Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Posily

Do mělnického paláce se nastěhovalo několik dalších obyvatel.

Přilákal je sem, jak jinak, Alexijev. Některé Olda s Máňou poznali. Například sestřička Alenka pomáhala Oldovi ještě dříve, než se seznámil s Alexijevem, takže se tu s ním radostně setkala. Paní Gertruda Steinová vařila v Alexijevově klinice, takže sem nastoupila jako stará známá. Mezi nováčky byly ale i úplně neznámé tváře.

Alexijev je na společné večeři všem obřadně představil. Ve velké jídelně byli i speciálně pozvaní členové Pardubické pobočky.

„Prosím, zapamatujte si dobře naše nové osadníky!“ zjednával si ticho zvoněním lžičky o skleničku. „Pepčo, nech toho pošťuchování, budeš mít nového spolupracovníka!“

Pepču zvědavost okamžitě uklidnila. Usadil se, ani nedutal.

„Nejprve přivítáme docenta Vlastimila Broula,“ zahájil představování nováčků.

Vedle něho nakrátko povstal starší pán s úctyhodnými šedinami.

„Vlastu jsem přemluvil do odpovědné funkce, zvolíme ho prvním rektorem naší nové mimozemské univerzity,“ pokračoval Alexijev.

„Moment!“ vyskočil Vítek. „Nějak předbíháš události! Jak můžeš dopředu slibovat, že ho zvolíme? Co když ho teď naschvál nezvolíme?“

„Ale zvolíme,“ usmál se Alexijev. „Vhodnějšího kandidáta prostě nemáme.“

„Máme tomu rozumět, že se na to místo nikdo nehrne, nebo je tak dobrej?“ přidala se k Vítkovi Jarča.

„Tak dobrej!“ ujistil ji Alexijev a usmál se pobaveně. Také docentu Broulovi přelétl přes tvář úsměv.

„Já budu ale hlasovat pro tebe!“ trucoval trochu Olda.

„Nebudeš,“ usmál se na něho Alexijev. „Já totiž nebudu kandidovat.“

„To zase dostane demokracie na frak!“ vzdychl si Pepek odevzdaně.

„Výjimečně nedostane,“ odpálil ho Alexijev. „Tímto otevírám konkurs na rektora naší nově zakládané univerzity. Univerzita bude jistě významně zasahovat do našeho zdejšího života, proto jsme tu všichni, bude se to týkat všech. Takže zvedněte ruku, kdo se na to místo hlásíte... Vlasto, přihlaš se... kdo ještě? Nikdo? Dobrá, můžeme začít hlasovat...! Kdo je pro docenta Broula?“

Ruce zvedli všichni doktoři a doktorky, váhavěji se přidaly sestřičky.

„Jsem taky pro!“ zvedl ruku František. „Vy tady, neslyšeli jste? Hlasují všichni!“

Oldovi rodiče, manželé Hadrbolcovi, Koutovi a po nich i Bulisovi zvedli ruce.

Vítek odevzdaně pohlédl ke stropu, ale ruku nezvedl.

Olda, Pepča i obě dívky následovali jeho příkladu. Statečně ignorovali udivené pohledy dospělých a všichni zvedli ruku až na Alexijevův dotaz, kdo je proti.

Vzhledem k nedostatku dalších kandidátů bylo rozhodnuto.

„Tak ti, Vlasto, gratuluji!“ obrátil se na nového rektora Alexijev. „Jak vidíš, mládež se proti tobě postavila jako jeden muž, ale přehlasovali jsme ji. Podotýkám pro všechny, že tato funkce je, stejně jako další, dočasně neplacená!“

„Jak dlouho bude to dočasně?“ zeptal se naštvaně Pepek.

