Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Bráška

Alexijev se vypravil na Zem, aby se poradil s několika svými známými profesory. Chtěl je zlákat do chystané fakulty v Útočišti, ale musel přitom objet hned několika fakult.

Ostatní pokračovali v rozšiřování mimozemských potravin na Zem. Mapa se jim utěšeně plnila místy, kde se podařilo za pomoci místních lidí zasázet semínka. Zůstávala místa, kam neměli přístup pomocí teleportů. Protože se ale zaměřili spíš na hladovějící rozvojové země, kam se všude dostali, nijak moc jim to nevadilo.

Každý večer se teď scházeli v jídelně u kulatého lékařského stolu, aby se pochlubili, kde všude byli. Za těch několik dní stihli na světě navštívit neuvěřitelné množství míst. Někde se domluvili, jinde méně, ale všude jim rozuměli, a jak se zdálo, všude jim byli vděční.

Toho večera chyběli všichni lékaři Alexijevova klanu. Bylo to tím podivnější, že ten den nepřijel žádný autobus s pacienty. Když se Olda po Alexijevovi sháněl, doktor Černý mu jen tak mezi řečí sdělil, že mají nějakou operaci a nikdo je nemá rušit. Parta tedy debatovala dál.

Jarča v Indonésii narazila na muslimy, kteří jí anglicky a tedy pro ni srozumitelně spílali pro její odhalený obličej. Nikdo nepatřil k ďábelskému klanu, takže si z toho nic nedělala a pokračovala ve výkladu, i když se rolník, se kterým jednala, všelijak ošíval. Uklidňovala ho, aby si z výhrůžek nic nedělal, ona že všechno dělá na příkaz samotného Alláha, ale nebylo to moc platné, chlap měl ze svých sousedů očividně strach.

Ti brzy nezůstali u nadávek a když je Jarča nadále ignorovala, sáhli po kamenech. Tím ale vyčerpali její trpělivost, předvedla jim proto pár zázraků. Nejprve letící kameny zastavila a podržela ve vzduchu, až jich před ní visel celý hrozen. Muslimům to nedošlo, naopak svou snahu zdvojnásobili a pokračovali v kamenování, ačkoliv museli vidět, že to nemá smysl.

Jarča skončila instruktáž, obrátila se a bez ohledu na další létající kameny, které jen jako mimochodem srážela k zemi, došla k nim. Pak se ale nestačili divit! Jarča se náhle proměnila v smrtku a telepaticky jim vynadala, co se do nich vešlo. Co si to vlastně dovolují, stavět se proti Alláhovu dílu? Ona přece není žena, ale anděl! A to nejobávanější, anděl smrti! A jestli nepřestanou provokovat, znemožní jim navěky vstup do ráje a spolkne je Gehenna.

Pak už se nezmohli na odpor, zůstali ležet a hlavou před ní tloukli do země.

„Děláme to blbě,“ řekla Máňa. „Měli bychom o náboženstvích víc vědět. Narazila jsem dnes na křesťany a bylo to v pohodě, i když jsem jim nerozuměla ani slovo. Jestli to není tím, že je lépe chápeme.“

„Nevím, jestli máme čas a náladu studovat náboženství světa,“ namítal Olda. „Já lidem říkám pravdu a myslím si, že je to nejlepší.“

„Mně by dneska za pravdu rozbili hlavu,“ povzdychla si Jarča.

V té chvíli se do jídelny přihnala doktorka Taťána Chlumská, Alexijevova dcera.

„Oldo, máš jít hned k vašim,“ obrátila se na něho. „Jsou na pokoji sto osmnáct.“

„Proč tam? Proč nejsou doma?“ podivil se Olda.

„Nemáme ti to říkat, dokud to sám neuvidíš!“ řekla mu.

„Šmarjá!“ vyhrkl Olda. „Já na to zapomněl! Jako na smrt! Máma měla dneska termín!“

Vyskočil od stolu a ačkoliv všichni v místnostech zásadně chodili, vznesl se a zamířil rovnou ke dveřím.

„Počkej na nás!“ snažila se ho marně přibrzdit Máňa.

Proletěl chodbou jako vítr a za okamžik už otevíral dveře pooperačního pokoje číslo sto osmnáct, zatímco Máňa, Jarča, Vítek a Pepek teprve vybíhali z jídelny na chodbu.

