Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Přírůstek

„To nám tedy moc nevyšlo,“ povzdychl si Vítek, když s Pepkem vystupovali z kabinky teleportu v Mělnickém paláci.

„Ukecala nás,“ přiznal Pepek mrzutě. „Teda spíš tebe, já jí nerozuměl ani slovo.“

„Ale měla pravdu,“ dodal Vítek. „Musíme si na trestání vyhlédnout někoho jiného. Tihle byli moc malé ryby.“

„Co takhle počíhat si na toho, kdo jim ten heroin prodával?“ napadlo Pepka. „To by byl jistě větší darebák!“

„Hlavně aby neměl taky tak výřečnou sestru!“ vzdychl si Vítek.

„Poslyš, co nám je do nějakých sester?“ zavrčel Pepek. „Měla být pro nás vzduch. Měli jsme trestat lupiče, ne se vybavovat s příbuznými. Každý mafián může mít nevinnou sestru a tím pádem nebude koho trestat.“

„Jestli se tamti kluci dostanou ze závislosti na heroinu, mohou se vrátit mezi lidi,“ ujistil Pepka Vítek. „Loupili přece pro heroin. To už jsou jen loutky své závislosti.“

„Takže vinen není nikdo a přitom rukama nevinných zemře spousta ještě nevinnějších,“ odfrkl si Pepek. „Co s tím chceš dělat?“

„Lépe se rozhlížet,“ řekl Vítek.

„Já bych radši začal tam, kde máme jistotu,“ řekl Pepek. „Například u chlápka, co dal Bulisovi ten atomový kufřík. A taky bych se ještě na skok vrátil do děcáku.“

„Co tam?“ otřásl se Vítek.

„Podívat se, jak to dopadlo,“ navrhl Pepek. „Kráječovi jsi rozbil hlavu, ale na smrt to nebylo a vsaď se, že už zase někoho terorizuje.“

„Tam nejdu!“ řekl Vítek. „Ještě bych tam někoho přizabil... nestojí to za to. Smažme to, zapomeňme na to, nechme to být.“

„No dobře,“ zavrčel Pepek. „Tys tam byl beztoho jen krátce.“

„Jestli se ti to zdá krátce, pro mě to bylo až moc dlouho,“ znovu se otřásl Vítek. „Hele, šel bych radši za Alexijevem, jestli už přesunuli ten vimaan. Čoveče, kdyby mi na Zemi někdo sliboval, že se vlastníma rukama dotknu lítacího talíře, ale kdyby jen to! Tebe opravdové UFO pěkně zevnitř nezajímá?“

„Mě to nějak nebaví,“ přiznal Pepek. „Víc mě štve zdejší nespravedlnost. Nikoho tu nic nepálí, nikdo nic nehasí...“

„Šel bych do té banky,“ ustoupil Vítek. „Ale nevíme, jestli je ten chlápek člověk, nebo sám ďábel. V tom případě jsme na něho jen dva a víš, co říkal Olda!“

„Olda má velký voči a je z ďáblů posranej až za ušima...“ odfrkl si Pepek.

„Vole!“ zamračil se Vítek. „Omlouvá tě, že jsi tady moc krátce. Kdyby byl Olda až za ušima, pak ti ručím za to, že bys dopadl hůř. U Oldy to není strach! S Čertem má za sebou průzkum více světů než všichni dohromady. Zeptej se Jitky a Máni, ty dvě viděly výsledek, jak se z jednoho vrátili! Narazili na něco, co na nich v jediné vteřině rozpustilo vlasy, obočí, nehty, chlupy i drápy. Pokud vím, na ďábla šel i sám a betonově věděl, že to není legrace, ale nechtěl do toho nikoho tahat.“

„Ustoupit dokážeme taky!“ řekl Pepek.

„Tím bych si nebyl jistý!“ zavrčel Vítek. „Neslyšel jsi, že Olda má proti nám něco navíc? Mohlo by se stát, že nám ďábel sebere vůli a pak by si s námi mohl dělat, co by ho napadlo. Olda by mu v takové chvíli odolal.“

„Slyšel jsem, že Johan s Oldou zametl na dvě doby!“ odfrkl si Pepek.

„Zametl!“ souhlasil Vítek. „Když zjistil, že mu vůli nesebere, použil na něho sílu. O tom, co by udělala s námi, si nedělám iluze. Ďábel nikoho jiného tak neudeřil, vždycky mu stačilo sebrat lidem vůli.“

„A přece před Oldou, Máňou a Jarčou utekl!“

„Možná je považoval za rovnocenné s Oldou,“ oddychl si Vítek. „Naštěstí ani on není vševědoucí!“

„Proč nám Olda nedá i to, co má sám navíc?“ naježil se Pepek.

„Dal nám všechno, co nám dokáže dát,“ hájil ho Vítek. „Nezapomeň, že ani Olda, ani Alexijev neumí to co Ogdurové. Kdyby to uměli, určitě by nám to dali. Můžeme být rádi, že se jim podařilo přenést aspoň něco.“

„Takže oni jen... sbírají drobečky z andělského koláče?“ odfrkl si Pepek.

„Asi tak!“ usmál se Vítek. „Díky těm drobečkům jsme tady, umíme létat, léčíme nemoci, které doktoři na Zemi vzdávají... to ti nestačí?“

„Proč se zaměřujeme na léčení?“ popichoval ho Pepek. „Bulis má pravdu, měli bychom dodávat na Zem letadla... Nevím, jestli je léčení lidí to pravé, co lidé na Zemi potřebují.“

„Andělka Bísíája učila Oldu léčit lidi,“ pokrčil rameny Vítek. „Dřív ho taky přitahovala technika, ale ona mu prý řekla, že to tak bude lepší. Proto se na to zaměřil. Nemám důvod mu nevěřit a ty bys to měl taky pochopit.“

„Upřímně se přiznám, ta andělka mě rozčiluje,“ vzdoroval Pepek. „Proč nám dala tak málo vědomostí o letadlech? Nebo o energii? Tu přece Země potřebuje víc!“

„Tím bych si tak jistý nebyl,“ zavrtěl hlavou Vítek.

