Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Výlet do tmy

Ráno se probudil dřív než Máňa, ale to už věděl, že je zle.

Informace od chobotnic byly alarmující. Ne jeden, ale dva orgány v Bóžině hlavičce vyžadovaly zvýšenou opatrnost. Jedním z nich by mohla dávat hrozivé psychoúdery, schopné lidi ochromit a slabší jedince zabít, druhý orgán by asi bylo nejlépe odstranit, dříve než se vyvine.

Ačkoliv... ďáblové to jistě mají také a nejspíš to používají...

„Máňo, jsi už vzhůru?“ zkusil směrovaně zavolat kamarádku.

„Ještě spím!“ ozvalo se mu v hlavě. Olda ale neměl náladu na uznávání vtipů.

„Víš už taky, co má Božka v hlavě?“ překvapil ji Olda.

„Nevím,“ odvětila rozespale.

„Tak zalov v paměti a až ti to dojde, čekám na tebe v jídelně!“

Pak přerušil telepatii a vyrazil do společné jídelny na snídani. Jídelna byla prázdná. Tou dobou už byli pacienti na pláži, chráněné umělými útesy před žraloky, na koupališti, případně na zdravotních vycházkách po ostrově. V jídelně zastihl jen kuchařku Gertrudu a Vítka, který se opozdil kvůli promýšlení detailů nového letadla. Přetáhl to skoro až do rána, což se projevilo jako u Oldy a Marie, klasickým zaspáním.

„Ahoj!“ postavil si Olda tác s kakaem a buchtami na stůl vedle Vítkova podnosu.

„Ahoj!“ odvětil stručně Vítek. „Víš, co jsem totálně zvrzal?“

„To nevím,“ ujistil ho Olda. „Ty taky dovedeš něco zvrzat? Jestli tě to rmoutí, podívej se na mě a tipni si, jak bych si měl při mé smůle nadávat já!“

„Hele, nemám vůbec náladu na vtipy!“ zastavil Oldu Vítek. „Mysleli jsme si s Pepčou, že jsme sem přetáhli kompletní robocentrum, ale zvrzali jsme to.“

„V jakém smyslu?“ zajímalo to Oldu.

„Předpokládal jsem, že jsou stejné!“ vysvětloval Vítek. „Že si mezi sebou samy všechno automaticky přehrávají a synchronizují se.“

„A ne?“

„Ne!“ hlesl Vítek. „Přišli jsme na to až teď. Zdvojili jsme nejbližší robocentrum a to vůbec nic neví o tom, co jsme nahustili do robocentra u Útočiště. Nic si nepamatuje. Průšvih, chápeš? Všechno, co jsme tam dělali, se zkrátka vypařilo. Přesněji, zůstalo to u Mrzoutů.“

„No, jak tě znám, dáš si to brzy dohromady, ne?“ utěšoval ho Olda.

„O mě nejde!“ mávl rukou Vítek. „Jde o Bulise. Pamatuješ, jak byl šťastnej jako blecha, když se mu podařilo nakonfigurovat sedačky ve svém autobuse? A teď je všechno v čudu! Pepča přitom navrhoval zkopírovat robocentrum nejbližší k paláci v Mělníku! Ukecal jsem ho ale, že je to šumafuk, všechna robocentra jsou stejná, zkopírujeme nejbližší k budoucímu sanatoriu, vyjde nás to energeticky výhodněji. Jenže ty bestie robocentra si to předávaly jen na příkaz, který jsme jim pochopitelně nedali. Teď bych si nejraději vlepil sám sobě pár facek!“

„Jenže teď to asi nenapravíme!“ vzdychl si Olda.

„Přitom by stačilo tak málo!“ lamentoval Vítek. „Přikázat mělnickému robocentru vytvořit záchrannou kopii paměti. Zvládl bych to za pouhou vteřinu, ale Alexijev mě tam nechce pustit.“

„A ty se mu divíš?“ zavrtěl hlavou nevěřícně Olda. „Jsi snad sebevrah?“

„Já vím!“ mávl rukou odevzdaně Vítek. „Ale pochop! Té práce a šikovných poznámek, co jsem do toho nacpal! Všechno je v háji! Navíc mám dojem, že právě tohle robocentrum je zvlášť ošizené. Připadá mi takové... očesané, chybí mu spousta možností. Pro nás je to pořád úžasné, s pozemskou technikou se to nedá srovnávat, ale... zřejmě jsme si zkopírovali zastaralý kousek. Jako kdybychom sem přinesli místo pořádného počítače starý gumový osmibiťák. Rozumíš mi? Zařízení je nejspíš totožné, v tom rozdíly nebudou, ale kvalitu počítače neurčuje jen hardware, ale především software. Sebekvalitnější počítač je bez něj bezcenný. Taky se s ním dá leccos dělat, ale vypadá spíš jako hračka. V tom, co tu máme, chybí spousta věcí. Je tu jen, jak bych řekl, základní výbava. Napadlo mě, jestli to Mrzouti neměli schválně. Na některých venkovských místech mohli mít tyhle očesané verze, protože spotřebovaly méně prostředků.“

„Jak se vlastně dělá taková záchranná kopie paměti?“ přerušil ho Olda.

Vítek se na něho podíval zděšeně.

