Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Andělský svět

Ačkoliv Máňa předpovídala, že po tomhle nikdo nedokáže usnout, ráno všichni zaspali. Snídaně se odehrávala rozcouraně, jak se kdo trousil. Nikdo se tomu nedivil, ostatně, pacienti tak snídali vždycky. Alexijeva ale na snídani vyhlíželi marně, stejně jako většinu doktorů. Od kuchařky Gertrudy se dozvěděli, že Alexijev poslal brzy ráno všechny lékaře léčit na Zem a sám se tam vypravil také. Pražská i pardubická pobočka měly zrušit všechny zájezdy a vrátit lidem peníze, ale naléhavé případy chtěl Alexijev vyléčit na místě.

V paláci panoval zmatek. Někteří pacienti si již všimli nepřítomnosti lékařů a sestřičky nestačily zodpovídat jejich dotazy.

„Klid, prosím!“ byla nejčastější odpověď. „Máme na Zemi mimořádný případ a všichni se tam vypravili.“

„To je pěkné!“ stěžovala si starší obézní paní. „A co když zrovna teď dostanu záchvat?“

„Nebojte se,“ uklidňovala ji Hedvika. „Máme to zajištěné dobře, v nouzi můžeme lékaře přivolat do deseti minut.“

„Deset minut je dlouho! Co kdyby tady někdo zatím umřel?“ nedala se paní.

„Toho se bát nemusíte,“ ujišťovala ji sestřička Hedvika. „I kdybyste znenadání umřela, nic se neděje, umíme oživit i mrtvé. Koho nám dovezou až sem, třeba mrtvého, vrátí se domů živý. Už jsme tu měli několik takových případů. Vás se to ale netýká, jste přece zdravá. Nasnídejte se a jděte se vykoupat do jezírka, ať si zdejšího světa ještě užijete.“

Zmatek se zvolna uklidňoval, pacienti se rozcházeli po koupalištích a na procházky. Jen málokdo si všiml, že dnes nepřijely žádné létající autobusy s dalšími pacienty.

Dětí se zmatky netýkaly, ačkoliv o nich věděly víc než ostatní.

Vítek s Pepkem se po snídani vytratili pod záminkou, že si musí něco vyzkoušet. Olda, Máňa a Jarča se vypravili za Cilkou a Jirkou, aby to probrali pěkně s očí do očí.

„To je průšvih!“ lamentovala Cilka. „Táta bude řádit! Dvojí stěhování v jednom roce! To bude na něho moc!“

„Nemilé překvapení to bylo pro všechny,“ ujišťoval ji Olda.

„To je určitě tvoje vina!“ mračila se na něho Cilka.

Oldy se ale okamžitě zastali Máňa, Jarča i Jirka, takže Cilce nezbylo než včas ustoupit.

„Měli bychom se vypravit na nový svět,“ navrhoval Olda. „A měli byste to vést vy dva, abyste vybrali vhodné místo pro vesnici. Zemědělství přece rozumíte nejlépe z nás.“

Tím si to u Cilky vyžehlil. Jirka se do funkce velitele nehrnul a být velitelem bylo Cilce milejší než pohlazení. Přestala lamentovat a rychle chystala do batohu zásoby na horší chvíle, jak říkala. Batohu se ujal galantní Jirka a za chvilku se vznášeli nad ostrovy.

„Tady se nedá nic rozumného pěstovat!“ rozčilovala se Cilka, když přelétávali aspoň desátý korálový ostrov. Ostrovy byly ploché a kdyby přišel nějaký hurikán s většími vlnami, všechno by z nich spláchly do moře.

„Musíme asi najít něco většího,“ uvažoval Olda.

„Tady není zemědělská krajina nikde!“ vztekala se Cilka, když nenarazili na souvislejší pevninu ani po padesáti kilometrech letu.

Olda neodpověděl, ale vznesl se výš, aby získal lepší rozhled. Vystoupal aspoň do osmi tisíc metrů, až sotva popadal dech. Idarchon se sice činil, ale tady byl vzduch skutečně velice řídký. Naštěstí měl úspěch, v dálce spatřil souvislejší pevninu.

„Letíme na východ!“ obrátil se směrovaně na Cilku. „Je tam nějaká větší pevnina! Tam snad najdeme něco vhodnějšího!“

Cilka jeho návrh (už jako vlastní) předala všesměrově ostatním a houf dětí jako tažných ptáků změnil směr k východu. Olda k nim klesl z výšky a jak Cilka správně předpokládala, ani ho nenapadlo připomínat ostatním, že tu pevninu objevil on.