„Cože?“ vyskočil Pepek. „Zemi hrozí energetická krize, letecká doprava je drahá, auta na to zdaleka nestačí a navíc potřebují víc a víc silnic... a my léčíme staré báby?“

„Ba ne,“ řekl Vítek. „Já Oldu chápu. Andělčiny znalosti by mohly odvrátit energetickou krizi, ale taky vyvolat šílené zbrojení. Energie má jako mince dvě strany. Na jedné atomové elektrárny, na druhé bomby. Mohli bychom lidem dodávat letadla zdejších obyvatel. Když si ale představím, že by nosily jako vimaany ďáblů atomové střely, přejde mě na to chuť.“

„Tomu stejnak nezabráníme!“ upozornil ho Pepek. „Ďáblové na Zemi vimaany už dávno mají i s těmi bombami!“

„Možná,“ souhlasil Vítek. „A je to další důvod, proč proti nim nemáme nic dělat. Bísíája řekla Oldovi jasně: ďábly nezvládnete, nechte je nám, Ogdurům. Dala mu jen to, čím můžeme lidem pomáhat. Proto jenom léčíme.“

„To za nás mají všechno vyřešit nějací Ogdurové?“ zaškaredil se Pepek.

„Ďábly nezvládneme,“ vrtěl hlavou Vítek. „Necháme je tedy silnějším.“

„Dobře,“ ustoupil Pepek. „Ale naše, lidské darebáky, snad můžeme trestat sami.“

„Můžeme,“ řekl Vítek. „Teď jde o to, jak je od ďáblů odlišit...“

„A co tvůj přístrojek?“ nadhodil Pepek.

„Ten přece neodliší ďábla od lidských darebáků,“ pokrčil rameny Vítek. „Odliší jen lidi poznamenané od nepoznamenaných. A to je rozdíl.“

„Ti poznamenaní jsou buď ďáblové, nebo jejich slouhové,“ řekl Pepek. „Abys měl klid, uznám, že se takovým můžeme vyhýbat. Nepoznamenaní ale dělají lumpárny sami za sebe. Takové můžeme trestat, aniž bychom narazili na ďábly.“

„Jo, přesně tak,“ vzdychl si Vítek. „Jenže ti neoznačení jsou jen menší ryby.“

„Mně by docela stačili,“ řekl Pepek.


Alexijev předal Vítkovi vimaan.

Přenesli ho s Liborem Černým na marsický svět, kde by se podle nich nic nestalo, ani kdyby současně vyletělo do povětří všech dvacet bomb. Alexijev Vítkovi připomněl podmínku, zkoumat nebezpečný stroj na dálku, ne osobně.

Marsický svět, přístupný z venušského, byl naštěstí dostatečně oddělený od všech světů přístupných ze Země. Byl to nevlídný svět, mrazivý až běda. Vítek mu začal říkat Sibérie pro jeho podobu se Sibiří. Kde bylo na Zemi mírné pásmo a na venušském Útočišti subtropy, byla v Sibérii ledová tundra. Vítkovi to tak nevadilo, posílal tam přece roboty. Prolézali ďábelským vimaanem, nahlíželi všude svými kamerami a zkoušeli objevit dvacet atomových střel, které tam podle Ariela Sarimachiela měly být.

„Atomové střely se projevují slabým zářením,“ snažil se Vítkovi napovědět Alexijev.

„To bylo první, co mě napadlo,“ odpověděl mu nervózně Vítek. „Pozemské se tak možná projevují, tyhle ne. Všechno je negativní, žádné stopy po gama záření.“

„Nemusí to být jen gama záření!“ nadhodil Alexijev.

„Ostatní složky se dají odstínit tak snadno, že nemá smysl po nich pátrat,“ odvětil Vítek. „Alfa a beta neprojdou ani papírem, natož pláštěm bomby. Kromě toho mají roboti detektory všech druhů záření, co mě jen napadlo.“

„Měl by ses zaměřit na zdroj pohonu,“ připomněl Vítkovi Alexijev. „Ten vimaan přiletěl vlastní silou a klasické letecké palivo ďáblové zřejmě nepoužívají.“

„Nechte mě být, já na to přijdu!“ požádal ho nevrle Vítek.

Alexijev to pochopil jako výzvu k nevyrušování a odešel po své práci. Vítkovi nepomohl, ale Vítek jeho pomoc nepotřeboval. Měl od Oldy andělské znalosti z fyziky a navíc si ledacos zjistil z knih, dovezených Alexijevem ze Země.

Ve zdejší populaci byl expertem číslo jedna.


Večer Vítek přišel na večeři mezi ostatní včas, ale mračil se jako kakabus.

„Nic si z toho, Vítku, nedělej,“ utěšovala ho Jarča. „Ty na to přijdeš!“

„Nic jiného mi nezbývá!“ odvrčel Vítek.

„Jsi náš nejchytřejší technik!“ přidala se pochlebovačně i Máňa.

„Jistě, mezi slepými i jednooký králem!“ odmrštil ji Vítek.

„Měli bychom se pořádně podívat na Čerta a štěňata,“ zkoušel odvést pozornost Olda. „Telepatii má Čert od Bísíáji, slýrib od Přítele. Ten máme ale stejný, tak mi vysvětlete, proč Čert se štěňaty telepaticky hovoří přes deset vesmírů a my nic?“

Kupodivu se mu ostatní zaujmout nepodařilo.

„Hele, to nás teď nebolí,“ ohlédla se po něm na půl oka Máňa.

