Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Odborný posudek

Oldovi se přestávka v objevitelské cestě hodila. Nejprve se telepaticky dohodl s Máňou.

„Nešla bys se mnou na jednu velice důležitou návštěvu?“ navrhl jí směrovaně, aniž by věděl, kde právě je.

„Kam?“ zeptala se. „Doufám, že ne k Mrzoutům? Tam už mě nedostaneš ani za nic!“

„Ale kdepak!“ ujišťoval ji rychle. „Dostal jsem na hlídání Bóžu, snad bych ji nebral někam, kde by jí mohlo něco ublížit?“

„Takže výlet s hlídáním mimina? To beru!“ souhlasila veseleji. „Mám si s sebou vzít skripta, nebo na učení nebude čas?“

„Skripta si neber,“ varoval ji. „Učit se tam nebudeme. Ačkoliv... ale na to skripta určitě nebudeme potřebovat.“

„Dobře, za chvilku jsem u vás!“ slíbila.

Přivítal ji na chodbě, vedle něho se vznášel létající košík s klidně spící Bóžou.

„Kam se jde?“ zašvitořila vesele.

„Daleko,“ řekl sveřepě.

„Jak daleko?“ dožadovala se upřesnění.

„Na Xijtru,“ dostalo se jí žádaného.

„Do toho smradu k chobotnicím s Bóžou?“ zarazila se trochu. „To myslíš vážně?“

„Děsně vážně,“ ujistil ji. „A už se neptej!“

Máňa se tedy neptala, ačkoliv se jí to zjevně nezamlouvalo. Olda vytvořil postupně všechny potřebné brány, prošli jimi i s košíkem. Poslední brána vedla na vršek hory, porostlé vysokými stromy. Dole ale moc houští nerostlo, takže tu byl krásný výhled. Kdyby tu nesmrděla zkažená vajíčka, bylo by tu docela hezky.

Olda začal volat své známé, především Aiwuy, která s ním dosud jednala nejčastěji.

„Lidé se už z našeho světa odstěhovali,“ sdělila mu telepaticky. „Dohodli jsme se, že se už nevrátíte.“

„S kým jste to dohodli?“ chtěl vědět Olda.

„S mluvčím lidí Otou Vávrou!“

„To se snad týká trvalého pobytu, ne občasných návštěv!“ opáčil Olda. „Toho Vávru ani neznám, jak mohl mluvit za nás?“

„S vámi je ale potíž!“ vzdychla si telepaticky Aiwuy. „Přijít na návštěvu nepozváni není snad ani u vás zdvořilé. Nedávno jsme svolili k návštěvě lidí, chtěli něco vědět o genetických úpravách, ale to byla odborná pomoc slíbená kdysi dávno. Jaký důvod k návštěvě máte vy?“

„Stejný,“ ujistil ji Olda. „Potřebujeme odbornou pomoc.“

Telepatické jednání bylo úzce směrované a Olda tentokrát nestihal směrovat to současně na Aiwuy i na Máňu. Ta si zřejmě myslela, že si oba zvědavě prohlížejí okolí. Když se ale nemohla s Oldou směrovaně spojit a musela ho zatahat za ruku, aby mu sdělila, že v dálce vidí jezero, Olda jí odvětil, že se právě dohaduje s místními chobotnicemi, ale nestihl ji zatáhnout do hovoru.

„Mančo, buď trpělivá!“ požádal ji. „Tenhle rozhovor je vážně důležitý. Aiwuy nedokáže telepatit souběžně se mnou i s tebou a kdybych ti směroval jen napůl svoje odpovědi, stejně bys netušila o čem je řeč. Nech mě, až to vyjednám, řeknu ti až výsledek.“

Máňa se na něho udiveně podívala. O tom, že už přičinlivě telepatí, zatím jen tušila. Ale pochopila hned, že u toho rozhovoru zřejmě nebude.

„Budu se tedy zatím rozhlížet po okolí,“ přikývla odevzdaně. „A hlídat Bóžu.“

A sklonila se ke košíku. Mimino spalo jako andělíček, okolní zápach mu zřejmě nevadil.

Olda si docela oddychl. Máňa to přijala vstřícně, tím lépe. Mohl se aspoň plně soustředit na jednání s místními bytostmi.

„S čím potřebujete pomoci?“ zbystřila pozornost Aiwuy.

„Nevíme si s něčím rady,“ přiznal Olda. „Vyznáte se v lidech lépe než my sami, nemohli byste nám něco zjistit?“

„Pokud je to nějaká drobnost, pomůžeme vám,“ odvětila Aiwuy. „Nebudete se ale u nás zdržovat déle než je nezbytně nutné, souhlasíš?“

„Souhlasím,“ sliboval Olda. „Jdeme opravdu jen na radu, i když možná složitější, když si s ní sami neporadíme.“

„Dobře, to se dá pochopit,“ uznala Aiwuy. „Takové výjimky sneseme. Rádi bychom se ale dohodli na naprostém nevměšování i s vámi.“

„Copak jsme se vám do něčeho někdy vměšovali?“ opáčil Olda. „Za Němce nemůžeme, jsme jiná skupina a žijeme na jiném světě než Němci. S námi jste přece nikdy neměli problémy. Darovali jste nám různé dárky, ale nikdy jsme si nevzali nic víc, než co byste nám sami dali. Ale návštěvy by vám vadit neměly. Chovali se tu snad naši poslední studenti nějak špatně?“