„Kde máte brášku?“ křičel směrovaně, aby to vnímala jen máma a táta.

Táta mu pyšně ukázal na mimino, které máma držela. Bylo zabalené, spalo a koukal mu jen světlý obličejíček. Vypadalo tak lidsky, ale Olda se zachvěl, když si uvědomil, čí je. Byl to přece človíček jen napůl. Napůl to byl - malý ďáblík.

Mrně to ale netušilo. Jen se trochu zavrnělo, ale spalo dál. Olda si uvědomil, že zřejmě nezáleží na tom, čí je to potomek. Byl to přece jeho nový bráška. Když ho správně vychovají a dostane andělskou výbavu, bude jako oni. Konec konců, ďáblové mají být beztak padlými anděly, proč by se jeden z nich nemohl vrátit k původní podstatě? Zejména když nebude tušit, kdo je jeho pravý táta! Důležité bylo, jak ho rodiče přijali a jak ho vychovají. Když se s tím vyrovnal táta, proč ne on, Olda?

„Tak tě k nám vítám!“ sklonil se slavnostně nad mrnětem. „Jak se vlastně jmenuje?“

„Bóža,“ řekl pyšně táta.

„Co?“ obrátil se na něho nechápavě. „To má být jméno pro kluka?“

„Není to kluk,“ souhlasila maminka. „Máš sestřičku.“

„Jak to?“ nechápal. „Vy jste to nevěděli?“

„Ne. Nechali jsme se překvapit,“ usmála se maminka.

„Panebóže!“ zaúpěl Olda. „To snad není pravda! Každej doktor tady dokáže do pacientů koukat i bez rentgenu - a vy se necháte překvapit? Ty jsi nechodila na prohlídky?“

„Chodila,“ usmívala se. „Ale tohle nebylo důležité, ani jsme to nechtěli vědět.“

„Já tomu nevěřím!“ řekl Olda.

„Věř nebo nevěř, máš sestřičku,“ usmívala se maminka. „Jmenuje se Bóža. Pochovej si ji, ale neupusť ji.“

„To je snad jenom zlej sen!“ lamentoval Olda, ale převzal od ní ten raneček opatrně, aby sestřičku nevzbudil. „Co já teď budu dělat se šesti modrými dupačkami pro brášku?“

„Ty máš pro brášku dupačky?“ usmál se i tatínek.

„Jo,“ řekl Olda. „Šest kusů a všechny klukovsky modré. To jste mi udělali naschvál!“

Mimino spalo a bylo mu jedno, jakou nesnáz právě Oldovi způsobilo. Rodiče se na sebe podívali a rozesmáli se.

„Můžeme dál?“ pocítili v té chvíli telepatický dotaz. Byl všesměrový, takže to vnímali všichni, ale musel být blízko, nejspíš za dveřmi.

„Jen pojďte!“ odpověděl také telepaticky tatínek.

Dveře se otevřely a dovnitř opatrně vstoupili Oldovi kamarádi.

„Chceme taky vidět mimino!“ telepatila za všechny Jarča.

„Takhle malé mimčo by nemělo být zblízka okukované,“ trochu zvážněl tatínek. „Není to přece žádná hračka!“

„Jen pojďte!“ zval všechny Olda. „Pojďte taky přivítat na svět Bóžu! Ty bys už, tati, měl vědět, že se okukování mimin zakazovalo kvůli nebezpečí infekce, která na tomhle světě nehrozí. Všichni máme tacuky a navíc andělskou sílu. Bóža tacuky nemá, ale nedostane ani rýmu a kdyby, vyléčíme ji do deseti vteřin.“

„Má asi pravdu,“ uklidňovala tátu maminka. „Jen ať se podívají.“

Bóžu opatrně od Oldy převzala Máňa, chvíli ji chovala, ale to už se hlásila Jarča, aby si taky mimina užila.

„Ty už máš doma ségry dvě,“ vyčítala Máně. „Já chci taky chovat!“

Mezitím vyšlo najevo, že Olda přivezl ze Země dupačky nesprávné barvy.

„Kupoval jsem jen jedny, pak jsem si je rozmnožil, ale co s nimi?“ naříkal na oko, ale tvářil se na sestřičku pyšně.