Olda se urazil, ale nikdo si toho, jak se zdálo, nevšímal. Středem pozornosti byl Vítek. Obě dívky se marně snažily vytáhnout z něho nějaké podrobnosti.

„Příští týden máme v Praze seminář!“ připomněl děvčatům Olda. „Měli bychom se na to připravit.“

„Co ještě chceš?“ odbyla ho Jarča. „Umíme toho dost, neboj se pořád!“

„O to nejde, já jen, že budeme zase na Zemi,“ pokrčil rameny. „Když budeme chodit v houfu, budeme moc na ráně.“

„Ty zase vidíš čerty na každé zdi!“ ušklíbl se Pepek. „Nevykládej, že jsi chodil po cizích světech jako po Václaváku! Vsadím se, že jsi tam chodil přískoky a plazením!“

Večeře skončila roztržkou, rozešli se málem nepřátelsky. Pepek s Vítkem nechodili dávat před spaním dobrou noc rodičům, zato bydleli spolu, takže se nemuseli loučit.

„To jsi přehnal,“ řekl Vítek Pepčovi. „Povídám ti, dokud nepřineseš z Dinosaurie hlavu tyrannosaura, nenavážej se do Oldy, ten už jednu přinesl.“

„Co s ní?“ ošklíbl se Pepek. „Jen strašně smrdí. Ani se nedivím, že ho s ní v jeho škole na Zemi vyhodili! Proč jim to tam vůbec cpal?“

„Protože jim to slíbil,“ odpálil ho Vítek. „Sliby se mají plnit. Není jeho chyba, že si to rozmysleli.“

„Sem ji tahat ale nemusel!“ řekl Pepek.

„Ale neříkej! Kdo ji nejvíc obdivoval?“ připomněl mu Vítek.

„Všechno se okouká,“ vrčel Pepek. „Zvlášť když vydává takový puch!“

„Ty něco cítíš? Vždyť je odsud po větru třicet kilometrů! Alexijev s tím taky souhlasil. Dal nad ní postavit stříšku, aby na ni nepršelo a aby vyschla. Chce ji časem nabídnout v museu a možná budeme jednou hrdí, když to bude v Praze.“

„No jo, aby ses ho nezastával!“ vrčel Pepek. Proti Vítkovi ale moc nevystupoval, takže oba nakonec usnuli v pohodě.


Ani dalšího dne se Vítkovi nedařilo. Trojlístek Olda - Máňa - Jarča odcestoval na Zem a u večeře probíral čerstvé dojmy z university. Zpočátku je doprovázel Alexijev, pak se někde zapovídal a přidal se k nim až když se měli vracet. Až do Prahy byl s nimi ještě František, ale pak se od nich také oddělil, šel sice na lékařskou fakultu, ale teprve si vyřizoval přijetí na další školní rok.

Seminář byl povinný, pak si vyjednávali konzultace s profesory, aby mohli předčasně složit některé zkoušky. Jeden z profesorů je chtěl vyhodit, že děti nemají na fakultě co dělat, ale pak si vzpomněl, choval se k nim velmi srdečně a na oplátku vyzvídal jejich zkušenosti s léčením kosmickou energií. Zajímala ho, věděl o ní, ale jen mlhavě.

„Dejte se k nám a naučíme vás to!“ navrhl mu bezelstně Olda.

„Myslíte?“ usmál se na ně šelmovsky.

„Samozřejmě!“ ujišťoval ho Olda. „My už to děláme docela běžně. Třikrát denně, každé ráno místo rozcvičky.“

Domluvili se na termínu zkoušky a všichni tři nadšeně odešli. Na nikoho ďábelského nenarazili, všechno prošlo v pohodě. S Alexijevem se pak prošli po Praze, aby se tu necítili jako cizinci. Do Útočiště dorazili až večer a u večeře to znovu všechno probírali.

„Nejvíc mě vytočili zvědavci!“ tvrdila Jarča. „Chodili nás okukovat v procesí. Copak jsme nějaká exotická zvířata?“

„Znamená to ale, že o vás vědí,“ usmál se Alexijev. „To je dobře.“

„Jak se to vezme,“ vzdychl si smutně František, který právě přišel zvenku. „Tohle je zase mnohem horší.“

A položil před Alexijeva čerstvé noviny.

„Co tam je, stojí to vůbec za to?“ nechtěl se jimi Alexijev zprvu ani zabývat.

„Přečti si tohle, to bys měl určitě vědět!“ ukázal mu František na kratičký článek.

Alexijev přelétl očima těch pár řádek. Pak vstal od stolu a obrátil se stranou.

„Ježíši! To snad ne! Kdo to byl?“ zahřměl a nepřirozeně zbledl tak, jak ho neznali.

Máňa i Jarča se na něho zadívaly vyjeveně, nikdy ho neviděly tak vybuchnout. V jídelně bylo najednou ticho, že by bylo slyšet upadnout špendlík.

„Promiň, Oldo!“ obrátil se Alexijev na Oldu a zamával ve vzduchu novinami. „Nevěřil jsem ti, že by něco takového bylo možné. A přesně toho ses kdysi bál!“

„Co se stalo?“ nechápal ani Olda. A jak se zdálo, nechápal to nikdo.

„Vy tři jste byli poslední dobou pod mým dohledem,“ uvažoval Alexijev zamračeně. „Takže jste to udělat nemohli. Vaše štěstí! Musel to být jeden z těch dvou, Vítek nebo Pepek. Kluci, kdo z vás to byl? Přiznejte se!“

„Co je?“ dělal nechápavého Vítek.

„Na to jsme vám idarchon nedali!“ zahřměl Alexijev. „Ujali jsme se vás, abyste lidem přinášeli dobro, rozumíte? Ne aby někdo idarchonem vraždil!“

Zvedl noviny k očím a přečetl všem článek telepaticky.