„Ti byli přímo vzorní,“ přiznala. „Víš, drobečku, my jsme i Němcům zpočátku pomáhali jako tobě a tvé skupině, jak říkáš. Ale oni chtěli pořád víc a víc, až si začali brát všechno a nás začali zabíjet. Po takové zkušenosti se nediv naší opatrnosti!“

„Nejsme jako oni!“ opáčil Olda. „Možná bychom mohli naopak pomoci i my vám, už jsme se ledacos naučili, ovšem uznávám, v biologii jste lepší vy.“

„No dobře!“ skončila to Aiwuy. „Když přijdete s žádostí o pomoc, nevyhodíme vás. Ale nechceme, abyste nám sem courali zbytečně. Na to je asi příliš brzy po masakrech, které jste nám tady způsobili. Vím, vy ne. Ale lidé vašeho druhu, to nepopřeš.“

„Zbytečně vám sem chodit nebudeme, to vám mohu slíbit i za naši skupinu,“ souhlasil. „Ale jen za naši skupinu. S ostatními lidmi se nestýkáme a jak se zdá, ještě dlouho nebudeme jednotní. Mrzí nás to možná víc než vás, ale to je prostě skutečnost.“

„Já vím,“ přiznala Aiwuy. „To říkali ti druzí taky. Jste rozdělení na národy, jeden toho o druhém moc neví... Dobrá, sejdeme se. Kde jste?“

Olda jí popsal okolí. Když se zmínil o jezeru, matně se třpytícímu v dálce, přerušila ho.

„Jasně, jste právě na Aomuniaku,“ řekla spokojeně. „Jak bych to... jste na střeše našeho třetího největšího města. Vchod najdete, když sestoupíte směrem k tomu jezeru na obzoru.“

„Budeš tam?“ zeptal se Olda.

„Těžko,“ usmála se Aiwuy. „Podle vašich měřítek jsem pět tisíc kilometrů daleko. Bude na vás čekat Qoworax. Neznáte ho, ale my si to sdělíme. Na rozdíl od Němců si vaše skupina sděluje informace telepaticky na dálku, nebo si vás s někým pletu? Jistě ne, když telepatíte.“

„Ano, tuhle možnost, co já vím, Němci nemají,“ souhlasil Olda.

„Tak jděte, Qoworax už vás čeká!“ pobídla je.

Olda se tedy obrátil k Máně.

„Pojď, půjdeme,“ řekl. „Požádal jsem chobotnice o pomoc s něčím, kde si nevíme rady ani já, ani Alexijev. Týká se to zejména Bóži, ale také mě i tebe. Chobotnice nechtějí, abychom sem cestovali jen tak jako turisté, ale pomoc mi neodmítly. Půjdeme tedy k nim.“

„Kde je najdeme?“ chtěla vědět Máňa.

„Šlapeme přímo po střeše jejich města!“ usmál se. „Jejich města se podobají jeskyním více než naše, ale ony žijí víc v přírodě než my. Uvidíš sama, už nás očekávají.“

Vznesl se a s košíkem před sebou zvolna zamířil směrem, kde viděli jezero. Máňa se k němu přidala. Čím sestupovali po svahu hory níž, tím bylo pod nimi hustší houští, zřejmě se tady zdejší obyvatelé moc neprocházeli.(Což byl omyl, Xijtrané raději cestovali korunami stromů).

Konečně doletěli k veliké plošině pod úpatím hory. Temněl se tu jako veliký černý otvor do skály jeden z mnoha vchodů města Aomuniak.

Jakmile se postavili na plošinu, od velikého kamene se odlepila obrovská chobotnice.

„Vítejte v Aomuniaku!“ podala jim chapadlo, kterým jí Olda s Máňou srdečně potřásli. „Můžete mě nazývat zkráceně Qoworax. Máte nějaký problém? Sem s ním!“

„Potřebujeme toho víc,“ začal opatrně Olda. „Seřadím to raději podle důležitosti. Máme s sebou malé dítě, je to moje sestra. Potřebovali bychom vědět, čím se od nás liší.“

„To je velice jednoduché!“ odvětil Qoworax se zřetelně pobaveným úsměvem. „Když je to tvoje sestra, pak především a taky asi nejvíce pohlavím.“

Máňa se zasmála. Na blízko používali Olda i jeho mimozemský protějšek všesměrovou telepatii, které samozřejmě rozuměla.

„Tak jednoduchý rozdíl poznáme sami,“ durdil se Olda. „Mám něco důležitějšího. Moje sestra má proti mně jiného otce a ten patří k bytostem z jiného světa. Proto má po něm nějaké zvláštnosti. Jestli se vyznáš v lidech Země, co řekneš orgánu, který ti na ní ukáži?“

Vybalil dítě z létajícího košíku. Mimino se přitom probudilo, ale ačkoliv udiveně zíralo do obrovských žlutých očí chobotnice, nejevilo sklon k pláči. Ten tvor je zajímal, protože nic takového ještě nevidělo, ale nic víc.