„Poslyš, Oldo!“ vyhrkl s podezřením. „Snad nechceš jít k Mrzoutům ty sám?“

„Néé, vole!“ protáhl trochu Olda. „Ale uvažuj trochu! Neměl bys klidnější spaní, kdyby sis vytvořil záchrannou kopii aspoň toho, co máme? A nejlépe několik, aby nám nehrozilo totéž co Mrzoutům? Nezlob se, ale kde máš nějakou zálohu? Co takhle zkusit odstavit a zakonzervovat dvě nebo raději tři robocentra, aby bylo co restartovat, kdyby se nám tady všechno sesypalo?“

„Jůžišmarjá!“ zalapal Vítek po dechu. „Jsem to ale vůl! Jak to, že tě to napadlo?“

„Před Bísíájou jsem měl počítač, pařil jsem hry, o nějaké viry jsem neměl nouzi a když mi vygumovaly systém, byl jsem rád, že mě včas napadlo něco si zazálohovat.“

„To je přece jasný!“ chytal se za hlavu Vítek. „Není blbý, že tě to napadlo, naopak! Moje ostuda, že to nenapadlo mě! Já idiot!“

„Dobře, dobře,“ uklidňoval ho Olda. „To se stává! Jak rychle to dokážeš napravit?“

„Jak říkám, za vteřinu!“ lamentoval Vítek.

Sáhl rukou na stůl a podával Oldovi malý diamant, jiskřící tisíci lesklými ploškami.

„Co je to?“ zarazil se Olda.

„Sichrkopie paměti nejbližšího robocentra!“ řekl Vítek. „Takže vlastně všech! Tady jsou všechny do poslední instrukce stejné.“

„Počkej!“ ztuhl Olda. „To šlo tak rychle?“

„Jo!“ přikývl Vítek. „Zkus si to taky, jestli chceš!“

Telepaticky mu předal příkaz k vytvoření záchranné kopie, pojem vzdáleně podobný ikoně v počítačích. Při Oldově fotografické paměti se dal snadno zapamatovat.

Olda si to hned zkusil. Na stole před ním se objevil další, do posledního záblesku stejný diamant. A ještě jeden, protože Vítek to pro jistotu zopakoval.

„Jistota je jistota!“ prohlásil. „A sichr je sichr!“

„Poslyš, přemýšlej, jak některé robocentrum opatrně zakonzervovat,“ navrhl mu Olda. „Rozumíš, co tím myslím. Kdyby se úplně všechno sesypalo, ať máme od čeho začít.“

„To je přece základ!“ vybuchl Vítek. „Díky za spásnou myšlenku! Chtěl jsem dnes dělat na letadle, ale než na něm začnu, zařídím nejdřív možnost restartu!“

„Vidíš, taky si oddychnu!“ řekl Olda. „Ještě že tě napadlo vzpomenout si na záchrannou kopii paměti! Mě by to nenapadlo, ani jsem o té možnosti nevěděl.“

„Ty vole!“ vybuchl Vítek. „To je na tom nejhorší! Já o té sichrkopii věděl, ale nenapadlo mě použít ji! Jen jsem litoval, že nás to nenapadlo na Útočišti, ale udělat ji tady, to ne! Já na tu možnost zapomněl jako na smrt!“

„No tak dobře!“ usmál se Olda. „Můžeme být rádi, že tě to napadlo aspoň teď! Můžeš buď brečet, že máme podřadnou kopii, nebo jásat, že jsme získali aspoň tu!“

„Hele omluv mě, já teď nepřestanu, dokud to nebude!“ vyskočil Vítek. „Můžeš za mě uklidit nádobí?“

„Ale jo!“ řekl Olda.

Vítek odběhl a Olda dál v klidu snídal. To nebyl špatný začátek dne! Nezajištění roboti by se mohli stát velikým podrazem. Každá taková maličkost může být důležitá! Ale Olda viděl ještě něco. Tu nezakrývanou Vítkovu rozmrzelost nad drobnou chybou, kterou si přičítal...

„Ahoj, Oldříšku!“ volala na něho už ode dveří Manča. „Řeknu ti, to by mě nikdy nenapadlo. Chudák Bóža!“

„Vezmi si u Gertrudy snídani a přijď sem!“ pobídl ji Olda.

Gertruda už na Máňu čekala a měla pro ni připravený podnos, stačilo jej popadnout. Za okamžik seděla Máňa vedle Oldy, tam co prve seděl Vítek.

„Co s tím míníš dělat?“ vyhrkla, sotva dosedla.

„Teď nic,“ pokrčil rameny Olda. „Až bude Božka větší, uvidíme! Buď to půjde odstranit, nebo budeme muset vymyslet něco jiného, co s tím. Nechat jí to nemůžeme!“

„Nebude tě trémovat operovat vlastní sestru?“ vyzvídala.

„O nic víc než když jsem dělal tebe,“ opáčil a dopil kakao. „Mám teď ale pro tebe něco, co tě moc nenadchne, bohužel to bude důležité.“

„Co by to mohlo být?“ usmála se na něho vyčkávavě.

„Zdvořilostní návštěva!“

A tišeji, směrovanou telepatií aby je nikdo neslyšel, dodal: „Bohužel, u Mrzoutů.“

Zůstala na okamžik s pusou pootevřenou jako zasažená bleskem.

„Poslyš, to nemyslíš vážně!“ vyhrkla s neskrývanými obavami. „Chceš nás zabít oba?“

„Myslím to vážně,“ řekl Olda. „Nechci, abys šla až tam. Ale budeš mě jistit. Kdyby se ti nechtělo, což pochopím, půjdu tam jenom s Čertem.“

„Ty jsi sebevrah!“ vmetla mu do tváře.

