Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Schůzka s ďáblem

Olda se vzpamatovával rychle. Ať už to bylo zásluhou robotů, kteří podle Vítkova tvrzení ničivý impuls nezeslabili, ale aspoň značně časově zkrátili, nebo díky pohotovému zákroku dívek, které ho ihned ošetřily, necítil se tak těžce postižený jako jindy.

Znovu se musel vzpamatovávat, ale tentokrát byl plný optimismu. Důležité bylo, že se mohl vrátit na Zem bez nebezpečí, o jehož vážnosti již nikdo nepochyboval. Impuls, schopný spálit obvody mobilního telefonu, může uvnitř mozku působit jako malé elektrické křeslo. Měl by asi poděkovat Xijtranům, že ho vybavili zvýšenou hojivou schopností tacuky.

Alexijev se chystal stěhovat a předával mělnickou kliniku. Za nástupce si vybral Libora Černého, jednoho z nových. Jarča se tomu docela divila.

„Libor?“ zděsila se upřímně, když uslyšela, komu chce dát Alexijev důvěru.

„Proč by ne?“ pokrčil rameny Vítek.

„Libor přece do Alexijeva rejpal, že mu rovno nebylo!“ vysvětlovala své divení Jarča. „Kde jste sebrali peníze na založení kliniky... zneužíváte děti... proč chcete za zdraví peníze jako za luxusní dovolenou u moře... je to nemravné, lidi si platí zdravotní pojištění a tady platí navíc nekřesťanské peníze... choval se jako inkvizitor!“

„To je pravda,“ přidala se k ní Máňa. „Taky jsem to slyšela.“

„Rejpal,“ souhlasil Olda. „Dal tím ale hned na počátku Alexijevovi příležitost vyvrátit nejhorší pochybnosti. Není lepší upřímnost, než pokrytectví?“

„Měla jsem úplně jinej dojem,“ mračila se Jarča. „Jakoby ho chtěl zkoupat, aby se mu všichni vyhýbali!“

„Mně přitom napadlo, že ho chce jen zkoušet. Cokoliv mu Ivo vysvětlil, do toho už přestal rýpat. Rozhodně netrval na svém. Tak by se asi inkvizitor nechoval.“

„Nevím, ale říkej si co chceš, našli by se i jiní,“ trvala na svém Jarča. „Já osobně nemám pocit, že by byl Libor nejvhodnější. A vůbec, nezdá se vám, že tady nějak moc rozhodují lidi, které nikdo nezvolil?“

„To je dobře,“ ušklíbl se Olda.

„No dovol?“ vybuchla Jarča. „To potom není žádná demokracie!“

„To je dobře!“ ušklíbl se opět Olda.

„Dobře?“ zvýšila hlas Jarča. „Podle tebe je dobře, že tu není demokracie?“

„Jo,“ přikývl Olda. „To máš tak, už Platón tvrdil, že demokracie je velice špatný způsob vládnutí. Ti, kdo by si věděli rady, obvykle o vládnutí nestojí. Takže vládnou ti, kdo to sice neumí, ale dokáží demokraticky svěřenou vládu dobře využít, hlavně pro sebe. To se na Zemi ví už pěkných pár tisíc let. Potíž je v tom, že ostatní způsoby vlády bývají ještě horší. Kde není demokracie, je obvykle tyranie, ne-li něco horšího.“

„No právě!“ zazářila vítězně Jarča.

„No právě,“ přikývl bez jejího nadšení Olda. „Je tady horší vládnutí než jinde?“

„Není demokratické!“ trvala na svém Jarča.

„Není,“ souhlasil Olda. „Vysvětli mi ale, co ti vadí na Alexijevově rozhodování? Umí to nejlépe a ví si rady. Chceš to dělat místo něho? Můžeme to vyzkoušet, zvolíme si tě a uvidíme, jak ti to půjde!“

„Proč zrovna já?“ ustoupila trochu Jarča. „Já bych to asi neuměla.“

„A o to jde!“ opáčil Olda vítězně. „Rozhoduje ten, kdo si ví rady. Když si ví rady Vítek, budeme poslouchat Viťu. Když přijde s dobrým nápadem Máňa, nikdo jí nebrání. Ostatní to jen zkontrolují.“

„My se tady shodneme, když je nás pár,“ přerušila ho Máňa. „Ale co budeš dělat, až nás bude plno a někdo začne rozhodovat špatně?“

„Postavíme se proti němu,“ pokrčil rameny Olda. „Máme výhodu, že je nás málo. Jsme posádka jedné lodi, ale Alexijev není naším kapitánem. Jen lodivodem na cestě k dalšímu cíli. Zatím to s ním jde.“

„No právě!“ řekla Jarča. „Zatím. Co bude, až to přestane vyhovovat?“

„Nevím,“ pokrčil rameny Olda. „Ale nevzrušoval bych se tím. Až to nastane, budeme to řešit. Teď nás to nebolí.“

„Tys nám ale nadrobil!“ potřásla hlavou Jarča. „Nebýt tebe...“

„Nebýt mě, potkala by Bísíája někoho jiného,“ řekl Olda. „Nemůžeš dávat nikomu vinu ani zásluhu na tom, že nás navštívila malá holka ze vzdálené civilizace a cosi nám věnovala. Co s těmi dary uděláme, záleží jen na nás, ale podle mě bychom se měli snažit, aby sloužily k prospěchu lidí a ne k jejich škodě.“

„Snažili jsme se přece,“ řekla Jarča odevzdaně. „Není naše vina, jak to dopadlo.“

„Já vím,“ souhlasil Olda. „Kromě Bísíáji jsou tu ďáblové. Na rozdíl od ní jsou tu pořád a jsou tu dobře zabydlení. Nemají nás rádi, zřejmě jim kazíme jejich plány. Můžeme ustoupit, což jsme vlastně už udělali. Ale to ustoupení bylo jako podle Japonců, jestli znáš něco z jejich bojových technik. Ustoupit, aby úder protivníka vyšel do prázdna. A pak následuje protiakce.“

„Myslíš?“ malomyslněla Máňa. „Že jsme ustoupili, to je jasné. Jenom ta protiakce se mi nezdá moc reálná.“

„Až Alexijev nastřádá peníze, založí zdravotní pojišťovnu. Pak uvidíš, jak se všechno rázem změní,“ ujišťoval ji Olda.

„Opravdu věříš, že to tak bude?“ zpochybnila to Máňa. „Že nám to zase někdo nečekaně nezkazí? Obdivuji tvoji jistotu, ale neukvapovala bych se tak.“

„Jistotu nemám, ale věřím, že nám to nikdo nezkazí,“ řekl Olda. „Pro jistotu jsme se tu opevnili a můžeme podnikat na Zem spanilé jízdy. Ani to není špatné.“

„Za předpokladu, že nás nenapadnou přímo tady,“ vzdychla si Máňa. „Nechápu tvůj optimismus, že se sem nedostanou...“

„Optimismus?“ rozesmál se Olda. „Jistotu nemáme, ale uvědomte si, co proti nám naši protivníci používají! Techniku o jaké se nám nezdá, satelity, právníky, přístroje k ovlivňování soudců a především peníze, spoustu peněz! K podplácení policie i k lanaření lékařů. Co ale do této chvíle dokázali? Zničili nám kliniku pomocí bandy najatých vandalů, proti kterým policie nehnula prstem, ale my jedeme dál! A líp než na Zemi!“

„Schováváme se jako sysli!“ odrazila jeho chválu i Jarča.