Olda uložil Bóžu na víko košíku jako na podložku, otočil jí jemně hlavičku na stranu a zneviditelnil kůži pod jejím ouškem.

„Vidíš?“ ukazoval Qoworaxovi prstem na podivný prstencovitý orgán.

Máňa okamžitě zvážněla a zadívala se na Bóžu se směsí údivu a nedůvěry.

„Co to tam má?“ neudržela se a zeptala se rychle Oldy.

„Božka má tátu ďábla!“ řekl Olda vážně. „Jen mámu máme stejnou. Je to naše rodinné tajemství, ty je přece znáš a jsi v tom taky důležitá.“

Qoworax také zvážněl.

„Tohle opravdu neznáme,“ řekl Oldovi. „Co to má být?“

„Nevím,“ přiznal Olda. „Něco elektromagnetického, ale o účelu nevím vůbec nic.“

„Tohle asi tady na místě nevysvětlíme!“ přiznal Qoworax. „Jestli chcete zjistit něco víc, museli byste se mnou do našich... vy byste tomu říkali laboratoře. Chcete?“

„Nepodnikáme takovou cestu, abychom u cíle couvli,“ opáčil Olda. „Půjdeme.“

Uložil Bóžu zpátky do košíku a když Qoworax vykročil před nimi, následoval ho. Marie se držela po jeho boku, aby se neztratila. Brzy zjistili, že chobotnicovitý tvor kráčí příliš rychle na lidské poměry, ale když vzletěli, drželi se ho celkem v pohodě.

Otvor do skály byl temný, ale sotva tam vkročili, rozsvítily se před nimi ve stropě modré svítící kameny, takže letěli za kráčející chobotnicí v modrém světle. Když se ale Máňa ohlédla a spatřila, jak za nimi modré kameny zhasínají a chodba se opět potápí do tmy, popadla Oldu za ruku a směrovaným telepatickým šepotem se s ním podělila o své obavy.

„Kdyby nás tu nechal, nikdy odsud nevyjdeme!“

„Žádné pasti nejsou tak zlé, aby se z nich nedalo vyjít slýribem,“ vrátil jí Olda odvahu.

„No dobře, ale říkej si co chceš, je to dost... ano, příšerné, to je to pravé slovo!“

„To je jejich civilizace,“ ujistil ji. „Nám se jeví nezvyklá, prosím, ale oni tu jsou doma.“

Chodba pokračovala několika zákrutami, odbočili i na několika křižovatkách. Hluboko pod horou svítilo modré světlo skoro všude a všude tady potkávali spousty chobotnic. Žádná jim ale nevěnovala pozornost.

„Oni nás nevidí?“ starala se Máňa.

„Vidí, ale vědí o nás,“ ujistil ji Olda. „Jak aspoň vidíš, čumilů tady moc není.“

„Kdyby se někdo z nich objevil na Václaváku, to by vypadalo jinak!“ řekla.

„To jistě!“ usmál se. „Možná i u nás v sanatoriu by to vyvolalo poprask. Uvědom si ale, chobotnice znají lidi už dlouho, přinejmenším od konce Druhé světové války.“

„Kdyby na nás skočili, roztrhají nás na kusy!“ otřásla se.

„Ale protože jsme jejich přátelé, neudělají to!“ odvětil s jistotou.

Bóža už zase klidně spala a jako jediná se o nic nestarala. Teď už ani Olda, ani Máňa neměli tušení, jak hluboko jsou ve skále a kdyby se měli vracet sami, byl by to pro ně hodně těžký úkol. Nezbývalo jim než se spolehnout na přítele Qoworaxe.

Na několika místech se skála před nimi otevřela a za nimi zavřela. Tušili, že to Qoworax dělá telepatií, ale Olda ujistil Máňu, že mu zkrátka musí věřit.

Konečně se před nimi otevřela skála do rozsáhlejší prostory, osvětlené velikým modrým krystalem ve stropě. Čekaly tu na ně tři další chobotnice.

„Mohli bychom se podívat na vaše mládě?“ zajímala se jedna z nich.

Olda opět opatrně vytáhl Bóžu z košíku, tentokrát ji ani nevzbudil. Položil ji opatrně na víko a předvedl chobotnicím tajemný orgán pod ouškem. V modrém světle, či spíše přítmí, toho moc vidět nebylo, ať se Máňa natahovala co nejblíž, ale Olda správně předpokládal, že pro chobotnice je to možná dostačující osvětlení.

„Tak to nemyslíme,“ odvětila chobotnice. „Je to sice hezké, ale potřebujeme to jinak.“

„Cokoliv, pod podmínkou, že jí neublížíte!“ vymiňoval si Olda.

„Neublížíme jí,“ slibovala chobotnice. „Kdybys chtěl, můžeme jí dát totéž co tobě.“

„To jí dám sám, naučili jste mě to dobře,“ odmítl to Olda. „Jde nám o to, co má v sobě, ale o čem nevíme. Božka je velice neobvyklá kombinace dvou různých světů.“

„Dobře, pokud to opravdu chceš, polož dítě sem na ten kamenný stůl a odstup,“ požádal ho Qoworax.

Olda tam za ostražitého Mánina sledování svou spící sestřičku opatrně položil a trochu poodstoupil.