„Nejsem,“ řekl pevně. „Jen tam prostě musím jít. A uvědom si, zaručeně bych tě tam netahal, kdybych neměl naději na návrat. Bude to úplně jiné než minule.“

„Minule jsme oba vypadali jako mrtvoly, když nás našli!“ připomněla mu. „Alexijev tvrdil, že jsme k tomu neměli daleko!“

„Minule jsme nečekali žádný podraz a také jsme neměli ochranu proti psychoúderům,“ připomněl jí. „Vzpomeň si, prosím tě, co jsme včera dostali. Jen my dva.“

„Jde o to, jestli to od Mrzouta byly psychoúdery!“ namítla.

„Nebyly,“ odvětil klidně. „Bylo to něco jiného. Ale ochrana chobotnic má širší účinky, vzpomeň si, co nám říkaly! Od ochrany proti duchům po zlepšení bdělého stavu.“

„Nic ale neříkaly o zimě!“ namítala dál.

„Ten úder od Mrzoutů byl jasně zaměřený proti nervům,“ řekl. „Ochrana od chobotnic je zpevní. Měla by tedy účinkovat i proti Mrzoutovi.“

„To je tahání tygra za ocas!“ zavrtěla hlavou. „Tam nejdu!“

„Nechci, abys tam šla,“ řekl. „Zůstaneš v Andělském světě. Kdybych to nezvládl, brána se přeruší a přestane to mít vliv. Půjdu tam s Čertem. Jen na okraj. A udělám všechno, abychom se v pořádku vrátili.“

„Neblázni!“ vyjekla. „Přece nechceš, abych s tím souhlasila! Vždyť bys tam zůstal!“

„Podívej, Mančo,“ podíval se na ni trochu utrápeně. „Nebudu ti to zdlouhavě vysvětlovat, ale něco mě tam nutí jít a já tam prostě půjdu. Ne, není to žádný vnitřní hlas, ani telepatie, prostě mě to posedlo, když jsem se před chvilkou bavil s Vítkem.“

„Nemyslíš, že by to mohl být vliv... třeba ďáblů?“ vyhrkla. „Uvědom si, máme tu přece Bóžu, ta by...“

„Ta to ještě být nemůže,“ zavrtěl hlavou. „Není přece aktivní.“

„To by se mohlo změnit, třeba právě dnes v noci!“ vyjekla.

„Ne, dnes v noci ne,“ řekl Olda. „Chobotnice nic neřeknou, když to přesně nevědí. Když ale něco tvrdí, že to musí být tak a ne jinak, pak jsou si tím jisté.“

„Chobotnice už jednou šeredně naletěly Němcům!“ připomněla mu. „Poskytly jim azyl, pomáhaly jim a jako odměnu sklidily vraždy a válku.“

„Ani chobotnice nedovedou číst myšlenky,“ opáčil. „Nikdy ale netvrdily, že vědí, co si kdo myslí. S funkcí biologických tkání je to jiné, tam jsou si jisté. Jistě sis všimla, že nám u Bóži řekly spoustu odlišností, ale jen u dvou připsaly slovo zaručeně. U ostatních byly v paměťových kuličkách poznámky nevíme, pravděpodobně, nemáme jistotu. S určitostí nám označily jen dvě odlišnosti, ale orgán pro psychoúdery přesně odpovídá tomu, s čím jsem se setkal, to je pro mě dostatečné potvrzení.“

„Dobře, ale proč chceš k Mrzoutům?“ zkoušela to. „Chybí ti něco? Proč tam musíš jít zrovna ty? Proč tam nepošleš Čerta? Třeba by to vyřídil také.“

„Protože to podle mého tušení spěchá,“ odvětil. „Čert měl předtím největší odolnost, teď to může být naopak. S ochranou proti duchům bych měl být silnější já. Ty jsi druhá, kdo ji má, nikdo víc. Proto tě chci, i když vím, jak hrozné vzpomínky to vyvolá. Máňo, pochop to! Když tam nepůjdeme my, půjde tam Vítek. A ten tam zůstane, jako že jedna a jedna jsou dvě. Čert by ani nezvládl, co tam musím udělat.“

„Proč by tam měl chodit Vítek?“ nechápala. „Copak neví...?“

„Ví,“ ujistil ji Olda. „Jenže si dává za vinu, že tam něco zapomněl. Slyšel jsem ho, jak si stěžoval, že ho tam Alexijev nechce pustit.“

„Co může být tak cenné, aby to vyvážilo život?“ vykřikla, naštěstí telepaticky a směrovaně, aby to slyšel jen Olda.

„On to nechápe jako nebezpečné,“ řekl Olda. „Já také ne. Je naděje, že se to podaří bez větší ztráty. To riziko nemusí být tak velké, ale pro Vítka by velké bylo, o tom nepochybuj.“

„Já o tom nepochybuji!“ řekla. „Jenže nepochybuji o tom, že to bude bez ohledu na tvoji odolnost nebezpečné i pro tebe!“

„Nebezpečné?“ řekl Olda. „Spíš ne. Je to otázka rychlosti. Myslím, že se to dá stihnout, dříve než si toho všimnou.“

„Nemůžeš být rychlejší než roboti!“ varovala ho.

„Výjimečně nemáš pravdu!“ řekl. „Potřebuji na to pouhou vteřinu. Za tu dobu se roboti žádného Mrzouta nestihnou zeptat. Pak se zavře brána a máme to v kapse!“

„Neuvažuješ, že by nás tam mohli předem čekat!“ vyčetla mu.