„Ale rozrůstáme se!“ usmál se Olda.

„Ano, ale jen tady!“ nedala se Jarča. „Je to od nás jen taková hra na schovku.“

„To není hra na schovku!“ zvážněl trochu Olda. „Na nějaké skutečné střetnutí nemáme sílu ani podlost. Oni mají výhodu ďábelských metod, které my používat nemůžeme.“

„Proč ne?“ zaťala pěsti Jarča. „Jen proto, že by se to Bísíáje nelíbilo?“

„Třeba!“ pokrčil rameny Olda. „Uvažuj trošku! Ogdurové se jednoho dne vrátí. Jaké jim připravíme přivítání? Budeme mít čisté svědomí, nebo zbarbarštíme jako ti, kdo se tady přidali k ďáblům? V prvním případě získáme jejich uznání a třeba i pomoc, v druhém případě je znechutíme a pokazíme to úplně.“

„Kde ale máš ty Ogdury?“ vybuchla Jarča. „Proč už tu nejsou? Proč nás v tom nechávají smažit samotné?“

„Jak to mám vědět?“ rozhodil rukama. „Nejsem vševědoucí. Mohlo je něco zdržet. Asi se na ďábly chystají pořádně, také z nich asi mají respekt. Nemohou sem přece přiletět jako vichřice a spolu s ďábly zničit i spoustu nevinných lidí.“

„Lidi by to tak nejspíš udělali,“ podotkla Máňa.

„Kdo vede války? Lidi nebo ďáblové? Kdo může mít zájem na zabíjení?“ podotkl Olda. „No řekni, kdo z lidí se hrne do válek? Vždycky jen ti, kdo tam sami nejdou.“

„Nesváděj všechno na ďábly,“ povzdychla si Jarča. „Lidi jsou taky prevíti. I kdyby sami války nezačínali, chovají se v nich jako zvěř. O Ogdurech se mi zdá, že se na nás vykašlali.“

„Kdyby bylo zle, můžeme je zavolat!“ řekl Olda. „Je tak zle, aby šlo o život?“

„Mluvíš jako Čert!“ upozornila ho Jarča. „Proč se asi říká: jakej pán, takovej pes? Co když je to naopak?“

„Hele, nech Čerta na pokoji,“ zvážněl Olda. „Čert je náramně inteligentní pes.“

„Inteligentnější než třetina lidstva,“ přidala se k Oldovi Máňa. „Raději si z něho nedělej šprťouchlata, to budeme ještě řešit. Podle mě není spravedlivé vodit takové psy na vodítku.“

„Nakonec nám tady do toho bude mluvit, pardon, štěkat!“ ušklíbla se Jarča.

„A proč ne?“ řekla Máňa. „Když bude v něčem chytřejší než my?“

„Nesrovnávej proboha psy s lidmi!“ vybuchla Jarča.

„Ale proč?“ narovnala se Máňa. „Ve starověkém Římě se nikdo nepokoušel srovnávat otroky s občany. A to byli lidé, jedni jako druzí! Uvědom si, ti psi už nejsou nemyslící zvířata! Aspoň ne ti naši! Jestli se ta mutace s nimi potáhne, vytvoří si vlastní společenství a možná i vlastní civilizaci. Budeme se muset naučit vycházet s nimi jako rovný s rovným, protože ať chceš nebo ne, jsou už teď chytřejší než třetina lidstva. Chobotnice ve světě Xijtra jsou také inteligentnější než my. Chceš, aby nás uznávaly, ale sama bys nechtěla uznávat psy?“

„Hele, já je uznávám!“ opáčila Jarča. „Ale do našich věcí nám mluvit nebudou!“

„A proč by neměli?“ vybuchla i Máňa. „Uvědom si, psi nebudou civilizaci vytvářet na nějakém pustém světě! Řekla bych, že bude propojená a propletená s naší a nikdo je už od nás neoddělí. Budeme mluvit do jejich záležitostí, oni do našich a spoustu problémů budeme mít společných. To znamená, že s nimi musíme vycházet od začátku. Čert ještě považuje Oldu za svého pána, ale všimněte si, jak jsou už jeho štěňata samostatnější. Spolupracují s námi jen dokud s námi souhlasí.“

„Vždyť toho těmi svými tlapičkami moc nesvedou!“ mračila se Jarča.

„Čert zvládl jíst i příborem,“ připomněl jí Olda.

„A kromě toho, nemusí mít všechno stejné jako my,“ uvažovala Máňa. „Jejich civilizace nemusí být nutně technického typu jako pozemská. Ogdurové přešli od technické k biologické, bylo to k horšímu? Psi mohou fázi technické civilizace přeskočit úplně. Jejich packy nesnesou srovnání s našima rukama, ale kdyby jim Bísíája darovala chirurgický orgán, který nedala ani Oldovi, kdoví?“

„To se máme ještě na co těšit!“ věštila chmurně Jarča.

„Těšíš se na spolupráci, nebo se obáváš konfliktů?“ zeptala se Máňa. „Spolupráce může být pro obě strany užitečná, konflikty naopak. Záleží na nás, co si vybereme. Myslím si ale, že to musí začínat oboustranným uznáním.“

„To je pěkné!“ řekla Jarča kysele. „Abychom nakonec uznali i civilizaci ďáblů, protože s nimi budeme muset taky chtě nechtě vycházet.“

„Když uznají oni nás, proč ne?“ pokrčil rameny Olda. „Podle našich mýtů se odtrhli od Ogdurů a s námi jsou nějak podezřele geneticky kompatibilní. Třeba jsme i my nějaká odnož ďáblů. Někteří lidé se tak občas chovají.“

„Musíme ale uznávat civilizaci, která se nás pokouší zničit?“ namítala Jarča.

„Uznávat bychom ji měli,“ mínil Olda. „Nemusíme s ní ale souhlasit. Nemusíme být ve všem důsledně proti, ale máme zkrátka právo na jiný názor.“

„Teď jde o to, jestli nám to právo uznají i oni,“ rýpla si Jarča.

„Měli by,“ mínil Olda.

„Ale co budeš dělat, když neuznají?“ zeptala se ho vyčkávavě. „Jestli se nepletu, nemají k tomu moc chuti. Stačilo by, aby nám zlikvidovali pobočky na Zemi.“

„Pak si to právo na nich vynutíme,“ řekl Olda. „A třeba silou. Ogdurové mají u ďáblů právo na obranu i na útok. Ani nám nic jiného nezbývá.“

„Myslíš?“ pochybovala Jarča.

„Jinou cestu bychom neměli,“ řekl Olda.


Olda se postavil na nohy druhý den po posledním úderu. Zřejmě měl Vítek pravdu, že to roboti nezeslabili, protože je nechal očekávat něco úplně jiného, ale aspoň to zkrátili.

A Olda se hned rozhodl, že to vyzkouší na Zemi a navštíví tam Čerta.

Máňa, Jarča a Vítek ho samozřejmě samotného nepustili a vymínili si, že ho budou aspoň na první návštěvě Země doprovázet. A také se tam hned po ránu vypravili.