„Není to nádhera?“ rozplýval se Olda. „Pobřeží je trochu strmé, ale pak už to pokračuje jedna báseň! Krajina mírně zvlněná, lesíky se střídají s loukami, tráva hustá jako koberec. A jak je svěže zelená! Co bys říkala třeba pěkné usedlosti na břehu řeky?“

„Řeka je fajn,“ přikývla Cilka. „Znamená to, že je tady dost vody. Ale postavit usedlost v záplavovém pásmu na břehu řeky? Spadl jsi z jahody?“

„To je teď na tobě,“ pokrčil rameny Olda. „Mně by se ta říčka líbila.“

„No jo, městskej kluk!“ ohrnula nos Cilka. „Na řekách vznikala odjakživa města. Buď proto, že po řece snadno plují lodě, nebo tam byl nějaký brod, kde se museli kupci tak jako tak zastavit. A když se zastavili, obvykle také přenocovali a přitom něco utratili. Měšťané bohatli a ani jim nevadilo, když jim občas půlku města vzala voda. Až když se to opakovalo příliš často, stavěli další domy z kamene, aby něco vydržely.“

„Vyber si tedy jiné místo!“ navrhl jí bezelstně Olda, aniž by zpochybňoval její výklad vzniku měst na Zemi. „Jsi přece vůdce výpravy!“

Cilka po něm loupla okem, ale viděla, že to myslí upřímně. Měl vlastně pravdu, kdo jiný než venkované má rozhodovat o tom, kde bude stát vesnice? Olda bude později vybírat místo pro sanatorium, pokud to nevybere Alexijev.

„To máš těžký!“ řekla Cilka. „Nemůžu to vybrat, jak mě napadne! Musím najít takový místo, aby se líbilo i mýmu tátovi!“

„Tak takový místo vyber!“ navrhl jí bezelstně Olda. „Kdo ti v tom brání?“

Chvíli kroužili nad pevninou, Cilka občas slétala níž, ale vždycky se zase vznesla. Nikde se jí nelíbilo tak, aby dosedla.

„Tady jsou nějaké bažiny,“ vrčela poblíž potůčku, obsypaného zelenými háječky.

„Tady je to samý kámen!“ nelíbila se jí trochu výše položená planinka.

„Tady by to vypadalo dobře, ale nevím, co na to táta...“

„Hele, jakýpak s tím fraky!“ řekl Olda. „Až sem s tvým tátou přiletíme, asi se rozhlédne kolem. A co uvidí? Támhle výš je moc kamení, na druhé straně dolík plný bažin, zato tady se všechno jen zelená. Co myslíš, že vybere? To samé co ty!“

„Jestli máš pravdu...“ váhala ještě Cilka. „To přece není jen tak, vybírat si nový domov! Kdoví, jak dlouho tam můžeme bydlet?“

„Domov budeme mít takový, jaký si sami zařídíme,“ uvažoval všesměrově Olda. „Je to jen na nás. Abych pravdu řekl, líbí se mi tu víc než v Útočišti. Tam už to bylo zařízené, ale já bych raději, aby to bylo po našem.“

„Jak tomu tady budeme vlastně říkat?“ napadlo Máňu.

„Je tu docela krásně,“ rozhlédl se Olda. „Ale útočiště tomu říkat nebudeme. Jednak si pod tím jménem pamatujeme něco jiného a za druhé tady nehledáme jen úkryt před ďábly.“

„Co takhle - Andělský svět?“ napadlo Máňu.

Andělských světů je už dost,“ ušklíbl se Olda. „Na jednom mám dokonce kamarádku.“

„Světů, na kterých žijí Ogdurové, je spousta,“ namítala Máňa. „Vsadím ale co chceš, že jméno Andělský svět nemá žádný, vždyť si sami říkají Ogdurové! Pro nás bude Andělský svět taky jen tenhle.“

„Jsem pro!“ přihlásila se Jarča.

„Já taky,“ přidala se k ní Cilka.

„Vítek s Pepkem se jistě přidají a i kdyby ne, už teď je nás většina,“ shrnul to Jirka. „Ale navrhoval bych pojmenovat po Cilce tuhle pevninu, když už ji objevila.“

„To je pravda!“ souhlasila Máňa.