„Proto bych ten pokus podnikl jinde,“ řekl Olda. „Někde, kde nás nečekají, na opačné straně rovníku a trochu na východ. Nezachráníme tím asi Vítkovy a Bulisovy poznámky, ale oni si je jistě znovu vytvoří. Na naší straně je tam jeden z těch nově instalovaných teleportů, na jejich straně by tam mělo být nějaké větší, ale vyhynulé město.“

„Myslíš?“ zaváhala.

„Jen jednu vteřinu!“ opakoval „Část té vteřiny spotřebují roboti na pouhý přenos dotazu, protože ani rychlost světla není nekonečná. Část spotřebují na předání zprávy Mrzoutovi, část promarní sám Mrzout, než si to vůbec uvědomí. Než stačí vydat jakýkoliv příkaz, můžeme mu jen zamávat do zavírající se brány!“

„Jen aby to nebylo podle jiného scénáře!“ řekla. „Během vteřiny vzneseš požadavek, ale dostaneš takovou ránu, až odletíš, protože bude mít k tomu místní robocentrum trvalý příkaz. Další dvě hodiny nám bude Čert přivolávat pomoc a všichni kdo mají ruce a nohy nám budou pomáhat z hrobu. A i když to dobře dopadne, což není vůbec jisté, následující měsíce budeme muset poslouchat řeči o strašné nezodpovědnosti a hazardu. Mimochodem pravdivé, tím hůř.“

„No tak, Maruško!“ naklonil se k ní. „Přece mě v tom nenecháš?“

„Vyděrači!“ vybuchla, ale také se k němu naklonila. „Ty moc dobře víš, že tě v tom nenechám! Jen abys pak jednou nenechal ty mě!“

„Vážně mě považuješ za darebáka?“ odpověděl jí tiše.

„Ne!“ vzlykla. „Ale za dobrodruha jo!“


Vyrazili tajně, jen s Čertem. Ani tomu se to nelíbilo, ale důvěřoval Oldovi, že to nebude trvat dlouho. Teleport je vyplivl na úpatí velké skály, jak je Vítek rozmisťoval během jejich cesty kolem světa, která měla brzy pokračovat.

Olda s Mančou nejprve postavili donesený stan. Jejich domluva byla jednoduchá: kdyby se stalo cokoliv zlého, ten, kdo na tom bude lépe, zavolá pro pomoc a pak odtahá ostatní do stanu. Největším problémem bylo minule životu nebezpečné prochlazení, způsobené úplným vysazením nervové soustavy, ale také tím, že oba leželi na mokrém písku.

Olda pak umístil Manču trochu ze strany od předpokládané brány. Kdyby nic jiného, aby nestála přímo proti ní, takže by u něčeho, co působí přímočaře, mohla schytat menší dávku. Pořád přece nevěděli, jak Mrzoutova zbraň působí.

„Nebude to trvat dlouho,“ řekl povzbudivě Olda.

Manča přikývla, ačkoliv byla bledá jako křída a neskrývala obavy. Otevřela mu ale bránu a Olda tam opatrně nahlédl. Byl tu les, žádné stavby. Nic ho neudeřilo, zřejmě o nich ještě nikdo nevěděl, živí ani mrtví.

Pokusil se telepaticky oslovit robocentrum. Teď záleželo na tom, jestli je v chodu nebo ne. Kdyby nebylo, stáhli by se zpátky do Andělského světa a zkusili by to zopakovat na jiném místě. Teleporty byly kolem celého světa, jen by nejspíš přišli o moment překvapení.

Olda ale odpověď pocítil!

Bylo to cosi jako logo nejbližšího robocentra, ale znamenalo to, že reaguje.

Vyslal pojem pro žádost o vytvoření zálohy paměti, titěrnou ikonu, která ve skutečnosti znamenala tak mnoho, že se ani neodvažoval odhadovat složitost toho, co se bude dít.

Současně s potvrzením žádosti se ale Oldovi v hlavě objevila protižádost robotů.

„Náš pán Dyróčid tě žádá o kontakt!“

„O kontakt?“ nastražil pozornost Olda. „Kde je váš pán?“

Potřeboval pána zdejších robotů pozdržet. Až bude mít v ruce záložní kopii, může třeba pokoušet osud s kontakty, ale do té doby musí získat čas.

„Náš pán Dyróčid je na cestě k tobě!“ oznámil mu robot.

Současně se mu v ruce objevil známý diamant zkopírované zálohy paměti. Olda rychle stáhl ruku do Andělského světa. Kdyby na něho Mrzout zaútočil, působení jeho zbraně se přeruší současně se zrušením brány, i kdyby byl už Olda v bezvědomí.

Bezpečí měl tedy skoro zajištěné, rozhodl se proto ještě maličko riskovat.

Zatím se ale nic nedělo. Se stromu před bránou seskočila malá šedivá opička, či co to bylo za zvíře. V předních pacičkách držela modrý banán a zvědavě si Oldu prohlížela. Olda se tomu nedivil, zvířatům Útočiště chyběl ostych před lidmi. Ale pán Dyróčid nikde.

„Jak dlouho mu potrvá cesta sem?“ zeptal se robotů.

„Je tady!“ oznámili mu.

Olda ale nic neviděl.

„Vítám tě!“ ozvalo se mu v hlavě.

Telepatie, ovšem. Ale byla trochu jiná než od Starého Mrzouta. Měkčí.