Olda se podvědomě připravil na další ránu, ale ta opravdu nepřišla. Spadl mu obrovský kámen ze srdce. Znamenalo to, že bude moci bez obav navštěvovat fakultu, na kterou se tak těšil. Z radosti chtěl zavolat mamince a přeptat se jí na tátu. Měl na to od Hedviky půjčený její druhý mobilní telefon, ale tentokrát doufal, že mu žádná družice přístroj nezničí.

Vyťukal číslo a napjatě čekal.

Telefon vyzváněl dlouho, ale pak se ozvalo klapnutí a Olda uslyšel hlas maminky, až mu vhrkly slzy do očí! Přece jen mu už dlouho chyběla!

„Kdo je to?“ zeptala se ho odměřeně.

„Tady Olda!“ odpověděl jí rychle a vesele.

„Na blbý vtipy nemám náladu!“ zavrčela a zavěsila.

Olda se zarazil. Tohle opravdu nečekal. Co znamená ten upjatý hlas? Co se to s ní stalo? Proč s ním nechce ani mluvit?

Nechal telefon vytočit číslo podruhé.

Obsazeno.

Zkusil to potřetí.

Opět obsazeno. Zřejmě právě telefonuje.

Co teď? Kdo jí mohl zrovna teď volat? Nebo volala ona? Ale komu? Do nadšení, že s ní bude zase mluvit, se Oldovi postupně přikapával pelyněk pochyb. Komu jinému mohla volat, než Johanovi? To by bylo to nejhorší, co se mohlo stát. S Johanem se setkat nechtěl. Byl to ďábel, nepřítel andělů a dokázal ho udeřit i bez pomoci implantátu a družice. Olda mu snad mohl ránu oplatit stejnou, ne-li větší mincí, ale nebyl si jistý, zda by to Bísíája schválila jako nutnou sebeobranu, nebo by se nad tím pohoršila? Když se to tak vezme, Johan měl být jeho příbuzným, byť nevlastním. Co na tom, že se k Oldovi nechoval vstřícně, ba právě naopak!

Co teď?

Rozhlédl se po ostatních. Zbytek čtyřlístku visel očima napjatě jenom na něm.

„Tak jsem se dovolal,“ oznámil všem smutně. „Ale nechce se mnou mluvit.“

„Jak to?“ zamračila se Máňa. „To nepochopím. Byla to vůbec tvoje máti?“

„Podle hlasu byla,“ potvrdil Olda. „Řekla mi ale, že na blbý vtipy nemá náladu. Buď mě nepoznala, nebo je na mě nazlobená. Co se dá dělat, když už jsme tady, půjdeme se podívat po Čertovi.“

Čerta ale dlouho nehledal, ozval se mu okamžitě. Byl sice několik kilometrů od nich, ale byl zjevně rád, že je o něho zájem.

„Mám letět za vámi?“ navrhl hned.

„Nevolám, že bych tě nutně potřeboval,“ řekl Olda. „Já jen jak se ti vede.“

„No... na jednu stranu... se mi vede dobře,“ řekl Čert.

„Jak to myslíš, na jednu stranu?“ zachytil tón pochybnosti Olda.

„No... mám se tak, jak bych si nikdy neodvážil přát,“ řekl pes. „Ale... upřímně štěknuto, už toho mám skoro plný zuby...“

„Jak to?“ podivil se Olda. „Myslel jsem si, že se máš jako prase v žitě...“

„To ano!“ odvětil psík. „Žádná fenka neodolá, když za ní přijdu s kyticí... Štěkáte to tak nějak, ne? Teda rozuměj, já chodím většinou s kyticí jitrnic...“

„No a? To je snad dobře? O co ti ještě jde?“

„Bejvaly doby, kdy mi to stačilo,“ pokračoval Čert. „Spořádat s fešnou fenkou v klidu na balkóně pár mastných jitrnic, nenechat se od nikoho komandovat, který pes by si přál víc?“

„No a? Co si ještě přeješ víc?“ opakoval po něm Olda.

„No jo, ale když s nima není žádná řeč!“

„Jak to, není řeč?“

„Přesně jak to štěkám!“ odfrkl si v duchu. „Hele, Oldo, nemohl bys nějaké fence dodat telepatii? Já jim vůbec nerozumím. Jediná fenka, se kterou si můžu poklábosit, je Laila, ale to je teprve štěně.“

„A navíc je to tvoje... dcera, ne?“

„My psi na to tak přísně nekoukáme,“ připustil Čert. „Ale jak ti štěknu, velká řeč s nimi není. Jitrnici rozumí každá, ale nic víc.“

„Vidíš! Každý začátek je těžký,“ politoval ho Olda. „Až bude telepatických psů plno, třeba se ti bude po dnešních dnech stýskat.“

„To je možný!“ posteskl si Čert. „Ale přece jen to není všechno. Víš, asi mi bylo nejlíp s tebou, zvlášť když jsme oba uměli telepatii. Nemohli bychom si vzít do Útočiště pár fenek z psího útulku? Samosebou, pokud jim dopomůžeš k telepatii, jinak to nemá smysl!“

„Budeme o tom uvažovat,“ zamyslel se Olda. „To ale hodně záleží na tom, jak dopadne experiment se štěňaty.“

„To se uvidí,“ odštěkl Čert. „Já jsem optimista.“

„Odkdy může být pes optimista?“ usmál se Olda.

„Od roku Nula,“ prohlásil Čert. „Tedy přesněji od léta, kdy potkal Bísíáju.“

„Tou jsme snad potkali oba společně,“ řekl Olda.

„Jistě,“ souhlasil Čert. „Ale pro každého to znamená něco jiného. Pro mě je to rok Nula. Začátek psího letopočtu. No řekni, odkdy mohou inteligentní psi počítat letopočet?“

„To máš asi pravdu,“ řekl Olda.


Čtyřlístek občasných mimozemšťanů se nakonec shodl na procházce Prahou.

„Abychom neztratili kontakt s realitou,“ definovala to Máňa.

Jarču napadlo navštívit Evidenci obyvatel a vypátrat Oldovi tátu. To se všem líbilo, jen nevěděli, kde začít. Telefonem, nebo na informacích? Přihrnuli se jako velká voda do několika úřadů, ale ze všech brzy zklamaně odcházeli. Mnohde to vypadalo nadějně, ale pak se ukázalo, že ochota neznamená nic, když nejsou u skutečného zdroje informací.

Trpělivost ale přece jen přinesla úspěch. Dozvěděli se, že se Oldův táta odstěhoval někam za Kladno.

„Kde je na Kladně městský úřad?“ zajímalo Jarču.

„Zjistíme to na místě,“ navrhl Vítek.

„Vezmeme to přes Útočiště, tam můžeme letět beze svědků,“ navrhla Máňa.

Nebyl to špatný nápad, všichni souhlasili. Za chvíli se již vznášeli horkým tropickým vzduchem směrem na Kladno.

„Víte, já bych se ale raději podíval jinam...“ napadlo najednou Vítka. „Nevím ale, jestli by vás to zajímalo. Co kdybychom se teď na pár hodin rozpustili a vypustili?“

„Tebe Oldův táta nezajímá?“ podívala se na něho podezřívavě Jarča.

