeli je na hlavy svých nepřátel, vyjde to skoro nastejno. Nejchytřejší přišli na to, že je jednodušší udělat někomu oheň přímo v hlavě. Je to rychlejší než mechanické poškození a lidé okolo si to často spletou s přirozenou smrtí, i když náhlou. Nevysvětlitelná smrt má i větší psychologický účinek. Kdo protivníka zabije kamenem, musí počítat s odplatou příbuzných, ale náhlé úmrtí, zejména když k němu dojde uprostřed vlastních lidí, se dá svést na něco jiného, od mrtvice po trest boží. Tam už zkrátka není vidět jasná příčinná souvislost s vrahem.“

Vítek se trochu zarazil.

„Máš asi pravdu,“ přiznal. „Kdybych o tom uvažoval... ohně by se asi dalo zneužít víc než jen k opékání špekáčků.“

„Vidíš!“ řekl potěšeně Olda. „Aspoň vidíš, jakou důvěru dostaneš. Potkal jsem spoustu lidí, kterým nesmíme věřit. Pitomečkům to dát nemůžeme, u těch nevíme, kdy a jak jim lupne v bedně. Ti inteligentní se mohou zase dát na špatnou stranu a zneužít to úplně programově.“

„Kdy že to dostanu?“ zajímal se Vítek.

„Až mi to tady naroste,“ rozhalil si Olda trochu košili a ukázal mu bouličku pod klíční kostí i s jejím obsahem.

„Proč to děláš ty a ne třeba Alexijev?“ zajímalo Vítka.

„Protože Alexijev ti nedá technické vědomosti, ty mám jen já,“ řekl Olda. „Budeš první, kdo je bude potřebovat. Bísíája mi jich dala spoustu, ale... zkrátka nedávám každému všechno, vybírám jen to, co kdo bude potřebovat.“

„Není to trochu lakomé?“ nadhodil Vítek. „Sám máš přece všechno...“

„Ani tak ne lakomé, jako pohodlné,“ usmál se Olda. „I tak nad výběrem vědomostí pro tebe strávím několik večerů. Nemá přece cenu, abych ti dával, co nebudeš potřebovat, včetně mých soukromých vzpomínek.“

„Ty sám jsi toho ale dostal víc než dáváš, že?“

„Ano,“ připustil Olda. „Ani nevím, jak dlouho to pro mě Bísíája vybírala. Ale ani ona mi nedala všechno. Tvrdila, že spousty vědomostí barbarům dát nesmí.“

„No jo, my jsme pro ně barbaři,“ zamračil se Vítek.

„A nejsme?“ podíval se na něho Olda. „Uvědom si to, dovedeš si představit inteligenci průměrného člověka na Zemi? A inteligence většiny obyvatel Země je pod touto úrovní. Jsou to, nechci říci hlupáci, ale přinejmenším méně chytří. Jenže ta většina o všem rozhoduje. Buď předá ve volbách nekriticky vládu všeho schopným chytrým, nebo zvolí stejné pitomce podle hesla vrána k vráně sedá. Vzpomeň si, jak ses měl mezi pitomečky v děcáku?“

„Nebyli tam jen samí pitomečci,“ zamračil se Vítek.

„Jistě,“ souhlasil Olda. „Kolik bylo těch chytrých? Dvacet procent je světový průměr, neříkej, že to tam bylo jiné! A neovládali tu bandu pitomců právě ti inteligentnější?“

„Možná,“ zahučel Vítek neochotně.

„Uvědom si, většina lidstva je schopná zneužít čehokoliv. Darebáci se ale naplno projeví jen někde. Například v tom děcáku, v internátech, skoro vždy na vojně... někdy se projevují jen šikanováním, ale nedej pámbu, aby dostali do rukou zbraně. Pak se jim říká zdivočelá soldateska. Všude ve světě najdeš případy, že se z nich zvedá žaludek, nejvyvinutější státy na Zemi přitom nejsou žádnou výjimkou, spíš naopak.“

„Možná,“ připustil to Vítek.

„Tak vidíš. Tohle jsem nevymyslel, na to přišli jiní,“ usmál se Olda. „Mám teď pro tebe návrh. Seznam se podrobně s tímto světem, budeš to potřebovat. Až dostaneš, co potřebuješ, pochopíš všechno rychleji než teď. Přídavná paměť zvyšuje inteligenci, takže i psi tady hovoří, mechanické vědomosti dostaneš přebrané, jen je využít. Trochu tě budu muset zacvičit v ovládání nových orgánů, pak teprve uvidíš. Litovat rozhodně nebudeš. Jen doufám, že nic z toho nezneužiješ, ale věřím, že tě Alexijev vybral dobře.“

„Budu se snažit,“ slíbil Vítek.

 


Zpět Obsah Dále

22.02.2017 15:37