Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Cilka

Ačkoliv Olda slíbil Cilce návštěvu, události s ďáblem Sarimachielem mu ji překazily. Pak se na něho přivalila škola a Olda na Cilku zapomněl.

Nezapomněla ale Cilka. Přihlásila se mu přes štěňata, vynadala mu, jak na ni mohl zapomenout, a hned se vytasila se svými podmínkami.

„Budeš se strašně divit, ale ukecala jsem tátu!“ hlásila mu. „Nalomily ho salámovníky, ale couvl, když jsem mu slíbila i špekovníky a jitrnicovníky. Šel by to k vám zkusit, ale má to několik háčků, nebo spíš háků.“

„Jakých?“ chtěl vědět Olda.

„Předně ten traktor...“ začala Cilka. „Tátovi jde hlavně o palivo a o údržbu. Máte tam něco jako naftu?“

„Palivo bude, to považuj za vyřízené,“ potěšil ji Olda. „S údržbou to bude horší, máme málo techniků. V nouzi mu dopravíme traktor do nějaké opravny na Zem.“

„Druhá věc, dá se tam postavit dům? Rozuměj tím český venkovský, se stodolou...“

„Mám protiotázku: vadilo by vám bydlet v paláci?“ usmál se Olda.

„Nevím, ale asi vadilo,“ trvala na svém Cilka. „Znáš tátu, je to mezek! Tradice jsou pro něj svatý a stodola musí být větší než barák na bydlení!“

„Dobrá, budeš ji mít,“ ustoupil Olda. „Libovolné stavby tu nejsou problém.“

„Třetí podmínka: vadilo by, kdybyste tam místo jedné naší rodiny vzali rovnou dvě? Táta to totiž nad jedním mimozemským salámem a slivovicí projednal s panem Rovným a tak ho nažhavil, že by do toho šli spolu.“

„Když vás bude víc, založíme vám tam celou vesnici,“ souhlasil Olda.

Cilka chvilku mlčela.

„Poslyš...“ řekla přes štěně po chvíli. „Tobě by nevadilo, kdyby tam s námi přišel taky Jirka Rovný? A dal bys mu něco z toho, co máme navíc?“

„Na to bych měl taky jednu podmínku!“ řekl Olda. „Jestli se pamatuješ, před úpravami na tobě chtěla Bísíája slib, že nezneužiješ nic z toho co dostaneš.“

„To jsem přece splnila!“ odvětila rychle Cilka. „Beztak toho používám málo.“

„Věřím ti,“ nedal se zastavit Olda. „Moje podmínka je stejná, ale slíbit musí Jirka. Věřil bych, že za něho dáš ruku do ohně Pravdy, jestli se neočekávaně nezměnil.“

„Víš přece, jak si Jirka zakládá na spravedlnosti!“ potvrdila Cilka. „Jak ho znám, taková podmínka pro něho nebude těžká.“

„Vím, ale i když to vypadá jako formalita, musím na tom trvat,“ řekl Olda. „Co máš ještě na srdci?“

„Mám poslední otázku,“ řekla. „Tvrdil jsi nám, že tě do sousedních vesmírů bere Čert, ale štěňata tady na Zemi mi tvrdila, že to není pravda, chodíte si z vesmíru do vesmíru sami. Jak to děláte? Bísíája mi tvrdila, že na tom budeme naprosto stejně, ale mně to nejde. Že máte proti mně něco navíc? Můžeš mi to nějak přijatelně vysvětlit?“

„Vysvětlím ti to snadno. Nemám dary jen od Bísíáji, ale i další, některé i od hlavonožců ze sousedního vesmíru. Můžeš ale dostat všechno, co umím dát jiným.“

„Ty taky něco neumíš?“ ošklíbla se.

„Jistě,“ přikývl. „Například neumím ti dát prostředky proti podprahovému působení. To mě Bísíája nenaučila. To tady mám jenom já a jsou s tím občas problémy.“

Cilka chvíli mlčela.