„Hrozně je nám líto, že jste od nás odešli!“ pokračoval telepatický hlas. „Víme, že vás vyštvali, ale to opravdu nebylo z naší vůle! My bychom vás chtěli za kamarády. Chcete?“

„Kamarády?“ podivil se Olda. „Proč ne? Máme kamarády na více světech. Ale tady se musíme chovat opatrně, někdo nás tu chtěl zabít.“

„Víme o tom a litujeme toho,“ zněla okamžitá odpověď. „Nevyšlo to ale od nás.“

„Patříte do jiné zdejší skupiny?“ zeptal se Olda pro jistotu, ačkoliv jinou než souhlasnou odpověď ani neočekával, nabízelo se to samo.

„Ano, jsme jiní,“ ujistil ho telepatický hlas. „Nejsme Nenávistní!“

Pořád ještě nevěděl, kdo s ním vlastně mluví. Mohl by být daleko i blízko, směr nemohl rozeznat, dokud jej neznámý nezahrnul do telepatie. Rozhlížel se, kde se z houští co vynoří.

„Vezmi si, máš to snad rád!“ pokračoval neznámý.

V té chvíli Olda strnul. Opička se před bránou postavila na zadní a podávala mu modravě orámovaným otvorem švestkově modrý banán.

Proboha! Tohle přece není zdejší obyvatel! Anebo ano?

„Ten pán Dyróčid, to jsi ty?“ vyhrkl Olda.

„Ano, já,“ pokývala opička klidně hlavou.

„Čekal jsem někoho jiného!“ telepaticky odpovídal zmatený Olda.

„Víme,“ ujistil ho Dyróčid. „Ti vás ale neměli rádi. Vidíme, že se jich obáváte, měli jste proč, ale už nemusíte.“

„Jak to?“ chtěl vědět Olda. „Myslíme oba na ty samé zdejší obyvatele? Nazvali jsme je Mrzouti a byli větší než já.“

Pokusil se telepaticky si představit původní obyvatele Útočiště, ale nevěděl jak vypadají. Viděl jen jejich mrtvoly, ale žádného živého, žádný se jim přece neukázal. Představil si aspoň mrtvé v sále, kde na ně s Máňou narazili poprvé.

„Ano, myslíš na ně správně,“ souhlasil s ním Dyróčid. „Mrzouti je pro ně asi výstižnější jméno než naše Nenávistní. Jsou ale mrtví všichni. Když se jim zastavily stroje, ztratili hlavu a sami se zahubili. Žádný nezůstal naživu.“

„Stroje přece fungují!“ podivil se Olda. „Aspoň některé!“

„Fungují všechny, my jsme pak zase spustili,“ vysvětloval mu ochotně opičáček.

„Vy?“ podivil se Olda. „Vy to umíte?“

„Něco jsme už pochopili,“ souhlasil skromně opičáček. „Ty stroje patřily Mrzoutům, ale poslouchaly i nás. Vás vlastně taky, ale Mrzouti je nikomu nepřáli, proto vás odsud vyhodili.“

„Ale co vy?“ Oldovi už trochu otrnulo z napětí a opičáček ho opravdu zajímal.

„Oldříšku, na co čekáš?“ oslovila ho mezitím netrpělivě Máňa.

„Počkej, vydrž!“ odvětil jí Olda a soustředil se opět na Dyróčida.

„Naši předkové viděli Mrzouty vybíjet zvířata,“ pokračoval opičáček. „Nejprve dravce, co se živili jinými, později všechna velká zvířata. Nám by to snad nemuselo vadit, jsme malí, živíme se rostlinami, často jsme se spokojili s odpadem, ale bylo to strašně smutné. Mrzouti přitom denně vyhazovali spoustu potravy. Sami museli mít všechno, jiným nepřáli ani nahnilý banán, raději všechno zničili. Přežili jsme to jen proto, že jsme malí a nenároční.“

„Naučili jste se ovládat jejich stroje?“ zajímal se Olda.

„Naučili,“ souhlasil opičáček. „Ne všichni, ale... bylo nás na to dost.“

„Tak to vy jste je pak Mrzoutům povypínali?“

„Ano,“ řekl opičáček. Ve výrazu chlupatého obličejíčku se nic nezměnilo, ale v telepatii se objevil podivný smutek.

„Bylo to pro nás těžké,“ pokračoval po chvilce zamyšlení. „Byly to jejich stroje. Známe je jen povrchně, umíme jim dávat příkazy, ale když se poškodí, sami je opravit neumíme. Ony se naštěstí opravují navzájem a my jim to umíme přikázat, ale není to takové, jako kdybychom to dovedli sami.“

„Víš, i v našem světě máme podobné stroje,“ pokusil se Olda opičáčka potěšit. „Ne tak dokonalé, ale i u nás se ty stroje opravují samy a málokdo z nás to dokáže. Je to takový kruh. Stroje dělají nové lepší stroje, lidé jim určují nové postupy, i když už to sami nedovedou dělat. Tak to ale je i u nás.“

„Zdejší stroje jsou dokonalejší než vaše?“ zajímalo opičáčka.

„Mnohem dokonalejší,“ řekl Olda. „To nám nebrání využívat jak našich, tak zdejších.“

„To už víme,“ přisvědčil Dyróčid. „Hodně jsme se o vás hádali, ale ti, co vás sledovali zblízka a rozuměli vám, tvrdili, že jste lepší než naši Nenávistní. Přivezli jste si sem zvířata, ke kterým se chováte jinak. Vaše zvířata jsou částečně rozumná, ale vy je od sebe nevyhazujete. Jsou to dravci, ale nezabíjíte je a co je nejzajímavější, ani vaši dravci zbytečně nikoho jiného nezabíjejí, ani nás. Líbili jste se nám. Rádi bychom, abyste se k nám vrátili.“

„To nepůjde,“ řekl Olda.

