Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Kazatelé

Alexijev předal Oldovi skupinku tří nových pacientů.

„Chtějí mluvit s tebou,“ řekl mu směrovaně telepaticky, aby to nikdo jiný neslyšel.

„Co je to za lidi?“ zajímal se rychle, ale také tak neslyšně Olda.

„Nějací fanatici,“ sdělil mu Alexijev. „Chtěli by tady obracet lidi na víru. Já už se s nimi bavit nemíním, mám toho za tu chvilku dost.“

„Tady máte našeho Oldu,“ řekl ale nahlas. „To je náš duchovní vůdce.“

„To ti teda děkuji,“ usmál se Olda kysele. Samozřejmě jen v telepatii, navenek se trochu nesměle usmál.

Vzhledem k tomu, že při jejich příchodu vstali, podali si na uvítanou ruce. Alexijev pak odešel. Olda představil pana Vašátka jen jménem, pacienti se poté představovali sami.

„Šimon Stadický,“ uklonil se obřadně vysoký a štíhlý pán s bohatými šedinami, zřejmě z této trojice nejstarší.

„Marcela Brdlíková,“ pokrčila trochu kolena slečna, či možná mladá paní. Měla šedivé šaty, brýle a na hlavě veliký drdol černých vlasů.

„Isidor Horác,“ řekl hlubokým basem třetí, pro změnu nejširší. Měl na sobě kromě sepraných džín tričko potištěné čímsi bílým, ale po několikerém průchodu pračkou bylo těžké rozeznat, co to původně mělo být. Oldu maně napadlo, že se podobají trojici Dlouhý, Široký a Bystrozraký, ale tuto nevhodnou myšlenku se mu podařilo včas utlumit a tím i utajit.

„Dobře, posaďte se zase,“ navrhl všem.

Posadili se všichni k jednomu stolečku. Alexijev je zřejmě zásobil zákusky, ovocem i mléčnými koktaily, takže to měl Olda jednodušší, stačilo pokynout beze slov rukou. Pacienti ale neměli hlad, takže si vzali jen Olda s Vašátkem.

„Prosím, co máte na srdci?“ vybídl hosty Olda a zakousl se do modré broskve.

„Chtěli bychom si s vámi promluvit,“ začal Šimon Stadický.

„Máte slovo!“ pobídl je Olda nesměrovanou telepatií, což byl jediný způsob, jak mluvit s plnými ústy. Trojicí to ale viditelně trhlo, zřejmě se s tím tady setkali poprvé.

„Víte, máme zájem hovořit s vámi o velice důležitých věcech,“ pokračoval pan Šimon trochu nesměle. „Jistě vám záleží na tom, abyste žili zdravě a spořádaně.“

„O to se přece usilovně snažíme,“ ujistil ho Olda opět telepaticky

„Zdravý a spořádaný život ale sám o sobě nestačí, když nedbáte o duchovní stránky,“ pokračoval pan Šimon. „A právě o tom bychom s vámi chtěli mluvit.“

„Prosím, jen mluvte!“ vybídl ho Olda stručně.

„Zamysleli jste se někdy nad tím, jaké poselství nám přináší Bible?“ pokračovala jako štafetový běžec slečna Marcela.

„Myslíte jestli jsem ji četl?“ usmál se trochu Olda. „Ano, četl jsem ji. Mohu vám ji celou zpaměti ocitovat, vyzkoušejte si mě.“

„Vy jste se zajímal o Bibli?“ trochu se tomu podivil pan Šimon.

„Něco jsem tam hledal,“ řekl Olda neurčitě. „Hledal jsem to poctivě, přečetl jsem ji proto celou. A co si pečlivě přečtu, to si také do posledního písmene pamatuji.“

„Výborně!“ kývl uznale pan Šimon, očividně už se vzpamatoval.

„Bible je vlastně takový dopis lidem od Boha,“ pokračoval s jakýmsi nadhledem. „Měli bychom jej znát, číst si v něm a hledat v něm oporu. Když jste ji četl, jistě z ní znáte pasáže o falešných prorocích, kterých se mají lidé vyvarovat. Právě na falešné proroky vás chceme upozornit, abyste to měli snadnější, až se s nimi setkáte. Co o tom soudíte, pane Vašátko?“

„Mě si nevšímejte,“ řekl Vašátko. „Jsem tady jen jako pozorovatel, do diskuse se míchat nebudu. Nemám dost znalostí, abych mohl něco soudit.“

„Setkal jsem se s různými jevy,“ řekl tedy Olda. „Dokonce i s pravými ďábly. Už jste na vlastní oči viděli pravého ďábla?“

„To přece nemůžete s jistotou tvrdit,“ opáčil pan Šimon nesouhlasně. „Žádný smrtelník ďábla od lidí nerozezná.“

„Donedávna to byla pravda,“ souhlasil Olda. „Asi před čtvrt rokem jsme přišli na to, jak ďábly i jejich lidské pomocníky rozeznat. Není to snadné, ale není to nemožné. Jak víte, jsme v jiném světě než na Zemi. Na ďábly ani jejich pomocníky tady nenarazíte. Jediná přístupová cesta je přes naši cestovní kancelář. Tam také dokáží rozeznat ďábly i jejich pomocníky. Buď je sem nepustí, nebo nám s nimi včas pošlou varování. V současné době mohu potvrdit, že tu žádní ďáblové nejsou.“

„V Bibli je psáno, že ďáblové na sebe mohou vzít libovolnou podobu, i těch falešných proroků,“ tvrdila se zaujetím slečna Marcela. „Nemáte čím je od lidí odlišit, proto mají takové úspěchy ve svádění lidí!“

„To ano, ďáblové vypadají jako ostatní lidé,“ souhlasil s ní Olda. „Hodně dlouho jsme je nedokázali rozpoznat, ale i oni dělají chyby a díky tomu je dnes rozeznáme.“

„Můžete nám říci, jak?“ zajímalo pana Šimona.