„Tak dlouho, dokud to půjde,“ odvětil Alexijev. „Teď jsme zkrátka na jedné lodi, takže peníze nepotřebujeme, ale kdybychom je časem zaváděli, budeme o tom muset nejprve všichni společně jednat.“

„No dobře!“ souhlasil smířlivěji Pepek. „Jak se zdá, korupce v tom nebude!“

„Neřekl jsi mi, že tu jsou taková mláďata!“ obrátil se nově zvolený rektor na Alexijeva. „Co je to za mládež? Čí jsou to děti? A jak to, že také hlasují? Myslíš si, že plně chápou, co se tady děje?“

„Čí jsou, to se hned dozvíš,“ ujišťoval ho Alexijev. „Hlasují, protože mají vlastní názor. Zdejší univerzita je i jejich záležitostí. Až budeme rozhodovat o něčem všeobecně důležitém, budeme muset brát ohled i na mínění našich psů. Universita je nezajímala, proto tu ani nejsou. I když by aspoň na seznámení přijít mohli!“

„Tady hlasují i psi?“ vytřeštil oči Broul.

Alexijev mu musel říci o Čertovi a o psí odrůdě s hlasovacím právem canis sapiens. Broul jen vrtěl hlavou, ale tuto informaci strávil. Jen pokrčil rameny a Alexijev pokračoval:

„Přejdeme k dalším nováčkům. Další významnou podporou bude doktor práv pan Emil Větrný. Bude s ním spolupracovat Pepek Horák, jako externisté se k nim přidají, pokud si to nerozmyslí natrvalo, doktoři práv Igor Koudelka a Patrik Badavý. Pánové, ukažte se všem, prosím... děkuji.“

Poslední dva doktoři byli mladší, zřejmě nedávno opustili právnickou fakultu, ale doktor Větrný byl jurista na první pohled vážný, suchý až upjatý.

„Další posilou bude pan Vašátko,“ představoval Alexijev zvědavě se tvářícího muže. „Bude bydlet na Zemi, dostane speciální úkoly, sem se přišel jen podívat a taky by ho měl Olda trochu upravit a vyškolit.“

„V čem?“ chtěl vědět Olda.

„Ve všem, co bude potřebovat,“ usmál se Alexijev.

„Moment!“ vyskočil pan Vašátko. „Snad mě nemá školit tenhle kluk?“

„Bude to asi překvapení pro všechny nováčky,“ řekl Alexijev. „Olda je náš nejstarší a dá se říci nejdůležitější osadník. Ne věkem, ale on náš svět spolu se svým psem objevil.“

Seznámil pak všechny nováčky s Oldou, Máňou, Jarčou a Vítkem.

„Olda bude pomáhat doktoru Větrnému sestavovat zdejší právní řád.“

„Myslíte, pane doktore, že ten kluk zná naše pozemské právo?“ zeptal se opatrně doktor práv Emil Větrný. „Obávám se, že to je nemožné!“

„Obáváte se správně,“ souhlasil Alexijev. „Olda pozemské právo nezná. To není chyba. Kdyby se mu věnoval, nejspíš by se v něm za půl roku vyznal, ale to není naším cílem. Olda zná základy kosmického práva. Od našeho se liší, ale podle všeho je dokonalejší. Málo platné, setkali jsme se s civilizací o nějakých dvě stě tisíc let starší než naše. Jak jsem vám řekl již na Zemi, chceme po vás přiblížit pozemské právo ke kosmickému. K tomu budete mít ale jediné vodítko Oldu.“

„Říkal jste to trochu jinak, pane doktore,“ znejistěl doktor Větrný.

„Ano, říkal jsem, že budete mít příležitost sestavit vzorové právo,“ připustil Alexijev. „Mělo by být lepší než dosavadní pozemské právní systémy, nebudete proto vázáni žádným z nich. Ani římské právo, ani Chammurappiho zákoník nejsou dost staré a žádný systém nemá za sebou statisíce let prověřování. Pomůckou pro vás bude Olda. Když budete na pochybách, nebo si nebudete vědět rady, nestyďte se ho zeptat, jak by se na to asi dívali mimozemšťané. A nedivte se, když je nazve anděly. Tak si je totiž do historie zaznamenali naši předkové.“

„Nebylo by jednodušší převzít kosmické právo tak, jak stojí a leží?“ zeptal se zamračeně Větrný. „Proč vymýšlet vlastní, když existuje lepší?“