„Proč? Nenávistní vás už nebudou ohrožovat!“ zamrkal rychle opičáček.

„Tenhle svět není náš,“ řekl Olda. „Chtěli jsme se sem nastěhovat, ale to bychom mohli, jen kdyby byl pustý. Jakmile má obyvatele a není prázdný, musíme odejít.“

„Ale proč?“ chtěl vědět opičáček. „My bychom se s vámi snesli lépe než s Mrzouty!“

„Mohli bychom u vás nechat jen malou naši osadu,“ navrhl Olda. „To se mezi kamarády dělá, abychom si mohli pomáhat. Ale nic víc. Tenhle svět je přece váš.“

Máňa se přiblížila také až k okraji otevřené brány. Opatrnost ji držela vzadu, zvědavost ji hnala blíž. Olda si jí všiml, až když vedle něho nakukovala do Útočiště.

„Víš co, Maruško?“ rozhodl se. „Půjdeme k nim, těchhle se nemusíme bát!“

„Ty se s ním bavíš, jako byste už byli kamarádi!“ řekla Máňa obdivně.

„Už skoro jsme,“ přisvědčil Olda. „Pojďte s Čertem dál a zavřete za sebou.“

Sám odhodlaně vkročil do Útočiště. Máňa vstoupila i s Čertem a s ulehčením uzavřela bránu. Čert si lehl ostražitě stranou, ale spokojil se pouhým pozorováním.

„Zajímavé,“ řekl Dyróčid. Ustoupil stranou jen aby mohli vstoupit a drobounkou ručkou hladil Oldovi nohu, jako kdyby se chtěl přesvědčit o její měkkosti. „Někteří vaši si s našimi hráli už dřív. Házeli nám banány... a nikdy neudělali nic, co by nás bolelo.“

„Všem jsme vysvětlili, že zdejší zvířata musíme chránit,“ přikývl Olda.

„Tohle je přece dravec, ne?“ ukázal opičáček na Čerta. „Je úplně jiný než vy, ale divíme se, jak se shodnete! Co na vás Mrzoutům vadilo? Vy byste jim přece nepřekáželi.“

„Nevím,“ řekl Olda. „Ale vyhodili nás rychle.“

„Šli jste odsud bez násilí,“ podotkl Dyróčid. „Ustoupili jste jim moc snadno.“

„Ano,“ přisvědčil Olda. „Násilí by ale nic nevyřešilo. Nemůžeme ani nechceme zůstat proti vůli místních obyvatel ve světě, který nám nepatří. Chtěli po nás, abychom odešli, odešli jsme. Proč vyvolávat nenávist, když můžeme ustoupit v klidu?“

„My jsme ale ustoupit nemohli!“ řekl Dyróčid. „Nemáme kam. Když vás vyhnali, jinak se to nedalo nazvat, uvědomili jsme si, že jsme ztratili první a možná jedinou příležitost najít kamarády. S Mrzouty se kamarádit nedalo. Pro ně jsme byli jen občasné hračky, které se dají sešrotovat, kdykoliv se jim zlíbí. Vy jste nás nezabíjeli ani na jídlo, ani ze zábavy.“

„Vidíš? A přitom jsme žili vedle vás a nenapadlo nás, že jste inteligentní,“ povzdychl si Olda. „Považovali jsme vás za zdejší zvířátka. Hezká, ale nerozumná.“

„Do vaší blízkosti se dostávali hlavně naši méně rozumní,“ přiznal Dyróčid. „Takových je pořád většina. Nás, co se vyznáme i ve strojích, je jen hrstka a máme pravidlo, že se musíme držet stranou, jsme pro náš národ příliš významní. To neznamená, že bychom ostatní nechali jen tak zabíjet. Vy jste ale nezabíjeli nikoho. Ani první odvážlivce, ani další.“

„Když jste nás neohrožovali, neměli jsme důvod škodit vám,“ řekl Olda.

„Právě! Mrzouti nás často zabíjeli jen tak. A když vás vyhnali, řekli jsme si, že už to tak dál nejde. Zablokovali vám stroje, zřejmě to považovali za oprávněné. My jsme jim udělali totéž. Pak jste se tu nakrátko objevili vy a Mrzouti vás chtěli zabít. Někteří naši pozorovali, jak jste utekli dírou do jiného světa. Oddychli jsme si, věděli jsme, že Mrzouti tam za vámi nemohou. My jsme zatím pokračovali a zastavovali jsme jeden stroj za druhým.“

„Jak jste to dokázali?“ zajímal se Olda. „Vždyť to byly jejich stroje, oni je znali, uměli je řídit i na dálku!“

„To nám právě pomohlo!“ řekl opičáček. „Oni už je vždycky řídili na dálku.“

„Tak proč je neuhlídali před vámi?“

„Protože my jsme je řídili na blízko,“ vysvětloval ochotně opičáček. „Rozuměj, každý stroj se dá řídit myšlenými příkazy, nebo ze sousedního stroje, což má přednost, ale v nouzi je v nich malá komůrka s třetím řízením na blízko a ta má přednost největší. Když se tam dostal někdo z nás, co jsme s tím uměli zacházet, stroj přestal plnit dálkové příkazy. Pak jsme tam museli nechat někoho hlídat... řekněme méně znalého, aby se stroj sám nezapnul. Hlídat jedno světélko dovedou i ti hloupější... my jsme šli dál. Nakonec jsme se dostali do jejich města. To snad víte, že všichni Nenávistní žili v jednom jediném posledním městě?“

„Mysleli jsme si to, ale nevěděli jsme, kde to bylo,“ přiznal Olda.