„V dětském domově... došlo k záhadné tragické události. Pracovníky ústavu vyburcoval večer neobvyklý křik v jedné z ložnic. Tři chovanci chyběli a ostatní zmateně tvrdili, že si pro ně přišla smrt v podobě zpříma chodící (!) kostry. Chybějící chovance našli v koupelně mrtvé, i když bez nejmenších stop cizího zavinění. Policie nařídila pitvu, ale příčina smrti se nenašla. Soudní patolog odmítl tuto záhadu komentovat. Nic také nevysvětluje záhadu zpříma chodící kostry. Ředitel ústavu byl do vyřešení případu odvolán...“

Alexijev se podíval zle na Vítka i Pepka, až se oba přikrčili.

„Zpříma chodící kostra, to je pouhá klukovina,“ řekl. „Ale ukazuje na vás, nikdo jiný to nedokáže. Jenže ti tři mrtví chovanci, to je přece vražda! Kdo z vás dvou to byl?“

Vítek se zděšeně podíval na Pepka.

„Proč jsi tam chodil?“ vybuchl.

„Proč?“ opáčil Pepek. „A to se ptáš ty? Jediný, kdo by to měl pochopit? Tys to na vlastní kůži nezažil? Říkal jsem si, že jsi tam byl příliš krátce, ale mě týrali dva roky! Ty bys to nechal být, ale já... já ne!“

Všichni byli najednou nepřirozeně bledí. Olda, Jarča i Máňa se na Pepka dívali se špatně skrývanou hrůzou, dospělí s podivným smutkem.

„Proč ses tam vůbec vracel?“ naléhal na Pepka Vítek. „Říkal jsem ti přece, že se tam už nikdy nevrátím, abych nemusel někoho zabít! A to jsem měl méně důvodů, tím spíš ses tam neměl vracet ty!“

„Tys tam byl jen pár měsíců!“ odsekl Pepek. „Ale já... já to snášel dva roky! Dva roky pečlivě promyšleného pekla! I ty ses tam přece vrátil! Nikdy ti nezapomenu, že sis vzpomněl, věděl jsi, koho budou šikanovat, když jsi zmizel. Mně zase došlo, koho si najdou teď. Myslíš, že bych si tady mohl klidně žít a vědět, že tam sadista Kráječ se svou partou tyranizuje další? Tys tam nebyl, když se Marián na záchodě oběsil, když to nemohl vydržet! Víš aspoň, kdo byl teď na řadě? Nevíš, ale jistě si to domyslíš, vždycky přece týrali nejslabšího, sám jsi to prožil taky, škoda že jen dva měsíce!“

„Škoda?“ vybuchl Vítek. „Ty říkáš škoda?“

„Jo, škoda!“ odvětil pevně Pepek. „Kdyby tě pronásledovali aspoň rok, jako mě, taky by ses každou noc modlil za co nejkrutější smrt celé Kráječovy bandy!“

„Takže jsi to byl ty!“ podtrhl to Alexijev. Najednou vypadal rezignovaně, jako by ho opustil elán, kterého měl do této chvíle na rozdávání.

„Jo, byl jsem to já!“ řekl Pepek zatvrzele. „A na rozdíl od vás všech si myslím, že to bylo jedině správné. Marián kvůli nim zemřel a i když ho nikdo z nich vlastnoručně nevěšel, jako by se stalo. Zabili ho, dostali jen, co si zasloužili.“

„Nikdo nemá právo vzít druhému život!“ odpověděl na to tiše František.

„Nikdo nemá právo!“ vybuchl Pepek. „Nikdo nemá právo? Co je to za právo? Jedněm dovoluje týrat jiné a trestá ty, kdo takové týrání překazí? Alexijev taky neměl právo zachránit nás z toho pekla, co? Zato byl v právu ředitel Hroch, když nás nechtěl vydat! Jděte už konečně k čertu s takovým právem!“

„Alexijev vás sem přivedl, ale nikomu nezkřivil vlásku!“ namítl František.

„Nezkřivil, ale to byla chyba!“ postavil se mu Pepek. „Alexijev sem vzal Vítka, protože je to synáček jeho dávných přátel! Mě by tam nechal shnít zaživa a další taky! O týrání přece musel vědět, ale nechal to být! Až já jsem to zastavil!“

„No jo, ale jak!“ vykřikl i František se smutkem v hlase. „Tři kluky jsi zbytečně zabil.“

„Tři jsem zabil,“ opakoval po něm Pepek. „Ano, vycucl jsem z nich životní sílu, ale jen díky mně může dvacet jiných žít! Nepřeháním! Kráječ dělal slabším klukům z děcáku peklo celé roky, ale určitě by to neskončilo, až by ho pustili ven! Co by dělal venku? Vsadím se o co chcete, že by v tom pokračoval jinde a jinak. Kolika lidem by přinesl peklo, než by skončil ve vězení jako vrah? V děcáku mu prošlo všechno! Mariána zpopelnili a prý si za to mohl sám! Sebevražda! Vyšetřování šlo do ztracena, nic se nikomu nestalo. Vsaďte se, že i teď to nějak šikovně skoulejí! Kráječ si už v děcáku vychoval nástupce, Freda a Montyho, ti by v tom pokračovali. Až já jsem to přetrhl! Ani Alexijev, ani Vítek! Uznávám, že tvrdě, ale copak to šlo jinak? Kdo jste bez viny, abyste směli hodit kamenem?“

„Věřím, že jsi měl důvod nenávidět,“ řekl František. „Ale proč jsi nám to neřekl? Dalo by se to vyřešit jinak.“

„Jak?“ podíval se na něho Pepek. „Tam to jinak řešit ani nešlo! Myslíte, že by to vyřešil ředitel Hroch? Tomu na nikom nezáleželo! Kdo jiný? Všichni na to kašlali, všem to bylo fuk! Alexijev naštěstí zachránil Vítka a Vítek mě, ale nejvíc kluků jsem zachránil já! Rozumíte?“

„Nemůžeme brát spravedlnost do svých rukou, od toho jsou přece na světě soudy!“ řekl František vážně.