„Vymýšlení nás nemine,“ řekl Olda. „Mimozemšťané mají právo zjednodušené. Jenže oni s tím vystačí, nemají úmyslné trestné činy, ale na Zemi to stačit nebude. To se už vícekrát prokázalo. Nestačilo ani zjednodušené Desatero, ani ještě jednodušší Kristovo Miluj svého bližního jako sebe sama. Ogdurům to stačí, lidé budou potřebovat podrobnější předpisy.“

„Takže nakonec vymyslíme něco podobného dnešním zákonům,“ řekl pan Větrný.

„To bych neřekl,“ opáčil Olda. „Co řeknete paragrafu, že je každý člověk povinen v mezích svých možností zabránit, aby jinému člověku vznikla škoda?“

„Citujete mi tu ze současného zákona, že?“ usmál se na něho pan Větrný. „Ten je snad naprosto v pořádku, ne?“

„Dobře, ale co dodáte k výkladu, že je tedy povinností policie nerušit zloděje při jejich řemesle, aby zloději neutrpěli škodu?“

„To je ovšem právnický nesmysl!“ opáčil dotčeně právník.

„Právnický nesmysl?“ usmál se Olda. „Bohužel podpořený autoritou českého právníka! Jde o skutečný výklad českého právníka (!) z r.2004!)Chybí už jen soudce, který takový výklad uzná.“

„Takového soudce naštěstí neznám!“ mračil se pan Větrný.

„Potíž je, že i takový výklad je možný,“ řekl Olda. „Náš současný právní řád chrání více darebáky, než poctivé lidi. Soudci nejsou výjimkami. I kdyby soudili křivě jako turecká šavle, jsou podle našich zákonů doživotně neodvolatelní. Mohou být jen pokáráni. Jen malá náplast na škody, které stihnou napáchat! Ještě jste neslyšel, že by soudce porušil zákon? Otevřete si první noviny, případů je plno! Každou chvíli konstatuje odvolací soud porušení zákona jiným soudem. Ještě jsem ale neslyšel, že by to mělo nějaký vliv na zlepšení jejich práce.“

„Z toho vidíte, že je to složitější problematika, než se zdá!“

„Z toho vidíte, jak je současný právní řád špatný!“ nedal se Olda. „Ogdurové měli dobré pravidlo: když odvolací soud zjistí porušení zákonů nižším soudem, potrestá soudce trestem ve výši neoprávněně vyneseného rozsudku.“

„To je ale nesmysl!“ namítl pan Větrný. „To by nikdo nemohl soudit!“

„Nemohl by nikdo soudit nespravedlivě!“ změnil to Olda. „Soudy by se musely snažit, aby jejich rozsudky nebyly napadnutelné.“

„Předpokládáte ovšem, že ten vyšší soud je nestranný a neomylný!“ vytáhl Větrný další argument.

„Proč?“ usmál se Olda. „Vyšší soudce musí soudit ještě pečlivěji, tomu by při dalším odvolání hrozil dvojnásobný trest oproti nižšímu soudci!“

„Někde to ale musí mít konec, ne?“ usmál se pan Větrný. „Nejvyšší soud je beztrestný? Co vy na to?“

„Proti tomu měli ale Ogdurové pojistku,“ usmál se Olda. „Když výše hrozícího trestu přesáhla jistou hranici, stala se ta causa věcí celosvětové diskuse a někdy až referenda. Párkrát to tak dokonce skončilo, naposledy asi před dvěma sty tisíci lety.“

„To bych se divil,“ opáčil pan Větrný. „Co by každému odsouzenému bránilo vést svůj spor výš a výš až do té celosvětové diskuse?“

„Odvolání byla dvojsečná zbraň,“ opáčil Olda. „V případě neoprávněného, neuznaného odvolání hrozilo odsouzenému zdvojnásobení trestu. Viníci raději přijali nižší trest. Jen když se někdo cítil naprosto nevinný, mohl jít až na tu celosvětovou diskusi. Ale ono se to pak už nestávalo... Možná párkrát ze začátku...“