„To nic,“ uklidňovala ho Máňa. „Bóža je beztak nebude potřebovat. Andělské šaty se jí přizpůsobí, u nich velikost ani barva nehraje žádnou roli.“

„To by musela ovládat telepatii,“ zarazil se Olda.

„Jak dlouho s tím chcete čekat?“ namítla Máňa. „Ogdurské děti mají rychlejší počáteční vývin, pak se to naopak zpomalí.“

„Odkud to víš?“ podíval se na ni Olda podezřívavě.

„Všechno co vím o Ogdurech, vím od tebe,“ odvětila. „Sám jsi mi to přece dal. Jak se tak koukám, ty ani nevíš, co všechno víš!“

„Já to vím,“ bránil se Olda. „Jen nemám přehled o tom, jaké vědomosti jsem pro koho vybíral, když jsem rozdával rozum.“

„Nó, to jsi teda řekl krásně!“ zaštětila se Jarča. „Rozdával rozum!“

„Kdyby to tak opravdu nebylo, vypadalo by to směšně!“ uchichtla se i Máňa.

Bóža šla zatím z náruče do náruče. Tatínek jen ostražitě sledoval, jak ji bere Pepek, nejmenší ze všech. Olda se jen usmál. Že by ji Pepek upustil? I kdyby byl takový nešika, sedm párů očí by ji určitě zachytilo dřív, než by dopadla.

„Koukám, že Bóža bude dítě ulice,“ řekla maminka, ale nemyslela to zle, když se při tom usmívala. „Tak už ji nechte, ještě si jí užijete.“

Pochopili, že návštěva skončila. Ani ne kvůli Bóže, jako kvůli mamince. I když jistě dostala povinnou dávku energie kvůli regeneraci. Raději se obrátili k odchodu.

„Zítra je taky den,“ řekl Olda. „Jdeme to vedle oslavit. Vy si to užijte spolu!“

Otočili se a v mžiku byli za dveřmi.

„Vážně jdeme slavit?“ zeptala se pro jistotu Máňa.

„To se přece musí!“ řekl Olda.

„Ještě že se po mimozemském vínu neopijeme!“ dodala významně Jarča.

„Víno pijeme, abychom se povznesli, ne abychom padli pod stůl!“ okřikl ji Olda.

„To jsi řekl krásně!“ souhlasil Pepek.

„To říkali už staří Římané, víš?“ ujistil ho Olda.

„Povznést se ale můžeme,“ řekla Máňa. „Jdeme ven na flašky!“

Vyletěli nejbližším oknem a zamířili k osamělé skupině stromů, důvěrně nazývaných tu flaškovníky, jindy vinohrad. Do jídelny se vrátili každý se dvěma, ale nechali si jen tři, ostatní dali do ledničky. Nikdy nevíte, kdo z pacientů bude slavit narozeniny či svátek.

Postavili flašky do stojánků, protože neměly rovné dno a samy by nestály. Olda každé odřízl zúžený konec a Jarča s Máňou lily krvavě červenou tekutinu do skleněných pohárů.

„Na děti našich rodičů, Bóžou pro dnešek konče!“ zvedl pohár Olda.

„Pro dnešek?“ usmála se Jarča. „Děláš, jako by to Bóžou nemělo skončit! Hadrbolců už je fůra i tak, ledaže by se do toho dali i naši...“

Olda to velkoryse nechal bez odpovědi, protože do jídelny právě dorazili Cilka s Jirkou. Někdo je telepaticky přivolal, ale nikdo se k tomu nehlásil. Olda věděl jen to, že on to nebyl. Venkované ale nikomu nepřekáželi, naopak, kde se slavilo, bylo rozšíření společnosti vždycky vítané. Vína z flaškovníků měli přece dost. Nebylo sice alkoholické, ale v horku začínaly na stromech některé plody částečně kvasit, takže v nich menší množství alkoholu bylo. Naštěstí ne tolik, aby to vadilo. Alexijev to srovnával s nealkoholickým pivem a rodičům benevolentně doporučil tolerovat to.

„Tak na Bóžu!“ zvedla podaný pohár Cilka. „Zapomněli jste na nás, ale v tom fofru nám to nevadí, podíváme se na ni zítra. Mimochodem, už je to jisté, budu mít zaručeně brášku. Máma mi to sice nechtěla ukázat, ale naše hodně zajímalo, aby to byl kluk.“

„A bude?“ zeptala se Máňa.