„Nemohu,“ řekl Olda. „Je to náš trumf a žádný hráč neukazuje na požádání trumfy všem okolo sebe. Řekl bych vám to, jen kdyby to bylo pro vás životně důležité.“

„Jak chcete, abychom vám to uvěřili?“ vyhrkla trochu dotčeně slečna Marcela. „Tvrzení bez důkazů nemá žádnou hodnotu!“

„Já vás přece nenutím něčemu věřit,“ opáčil Olda. „Věřte nebo nevěřte, v této chvíli to není důležité. Jak si ale myslíte, že poznáte falešného proroka vy?“

„Zásadně po jeho ovoci,“ odvětila s přesvědčením slečna Marcela. „Jak pravil Lukáš, není strom dobrý, který nese ovoce zlé, aniž strom zlý, který nese ovoce dobré.“

„Máte sice pravdu,“ řekl Olda, „ale čekání na ovoce od ďáblů může být nebezpečné. Než se to projeví, může být i pozdě.“

„Jinak to ale nerozpoznáte,“ tvrdila mu rychle a s přehledem.

„Naštěstí je to jinak,“ usmál se Olda. „Poznali jsme včas, když nám ďáblové podstrčili bombu. Kdybychom čekali, co to udělá, smetla by nás všechny.“

„Bombu?“ usmál se povzneseně pan Šimon. „I kdybyste nějakou zneškodnili, jistě by byla od lidí a ne od ďáblů. Ti nepotřebují používat tak primitivní materiální prostředky.“

„Myslíte?“ usmál se Olda. „Ďáblové jsou chytřejší, než si myslíte, použijí cokoliv, co by jim pomohlo. Nepodceňujte je a neříkejte, že něco nemohou. Každá lumpárna jim je dobrá! Ta bomba by přece vypadala jako normální lidská špinavost!“

„To asi tady nerozsoudíme,“ trochu ucouvl pan Šimon. „Vypadá to logicky, ale těžko uhodneme, co ďáblové skutečně chtějí.“

„Vraťme se raději k těm falešným prorokům,“ navrhl rezignovaně Olda.

„Ano, to bude nejlepší,“ souhlasila nadšeně slečna Marcela. „Musíme mít na paměti, že se nás falešní prorokové snaží odvrátit od pravé cesty. Někdy to činí i pod pláštíkem dobra. Zdánlivě tedy konají dobro, ale jen proto, aby nás svedli.“

„Potom asi bude těžké poznat je po ovoci,“ podotkl Olda pobaveně. Logické kotrmelce, které mu tihle lidé vnucovali, byly opravdu bizarní.

„Samozřejmě,“ chopila se toho Marcelka. „Zpočátku se vám zdá, že jde o ovoce zdravé, takže včas nepostřehnete červa, jímž je prolezlé.“

„Už jste se někdy s takovým ovocem setkali?“ nahrál jí Olda trochu na smeč.

„Kvůli tomu jsme přece tady,“ opáčila slečna Marcela. „Zamysleli jste se někdy, jakým způsobem v tomto neskutečném světě léčíte?“

„Jistě,“ řekl Olda. „Kdo by to měl mít lépe promyšlené, než my?“

„Slyšeli jsme ale, že se pokoušíte křísit i mrtvé!“ řekla rychle Marcela.

„O to se nejen pokoušíme, ale za jistých podmínek to i děláme,“ ujistil ji Olda. „Nejde to vždycky, ale u několika případů se nám to podařilo.“

„Tak praví svatý Marek: Povstanou falešní Kristové a falešní proroci, a budou činiti divy a zázraky k svedení, by možné bylo, také i vyvolených. odříkala Marcelka jako ve škole.

„To říká i Matouš,“ odvětil klidně Olda. A mnozí falešní proroci povstanou, a svedou mnohé... Co to asi znamená? Zřejmě se objeví falešní proroci, aby sváděli lidi. Tomu se dá těžko zabránit, i ti falešní proroci mají svobodu slova. No a co?“

„A nepřipadáte si vy sami jako ti falešní proroci?“ zaryla si Marcelka.

„Ani ne,“ usmál se Olda. „Nikoho nesvádíme, neprohlašujeme se za proroky a už vůbec ne za Krista, nikomu nic nekážeme. Jen léčíme. Léčíme dobře, nikdo nás nemůže hanět. To je totiž naše ovoce.“

„Ale v tom ovoci červa lidem podáváte!“ vložil se poprvé do diskuse svým basem Isidor Horác. „Nezdůrazňujete dostatečně, že všechno jedině od Pána našeho pochází!“

„To není třeba zdůrazňovat,“ řekl Olda. „V Bibli stojí: Kdo zná Boha, poslouchá nás; kdo ne, neposlouchá. Kde v tom vidíte červa? Lidé od nás odcházejí uzdraveni. Křesťany to utvrdí ve víře, ostatní se aspoň zamyslí. Každá těžká nemoc donutí člověka přehodnotit svůj dosavadní život. To je snad dobře.“

„To je málo!“ trval na svém pan Isidor. „Jedině důsledné kázání může včas napravit, co falešní proroci a modloslužebníci pokazí.“

„Kde tady máte nějaké modloslužebníky?“ zamračil se trochu Olda.

„Vy sám tady lidem lžete, že vaše schopnosti pocházejí od jakýchsi podivných bytostí!“ zaútočil už otevřeně pan Isidor.

„To přece není lež, to je pravda,“ zamračil se i Olda. „Ty divné bytosti jsou popisované i v Bibli, říká se jim tam andělé. A nejsou to bytosti záporné, naopak!“

„Pokud nejsou falešné!“ dodala rychle slečna Marcelka. „Známe přece i spoustu andělů svržených. I svržen jest drak ten veliký, had starý, kterýž slove ďábel a satanáš, svodící všechen okrsek světa; svržen jest na zem, i andělé jeho s ním svrženi jsou...

Znala svou roli dobře a přednášela ji sice školácky, zato s velkým patosem a zanícením.

„Jistě,“ přerušil ji Olda. „Těm svrženým říkáme ďáblové. Máme s nimi velké problémy, kazí naše dílo. Už to snad hovoří samo za sebe.“

„Jak můžete tvrdit, že rozeznáte špatné anděly od těch dobrých?“ zabasoval pan Horác.

„Tvrdit to můžeme,“ řekl Olda netrpělivě. „Nemusíte vědět, jak je rozpoznáváme, je to složitější, než tušíte. Kdybyste vy tři byli ďáblové nebo jejich pomocníci, věděli bychom to od samého počátku a ani bychom se s vámi nebavili. Vy ale ďáblové nejste.“

„Vidíte!“ vykřikla vítězně Marcelka. „To ale znamená, že stojíme pevně...“

„To nic neznamená!“ přerušil ji Olda příkře. „Nepatříte k ďáblům, to je vše. Neříká to nic o tom, že byste byli proti nim. Nanejvýš slovy.“

„Slovo ale bývá mocné!“ snažil se o klidnější tón pan Šimon.