Kolem dítěte náhle zavířilo divné modré světlo. Pokud Olda stihl sledovat, nepřicházelo ze stropního modrého krystalu a nepodobalo se ničemu co znal. Sahalo skoro až k němu, takže raději odstoupil ještě o krok. Nebál se toho, ale nechtěl svou přítomností jev ovlivnit.

„Teda...“ šeptla Marie telepaticky k Oldovi. „Co to je?“

„Nevím, ale věřím jim,“ odvětil jí stejně tak potají Olda.

Modravé světlo přešlo do červeného, pak přes žluté do zeleného, až se mu vrátila modrá barva, pak zhaslo.

„Vezměte si to dítě,“ pobídl je Qoworax. „Už je nebudeme potřebovat. Říkáš ale, že se máme zaměřit na odlišnosti. Jistě tím míníš odlišné orgány, které by mohlo mít?“

„Jednak na odlišnosti, ale pak by mě opravdu hodně zajímalo, co můžete soudit o věku, jakého by se za příznivých podmínek mohla dožít...“

„To je dost neobvyklý dotaz. Je to přece velice malé dítě, na takovou prognózu máme málo údajů. Bude to jistě ovlivňovat prostředí v jakém vyroste, okolí, stres... Může předčasně podlehnout nemoci nebo nehodě...“

„Nehody klidně vynechte, nezajímají nás. Neumíte to odhadnout aspoň orientačně, plus minus deset let?“

„To umíme i přesněji,“ ustoupil Qoworax. „Dokážeme lidem život i prodloužit, ale u tak malého dítěte je to, nezlob se, nesmysl.“

„Nepotřebuji nic víc než hodně hrubou předpověď, s chybou deseti procent. Umíte to?“

„To snad ano,“ připustil Qoworax. „Na to tohle vyšetření jistě postačí.“

„Díky za to,“ pokýval hlavou. „To mě teď dost trápilo. A bylo by možné totéž určit pro mě a tady pro Máňu? Děláme teď nějaké pokusy a nevíme, jak jsme na tom.“

„To ti hodně zhruba zjistit můžeme,“ souhlasil Qoworax. „Než zpracujeme to dítě, polož se tam ty sám. Pak tě vystřídá tvůj přítel Marie.“

„Já taky, Oldo?“ zarazila se Máňa.

„Především ty,“ řekl Olda vážně. „Bude to hodně důležité.“

Došel ke kamennému stolu a lehl si na hladkou kamennou plochu.

Také se objevilo světlo, chvíli kolem něho kroužilo, pak měnilo barvy a nakonec zhaslo. Necítil přitom nic, ani nějaké neobvyklé teplo. To světlo bylo studené, nehřálo. Cítil jen chlad kamene pod sebou a skrz vlny světla kroužící kolem viděl ustaranou tvář Máni.

Pak to zhaslo.

„Nic to není, neboj se toho,“ uklidňoval Máňu, než totéž podstoupila i ona.

„Vyhodnocovat se to bude trochu déle,“ řekl Qoworax, když i Máňa vstala. „Můžete si zatím přejít vedle, je tam pro vás připravené lepší světlo než tady.“

Odvedl je do sousední jeskyně. Na stropě visela veliká pozemská žárovka, světla od ní bylo jako venku. Stál tu stoleček, dvě židle a na stolečku veliká mísa s plody různých barev.

„Vezměte si, tohle ovoce ještě neznáte!“ pobídl je Qoworax. „Vyvinuli jsme je nedávno na přání vašich přátel a podle jejich požadavků...“

Olda s Máňou si tedy vzali, ale v té chvíli se z odloženého košíku na kamenné podlaze začalo ozývat kňourání. Bóža se probudila.

„Možná už má hlad,“ napadlo Oldu.

Sáhl do košíku a vytáhl láhev s připraveným mlékem. Přistrčil k Bóže dudlík a ta se začala hladově krmit.

Qoworax sebou znenadání trhl, omluvil se a odešel, zůstali tu sami. Máňa se zájmem sledovala, jak se Olda činí.

„Docela ti to jde,“ uznala. „Ty budeš vážně manžel k nezaplacení!“

Olda zrudl a podíval se na ni.

„To bys mi snad zrovna ty říkat neměla!“ napomenul ji přísně. „Moc chvály škodí.“

„Víš,“ řekla vážně. „Nedělám si iluze, že bych si tě udržela jediným slibem. Kdoví, co ti přeletí přes nos, než vyrosteme. Aspoň něco jsem zkusila, ale samo by to jistě nestačilo, ty jsi totiž moc... hrrr...“

„Neboj se,“ usmál se na ni. „V Andělském světě nemáš konkurenci. Jarča tam má Vítka, Cilka Jirku, jen ten Pepek je jako kůl v plotě, ale tomu to nevadí. Sestřičky nepočítám, beztak o nás nestojí, s pacientkami se nemáme o čem bavit a jiné děvy tu nejsou a jen tak nebudou.“

„No právě!“ odvětila. „Teď to ještě ujde, ale až se vrátíme na Zem a poznáš tam nějaké super sex-bomby, to už půjde do tuhého. Zvlášť když nemám zrovna správné míry...“

Přeměřil ji očima shora dolů, až zčervenala. Přiléhavá andělská kombinéza její tvary neskrývala a ve třinácti opravdu ještě nevypadala na osmnáct, i když už teď bylo znát, že se z ní začíná klubat hezká mladá dáma.

