Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Ultimatum

Olda chvíli se zaujetím zkoumal mříž. Kov byl neuvěřitelně hladký a tyče bez nejmenší nepravidelnosti. Ale už jejich nečekané objevení svědčilo o jejich nepozemském původu.

„Co je to?“ zeptala se ho nesměle Máňa. „Oldo! Nejsou tady nakonec ďáblové?“

„Nevím,“ zavrčel. „To by byl vážně průšvih!“

Popadl dvě tyče a pokusil se je roztáhnout, aby tudy s Máňou prolezli. Měly v průměru aspoň tři centimetry, ale použil na ně xerí a rezonančně si je změkčil, takže je od sebe roztáhl.

„To se jen tak nevidí! Jste vážně dobří!“ ozvalo se mu najednou v hlavě.

Oldovi se zdálo, že se ten někdo docela dobře baví, ale jemu to tak vtipné nepřipadalo. Horečnatě uvažoval. Ďáblové telepatii neznají. Ten trik s mřížemi před rokem neuměli, jistě by to použili už na Zemi. Ani lidé to být nemohou. Snad Vítek s Pepkem by s pomocí zdejších robotů něco takového dokázali, ale ty by podle telepatie poznal. Ogdurové by zase tak hloupě nežertovali. Musí to být někdo, kdo nepatří k lidem, k Ogdurům, ani k ďáblům.

Kdo to ale může být?

„Máňo! Někdo se mnou telepatí!“ obrátil se rychle, ale raději směrovaně na kamarádku.

„Já to taky chytám,“ ujistila ho stejným způsobem. „Zřejmě to směruje na nás na oba! Já jsem už na to upozornila Alexijeva. Říká, že v paláci ani v Pardubicích se nic mimořádného neděje, ale chce vědět, jestli nám má přijít na pomoc, nebo ten problém zvládneme.“

„Nevím, jak by nám mohl pomoci,“ řekl jí rychle a pečlivě to směroval. Ten neznámý by neměl znát všechno, včetně jejich pocitů. „Ať se zatím drží v pozadí!“

Rozdělili si mlčky úlohy. Olda měl jednat s neznámým, ale směrovat to i na Máňu, aby byla v obraze. Máňa souběžně informovala Alexijeva a jeho prostřednictvím i ostatní.

„Je tu někdo? Ukaž se!“ odpověděl Olda telepatickému hlasu směrovaně.

Příjemce směrované telepatie mohl být samozřejmě až na druhé straně světa, ale tenhle by měl být poblíž, když viděl, co se tu děje!

„Kdo jsi?“ přidal ještě jednu otázku, zatímco prolézal mříží.

Místo odpovědi se před Oldou objevila další, stejně pevná mříž ze stejného materiálu. Prostě se najednou objevila. Tak jako se naráz objevovalo všechno v tomto světě.

Olda ji opět popadl, roztáhl ji ještě prudčeji, ale v té chvíli se před ním objevila třetí.

„Chceš si jenom hrát, nebo nám chceš něco vážnějšího?“ pomyslel si trochu rozzlobeně. Pořád to směroval na neznámého.

Roztáhl třetí mříž, ale rázem se před ním objevila čtvrtá.

„To je ale blbá hra!“ řekl a zacouval zpátky. „Na tohle nehraju!“

„To není hra!“ ozvala se jim v hlavě odpověď. „To je varování, abyste si nemysleli, že můžete všechno!“

Telepatie nemá zvuky, tón telepatie je víceméně fiktivní pojem, ale dá se z ní rozpoznat ledacos, i nálada. Neznámý přešel do skutečně tvrdého tónu, už ne pobaveného, ale vyloženě nepřátelského. Ten dojem podpořily i nečekaně se objevující mříže. Neznámý jim chtěl zřejmě ukázat, že je má v moci. Olda sice věřil, že jim bránu do sousedního vesmíru nezablokuje, ale tuhle možnost úniku si schovával jako poslední.

„Varuješ nás možná hezky, ale zbytečné!“ řekl. „Ani zdaleka si nemyslíme, že můžeme všechno. Nemůžeš nám jasněji sdělit, co doopravdy chceš?“

„Co vlastně děláte na tomhle světě?“ zeptal se jich neznámý, aniž by Oldovi odpověděl.

„Schováváme se tu. Právě proto, že nemůžeme všechno,“ řekl Olda.

„Proč se tu schováváte? A před kým?“ chtěl vědět neznámý.

„Záleží na tom?“ položil mu Olda protiotázku.