„Já neumím nic,“ posteskla si. „Ale prostředky proti podprahovému působení, myslíš ty úpravy očí a uší? Ty mám od Bísíáji taky. Ale nezdá se mi, že by to byl nějaký přínos. Kvůli nim se nemůžu koukat na televizi, každou chvilku na mě z obrazovky vyskočí nějaká trapná pitomost, kterou máma ani táta nevidí.“

„Toho daru si važ,“ zvážněl Olda. „Ty pitomosti, co ti tak vadí, vyskakují na všechny, ale kdo je nevidí, začne jim věřit a to je horší.“

„Jak je to vlastně u vás s televizí?“ zajímala se Cilka. „Podle mě byste tam neměli mít žádný signál!“

„Taky že nemáme,“ řekl Olda. „Máme tu jen malé vlastní automatické studio. Zpočátku to šlo bez televize, pak to začalo některým pacientům vadit, samozřejmě až po vyléčení, vážně nemocným může být televize ukradená. Vyřešili jsme to koupí tří videopřehrávačů, napojili jsme je na směšovač a pouštíme je do naší malé televizní sítě. Obsluhujeme to jen od pěti do deseti večer, ale když se některý zdravější pacient nabídne, necháme ho vyměňovat kazety třeba celý den.“

„Mě televize ani moc neoslovuje,“ přiznala Cilka. „U vás ji vůbec nechápu. Lidi k vám cestují do cizího světa a místo aby si to pořádně prohlédli, čumí na pitomou televizi! Já bych se tam jinak rozhlížela!“

„Zajímalo by tě objevovat nové světy?“ nadhodil Olda. „Neříkej! Kdo to tenkrát neměl zájem o výlety do Dinosaurie?“

„Ještě dneska bych si za to vrazila pár facek!“ posteskla si Cilka upřímně. „Parta o tom bájila hotové hrdinské ságy a já je jen trapně poslouchala! Těšila jsem se aspoň, že se něco vylíhne z toho dinosauřího vejce. Škoda, že to bylo pukavec!“

„Můžeme si přivézt jiné,“ navrhl Olda. „Ale víš... přinést na Zem dinosaura nebyl asi nejlepší nápad. Zkusili jsme to, ale když si vzpomenu, jaké z toho vznikly problémy, jsem rád, že se nic nevylíhlo. Tady by to bylo zajímavější. Ačkoliv ani to přesně nevím. Zdejší zvířata jsou mírumilovná, dokonce i psi se tady stali vegetariány... Přinést sem nějakého dravce by asi nebylo nejlepší.“

„A co býložraví dinosauři?“ opáčila Cilka. „Nejsou tam nějací menší, řekněme velikosti kočky? Něco, co by se dalo vodit na vodítku?“

„V zemi, kde běhají raptoři, nemají mrňousci dlouhý život,“ vzdychl si Olda. „Aby tam přežili, musí se umět dobře skrývat nebo rychle běhat. Ty první nenajdeme, druhé nechytíme.“

„Dobře, vzal to ďas! Aspoň se za vámi brzy podívám! Máma mě straší, že mě tam něco jedovatého kousne, ale řekli ano a zpátky už to nevezmou!“

Chvilku mlčeli.

„Hele,“ začal Olda opatrně. „Nechtěla by ses podívat do nějakých cizích světů se mnou? Už dlouho se na to chystám.“

„To víš, že jo!“ řekla bez rozmýšlení. „Už tam byla celá parta a já nic!“

„Počkej!“ zarazil ji. „Do Dinosaurie tě klidně vezmu taky, ale... co bys řekla na úplně neznámé světy? Takové, kam se od vzniku vesmírů lidská noha nedostala?“

Tím ji trochu zaskočil. Před odpovědí raději chvíli uvažovala.