„Abych se přiznal, měl bych přednější zájmy,“ přiznal se Vítek. „Je nutné, abych chodil všude s vámi?“

„Úplně nutné to není,“ řekla Jarča. „Ačkoliv trhat partu není zrovna kamarádské.“

„Kamarádské...“ povzdychl si Vítek. „Obávám se, že co zajímá mě, nezajímá ostatní. Nechci nikoho nutit, aby sledoval moje zájmy, když sám nechce. Pro mě to ale význam má, možná větší než myslíte. Ale jak říkám, jenom pro mě.“

„Hele, nikdo tě nenutí,“ zastal se ho Olda. „Dejme tomu, že máš pravdu. Máš tu vlastní zájmy a nechceš nás tím obtěžovat. Pak by ses měl zdvořile omluvit, že s námi nepůjdeš, my ti popřejeme, aby se ti dařilo a až budeš volný, vzpomeň si, že telepatie funguje i do Austrálie.“

„A co když nás tvoje zájmy zajímají?“ zvídala Jarča. „Třeba bychom šli s tebou rádi!“

„Těžko!“ vzdychl si Vítek. „Nerad bych vás tahal do mých čistě soukromých problémů. Když to chcete vědět, chci navštívit příbuzné. Nejprve strýce. Možná to myslel dobře, ale chtěl bych mu sdělit, že dát mě do dětského domova nebyl od něho nejlepší skutek. Pak tetu a jestli mi zbude čas, ještě někoho. Vy ty lidi neznáte, těžko vám to něco řekne.“

„Dobře,“ souhlasil Olda. „Do soukromých návštěv tvých příbuzných nám nic není. Až budeš volný, ozvi se.“

Vítek tedy změnil směr k severu a brzy se jim ztratil nad hustými lesy. Letěli dál tři, ale při jejich rychlosti byli brzy na místě. Opatrně otevřeli vesmírné okno a prolétli jím zpátky do studenějšího a zakouřeného pozemského vzduchu.

Na místním úřadě se jich ujala usměvavá mladá úřednice a k jejich nebetyčnému údivu jim zakrátko našla, na které ubytovně Oldův táta bydlí.

„Vy jste naše záchrana!“ děkoval jí Olda.

„Ale jděte!“ usmála se. „To je přece moje práce. Ale smím se vás na oplátku zeptat, co máte za divné oblečení? Vypadá to velice zajímavě. Kde jste to sehnali?“

Mánina kombinéza se vzorkem leopardího kožichu i Jarčin vzorek pobřežních kamínků s mořskými mušličkami byly opravdu trochu nezvyklé.

„Je mi vážně líto, že vám také neporadíme,“ zrozpačitěla Máňa. „Naše oblečení není ze Země. Je to mimozemská práce.“

„Tohle že dělají chobotnice?“ zajímala se úřednice.

„Není to od chobotnic,“ zavrtěla hlavou Jarča. „Máme je od Ogdurů. Naši předkové je nazývali anděly.“

„Od andělů?“

Obličej mladé úřednice byl najednou plný nedůvěry.

„Vážně!“ ujišťovala ji Máňa. A aby to potvrdila, přebarvila se vzorkem labutí peří.

„No tohle! Vy jste andělé?“ zalapala po vzduchu úřednice.

„Nejsme,“ zavrtěla hlavou Máňa a pozvolna si na kombinézu vrátila vzorek leopard.

„Jen jejich učedníci,“ usmála se i Jarča.

„Poslyšte - a neumíte taky léčit?“ vyhrkla úřednice.

„Umíme,“ odvětila Máňa. „Máte v rodině někoho nemocného?“

„Babičku,“ odvětila rychle úřednice. „Zaplatili jsme jí příští týden zájezd u cestovky Cesty za zdravím, ale... nevíme, jestli se ho dočká, je na tom špatně...“

„Nemohli jste dřív?“ zvážněla Máňa.

„Jsou tam strašné fronty,“ vzdychla si úřednice. „Zájezdy jsou drahé, přesto jsou na půl roku dopředu vyprodané!“

„To je něco jiného,“ zamračil se Olda. „Co kdybychom se na babičku podívali hned? Ukážete nám cestu?“

Úřednice vyskočila od přepážky, odběhla dozadu a za chvilku se místo ní objevila jiná, jen si všechny zvědavě prohlížela. První za okamžik vyšla z bočních dveří.

„Dovedu vás tam,“ řekla chvatně. „Máte tím směrem cestu tak jako tak, ubytovna toho pána, co jste se na něho ptali, je jen o ulici vedle.“

Spěchala, ale nedalo jim práci držet se kolem ní. Za chvíli došli ke staršímu činžáku a vstoupili oprýskanými dveřmi.

„Mamííí!“ zavolala úřednice ode dveří. „Vedu návštěvu!“

Z kuchyně vyšla starší paní a zvědavě si podivný trojlístek prohlížela.

„Kde máte babičku?“ chtěl vědět Olda.

„Babička je nemocná, leží,“ ujistila je vážně paní. „Ale asi s vámi mluvit nebude, už skoro nikoho nevnímá.“

„Nepřišli jsme si s ní povídat,“ usmála se Máňa. „Jen se podíváme, jestli bychom ji nemohli uzdravit.“

„To jsou totiž, mami, ti andílci, co uzdravují v sousedním vesmíru!“ vysvětlovala rychle úřednice své matce.

„Vážně?“ rozšířily se jí oči. „Tak malí?“

„Na tom snad nesejde,“ opáčil Olda. „Ukažte nám radši babičku!“

Paní je zavedla do pokoje se starou paní. Byla opravdu stará, vychrtlá, ani příchod dětí ji nevytrhl z apatie. Nejspíš je už ani nevnímala.

„Nech to na nás, jsi teď slabší!“ odstrčila Jarča Oldu a postavila se do kříže k posteli staré paní s Máňou.

Obě přihlížející ženy, mladá i starší, s úžasem pozorovaly proceduru, pro náš trojlístek už zcela rutinní. Trojlístek se pak otočil jako na pětníku a začal se loučit.

„Počkejte, snad nechcete odejít?“ zděsila se starší paní. „To bylo všechno?“

„Ano, paní,“ přikývla Máňa. „Ale babičku na ten zájezd stejně pošlete, i když už to asi nebude potřebovat. Ať si to aspoň trochu užije!“

„Napíšu vám lístek pro doktory v cestovce,“ napadlo Oldu. „Mohli by ji vyřadit, protože bude zdravá. Moje písmo poznají, poslední dobou jsem s nimi všechno vyřizoval písemně.“

Vypůjčil si papír a pero a napsal na malý lístek vzkaz pro lékaře z cestovní kanceláře.

„Slyšela jsem, že takhle léčíte, ale... trochu mě překvapilo, že je to opravdu tak,“ řekla starší paní. „Víte, už jste udělali hodně dobrého, ale přece jen... měli byste zkusit žít tady, mezi námi, abyste byli lidem blíž...“

„My jsme ze Země museli nedávno utéci, paní,“ řekla Máňa. „Lidi se do nás zle pustili. Chtěli, abychom za všechno draze platili, ale léčili zadarmo. Soudili se s námi a nakonec nám nějací vandalové zničili kliniku. Nemůžeme nikoho léčit, když na to nemáme klid. Teď to máte dražší, ale nedávejte vinu nám.“

Všichni tři se trochu naježili, když slyšeli tu dobře míněnou radu. Byla by asi správná, kdyby nevěděli své o těch, kdo jim tak dlouho škodili.