„Vážně mě považuješ za pitomečka?“ usmál se na ni mile. „Sex-bomby... co by se mnou asi dělaly? Jsem snad playboy? Lev barů a salónů? Buldozer dívčích srdcí? Myslíš, že mi zatemní oči a rozum nějaké nesmyslné míry? Když se sama trochu nestranně zhodnotíš, musíš vidět, že na tom zle nejsi. Tlustá nejsi a při našem energetickém režimu ani nebudeš. Ve třinácti letech si ještě na míry stěžovat nemůžeš, ostatně už teď je vidět, že jsi holka, zvláště v té kombinéze, co bys chtěla víc? Taky nejsem a nikdy nebudu kulturista, nemám čas na návštěvy posilovny.“

„To říkáš teď!“ vzdychla si.

„Teď jako potom,“ mávl rukou. „Zkus si to otočit! Kolik je na Zemi dívek, které udělají ve čtrnácti letech doktorát a přitom jsou milé a dá se s nimi mluvit nejen o počasí a módě? Že nejsi plastiková Barbína lisovaná z ideální formy? Tím lépe! Nemysli si, už jsem o tom přemýšlel, i když zatím jen teoreticky. Kdo se ohlíží jen po kráse, dopadne špatně. Krása není všechno a navíc je pomíjivá. Člověk by měl mít rád víc duši než krásu, nemyslíš?“

„Lidi by toho měli...“

„Víš, čeho si u tebe hodně cením?“ podíval se jí do očí. „Taky bych ti to neměl říkat, ale když už jsme to načali... spoléhám se, že tě na Zemi neomámí nějaký prázdný svalovec playboy s nablýskaným mercedesem. Tady sice žádní nejsou, ale pravděpodobnost, že odoláš i těm na Zemi, podle mě skoro hraničí s jistotou.“

Opět trochu zrudla.

„Jistotu nemáme nikdy,“ uvažovala rychle, aby to nějak zakryla. „Taky mě může přejet na ulici auto...“

„Když auto včas uvidíš, zastavíš je očima,“ ujistil ji Olda. „Kdyby jelo rychle, zvedni se do dvou metrů a nech je podjet pod sebou.“

„Může mě taky někdo zabít,“ řekla. „Ďáblů i lidské zloby je mezi lidmi dost.“

„Je, ale uvidíme!“ řekl Olda. „A ještě jedno se mi na tobě líbí, to ti řeknu docela klidně. Líbí se mi, že se nemaluješ. Já vím, nemáme na to čas, ale když vidím třináctileté pacientky, ještě jim smrtka kouká z očí, ale už se shánějí po šminkách a chodí jako omalovánky... vy dvě s Jarčou jste proti nim tak přirozené... máš to u mě jako velké plus.“

Máňa zrudla ještě víc. Naštěstí to bylo vidět i pod slabou vrstvou make-upu. Kdyby tak Olda věděl, jak pečlivě se krášlila, než vyrazila na výlet s Bóžou...!

Bóža zatím vyplivla dudlík na znamení, že už má dost. Olda ji chvíli držel svisle, aby si v klidu říhla a nepoblinkala se. Chvíli mžourala očima, pak je zavřela a spokojeně chrupala dál. Olda ji nechal spát, jen ji opatrně zasunul do košíku a pečlivě přikryl. Láhev na mléko s dudlíkem dal do vnitřní kapsy košíku a košík nechal nehybně vznášet. Tím jeho péče o sestru pro tuto chvíli skončila, oběma zbývalo jen netrpělivé čekání.

„Máme tady nějaké výsledky,“ vplul do jeskyně Qoworax. „Harwen tomu sám ani věřit nechtěl, zkontroloval to pro jistotu dvakrát... když jste dokázali tohle, nevykládejte nám nic o vaší zaostalosti!“

„Nic jsme nedokázali,“ ujistil ho Olda. „Jestli jste zjistili něco nezvyklého, není to naše práce, ale práce jiných. Jen jsme zkusili využít toho, co nám zanechali Ogdurové. Má sestřička už vůbec není naše dílo.“

„Přitom právě ona je pro nás největší záhadou!“ prohlásil Qoworax. „Nejen pro to, co má v sobě navíc proti ostatním lidem, jak si je pamatujeme. Napadlo by tě, že ani nedokážeme předpovědět její dosažitelný věk? Nás také ne.“

„Jak to, nedokážete předpovědět?“ zarazil se Olda. „Ani plus minus deset let?“

„Ani plus minus deset tisíc let!“ usadil ho Qoworax. „Musíš se spokojit s odhadem dolní hranice. Naše metody sahají nejdále do šedesáti tisíc let a i to dost nepřesně. To dítě ale může dosáhnout víc. Zdá se, že mnohem víc.“

„Cože?“ vyskočil Olda. „Tolik? Šedesát tisíc, to je přece věk Ogdurů!“

„Myslíš těch, co jste od nich získali nějaké možnosti?“ zajímalo Qoworaxe.