Olda se podíval na Cilku. Ta zrudla, ale jinak na sobě nedala nic znát.

„Tak za prvé: nemusí to být pevnina, ale ostrov,“ řekla suše. „Viděli jsme z ní sotva sto kilometrů. I ostrovy jako Kypr a Kréta jsou větší. Za druhé si nemyslím, že by se mělo něco pojmenovávat po objevitelích. Mohli bychom tu mít bez velké námahy vlastní kontinenty, ale mě by to netěšilo. Jsem zásadně proti!“

„A za třetí,“ začal Olda...

„Za třetí bychom to měli pojmenovat podle toho, co tu leží u nás na Zemi!“ řekla rychle Cilka. „Co je vlastně na tomhle místě? Odhadla bych to na Bulharsko.“

„To se dá spočítat přesněji,“ řekl Olda. „Podle směru a vzdálenosti našeho letu jsme teď někde poblíž ruské Oděsy.“

Bylo zřejmé, že nechce Cilku zkoupat za přivlastnění jeho objevu pevniny.

„Oděsa je moc velká,“ řekla Cilka. „Počkejte chvilku!“

A zmizela za modravě orámovaným oválem. Ani ne za minutu se ale opět objevila. Ovál si otevřela z opačné strany, takže se podobal andělským křídlům, byl ale více než sto metrů stranou. Cilka se jen krátce rozhlédla a rychle přiletěla blíž k ostatním.

„Nejbližší vesnice se jmenuje Věrchuvka,“ řekla. „To je ale příliš ruské, takže se naše usedlost bude jmenovat Na vršku. Na jméno ostrova či pevniny si počkáme, až budeme mít podrobnější mapu.“

Olda jen pokrčil rameny na znamení, že není proti. Postupně to přijali i ostatní.

„A letíme nejkratší cestou domů!“ rozhodla Cilka coby velitel výpravy. Poslechli ji, roztáhli se do vějíře a obrátili k domovu. Co také jiného? Měli přece hotovo.

Cilka se jako velitel opět osvědčila.


Alexijev se v Útočišti objevil až v podvečer, takže všechny zastihl u večeře.

„Jak to dopadlo na Zemi?“ zajímal se dychtivě Olda.

„S námi dobře,“ usmál se lékař. „Pár lidí se zlobilo, že se sem nedostanou, ale komu jde o zdraví, oželí i přidruženou dovolenou. Zejména když to zdraví dostane zadarmo a peníze zpět na ruku. Nespokojencům jsem navrhl, že si stihnou zaplatit jinou dovolenou na Zemi.“

„Byli jsme na novém světě a pojmenovali jsme jej,“ pochlubila se Cilka. „Budeme mu říkat Andělský svět, protože jsme jej získali díky Ogdurům.“

Andělský svět?“ podíval se na ni Alexijev pátravě. „To jméno by docela ušlo.“

„Podívali jsme se tam po okolí a našli ideální místo pro vesnici,“ řekla Cilka.

„Necítili jste přitom nějaké otřesy?“ nenechal ji domluvit Alexijev. „Tady se zase otřásl celý svět! Bylo to sice menší než první celosvětové zemětřesení, ale bylo to znát.“

„Copak?“ zpozorněl Olda. „Němcům u chobotnic zase něco vyletělo do vzduchu?“

„To ne, ale stalo se něco nevídaného!“ řekl Alexijev. „Němci se od chobotnic vrátili na Zem. Na tom by nic nebylo, ale oni se na Zem vrátili všichni najednou a navíc i s obrovským kusem pevniny, přes sto kilometrů v průměru! My tak velkou bránu ani nedokážeme otevřít, nebo ano? Co ty na to řekneš, Oldo?“

„Sto kilometrů?“ divil se Olda. „To nedokážeme. To je betonově nad síly slýribu. Hádal bych ale, že Němce poslaly na Zem chobotnice. Tvrdily přece, že Němci mají jejich stroje.“

„Ať tak nebo tak, bylo to znát po celém světě,“ řekl Alexijev. „Slyšel jsem, že se přitom přemístilo dvacet miliard tun skal a čtvrtina té váhy vody. Je něco takového vůbec možné?“

„Zřejmě ano,“ řekl Olda. „Můžeme se na to přeptat Ogdurů, až se tu objeví. Možná by to jejich staré stroje také dokázaly, kdysi je přece měli. Můžeme se zeptat i chobotnic, měli bychom to z první ruky.“

„V každém případě si musíme opravit školní znalosti,“ usmál se Alexijev. „Kousek od Brazílie, asi tak dvě stě kilometrů, se teď nachází nový ostrov. Jmenuje se Nové Německo, má sto kilometrů v průměru a ať to dokázali Němci nebo chobotnice, znamená to, že jejich stroje utáhnou i tak obrovskou zátěž. Určitě to bylo obdivuhodné.“

„Takže jsou všichni Němci zpátky na Zemi,“ povzdychla si Máňa.