„Hele, vážně chceš objevovat nové světy?“ zeptala se ho. „A není to nebezpečné?“

„Trochu je,“ přiznal. „Ale snažím se rizika minimalizovat. Asi se mi podařilo vyřešit to nejhorší, totiž agresivní baktérie. Zbývají nebezpečná zvířata, ale těm už se dá nějak čelit.“

„A ty bys chtěl, abych tam šla s tebou?“

„Uvítal bych to. Jde o to, jestli by se ti chtělo...“

„Chtělo by se mi, ale je mi to divný,“ přiznala. „To tam nikoho nemáš?“

„Neboj se, sám tam rozhodně nepůjdu,“ řekl Olda. „V každém případě mám Čerta. Na takové výlety je to nejlepší kamarád. Má odvahu a instinkty, jaké mu můžeme jedině závidět. Ale dva jsou přece jen málo, ve třech by nám bylo líp.“

„To tam víc hazardérů nemáte?“

„Jsme tu jen tři kluci a čtyři holky, ostatní jsou dospělí. Tři jsou příliš malí. Vítek je nejlepší technik, ale spolu s Jarčou a Máňou nemají o cizí světy zájem,“ vypočítal jí.

„To by znamenalo, že mám ještě možnost přihlásit se na výzkumné výpravy?“

„Jistě. A poradil bych ti, ber to, dokud je ruka Páně otevřená!“

„Chybami se člověk učí, už jsem jednu takovou příležitost prošvihla. Jen hlupák udělá stejnou chybu dvakrát. Zkus teda se mnou počítat.“

„Budu ti k tomu muset něco dodat,“ upozornil ji. „Ale teď už to umím, nemusíš se ničeho bát.“

„Neměj obavy!“ řekla. „Od Bísíáji to taky nebylo příjemné, ale když to vydržely ostatní holky, vydržím to taky, nejsem z marcipánu.“

„Tak jsme domluvení,“ řekl Olda spokojeně. „Informuj pány rodiče a ozvi se, až budete připravení.“

„Poslyš, Oldo,“ ještě chtěla něco dodat. „Když upravíš Jirku Rovného, vezmeš ho do party taky?“

Olda se na ni podíval pátravě.

„Když bude chtít...“ řekl neutrálně.

„Jirka bude pro všema deseti!“ opáčila rychle Cilka.

Olda jen mlčky přikývl.


U večeře, když byli všichni pohromadě, sdělil Olda všem obsah dohody s Cilkou.

„To je ta dívčina, co nám pomáhala, když bouchl plyn v Parlamentu?“ ujišťoval se pro jistotu Alexijev. „Byla docela šikovná!“

„Jo, to je ona,“ přitakal Olda. „Lákal jsem ji k nám už dávno, ale ozvala se mi až teď. Má problémy s rodiči. Přemluvila je, aby k nám šli sedlačit, že to zvládneme.“

„Proč sedlačit?“ namítal Alexijev. „Tady je to přece zbytečné.“

„Možná,“ pokrčil Olda rameny. „Pro ně zaručeně nebudou zbytečné zdejší zkušenosti, až se vrátí na Zem jako experti přes zdejší plodiny. Skamarádil bych je i s chobotnicemi, aby je naučily něco z jejich vědy.“

„Jak myslíš,“ přikývl Alexijev. „Ale nedělej to sám, ať ti to zase nepřeroste přes hlavu! Budete mít teď na Zemi plno učení.“

„To vím!“ opáčil Olda. „Tohle ale zařídit můžeme a proto musíme.“

„Řekni někomu, ať ti s tím pomůže!“ navrhl mu Alexijev. „Já to nebudu, mám dost jiné práce. Zkus tím zaměstnat Frantu Bulise.“

„Bulis se chobotnic bojí,“ řekl Olda. „Cilka to zvládne sama, já ji tam jen uvedu. Možná sem přijdou dva - ona a Jirka Rovný. To je docela fajn kluk se smyslem pro spravedlnost.“

Marie se na Oldu podívala tázavě, ale nic neřekla.