„Podrobnosti si nechte na pracovní schůzku!“ přerušil je Alexijev. „Řekl bych, že Olda bude tvrdší oříšek i pro právníka.“

„Zdá se, že se spolu nudit nebudeme,“ řekl pan Větrný. „Pokud nebude příliš rejt, beru ho. Diskuse se mi líbí víc než přikyvování.“

„Dobrá,“ souhlasil Alexijev. „Na závěr jsem si nechal známé tváře. Zejména vítám naši starou známou kuchařku Gertrudu Steinovou, která se konečně dala přemluvit, aby se k nám odstěhovala.“

„Jen jste měl, pane doktore, po pravdě dodat, že mi nic jiného nezbylo,“ podotkla stará Gerta. „Od té doby, co mě vyhodili z bytu, jsem bezdomovec.“

„Jak to, že vás vyhodili z bytu?“ zajímal se pan Větrný.

„Jednoduše,“ odvětila Gertruda. „Zvedli mi nájem nad výši mého důchodu a pak mě jako neplatičku vystěhovali na ulici.“

„To přece nejde jen tak!“ kohoutil se právník.

„Vy jste nikdy nežil v Čechách?“ podívala se na něho útrpně Gertruda.

„Můžete si její případ prostudovat,“ navrhl mu Alexijev. „Budete mít lepší podklady pro svou práci. Nemyslím si, že je náš právní systém tak spravedlivý, aby se tohle stávat nemohlo. Jenže Gertrudě bude lépe vyhovovat ubytování u nás, než aby se na Zemi hádala o svá práva. Má toho až po krk, viď, Gerti?“

„Svatá pravda!“ otřásla se Gertruda. „Když nájemné přesáhne výši důchodu, je to vážně nekřesťanské. Z čeho má člověk žít?“

„Tady se to zjednoduší,“ ujistil ji Olda. „Na peníze si ani nevzpomenete! Tady to jde bez nich lépe než na Zemi.“

„Jo, už jsem slyšela!“ vyskočila Gertruda. „Jen si budu muset každý měsíc chodit až na Zem pro důchod. Alexijev říkal, ať se na důchod vykašlu, ale já těm krkounům nenechám ani korunu! Ty peníze radši hodím do kanálu! Celej život poctivě platím daně jako mourovatá, a na stará kolena mě ti darebáci vyhodí na ulici, protože důchod nestačí na nájem? Dyť je to nespravedlnost! Kde má člověk sehnat zastání?“

Olda začal Gertrudu uklidňovat směrovaně telepaticky. Podívala se na něho vděčně, ale pak se zase posadila.

„A nakonec tu máme dvě zdravotní sestry, Alenku a Jolanu,“ představil Alexijev dva poslední přírůstky. „Obě měly ve svém původním místě kvůli Oldovi problémy, aspoň jim to Olda vynahradí.“

„Říkal jste ale, pane doktore, že nás naučí ty své zázraky!“ připomněla mu Alena.

„Jistě,“ přikývl Alexijev. „Umí to všechny sestry a pomůže vám to nejen tím, že budete s námi léčit, ale i v soukromém životě. Každý vám z vlastní zkušenosti potvrdí, že létání je snadnější než chůze a stěhování nábytku je maličkost, když očima uzvednete lokomotivu.“

„To vážně jde, pane doktore?“ podívala se na něho udiveně Jolana.

„Jo, jde,“ ujistil ji Alexijev. „Jen si představte, že jen tak očima zvednete metrákového bezvládného pacienta. Pohoda, co?“

„To by teda byla paráda!“ vzdychla si nadšeně Jolana.

„Zajděte si za kolegyněmi a nechte si to předvést,“ poradil oběma Alexijev. „Od příštího týdne to začnete zkoušet také a do čtrnácti dnů uvidíte!“

Oběma sestrám se samozřejmě rozzářily oči.