„Ano, těch!“ řekl Olda. „Ti žijí tak dlouho! Ale Bóža k nim nepatří... patří k jiným... To je mi ale záhada!“

„To není všechno!“ řekl Qoworax. „Také vy dva nás zajímáte. Proti standardním Němcům máte dost odlišností. Poznali jsme naše tacuky, jeden orgán se vzdáleně podobá našemu quro, ale je jiné podstaty. Další orgány neznáme a jejich funkčnost můžeme jen odhadovat. Přinejmenším dva souvisí s energií, ale není nám jasné, s jakou. Elektřina ani quro to není, víc nevíme. Zajímal tě také věk. Kdysi jsme s lidmi experimentovali, dokud se k nám chovali jakž takž přijatelně. Byli jsme na dobré cestě prodloužit jejich průměrný věk až na více než devět krát devět krát čtyři let, ale pak se z nás stali nepřátelé a raději bychom jim ubírali. Zkazili si to ale sami, i když naše küfferlinové máslo může lidem prodloužit život tak do dvou set. Vy dva jste ale další výjimka. Věkovou hranici pro vás dva odhadujeme na devět krát devět krát devět let, leda by se do toho vložil nějaký významný záporný nebo naopak kladný vliv. Je to třikrát víc než dokážeme my a dokonce dvakrát víc než je nejvyšší biologický věk nás samotných. V tom se od sebe nelišíte.“

Olda si oddychl. Marie nezemře tak brzy, jak jí předvídal Alexijev. Odhad přes sedm set let měla kdysi i Bísíája, to se ani nedá představit. Nejdůležitější je, že se to přeneslo s tím, co dovede přenést Olda. Platí to tedy pro všechny i s Alexijevem. I kdyby Ogdurové přišli až za dvě stě let, dočkají se jich všichni, když vynecháme ďábly a jiné nepříjemnosti. A Bóža? Šedesát tisíc let? Ta je trochu unikát. Bude možná problém, jak s tím naloží. Všechno, co je přes dvě stě let, mohou ale hodit za hlavu, na to je teď dost času.

„A ty odlišnosti?“ zeptal se raději.

„Některé máte vy dva, ty a Marie společné. Je to zejména...“

„To rovnou vynech,“ přerušil ho Olda. „Co má Marie ode mne, o tom vím. Zajímá mě, co mám proti ní navíc. Něco jsem totiž dostal od andělky a nevím o tom.“

„Máš jen pár drobností v očích, uších a v hlavě,“ řekl vážně Qoworax. „Je divné, že si je neuvědomuješ, ale nedá se to vyloučit. Naneštěstí to zabraňuje v klonování orgánů. Kdyby sis chtěl ty drobnosti uvědomit a klonovat je jiným, museli bychom ti věnovat malou paměťovou kuličku. Chceš?“

„Samozřejmě!“ souhlasil Olda.

„Dobře, ale to malé dítě... má těch orgánů víc. V hlavičce má přímo nabito věcmi, které tam lidé normálně nemají. Mohli bychom ti i tyto znalosti dát do paměťové kuličky, chceš?“

„Byl bych rád,“ řekl Olda.

„Jsou to ale opravdu zvláštní orgány,“ pokračoval Qoworax. „Jen jedinou věc jsme bez nejmenších pochyb rozluštili. Je to malá kulička mezi hemisférami mozku vpředu na čele. Může vyslat silný výboj energie, podobný našemu quru, ale na jiné bázi. Když tě zasáhne, nervy se dostanou do stavu křečí. Budeš mít pocit nesmírně silného úderu a nebudeš schopen pohybu. Soudíme, že je to účinná zbraň na blízko, do dvaceti metrů vaší míry. Každého živého tvora to zasáhne i za značnou vrstvou stínícího materiálu.“

„Aha,“ řekl Olda. „S tím jsem se, bohužel, setkal. Byla to strašná pecka, naštěstí neměla účinky na všechno. Slýrib a idarchon zůstaly funkční, jinak bych tu už nebyl.“

„To je možné,“ souhlasil Qoworax. „Ale Harwena napadlo, jak to odstínit. Zajímá nás to také, nikdy nevíme, kdy se takoví tvorové u nás ve zlém objeví. Je to asi zvláštní, ale máme proti tomu ochranu. A to už dlouho, nějakých pět až šest tisíc let! V tehdejší době to vymysleli na podporu bdění, ale zmírňovalo by to i ničivé účinky orgánu tvé sestry. Zajímavé je, že staré záznamy o tom hovoří jako o obraně proti duchům. Jako kdyby k nám už takové bytosti kdysi dávno pronikly, pokud duchy chápeme jako tvory z jiného světa, nejspíš od vás.“

Olda se zamyslel.