„Možná ano, možná ne,“ zněla nic neříkající odpověď.

„Nerozhoduje, před kým se tady schováváme,“ odvětil Olda. „Nastěhovali jsme se sem, protože tenhle svět byl pustý. Máš něco proti tomu?“

„Tenhle svět je náš,“ odpověděl neznámý. „A vy se odsud vypakujete, rozumíš?“

„Váš?“ nedal se Olda. „To by mohl říct každý. Byli jste tu snad dřív než my?“

„To bych prosil!“ odvětil neznámý. „Jste tady sotva rok a děláte, jako byste se tu chtěli uhnízdit natrvalo, ale my jsme tady doma odedávna, rozumíš?“

„Vy jste zdejší obyvatelé?“ chytil se za hlavu Olda. „To je ale průšvih! Mysleli jsme, že jste všichni vyhynuli! Vždyť nám to tvrdili i zdejší roboti!“

„Copak, copak?“ zeptal se ho jedovatě neznámý. „Mrzí tě, že jsme si dovolili zůstat naživu? Ale náš svět nebyl opuštěný ani na chvíli, takže tu nemáte co dělat. A naši roboti vám tvrdili jen to, co jsme jim přikázali. Zajímali jste nás. Nedostáváme často návštěvy z vesmíru. Kdyby vám šlo o výzkum cizích světů, prosím, zkoumejte si, co se vám zlíbí. Ale vy se u nás chcete usídlit a s tím už souhlasit nemůžeme. Tenhle svět je náš a náš také zůstane!“

„My vám ho nevezmeme,“ mračil se Olda. „Průšvih by byl, kdyby se nám to samé stalo i jinde... Museli jste se před námi tak dlouho schovávat? Nemohli jste se nám ukázat dřív?“

„Záleží na tom?“ zeptal se ho neznámý.

„To se rozumí, že záleží!“ vybuchl Olda. „Vědět, že tu jste, nezařizovali bychom se tu! Teď už pro nás nebude tak jednoduché odejít!“

„Bude to naopak velice jednoduché!“ odvětil neznámý štiplavě. „Odtáhnete odsud tak rychle, jak to umíte! Když neodejdete, vyženeme vás, nebo rovnou pobijeme! S vetřelci se mazlit nebudeme! Mříže jsou jen drobná ukázka, co všechno můžeme udělat, stejně tak vás můžeme roztrhat na kusy!“

To Oldovi došlo také. Kdyby se vedle nich znenadání objevila bomba načasovaná na půl vteřiny, nestačili by se ani polekat. Tím, že to neznámý neudělal, dal najevo, že má ještě zájem na vyjednávání. Ale to vyjednávání nebylo rozhodně v přátelském tónu.

„Neprovokuj ho, Oldo!“ ozval se mu v hlavě Alexijev. „Radši ustoupíme.“

„Nic jiného nám ani nezbývá!“ rychle odvětil Olda pro něho a Máňu. „Má nás v hrsti všechny, nejen nás dva. Ale mohl by nás nechat aspoň v klidu odejít.“

„Pokus se to vyjednat, držíme ti palce!“ ujistil ho Alexijev.

„To se ví, že odtáhneme, o tom se hádat nebudeme!“ řekl Olda neznámému. „Když je to váš svět a přejete si, abychom odešli, odejdeme. Problém je, kam půjdeme a jak rychle se tam dokážeme přestěhovat. To stěhování nebude jednoduché, uznej!“

„To je ale váš problém, ne náš.“

Pokus obměkčit neznámého poukazem na složitost situace zřejmě nevyšel, došlo Oldovi. Problémy pozemšťanů ho nedojímají.

„No jistě!“ řekl naštvaně. „Je to náš problém. Ale vznikl i vaší vinou.“

„My že máme vinu na tom, že jste se pokusili ukrást náš svět?“ zahromoval neznámý ve spravedlivém rozhořčení. „Není to trochu drzé?“

„Není!“ odsekl Olda. „My nekrademe! Vědět o vás, nebyli bychom tu. Domnívali jsme se, že je zdejší svět prázdný, takže se můžeme nastěhovat a nikomu nebudeme překážet. Vaši roboti nás v tom jen utvrzovali. Proč jste nás nechávali tak dlouho na omylu? Nechali jste nás natahat sem tolik lidí i věcí, že nebude snadné všechno uklidit. Pro vás je to jednoduché, jistě, není to váš problém. Uznávám to. Vy zase uznejte, že pro nás to problém bude a veliký!“

„Poslyš, vás nenapadlo zůstat tady i proti naší vůli?“ zeptal se trochu nejistě neznámý. „Vy o tenhle svět nechcete bojovat?“

„Copak jsme barbaři nebo dobyvatelé?“ odmítl to Olda. „Jestli jste skutečně zdejší, není o čem diskutovat, tento svět je váš. Najdeme si jiný, opravdu prázdný. Známe nějaké, bohužel jsou daleko, takže stěhování bude problém. A veliký! Moc jste nás tím nepotěšili!“

„Nemáte obsazovat světy, kde už někdo je!“ vyčetl jim neznámý nesmiřitelně.