„Poslyš, Ivo, nemohl bys mi něco takového zařídit v kuchyni?“ zeptala se ho nesměle Gertruda. „Já vím, s pacienty je těžší práce, ale těžké hrnce...“

„Už jsi to přece odmítla!“ usmál se na ni Olda. „Nepamatuješ se? Nabízel jsem ti to, když mě odřekl kámoš. Nakonec to vzala tady Hedvika.“

„No jo, ale to měly být zázraky!“ zarazila se Gertruda.

„Tak se tomu říká pořád!“ usmál se Olda. „Až na to, že to používá spousta lidí, nemusíš se toho tolik bát. Už jsi to mohla mít dávno! Ale neboj se, dostaneš to taky.“

Po představování následovala slavnostní večeře a pak se všichni rozešli. Sestřičky si nové kolegyně odvedly, Gertruda zamířila do zdejší kuchyně, kde začala ustaraně vzdychat nad nezvyklým vybavením. Pardubičtí odešli teleportem, Alexijev odešel ubytovat právníky a na Oldu zbyl pan Vašátko, o kterém Olda nevěděl skoro nic.

„Tak - a všichni jsou v luftě!“ konstatoval, když se rozhlédl a zjistil, že zůstal s panem Vašátkem sám. „Poslyšte, vy máte bydlet na Zemi. Proč nechcete být tady?“

„Protože bych měl sledovat, co se děje tam.“

„Tam nic zajímavého není!“ mávl rukou Olda. „Zato tady, tady se dějí věci!“

„Neřekl bych!“ usmál se shovívavě pan Vašátko. „Něco jsem o tom už slyšel od doktora Alexijeva. Na Zemi máte problémy s ďábly a Alexijev mě požádal, abych se na ně zaměřil.“

„A sakra!“ zarazil se Olda. „To že chtěl?“

„Něco takového!“ přikývl pan Vašátko. „Měl bych je trochu sledovat, případně proti nim zakročit, kdybych zjistil, že chystají něco nepatřičného.“

„Ten Ivo je vážně cvok!“ vybuchl Olda. „Člověče nešťastnej, viděl jste někdy živýho opravdovýho ďábla?“

„Ne,“ přiznal klidně Vašátko. „Prý tu máte něco, co je umožňuje rozeznat. Docela by mě to zajímalo.“

„Jo, máme!“ vzdychl si Olda. „Je to náš největší objev poslední doby. Vážně Ivo chtěl, abyste je sledoval?“

„Vážně,“ usmál se pan Vašátko. „Je to tak říkajíc můj obor!“

„Vy jste lovec ďáblů? Když jste ještě žádného ani neviděl!?“ vybuchl Olda.

„Lovec ďáblů je přehnané označení,“ usmál se skromně Vašátko. „Ale donedávna jsem něco podobného dělal.“

„Koho jste lovil? Nebo aspoň sledoval?“ lomil rukama Olda.

Vašátko se jen usmíval.

„Poslyšte,“ napadlo v té chvíli Oldu. „Jakou máte hodnost?“

„Major,“ uznale kývl Vašátko. „Major od kriminálky. Bývalý. Udivuješ mě ale, chlapče. Jak tě to tak rychle napadlo?“

„Aspoň že tak,“ řekl Olda, ale nevypadalo to ulehčeně. „Takže pane majore, Ivo po mně chce, abych vás něco naučil. Předem vám říkám, že to nebude jen tak. Můžete mít bohaté zkušenosti s pozemskými darebáky, ale ďábel je darebák úplně jiného druhu. Co byste dělal, kdybyste ho měl zatknout?“

„Opatřil bych si na to asi zatykač a pouta,“ usmál se pan Vašátko.

„Zkuste mě tedy zatknout, pokud mě chytíte!“ řekl Olda a vypařil se.

Pan Vašátko se udiveně rozhlédl, ale byl najednou v jídelně sám.

„Jsem pořád vedle vás,“ lákal ho Olda telepaticky, aby se kriminalista neorientoval podle zvuku.. „Chyťte si mě!“

Pan Vašátko kolem sebe máchl oběma rukama, ale pocítil jen vzduch.