„Buď jak buď, chobotnice tím definitivně vyřešily válku v jejich světě. Němci odtáhli, je tam klid,“ pochvaloval si to Alexijev. „Někdy je odsun nejlepší možné řešení.“

„Jen by mě zajímalo, koho to napadlo,“ řekl Olda. „Taková masa skal v pohybu musela být něco příšerného! Připadá mi to jako hodně šílený nápad.“

„Šílený? Možná. Ale vyřešil všechno najednou! Kéž bychom uměli něco podobného!“ posteskl si Alexijev. „Kdyby bylo tak jednoduché i naše stěhování do Andělského světa!“

„Takhle naráz to nedokážeme,“ přihlásil se o slovo Vítek. „Ale vynalezli jsme s Pepčou něco stejně epochálního. Když si to spojíme s Alexijevovou nově objevenou cestou, můžeme se do Andělského světa nastěhovat ihned a nemusíme být závislí na Útočišti ani hodinu.“

„Co jste vynalezli tak epochálního?“ zarazil se Alexijev.

„To ti tady v Útočišti neřeknu ani v telepatii, natož nahlas!“ řekl Vítek. „Pojďte s námi zítra ráno na ten... Andělský svět. Půjdeme tam s Pepčou obhlédnout situaci.“

„Proč nám to neřekneš hned?“ zajímalo Alexijeva.

„Nějak jste pozapomněli, kdo nás špehuje,“ řekl Vítek. „Nemusí vědět všechno.“

„Nic přece neskrýváme, špehování by nám nemělo vadit,“ přelétl Alexijevovi přes čelo mráček. „Nebo si myslíš, že své záměry musíme skrývat?“

„Řekl bych, že se to může vyplatit,“ trval na svém Vítek. „Vůbec nemám dojem, že jim tady vadíme, místa je tu přece dost. Spíš si s námi chtějí hrát, jako kočka s myší. Připomíná mi to normální šikanu. Baví je, když nás mohou trápit. Když jim předem oznámíme, co chceme dělat, bude pro ně příliš lehké házet nám nenápadně klacky pod nohy. Stačí říct: Půjdeme k jezírku a pak se budeme divit, že tam byl naříznutý můstek. Nebo jen náhodou skrz naskrz prohnilý, aby to nevypadalo tak okatě.“

„Proč myslíš, že by nám chtěli škodit?“ vrtěla hlavou Marie. „Vždyť je i v jejich zájmu, abychom odešli co nejdřív.“

„Mohli by nám škodit z čisté škodolibosti,“ povzdychl si Vítek. „Bude lépe, když jim nic předem neprozradíme.“

„Já Vítka chápu,“ zvážněl Alexijev. „Je lépe připravit se na poťouchlosti a být překvapen příjemně, než naopak. Zítra půjdu na Andělský svět s vámi. Půjdeme všichni, musíme se tam dobře porozhlédnout, kde bude stát naše nové sanatorium, když už nám to Vítek slíbil.“

„Vaše vynálezy mě opravdu zajímají,“ souhlasil i Olda, ještě než se rozešli. „Jen jestli neděláte bouři ve sklenici vody. Nebo jak se říká, mnoho povyku pro nic.“

„To uvidíš zítra!“ odvětil Vítek.


Ráno se všichni sešli na snídani brzy.

Starou Gertrudu ale nezaskočili. Byla v jídelně první, jistě vstávala ještě za tmy. U stolu pro lékaře bylo už všechno připravené, jen se pustit do jídla.

Najedli se rychle. Mezitím dorazili Cilka a Jiří. Cilka dnes sice neměla být velitelem této výpravy, ale nechtěla si ji nechat ujít. Tušila, že účast bude stát za to.

V rychlosti dojedli a vyšli před palác. Vítek otevřel větší bránu.

„A všichni pěkně jako husy za sebou!“ pobídl ostatní.