„Copak to děláme?“ opáčil Olda. „Nemáme zájem o obsazené světy, jen o prázdné. Váš svět tak vypadal, ale to je vaše vina! Proč jste nás podváděli?“

„My že jsme vás podváděli?“ vybuchl neznámý. „Jak můžeš tak drze lhát? Vždyť jsme s vámi ani jedním pojmem nejednali!“

„A právě tím jste nás podvedli!“ trval na svém Olda. „Podvádět se dá i beze slov! Třeba vyvoláním dojmu, že tu nikdo není. Podvedli nás na váš příkaz vaši roboti, ale to se dá chápat, jako byste nás podvedli vy sami!“

„To není naše vina!“ přešel neznámý do obrany. „Dlouho jsme o vás nevěděli, objevili jsme vás až nedávno.“

„Neříkej! A kdo nařídil robotům lhát, že tu nikdo není?“

„Ten příkaz dostali roboti už před pěti sty lety,“ hájil se neznámý. „Nejste první, kdo se k nám dostal. Tehdy tu byli jiní. Přiletěli velikým hvězdným letadlem a také se rozhlíželi, kde by se usídlili. Když ale zjistili, že většina našich lidí vyhynula, usoudili, že v našem světě bude něco nebezpečného. My jsme je v tom ovšem nechali. Odletěli a už se nevrátili.“

„My jsme také zjišťovali, jestli tu není něco nebezpečného,“ řekl Olda. „Vaši roboti nám ale sdělili, že to nic tak zlého nebylo.“

„Vyhynutí skoro celé civilizace vám nepřipadalo zlé ani kruté?“

„Ani ne,“ pokrčil rameny Olda. „Spíš smutné a taky trochu nešťastné. Především to ale bylo pro vnitřní příčinu, ne zvenku. Nám by to nehrozilo.“

„Jsi si tím jistý?“ pokoušel se ho zviklat neznámý. „Po celou dobu, co vás sledujeme, se nám zdá, že spousta vašich žije dost prázdně na to, aby na něco podobného taky naletěla.“

„Naletěla?“ vyhrkla Máňa. „Poslyšte, to vyhynutí nebylo náhodné?“

„Ale ovšemže nebylo!“ v telepatii neznámého se mihl dost neupřímný úsměv. „To se ví, informace jsme pro vás upravili, aby se to podobalo nešťastné náhodě. Jinak byste moc rychle pochopili, že jsme tu zůstali.“

„Vy jste to udělali schválně?“ zděsil se Olda. A jak se zdálo, Máňa také.

„Dá se to tak definovat,“ souhlasil neznámý. „Vy se trápíte s léčením kdejaké bezcenné havěti, zatímco my jsme naši prázdnotu zlikvidovali. Na tom bychom se stejně neshodli.“

„To tedy ne,“ souhlasil Olda.

Do této chvíle byl celkem pochopitelně na neznámého rozzlobený pro jeho lhaní, ale jak se zdálo, bylo to ještě horší. Jen vyvrhel se může chlubit vyvražděním většiny lidstva.

Alexijev, kterému to Máňa průběžně předávala, už rovněž pochopil, že se jim z mlhavé nevědomosti začíná vynořovat obrys něčeho obludného. Nechtěl to ale pokazit, jen tvrdil, že nemá cenu neznámému odporovat. Je to jejich svět a lidi tu nevítají? Pak tu lidé nemají co dělat. Olda to zřejmě chápal podobně a zatím si při jednání nevedl špatně. Pokoušel se získat čas na spořádaný ústup a dozvědět se přitom o těchto bytostech co nejvíc.

„Proč jste vlastně zlikvidovali tamty... to vám tak překáželi?“ zeptal se Olda.