„Nic přesného vám neřeknu,“ začal po chvilce. „Naše civilizace je mladší, nemáme tak staré záznamy. Ale ve starých pověstech Země najdete zmínku o stavbě obrovské věže. Při její stavbě si prý lidé přestali rozumět, najednou mluvili úplně neznámým jazykem. Spojím to s další informací. Strojové konvertory prostoru, jaké používáte, nepracují všemi směry stejně, jsou anizotropní, jistě to víte. Stroje pro konverzi směrem dolů musí být pod povrchem, stroje pro konverzi nahoru na vysoké věži. Spojením těchto údajů vyplyne, že k vám v době stavby Babylonské věže mohli proniknout ďáblové, příbuzní mé sestřičky po linii jejího otce. Pět tisíc let by tomu také odpovídalo.“

„Bibli jsme prostudovali důkladně a tohle místo tam opravdu je,“ přikývl Qoworax. „Dá se to tedy chápat jako potvrzení našich záznamů. Chcete proti tomu ochranu?“

„Bylo by hloupé odmítnout, když se s takovými tvory setkáváme,“ řekl Olda. „U vás byli možná před pěti tisíci lety, ale u nás jsou právě teď.“

„Dobře, to vám věnujeme,“ slíbil Qoworax. „Jistě stačí vám dvěma, sami si to už mezi sebou předáte.“

„Postačí nám dvěma,“ přistoupil na to Olda. „Nebude to tak velký zásah, aby nám bránil vrátit se dnes domů, že?“

„Nebude,“ slíbil Qoworax. „Bude to jen nepatrný štěp.“

„Budeme vám vděční,“ řekl Olda. „Máme proti sobě silné protivníky a nejhorší na tom je, že jsou mezi námi. Vy jste měli válku s Němci jednodušší, věděli jste jasně, kdo je kdo.“

„To není tak docela pravda,“ namítl Qoworax. „To jsme si mysleli dlouho, ale byl to velký omyl. Pak se přímo mezi Němci objevil člověk, který dokázal nekončící válku zastavit. Ačkoliv to byl také člověk, stal se naším spojencem. Přesvědčil nás, že dělící čára nesmí vést mezi lidmi a námi, ale mezi slušnými a neslušnými bytostmi všeho druhu. A měl pravdu. Proto můžeme jednat i s vámi, ačkoliv patříte vlastně k Němcům.“

„Máte pravdu,“ uznal Olda. „Ale přece jen, neměli jste protivníky schované přímo mezi sebou, ale spojence schovaného mezi protivníky. To bylo nevýhodné pro Němce, snadno ho přehlédli. My to máme naopak a to je horší.“

„Nepochybuji o tom,“ odvětil vážně Qovorax. „Kdyby vám naše ochrana pomohla, bylo by to jen dobře. Kousněte si tady toho, začneme.“

Olda i Máňa trochu zbledli, ale zůstali stát a oba si odhodlaně kousli do hnědého kořene, ze kterého kapala bílá, hustá šťáva.

Oba se ale trochu roztřásli, když se k nim blížilo chapadlo chobotnice s jakýmsi částečně kovovým a částečně průhledným nástrojem, ve kterém vězel kus jakési živé hmoty. Operace měla tentokrát proběhnout při jejich plném vědomí, ale oba věděli, že šťáva z kořene potlačí jakoukoliv bolest a až její účinky pominou, bude všechno zahojené. Oba ale při operaci zavřeli oči, aby nic neviděli, vypadalo to příliš odpudivě. I když oba věděli, že tutéž operaci budou brzy dělat sami jiným...


Doma už na Oldu s Máňou čekaly obě rodiny. Oldova maminka netrpělivěji, měla již obavy o Bóžu, ale Olda s Máňou jí potvrdili, že malá většinu výletu spala s výjimkou doby krmení, kdy vycucla mléko, říhla si a spala dál. Hadrbolcovi si přišli pro dceru, neboť správně tušili, že je někde s Oldou. Když se ale tuláci vrátili v pořádku i s dítětem, Máňa ani nedostala vyhubováno. Péče o mimino byla dostatečnou omluvou, zejména když se Máňa rozplývala nad příkladnou péčí, s jakou se Olda o Bóžu staral. Hadrbolcovi na sebe potají mrkli a nechali dceru rozplývat se dál.

Zřejmě nikoho nenapadlo, že by ten výlet byl nějak výjimečný, ačkoliv jejich telepatické zmizení z Andělského světa obavy rodičů vlastně vyvolalo.

Přece by Olda netahal malou na nějaký nebezpečný svět!

Olda se s Máňou rozloučil jen zběžně, jako kdyby o nic nešlo, ale dlouho nemohl usnout a letmým telepatickým dotazem zjistil, že Marie je na tom podobně. Společné prožitky je zase hodně sblížily. Tentokrát ale moc diskutovat nemohli. Nejvíc poznatků měli získat ve spánku, až se uplatní tmavomodré paměťové kuličky od chobotnic.(Ve Čtvrté Zemi nazývané „borůvky“)

Ještě večer se ale telepaticky spojil s Alexijevem.

„Poslyš, Ivo,“ začal opatrně. „Proč jsi tvrdil, že se nedožiješ stovky? Co tě k tomu vedlo? Máš to vůbec něčím podložené?“

„Jen intuicí,“ opáčil na dálku Alexijev vyhýbavě.