Ale na druhou stranu, ta rada nebyla marná. Měli by být tady, blíž lidem. Nejdřív si ale budou muset vydupat aspoň jednu pojišťovnu, která je uzná.

Snad to Alexijevovi vyjde!


Mladá úřednice je vyprovodila až k ubytovně, kde měl Olda najít svého tátu. Tam se s nimi rozloučila.

Olda se na setkání s tátou těšil, ale taky se ho obával.

„Nejvíc se bojím, aby nebyl jako máma,“ svěřil se kamarádkám.

„To snad ani není možný,“ usuzovala Máňa. „Není normální, aby rodiče zavrhli vlastní dítě. Naši by mě nikdy takhle nezklamali! A oba? To už by nebylo samo sebou!“

„Nezapomínej, že se do toho vložil ďábel!“ připomněl Olda. „Nesmíš se divit ničemu, oni už jsou takoví!“

„Po tom, co ti udělal, se mi nějak nechce říkat, že je to pitomost,“ připustila Máňa. „Ale je to příliš hnusné, než aby to bylo normální.“

Ubytovna měla vrátnici, kde je zastavil starý vrátný.

„Kampak, kampak!“ spustil na ně nevlídně. „Tady není žádný holubník!“

Pokusili se vysvětlit mu, proč přišli, ale dědula se tvářil důležitě a než aby jim vyhověl, začal jim sáhodlouze vysvětlovat, proč je dál pustit nemůže.

„Poslyšte, pane,“ ztratil Olda trpělivost. „Copak je to lidské, abych si nesměl promluvit s vlastním tátou? Chováte se, jako kdyby tady nebyla ubytovna, ale vězení s ostrahou.“

„Pořádek musí bejt, mladej!“ vyštěkl děda vrátný.

„Pořádek se nesmí přehánět,“ oponoval mu Olda. „Pak je to místo pořádku šikana.“

„Helečte, když jste tak drzí, mazejte ven a už se nevracejte!“ rozzlobil se vrátný.

„Pane, překračujete hranice svých pravomocí,“ řekla Máňa - a zneviditelnila se.

„Máte lidem pomáhat a ne je buzerovat!“ dodala Jarča a taky se vypařila.

„Moje babička říkala: běda, když pánbůh daruje úřad volovi! Vůl s ouřadem je přímo korunovanej!“ dodal Olda a také se mu rozplynul před očima.

„C..c..co to?“ zajektal zubama vrátný a zděšeně civěl před sebe. „K..k..kde jste?“

Odpověď už nedostal.

Zděšeně zapadl do své kukaně, vytáhl placatou láhev a rychle se napil, aby setřásl hrůzu, která se ho zmocnila.

Byli to snad duchové?

Vypadalo to tak.


Trojlístek se zviditelnil až v prvním patře. Neviditelnost unavovala, nepoužívali ji často a proto na ni nebyli zvyklí.

„Teď jde o to, kde začneme,“ uvažoval Olda při pohledu na chodbu plnou dveří.

„Já bych se někoho zeptala,“ pokrčila Jarča rameny. „Bydlí tu snad lidi, i když je hlídá ouřada.“

Měli štěstí, protože se jedny dveře otevřely a na chodbu vyšel chlap.

„Prosím, pane,“ začala Jarča, „nevíte náhodou, kde tady bydlí...“

„Nevím,“ opáčil nerudně chlap a otočil se, aby zamkl dveře. „A dejte mi pokoj! Nemám na vás náladu! Jen tak se s vámi bavit nebudu!“

„Nehledáme nakonec vás?“ řekl přísně Olda.

Chlap už se na něho chtěl utrhnout, ale strnul a odpověď mu zamrzla v hrdle. Zato Máňa a Jarča málem vyprskly smíchy. Olda se zneviditelnil částečně. Z límce mu trčela holá lebka a z rukávů kosti rukou. Hotová smrtka!

„My tu nejsme jen tak, rozumíte?“ pokračoval Olda hrobovým hlasem. „My se jen tak vrátit nesmíme a jen tak nás neodbudete. Věčný pokoj vám ale zajistíme snadno, pro nás je to maličkost. Stačí říct!“

„Mě nehledáte!“ vyjekl zděšeně chlap. „Ten správný je na čtyřiatřicítce!“

Podařilo se mu otevřít dveře a hadovitým pohybem se dostat za ně.

„Děkujeme!“ stihl za ním zavolat Olda, než to prásklo, jak za sebou dveře zabouchl.

„To jsme měli udělat už na toho dědka dole!“ řekla Jarča.

„Raději ne,“ zavrtěla hlavou Máňa. „Ještě by z toho dostal infarkt.“

„To by nebylo tak zlé,“ mínil Olda a změnil se v normálního kluka. „Byli bychom hned po ruce. Některým hulvátům chybí do správného vychování právě takový šok!“

Podle číslování dveří museli vyšlapat schody až nahoru, ale přesné určení pokoje jim ušetřilo spoustu hledání. Konečně Olda obřadně zaklepal na označené dveře.

„Dále!“ ozvalo se zevnitř a Olda se jen zatetelil blahem, když uslyšel tátův hlas.

Všichni tři vrazili dovnitř jako velká voda, ale tam se zarazili.

Pokoj ubytovny byl strohý. Byly tu dvě postele, dvě skříně, stolek a dvě židle. Na nich seděli dva muži. Oldův táta byl oblečený v ošuntělém svetru a kalhotách, na nohou staré boty. Druhý muž měl na sobě bezvadný společenský oděv a drahé boty, ale Oldovi připadalo, že před sebou vidí jedovatého plaza.

„Johane!“ vykřikl Olda. „Co tady děláte?“

„Cože? Ty žiješ?“ vyskočil Johan.

„Žiju,“ řekl Olda sveřepě. „Ale co vy tady?“

„Nestarej se!“ odsekl Johan a zase se klidně posadil. „Mám tu jakési... malé obchodní jednání. Ale můžeš si klidně vyřídit co potřebuješ, já počkám!“

„To se načekáš!“ řekl Olda. „Tati, ten chlap je ďábel. Pokoušel se mě zabít, proto se tak diví, že jsem ještě naživu.“

„Poslyš, ty hádě, co to o mě žvaníš?“ vybuchl výhružně Johan. „Tobě to nestačilo?“

„Pozor, Johane!“ řekl Olda. „Rozmysli si to dobře, jsme na tebe tři!“

Máňa a Jarča už věděly, koho mají před sebou. Vzpamatovaly se a poslechly Oldu, když jim telepaticky přikázal, aby se kolem Johana rozestoupily do vějíře a připravily se na okamžitý ústup do Útočiště. Navíc ale obě natáhly prsty k Johanovi, jako by se proti němu chystaly použít něco neznámého. Oldu napadlo udělat na otčíma bu-bu-bu.

Johan okamžitě pochopil, že ty dvě dívenky nejsou obyčejné a rychle zvažoval šance.