„Jak myslíš,“ řekl Alexijev...


Ještě než se Macounovi rozhodli pro stěhování, zavolala Cilka Oldu, jestli by je nevzal do nového světa na ukázku.

Olda přiletěl vzduchem jakoby od tetičky, přistál na dvoře u Macounů a rutinně otevřel vesmírnou bránu do venušského světa. Na dvůr ihned vletělo modrobílé auto bez kol, dosedlo a vyrolováním otevřelo dveře. Uvnitř seděl Bulis, Oldovi jen zvedl palec. Let podivného stroje doprovázel nevýrazný sykot a pod břichem stroje to jemně jiskřilo, jinak byl let klidný jako v pohádce. Když letoun dosedl, sykot ustal.

„Nasedat!“ pobídl Olda Macounovy.

„To máte od andělů?“ zaraženě se Oldy ptala Cilka, zatímco její rodiče opatrně usedali na sedadla. „To snad ne!“

„Ne, to opravdu nemáme od Ogdurů,“ usmál se Olda. „Je to od jiných mimozemšťanů.“

„S kolika mimozemšťany se vlastně kamarádíš?“ vyzvídala Cilka.

„S Ogdury a s chobotnicemi,“ řekl bez zaváhání Olda.

„Tohle je tedy od chobotnic?“ upřesňovala si Cilka a usazovala se na sedadlo.

„Ne, to je od těch třetích,“ ujišťoval ji Olda a rychle zaplul vedle ní.

„To nechápu!“ rezignovala Cilka.

„Nemusíš,“ usmál se Olda.

Letoun proletěl jiskřící bránou, která se za ním zavřela. Bulis nabral asi kilometr výšky a zamířil na jih. Neletěli dlouho, když se dole objevily červené střechy dvou typicky českých zemědělských usedlostí, sestávaly z obytných budov a větších stodol. Červené taškové střechy svítily do dáli a bílé stěny výsledný dojem jen podtrhovaly.

„Páni!“ komentovala to užasle Cilka. „Jak jste to stihli postavit? Neříkej mi, že to tady stálo už předtím!“

„Nestálo,“ usmál se Olda. „Zázraky děláme ihned, nemožné do tří dnů!“

Letoun dosedl na dvoře prvního statku. Z obytné budovy vyšel kluk vysoký jako Olda a zamával příchozím.

„Vítáme nové osadníky!“ uklonil se trochu přehnaně obřadně.

„Čau, Vítku!“ vyskočil vesele z letadla Olda. „Vítek je náš vrchní stavitel!“ obrátil se na Macounovy s vysvětlením.

Byli z toho natolik vyvedení z míry, že to ponechali bez komentáře. Cilka pomáhala matce vystoupit, pan Macoun vystoupil sám.

„Poslyš, tohle by mělo být naše?“ obrátil se nedůvěřivě na Oldu.

„Pokud si nebudete přát něco jiného!“ souhlasil Olda.

„Ale tohle je přesně to, co jsme chtěli! Kolik za to chcete?“

„Výjimečně nic,“ usmál se Olda. „Tím lépe, ne?“

„Já nechci nic zadarmo!“ urazil se pan Macoun.

„To nebude zadarmo!“ opáčil rychle Olda. „Měli byste být zemědělskými experty, takže to dostanete za pouhou symbolickou jednu korunu pod podmínkou, že zvládnete pěstování mimozemských rostlin. Jinak byste tady byli zbyteční a pak by bylo lepší vrátit se na Zem.“

„Uvidíme!“ bručel pan Macoun. „Jenže tady vidím i stáje. Co jste to tvrdili, že se tady nedají chovat zvířata?“

„Venkovská usedlost je přesně podle pozemského vzoru,“ odvětil Vítek. „Stáje se určitě dají adaptovat i na něco jiného.“

„A co když si sem vezmeme nějakou krávu?“ sondoval pan Macoun. „Já si to bez mléka neumím ani představit!“