„Překáželi,“ souhlasil neznámý. „Ta většina bezejmenných povalečů spotřebovávala bez užitku zdroje naší civilizace. Každý chtěl mít nejen co nutně potřeboval k životu, ale i bydlení s výhledem na nějaké jezero, nejlépe každý den nově zařízené, a když se to nedalo zvládnout, na každém kroku si stěžoval. Ty tupé nuly neustále přetěžovaly síť teleportů, jen aby mohly pořádat mejdany co nejdál od vlastních doupat. Marně jsme je napomínali, že to tak nejde dál a jestli nepřestanou plýtvat, naši civilizaci zahltí. Až jsme je nakonec zlikvidovali. Je od nich pokoj, konečně máme všechno a navíc klid.“

„To by se snad dalo řešit jinak,“ mračil se Olda. „Když nestačí zdroje, každý to pochopí a spokojí se s menším komfortem.“

„My jsme se rozhodli jinak,“ odvětil neznámý. „Radikálněji.“

„Takže neplatí tvrzení vašich robotů, že to bylo skrz televizi?“ zeptal se Olda. „Jakou část vaší civilizace jste vlastně vyhubili? A jak?“

„Bylo to prostřednictvím televize,“ ujistil ho klidně neznámý. „Většina bezcenných už beztak nežila pro nic než pro zábavu. Poslali jsme jim několik neviditelných příkazů, aby sami požádali roboty o smrt. Těch prázdných hlav nebyla žádná škoda. Zůstalo nás málo, zato těch nejlepších. Nám teď patří celý svět, ale vám ho nenecháme, beztak byste sem natahali stejnou prázdnotu, jaké jsme se my už zbavili.“

„No jo, vy jste elita!“ zavrčel Olda. „Ale to je vaše věc. Uznáváme, že vám tenhle svět patří a odejdeme. Nadšení od nás jistě nečekáte, ale jak jsem řekl, rozhodnutí padlo v té chvíli, kdy jste se nám ukázali. Další vyhrůžky byly zbytečné. Zůstat tady proti vaší vůli se neslučuje s naším přesvědčením, nejsme dobyvatelé ani barbaři. Naše přesvědčení nám nedovoluje dělat vám problémy. Odstěhovat se ale není pro nás věc rozhodnutí, je to především značně složitý technický problém.“

„Technický problém?“ podivil se trochu neznámý. „Jaký problém?“

„Budeme potřebovat nějaký čas na přípravu na tom dalším světě,“ vysvětloval mu Olda. „Natahali jsme sem spoustu materiálu. Dohodneme se s vámi aspoň na nějaké rozumné době k odchodu? Nebo po nás chcete, abychom odešli všichni ještě dnes?“

„A co kdybychom vám takový požadavek dali?“ zkusil to škodolibý neznámý.

„Odcestovali bychom ještě dnes,“ řekl Olda vážně. „Ale pak bychom se sem museli pro zapomenutý materiál vracet.“

„To my bychom ale mohli považovat za agresi a každou takovou nepovolenou návštěvu po zásluze ztrestat,“ nadhodil neznámý.

„Poslyšte,“ zamračil se Olda. „Co máte pořád s tím trestáním? Není k tomu důvod. Jestli chcete poznat skutečné nepřátelství, pošleme vám sem ty, před kým jsme se tady ukrývali. Ale měl bych vás varovat. Ti by váš svět zničili tak důkladně, že by se tu nedalo žít.“

„Myslíte?“ zlehčoval to neznámý. „Co je to za nepříjemné bytosti?“

„Nevím, jestli vám to něco řekne,“ pokrčil rameny Olda. „Říkají si tefirové. Ale musím vás ujistit, viděl jsem vlastníma očima svět, zničený tefiry tak důkladně, že je nebezpečné se tam byť jen podívat.“

„Tefirové?“ zarazil se neznámý a jeho sebevědomý tón okamžitě zvážněl. „To jméno už jsme kdysi slyšeli...“

„Oni tady byli?“ zachmuřil se i Olda. Měl proč. Tefirové na venušském světě, to nebylo dobré znamení. Pak by je venušská vazba před nimi nemusela vůbec chránit.