„Vaše slovo neuzvedne do výšky ani pírko,“ řekl Olda. „Nebo snad ano?“

Současně před nimi zvedl očima z misky modravý banán a nechal jej chvíli nepohnutě viset ve vzduchu, než si jej nechal zaplout do ruky a klidně se do něj zakousl. Zdejší banány nebylo nutné loupat, měly kůžičku tenkou jako jablko.

Pan Vašátko se zvědavě naklonil, aby to lépe viděl, ti tři se naopak trochu odtáhli.

„Nemůžete popřít, že lidem pomáháme,“ řekl Olda telepaticky, protože měl plnou pusu. „Nikoho nesvádíme, aby se klaněl cizím bohům. Máme sice problémy s ďábly, ale nelekáme se jich, to by také mělo něco znamenat. Když vám řeknu, že naše léčení pochází od pravých andělů, se kterými jsem se osobně setkal, co proti tomu můžete postavit?“

„Že to museli být ďáblové!“ řekla přesvědčeně Marcelka.

„Jak to ale můžete tvrdit?“ vypálil Olda. „Nerouhejte se tolik! Ďábla rozeznat neumíte, anděla jste v životě neviděli, nic o nich nevíte, jak můžete mít tu drzost soudit je?“

„No - podle ovoce...“ zarazila se Marcelka, zaskočená Oldovou naléhavostí.

„Ovoce přinesli dobré,“ nenechal ji domluvit. „Naučili nás léčit, pár lidí jsme dokonce vzkřísili z mrtvých. Vracíme slepým zrak, hluchým sluch, stavíme na nohy chromé. Co je na tom, proboha, špatného?“

„Nechválíte dost Pána našeho!“ zabasoval pan Isidor Horác.

„Chválí ho za nás naši pacienti,“ pokrčil rameny Olda. „To má větší váhu než celý týden nějakého papouškování. Nepřesvědčujeme lidi slovy, ale činy!“

„Ano, ale...“ zarazil se pan Isidor.

„Pomocí prostředků od andělské civilizace uzdravujeme nemoci, na které špičkoví lékaři na Zemi nestačí,“ pokračoval Olda. „Co ještě chcete? Kázání? To samo nikoho neuzdraví.“

Oldu opravdu naštvalo, že tihle tři haní jeho dílo a díval se na ně proto nevraživě, možná jim odpovídal až příliš ostře. Ti tři zase nečekali tak silný odpor od pouhého kluka. Olda se jim postavil tak prudce, že si hodnou chvíli očividně nevěděli rady.

„Vraťme se raději k Bibli,“ přerušil ticho pan Šimon. „Z ní můžeme vyjít, když už jsme se shodli, že je to dopis od Boha, který bychom měli číst a vracet se k němu.“

„Ani na tom jsme se neshodli,“ odpálil ho Olda. „To tvrdíte vy. Uvědomte si, Bible byla dlouho majetkem národa, proslulého svou prolhaností. Ani se to nepopírá. Ten vyvolený národ lhal, podváděl, kradl, loupil a vraždil. V jeho dějinách, popsaných v Bibli, se střídají období, kdy se svému Hospodinu zpronevěřoval a byl za to krutě trestán, střídaných dobami, kdy se údajně choval správně a za to dostával volnou ruku k vraždění sousedů. Ani jedno, ani druhé se podle mě neslučuje s Boží dobrotou a se spravedlností. Řekl bych, že Bible Bohu i andělům strašně křivdí. Boha nikdo nikdy neviděl, ale podle toho, co vím o andělech, má to být bytost laskavá a spravedlivá. Tohle berme jako východisko k další diskusi, na tom se snad ještě shodneme!“

Trochu jim vzal dech, dívali se teď na něho jako na jedovatou kobru.

„Člověče, uvědomujete vy si vůbec, co si to dovolujete?“ vyhrkl po chvilce pan Šimon uraženým tónem. „Jak se opovažujete takhle hanět Bibli i našeho Pána?“

„Pána nechte stranou, toho se naopak zastávám!“ odsekl Olda. „Zkuste se na Bibli dívat jako na historický dokument jednoho z mnoha národů Země. Národa, který sám sebe pasoval za vyvoleného, ačkoliv byl barbarský jako jeho sousedé, ne-li víc.“

„A je to tady!“ zvedl prst pan Šimon. „Falešný prorok se snaží nás, věrné ovečky, svést na cestu zla!“

„Kdepak, vážení!“ opět promluvil normálním hlasem Olda, když spolkl poslední sousto modrého banánu. „Přestaňte pomlouvat bytosti, které si to nezaslouží! Jinak mě přesvědčíte, že pracujete pro ďábly! Co kdybychom opravdu vyšli z toho, že Pán je laskavý a spravedlivý? Na tom bychom se shodnout měli, jinak nemá žádná další diskuse smysl. Nepochybujte příliš ani o andělech, myslí to s námi velice dobře!“

„Ale to je přece v Bibli psáno na mnoha místech!“ opáčil pan Šimon.

„Na hodnocení Bible se zřejmě také neshodneme,“ odsekl Olda. „Považuji ji za výtvor lidí, vy za dopis od Boha. Jaké máte argumenty pro vaše tvrzení?“

„Jsou tam části přímo zjevené,“ začal opatrně pan Šimon. „Lidé si některé pasáže neumí ani vysvětlit, natož aby je byli schopní napsat.“

„To jsou vaše argumenty,“ přikývl Olda. „Jsou to axiomy, nemá smysl je vyvracet ani dokazovat, to už z definice nejde. Můžeme je buď přijmout nebo ne. Nechme je být a obraťme pozornost na výroky, které se dokazovat dají. Tvrdím, že je tam spousta věcí, které nasvědčují spíš tomu, že je aspoň část Bible podvržená. Buď od lidí, nebo od ďáblů, to už je jedno.“

„Poslyšte, to je příliš silné tvrzení!“ mračil se pan Isidor Horác. „Takové rouhání přece nemůžete v žádném případě dokázat!“

„Vyjděme z toho, že Bůh je bytost spravedlivá,“ nedal se ovlivnit Olda. „Taková bytost nebude páchat totální genocidu lidstva potopou. Není to ani laskavé, ani spravedlivé.“

„Ani když je lidstvo tak dokonale zkažené, že jeho náprava je prostě nemožná?“ vyhrkl pan Isidor opatrně.