„Já ano,“ řekl Olda. „Máslo tu roste na poli, mléko máme ze stromů a když budete mít nějaký dobrý nápad, co by se ještě dalo pěstovat, zkusíme se domluvit s Xijtrany to jsou ty chobotnice. Třeba to s vámi vyřeší jinak!“

„Já to nechci řešit jinak!“ zavrčel pan Macoun. „Když už jsou tu stáje, dovezeme sem naše krávy. Jen chci vědět, jak. Tím autíčkem to asi nepůjde, co?“

„Na stěhování dostanete normální náklaďák,“ slíbil Olda.

„A kde jsou ty vaše sady?“ mávl rukou netrpělivě pan Macoun.

„Trochu stranou,“ odvětil Olda. „Chcete se tam podívat? Beztak budou vaše.“

Pan Macoun byl pro a vyšli proto ze dvora.

„Není tu žádná cesta!“ všiml si.

„Cesty si budete muset projezdit traktorem,“ navrhl mu Olda. „Až zjistíte, kudy by měly vést, vyasfaltujeme vám je, nebo nějak podobně upravíme.“

„Nechci to vidět, kdyby zapršelo,“ vrčel pan Macoun.

Sad naštěstí nebyl daleko. Z dálky se podobal lesíčku, zblízka byly vidět větve stromů obsypané nevídanými plody.

„Co je tohle modré?“ ukazoval pan Macoun Oldovi na trsy plodů, tvarem podobných banánům, ale švestkově modré barvy.

„Masohrušky,“ vysvětloval mu Olda. „Ty plody chutnají jako šunka.“

„Fuj!“ řekl pan Macoun. „A tenhle strom s těmi boulemi?“

„To jsou mléčné stromy,“ řekl Olda. „V těch boulích je mléko. Stačí naříznout je nad konví a je to. V tom mléce jsou ještě semínka, takže se to musí přecedit.“

„Dojit stromy kudlou?“ otřásl se pan Macoun. „To se mi tedy nelíbí.“

„Když je nesklidíte, ty boule přezrají a prasknou!“ vysvětloval mu rychle Olda. „Tady to sklízí ještě takoví velcí komáři. Před nimi si to budete muset chránit.“

„Velcí komáři?“ zarazila se paní Macounová.

„Říkáme jim tak,“ pokrčil rameny Olda. „Trochu se podobají našim pozemským, až na to, že jsou velicí asi jako vrabec. Naštěstí nesají krev, ale jen mléko.“

„Potvory!“ otřásla se paní Macounová. „Poslyš, Oldo, na rovinu! Cilka se pořád dušuje, že neví o žádném jedovatém tvorovi, ale ona neví nic. Co je tady jedovatého a co může být lidem nebezpečného?“

„Já taky o ničem takovém nevím,“ řekl Olda. „Ještě jsme tady nenarazili na tvora, který by byl lidem aspoň nepříjemný, natož nebezpečný. Komáři nesají krev, ale mléko, všichni zdejší tvorové jsou vegetariáni, až na červy, kteří se starají o mršiny. Jsou sice oškliví, mají fialovou barvu a páchnou, ale bez nich by tu asi víc páchlo něco jiného.“

„Copak tu nejsou šelmy? A co psi?“

„Psy jsme si přivezli ze Země,“ ujistil ji Olda. „Mimo fenky Apiny tu máme Čerta a jeho štěňata. Všichni jsou vegetariáni, ačkoliv si to ani neuvědomují.“

„To je přece nepřirozené!“ namítla.