„Já ti dám husu, že na ni nezapomeneš!“ hnala se po něm Cilka, ale minula ho a tak jako ostatní, prolétla i ona do sousedního světa.

„Počkej, tady na ten ostrov ne,“ varoval Vítka Olda. „Tady jsme přece nechali ďáblovy spřežence! Poleť někam jinam!“

Zamířili tedy podle Oldy na sever a brzy našli další, podle vzhledu ne-korálový ostrov.

„Nevypadá to trochu jako sopka?“ mračil se Vítek.

„Možná,“ připustil Alexijev. „Ale když, tak hodně stará. Podívej se, jak už je obroušená. Podle mě mohla soptit naposledy ve druhohorách, pokud tady bylo něco podobného.“

„Proč by nebylo?“ usmál se Olda. „Nějaký vývoj mají všechny světy, ne?“

„Na tom ostatně nesejde,“ řekl Vítek. „Myslím, že tohle údolíčko mezi dvěma kopci bude nejvhodnější.“

Snesl se níž a ostatní za ním.

„Tady bych raději žádný dům nestavěl,“ mračil se Olda. „Ty skály jsou podle mě příliš příkré a přitom dost zvětralé. Něco by se mohlo utrhnout a dům zavalit.“

„Nebudeme stavět dům,“ odbyl ho Vítek a postavil se. „Pojďte sem a dívejte se!“

Popadali kolem něho na kamenitou půdu ostrova a obklopili ho.

„Co budeš dělat?“ neudržela se Máňa.

„Hned uvidíš!“ ujistil ji. „Pepčo, otevři okno!“

Okno se k jejich překvapení otevřelo za nimi, ale Vítek se ani neohlédl. Místo toho se soustředil před sebe.

„Dívejte se támhle naproti!“ upozornil všechny.

V protějším svahu vířil hnědý dým protkávaný zelenými blesky. Vítr ho nerozfoukával, ten vířící oblak se zřejmě větrem nedal ovlivňovat. Ozval se silný hukot.

„Dívejte, zajíždí to do skály!“ vykřikla Jarča, aby to překřičela. Ani si nevzpomněla, že by mohla použít telepatii, které hluk nevadí.

„Co to bude?“ přidala se k ní i Máňa. „Nějaká obří jeskyně?“

„Neruš!“ okřikl ji Vítek.

Skutečně se zdálo, že před nimi vzniká jeskyně. Rychle se zvětšovala a brzy by se do ní vešel pořádný panelák. Pak se ale uvnitř začalo blýskat víc do modra a oblak dýmu se zase vyvalil na její okraj. Pak se najednou rozplynul. Hora byla jako dřív, zdánlivě beze změny.

„Co to mělo znamenat, Vítku?“ zeptala se Máňa zvědavě.

„Pepčo, zavři okno!“ nevšímal si jí Vítek.

Pepča se zašklebil a zavřel vesmírnou bránu.

„A teď... malá zkouška!“ řekl Vítek s trochou napětí v hlase.

Přímo před přihlížející skupinkou se odkrojil kus svahu, jen to zavířilo oblakem prachu. Vznikla skalní plošinka, na níž se objevil bytelný, velký stůl, pokrytý ubrusem a mísami jídla. Kolem se postupně zhmotnily pohodlné židle.

„Klíčový pokus se podařil!“ vykřikl vesele Vítek a vykročil jako první ke stolu. „Zveme vás s Pepčou na velkolepou hostinu na oslavu nezávislosti na Útočišti!“

„Počkej, jaké nezávislosti?“ nechápala Jarča.

„V té hoře naproti jsme postavili duplikát robotického centra původních lidí Útočiště,“ řekl slavnostním hlasem Vítek, přistoupil ke stolu a uchopil pohár mimozemského vína. „Tahle hostina je jeho dílo. Rozumíte? Máme vlastní roboty! S Útočištěm a s tamními závistivci je nic nespojuje, nikdo nám je nezablokuje a budou poslouchat jen nás. Napadlo nás to s Pepčou.“

„A co kdyby se sem ti závistivci přece jen dostali?“ napadlo Jarču.

„Než se to stane, vyznáme se v robotech tak, že budou poslouchat jen nás!“ řekl Vítek.

Začal všechny rozmisťovat. Počet židlí odpovídal počtu účastníků hostiny, takže brzy seděli všichni.

„A teď... dobrou chuť!“ usedl Vítek jako poslední.