„Spravedlivá bytost nebude vraždit nevinné,“ trval na svém Olda. „Přinejmenším by měla chránit malé, dosud nezkažené děti. Potopa světa je dílo ďáblů. Ti s chutí vraždili vinné i nevinné a ještě by to rádi svedli na někoho jiného! I podle toho ovoce to je jejich dílo a v tomhle místě je Bible silně zkreslená.“

„To nemůže být pravda,“ namítal vášnivě pan Šimon. „Bible obsahuje spousty prvků, které jakákoliv zkreslení prostě vylučují!“

„Vylučují jen neúmyslná zkreslení,“ opravil ho Olda. „Ochranné prvky, které tam jsou, odhalí vynechání nebo přidání slova omylem. Proti úmyslnému zfalšování jsou ale bezmocné. Kdo správně upraví ochranné prvky, může text měnit podle potřeby. To se dělo od starověku dodnes. Egypťané své texty měnili při každém střídání bohů a Izraelité tam žili dost dlouho, aby se to naučili falšovat. Pravda, dnes už to u Bible nejde, je tak rozšířená, že lidé nepřipustí změnu u části výtisků, ale uvědomte si, jak dlouho měl Bibli v majetku jeden jediný prolhaný národ!“

„Bůh by nedovolil, aby někdo překroutil jeho dopis lidstvu!“ namítl pan Isidor vášnivě, jako spravedlivě rozhořčený kazatel.

„Tady se zase neshodneme,“ řekl Olda klidně. „Proč by to měl být dopis? Být to pouhá historická kniha o dějinách jednoho národa, změny ani zkreslení by mu nevadily. Vysvětluje to i vyložené pomluvy, které jsou tam o něm napsané.“

„Jaké pomluvy?“ vyskočil rozhořčeně pan Isidor.

„Je tam snad málo případů nespravedlností a krutostí, které se mu připisují?“ optal se ho klidně Olda. „Tam jich je! Od nespravedlností proti Izraelcům po krutosti, kterých se naopak dopouštěli oni! Nejen ty trpěné, ale některé údajně konané na přímé Boží příkazy! Co jiného je vybízení napadnout sousedy, vyvraždit je do posledního muže, ženy a dítěte, rozvrátit stavby a posekat i stromy, aby města zmizela úplně? Podle dnešních měřítek je to genocida. A bude zlořečený ten, kdož zdržuje meč svůj od krve..., vždyť to doslova zakazuje jakýkoliv soucit! Tak mluví laskavý a spravedlivý otec? Nejsou takové příkazy spíš ďábelské? Kristova láska je přece pravým opakem!“

„Taková byla tenkrát doba, kdyby se tak nechovali, sami by zhynuli,“ snažil se důstojně namítat pan Šimon.

„Spíš se zdá, že tyhle pasáže pocházejí od ďáblů,“ vrtěl hlavou Olda. „Nebo aspoň od lidí bez srdce. Pána to jen uráží a anděly s ním.“

„To nemůžete posuzovat!“ vybuchl opět pan Isidor. „Co se z našeho pohledu jeví jako nespravedlnost, může být jen záměr, který zkrátka ještě nechápeme!“

„Nespravedlnost zůstane nespravedlností,“ řekl Olda. „Největší krutosti dělali vždy lidé pod heslem Účel světí prostředky. Také tohle heslo pochází docela určitě od ďábla.“

„Jak to můžete tvrdit?“ zaduněl pan Isidor. „Byl jste u toho, když vznikalo?“

„Po ovoci!“ odvětil klidně Olda. „Ovocem toho hesla bylo utrpení, krev a slzy, to jistě nepopřete. A teď vám řeknu, co jsem v Bibli hledal. Hledal jsem zmínky o andělech, znám je lépe než vy. Hledal jsem zmínky o ďáblech, což mají být padlí andělé, jak je tam psáno, ale především zmínky o bytosti, která si sama říká Přítel andělů. Je tam popisovaná nejasně, ale i to znamená, že kdysi pobývala na Zemi, takže si ji naši předkové poznamenali.“

„Jaký přítel andělů?“ vyštěkl na Oldu pan Isidor Horác. „Co to mělo být? Toho neznám! Kde jste to v Bibli našel?“

„Přítel andělů, bytost která jim pomáhá,“ řekl Olda. „Je trochu zvláštní, neboť vypadá, jak ji samotnou napadne. Jako člověk, jako zvíře, ale i jako plamen, například jako hořící keř. Vlastní tvar ale nemá a nedá se žádným obrazem vypodobnit.“

„Hořící keř byla pouhá známka Boží přítomnosti!“ řekl s jistotou pan Šimon. „Tak se přece Pán zjevil...“

„To není pouhá známka, ale skutečná bytost,“ nesouhlasil Olda. „I když nepochopitelná. Hovořil jsem s ní ale a pomáhala mi, úmyslně i neúmyslně. Měla větší schopnost dělat zázraky než andělé.“

„To musel být jistě nějaký dobře maskovaný ďábel,“ vrtěl hlavou pan Šimon.

„Nebyl,“ opáčil Olda. „Přítel andělů nám naopak proti ďáblům pomáhal. Pozval nás i na tento svět, kam se žádný ďábel sám dostat nemůže.“

„To všechno mohly být ďábelské léčky!“ namítal i pan Isidor. „Nezkušený člověk jako vy jim snadno naletí. Když se ale obrátíte k Bibli a budete jí plně důvěřovat, prohlédnete!“

„A jsme zase tam, kde se neshodneme!“ řekl Olda. „Já Bibli věřím, ale jen jako dějinám jednoho národa. Licoměrné lichotky o jeho výjimečnosti považuji za později připsané. Setkal jsem se s anděly a srovnával jsem to s tím, co tam o nich stojí. Podle mě je tam málo pravdy.“

„Jak tohle můžete tvrdit?“ mračil se pan Isidor.