Oldu by jistě snadno zkrušil jako minule, ale ti tři byli tak výhodně rozmístění, že by na ně jedna rána nestačila... I kdyby dva omráčil, třetí ho udeří. Jak? Čím? To nevěděl, ale mohlo by to být hodně tvrdé. I malý andílek zvedne očima lokomotivu a především, vydrží víc než člověk. Má smysl riskovat?

„Můžeme tě prohodit do Pekla dříve než mrkneš!“ varoval ho Olda.

Johan se opatrně rozhlížel. Ano, jsou to jen tři děti. Tři děti, staré sotva jako jeho vyženěný syn. Dvě holky vypadají pozemsky, nejspíš to nebudou andělky. Ale není to jisté, stačilo by, aby z těch dvou byla andělka jen jedna. Ani slovem se nedomlouvaly, ale mohou to mít nacvičené. Nebo jsou obě telepatické? Tím hůř! Je ale vidět, že se na něho chystají.

„Peklo by mi tolik nevadilo!“ ušklíbl se s dobře hranou převahou.

„Nevadilo?“ opáčil Olda. „Vím, že by ses dokázal vrátit, to vy umíte. Ale jistě také víš, že bychom ti mohli cestu zpátky zablokovat. Víme jak! Stačí udržet otevřenou malou štěrbinku! Jen na pár hodin, než tě tam radioaktivita zpracuje, aby ti ani Lucifer nepomohl.“

Oldovy znalosti Johana okamžitě zatlačily do obrany. Ten kluk o tom věděl příliš mnoho! Se zablokováním únikové cesty měl pravdu a hodina v radioaktivitě by zlikvidovala i ďábla. To přece nejsou lidské znalosti! Oldova matka tvrdila, že to zná od Ogdurů. Johan viděl na vlastní oči, jak mu Olda zmizel branou do cizího světa, takže mu to všichni ďáblové uvěřili, ale nikdo nepřišel na to, kde mají Ogdurové konvertory, ačkoliv po nich od té chvíle usilovně pátrají po celém světě stovky ďáblů a tisíce najatých lidí! Zřejmě je mají velice dobře ukryté. Sami se moc neukazují, používají na to lidi. To ďáblové dělají také, je to výhodné, ale Ogdurové lidem ponechávají neslýchanou volnost a příliš silné prostředky. Tím jsou jejich lidé nebezpečnější... Kdoví, co ty dvě holčičky dovedou, když se proti němu staví tak sebevědomě. A Olda je také nějak podezřele klidný, ačkoliv by si po předchozím výprasku neměl tak věřit! Leda by věřil těm holkám víc než sobě. Která z těch dvou to ale může být? Jednu by snad omráčil, ale obě naráz ne a ta druhá... a co když jsou andělky obě? To už by šlo nejspíš o krk i ďáblovi!

„Co po mně chcete?“ naježil se.

„Zmiz, kam patříš!“ řekl Olda ledově. Pořád to byla hra va bank, všechno nebo nic, ale byli na něho tři, to mohlo částečně vyrovnat nepoměr sil.

„Ty mi nebudeš poroučet!“ odsekl Johan příkře.

„Nepodceňuj nás!“ usmál se trochu Olda. „Ani vy nejste nesmrtelní! Víš už, jak dopadl pan Holloway?“

„Holloway, říkáš?“ nahrbil se trochu Johan a znatelně zbledl. „Ten se vloni nešťastnou náhodou zabil v autě! Je to sice nepravděpodobné...“

„Nepravděpodobné? To je slabé slovo!“ přerušil ho Olda. „Chtěl jsi říci nemožné, když ho chránilo vaše nedostižné ochranné pole, že? Asi nevíš, že se dá vypnout i bez vypínače a na dálku. Pak přestane chránit před úrazy i před ohněm... Lidem by Holloway unikl, ale nečekal, že ho někdo i s autem přehodí přes svodidla a vypne mu přitom ochranu...“

„Neříkej, že ty...!“ zarazil se Johan a zbledl ještě víc.

„Já ne,“ zavrtěl hlavou Olda. „Jen jsem tomu přihlížel. Ale umím to už taky. Jedna vaše služka mě nazvala malou šedou myškou. Měla pravdu, ale i ona se osudově spletla. I ta malá šedá myška může být šavlozubá..!“

„Tebe už jsem jednou vyřídil!“ odsekl pohrdavě Johan.

„Psychoúdery ovládáš skvěle, co?“ připustil Olda. „Ale teď jsme na tebe tři. Asi čekáš, až se nad námi objeví nějaký satelit, aby ti ode mě pomohl, nebo se pletu? To se ale načekáš!“

„Jaký satelit?“ opáčil Johan zamračeně.

„Divil ses, že ještě žiju, ne?“ ušklíbl se Olda. „Jestli se těšíš, že mě něco shora elegantně vyřídí, nedočkáš se. Leda dalšího nepříjemného překvapení. Nemusíme tě posílat do Gehenny, jsou i jiné světy. Od některých ještě nemáte klíče, je to tak? Takový nedostupný, úplně pustý Venušský svět by byl lepší než vězení... Nezabije tě, ale sám se odtud nevrátíš... Z toho by nás ani svědomí netrápilo...“

„Ty bestie!“ vyskočil Johan.

Náhle se objevila vesmírná brána, ale úplně jiná, než vytvářená slýriby. Byla ohraničená studeným fialovým jiskřícím světlem a nebyla svislá, ale vodorovná. Objevila se přímo pod Johanem, jako podivný magický kruh, ale nezůstala nehybná, prudce poskočila vzhůru. Pokud to Olda postřehl, svět za ní byl kamenitý a pustý. Nebyla to Gehenna, ale vlídně nevypadal. Kruh hvězdné brány prohodil Johana do neznámého světa ve zlomku vteřiny, dříve než mohli proti němu cokoliv podniknout. V místnosti zůstal jen ostrý pach hořící síry ze světa, kam jim Johan zmizel. Bylo to tak rychlé, že dívky sotva stačily mrknout a kdyby Olda neměl speciální úpravu očí od Bísíáji, ani to málo by nepostřehl.

Svět, kam jim Johan zmizel, Olda neznal. Odhadoval to na nějaký marsický svět. Vida, kde ještě nebyli, tam by se měli podívat! Jen ten zápach hořící síry... i v tom měly starodávné mýty pravdu. Když ďábel zmizí, pach síry po něm zůstane... Vzduch tam byl nicméně dýchatelný a nebyla tam radioaktivita, jinak by se tam Johan jistě neodvážil.

„Ovládače mají nenápadně umístěné v hodinkách!“ řekl spokojeně Olda. „Někdy by se nám to mohlo hodit. A to použití brány mají také jiné. My ji vytvoříme a vletíme tam, oni se nechají bránou obkroužit. Je to přinejmenším stokrát rychlejší.“

„Cože?“ vytřeštila oči Máňa. „Jaké ovládače v hodinkách?“

„Tušil jsem to,“ řekl Olda. „Všiml jsem si, jak nenápadně manipuluje hodinkami, ale obával jsem se, že je má k něčemu jinému. Nevadí! Aspoň se potvrdilo, že ďáblové mají brány do jiných vesmírů. Ale nedělají to jako my, nemají to přímo v sobě. Možná na to mají nějaké stroje a řídí je pomocí hodinek.“

„Kde by ty stroje měli mít?“ vyzvídala Máňa.