„Tady sice žádní nebyli, ale právě tefirů se tolik obávaly bytosti, které nás navštívily před vámi,“ vysvětloval pomalu Oldovi a Máně neznámý. „Říkaly, že jestli u nás byli tefirové, nezbývá jim než zmizet, setkání s nimi je jistá smrt. Trochu se divily, že je tady tolik mrtvol, ale ještě by se tu dalo žít, tefirové podle nich ničí světy důkladněji... to by ale jen potvrzovalo vaše slova. Musí to být hodně tvrdí válečníci!“

„Aspoň nám to uvěříte, když to víte i odjinud,“ přikývl Olda. „Tefirové jsou známí na stovkách světů a všude je doprovází pověst nelítostných zabijáků.“

„A vy se s nimi znáte tak dobře, že byste je na nás mohli poslat?“ opáčil neznámý. „Není to nakonec přiznání, že s nimi spolupracujete víc, než chcete přiznat?“

„Není,“ řekl Olda. „Nevím, jak vám to mám říci. Na tomto světě jsme nenašli zvířecí dravce, ale na jiných světech můžete potkat zvířata, která loví a zabíjejí jiná zvířata.“

„Kdysi dávno žili i u nás,“ souhlasil neznámý. „My jsme všechny dravce jako potravní konkurenci vyhubili, dříve než jsme se naučili získávat jídlo přímou syntézou. Teď už by nám nevadili, ale ani bez dravců se svět nezastavil.“

„Barbaři!“ podotkla Máňa, ale směrovala to pečlivě jen na Oldu.

„Počkej, nech mě!“ požádal ji Olda. „Chci ho trochu zastrašit.“

„Zkus to,“ špitla Máňa tiše telepaticky.

„Dovedete si tedy představit zvířata, která loví jiná zvířata pro potravu?“

„Všechno jsme ještě nezapomněli,“ souhlasil neznámý. „Přinejmenším jsme si podrželi pravidlo větší síly. Kdo je silnější, přežije.“

„Některá slabší, lovená zvířata používají zvláštní, ale účinnou taktiku, která často vede k jejich záchraně,“ pokračoval Olda. „Úmyslně před pronásledovateli prchají k ještě horším dravcům a pro jistotu je hrubě vyruší z klidu. Šelmy se pak pustí do sebe a kořist jim uteče, ale obvykle to odnese slabší šelma z těch dvou. Mohli bychom tutéž taktiku použít a v roli lovné zvěře na vás vylákat tefiry. Nepochybujte o tom, že byste byli tou slabší šelmou právě vy.“

„Neznáte naše zbraně!“ vypálil neznámý. „My také dokážeme zabíjet! Vám by přitom hrozila dvojí smrt, od tefirů i od nás!“

„Když zvíře zaženete do kouta, udělá pro svoji záchranu možné i nemožné,“ řekl Olda. „Zažeňte nás do rohu a dočkáte se třeba i návštěvy tefirů. Vaše zbraně neznáme, ale vodu ani vzduch natrvalo neotravují. Tefirské zbraně jsou horší. I kdybyste je odrazili, ještě tisíce let by se tu nedalo žít. Radím vám, nedávejte nám nesplnitelné podmínky.“

„Kdybychom chtěli, pobijeme vás všechny v jediném okamžiku!“ holedbal se neznámý.

„To by tefirové dokázali také,“ usmál se trochu smutně Olda. „Ale nezlikvidujete nás na sousedních světech. Naše telepatie nesahá jen po tomto světě, ale i do okolních. I kdybyste nás tady v jediném okamžiku pobili všechny, ostatní se to v témž okamžiku dozvědí. A ti by vám mohli návštěvu tefirů zařídit.“

„Ale jak se to shodne s vaším přesvědčením?“ zkusil to neznámý jinak. „Tvrdil jsi, že vám přesvědčení nedovoluje dělat nám potíže!“

„To platí v případě, že se rozumně dohodneme,“ ujistil ho Olda. „Kdybyste nás začali zabíjet, byl by to zločin. A trest za zločin je něco úplně jiného než křivda na nevinném! Proti spravedlivému trestu naše přesvědčení neprotestuje. Tefirové spravedliví nejsou, ale v tomto případě by jejich zbraně nad vámi výjimečně vykonaly spravedlnost.“

„My vás přece nechceme vyhubit,“ ujišťoval Oldu rychle neznámý. „To bychom mohli udělat už dávno!“

„A neudělali byste dobře,“ zavrtěl hlavou Olda. „My vám také ubližovat nechceme. Váš svět vyklidíme. Snad přijmete i naše vysvětlení, proč jsme se začali natrvalo zařizovat. S tím je konec, ale zkuste nám to nedělat zbytečně horší než to je. Co kdybychom se raději dohodli na oboustranně rozumné době pro klidný odchod?“