„Například jsem si jistý, že by andělé netáhli v čele vojsk barbarů pro nic za nic zabíjet jiné barbary,“ řekl Olda. „I kdyby ti druzí barbaři byli služebníky ďáblů, andělé by nezabíjeli nevinné děti. Vezměte si situaci, kdy Poslal Bůh anděla na Jeruzalém, aby hubil jej. A když hubil, popatřil Hospodin, a zželelo mu se toho zlého. I řekl andělu, který hubil: Dost, zadrž ruku svou! Hubení Jeruzaléma uznává jako zlo i sám Hospodin. Kde tady vidíte spravedlnost? Kde laskavost? Když je hubení lidí zlo, nesměl by s tím nikdy ani začít! Anděl je tam vylíčený jako nemyslící kat, ale oni nejsou tupí vojáci, kteří na rozkaz zabíjejí, cokoliv se jim připlete do cesty! Takové darebáky hledejte spíš mezi lidmi!“

„I andělé přece někdy musí bojovat, třeba s ďábly!“ přidala se slečna Marcela.

„Ale nejsou krutější!“ namítl Olda. „Dívejte se na Bibli z hlediska spravedlnosti! Kde tam zabíjejí nevinné děti, je to podle mě dílo ďáblů. Je potopa světa a zkáza Sodomy spravedlivá, když se tam vraždily děti? Těžko! Nespojujte zločiny s anděly, ale s ďábly!“

„Nikdo z nás nespojuje zločiny s anděly!“ odvětil uraženě pan Šimon. „Ale každý musí uznat, že Bible je přece pravda sama!“

„Ani v tom se neshodneme,“ pokrčil rameny Olda. „Měli byste si ji důkladněji přečíst se zřetelem na dodatečné změny. Bible se přehnaně věnuje výlučnosti Izraelců. Když mají správnou víru, povolují se jim i zločiny proti lidskosti. Dívejte se na to očima spravedlnosti, ať poznáte, co je pravda a co ne. Především si pamatujte, vyvolené národy neexistují. Ty, které to o sobě tvrdí, vědomě lžou, stejně jako když jiné národy prohlašují za zavržené.“

„Vy si myslíte, že mají ke spasení všichni lidé stejně blízko?“ naježila se Marcela.

„To ne,“ usmál se Olda. „Nejsme všichni stejní, každý máme svědomí jinak zatížené. Ale podle mě nesejde na tom, ze kterého národa kdo pochází. Všude jsou lidé dobří i zlí, i tam, kde někteří převažují. Jen národy fanatiků obvykle napáchají více zla.“

„Ano, ale pak záleží především na správné víře!“ dodal rychle pan Isidor.

„Ani to ne,“ mínil Olda. „Říká se přece, že nejzbožnější křesťané jsou mafiáni, ačkoliv jim na lidském životě příliš nezáleží. A pokud správnou vírou myslíte příslušnost ke správné církvi nebo sektě, je to stejný omyl, jako příslušnost k vyvolenému národu.“

„Ale přece jen... jistě uznáte, že kdo žije ve víře, má větší naději na spasení, než kdo víru nemá vůbec,“ vemlouvala se slečna Marcela.

„Ale co je to správný přístup k víře?“ zeptal se jí Olda. „Je to třeba modlitba: Otče náš nebeský, dej, ať sousedovi prostřelím hlavu dříve než si mě všimne?“

„To jistě ne!“ opáčila uraženě slečna Marcela. „Nikdo nemůže žádat Pána o pomoc při nepravostech, které jsou mu nemilé! Každý člověk by měl dělat jen to, co najde před tváří Hospodina dobré ocenění,“ přidala si.

„A neděláme to?“ usmál se Olda. „Co můžeme dělat lepšího než léčit lidi?“

„Léčíte ale lidi pomocí ďábla!“ zabasoval do toho opět pan Isidor.

„Ale to přece není pravda!“ zamračil se Olda. „Podle čeho tak soudíte?“

„Nemáte správnou víru!“ trval na svém dunivě pan Isidor. „Dokud nebudete mít víru, můžete dělat cokoliv a nic nemůže najít dobré ocenění před tváří Páně!“

„A jsme u toho!“ řekl Olda. „Správná příslušnost ke skupině vyvolených je podle vás víc než skutky? Je snad správnější chválit Pána při dělení kořisti z vraždy?“

„To ne,“ rychle opáčila slečna Marcela. „Snad by vaše skutky byly správné, ale chybí vám víra a vy potřebujete obojí! My vám víru nabízíme. Pomůžeme vám najít pohled na Pána! Je to jen věc důvěry!“

„Je to jen věc důvěry!“ opakoval po ní zamyšleně Olda. „Zajímavé. Dostal jsem od andělů poučení i zákazy. Nejvíc je zajímalo, abych jejich dary nezneužil, ale otázku víry ponechávali stranou. Nepochyboval jsem o nich a zřejmě jim to stačilo.“

„Je ovšem otázka, zda to byli praví andělé, nebo ti svržení!“ podotkl basem pan Isidor.

„Když je budete posuzovat podle ovoce, které nám přinesli, nemohli být špatní. Je přece psáno: není strom zlý, kterýž nese ovoce dobré,“ pokrčil rameny Olda.

„Nemůže být dobré ovoce, které nechválí Pána,“ namítal pan Isidor. „Ovoce musí být dobré po všech stránkách a červ může zkazit ovoce všelikého druhu.“

„To je zajímavá myšlenka!“ chytil se jí Olda. „Znamená to, že stačí doplnit naše léčení o odpovídající chválu Páně a bylo by snad už konečně dobré?“

„Jistě!“ rozzářila se slečna Marcela. „A my vám s tím rádi pomůžeme!“

„Vy umíte správně chválit Pána?“ zeptal se jí pro jistotu Olda.

„Snažíme se a podle mínění všech máme nejlepší misijní výsledky,“ přikývla skromně slečna Marcela.

„Aha!“ kývl hlavou Olda. „Takže když vás trochu upravíme a naučíme teorii, měli byste mít nejlepší výsledky i mezi námi. O tom by se dalo uvažovat.“

Všichni čtyři včetně pana Vašátka se na Oldu podívali trochu překvapeně.

„Moment! Jak to myslíte?“ zarazila se slečna Marcela.

„Tak jak to říkám,“ souhlasil Olda. „Vezmeme vás mezi sebe. Budete s námi léčit lidi a přitom chválit Pána. To dobré z obou stran se přitom spojí.“

„Já ale neumím léčit!“ zarazila se trochu Marcelka.

„To vás naučíme,“ ujišťoval ji ledabyle Olda. „U nás léčí i psi, vy budete jistě lepší.“

„Mně ale učení nikdy nešlo, ani nebavilo!“ upozornila ho opatrně.