„Jo, je to jistý,“ řekla Cilka. „Už nebudu jedináček. A víte, že se na to těším? Když vím, jak našim zářily oči...“

„Tys to věděl!“ obrátila se Máňa s podezřením na Oldu.

„Vždyť jsme to kdysi Cilce nabízeli!“ připomněl jí Olda. „Pak jsme na to zapomněli, ale Macounovi na to přistoupili. Přece jen, když víte, jak pan Macoun chtěl syna...“

„Náš kovář Soukal chtěl taky syna,“ usmála se Cilka. „Tvrdil, co by to bylo za kováře... Teď už ho mají, ale nejdřív si podle vlastních slov zaneřádil rodinu šesti dcerami! Kovářka to oslavila víc než on a to je co říct, Soukal hostil celou vesnici!“

„Věř tomu, že je krásný mít sourozence!“ ujistila ji Máňa.

„Jo, už to taky začínám chápat,“ přikývla šibalsky Cilka. „Tak na ty děti našich rodičů, co tu jsou, i co tu zatím nejsou!“


Oslavu protáhli, ale nikdo je za to nekáral. Kdo by také mohl? Rodiče měli svých radostí dost a Alexijev se do oslav zásadně nemíchal, pokud nebyl pozván. Mezi dětmi na Andělském světě panovalo liberální ovzduší. Oslav ostatně tolik nebývalo, neměli na ně pro samou práci a studium čas. Alexijev jim toleroval i přetažení večerního klidu, věděl, že není tak časté, aby jim vadilo ve studiu.

„Máte partu malou, ale dobrou,“ hodnotila to Cilka. „Měli bychom se scházet častěji.“

„Jsme pohromadě skoro pořád,“ připomněl jí Olda.

„Vy ano, ale nás s Jirkou z toho vynecháváte,“ nesouhlasila Cilka.

„Vaše smůla,“ odrazil ji Olda. „Ale neboj se, nudit se nebudete. Na příští týden máte vyjednanou návštěvu Xijtry. Aiwuy se už na vás těší.“

„Mám z toho už teď trému,“ přiznala se Cilka. „Za prvé to nejsou lidi. Za druhé se mi nezdá, že by nás měli něco učit. Ještě že tam budeme všichni, naši i Rovných.“

„Na chobotnice si zvykneš,“ chlácholil ji Olda. „Vysvětlují docela srozumitelně. Nechal jsem se od nich taky vyškolit a kdo to může posoudit, tvrdí, že dobře.“

„No jo, ty!“ mávla rukou.

„Věř si trochu, nejsi pitomá!“ napomenul ji. „Umíš řídit všechno od traktoru po letadlo, to každý neumí. Genetiku zvládneš taky!“

„Jen aby,“ vzdychla si. „Mám takové obavy, abych tam nebyla nejpitomější.“

„To budete zpočátku všichni,“ usmál se. „Já byl taky natvrdlý jako poleno. Než jsem si uvědomil, čím se jejich věda liší od naší a Ogdurské. Pak už mi to šlo líp.“

„Čím dýl o tom přemýšlím,“ řekla Cilka, „tím víc mi vychází, že jsem se tě měla držet. Měla jsem pochopit, že nám s Bísíájou začíná nový věk.“

„No a? Nepochopila jsi to a nedržela ses mě,“ pokrčil rameny Olda. „Čím víc nad tím přemýšlím, tím líp mi to vychází. Jen si to představ! Dva bychom toho moc nesvedli, pořád bys mi vyčítala, jak ses se mnou zahodila, neříkej, že ne, bylo by to tak. Není to takhle lepší?“

„Asi je,“ přikývla. „To je zkrátka osud! Pitomci jako mně nepomůže ani anděl.“

„Jdi do háje!“ zamračil se na ni Olda. „Copak je všemu konec? Je něco rozhodnuté? Jak říkala moje babička, škoda, že se nedožila dneška, než kočička vejce snese, všechno se může pětkrát otočit. Zlobím se snad na tebe? Nedostala jsi slýrib jako ostatní? Nedělej ukřivděnou, nesluší ti to.“

„Dobře, jak myslíš,“ stáhla se Cilka. „Ještě se napijeme na Bóžu a jdeme.“

Rozloučili se s Cilkou a s Jirkou, měli to domů nejdál. Ale už se jim ani nechtělo slavit, ten den toho měli všichni dost. Zvedli se a v houfu vyšli z jídelny. Vzali to kolem Koutových, kde se od nich odpojila Jarča, pak se otočili k Hadrbolcům, aby vyprovodili Máňu.