„Možná na Zemi!“ pokrčil Olda rameny. „Tady je jiný svět.“

„Svět bez masožravců? Podivný svět!“ přidal se pan Macoun. „Není to tak trochu týrání zvířat, předělávat na vegetariány i šelmy psovité?“

„Není,“ opáčil Olda. „Jitrnice, masohrušky, salámy i špekovníky mají chuť masa, takže nejen my, ale i psi mají pocit, že je to pravé maso! Jenže vyrostlo na stromě. Psi říkají trhání masitého ovoce přímo z větví lov, na rozdíl od sbírání stejných plodů na zemi.“

„Maso na stromech! Není tu v létě moc velký puch?“

„Ani ne,“ řekl Olda. „Copak něco cítíte?“

„Necítíme,“ připustila paní Macounová. „Ale ještě to není zralé, ne? Co až to všechno dozraje a spadne na zem?“

„Právě teď všechno dozrává,“ řekl Olda. „Co spadne na zem, uklidí místní zvířata. Proto je tu tak uklizeno.“

„No,“ rozhlédl se kolem ještě pan Macoun. „Dalo by se o tom uvažovat. Ale pro začátek bych sem vzal i krávy a kozy. Prasata snad oželím, ale tomu stromovému mléku nevěřím.“

„Vezměte si sem co chcete,“ usmál se Olda. „Sami přijdete na to, že je stromové mléko lepší než od krav. Anebo budeme mléko kupovat od vás.“

Vrátili se raději do usedlosti. Pan Macoun si všechno prohlížel. Ťukal i do dveří, které vypadaly jako z pravého dřeva.

„Chcete si sem odstěhovat svůj nábytek, nebo byste raději brali zdejší?“ zeptal se paní Macounové Vítek.

„Jistěže svůj!“ opáčil pan Macoun. „V žádném jiném by nám tak dobře nebylo!“

„V tom případě se můžete stěhovat už dnes!“ navrhl mu bezelstně Vítek.

„S tím raději počkáme,“ zarazila se paní Macounová. „Cilka ještě nekončila školu a vůbec...“

„Ba ne!“ rozhodl rázně Macoun. „Když stěhovat, tak stěhovat. Dobytek prodám a Cilka školu dodělá, i kdybych ji měl vozit každý den na Zem. Kde máte ten náklaďák?“

Macounová jen po straně sepnula ruce, ale nebylo jí to nic platné. Macoun byl zřejmě ze staré patriarchální školy. Když se rozhodl, nesnesl odpor.

Cilka byla nejspíš po něm.


Odpoledne přijeli Macounovi s Oldou a Bulisem s náklaďákem plným starodávného dřevěného nábytku a večer Macounová vyzkoušela nový sporák s pečící troubou, který před týdnem koupila na Zemi. Vítek musel zajistit elektrický přívod, ale pro něho to byla maličkost, stejně jako jim musel zapojit starodávnou stahovací lampu nad stolem. Za to dostali oba, Olda i Vítek, pozvání na večeři.

„Já vím, jistě se tu máte dobře,“ řekl starý Macoun. „Ale naše mamka tak báječně vaří, že se to nedá se zdejšími blafy srovnávat. Jistě si časem poradí i se zdejšími poživatinami, ale teď ještě vaří z poctivých českých zdrojů!“

Olda s Vítkem pozvání přijali, Alexijev to vzal telepaticky na vědomí, Máňa a Jarča jim na dálku popřály dobré chuti.

Na stole se objevila veliká mísa plná jahodových knedlíků. A Olda musel uznat, že paní Macounová vařit umí. Ani on, ani Vítek nešetřili chválou.

„Zítra se přistěhují Rovnejch,“ řekla při večeři po straně Cilka Oldovi. „Kdy nás začneš upravovat?“

„Za týden,“ opáčil Olda. „Klony musí vyrůst a uzrát. Já je budu na sobě pěstovat pro tebe a Jirku, Alexijev pro tvoje rodiče a Libor Černý pro Jirkovy rodiče.“

„A do té doby?“ podívala se na něho tázavě.

„Co máš od Bísíáji, to už máš,“ řekl Olda. „Týden vám budeme pomáhat, bez nás se nedostanete ani sem, ani odsud. Pak už to jistě zvládnete sami.“

„Tobě nevadí, že budeš upravovat i Jirku Rovnýho?“ vyzvídala.