„Andělé vám pomohou,“ ujistil ji Olda. „Naučili nás zlepšovat lidem inteligenci včetně paměti a schopnosti učení, dodáme vám i telepatické schopnosti. Andělé kvůli tomu navrtávat hlavu nepotřebovali, ale my jsme také leccos zvládli a výsledky máme dobré.“

„Vy kvůli tomu navrtáváte lidem hlavy?“ zděsila se slečna Marcela.

„Není to tak zlé. A obětovat se pro lidi je přece záslužné,“ řekl Olda. „Tohle není velká oběť a za ty výsledky to rozhodně stojí!“

„Ale bez té díry do hlavy to nejde?“ zkusila to usmlouvat.

„My to bez té díry neumíme, jsme jen učedníci,“ omlouval se Olda. „Andělé to dovedou i bez vrtání kostí, ale na ně nemůžeme čekat, ani my nevíme, kdy se zase objeví. Může to být dnes večer, ale taky až za sto let! Tolik času nemáme.“

„Ale... co když se nám to zrovna nehodí?“ přemýšlela usilovně slečna Marcelka.

„Jak se vám to může nehodit?“ nechápal schválně Olda. „Nabízíte nám spolupráci, my ji přijímáme. Přijali jsme takhle už více lidí, nikdo ještě nic proti našim úpravám nenamítal. Vás vezmeme s otevřenou náručí, protože máte víc než jiní. Nebo jste si to rozmysleli?“

„To ne,“ zbledl pan Šimon. „My jsme ale samozřejmě měli na mysli tu... řekl bych čistě duchovní spolupráci!“

„To se snad rozumí!“ odvětil Olda. „Budete nás zvelebovat po duchovní stránce, my vás za to naučíme léčit lidi a dohromady bude ovoce naší spolupráce bez nejmenší chybičky!“

„Počkejte!“ zarazil ho raději pan Šimon. „Nějak jsme si nerozuměli! Chceme pomáhat jedině po té duchovní stránce! Bez té materiální!“

„V pořádku!“ souhlasil Olda. „Sami rychle zjistíte, že léčení lidí je více duchovní, než materiální záležitost. A to jste ještě nebyli u vzkříšení mrtvých! To je tak povznášející, jak se vám ani ve snu nezdá! Jistě se vám o tom bude lépe kázat, vždyť si to bez vlastní zkušenosti neumíte ani představit!“

„Poslyšte, pořád si nerozumíme!“ přidal se i pan Isidor. „Domníval jsem se, že budeme kázat, ne ztrácet drahocenný čas léčením!“

„Vlastní léčení je krátké!“ ujišťoval ho Olda. „Trvá jen pár vteřin, obvykle když přiletí autobusy s čerstvými, neošetřenými pacienty. Zbytek dne budete mít ke kázání. Záleží na vás, jak s vaším časem naložíte.“

„Tak jednoduché to nebude. Nemůžeme tu zůstat natrvalo, musíme se vrátit na Zem,“ řekl pan Šimon. „Máme tam... ehm, jiné povinnosti.“

„Moment!“ zvážněl najednou Olda. „Jak to? Pochopil jsem, že jste k nám přišli zvýšit úroveň našeho léčení. Myslel jsem si tedy logicky, že tu zůstanete a povznesete naši duchovní stránku přímo na místě. Jak to, že teď najednou nemůžete?“

„Měli jsme za úkol přivést vás po duchovní stránce mezi naše bratry a sestry,“ pomalu mu vysvětloval pan Šimon. „Měli jsme vám poskytnout první zasvěcení, další už by bylo na vás, rozumíte? Jednou za měsíc za námi na Zem přijedete pro nejnovější propagační materiály, zaplatíte příspěvky a tady se budete kromě léčení starat, aby se slovo Páně šířilo mezi lidi.“

„Ano, tak si to přece představuji!“ souhlasil Olda. „Vaši duchovní posilu vřele vítáme. Pomůžete nám léčit a postaráte se, aby kázání měla náležitou úroveň. Andělská metoda trochu vyčerpává, ale zabere denně jen pár vteřin a zbytek dne se zabýváme jinou prací nebo studiem. Vy nebudete mít na práci nic jiného než léčení a kázání. Tady léčí kdekdo, od primáře po naše inteligentní psy.“

„Mysleli jsme si, že to je trochu jinak,“ couvala i slečna Marcelka. „Proč léčíte jen pár vteřin denně, proč ne víc?“

„Člověk nemůže vydávat více duchovní energie naráz,“ řekl vážně Olda. „Když vydáte pět dávek volné energie za den, cítíte se jako po výstupu na velehoru. Po šesté dávce se někdy složí i dospělý člověk. Proto jsme každému stanovili, kolikrát denně smí léčit. Když svůj limit využije, má pro ten den skončeno.“

„Není to nakonec... nebezpečné?“ starala se slečna Marcelka.

„Snad ne,“ pokrčil rameny Olda. „A i kdyby bylo, už jsme tolika lidem zachránili život nebo vrátili zdraví, že to kladné jasně převažuje. Uvidíte, jak vás to bude blažit! Spojit léčení s duchovní stránkou, tomu říkám šťastné rozhodnutí!“

„Musíme to nejprve konzultovat s našimi nadřízenými,“ rozhodl se pan Šimon rázně. „Zřejmě očekáváte, že úplně zanecháme naší současné misijní činnosti a dáme se k vám, ale to nezávisí jen na nás.“

„To ovšem nemohu ovlivnit,“ zesmutněl Olda. „Mohli byste nám významně pomoci, jistě byste pozvedli naši duchovní úroveň, ale jestli nemůžete, nedá se s tím nic dělat. Naše činnost je i bez toho poměrně atraktivní. Lidé tomu říkají zázraky, průměrně jednou za čtvrt roku vzkřísíme i mrtvého, když někteří pacienti nestihnou přijet včas, to hovoří samo za sebe. Vaši pomoc uvítáme, ale když to nezáleží na nás, budete si to muset rozhodnout sami.“

„Mohli bychom k vám třeba jednou týdně na kázání dojíždět,“ navrhl pan Šimon.