„Kluci, nechali byste nás chvilku o samotě?“ obrátila se najednou Máňa telepaticky, ale směrovaně pouze na Vítka a Pepka.

Oba se na ni udiveně podívali. Proč ty tajnosti? Ale oba současně přikývli.

„Jdeme spát!“ ozval se všesměrově Vítek. „Budeš Máně jako doprovod stačit?“

Bylo to míněno na Oldu. Ten jen přikývl a kluci se ztratili jako pára. Olda měl ale plnou hlavu Bóži. Takže sestřička, ne bráška. Ačkoliv, není to jedno?

Ani si nevšiml, že mezitím došli s Máňou k Hadrbolcům.

„Hele, Oldo, neprošel by ses ještě se mnou?“ podívala se na něho prosebně. „Ještě se mi domů nechce.“

„Mně taky ne,“ přikývl. „Dneska budu beztak doma sám, naši chtějí být spolu.“

„To je dobře,“ řekla Máňa.

Šli tedy spolu dál. Olda byl duchem mimo, směr určovala Máňa. Vybírala krátké boční chodby, kterými nikdo nechodil. Tímto klikatým způsobem brzy opustili známá místa paláce.

„Oldo, všiml sis dneska něčeho?“ zeptala se ho Máňa po dlouhém mlčení.

„Čeho?“ odpověděl jí otázkou.

„Všiml sis, jak se na tebe Cilka koukala?“ upřesnila to raději Máňa.

„Nevšiml,“ přiznal Olda. „Víš, Bóža...“

„Ještě že máš plnou hlavu sestřičky!“ oddychla si. „To je dobře, ale přece jen mi to nedá. Víš, Cilka by se k tobě možná ráda vrátila...“

„Myslíš?“ usmál se trochu Olda. „Taky se mi to zdálo. Tím lépe, vezmeme ji do party!“

„Tak jsem to nemyslela,“ zakabonila se trochu Máňa. „Nejde o léčení.“

„A o co jde?“ nechápal Olda.

„Už pro ni nejseš mrňousek!“ sdělovala mu trochu oklikou.

„Nesmysl, pořád je o půl hlavy větší,“ pokrčil Olda rameny. „Kromě toho se mi zdá, že bude vyšší už napořád. Její máma je taky pěkná čára a Cilka bude jistě po ní...“

„Ty to pořád nechápeš!“ zlobila se Máňa. „Nejde ani o léčení, ani o výšku!“

„A o co tedy?“ zamračil se Olda.

„Jde o to, co předtím odmítla,“ podívala se na něho. „O nápady starého Prskavce.“

Zastavila se a otočila se proti němu, takže mu nezbylo než také zastavit.

„Myslíš?“ podíval se na ni nevěřícně. „To snad ne!“

„Jo,“ přikývla a dívala se mu do očí. „Chtěla by s tebou chodit.“

„Vždyť jsem jí říkal, že to nebudu spojovat,“ vrtěl hlavou Olda.

„Nechápu, jak může bejt někdo tak natvrdlej!“ zlobila se. „Ty to snad jen hraješ!“

„Nehraju!“ bránil se. „Chceš mi tvrdit, že by se mnou Cilka chtěla chodit? Ne v partě, ale jako holka s klukem?“

„Jo!“ přikývla Máňa. „Máš vážně dlouhý vedení, trvalo ti to!“

„Neblázni, na to přece máme dost času...“ drmolil zaraženě. „Kluci s holkama obvykle ve třinácti nechodí.“

„Cilce už je čtrnáct, jestli sis toho nevšiml,“ řekla významně.