„Nebude to tak snadné, co?“ řekl Olda klidně. „Dobře, tohle byl jen malý pokus. Teď se vám objevím, abyste viděl, že jsem celou dobu jen půl metru od vás.“

Pan Vašátko ho opět spatřil, ale udiveně zjistil, že chlapec nehybně visí ve vzduchu na dosah od něho, jenže vzhůru nohama, hlavou dolů. Jeho hlavu měl přímo proti svému obličeji, ale aby Oldu chytil, musel by rukama mávnout výš. Na to by ale musel vědět, kde neviditelný chlapec visí.

„Tohle že ďáblové dovedou?“ zeptal se trochu zaraženě.

„Nevím,“ opáčil Olda. „Tohle dovedeme my. Ďábel by se asi neschovával. Kdyby měl pocit, že po něm jdete, poručil by vám, abyste mu podržel dveře a hrdě by odešel.“

„To jsou tak drzí?“

„Je to ještě horší!“ ujistil ho Olda. Zvolna se přitom otočil a přistál nohama na podlahu. „Úslužně byste mu ty dveře přidržel a ještě byste se mu uklonil až k zemi.“

„Považuješ mě za tak devótního?“ usmál se detektiv.

„Je to ještě horší!“ opakoval chlapec. „Kdyby vám to poručil, na místě byste se zastřelil vlastní služební pistolí.“

„Upíráš mi snad i pud sebezáchovy?“ zvážněl trochu Vašátko.

„Upírám,“ řekl Olda. „Ovlivní vás tak, že nebudete vědět co děláte. Budete v jeho rukou bezvládný hadr. Anebo ještě hůř, udělá z vás svého oddaného služebníka. Budete sice nadále vědět, co děláte, ale budete uvažovat jako voják, stroj na zabíjení, neschopný pochopit, že dělá zlo. A budete hrdý na to, že mu pomáháte.“

„Strašíš mě opravdu hodně!“ nadhodil Vašátko.

„To není strašení,“ řekl Olda. „To je, bohužel, skutečné nebezpečí. Takových případů je spousta, současný svět je toho víc než plný.“

„Slyšel jsem ale, že jsi něčemu takovému odolal,“ zeptal se zvědavě detektiv. „Co to bylo a proč právě ty?“

„Mám od andělky Bísíáji něco navíc,“ přiznal Olda. „Na účinnou aktivní obranu proti ďáblům to nestačí, ale přece jen rozpoznám aspoň pokus o jejich ovlivňování dřív, než se ze mě stane loutka.“

„Víš aspoň, co máš navíc?“

„Vím,“ přikývl Olda. „Má to ještě Cilka Macounová, ale neumíme to dát všem. Je to nad hranicí našich možností. Teď mě ale napadlo, Máňa jim včera ukořistila kufřík přístrojků na ovlivňování lidí...“

Olda jako kdyby se zasnil.

„Co s nimi?“ zeptal se ho pan Vašátko.

„Moment!“ zarazil ho Olda. „Máňa mi právě slíbila, že ty přístrojky předá Vítkovi. Vítek se na ně podívá a pokusí se zjistit všechny jejich funkce. Pak zkusí vymyslet, jak jejich účinky detekovat, případně udělat nějakou protiakci.“

„Máňa ti teď... právě... přislíbila...?“

„Tomu se nedivte, to je telepatie,“ mávl rukou Olda. „Když musím někomu z nás něco naléhavě sdělit, řeknu mu to na dálku, i kdyby byl na opačné straně světa. Jen když se chcete domlouvat s někým v jiném světě, odsud třeba na Zemi, musíte se s ním bavit přes štěňata.“

A protože Vašátko, jako každý jiný při této zprávě, nevypadal zrovna moudře, musel mu Olda vysvětlit i úlohu štěňat v mezivesmírné komunikaci.

„Koukám, že mě Alexijev stačil seznámit se slabým odvarem překvapení, která se tady dozvím,“ usmál se opět trochu.