„Tu intuici si můžeš strčit za klobouk!“ řekl Olda ostřeji. „Byli jsme za chobotnicemi, dali jsme si od nich udělat vyšetření. Jestli to nevíš, küfferlinové máslo prodlužuje lidem život až na dvě stě let, možná i déle.“

„To vím,“ řekl klidně Alexijev. „To už používáme. Ale má to jeden háček, musí se to užívat soustavně od dětství.“

„Nemáš pravdu!“ odsekl Olda. „Ani Němci to neužívali od dětství a fungovalo jim to. Je to úplně jinak. Můžeme kašlat na küfferlin! Byli jsme s Mančou za Xijtrany, aby nás zkontrolovali. Včetně předpokladu délky života, oni to totiž dovedou aspoň přibližně změřit a když si odečteš všelijaké havárie, vychází jim to. Tipni si!“

„Víc než dvě stě?“ zeptal se vyčkávavě Alexijev.

„Víc než osm set,“ ujistil ho Olda. „Když to platí pro Manču, platí to pro všechny. V té debatě můžeme pokračovat za takových pět set let, co ty na to? A teď by mě vážně zajímalo, kde jsi sebral tu nedosažitelnou stovku? Na nějakou intuici zapomeň, chci to čistě vědecky! Podle mě je to kardinální omyl!“

Alexijev se zamyslel.

„Tak úplně intuice to nebyla,“ ošíval se trochu. „Dobře, řeknu ti to. Tvrdil jsi, že nám to vrátí mládí a skutečně vypadáme lépe, to je bez diskuse. Jenže Irena je už v menopauze a nic se na tom nezměnilo, i když vypadá jako podstatně mladší.“

„Aha,“ řekl Olda. „No, i mistr tesař se utne! Ivo, nezapomněl jsi, že menopauza nastane vyčerpáním zásob? Omládnout můžeš skoro ve všem, dokonce ti mohou narůst nové zuby, ale vajíček je od narození ve vaječnících omezeně, pak jen dozrávají a další nepřibývají. Důležité je z lékařského hlediska jen jedno. Děti se musí rodit za mlada, později to třeba nepůjde. Možná by to šlo řešit zmražením embryí, ale rozhodně bude lepší nečekat s dětmi na vybudování kariéry. A protože Ogdurové mají děti i po tisícovce, museli to zvládnout lépe a to už dávno. Jenže s tím asi nic nenaděláme.“

Alexijev chvíli mlčel.

„Mohlo by to tak být,“ připustil po chvíli. „My s Irenou děti máme, takže nás to nebolí, ale bude to důležité pro ostatní. Ačkoliv... myslím, že nám to chobotnice už vyřešily.“

„Chobotnice? Z Xijtry?“ podivil se Olda.

„Ano,“ přitakal Alexijev. „Nedávno totiž vyřešily pro Němce další věc. Jak víš, Němci se u nich příliš rychle množili. Podrobnosti ponechám stranou, důležité je, že se po uzavření míru obrátili na chobotnice s prosbou o pomoc. Chobotnice jim ochotně uzpůsobily jednu rostlinu na antikoncepci. Říkají jí brudete a byla by velice atraktivní i pro nás. Proto jsem nedávno založil pokusné políčko, kde ji budeme pěstovat. Kromě toho jsem ji dal našim zemědělcům; chopili se toho velice ochotně.“

„My snad nepotřebujeme antikoncepci?“ namítal Olda zaraženě. „Nemáme odzkoušené, že jsme v době posílání kosmické energie všichni tak trochu sterilní?“

„Ne tak docela,“ řekl Alexijev. „Posílání energie snižuje pravděpodobnost gravidity k nule, ale jinak všechno funguje normálně. Brudete proti tomu blokuje zrání vajíček a tím úplně zastaví menstruační cyklus. Pro ženy je to podstatně výhodnější, odstraní jim to měsíční problémy. Ty to znáš jen teoreticky, ale vaše dívčiny už i prakticky. Zkus se na to podívat jejich očima! A když si uvědomíš, že se tím přestanou vyčerpávat vaječníky a jejich životnost desetkrát stoupne, dojde ti, že to je prostě to, co potřebujeme. Vsaď se, že Ogdurové mají něco podobného už odedávna.“

„Príma,“ řekl Olda. „To bychom tedy měli v suchu. Měl bys to ale sestřičkám vysvětlit ty, nebo ještě lépe Irena. Ode mě by to možná nepřijaly.“

„Ale jdi, prosím tě!“ usmál se z dálky Alexijev. „Když to chápu já, proč ne ony?“

„Protože!“ řekl Olda. „Všechny na mě pořád koukají jako na mrňouska. Měl bys možná udělat přednášku všem, od tebe to jistě vezmou lépe i Jarča s Máňou.“

„Dobře, to zařídím,“ ujistil ho Alexijev. „Jestli se to potvrdí, bude to hodně důležité.“

„Poslyš...“ došlo Oldovi. „Nevysvětlovalo by to, proč se Máňa od nás občas odtahuje, když se všichni jdeme koupat?“

„Oldo, Oldo!“ pokáral ho Alexijev. „Ty že máš z toho zkoušku? Neměl by sis některé partie učiva zopakovat od základů?“

„Nedošlo mi, že už to platí i pro ně,“ vzdychl si Olda. „Ale jestli je brudete to co říkáš a je to vyřešené, tím lépe. Tak dobrou noc, já už spím!“

A odpojil se s pocitem Alexijevova úsměvu.

 


Zpět Obsah Dále

22.02.2017 15:37