„No a?“ opáčil. „Nám je teprve třináct. A vlastně, proč mi to vůbec říkáš?“

„Protože...“ trochu se zarazila, ale pak vyhrkla: „Protože ji chci předběhnout.“

„Coo?“ nemohl si to nějak srovnat v hlavě. „Ty bys chtěla...“

„Jo, chtěla!“ řekla odhodlaně. „Chodit s tebou. Teda, já vím, že je to ve třinácti brzo, ale když si tě včas nezamluvím, udělá to dřív Cilka.“

„To by ale musela hodně otočit!“ vyhrkl Olda. „Jednak jsem pro ni mrňousek, a to ještě dlouho budu, jestli ne napořád. Za druhý, Cilka má Jirku Rovnýho, proč by ho jinak chtěla upravit? Za třetí...“

„Jirka je fajn kluk,“ nenechala ho domluvit. „Ale má u ní nevýhodu. Jednu jedinou, zato kardinální. Pan Macoun mu moc okatě nadržuje. Jako zeťák by mu asi vyhovoval nejvíc. Jirka je sedlák ze vsi, bude mít určitě úspěch, až se to naučí s mimozemskými rostlinami... Ale co by vyhovovalo taťkovi, může u Cilky působit pravý opak. Jistě si pamatuješ, jak Cilka přímo bytostně nesnáší sňatky z rozumu!“

„No právě!“ řekl Olda. „Bytostně! To jí přeci na mně vadilo nejvíc!“

„Jenže ten důvod už u tebe pominul,“ řekla Máňa. „Cilka bude mít brášku, její táta syna, přestane ji nutit, co sama nechce a Cilka si bude moci vybrat jak sama chce. No a když se tady rozhlédneš, kluků tu zrovna moc na výběr není...“

„Co Jirka Rovný?“ nadhodil Olda. „Je větší než já, o rok starší a znají se od malička... co by jí na něm vadilo, když jí ho táta přestane dohazovat? Je to přece fajn kluk.“

„To je,“ přikývla Máňa. „Ale vážně sis nevšiml, jak po tobě šla? Najednou mi došlo, že mi tě přebere, když neseberu všechnu odvahu a nepospíším si. Já to viděla úplně jasně.“

„Jestli se ti to jen nezdálo,“ zapochyboval Olda.

„Kdyby se mi to jenom zdálo, brala bych to,“ vzdychla si. „Ale nemysli si, už si na tebe myslím dlouho, Cilka to jen uspíšila! Nebýt Cilky, počkala bych si. Máš pravdu, máme na to oba dost času, ale takhle...“

„Cilka... Cilka...“ hučel zaskočený Olda. „A co Jarča, ta ti nevadí? Kdo se to nedávno sázel o první pusu ode mě?“

„Jarča tu sázku nemyslela doopravdy!“ zrudla Máňa. „Jen mě chtěla pozlobit. Uznávám, povedlo se jí to, ale pak toho naštěstí nechala. Ta mi nevadí.“

„Jsi si tím tak jistá?“ popichoval ji.

„Hele, Oldříšku, holky si občas řeknou věcí, až by ses divil!“ poučovala ho. „Jarče se zrovna teď líbí Vítek. Ale ne abys mu to vyslepičil, on je stejný... zkrátka, taky o ničem neví. Jarča ale tím pádem nestojí o tebe a to je dobře. Nebýt Cilky...“

„Nebýt Cilky, taky bych nic nevěděl, co?“ usmál se trochu Olda. „To je snad normální, ne? Máme přece oba zkoušku z pediatrie, víme o tom dost, ačkoliv ne z vlastní zkušenosti. Na tu ale máme ještě čas. Přiznám se, ještě mě to nebolí.“

„Hele, Oldříšku...“ přešla do prosíku. „Já vím, že máme dost času, ale přece... nenutím tě se mnou chodit, klidně si na tebe počkám, jen...“

„Jen mě nechceš přenechat Cilce?“ dokončil to naplno.

„Nechci,“ zčervenala. „Divíš se? Hele, kdo ti od začátku věřil? Ze všech nejvíc? Kdo by s tebou šel do kdejakého pekla? Kromě Čerta jenom já! A nebyla to pokaždé legrace, jen si vzpomeň třeba na ty mrtvoly v Útočišti!“

„Já vím,“ řekl vážně. „Byla jsi i moje první pacientka na operaci hlavy. Byla to důvěra jako řemen a ta operace rozhodla. A znáš mě skrz naskrz z toho hledání ďábelského cejchu, to se taky nezapomíná. Být nám osmnáct... jenže je nám jen třináct, pamatuj na to!“

„Já vím, je nám teprve třináct,“ sklopila trochu oči. „Hele, Oldo, počkáš si na mě? Slib mi to! Já na tebe počkám taky, věř mi!“

Dívala se mu najednou do očí - a nějak nemohl uhnout pohledem.