„Podívejte se, bylo by to lákavé, ale ovoce vaší činnosti by mělo být dokonalé po všech stránkách,“ vrátil mu Olda jeho vlastní argument. „Ideální může být jedině spojení duchovní i léčitelské stránky. Vašemu kázání chybí zázraky a ty se naučíte jedině u nás. Bohužel mám další, pádnější důvody, proč musím trvat na zdejším trvalém pobytu. Podívejte se blíže na naše pobočky. Jsou to pevnosti, schopné krátkodobě odolat i značné vojenské síle. Zaměstnanci bydlí uvnitř, ven vycházejí výjimečně a navíc nepravidelně, aby se nemohli stát terčem útoku ďáblů. Vy byste chtěli zavést pravidelné dojíždění několika stejných lidí? To byste si opravdu koledovali, aby vám někdo na cestu přibalil bombu. Tady budete před ďábly v bezpečí, sem se nedostanou. I proto vám to nabízím. Ale na Zem se budete vracet jen málo a nepravidelně. To je daň za to, že děláme něco, co se ďáblům nelíbí.“

„Takže to stavíte kategoricky: buď - anebo?“ mračil se pan Isidor.

„Když si to pořádně zvážíte, nic jiného ani chtít nemůžeme,“ řekl Olda. „Naši lidé jsou ďáblům trnem v oku. Je to asi potvrzení, že je naše věc opravdu dobrá, ale není to bezpečné. Chcete-li se přidat k našemu dílu, a neskrývám, že každého uvítáme, lidí máme málo, budete se muset kvůli bezpečí podrobit naší řeholi.“

„To musíme projednat na Zemi,“ řekl nervózně pan Šimon. „Máme tam i jiné závazky, není to jen tak. Doufám, že na naše rozhodnutí nespěcháte už dnes?“

„Samozřejmě ne!“ uklidňoval trojici misionářů Olda. „Raději si to v klidu rozmyslete. Já to pochopím. Je to vážné a zodpovědné rozhodnutí a hlavně, není cesta zpátky. Předem vám říkám, že provedené úpravy neumíme vracet zpět. Naštěstí to ještě nikoho nenapadlo, má to nesporné výhody. A když se necháte upravit, byl by zločin nevyužívat toho. Léčit amatérsky není to pravé, věřte mým zkušenostem. Nevypadám na to, ale mám jich víc, než si myslíte. Uvidíte, že se vám to také brzy zalíbí!“

Olda vstal, aby všem třem podal ruku, ale pak už se s nimi rozloučil a nechal je ve velké jídelně samotné.

S panem Vašátkem pak odešli.


V nejbližší prázdné místnosti požádal Olda místní roboty o vytvoření pohodlných křesel, postavených proti sobě. Jedno nabídl panu Vašátkovi, do druhého si sedl sám.

„Pořád si nemohu zvyknout, jak se tady věci objevují a mizí,“ přiznal se detektiv trochu mrzutě. „Naštěstí tu nebudu dlouho a snad se nestačím zhýčkat.“

„Máte pravdu, mně to naopak začíná na Zemi chybět,“ usmál se Olda, ale hned zvážněl. „Mohl bych se vás teď na něco zeptat?“

„Beze všeho!“ potvrdil mu detektiv.

„Co si myslíte o těch třech?“ zajímalo Oldu. „Víte, bude mi teprve třináct let. A jak na Zemi řekla jedna zasloužilá pedagožka, v tomhle věku nemá nikdo dost životních zkušeností. Ale ti tři mě zajímají. I když bych hádal, že je už neuvidíme.“

„Proč si to myslíš?“ zeptal se ho naopak detektiv.

„Zdá se mi, že jejich nadšení prudce ochladlo, když jsem formálně jejich nabídku přijal, ale současně se dozvěděli, že budeme naopak něco vyžadovat my od nich.“

„Měl jsem podobný dojem,“ usmál se detektiv. „Nejspíš jim šlo o odbyt propagačních materiálů a placení příspěvků, možná o reklamu pro jejich církev či sektu. Čekal jsem hned od počátku, že je odmítneš. Bylo by to logické, parazitů na vašem úspěchu by se brzy našlo víc. Otevřené odmítnutí by je ale urazilo a mohli by vám pak škodit, třeba tím, že svým ovečkám zakáží vaše léčení, takových případů je na Zemi plno. Upřímně řečeno, zíral jsem, jak ses jim postavil. Teď to zřejmě odmítnou oni, ale dal jsi jim možnost čestného ústupu a zůstalo to od tebe otevřené. Na těch třináct let to byl opravdu výkon. Mít na hlavě klobouk, smeknu.“

Olda se při těch slovech trochu začervenal.

„Už nám nabídlo spolupráci více lidí, několik nabídek jsme dokonce přijali,“ řekl raději rychle. „Všichni ale přišli s nadšením, zajímalo je, jak to děláme a bylo vidět, že nám chtějí pomoci. Tihle byli první nespokojení. První, kdo se nám odvážili tvrdit, že to děláme špatně.“

„To není nic divného,“ řekl detektiv. „Lidé už jsou takoví. Každý má jiný pohled na svět a co se jednomu zdá důležité, druhý neuznává. Léčení se obecně přijímá jako záslužné, zvlášť když máte výsledky, ale některým to nestačí. Zejména když je v tom náboženství.“

„Náboženství bych nechal stranou. Očekával jsem buď obrovské nadšení, nebo úplnou nedůvěru, ale ne takové pozvolné vycouvání.“

„To byla naopak přirozená reakce,“ usmál se detektiv. „Kdyby projevili nadšení, museli by přijmout tvé podmínky. Tvrdý odpor by na ně prozradil, že jim jde jen o placení příspěvků. Bylo od nich velice taktické odložit rozhodnutí a ponechat je na někom jiném. Nic ti neslíbili, ale neztratili tvář. Dobře, že jsi jim to umožnil.“

„Taky si myslíte, že už je tu neuvidíme?“ usmál se i Olda.