„Pro vás už je to vlastně jedno,“ řekl Dyróčid. „Už tam nejsou. Ale tam to bylo nejhorší. Když se naši chytří pokusili vniknout do té tajné komůrky, Nenávistní je spatřili. Možná jim konečně došlo, kdo jim vypíná stroje, zkrátka, začali nás zabíjet. A že to uměli, tím si můžete být jistí! První skupinku zledovili, než bys mrkl. Další také. Pak začali další sami vyhledávat a zabíjet, nejen ve městě, ale i kolem. Hodně našich chytrých zabili. Já jsem jejich pozornosti unikl. Byl jsem v tom městě kdysi jako hračka, znal jsem to tam. Znal jsem i tajné chodby pod městem, na které oni sami dávno zapomněli. Dostal jsem se do jejich stroje spodem a vypnul ho. Nebylo ještě vyhráno, ale nejdůležitější bylo, že je přestaly poslouchat stroje. Měli ještě zbraně a mnoho našich zledovili, ale zbraním se začala nedostávat síla, místo ledu chrlily jen slabé jiskřičky. Méně a méně Mrzoutů dokázalo zabíjet naše opozdilce, prchající do bezpečí.“

„Oni měli zbraně na ledovou energii...“ opakoval po něm Olda. „Zajímavé.“

„Chtěli byste takové?“ nabídl mu rychle Dyróčid.

„Ne,“ zavrtěl hlavou Olda. „Zbraně nejsou dobrá věc. Měli byste je sešrotovat.“

„Pro nás nejsou k ničemu,“ souhlasil opičáček. „Ale vám by se nehodily?“

„Ne,“ řekl Olda. „Zničte je.“

„To už jsme udělali,“ řekl Dyróčid. „Ale potěšil jsi mě, že je nechceš. Někteří z nás byli proti jejich ničení, ale mně by vždycky připomínaly naše zabité kamarády. A bylo jich moc! Ostatně, už je ani nepotřebujeme.“

„Takže jste jim vypnuli všechno,“ shrnul to Olda.

„Ano,“ potvrdil Dyróčid. „Nakonec se všichni stáhli do obrovského doupěte. Pak se ale ozvala strašná rána a z doupěte zůstala jen hromada kamení. Stálo nás hodně práce, než jsme je všechny vyhrabali, ale dělali jsme to rádi. Potřebovali jsme jistotu, že žádný nezůstal naživu a kdyby to některý přežil, utloukli bychom ho. Ale oni zabíjeli příliš důkladně i sebe.“

„Všichni zemřeli?“ ptal se Olda. „Neměli mezi sebou... třeba mláďata?“

„Neměli,“ potvrdil Dyróčid. „Tvrdilo se, že když některý zemře, narodí se jim náhradou jedno jediné mládě. Ale oni žili strašně dlouho, jejich mláďata nikdo z nás nikdy neviděl.“

„Málo mláďat, to je typické pro dlouhověké společnosti,“ přisvědčil Olda.

„My žijeme jen krátce, zato svá mláďata máme rádi!“ zase se trochu rozveselil Dyróčid. „Co vy o tom soudíte? Podnítilo by to asi naše diskuse o přednostech a nedostatcích dlouhého a krátkého života.“

„Obojí má své nevýhody,“ řekl Olda. „Civilizace, jejichž členové žijí krátce, jsou velice rychlé. Aby se dalo za život něco stihnout, musíš hrozně spěchat. Přitom musíš vychovat děti, život je stálá honička a spoustu věcí nestihneš. Bytosti s dlouhým životem nemusí spěchat, žijí v klidu a v pohodě. Může se ale stát, že také nestihnou udělat nic, neboť se o nic nesnaží. Dětí mají málo a protože dětský věk trvá nepatrnou část celkového věku, je v takové společnosti dětí vždy velmi málo.“

„Vidíš? Přesně tak o tom uvažujeme my,“ rozjasnil se Dyróčid. „Já k tomu dodávám, že při krátkém životě se nás jen málo naučí to opravdu složité a kdo se to naučí, brzy zemře. Není to moc efektivní. Na druhé straně, život bez dětí by mě nebavil. Měl jsem dětí dvanáct. Jenom dvě přežily do dneška, ale staráme se už o pět vnoučat.“

„My jsme ještě děti,“ řekl Olda. „Ale už o takových věcech začínáme přemýšlet. Setkali jsme se s obojím, ale já si myslím, že se to dá při troše dobré vůle spojit.“

„Jak?“ zpozorněl opičáček.

„Já si to představuji takhle:“ uvažoval Olda. „Při dlouhém životě musí být dětí málo, to je prostě nutnost, s tím nic nenaděláš. Ale nelíbí se mi, že jsou pak děti moc osamocené. Jedno za tisíc let? To je strašné. Kdybych do toho mohl mluvit, chtěl bych, aby se narodilo hodně dětí naráz, i když jednou za dlouhou dobu. Pak by nutně následovalo dlouhé období bez dětí, ale děti by si mohly spolu hrát a vyrůstaly by společně. Civilizace jedináčků podle mě není dobrá, ani když to jsou andělé.“

„Týýý, Oldříšku,“ vložila se do diskuse Máňa. „To jsi mi ale ještě nikdy neříkal!“

„Copak jsme se o něčem takovém někdy bavili?“ opáčil Olda. „Ale nemysli si, vrtá mi to hlavou už dlouho. Fakticky od začátku.“

„Já jsem o tom taky přemýšlela,“ přiznala Máňa. „Ale taky mě nenapadlo začít si o tom velkou společnou debatu. Až teď koukám, že na to myslíš také. Musíme to dát dohromady.“

„Zřejmě máte delší život než my, když si to dovedete představit,“ řekl Dyróčid. „Nás tyhle věci ještě ani nenapadly. Nevadí, pohádáme se o to a uvidíme.“

„Snad se o to nebudete hádat do krve?“ staral se Olda.