„Soudy!“ vyprskl přezíravě Pepek. „Soud by Kráječi jen pohrozil: Ty, ty, ty, darebáčku! Potrestat by ho nemohl, je nezletilý! Do děcáku by ho poslat nemohl, tam už přece je. A třeba by ho ještě odškodnil za psychickou újmu, že ho nazval darebákem, to přece soudy s vrahy dělají, ne? Zajímá mě, jak mě potrestáte! Soud by mě musel osvobodit, ještě mi není dvanáct! Mohli byste mě stejně jako soud poslat do děcáku, ale toho se nebojím. Co jste mi dali, to mi už nevezmete!“

„Přesně toho se Bísíája bála,“ řekl pomalu, zamračeně Olda. „Říkala, že není správné dávat barbarům idarchon, aby mohli vraždit! Dala mi ho pod podmínkou, že toho nezneužiju ani já, ani ti, komu to svěřím. Z toho by určitě radost neměla! Víš, Pepku, zklamal jsi. Jak tak koukám, nejen mě, ale všechny.“

„Ta tvoje andělka taky vraždila!“ odsekl Pepek. „Jakéhosi pana Hollowaye, nebo jsem to slyšel špatně?“

„Slyšel jsi to špatně,“ řekl Olda. „Nezavraždila ho. Toho chlapa honila policie pro různé zločiny, mimo jiné pro pokus o vraždu. Pan Holloway byl vrah a navíc ďábel. Když na něho policie nestačila a hrozilo, že unikne spravedlnosti, zabila ho. Tím mu jen zabránila uniknout a páchat další vraždy. Kdyby ho zastřelili policajti, bylo by to totéž.“

„A nebyl Kráječ taky takový padouch jako Holloway?“ opáčil Pepek.

„Nebyl,“ řekl Olda. „Kráječ nebyl ďábel a šlo to vyřešit jinak, to jsou přece zásadní rozdíly! Kráječ si určitě zasloužil trest, ale ne smrt!“

„Kdyby tě terorizoval aspoň rok, nebyl by sis jistý, že to není ďábel,“ opáčil jedovatě Pepek. „Možná byl bys ochotný upřít mu lidský původ, jako já.“

„Když jsi ho zabil tak snadno, ďábel to určitě nebyl,“ řekl Olda. „Nedostal jsi od nás tak silné prostředky, aby ses vytahoval na slabší. Čím se liší tvůj teror od Kráječova?“

„Já jsem je aspoň tak netrápil,“ řekl Pepek. „Neříkám, že si před smrtí neprožili chvilku strachu, ale to nebylo nic proti tomu, jaký vzbuzovali celé roky oni. Smrt měli rychlou, bez bolesti, kdoví, jestli se stačili leknout. Nezabíjel jsem je, abych se pásl na jejich utrpení! Jen aby přestali týrat druhé. A teď mě docela zajímá, jak budete zabíjet vy mě!“

„Nesuď nás podle sebe!“ mračil se Olda. „My tě přece nechceme zabíjet!“

„Ale budete muset!“ popichoval ho Pepek. „Jinou možnost nemáte! Zavřete mě snad do vězení? Cha chá! Uteču vám sousedním vesmírem a chytejte si mě! Pozvěte si na mě Přítele andělů? Ten jediný dokáže odebrat dary, které vy sami odebrat neumíte. Ale on vám je nejspíš vezme všem! Tak do toho!“

Olda se na Pepka podíval znechuceně.

„Neprovokuj!“ okřikl ho, ale vzhledem k situaci ještě mírně. „Jsi hnusný, abys věděl! Kdyby to nešlo jinak, zavřeli bychom tě, až bys zčernal! Nedávno jsem přemýšlel nad tím, že nikomu nedokážeme bránit ve zneužívání andělských darů. Trápilo mě to, nemohl jsem kvůli tomu spát, byla by to částečně moje vina, ale pak mě naštěstí napadlo, jak z toho ven. Jen bych nerad, abys byl první zavřený zrovna ty!“

„Kam mě chceš zavřít?“ provokoval Pepek. „Stačí okamžik a jsem v úplně jiném světě! Chytej si mě tam!“

„Jen se netěš, šlo by to!“ řekl Olda. „Mohli bychom postavit vězení hluboko pod ledem Antarktidy. Měl bys tam jen kavalec, stůl, židli, ale nic víc. Přístup by tam byl jen upravenou teleport-kabinkou, ale tu bychom ti zablokovali, o tom nepochybuj. Mohl by sis tam po libosti otevírat brány do sousedních světů, ale kam by ses dostal? Zase jen do Antarktidy. Paralelní světy se odlišují, někde je na jižním pólu moře, jinde pevnina, ale i tady ve zdejších tropech je v Antarktidě sto až dvě stě metrů silná vrstva věčného ledu. Představ si to! Všechny brány máš zazděné ledem a sousední světy jsou absolutně nepřístupné. Hraběti Monte Christovi bys mohl jen tiše závidět. Ten měl v cele aspoň okénko a pevnou víru, že se jednou prohrabe ven.“

Pokud to mohli posoudit, Pepek zbledl ještě víc. Jeho iluze vlastní beztrestnosti dostala právě pořádnou trhlinu.