Všichni se opatrně pustili do jídla. Brzy zjistili, že se jídlo nijak neliší od toho, co jedli na Útočišti. Tohle bylo zvláštní jen tím, že vzniklo až tady.

„Na Útočišti je také takové centrum?“ chtěl vědět Alexijev, když ochutnal ovoce. Bylo syntetické, ale od čerstvého k nerozeznání. Dokonce na něm byl jakýsi úmyslný kaz, zřejmě aby navozoval dojem skutečnosti.

„Je jich tam plno,“ řekl Vítek telepaticky, protože právě okusoval pečenou masohrušku. „Jsou rozhozené v síti po všech pevninách zhruba tři sta kilometrů od sebe. My máme jedno, ale ještě dnes postavím další dvě. I tohle jedno by nás dokázalo zásobit, ale nechci riskovat, že se tahle sopečná nádhera kolem nás neprobudí. Vesuv se zdál také dávno mrtvým, obyvatelé Pompejí by o tom mohli něco vyprávět!“

„Zdálo se mi to tady ale trochu energeticky... hladové,“ řekl Olda a pomalu se nadechl, aby si jeho idarchon mohl nasát okolní energii.

„To se ti nezdálo,“ obrátil se na něho Vítek. „Idarchon přesuny energie vnímá jako hlad. Až tady bude těch center víc, budou se vzájemně energeticky podporovat a nebude to tak znát. Jejich dávní konstruktéři si na nich dali záležet, vymysleli je perfektně.“

„Myslíš, že tohle dokáže stavět i domy?“

„Jistě,“ ujistil Alexijeva Vítek. „Všechno co kdy dělali roboti na Útočišti i co je naučíme my. Paměti se sem přece zkopírovaly i s obsahem.“

„Takže jestli jsem to dobře pochopil, v té jeskyni je úplné středisko robotů i s pamětí?“ ubezpečoval se Olda.

„V každém centru se při vytváření kopie vytvoří i kopie jeho paměti,“ vysvětloval všem Vítek. „Tento týden udělám aspoň pět duplikátů v různých místech světa, nemůžeme si dovolit přijít o ně při nějaké katastrofě. Vy si zatím rozmyslete, co a kde chcete postavit. Nebudeme to stavět pomocí robotů Útočiště, ale vlastními silami. Bude to pro nás pohodlnější, budeme mít na to klid, no řekněte, není to geniální?“

„Ti roboti uměli kopírovat i sami sebe?“ zeptala se Jarča. „Oni to někdy potřebovali?“

„Jistě,“ souhlasil Vítek. „Také na Útočišti občas docházelo k zemětřesení, nevyloučíš ani výbuch sopky. Zničená centra se v takovém případě duplikují podle jiných. Za tisíce let jejich existence se to prý stalo asi čtyřicetkrát. Já už jsem toho jen využil.“

„Jsi génius, Vítku!“ nadšeně prohlásila Jarča. „Jak tě to vlastně napadlo?“

„To si povíme jindy!“ řekl Vítek. „Navrhuji, když už nám to tak vyšlo, přestěhovat sem z Útočiště pacienty. Doleťte pro Bulise a vezměte si na to všechny létající autobusy. Počkám na vás tady a než se sem vrátíte, najdete tu palác jako z pohádek Tisíce a jedné noci. Až sem přestěhujete pacienty z Mělníka, vezměte sem i pobočku z Pardubic. Já zatím postavím druhou usedlost pro Macounovy a Rovných.“

„Neměla bych ti s ní poradit?“ nabízela se Cilka.

„Nemusíš,“ zavrtěl hlavou Vítek. „Roboti si pamatují, co jsme stavěli pod dohledem tvého táty. Jen mi ukážeš, kde to má stát.“

„Já nevím, co když se táta rozhodne jinak?“ znejistěla Cilka.

„Poslyš, jak tě znám, vybrala bys to jistě dobře,“ obrátil se na ni Vítek. „Tátovi nezbude nic jiného než se nastěhovat. Dneska tady zkrátka rozhoduješ ty! Jen si na to zvykej!“

„Vítku, seš nejen génius, ale i príma kámoš!“ řekla Cilka procítěně.

„Mně stačí, že i ta opovrhovaná technika může být užitečná!“ přiznal Vítek.

„To jsi právě dokázal!“ uznal mu Alexijev.

 


Zpět Obsah Dále

22.02.2017 15:37