„To ne!“ usmál se Dyróčid. „I když při našich hádkách občas létají vzduchem na hlavy protivníků švestky a banány, nikomu hlavu nerozbijí. Kdo už má hádky dost, zakousne se do prvního banánu. To je naše domluvené gesto, kdy se všichni zastaví. Nikdo se dál nehádá, ostatní by s ním nemluvili.“

„To není špatně vymyšlené!“ usmála se Máňa. „To kdyby šlo zařídit u nás!“

„Poslyšte, vy, co kdybyste se občas do našich debat zapojili?“ navrhl Dyróčid. „Zaručím vám, že na vás nikdo banány házet nebude!“

„To by asi nešlo,“ vrtěl hlavou Olda.

„Proč ne, Oldříšku?“ nesouhlasila s ním Máňa.

„Protože bychom pak měli nezasloužená privilegia,“ řekl Olda. „Víš přece, že souhlasím s Alexijevem ohledně vyvolených národů, ras a jedinců! Když se zapojit, pak jedině naprosto stejně jako oni. Banán do hlavy nás nezabije!“

„Ale proti debatě jako takové nejsi?“ ubezpečovala se.

„Vždyť už spolu debatujeme!“ usmál se. „Takže z principu nejsem.“

„Jsi jen proti nezaslouženým výhodám?“ zajímal se Dyróčid.

„Ano,“ přisvědčil Olda. „Nemusíme být úplně stejní, to snad ani nejde. Ale musíme se držet aspoň rovného přístupu. Kdo chce s vlky žíti, musí s nimi výti.“

„No, že bych zrovna musel výt, to se mi ani nechce,“ podotkl Čert. „Házet banány se mi taky nechce. Když, tak aspoň jitrnicemi! Nikdy nebudu proti zakousnout se do jitrnice.“

„Vlastně, on nemá ruce, že?“ všiml si opičáček. „Takže házet nemůže?“

„Dovedu házet věci i očima!“ ujistil ho vážně Čert. „Ale nevím, co by mě mohlo vyvést z klidu, abych něčím hodil. Leda byste mi brali zpod čumáku moji jitrnici, to nemám rád.“

„Dobře, ale diskuse by ti nevadila?“ ujišťoval se opičáček.

„V podstatě ne,“ svolil Čert. „Kdyby vám nevadilo, že při diskusi nebudu poskakovat ani házet... a nemusím se snad vyjadřovat za každou cenu k něčemu, co mě nezajímá?“

„To jistě ne!“ ujistil ho Olda. „Některé debaty jsou beztak jen... nezávazné.“

„Nezávazné jako vážné,“ řekl Dyróčid. „Někdy se hádáme o obojím stejně.“

„Poslyšte, měli byste si mezi sebou možnost dlouhého života prodiskutovat,“ navrhl mu Olda vážně. „Představte si, že bychom vás naučili žít déle než dnes. Třeba až desetkrát. Něco byste pro to ale museli udělat. Zkuste popřemýšlet, co byste dělali s dětmi, jak na učení těch méně chápavých a tak.“

„Vy jste tak chytří, že byste to dokázali i s námi?“ nedůvěřoval Oldovi Dyróčid.

„Nejsme tak chytří, nevymysleli jsme to,“ ujistil ho Olda. „Nedávno jsme to dostali jako dárek od ještě chytřejších. A nesmíme to dát nikomu, kdo by to nevyužil k dobrému. Ale kdybyste se moc neprali a neubližovali jiným, myslím si, že se ani Ogdurové nebudou zlobit, když vám pomůžeme...“

„My jsme ale nedávno ubližovali...“ zarazil se Dyróčid váhavě. „Mrzoutům.“

„Ogdurové rozeznávají, když se někomu ubližuje bezdůvodně anebo je k tomu důvod. Jistě zváží i jak se chovali Mrzouti k vám. Řekl bych, že se moc zlobit nebudou.“

„Dlouhověkost... to je ale problém,“ drbal se opičáček na hlavě. „To musíme projednat. Není to vůbec jednoduché. A já si myslel, že debaty o dlouhém věku jsou nezávazné! Když si teď uvědomím, že něco z toho může být skutečnost... budeme si to muset prohádat.“

„Prodebatujte to,“ souhlasil Olda.

„A jak si vlastně říkáte?“ napadlo Máňu. „My si říkáme lidé, ale když to vyslovíš, zní to trochu jinak.“

„My si říkáme Chétezó,“ opáčil opičáček. „Ale nač to potřebujete znát?“

„Abychom vám neříkali opičky,“ odvětila Máňa. „To jsou zvířátka, která žijí u nás. Vy se jim jen podobáte, ale jste rozumnější.“

„Nám by to nevadilo,“ opáčil rychle opičáček.

„Ale nám ano,“ řekla Máňa. „My se teď vrátíme domů, ale brzy se zase u vás objevíme. Snad se můžeme spolehnout na vaše pozvání.“

„Jistě, vždycky,“ odvětil opičáček.

 


Zpět Obsah Dále

22.02.2017 15:37