„Možná,“ přikývl Olda. „Jako kriminalistu vás budou asi zajímat naše možnosti. Máňa, moje spolužačka, sledovala nedávno jednoho darebáka. Nejprve se vznášela nad jeho autem, neměl šanci jí ujet. Pak se vloupal do jedné prodejny potravin, slétla níž a neviditelná vlétla za ním. Načapala ho přímo při činu a když měla dostatečné důkazy, prostě ho zmrazila. Nestačil použít zbraň ani zamést stopy. Mít její možnosti, to by se vám objasňovaly trestné činy!“

„To tedy zírám!“ přiznal policista. „Ale dovedu si to představit. Být neviditelný, přitom umět létat, to by bylo ke sledování podezřelých ideální. A co jsi to říkal o tom přimražení?“

„To je jedna z našich možností,“ řekl Olda. „Přimrazit můžete někoho buď úplně, nebo jen částečně, například na rukou. S mrazem to nemá nic společného, jen tomu tak říkáme. Ve skutečnosti to v malé oblasti znemožní přenos nervových impulsů. Člověka s přimraženým mozkem musíte do půl hodiny oživit, nebo zemře, částečně přimražený se po nějaké době vzpamatuje sám. Nebolí to, ale už jen ten pocit bezmocnosti postiženého pořádně vezme.“

„Jak se to projevuje?“ zajímalo pana Vašátka.

„Minulý týden přimrazil Alexijev v sousedním světě chlapa,“ popisoval Olda nedávnou příhodu. „Pistole mu znenadání vypadla z ruky a neudržel by v ní ani párátko, jen mu takhle bezvládně visely ruce.“

„Řekl bych, že to ve srovnání s jinými způsoby zneškodňování zločinců není drastické,“ zkusil to odhadnout Vašátko. „Natrvalo to snad nikoho nepoškodí?“

„Kdepak!“ souhlasil s ním Olda. „Je to asi jako když si ruku příšerně přeležíte. Nemáte v ní cit a nemůžete s ní hýbat, navíc to nastane náhle a zdánlivě bez příčiny. Nepříjemné to asi je, ale brzy se to samo spraví. Běžní zločinci by proti nám neměli naději. Ďáblovi pomocníci jsou na tom líp. Viděli mě, i když jsem byl neviditelný. Sice jen trochu, ale stačilo jim to, aby po mně stříleli, naštěstí mimo. Ďáblové mají naopak výhody proti nám. Klidně bych se popral s deseti jejich pomocníky, ale proti opravdovému ďáblovi jsem neuspěl.“

„Prý ti ten opravdový něco provedl?“ zeptal se ho vážně Vašátko. „Co to bylo?“

„Vlastně ani nevím,“ přiznal Olda. „Pamatuji si jen strašnou ránu. Když jsem se probral, byl jsem svázaný jako balík a ještě přivázaný k posteli. Mám dojem, že se mě chystal pitvat za živa, naštěstí mě podcenil, dokázal jsem mu uletět i s postelí. To nic nemění na tom, že mě měl nějakou dobu v drápech a nevím ani, co všechno se mnou dělal. Víckrát to nechci zažít.“

„To vypadá dost nebezpečně,“ podotkl pan Vašátko.

„Však se taky Alexijevovi divím, co blázní?“ souhlasil Olda. „Posílat proti tisíciletým ďáblům někoho bez odolnosti proti podprahovým sugescím!“

„Tisíciletým? Jsou snad ďáblové nesmrtelní?“ napadlo pana Vašátka. „Říká se to o nich, ale považoval bych to za pohádky,“ dodal omluvně.

„Nepovažujte,“ odvětil Olda. „Ďáblové žijí tisíce let. Proti lidem jsou velice dlouhověcí, ačkoliv úplně nesmrtelní nejsou, viděl jsem už jednoho zemřít. Andělka mě před ním chránila a zabila ho. Když odletěla, našel se jiný. Nesmrtelní nejsou, ale určitě je není snadné zabít. My lidé na to nestačíme.“

„To jsou mi ale věci!“ vzdychl si Vašátko.