„A co když vám ustoupíme a vy pak na nás stejně pošlete tefiry?“

„Uvažujte trochu!“ opáčil Olda. „Proč? Uznáváme vaše právo na tento svět, nechceme s vámi bojovat. Když nás nezaženete do kouta, nebudeme mít ani důvod riskovat další konflikt s tefiry, jsou nebezpeční i pro nás. Nemusíme být spojenci, stačí když nebudeme nepřátelé.“

„To zní rozumně,“ souhlasil raději neznámý. „Nejsme proti dohodám. Můžete to ocenit, napadnout jsme vás mohli otevřeně a tvrdě už dávno, ale neudělali jsme to. Tohle je ale náš svět a my vás tu nechceme, to zase musíte pochopit vy.“

„Chceš snad tvrdit, že to nechápeme?“ řekl Olda. „Co jsme udělali, když jsme zjistili, že jste zdejší? Tvrdil jsem jen, že máme problém. Jen my, vy ne. Je naše povinnost nedělat vám problémy ve vašem vlastním světě. Jen nám to nedělejte horší, než to pro nás už je.“

„Dobře. Co považujete za rozumnou dobu k odchodu?“ zeptal se suše neznámý.

„Půl roku poté, co objevíme příhodný svět,“ uvažoval rychle Olda. „Momentálně žádný volný nemáme. Hledání nemůže trvat dlouho, odhaduji to na rok. Kdyby ale můj odhad nebyl správný, neměl by to být důvod k nedůvěře.“

„Rok není nic proti věčnosti,“ souhlasil rychle neznámý. „Ale okamžitě sem přestanete dopravovat další své lidi i materiál!“

„To se rozumí samo sebou,“ přikývl Olda. „Jakmile jsme se o vás dozvěděli, naše plány na využití vašeho světa padly. Samozřejmě musíte pochopit, že někteří z nás budou odcházet jen dočasně a musí se sem vracet, dokud nebude všechno zařízené, nebudou sem ale přicházet další, kteří tu ještě nebyli. Naopak byste nám ale měli dovolit používat vaše zařízení, když sem nebudeme dovážet materiál. Vrátili bychom vám je na konci našeho pobytu, až je nebudeme potřebovat. Některé vaše prostředky mohou náš odchod významně urychlit.“

„Používejte si, co chcete,“ ustoupil neznámý. „Můžete si to i odvézt do nového světa! Jen když budete pryč!“

„Díky,“ odvětil vážně Olda. „Rozumné dohody musíme uvítat. Jak říkám, nemusíme být spojenci, stačí když nebudeme nepřátelé.“

„Tak jsme domluveni,“ rychle dodal neznámý. „My se dorozumíváme telepatií, takže to v této chvíli známe všichni a budeme to dodržovat.“

„Také se domlouváme telepatií,“ řekl Olda. „V této chvíli to známe nejen my na vašem světě, ale i všichni naši na okolních světech. Dodržování dohod je v našem i ve vašem zájmu. V této chvíli už začínáme pracovat na odchodu.“

„Pak jste volní!“ řekl neznámý. „Ale jen do chvíle, kdy porušíte slovo!“

Mříže okamžitě zmizely. Lesní cestička byla volná.

„Poslyšte...“ začal ještě Olda.

Hned si ale uvědomil, že nemá telepatický kontakt. Neznámý se stáhl. Byl někde poblíž? I kdyby to vypadalo divně, mohl je pozorovat nějakým skrytým kamerovým systémem a sám sedět někde daleko... Teď už to ale bylo jedno. Kontakt skončil a obě pozemské osady tohoto světa čekalo nucené stěhování.

Kam? Zatím do neznáma...


„To jsme zase dopadli!“ přivítal Oldu s Máňou doktor Alexijev.

Řekl to rezignovaně, ale Oldu i Máňu objal, jako kdyby přišli odněkud zdaleka. Podobně je přivítali i ostatní stálí obyvatelé Útočiště. Pepek a Vítek s trochou závistí, že u toho nebyli, stará Gertruda, doktoři, sestřičky i Bulisovi s ulehčením, že se jim nic nestalo.

„A můžeme se začít pakovat!“ postěžoval si Olda.