„Co já vím?“ pokrčil rameny Olda.

„Pak by nás ale mohli napadnout přímo v Útočišti,“ zděsila se Máňa.

„Ještě tam nejsou,“ pokrčil rameny Olda.

„Možná neznají venušské světy,“ dodal rychle telepaticky, aby to vnímaly jen dívky, Máňa s Jarčou. „Přítel tvrdil, že jsou obtížněji dostupné a často nebezpečné.“

„Ale je dobře, že před námi utekl!“ oddychla si Máňa.

Útěk ďábla před trojlístkem malých dětí opravdu nikdo nečekal. Ale stalo se to, ačkoliv Olda tušil, že Johan nemá respekt z něho, ale z Ogdurů.

„Oldo, ty kluku!“ vzpamatoval se jeho táta. „Vážně jsi vyrostl, co jsem tě neviděl!“

Objal syna medvědím objetím, jak po tom Olda už dlouho toužil.

„Budeš mi asi muset něco vysvětlit,“ podíval se potom táta Oldovi do očí.

„Myslíš Johana?“ zamračil se trochu Olda.

„Taky,“ souhlasil táta. „Ale co tyhle dívenky? Máňu Hadrbolcovou znám, ale co je to za dívčí ta druhá? Není to nakonec nějaká další Bísíája?“

„Jarča je spolužačka ze školy,“ ujistil ho Olda. „Tyhle dvě se daly přemluvit, abych jim pomohl k darům od Bísíáji. Dnes umíme všichni to samé.“

„Slyšel jsem o vás,“ pokýval hlavou. „Skoro mě mrzelo, že nemohu být s vámi.“

„Nemůžeš?“ řekl Olda. „Poslyš, tati, přišli jsme tě právě přemluvit, aby ses k nám dal. Nebudeš první, už je tam s námi spousta lidí.“

„A máš rozmyšleno, co bych u vás dělal?“ nadhodil táta. „Na léčení nemám talent ani vzdělání.“

„Léčit dokáže i pes,“ ujistil ho Olda. „Nemusíš rozhodovat o léčebných postupech, to přenech lékařům s diplomem, leda by ses přihlásil na lékařskou fakultu. Letos už asi nestihneš přijímačky, ale určitě bys stihl začátek příštího školního roku.“

„Myslíš, že se dá lékařská fakulta dělat při zaměstnání?“ znejistěl táta.

„Proč při zaměstnání?“ usmál se Olda. „Tady dáš výpověď, nastěhuješ se k nám a budeš studovat na dálku, zato intenzívněji.“

„Výpověď ani dávat nemusím, protože jsem ji včera dostal,“ ošíval se táta. „Ale nejsem si jistý, že něco takového zvládnu.“

„V tom případě mám pro tebe dobrou zprávu,“ řekl Olda. „Andělské úpravy přidávají na inteligenci. Jestli se na to dnes necítíš, po úpravách uvidíš.“

„Dobře, ale co mi můžeš říci o Johanovi? Kromě toho, co už vím. Kam vlastně zmizel? Viděl jsem najednou takovou díru... ale smrděla tam síra, nebo ne?“

„Johan je ďábel, tati,“ zamračil se Olda. „Žádné velké podrobnosti o nich neznám, jen že i oni umí cestovat na jiné světy, ale jsou zlí. Žijí převážně na Zemi a škodí lidem, to už jsi jistě poznal na vlastní kůži. Mě se taky pokusil zabít.“

„Vážně?“ ztvrdly mu trochu rysy v obličeji.

„Vážně, tati!“ ujistil ho Olda. „Chtěl mě zabít, nepochybuj o tom. Přežil jsem od něho jeden přímý útok na život a čtyři další pomocí zbraní, které na mě zaměřil.“

„Pak asi nebylo dobré nechat ho jen tak utéci,“ mračil se táta.

„Nemáme dost prostředků, abychom mohli chytit ďábla,“ odvětil vážně Olda. „Jsou moc silní, ani netušíš, co všechno dokáží. Útěkem do cizího vesmíru nám nezpůsobil žádné zlo, ale kdyby se nám postavil na odpor, nemuselo by to ani pro nás dopadnout dobře.“

„Myslíš, že by vám ublížil?“ otázal se vyčkávavě.

„Je to ďábel, tati,“ řekl vážně Olda. „Má ďábelské prostředky, není to žádná legrace! Asi jsme ho zaskočili, že jsme byli tři, my taky ledacos zmůžeme. Ale kdybych byl proti němu sám, byl bych rád, kdyby se mi podařilo zmizet mu aspoň tak hladce, jako utekl on nám.“

„Jestli je to ale opravdu ďábel, nebojíš se, že bude škodit dál, třeba i jiným?“

„Nikdo nemá sílu mu v tom zabránit!“ mračil se Olda. „Mimochodem, odkud ho znáš ty a co ti tady chtěl?“

„Jednou k nám přišel,“ zamračil se. „Nebylo to příjemné jednání. Dodnes nevím, proč jsem vlastně přistoupil na jeho návrh nedělat mámě problémy a nebránit rozvodu. Pak jsem toho mockrát litoval, ale to víš, slovo dělá chlapa...“

„Nejspíš proti tobě použil nějaký psychoaktivní trik,“ řekl Olda. „Používají proti lidem různé prostředky, od primitivního zastrašování po ultrazvukové generátory. Pod jejich vlivem se z lidí stávají loutky a jestli tě taky zlomil ultrazvukem, pak má i vaše dohoda do džentlmenské úmluvy hodně daleko.“

„Myslíš?“ podíval se nedůvěřivě.

„Byl jsem u soudu, který vedla Johanova firma proti Alexijevovi,“ řekl Olda. „Zkoušeli ovlivňovat soudce ultrazvukem a já jsem jim každý přístroj hned po zapnutí spálil, dříve než se projevil. Johan ten soud prohrál, ale kdybych tam nebyl, dopadlo by to naopak a soudci by byli ještě přesvědčeni, že soudili spravedlivě. Jestli takhle ovlivňují i jiné soudy, nevím, ale zdá se mi, že je to možné a pak lituji jejich nevinné oběti!“

„To by ale byla velice závažná věc, nemyslíš?“

„To je opravdu závažná věc,“ řekl Olda. „Ale já nemohu být všude a není v mých silách těm nehoráznostem všude zabránit.“

„Tak jste aspoň měli varovat veřejnost, ne?“

„Jak chceš varovat veřejnost, když ďáblové kontrolují média?“ pokrčil Olda rameny. „Noviny, rozhlas i televize naši kliniku svorně ignorovaly. Rozkradli nám ji vandalové, ale ani policie proti nim nehnula prstem. Jako by se s těmi vandaly domluvili.“

„To snad byla hodně hrubá chyba policie, nemyslíš?“

„To nebyla chyba,“ zamračil se Olda. „To byl úmysl. Nemůžeme to ale dokázat, raději jsme se stáhli do světa, kde nám ďáblové dají pokoj. Ne že by se dali na pokání, spíš za námi nemohou. Ale vraťme se k tobě. Dohodu s ďáblem, vynucenou podprahovým působením, nesmíš chápat jako dohodu. Stejně bývají od začátku neplatné zákeřné dohody vynucené silou. A že jich je i mezi státy víc než dost!“

„Vždyť ani nevím, jestli se to dá dokázat! Nemůžu nikde tvrdit, že na mě uplatnil nějaké nečestné jednání.“

„Zpětně se to těžko dokazuje a oni to vědí,“ souhlasil Olda. „Dobrá, svou část dohody jsi dodržel, nedělal jsi mámě problémy. Jaké ti za to nabídl výhody?“

„Nabídl mi pobyt a práci v Americe, abych zmizel co nejdál, ale já jsem odmítl. Řekl, že mi to tedy vnucovat nebude. Dnes mi tu nabídku zopakoval, že je to pro mě jedinečná šance a získat něco takového prý je nesplnitelným snem milionů lidí.“

„Chtěl, abych se k tobě už nikdy nedostal, že?“ komentoval to Olda.