„Pět ku dvěma že ne,“ tipnul si Vašátko. „Úplně to nevylučuji, může to mít význam i pro ně. Řekl jsi správně, jejich kázání chybí zázraky a ty by mohli získat jedině tady. Ale poslyš, opravdu tu máš hlavní slovo, jak říkal Alexijev?“

„To se ví, že ne,“ mávl rukou Olda. „Nejčastěji má hlavní slovo on, i když o důležitých věcech hlasujeme všichni. Tady se nápady posuzují podle přínosu, ne podle toho, kdo s nimi přijde. Pár věcí jsem už prosadil, ale dobrý nápad měl skoro každý. Když vás něco šikovného napadne, neváhejte to navrhnout! Skoro si říkám, čím to je, že se lidé na Zemi taky tak snadno nedohodnou?“

„Protože mají často protichůdné zájmy,“ řekl detektiv. „Tady je to jiné. Jste něco jako posádka jedné lodi a jde vám o společný cíl, proto si vyhovíte.“

„Proč se tak nechovají lékaři v nemocnicích na Zemi?“ zeptal se Olda. „Přece jsou také na jedné lodi, proč to někteří druhým schválně kazí? Než jsem potkal Alexijeva, chodil jsem jen tak amatérsky léčit po nemocnicích. Měl jsem udivující výsledky, ale ze všech nemocnic mě nakonec vyhodili, i když to pokaždé odnesli chudáci pacienti.“

„Dnešní nemocnice nejsou charita, ale byznys,“ vzdychl si pan Vašátko. „Točí se tam obrovské peníze, kříží se různé zájmy. Uzdravený pacient není jejich cílem, ideální by pro ně byl trvale nemocný pacient.“

„To už jsem pochopil,“ připustil Olda. „Alexijev založil vlastní kliniku, zaměřenou na pacienty. Když to ekonomicky sečetl, vyšlo mu, že to půjde. Také pro zdravotní pojišťovny by to bylo výhodné. Proč se najednou proti nám svorně postavily? Proč za léčení odmítaly platit, když jiným nemocnicím za horší výkony ochotně platily i dvojnásobek?“

„Nevíš nic o tom, jak jsou pojišťovny provázané!“ pokrčil rameny detektiv. „Léčíte bez léků, umíš si představit tu ránu pro farmaceutický průmysl? A co když se pojišťovny na jejich zisku podílejí? V tom kotli se vaří obrovské peníze, úplatky jsou skoro samozřejmostí a vy jim to chcete rozvrátit!“

„Úplatky? Neměla to být starost policie?“ vybuchl Olda. „Proti nám se policie stavěla vždycky tvrdě, zatímco stíhání bavorské firmy pro podvod brzy potichoučku zastavila.“

„Úplatky nejsou snadná záležitost,“ vzdychl si Vašátko. „Policie jen výjimečně načapá viníky. Velké ryby nikdo nechytí a jen diletanti se nechají přichytit s kufříkem bankovek. I za ojedinělými úspěchy je často udání někoho, kdo se v tom angažuje na opačné straně. Mafiáni říkají, že při úplatku nikdy nerozhoduje čest, jedině výše sumy.“

„Pak jsou ale jako ochrana před úplatky nesmyslné i libovolně vysoké platy soudců,“ dodal rychle Olda.

„Máš pravdu. Ty jejich nestrannost nezajistí, jen trochu ztíží uplácení pro méně majetné darebáky. Úplně je nevyloučí. Nemůžeme se divit, jak některé soudy rozhodují. Navíc mohou postižení snadněji uplatit méně placenou policii a k soudu se to ani nedostane.“

„To říkáte vy?“ podíval se Olda na detektiva tázavě. „Už jste se u policie setkal s něčím takovým?“

„Ano,“ přikývl Vašátko. „Taky patřím k bláznům, co se pyšní výsledky své práce, místo jejich finančním ohodnocením. Proto jsem se přidal k vám. Když vyřešíš případ, aby ho tvůj šéf založil, protože se mu nehodí do krámu s ohledem na kamarády, budeš asi skřípat zuby. Když se ti to stane po desáté, přestane tě to bavit.“

„A co takhle usvědčit toho šéfa?“ napadlo Oldu.

„Policejní hierarchie to úplně vylučuje,“ odvětil Vašátko. „Podřízený proti nadřízenému prakticky nic nezmůže. Musel by využít nějakého vyššího papaláše, ale ten by na tom musel mít vlastní zájem a nejspíš by se podle úsloví o mouřenínovi postaral, jak se nespolehlivého podřízeného rychle zbavit.“

„Spolehlivost se tam posuzuje podle toho, jak kdo drží hubu a krok?“

„Takový už je svět!“ vzdychl si detektiv.

„A vy doufáte, že to tady bude jiné?“ podíval se na něho Olda vyčítavě.

„Zatím to jiné je,“ přikývl Vašátko. „Všichni táhnete za jeden provaz a nekoukáte na peníze. Proč sem ale nevezmete víc lidí?“

„Protože tahle planeta už jednou za záhadných okolností vyhynula,“ zamračil se Olda. „Vysvětlení zdejších robotů je příšerné, zdejší obyvatelé zahynuli na televizní nudu. To by ale většině přistěhovalců ze Země hrozilo také. Doufám, že zaujetí léčením nás před tím aspoň trochu chrání. Ještě že máme pořád co dělat! Televizi tady máme jen pro pacienty, sami ji ani nesledujeme, beztak se tam točí pořád dokola pár obehraných filmů. Někteří pacienti si to ale bez ní nedovedou představit. Kdyby tak věděli, na co vyhynuli původní zdejší obyvatelé!“

Musel pak panu Vašátkovi vysvětlit, jak k tomu vlastně došlo.

„Zajímavá historie!“ zamyslel se detektiv. „Oni si v honbě za pohodlím připravili sami na sebe hroznou past. Když si ale představím naše televizní spoluobčany, začínám vaše obavy chápat. Jedna věc je nastěhovat sem lidi, to by asi šlo. Druhá věc je dát jim náplň života. Kdo má za životní cíl hromadění majetku, bude tu nešťastný. Možná není dobré, když jde všechno příliš snadno.“

„Tak nějak to říká i Alexijev,“ přikývl Olda. „Já sice nemám životní zkušenosti, zato si to umím velice živě představit. Vychází mi přesně stejná katastrofa, jaká tu kdysi byla. Není mi ale jasné, co s tím uděláme.“

„Asi to budeme muset odložit,“ pokrčil rameny pan Vašátko. „Uvidíme! Je to zřejmě složitější, než jsem si myslel. Těžko to vyřešíme hned. Raději abys mi předvedl něco z toho, co bych mohl na Zemi používat a co mám čekat od opozice. První varování jsi mi už uštědřil, snad to nějak zvládnu...“

„Dobrá,“ řekl Olda. „Dáme se do toho...“

 


Zpět Obsah Dále

22.02.2017 15:37