„Mohlo to dopadnout hůř!“ dodala Máňa vážně. „Co budeme dělat?“

„Jak říkal Olda, spakujeme se a vypadneme!“ pokrčil rameny Alexijev. „Není to náš svět a jsme tu nezvaní hosté. Když nás tu domorodci nechtějí, nemáme na výběr.“

„A jsou vůbec odsud?“ nadhodil Pepek. „Co když sem přišli až po nás? My jim zbytečně ustoupíme a oni přijdou zadarmo k hotovému!“

„Nejsou zdaleka,“ řekl zklamaně Vítek. „Jsou zdejší. Celou dobu, co s nimi Olda a Máňa vyjednávali, nehnuli pro nás zdejší roboti prstem. Prostě nám je zablokovali. Zablokovat bych to ani neuměl, z toho je vidět, že se tu vyznají jako doma a zřejmě tu doma jsou. Ještě že nám šly alespoň otevírat dveře, jinak by nás tu úplně zavřeli. Budeme si muset najít něco jiného.“

„Ale co?“ zeptala se nejistě sestra Hedvika. „Kam tak narychlo půjdeme?“

„Něco si najdeme,“ povzdychl si Olda. „V nouzi bychom se mohli přestěhovat i na svět, kam jsme poslali ty ďábelské hajzlíky. Ďábelské ostrovy, přístupné přes Faeton.“

„Tam ale nic není!“ namítal zklamaně Pepek.

„Tedy se tam zařídíme!“ pokrčil rameny Olda. „Nebude to tam komfortní jako tady, ale podnebí je tam příznivé, roste tam spousta rostlin, další si jistě dovezeme a brzy to pro nás bude snesitelné.“

„Budeme se tam muset tak jako tak dostávat přes zdejší svět!“ připomněl všem Pepek. „Nešlo by raději vyjednat, aby nám tady nechali aspoň jednu malou oblast? Stačilo by nám pár kilometrů kolem Mělníka...“

„Ani bych o to nestál!“ zavrtěl hlavou Olda. „Vůbec se mi nelíbili. Jestli je pravda, co nám tvrdili, pak povraždili většinu zdejších obyvatel, nelitují toho a také o nás smýšlejí dost pohrdavě. Kdo se zaručí za to, že jim jedné noci nelupne v bedně a nezkusí nás vyvraždit?“

„To jsi jim přece vymluvil!“ připomněl mu Pepek.

„Jo, vymluvil,“ souhlasil Olda. „Řekl jsem, že jsou nás spousty na více světech a kdyby nás tady vyvraždili, ostatní jim to pořádně osladí.“

„No vidíš!“ chytil se toho Pepek. „To nebylo špatně vymyšlené!“

„Jenže to není pravda!“ vzdychl si Olda. „Máme na Zemi jen pár příznivců, ale ti by se na žádnou podobnou akci nezmohli. A na ďábly nikdo z nás nevsadí ani halíř.“

„To ale ti zdejší nevědí!“ ujišťoval ho Pepek.

„Na lžích se nedá stavět,“ vrtěl hlavou Olda. „Napadlo mě to jako nouzová válečná lest. Možná by to účinkovalo, ale jen do chvíle, až by se dozvěděli pravdu. Pak by se na nás mohli nečekaně vrhnout... a zabíjet je pro ně přece tak snadné...“

„To je pravda,“ přidal se k němu Alexijev. „Bylo by to příliš nespolehlivé a nebezpečné. Určitě by nás špehovali a kdybychom jim pravdu neřekli my, prozradí jim to pacienti v dobré víře, že o nic nejde. Ba ne, musíme odejít. Museli bychom odejít, i kdyby nebyli zdejší. Kdyby nic jiného, uvědomte si, ovládají roboty tak dokonale, že by nad námi měli drtivou převahu. Vědí o nás všechno, my o nich nic. Válčit s nimi zkrátka nemůžeme. Tak krásný svět, blízko od Země a přitom nedostupný ďáblům, už asi nenajdeme, ale nebudeme mít v zádech takové vrahy! Byla by to příliš velká nejistota.“

„Olda by byl stejně proti násilí,“ podotkla Máňa. „A já se mu nedivím.“

„Olda udělal všechno, co se udělat dalo,“ řekl Alexijev. „Nikdy jsem moc neuznával Nobelovu cenu míru, ale Olda by si ji právě zasloužil. Rok odkladu opravdu není k zahození. Stihneme se nejen přestěhovat, ale i zařídit. Dali nám svolení využívat ještě rok jejich robotů. Postavíme si skladiště se zásobami letadel, montovaných domků i potřebných agregátů a když všeho rozumně využijeme, začneme na novém světě s lepším základem, než jsme měli tady. Mám pro vás ještě jednu dobrou zprávu. Na sousední faetonský svět nemusíme cestovat přes zdejší. Jde to i jinudy.“

„Kudy?“ vyskočil Olda.