„Možná, jenže už jsme se nedohodli, protože jste přišli.“

„Tak víš co, tati?“ řekl Olda. „Říkáš, že jsi dostal výpověď?“

„Dostal, zrovna včera. Možná je za tím taky Johan, až dosud si mě chválili jako pracanta a je mi divné, proč se tady objevil hned druhý den po výpovědi, ale na tom nesejde. Musím se ti přiznat, Johan za mnou přišel v nejhorším. Musím do týdne opustit podnikovou ubytovnu... už bych mu přikývl i na tu Ameriku, ačkoliv se mi tam nechtělo.“

„Tam by tě měl tuplem v hrsti,“ vzdychl si Olda.

„Máš asi pravdu, tady bych byl aspoň mezi známými.“

„Dobrá, co řekneš na jinou nabídku? Odstěhuj se k nám do Útočiště. Je tam dobrá parta, na Zem se můžeš vracet, kdykoliv se ti zlíbí. Nemůžeš si ani stěžovat, že máš dosavadní práci rád, když žádnou nemáš. Tak co?“

„Přišel jsi skoro jako Johan,“ vzdychl si. „V takové situaci se to špatně vzdoruje.“

„Mé nabídce snad vzdorovat ani nechceš, nebo se pletu?“

„Víš,“ ošíval se trochu otec, „Nechtěl bych ti viset na krku jako balvan.“

„Jak můžeš říct něco takového!“ vzdychl si i Olda. „Jaký balvan? Potřebuji tam morální oporu a ty hned o balvanu...“

„Morální oporu?“ ožil táta.

„Jo,“ řekl Olda. „Zkoušel jsem dnes volat mámě a vyhodila mě. Až mi z toho bylo špatně. Jak se mohla tak změnit?“

„Já ti nevím...“ vrtěl hlavou táta. „Tak dlouho nám to klapalo...“

„Víš, tati, nechci sýčkovat, ale Johan mohl nějaké podprahové ovlivňování použít i na ni. Dokonce se mi zdá, že je ovlivněná ještě víc. Jak by sis vysvětlil, že Johanovi pomáhala, když mě chtěl zabít?“

„Ona mu proti tobě ještě pomáhala?“

„Ano, ale myslela si, že to dělá pro moje dobro,“ řekl Olda. „Nejraději bych ji od toho zloducha dostal co nejdál.“

„Já taky. Jen se obávám, že to nepůjde, když bude sama proti.“

„Nepomohl bys mi s tím, tati?“ zeptal se vyčkávavě Olda.

„Jak?“ nechápal trochu.

„Uneseme ji do Útočiště,“ navrhl Olda.

„To je ale trestné!“ namítl.

„Já vím,“ řekl Olda. „Nebudeme ji tam držet proti její vůli, jen si s ní pořádně popovídáme mimo dosah Johana. Jestli nás opravdu nechce, vrátíme ji na Zem. Přemlouvat bys ji ale měl nejlépe ty, nemyslíš?“

„Jsem pro,“ řekl Oldův táta.

„To jsem chtěl slyšet,“ pochvaloval si Olda. „Sbal si věci, půjdeme.“

„Mám sbaleno,“ řekl táta a usmál se omluvně. „Nemám totiž vůbec nic...“

„Ty jsi od nás odešel jen tak?“ zpozorněl Olda.

„Ano,“ přikývl. „Část dohody byla, že nechám mámě všechno. Johan tvrdil, že musím mít ještě někde ulitých prachů jako šlupek, když jsem jen tak levou rukou zaplatil pojišťovně tu škodu z Václaváku... Nedokázal jsem ho přesvědčit, že jsi to platil ty...“

„Syčák!“ ulevil si Olda. „Má miliony a ještě okrade koho může! Zajímalo by mě, odkud ví o té pojišťovně, když ta dohoda byla oboustranně tajná? Ale je možné, že v té pojišťovně má své lidi, ďáblové nemají k penězům nikdy daleko. Nevadí, půjdeme. Jestli nic nemáš, potěším tě, nic zdejšího tam potřebovat nebudeš.“

Zvedli se a Olda vytvořil okno do Útočiště. Vzal otce za ruku a vznesli se. V Útočišti byli stejně vysoko nad zemí jako na Zemi, tam ale nebyla žádná budova, aby stáli na pevném. Olda beztak zamířil šikmo vzhůru a Jarča s Máňou je sledovaly jako stíhačky, doprovázející poškozený bombardér, vracející se z náletu.

„Kam vlastně letíme?“ zeptal se Oldy táta.

„Asi jako z Kladna do Mělníka,“ řekl Olda. „Neboj se, lítáme běžně až do Pardubic, tohle je jen kousek.“

Brzy dosáhli výšky tisíce metrů a dál letěli vodorovně.

„Ty, Oldo...“ pokusila se Máňa směrovat to pouze na Oldu a současně na Jarču, což se jí k jejímu vlastnímu údivu poprvé podařilo. „Jak jsi to myslel s tou morální podporou? My dvě už ti nestačíme? Kdo tě nejvíc podržel, když ti bylo špatně?“

„Díky za to, že to směruješ,“ usmál se smutně Olda, ale směroval to také tak pečlivě jen na obě dívky. „Holky, to přece musíte chápat, neříkejte, že ne! Morální podporu potřebuje táta. A dostane ji nejlépe tím, že bude někomu užitečný. Nekazte mi to!“

„Aha...“ sklapla Máňa. „Někdy jsem vážně husa, že mi to nedošlo. Promiň!“

„Z toho si nic nedělej, Maruško,“ ozvala se Jarča. Také to směrovala, aby to vnímali jen Olda s Máňou. „Jestli si myslíš, že jsem to pochopila dřív než ty, jsi na velikém omylu. Ale napadnout nás to mělo.“

Oldův tatínek měl ovšem dojem naprostého ticha. Zvědavě se rozhlížel kolem. Vznášeli se vlahým vzduchem ve výšce tisíc metrů, v uších jim hvízdal vítr, pod nimi se střídaly lesy a jezera, stranou kdesi na místě Litoměřic a Lovosic začínalo moře. O živé diskusi, vedené kolem něho, neměl ani tušení.

Asi to tak bylo lepší.

 


Zpět Obsah Dále

22.02.2017 15:37