„Co by mi na něm mělo vadit?“ opáčil. „Jirka je přece fajn kamarád. Navíc jsi mi ho sama doporučila, nebo ne?“

„Třeba to, jak mi ho táta pořád vnucuje...“ nadhodila.

„Zrovna v tomhle směru se o tebe nebojím!“ usmál se. „Ty si přece žádný obojek vnutit nenecháš!“

„Hele, nech si to!“ urazila se. „I mistr tesař se utne! A víš, že jsi zatím vyrostl? Že už nejsi takový mrňousek?“

„To je možné,“ usmál se neutrálně. „Jenže já neměřím lidi na běžné metry. Tady Vítek je menší než já, ale chytřejší. Uznáváme ho všichni. Mimochodem, tenhle barák vám postavil on. A řekl bych, že dobře. Abych viděl tvýho tátu tak spokojenýho, to už asi něco znamená!“

„Jak to, postavil on?“ nechápala. „Nevykládej mi, že dokázal tahat cihly, trámy a tašky na střechu? To je přece nesmysl!“

„Rukama to netahal!“ usmál se Olda při té představě. „Vítek váš barák naprogramoval. Tady se staví jinak než na Zemi.“

„No jo, já husa na to zapomněla!“ praštila se pěstí do čela.

„Nic si z toho nedělej,“ utěšoval ji Olda. „Až se zabydlíte, vezmu vás za chobotnicemi do světa Xijtra. To si teprve popovídáte s mimozemšťany!“

„Když si představím, že už teď jsme ve vesmíru!“ zasnila se Cilka. „Dnes budeme spát poprvé v úplně cizím světě... Já dnes asi neusnu!“

„Ale usneš!“ věštil jí Olda. „Zítra se pořádně rozhlédni a až se vynadíváš, přileť za námi do Mělníka, tam teprve uvidíš věcí!“

„Poslyš, Oldo,“ zvážněla trochu. „Kolik jste už sem dostali lidí? Nemyslím vaše klienty, co tu byli na týden, myslím natrvalo! Není jich na tak velký svět málo? Co s tím uděláte?“

„Máš pravdu,“ trochu se zamračil. „Je nás tu málo.“

„A co s tím chcete dělat?“ naléhala Cilka.

„Zatím nic,“ řekl Olda. „Vítku, seženeš teď hned jeden indikátor ďáblů? Ať se s ním aspoň Cilka naučí zacházet.“

„Beze všeho!“ pokrčil rameny Vítek a natáhl ruku nad stolem.

Na poctivé dubové desce stolu se objevil šperk na řetízku.

„Nosí se to na krku,“ řekl Vítek Cilce. „Kdybys spatřila kolem někoho takové zvláštní ohnivé orámování, dej si na něho pozor. Buď je to přímo ďábel, nebo někdo z jejich slouhů. V takovém případě se koukej rychle vzdálit, sama na něho nemáš.“

„Ani kdyby nás byla přesila?“ zamračila se Cilka.

„Při poměru tři na jednoho už jakousi šanci máme,“ odpověděl jí Olda. „Ale sama jim vykliď pole, není tvým úkolem ďábly porazit. Máš proti nim výhodu, poznáš je na dálku. Oni tě od ostatních lidí neodliší, ale radši se ani na to nespoléhej.“

„To jsou i tady?“ zamračila se.

„Tady ne,“ odvětil Olda. „Pár špionů sem přišlo s pacienty, ale už dlouho jsme žádného dalšího neviděli. To ti říkám dopředu, pro jistotu, abys je včas poznala, když se budeš občas vracet na Zem.“

„Díky,“ řekla. „Říkáš do týdne? To už je chvilka.“

„Teď už je to chvilka,“ přikývl.

 


Zpět Obsah Dále

22.02.2017 15:37