„Přišel jsem na to víceméně náhodou,“ usmál se Alexijev. „Prostě jsem se spletl. Mohl to být nepříjemný omyl, ale tentokrát to dobře dopadlo. Na faetonský svět vedou dvě cesty. Jedna je Venuše-dolů Faeton-dolů, druhá Mars-nahoru Venuše-dolů. Při té druhé nemusíme procházet Útočištěm ani pokoušet osud s jejich nepříjemnými obyvateli.“

„Ten přestupní marsický svět je ale nevlídný,“ připomněl mu Olda. „Už jsme to viděli! Je tam plno sopek, létají sopečné pumy a smrdí síra. Marsické světy využívají po celá staletí ďáblové, když se potřebují rychle ztratit ze Země! Zachovalo se to i v pozemských pověstech: odkud zmizí ďábel, tam ještě chvíli smrdí síra!“

„Venušskou vazbou ale neprojdou,“ řekl Alexijev. „Svět, o kterém mluvím, je přístupný ze Země vazbou Mars-nahoru. Ano, marsické světy bývají nevlídné a ďábelské brány na nich dlouho nevydrží, je tam pro ně příliš neklidná půda. Nám zemětřesení nevadí, alespoň ne jako jim, pro nás to může být naopak výhoda.“

„Dobře, to bude vítané,“ přerušil ho netrpělivě Olda. „Co tam ale přestěhujeme, než se tam natrvalo nastěhujeme? Nepotřebujeme paláce jako tady, ale budeme závislejší na místních potravinách. Tady nám je obstarávali roboti, tam budeme muset přemluvit nejen Macounovy a Rovných, ale možná i další zemědělce.“

„Vítek by měl vyvinout lepší montované domky, než vymyslel pro ďáblovy pomocníky,“ napadlo Alexijeva. „Měl by je udělat tak, aby se z nich daly sestavovat i větší celky. Tím by se na novém světě zjednodušily stavby.“

„Měl bych lepší nápad,“ přihlásil se Vítek. „Když mi někdo podrží otevřenou bránu do toho světa, zdejší roboti tam postaví třeba stejný palác jako máme tady.“

„To bych nedělal,“ namítl Olda. „Neotevřeme bez nich ani dveře. K čemu vymoženosti, které bez robotů nebudou fungovat?“

„Nemyslím stavět totéž co tady,“ namítal rychle Vítek. „Já jen, že můžeme jejich pomocí postavit prakticky cokoliv. Co byste řekli solidní budově sanatoria na břehu moře, vybavené jako špičkový pozemský hotel? Nebyla by lepší než nějaké montované provizorium?“

„To by asi bylo lepší,“ uznal Alexijev. „Věříš si, že to svedeš?“

„No Jéžiš!“ vypjal se hrdě Vítek. „Jen si nejsem jistý, že zvládnu řídit roboty a přitom držet otevřenou bránu.“

„Já ti ji podržím!“ nabídl se rychle Pepek.

„Beru tě za slovo!“ odvětil rychle Vítek. „A Alexijev musí aspoň zhruba načrtnout, jak by si to sanatorium představoval. Co tam má být, jak to má být rozmístěné a tak...“

„To by nám vytrhlo trn z paty,“ přiznal po chvilce uvažování Alexijev. „Musíme sem vzít Broula, aby načrtl svou představu budovy pro univerzitu, když už budeš v tom stavění...“

„Toho sem nevezmeme,“ řekl Olda. „Porušili bychom podmínky. Nezapomeňte, že sem nesmíme vzít nikoho ze Země, kdo tu nebyl ve chvíli, kdy jsme je dohodli.“

„A safra!“ zarazil se Alexijev. „Na to si budeme muset dávat pozor! Dobře, Broul může zůstat na Zemi a nakreslit to tam. To snadno zařídím.“

„Tak na co ještě čekáme?“ vstala Máňa.

„Teď už jen na ráno,“ usmál se Alexijev. „Než se do něčeho pustíme, nejprve se na to vyspíme. Je pozdě a ráno bude moudřejší.“

„Myslíš, že po tomhle dokážeme usnout?“ vybuchla Máňa.

„Zkus to,“ usmál se na ni Alexijev. „Dneska už nic nevytrhneš, beztak bude půlnoc. Pamatuj, rozhodnutí v ospalosti bývají často špatná. Zítra ráno zrušíme program a začneme se starat o stěhování.“

 


Zpět Obsah Dále

22.02.2017 15:37