„Poslyš, skutečně bys tam kamaráda zavřel?“ zeptal se Oldy Alexijev. „Jak nám to líčíš, takové vězení by bylo dost příšerné!“

„Můžeme za kamaráda považovat vraždící stvůru?“ obrátil se k němu Olda. „Těžko. Tím ještě nemyslím Pepču, uznávám jeho důvody a věřím, že chtěl zabránit stůj co stůj hnusné šikaně, ačkoliv to podle mě přehnal. Uvažuji to, kdyby se někdo nedejpámbu zbláznil a začal ohrožovat lidi. Asi bychom ho museli zneškodnit i bez volání Přítele.“

„Kéž bychom to nepotřebovali!“ vzdychl si Alexijev. „Ale co budeme dělat s Pepkem? Přiznám se, naprosto mě zaskočil.“

„Co budeme dělat s Pepkem, to v této chvíli nevím,“ řekl Olda. „Nejspíš nic. Soudit ho můžeme jen morálně, když tady soudy nemáme. Vydat ho na Zem policii? To je nesmysl, tam ho nikdo neuhlídá! Kdysi jsi tvrdil, že u nás nesmí platit špatné pozemské zákony. Nejsem proti. Ale trojnásobná vražda nemůže zůstat bez trestu, to je trochu moc. Chtě nechtě budeme muset zavést nějaké zákony i pro nás a pro tento svět.“

„Čekal jsem to, ale ne tak brzy,“ vzdychl si Alexijev. „Málo platné, Pepek nám dokázal, že to bez zákonů nejde. Uznávám jeho důvody a věřím, že chtěl zabránit něčemu ošklivému a nejspíš tomu zabránil. Uznávám i jeho obvinění, že jsem tomu nezabránil sám. Má pravdu, ale nejsem povolaný ani oprávněný napravovat všechny nespravedlnosti světa. Spravedlnost by ale neměla záviset na Zorro mstitelích. Bez jasných pravidel ji nebudeme mít nikdy.“

„Ano, ale vy vůbec nic neřešíte!“ připomněla jim Máňa. „Ať chcete nebo ne, jsou to tři vraždy a to přece nejde nechat jen tak.“

„Vyřešíme je asi tím, že začneme pracovat na zákonech,“ odpověděl jí Alexijev. „To je jediné, co můžeme dělat. Přitom musíme respektovat některá obecně uznávaná pravidla. Třeba to, že zákony nelze uplatňovat zpětně a každý přestupek i zločin může být trestný, jen když je spáchán po vydání příslušného zákona. Tím ale Pepek z našich zákonů vyklouzne.“

„Takže mu ty vraždy projdou?“ mračila se Jarča.

„U nás nejspíš ano,“ řekl Alexijev. „Na Zemi ne, ale i to je otázka.“

„Myslíš, že u nás nemůžeme zákony uplatnit zpětně, a na Zemi, protože je mu teprve jedenáct let?“ ubezpečoval se Olda. „Četl jsem, že v některých zemích řádí beztrestně mladí gangsteři a nikdo na ně nemůže, protože policie ani soudy nezletilé nestíhají. To není dobré, to musíme vymyslet lépe.“

„Policie už ten případ jako nevysvětlitelnou záhadu uzavřela,“ odvětil Alexijev. „Trestní stíhání se tedy nekoná. Kde není žalobce, není soudce. S nezletilostí to nemá nic společného.“

„Jak to bude s beztrestností nezletilých tady?“ chtěla vědět Máňa. „Musíme to vymyslet lépe než na Zemi! My přece víme jak to bylo, žádná záhada!“

„Co třeba neposuzovat zodpovědnost podle věku, ale podle toho, zda pachatel byl nebo nebyl schopen posoudit trestnost svého jednání?“ navrhl Alexijev.

„Proč ne správnost?“ přihlásil se rychle Pepek.

„Protože správnost může chápat každý jinak,“ usadil ho Alexijev. „Trestnost ukazuje nepřípustnost takového jednání lépe. Trestání darebáků se může zdát někomu správné, ale bez respektování pravidel musí být trestné.“

„Ach jo!“ vzdychl si Pepek.

„Moc nevzdychej!“ řekla Máňa. „Nebo s tebou zatočíme! Dokud pravidla neplatí, bylo by to pro nás beztrestné!“

„A dost!“ zarazil to Alexijev. „Legrace stranou! Tohle je příliš vážné!“

„Není nějaký zákon, podle kterého je trestné neoznámit něco takového?“ zeptal se ještě zamračeně František. „Pak bychom to museli oznámit policii, jinak jsme spoluviníci.“

„Ano, takový zákon existuje,“ odvětil Alexijev. „S výjimkou, že nic nemusí oznamovat, kdo by tím oznámením těžce uškodil sobě nebo někomu z blízkých.“

„Je Pepek naším blízkým?“ optala se rychle Máňa. „Není, že? Takže se nás ta výjimka vůbec netýká.“

„Můžeme si uškodit všichni,“ řekl Alexijev zamyšleně. „Kdybychom policii vysvětlili, jakým způsobem se vraždy staly, bylo by pro ďábly hračkou rozpoutat kampaň pro zavedení zákonů zaměřených speciálně proti nám. Navíc by měli další důvod získat tyto prostředky pro sebe, třeba i tím, že někoho z nás rozpitvají. Znamenalo by to neúnosné zvýšení nebezpečí, pokud ne úplnou izolaci od Země.“

„Vidíš!“ obrátila se Máňa na Pepka. „Měl by sis uvědomit, že bys nás mohl na Zemi poškodit. Dodávat ďáblům záminky není sice trestné, ale není to rozhodně správné.“

„Co tedy uděláme s tím trestáním?“ staral se Vítek.

„Měli bychom o tom uvažovat,“ řekl Alexijev. „Nejprve musíme vymyslet pravidla. Kdo má na to ale čas? Olda se spolužačkami se učí, ty zkoumáš ďábelské letadlo, žádného právníka tu nemáme, ani bych na to právníky nechtěl, mohli by vymyslet leda právní džungli jako na Zemi, jak jsou ovlivnění současným stavem a - Pepku, co kdybychom dali za úkol vymýšlet zákony pro tento svět - tobě?“

Tentokrát strnuli všichni.