„Nevím,“ řekl neurčitě. „Mohl bych ti slíbit ledacos, ale tohle... nevím.“

„Nelíbím se ti?“ vyhrkla zklamaně.

„Ale to jo,“ řekl. „Jsi přece hezká holka. Ale i naše minimální životní zkušenosti říkají, že jsme ve válce s ďábly. Co když ti do těch osmnácti nevydržím naživu?“

„Případy vis major nechej laskavě stranou!“ rozjasnila se trochu. „Co nemůžeš ovlivnit, nepočítej. Uvažuj jen, co záleží na tobě. Já ti taky neslíbím nic víc, než že se ani nepodívám na jiné kluky. Stejnak se ti tady žádný nevyrovná.“

„To si jen myslíš,“ řekl. „Vítek je určitě chytřejší. Tomu říkali génius už před operací, já jsem byl předtím úplně tuctovej kluk. To přece víš.“

„Byl,“ přikývla. „Před tvým setkáním s Bísíájou jsi mě vůbec nezaujal. Ve třídě jsme měli kluků dost a ty jsi nebyl nic moc. Snad se nezlobíš, když ti to říkám. Ale pak ses změnil, to snad nepopřeš.“

„Díky za upřímnost,“ usmál se. „Taky ti neřeknu nic nového, že ses hodně změnila. Ale odložil bych to, až to bude zajímavější. Kdysi jsem to tak řekl Alexijevovým. Nejsi ani moje otrokyně, ani nevěsta. Kdyby ses chtěla osamostatnit, nebudu ti v tom bránit a dostaneš aspoň Čertovo štěně, ale to mi šlo čistě o léčení, chápeš?“

„Jo,“ přikývla rychle. „Já vím, že nemůžeš chodit kolem holek s odvrácenou tváří. Jako náš nejlepší chirurg budeš jistě upravovat další a další, ale to jsou, jak bych to řekla? Služební záležitosti. Ty bych prostě oddělila a nevšímala si jich, pokud je dokážeš oddělit i ty. A právě o to, ale jen o to tě chci poprosit, víš?“

Chvíli se na ni díval, ale neuhýbala očima.

„Hele, Máňo...“ začal trochu rozvážněji než čekala. „Ne že bys mě nepřitahovala. Ale teď je na to vážně moc brzy. Když se budeme vodit za ruku před ostatními, rodiče to ohodnotí spravedlivým výpraskem. Necháme to uzrát, souhlasíš? Slíbím ti jen, že se nebudu koukat po ostatních. Jestli tě to uklidní, Cilka mě ani nepřitahuje. A jestli ti časem nepřeběhne přes cestu někdo jiný, můžeš se mnou počítat.“

„Víš, Oldříšku,“ rozzářila se. „Když už jsi mě, původně pitomou nánu, dotáhl a dokopal až na lékařskou fakultu, budu se snažit, abych ti stačila. Nejen ve škole, ačkoli i tam.“

„Taky se budu snažit, abys nelitovala,“ řekl šibalsky. „Jsi vážně hezká holka a přitom chytrá a hodná. Jsem rád, že ti to můžu říct.“

„Lichotky nech stranou,“ zčervenala trochu.

„Jak chceš,“ přistoupil na to. „Nečekej teď ode mě všechno, ale něco ti chci říct hned. Nebudeme počítat pusy maminčiny, andělské a ze sázek, ale první pusa, kterou ode mě nějaká holka dostane, bude tahle.“

Vzal její hlavu oběma dlaněmi a přitáhl si ji k sobě.

Nebránila se. Spíš se jí zdálo, že to bylo až moc krátké. Přece jen je pravá pusa od kluka jiná než maminčina i tatínkova.

„A jestli sis mohla do dneška říkat děvče nepolíbené, teď už rozhodně ne!“

„Nápodobně v klučičím provedení!“ zasmála se také.

„U kluků se to, co já vím, nepočítá,“ připomněl jí. „Ale neboj se, nezapomíná se na to.“

„Při tvé paměti ti to věřím,“ usmála se také.

 


Zpět Obsah Dále

22.02.2017 15:37