Olda mu tedy začal vyprávět o tom, co o Ogdurech i ďáblech věděl.

„Co to Alexijeva napadlo?“ zakončil svůj výklad. „Poslat někoho proti ďáblům! Ještě bych pochopil, kdyby to mělo být proti jejich pomocníkům, ale ani to nemá smysl. Tím jenom přivoláme ty pravé a proti nim nemá šanci nikdo. Ani když vám dáme naše možnosti.“

„Jak to tedy Alexijev myslel?“

„Nevím,“ pokrčil rameny Olda. „Snad má nějaký smysl hledat jejich lidské pomocníky, abychom se stihli včas stáhnout, kdyby se někde objevili. Rozhodně nemáme na to, abychom jim vyhlásili válku.“

„Alexijev mi ani netvrdil, že bych měl jít proti ďáblům,“ přiznal Vašátko. „Jen říkal, že s nimi máte problémy a že bych vám s tím mohl pomoci.“

„Už bych se ho na to zeptal, kdyby zrovna neměl nějaké jednání,“ řekl Olda. „Až bude volný, podebatujeme o tom. My lidé se nedokážeme soustředit na dva problémy současně.“

„Dobrá, co tedy navrhuješ dělat?“

„To co navrhl Alexijev,“ pokrčil rameny Olda. „Abych vás mohl něco naučit, budu vám muset nejprve něco věnovat. Normálně to trvá týden, ale protože jsme čekali, že nám někdo přibude, začali jsme se připravovat včas. Zítra se vás zeptám, jestli se odhodláte podstoupit nezbytnou operaci mozku. Nemusíte se jí bát, zatím se všechny zdařily a vydrželi to všichni. Tím zvládnete telepatii a do týdne všechno ostatní.“

„Tu operaci bude dělat Alexijev?“

„Spíš já,“ řekl Olda. „Kdybyste mi nedůvěřoval, udělá ji za mě on, ale je to zbytečné, on to beztak umí ode mě.“

„Od tebe?“ nevěřil Vašátko.

„A já ji umím od Xijtranů,“ podotkl jako nic Olda. „To jsou ty inteligentní chobotnice ve světě nahoru od Země. Máme od nich spoustu důležitých znalostí. Tady nerozhoduje, co kdo dělá, ale jak to dělá. Já operuji mozek, neměl jsem zatím nejmenší komplikace. Vítek staví letadla, je mladší než já, ale letadla mu létají. První vzkříšení mrtvé ženy jsme si vyzkoušeli už na Zemi. Musí na to být čtyři, ale kromě Alexijeva jsme na to byli tři děti.“

„No nazdar!“ vzdychl si pan Vašátko. „To mám co dělat, abych s vámi držel krok!“

„Každý může v něčem vyniknout,“ usmál se Olda. „Kdo se snaží dělat poctivě co umí, může v tom být lepší než druzí. Máňa vám fušovala do řemesla, ale ona nejspíš vynikne jako lékařka, v detektivním oboru bude vždycky amatér, ačkoliv už zneškodnila čtyři teroristy.“

„Taky je přimrazila?“

„Taky,“ přikývl Olda. „To už byl jen závěr. Především je vypátrala a zajistila si o nich potřebné důkazy.“

„Nebylo to jen náhodou?“ vyzvídal pan Vašátko.

„Možná,“ připustil Olda. „Ale náhoda přeje připraveným. Nemusela se o ně zajímat a nikdo by jí nic nevytkl.“

„Dobře, to už pak není náhoda,“ přiznal detektiv.

„Není,“ usmál se Olda. „Však jsme taky na Máňu pyšní. Ale teď mě omluvte, Alexijev má nějaké problémy a chce mě.“

„Omluvím, jistě. Ale nemohl bych jít s tebou? Beztak tu nemám co na práci!“

Olda se na něho podíval.

„Dobře, pojďme!“ usmál se. „Půjdeme pěšky, není to daleko.“

Ukázal ke dveřím a oba spolu vykročili.

 


Zpět Obsah Dále

22.02.2017 15:37