„Mně?“ zděsil se Pepek.

„Není to tak trochu kozel zahradníkem?“ vzpamatovala se první Máňa.

„Možná,“ přikývl Alexijev. „Také se říká: pytlák je nejlepší hajný. Neboj se, nezůstane to jen na něm. My jeho výmysly zkontrolujeme a posoudíme. Parlament na vymýšlení zákonů nemáme, ale posoudit je můžeme všichni.“

„Tomu se říká přímá demokracie,“ řekl Vítek. „Tady by to dokonce mohlo nějakou dobu fungovat, dokud nás nebude příliš mnoho.“

„Proč myslíš, že by to nefungovalo trvale?“ usmál se na něho Alexijev.

„Čím víc lidí, tím méně shody,“ pokrčil rameny Vítek. „Zatím to jde, ale až nás budou miliony? Uvidíme!“

„Takže bychom to měli ukončit,“ řekl František. „Pepek začne za trest sepisovat zákony, my mu je potom zkritizujeme.“

„Tak to nemusí být,“ namítal Alexijev. „Až budeš mít čas, můžeš se k Pepkovi přidat a pomoci mu s tím.“

„Jen ho nech, ať to má za trest!“ řekla pomstychtivě Máňa. „Místo aby tisíckrát napsal: Nemám zabíjet spolužáky! Chápu, že ti tři byli grázlové. Ale místo abys je zkusil napravit, zabil jsi je. Nezlobte se, to by podle mě zasluhovalo trest už teď.“

„Myslíš?“ zamračil se na ni Pepek.

„Samozřejmě!“ odsekla Máňa. „Třeba tím, že na něho aspoň týden nepromluvíme. A nekoukej na mě jako vrah! Vlastně, ty můžeš, ty přece vrah jsi...“

„Nech ho, Marie!“ napomenul ji mírně Alexijev. „Také cítím část viny na tom, co se stalo, ale taky nevím, co jsem zkazil. Nemůžeme napravovat všechny křivdy, které se na Zemi staly a ještě stanou, nemáme na to. Pepek to vzal příliš rázně. Asi se shodneme, že to tak nejde, ale z jeho pohledu byla nečinnost ještě horší. Možná má také pravdu. Na Zemi je o trestech napsaná spousta knih, ale celá naše civilizace není zajedno v otázce, co je přípustné a co už není. Proto to aspoň zpočátku necháme na něm. Nebude to pro něho trest, ale pokus o nápravu. Pravidla potřebujeme víc než hurá akce, ale především se při tom bude muset zamyslet nad úměrností trestů.“

„Mně vadí jen jedno,“ nedala se Máňa tak snadno přesvědčit. „Vysvětlete mi, jak může učedník andělů, který by měl být mírný jako beránek, spáchat takovou trojnásobnou hrůznost! Netvrdím, že zabil nevinné, ale byli to přece taky lidi!“

„Sto kilometrů kolem nenajdeš horší sadisty!“ hájil se Pepek. „Rafinovaně terorizovali slabší! Co s nimi?“

„Proč jsi je nevyhodil do Oldovy Zahrádky?“ opáčila. „Tam by neměli koho terorizovat, byl by to pro ně taky trest, ale byli by naživu!“

„Napravilo by je to?“ opáčil Pepek. „Vsaď se, že ne!“

„Nejde o nápravu!“ zavrčela Máňa. „Líto mi jich není, ale nechápu, jak jsi je mohl tak chladnokrevně zabít! Proboha, co se ti přitom honilo v hlavě? Prostě si to neumím představit.“

„Asi jsem ty grázly nepovažoval za lidi!“ odsekl Pepek.

„Tak vidíte!“ posteskla si trpce Marie. „Nepovažoval jsi je za lidi! Jak to můžeš tak klidně říct? Kdo tedy byli? Zvířata? Nebo dokonce podlidé? Obávám, že právě to je pro nás větší nebezpečí než ďáblové! Chceme najít spravedlivý vztah k inteligentním psům. Jsou to myslící bytosti, měli bychom se k nim chovat jako k lidem... a někdo tady začne považovat za dobytek i lidi? Vzpamatuj se, Pepčo! To už tu bylo mockrát! Vrcholem byla Osvětim, ale na Zemi nejsou jen Himaláje, každý kopec hlouposti je pro nás překážkou!“

„Kdyby tě taky tak týrali, uvažovala bys jinak!“ odsekl Pepek.

„Neuvažovala!“ řekla Máňa. „Nezapřu, že bych je nenáviděla. Určitě by mi nevadilo vymyslet pro ně pořádný trest. Ale stačilo by mi zneškodnit je.“

„To říkáš teď!“ namítl Pepek. „Ale co kdyby ti zabili někoho blízkého! Máš přece dvě malé sestry! Co bys dělala, kdyby ti je utýrali před očima?“

„Ale jo, možná bych dokázala i zabít toho, kdo by se mi chystal přímo před očima zabít sestřičku,“ řekla Marie. „Nebo kdyby šel proti mě, ale pochop rozdíl mezi obranou a vraždou. To tvoje nebyla obrana, tu chápu jinak.“

„A chápeš ji asi dobře,“ souhlasil zamyšleně Alexijev.

„Bísíája mohla toho chlapa taky někam prohodit a ne ho zabíjet!“ trval na svém Pepek.

„Bísíája musela,“ zastal se jí Olda. „Neměla jinou možnost. Prohozením na Zahrádku zneškodníš člověka, ale ďábel by se vrátil.“

„Tak víte co?“ řekla Máňa. „Pro tentokrát se přidržíme zásady, že zákony nesmějí platit zpětně. Ale kdo spáchá neomluvitelnou vraždu, toho budeme muset zneškodnit i podle našich budoucích zákonů. Třeba i ledovou pevností, jak ji navrhoval Olda. Nemůžeme si přece říkat učedníci andělů a přitom vraždit stejně krutě, jako ta nejhorší lidská zvěř.“

„Vidíš? I ty považuješ lidi za zvěř!“ vyčetl jí Pepek prudce.

„Omyl, Pepčo!“ řekla Máňa. „Lidská zvěř jsou u mě pořád lidi, i když se chovají jako zvěř. Nejsem proti jejich zneškodňování, ale dokud je můžeš zneškodnit, nesmíš je vraždit. Při našich možnostech to prostě nepřipadá v úvahu.“

„Ale co ďáblové?“ nadhodila Jarča.

„Tam je to jiné,“ zamračila se Máňa. „Dokud nevíme, jak na ně, budeme se jim bránit všemi způsoby a prostředky, ale kdyby chtěli vyjednávat, jako Ariel Sarimachiel, měli by to být pro nás lidé jako jiní. Jsou nebezpečnější, nedávají nám velký výběr, ale my musíme zůstat lidmi, v tom prostě nesmíme slevit.“

„I když to bude někdy těžké,“ pokýval hlavou František.

„Máňa má pravdu,“ přidal se Alexijev. „Doufám, že to byl první a poslední případ toho druhu. Jinak by nám nezbylo než začít stavět vězení pod Antarktickým ledem.“

„Dnešní svět taky není růžový!“ vzdychl si František. „Takových případů jsou tam plný noviny. Tady třeba stojí, že Němci od hlavonožců, zachránění z Hitlerovy Čtvrté říše, opustili na protest proti nelidskému zacházení Spojené státy a vrátili se, ačkoliv je hlavonožci považují za nepřátele. Proboha, co se jim tam dělo, že jim válka s hlavonožci připadá jako menší zlo?“

„Bohužel o tom nic nevíme,“ vzdychl si Alexijev. „Můžeme se zeptat hlavonožců, co si o tom myslí, ale pochybuji, že by věděli víc. Podívejte se, to my nezměníme.“

„Měli bychom ale změnit, co můžeme,“ shrnul to František. „Nejvíc sebe. Málo platné, Pepek nám ukázal nejen potřebu zákonů, ale dal nám varování, že nás ani andělské možnosti neudělají lepšími. Nemůžeme se považovat za něco víc jen proto, že máme něco navíc.“

„Největší tragédie vyvolených národů bývá právě to, že se považují za vyvolené,“ usmál se smutně Alexijev. „Vyvolené národy zkrátka neexistují. A vyvolení jedinci teprve ne.“

„Ach jo, vy uličníci!“ přišla k nim až teď paní Irena Alexijevová. „Myslela jsem si, jak vás potěším, a vy tady probíráte takové věci. Skoro se mi to ani nechce říkat.“

„Máš něco potěšujícího?“ usmál se na ni Alexijev.

„Za normálních okolností by vás to jistě těšilo!“

„Tak sem s tím, toho ošklivého jsme si právě užili až až!“

„Přivezla jsem ze Země tři malá štěňátka!“ usmála Irena. „Svěřila jsem je do péče Čerta s Apinou, konec konců jsou to Čertovy děti a Apina je hned adoptovala. Měli byste vidět, jak se o ně příkladně starají!“

„Jak se ti jednalo s majiteli?“ zajímal se Olda.

„Byli rádi, že je vezmeme všechny,“ zamračila se trochu Irena. „Přesněji, zbavili jsme je starostí s jejich topením. Aspoň jsme je dostali zadarmo.“

„Aspoň že tak!“ roztál Olda. „Nikdo na Zemi ještě nepochopil, jak jsou zvláštní.“

„Vzniká nám tady nové psí plemeno, Vořechus Sapiens!“ zažertoval Vítek.

„Nech si ty legrácky!“ okřikla ho Máňa. „Asi to vypadá legračně, ale my tu psí mutaci nedokážeme vrátit zpátky, takže nové plemeno Canis Sapiens už vzniklo! A hodně nahlas vám připomínám to slůvko Sapiens! To by měl být i konec nadřazenosti lidí. Rozumíš mi, Oldo?“

„Nevím, jestli sis toho všimla,“ vzdychl si Olda. „Ale my jsme s Čertem kamarádi už dlouho. Doufám, že nám pomohou psí instinkty. Psi nás považují za svou smečku a jestli ten vztah udržíme, bude to dobré.“

„Ano, ale nebude stačit udržet ty vztahy tady, na Zemi to bude horší,“ starala se Máňa. „Už vidím, jak jdeš někam s Čertem a první policajt bude na vás vyžadovat psí známku, košík a vodítko. Čert to už teď nemá rád.“

„O Čerta se nebojím!“ zasmál se Olda. „Čert policajta telepaticky osloví, já mu ochotně potvrdím: Ano, jistě, pane, je to mimozemšťan, jenom vypadá jako pes, to víte, musíte si na to zvykat...“

„Dobře, napoprvé by to pomohlo. Ale co až se to okouká a nezabere?“

„Vypaří se mu před očima,“ usmál se Olda. „Nebo vzlétne! Ten pes má víc možností, jak si nenechat vnutit vodítko, než devadesát procent lidí!“

„No dobře,“ spokojila se Máňa. „Vrátila bych se k Pepčovi a zákonům. Co kdyby každý sepsal pár bodů, které by tam podle něho nesměly chybět?“

„Klidně,“ přikývl Olda. „Dobročinnosti se meze nekladou.“

„Mám dojem, že na dnešek jen tak nezapomeneme,“ vzdychl si František. „Tohle jsem vážně nečekal!“

„To asi nikdo,“ souhlasil Alexijev.

 


Zpět Obsah Dále

22.02.2017 15:37